Začátkem prosince jsem strávil několik dní v Tbilisi. Gruzii jsem chtěl poznat už dlouho a teď se konečně naskytla příležitost; shodou okolností právě v době masových politických protestů, o kterých tak mohu podat zprávu přímo z místa.
Město
Tbilisi mě okouzlilo. Staré části města mi připomněly moje milovaná zákoutí staré Konstantinopole: křivolaké uličky s chátrajícími domy a chudými, ale o to přívětivějšími lidmi. Celý víkend jsem se brouzdal zapadlými ulicemi, nahlížel do zastrčených dvorků s dřevěnými schodišti roztodivných tvarů a pavlačemi, šňůrami s prádlem, košatými platany a pergolami ovinutými vinnou révou se žlutými listy a přezrávajícími modrými hrozny.
Podobně jako je tomu v historických čtvrtích Istanbulu, i v Tbilisi se mezi staré domy bohužel začíná zakusovat gentrifikace. Naštěstí jsou hipsterské podniky, obchody pro turisty a přebudované fasády stále jen na jedné či dvou ulicích. Stačí odbočit za roh a ocitnete se v úplně jiném světě; sice chátrá, ale má — alespoň pro mne — silné kouzlo, autenticitu a sousedskou pospolitost.
Bylo sychravo a ledový vzduch lezl pod kůži, takže lidí venku jsem moc nepotkal. A když už, většinou spěchali domů, obtěžkáni taškami jídla nakoupených od pouličních prodavačů. Je zrovna sezóna mandarinek a tomelů, takže oranžová barva v igelitkách jasně svítila. V kontrastu s tím ale kolemjdoucí zpravidla vypadali unaveně a posmutněle; úsměv v nich většinou nevykouzlil ani můj pozdrav.
Tuto pochmurnou náladu mi ale pomohlo zahnat několik milých, krátkých pouličních setkání. Třeba s bezzubým pánem, který se právě na rohu rozloučil se dvěma podobnými kumpány, a když si všiml, že fotím graffiti na jednom z domů, vyzval mě, ať jdu s ním, že mi něco ukáže.
Zavedl mě průchodem do dvora opodál — ujistiv mne, že se nemusím bát — který se podobal surrealistické galerii. Všechny zdi a zákoutí byly buď pokryty barevnými malbami, nebo ověšeny zarámovanými fotografiemi, obrazy i zrcadly. Ptal jsem se, kdo to úchvatné dílo vytvořil, a dozvěděl se, že prostě jeden soused, který v tom má zálibu.
Moje asi nejhezčí náhodné setkání mělo podobný charakter. Při potulce chudinskou částí města mě už z dálky zaujala jedna pavlač, kde na zdi visely pestrobarevné obrázky. Když jsem se k domu přiblížil, viděl jsem, že vchod na temné schodiště je otevřený a na oprýskané zdi visel ručně načmáraný vzkaz „Galerie, vstup volný“.
Po rozvrzaných, dřevěných schodech jsem vystoupal na ochoz. Oloupané zdi byly ověšeny obrázky, od miniatur na kouscích sololitu po větší formát na plátně napjatém v prostém rámu z recyklovaných prkýnek. Byly překvapivě zdařilé a vkusné, na rozdíl od prvoplánově líbivých kýčů nabízených turistům v centru města.
Po chvíli se objevil asi šestiletý hoch, spatřil mě a zavolal dovnitř do bytu „turist!“. Za moment vyšel jeho táta, nesmělý dlouhovlasý a mírně shrbený muž, zamumlal pozdrav a rusky mě přivítal a zmínil, že obrázky maluje jeho žena.
Ta se objevila vzápětí. Byla v domácím, trochu plachá a nenalíčená. Bylo na ní vidět, jak je utahaná a potýká se s chudobou. Nakoupil jsem od ní nějaké obrázky, domů i jako dárky. Na rozloučenou jsme si vyměnili kontakty — jmenuje se Nini Bakašviliová, její kanál na Instagramu je zde. A kdybyste někdy zavítali do Tbilisi, její pavlač s obrázky najdete tady.
