Už jako dítě mě noční nebe přitahovalo. Kam až mi paměť sahá, koukal jsem na ně vždy s okouzlením, které časem ani trochu nevyvanulo.
Lidé takový pohled vnímají každý po svém: někdo cítí tajemství, někdo posvátno, někdo nudu. Ve mně vyvolává zvláštní, niterné nadšení z nekonečných dálek kosmu a nádhery noční oblohy, do nichž se toužím ponořit.

Astronomie se proto stala mým celoživotním koníčkem. Začal jsem chodit na kurzy na brněnské hvězdárně, naučil se základní práci s dalekohledy, překresloval jsem tehdy málo dostupné hvězdné mapy a ještě v 80. letech zkoušel psát i jakýsi hvězdářský software, začal jsem studovat fyziku.
Dodnes mě vesmír baví nejen ve formě pozorování a nejnověji také fotografování oblohy, ale i cestou hlubšího poznávání světa prostřednictvím částicové fyziky a kosmologie, které se snažím laicky trochu sledovat.
V těchto oborech se od mých studentských let mnoho věcí zásadně posunulo: třeba nyní víme, že expanze viditelného vesmíru se nezpomaluje, ale zrychluje (vysvětlením je temná energie, o které se v našich učebnicích nic nepsalo), měříme gravitační vlny a detekujeme srážky vzdálených černých děr, potvrdili jsme existenci částice Higgsův boson a zmapovali strukturu kosmického mikrovlnného záření, díky níž víme mnohem víc o počátcích vesmíru. Pokročilo i hledání „teorie všeho“, která by sjednotila naše poznání mikro a makrosvěta a propojila čtyři známé základní interakce (gravitační, elektromagnetickou, silnou a slabou jadernou sílu).
Zájem o tyhle věci mi ovšem také pomáhá udržet si mentální zdraví a kompenzovat docela neútěšnou snahu o záchranu naší planety a lidské civilizace. I zde se totiž za posledních padesát let věci posunuly, bohužel výrazně k horšímu – stačí se podívat na zrychlující se tempo klimatických změn a naši neschopnost i jen zastavit růst, natožpak rychle snížit objem vypouštěných skleníkových plynů, nebo na rostoucí úbytek biodiverzity a ničení posledních oblastí nedotčené divočiny.
Hvězdné nebe pro mě není jen pouhou příležitostí odreagovat se přepnutím myšlenek někam úplně jinam. V jistém ohledu mi totiž dává docela zdravou perspektivu a odstup od údělu člověka.
Jak jsme přestali být středem světa
V průběhu staletí nám poznávání vesmíru nemilosrdně bouralo naivní a sebestředné představy o tom, že jsme středobodem všeho – jak by se nám, selským rozumem a žitou subjektivní perspektivou, snad mohlo zdát.
Myšlenka, že naše Země není středem světa, kolem něhož se všechno točí, se začala prosazovat teprve v 16. století. Mikoláš Koperník tehdy postuloval princip, že Země nezaujímá ve vesmíru žádné význačné místo. Jak na vlastní kůži poznal italský filozof a matematik Giordano Bruno, trvalo ale ještě dlouho, než to zejména katolická církev akceptovala.
Následující tři staletí se za středobod všehomíra považovalo naše Slunce. Tato iluze trvala i po objevu toho, že Mléčná dráha, jejíž ramena vidíme očima jako světlejší pásy mezi hvězdami na obloze, je vlastně obrovským hvězdným ostrovem – galaxií, jíž jsme součástí. Domněnka, že jsme ve středu této Galaxie, která osamocená představuje celý vesmír, trvala až do první světové války.
Objevitelé a jejich asistentky
Po válce přišly další revoluční objevy, které definitivně vyvrátily domněnky o naší výjimečnosti. Nejprve roku 1918 americký astronom Harlow Shapley ukázal, že naše místo v Galaxii není nijak význačné a že Slunce – které je jen jednou ze stovky miliard hvězd, jež ji tvoří – má nevýznamnou polohu mimo její střed.
Následoval Edwin Hubble, který na základě svých systematických pozorování tehdy největším dalekohledem světa na observatoři Mount Wilson v Kalifornii roku 1924 oznámil, že velká mlhovina v souhvězdí Andromedy je ve skutečnosti podobnou, ale samostatnou galaxií ležící zcela mimo naši Mléčnou dráhu. Její vzdálenost odhadl na 700 000 světelných let. Dnes díky přesnějším měřením víme, že je asi čtyřikrát dál, ale na tehdejší představy o rozměrech vesmíru to byla i tak ohromující vzdálenost. Hubble ve svém výpočtu použil revoluční metodu určování kosmických vzdáleností, kterou nedlouho předtím vynalezla harvardská astronomka Henrietta Leavitt.
Stojí za zmínku, že ženy v té době nemohly obsluhovat dalekohledy, ale talentované vědkyně byly najímány jako asistentky vedoucích výzkumníků. Často vykonávaly úmornou práci „živých počítačů“, kdy ručně zpracovávaly data z pozorování. (Tato praxe trvala až do 60. let, než nastoupila výkonnější elektronika. Příběh skupiny žen, které manuálně počítaly trajektorie kosmických letů a stály za úspěšným letem prvního amerického kosmonauta Johna Glenna, pěkně připomíná film Skrytá čísla.)
