Essays / tag / turecko

My World

V úterý večer jsem, letos poprvé, dorazil do Istanbulu. Právě sněžilo, což se tu děje výjimečně, nanejvýš několik dní za zimu. Měl jsem radost: vždycky jsem si přál to zažít, staré snímky města se sněhem v ulicích mají jedinečnou atmosférou.

Red

Ve středu jsem se vrhl do práce. Porada vedení, videokonference s kolegy z Tel Avivu (a s Jonathanem uvízlým v Jeruzalému kvůli sněhové bouři), schůzka s tureckým týmem k energetické kampani, agenda s personalistkou, příprava na posouzení nových projektů. Na oběd nebyl čas, ve chvíli volna jsem aspoň na dvacet minut vyběhl do ulic v okolí, abych vyfotil tureckou chumelenici.

Tradition

Teprve navečer se dozvídám o teroristickém útoku v Paříži – děs. Zároveň mě přátelé informují o sebevražedném atentátu, který večer předtím spáchala zatím neznámá žena v Sultanahmet, historické části Istanbulu.

Up

Venku pořád chvílemi sněží, což si nemohu nechat ujít. Z práce proto jdu rovnou pěšky ze čtvrti Beyoğlu dolů k Bosporu a pak přes galatský most, kde nadšenci rybaří i v mrazivém větru a ve skupinkách se ohřívají u improvizovaných ohňů.

Passion

Pokračuji nahoru na Sultanahmet, kde mezi stejnojmennou mešitou (přezdívanou též „modrá“) a byzantským Chrámem boží moudrosti (Hagia Sophia) ještě stíhám z nebe padajících posledních pár vloček, letos možná posledních.

Blue

Po návratu domů rozmrzám, dávám první fotku na facebook, kde si se mnou začne povídat Ismail z vesničky Yırca, s níž jsme na podzim vybojovali důležitou bitvu za olivové sady a proti nové uhelné elektrárně. Trénuji s ním chvíli svoji mizernou turečtinu, ale ještě se musím připravit na další den, práce je nad hlavu.

Silence

Nedá mi to ale, vlastně jsem na to musel myslet celý večer, a ještě rychle procházím zpravodajství a sociální sítě. Napadá mě tisíc věcí, ale mám pocit, že se k tomu teď vyslovuje každý, vyhrocená stanoviska na obou stranách, místo dialogu jen boj zatvrzelých názorů, nikdo se nesnaží pochopit ty druhé, jen se vůči nim vymezuje. Je mi z toho zle.

Peace

Nakonec sdílím povzdech své kolegyně Safy z Jordánska: „Takže jsem napsala tweet #‎CharlieHebdo vyjadřující solidaritu s oběťmi, abych pak celý den čelila útokům jak muslimských extrémistů, tak extrémistů z Evropy s jejich arabskými/islámskými stereotypy. Nenávistné vzkazy z obou táborů, jen doufám, že jsou ti i ti v menšině. Kolik z nás tak snadno zapomene, že jsme přece všichni lidské bytosti, najednou se zvířecí vášní propadáme extrémismu a nesmyslům. Každý má přece právo věřit, žít, psát, milovat a kreslit – a nikdo ho za to nesmí soudit nebo dokonce vraždit. Lidi zešíleli.”

Up and Down

A venku za okny je krásně zasněžené prastaré město, v němž vedle sebe stojí kostely, mešity i synagogy jako připomínka lepších časů.

Text byl publikován i na stránkách Deníku Referendum

Istanbul jsem pro sebe objevil teprve v roce 2010, při cestě na svatbu jedné své kolegyně a kamarádky z Turecka. Je to trochu ostuda, ale kromě několika zběžných argumentů, zda má být členem Evropské unie či nikoliv, mě předtím tato země nijak zvlášť nezajímala. Tím méně mne lákala k návštěvě.

  

Už při první cestě tam mi však Istanbul učaroval. Během snídaní a vysedávání na terasách s výhledem na Bospor a Marmarské moře mnou podivně prostupoval nejen svěží vítr, o němž mi místní přátelé vyprávěli, že lidem zamotává hlavu, ale takřka fyzicky jsem vnímal odlišnost tamního prostoru. Přesněji řečeno časoprostoru, protože v něm i čas plynul jinak, pomaleji a podivně mne stahoval do svého líného, medově hustého proudu. V mnoha zákoutích města se v sobě mísí orientální exotika i kořeny evropské kultury, člověk prakticky všude naráží na prvky tradiční minulosti překryté jen tenkou slupkou modernity.

Ve chvílích volna objevuji město pěšky, přičemž se většinou vyhýbám katalogovým turistickým atrakcím. Nejsilnější atmosféru totiž nacházím ve vedlejších uličkách, kde lze občas stále narazit na staré, rozpadající se, ale stále obydlené tu dřevěné domy otomanské éry, tu zarostlé kamenné stavby snad ještě z benátského období.

Občas objevím ostrůvky několika chudinských bloků obklopených překotně se rozvíjejícím industriálním městem. Rád popíjím čaj v zastrčených kavárnách a přátelím se, bohužel většinou jen rukama nohama, s tamními přívětivými Turky. Istanbul má pro mne kouzlo o to větší, že tam mám mnoho skvělých kolegů a přátel: jsou to lidé, kteří vesměs vynikají družností, zápalem pro věc, vřelým zájmem o druhé, jakož i v jistém ohledu dojemným (někdy ovšem také frustrujícím) chaosem.

Od roku 2010 jsem Istanbul navštívil pětkrát. Moje cesta pokaždé vedla přes náměstí Taksim, uprostřed nějž leží v těchto dnech tolik proslulý park Gezi.

Je jednou z mála oáz veřejné zeleně v centru Istanbulu. Studenti a ekologičtí aktivisté ji začali obsazovat už minulé pondělí. Mnozí se zde utábořili ve stanech, pořádali pikniky nebo trávili čas čtením knih a společenskými hrami. Chtěli svou přítomností tento vzácný ostrov zachránit před developery, kteří se s posvěcením vlády na jeho místě chystali postavit luxusní nákupní centrum pod záminkou, že zde „obnoví“ kasárenské budovy, které zhruba v těchto místech stávaly před více než půl stoletím.

První policejní zásah proběhl už ve čtvrtek nad ránem, kdy těžká technika přijela vykácet šest set tamních stromů a lidé se jí postavili do cesty. Policie aktivisty vytlačila za pomocí slzného plynu a násilí, jejich majetek včetně stanů naházela na hromadu a zapálila. Snímky dokumentující nepřiměřené policejní násilí se prostřednictvím sociálních sítí rychle rozšířily, takže už během téhož dne byli protestující zpět v několikanásobně větším počtu.