Muzea
Během toulání se městem jsem se také zastavil ve dvou tamních muzeích. První bylo muzeum fotografie. Jako mnoho jiných tamních institucí — včetně třeba i notářů — sídlí v temném průchodu neudržované budovy, kam by se u nás odvážil jen málokdo. Vstup byl zdarma a vypadalo to, že celou instituci táhne jen parta nadšenců.
Pár tuctů zvětšenin na zdech skromné místnosti nebylo po pravdě nic moc, ale na stolku u okna byly vyskládány monografie několika gruzínských fotografů. A ty opravdu stály za to, listováním v nich jsem strávil většinu pobytu v muzeu.
Jedna obsahovala výborné černobílé snímky Gruzie ze 70. a 80. let dokumentující drobné lidské radosti na pozadí depresivní reality sovětského režimu, další přibližovala těžký a prostý život v jedné horské vesnici, třetí reprodukovala novodobé barevné snímky a pozoruhodné koláže. Velký zážitek!
Má druhá návštěva byla v Národním muzeu, velkolepé budově skoro přímo naproti parlamentu. V jeho nejvyšším patře, nad místnostmi s fosiliemi, pravěkými a starověkými vykopávkami, ukázkami středověkých oděvů a zbraní, je trvalá expozice věnovaná sovětské okupaci Gruzie.
Pojetím i zpracováním se trochu podobá moskevskému Muzeu historie gulagů, které jsem navštívil v roce 2019 a které bylo právě minulý měsíc „dočasně“ uzavřeno. (Zdůvodnění? Úřední kontrola zjistila údajné závady v požární bezpečnosti budovy, což ohrožuje návštěvníky.) Po obvodu velké, tmavé místnosti, jsou multimediální sekce s fotografiemi, dobovými dokumenty a jmenné seznamy obětí.
Doplňují je příběhy teroru, útlaku, represí, deportací a masových vražd gruzínských intelektuálů, politických představitelů i venkovských obyvatel.
Ponurou atmosféru celého prostoru dokresluje instalace osmi vězeňských dveří a dalších předmětů souvisejících s popisovanými událostmi. U vchodu do instalace pak stojí kus vagónu-dobytčáku, ve kterém čekisté popravovali vězně. Jeho hrubá prkna jsou proděravělá kulkami jako cedník.
Z gruzínské populace, která v roce 1920 čítala necelé tři miliony lidí, zmizelo během sovětských represí asi půl milionu lidí: 80 tisíc popravených, dalších 400 tisíc deportovaných s tím, že většina byla následně také zavražděna nebo zemřela v gulazích; dalšího téměř půl milionu mužů pak padlo na frontě během druhé světové války.
Ta čísla jsou děsivá. Nejpůsobivější jsou ale konkrétní tváře a osudy, které výstava ukazuje na jednotlivých panelech: monstrproces se skupinkou teprve sedmnáctiletých studentů, portréty některých z mnoha tisíců předních vědců i učitelů popravených při čistkách 1937-1938, přičemž téměř čtyři tisíce rozsudků smrti nařídil osobně Stalin, který sám byl gruzínského původu. Tváře obětí masakru při vojenském potlačení protestu v roce 1989.
Sovětská éra není jedinou temnou epizodou vztahů Gruzie se sousedním Ruskem. V novodobé historii prožila první zrady už na přelomu 18. a 19. století. Gruzie, coby malý svazek několika království, byla dlouhodobě vystavena útokům jak Osmanské, tak Perské říše.
V roce 1783 proto uzavřel gruzínský král spojeneckou dohodu s carským Ruskem v naději, že jako pravoslavná, křesťanská říše svého malého souvěrce ochrání. Když ale v roce 1795 šlo do tuhého a perský šáh dal Gruzii ultimátum, carská armáda se stáhla, načež Peršané dobyli a vypálili Tbilisi. O šest let později, v roce 1801, Rusko v rozporu s uzavřenými dohodami Gruzii anektovalo a přičlenilo k říši.