Díky tomu se zásadně podílely na řadě objevů, jež se ale většinou připisovaly jejich nadřízeným. Dokonce i posléze Edwinem Hubblem využitý objev Henrietty Leavitt, která učinila průlomový poznatek o závislosti jasnosti a periody jistého typu proměnných hvězd, čímž z nich učinila etalon vesmírných vzdáleností, vydal pod svým jménem tehdejší ředitel harvardské observatoře Edward Pickering. K jeho dobru ale připočtěme, že hned v první větě zmínil, že práci sepsala slečna Leavitt.
Život vznikl nejspíš náhodou
Faktem tedy je, že teprve před necelými sto lety jsme se dozvěděli, že naše Galaxie není ve vesmíru sama. Že není ani největší, ani neleží v jeho pomyslném středu, se asi už dalo tušit, ale dokázaly to teprve následující pozorování a objevy.
I díky snímkům Hubbleova vesmírného dalekohledu dnes víme, že galaxií jsou ve vesmíru stovky miliard. V prostoru, kam dohlédneme, tvoří obrovské shluky a úchvatné kosmické struktury. A poloha naší Galaxie v nich nemůže být nahodilejší.
To znamená, že ať už svět vznikl náhodnou fluktuací nebo záměrným stvořením, naše Země a patrně ani my sami v něm nemáme žádné mimořádné místo. Líbí se mi sice bonmot, že vesmír vyvinul lidstvo jako prostředek k tomu, aby se skrze nás mohl pozorovat, uvědomit si a pochopit sám sebe, nicméně není na místě brát se kvůli tomu příliš vážně a stavět na tom nějaké ezoterické výklady světa.
Náš vesmír má zjevně takové vlastnosti, které umožňují vznik komplexních systémů včetně inteligentního života. To samo o sobě není vůbec samozřejmé. Dokážeme vyjmenovat řadu fyzikálních konstant, u kterých by odchylka jen o pár procent od jejich současných hodnot znamenala nemožnost vzniku hvězd nebo vázání více atomů do molekul. Bez obojího by žádný život neměl šanci vzniknout.
Ani to by nám ale nemělo stoupnout do hlavy, abychom se cítili nějak vyvoleně. Dost možná existuje řada jiných vesmírů, které jsou naprosto chladné, temné nebo bez jakýchkoliv složitějších struktur. Komplexní podoba života vznikla v tom našem nejspíš čirou náhodou, protože to právě v něm bylo možné – a logicky proto právě tento vesmír nyní i pozorujeme.
Paralelní osamělé životy
Můžeme uvažovat dál: pokud inteligentní život vznikl na jedné planetě, není důvod předpokládat, že se dříve nebo později neobjeví také někde jinde. Hvězd v našem vesmíru jsou desítky triliard – to je číslo s dvaadvaceti ciframi! Pro představu, o jak velké číslo se jedná: na každé malé zrnko písku, které najdeme na Zemi, připadá ve vesmíru deset tisíc hvězd.
I když vezmeme v potaz, že ne každá hvězda je typu našeho Slunce a ne každá má kamenné planety s kapalnou vodou a velkým měsícem, který by stabilizoval jejich rotaci, pořád se jeví jako vysoce pravděpodobné, že míst, kde se v nějakém okamžiku rozvinou komplexní, myslící bytosti, bude víc.
Vzhledem k vesmírným časoprostorovým vzdálenostem je ale nejspíš nemožné, aby se o sobě navzájem dozvěděli. Platí tedy trochu hořký kreslený vtip, který jsem nedávno viděl na sociálních sítích:
- Vědmo, jsme ve vesmíru sami?
- Ano.
- Takže kromě nás v něm není žádný jiný život?
- Ale ovšem že je…. Jen je stejně osamělý jako vy na Zemi.
I tohle jsou věci, které se mi občas honí hlavou při nočním pozorování a fotografování hvězd. Člověk pak vidí svět o něco pokorněji.
Nebe plné družic
Co si z tohoto poznání o ne-výjimečnosti, a nejspíš i o náhodné povaze naší existence odnést? To ať si každý přebere po svém. U někoho to může vyvolat existenciální tíseň, u jiného potřebu věřit v něco vyššího, co náš přesahuje, u dalšího třeba i cynizmus, že v takovém případě na ničem nezáleží.
Já to mám jinak. Vědomí úžasné náhody, že tu vůbec jsme – a s námi i fascinující formy života kolem nás – také zavazuje. K tomu, abychom o tento svět pečovali, neničili jej a s ním i sami sebe. Abychom k sobě hledali cesty a žili dobrý život.
To vše pro mě znamená ještě větší pocit zodpovědnosti.
Fakt, že před ní a před stavem světa nemohu uniknout ani do magických nocí pod hvězdnou oblohou, mi připomíná světelné znečištění měst či rostoucí počet satelitů: nejnověji sítě společnosti Starlinks, která jich plánuje vypustit desítky tisíc. Ty bez jakékoliv regulace a pro komerční zisky křižují oblohou dnes už nad každým místem na Zemi. Narušují přitom temné nebe a lidské úsilí zachytit pomocí astronomických přístrojů světlo putující k nám ze vzdáleného kosmu miliony a miliardy let. Na vlastní kůži jsem si v posledních měsících vyzkoušel, že udělat snímek nějakého vesmírného objektu bez jedné nebo i více čar, které prolétající satelity kreslí napříč záběrem, je už prakticky nemožné.
Podobně jako s naší snahou zamezit katastrofickým změnám klimatu nebo zániku druhů to tedy ani s noční oblohou nevypadá příliš dobře. To ale není důvod rezignovat. Takže s pokorou, nadějí a odhodláním zpátky do práce!