Gruzie zažila krátkou chvíli jako svobodný demokratický stát mezi lety 1918, kdy se odtrhlo od bolševickou revolucí zmítaného Ruska, do roku 1921, kdy ji Sovětský svaz — opět v rozporu s rok předtím uzavřeným dohodami uznávajícími nezávislost Gruzie — napadl a po měsíc trvajícím beznadějném odporu tamní armády obsadil. Následně Gruzii roku 1922 začlenil do svého impéria jako sovětskou svazovou republiku.
Jako memento znějí dnes slova Noe Žordaniji, předsedy vlády demokratické Gruzie z roku 1921: „Co můžeme nabídnout světu? Dva tisíce starou kulturu a historii, demokratický stát, pestré přírodní bohatství. Sovětské Rusko nám nabídlo vojenskou alianci, ale my jsme ji odmítli. Vydali jsme se jinou cestou: oni na východ, my na západ.“
Není divu, že současné dění vyvolává v místních lidech vzpomínky na historická utrpení a opakované invaze velkého imperiálního souseda. Rostoucí tlak Ruska — zvlášť s jeho dnešním režimem — na začlenění Gruzie do sféry svého přímého vlivu je pro ně zcela pochopitelně strašidelná perspektiva.
Protesty
V Tbilisi stále probíhají masové protesty proti zmanipulovaným a neférovým volbám, které proběhly 26. října. Hned dva dny po neregulérních volbách oznámil premiér vládní a vítězné strany, že přeruší přístupové rozhovory s Evropskou unií, což vyvolalo vlnu bouřlivých protestů. Gruzínci vyšli do ulic, kde je brutálně napadly agresivní pořádkové složky, které se mimo jiné zaměřily i na novináře.
Protesty v Tbilisi od té doby pokračují každým dnem. Lidé, se kterými jsem na protestních shromážděních mluvil, odmítali uznat legitimitu nedávno zvoleného parlamentu. V nejbližších dnech jim šlo hlavně o to, aby zabránili novému sboru poslanců, kde má většinu proruský Gruzínský sen, ve zvolení nového prezidenta či prezidentky a nahrazení dosluhující, proevropské prezidentky Salome Zurabišviliové. Nepřímá volba se má konat 14. prosince.
V sobotu 7. prosince jsem během dne před budovou parlamentu potkal desítky demonstrantů. Někteří bubnovali na ocelové bariéry, kterými policie zablokovala vchody do parlamentu. Další skupinky chodily kolem s vlajkami nebo pískaly na píšťalky. Pár lidí zapálilo svíčky u pomníku před parlamentem.
Ten připomíná masakr civilistů sovětskou armádou dne 9. dubna 1989, při kterém zahynulo jednadvacet občanů a další stovky byly zraněny. I tehdy šlo o protesty za nezávislost Gruzie na Rusku, či tehdy ještě Sovětském svazu. Policie měla rozestavěné vozy s blikajícími majáky na každém rohu a desítky příslušníků postávaly v hloučcích kolem parlamentu, ale nijak nezasahovali.
Podobně to na hlavní třídě vypadalo i během neděle, jen prostranství před parlamentem — včetně pomníku — bylo ohraničené zátarasy a kordonem police. Dvě vysokozdvižné plošiny tam instalovaly ocelovou kostru ve tvaru kužele — obrovského vánočního stromu. Možná tam stává každoročně, ale tentokrát to vypadalo jako skvělá záminka, proč demonstranty z prostoru vytlačit a nepouštět je tam.
Popovídal jsem si s pár studenty s vlajkami o kousek dál. Poradili mi, ať rozhodně přijdu i večer, nejlépe kolem deváté hodiny.
Šel jsem tedy objevovat další stará zákoutí města a vrátil se za soumraku. Situace se výrazně změnila: demonstrantů už byly stovky a znovu opanovali prostor před parlamentem. Konstrukce vánočního stromu byla ozdobená větvemi jen nahoře, po dolní polovině lezli aktivisté a věšeli na ni portréty krutě zbitých lidí z prvních dní protestů.
Objevily se improvizované plakáty se zakrvaveným vánočním stromkem a heslem, že vláda letos lidem připravila krvavé Vánoce. V jednu chvíli se vysoko na konstrukci objevil člověk, který začal křičet na dav. Podle znepokojených reakcí a odezvy davu jsem pochopil, že vyhrožuje, že skočí a spáchá sebevraždu. Dav na něj začal volat, aby mu to rozmluvil, a několik aktivistů hbitě vyšplhalo nahoru, aby muže zachytili a pak jej opatrně snesli dolů.
Duch pospolitosti a solidarity byl cítit skoro na každém kroku. Jedna paní přišla s anglicky a gruzínsky psaným transparentem „Chráním novináře, oni chrání nás“. Jiná rozdávala lidem namnožené snímky zbitých demonstrantů. Akční mladíci se šátky přes obličej dělali ostrahu — několikrát mne přišli zkontrolovat, co jsem za člověka, že tam tak fotím lidi, a jestli náhodou nejsem ruský agent.
V davu měli stále převahu mladí lidé, ale během večera se stal multigeneračním. Objevovaly se rodiny s dětmi, které si nakreslily vlastnoruční plakáty, a pak se s nimi u parlamentu fotily. Staří lidé se přidávali jednotlivě nebo s kamarády-vrstevníky. Před kostelem Kašveti stál v kroužku mužský sbor a zpíval mnohohlasně půvabné národní písně.
Ulici lemovaly desítky prodavaček s malými stánky, které hbitě přizpůsobily nabídku poptávce: evropské a gruzínské vlajky, píšťalky a vuvuzely, dokonce i lyžařské brýle a ochranné masky s filtry pro případ útoku policie slzným plynem.
Když nastala avízovaná devátá a já se rozhlédl kolem, zatajil se mi dech. Zatímco jsem brouzdal davem před parlamentem, naplnila se celá široká třída, pojmenovaná po středověkém gruzínském básníku Rustavelim, až do nedohledna. Přesněji v délce nejméně jednoho kilometru — počet lidí podle mého odhadu bohatě přesáhl sto tisíc. Bylo to nádherné, mocné, inspirující.
Co mi však chybělo, byl nějaký jasný směr, lídr, hesla, politické požadavky. Během několika hodin nepromluvil jediný řečník. Nevystoupil žádný představitel protestů. Lidé nevolali ani žádná hesla — maximálně hvízdali na píšťalky a troubili na vuvuzely.
Ani transparenty s nápisy v davu nebyly, pouze gruzínské a evropské vlajky. Jen v jednu chvíli začal kdosi na průčelí parlamentu promítat laserem nápisy jako „Gruzie je okupovaná Ruskem“ nebo „Nelegitimní poslanci“ či „Zaveďte sankce“. Po chvíli i tyhle texty nahradil symbol netopýra z Batmana.
Tahle beztvarost a snad i bezradnost je nepochybně velkou slabinou hnutí, které ještě stále dokáže přitáhnout do ulic statisíce lidí. Je patrně i odrazem podobně bezradné, fragmentované opozice — proti vládní straně kandidovaly hned čtyři různé proevropské koalice. Je to velká škoda, protože proevropské síly musí už tak bojovat s nepřízní mnoha okolností.
Z Tbilisi jsem odjel okouzlen městem a jeho lidmi i inspirován občanskými protesty. Jakkoliv bych všem těm lidem přál úspěch a lepší budoucnost, loučím se také s úzkostí a tíží, kterou jsem zahlédl v očích některých aktivistů. Tuší už, že jejich vyhlídky na úspěch jsou za dané situace spíš mizivé.