Essays / tag / temelín

Česko-rakouskými vztahy zase cloumá Temelín. Paradoxně je nyní předmětem sporu dohoda z Melku, která právě měla napětí uklidnit. Dohoda z Melku byla ale už od svého vzniku odsouzena k neúspěchu. Není totiž ničím jiným než diplomatickým šidítkem, které neřeší věcnou podstatu sporu o jadernou bezpečnost temelínské elektrárny. Bez pochopení příčin a motivací na obou stranách nemůžeme porozumět ani novým akcím v Rakousku, ani najít uspokojivé řešení.

Protokol z Melku byl podepsán před více než šesti lety, 12. prosince 2000, kdy byli premiéry ještě Miloš Zeman a Wolfgang Schüssel. Jejich jednání a následné dohodě předcházely masivní blokády česko-rakouských hranic, kterými rakouská veřejnost vyjadřovala nesouhlas s chystaným spuštěním temelínské elektrárny a snažila se tak donutit rakouské politiky, aby konečně nějak zakročili.


Příčiny rakouských nepokojů v roce 2000

Skutečnou příčinou mobilizace občanů hlavně v Horním Rakousku bylo podezřelé dění kolem dostavby Temelína a frustrace z tamní politické reprezentace, která kromě občasného verbálního předstírání odporu pro řešení zjevných problémů nic nedělala.

Dostavba a spouštění Temelína probíhaly na české straně pod obrovským politickým tlakem, v mnoha případech byla kvalita, bezpečnost a důslednost kontrol odsunuty na druhé místo. Pro připomenutí je dobré uvést z té doby několik příkladů.

Po více než deseti odkladech slíbených termínů a překročeních rozpočtu začal být projekt temelínské elektrárny neúnosný a Tošovského vláda se jím tak počátkem roku 1998 musela znovu zabývat. Ustavila k tomu nezávislou odbornou komisi, která dospěla k závěru, že dokončení elektrárny není vůbec tak výhodné, jak se zdálo a jak je prezentoval ČEZ, a to navzdory v té době poměrně vysoké rozestavěnosti. Na základě této zprávy a dalších podkladů o dostavbě Temelína, jež se tím stala znovu otevřenou otázkou, hlasovala vláda. Bylo to v květnu 1999 a v té době menšinový sociálně demokratický kabinet vedl Miloš Zeman. Dokončení prošlo těsnou většinou 11:8 a ministr průmyslu Grégr při té příležitosti veřejně slíbil, že doslova „dává hlavu na špalek“, pokud se reaktory nedokončí ve stanoveném termínu.

V důsledku snahy spustit elektrárnu za každou cenu do konce října 2000 docházelo při jejím dokončování a testování k nepřípustným kompromisům. Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB) již během devadesátých let narážel na rozsáhlé problémy s nedostatečnou kvalitou prací v Temelíně a jak vyplývá z jeho výročních zpráv, které rok po roce konstatují tytéž nedostatky, nebyl schopen zjednat účinnou nápravu.

Není pravděpodobné, že by se situace v roce 1999 naráz výrazně zlepšila. Naopak jsme byli svědky ze strany úřadu velmi nestandardních postupů a vstřícnost, jejichž hlavním smyslem bylo vyhnout se všemu, co by mohlo vést ke zdržení. Když v létě 2000 nefungoval zavážecí stroj, kterým se v reaktoru mění kazety s palivovými články, přistoupil SÚJB na provizorní řešení jeho napájení ze záložního zdroje, ačkoliv se tím vytvořilo riziko selhání v mimořádných situacích – například kdyby bylo nutné palivo po aktivaci v nouzi rychle vyjmout. Podobně tehdy souhlasil se změnou dříve předepsaných testů a přistoupil na to, že zkouška systému havarijního chlazení v kontejnmentu prvního bloku proběhne jen v omezeném rozsahu s tím, že se převezmou výsledky zkoušek na druhém bloku (plnohodnotná zkouška na prvním bloku by znamenala, že se musí odložit montáž některých vnitřních zařízení, což by vedlo ke skluzu jeho dokončení).

Nadstandardní vstřícnost kontrolních institucí vůči provozovateli elektrárny se projevila v mnoha podobách. Uveďme ještě jeden křiklavý příklad. Inspektoři a vedení SÚJB pracovali nakonec i po nocích a o víkendech, jen aby stihli vládou stanovený termín. Vše vyvrcholilo v říjnu 2000, kdy ČEZ podal žádost o povolení ke spuštění prvního bloku v pátek 6. října a už v pondělí 9. října mu povolení přímo do Temelína osobně přivezla předsedkyně úřadu Dana Drábová. Zatímco české úřady běžně vyřizují různé drobnosti dlouhé týdny, SÚJB stihl vyhodnotit tisíce stran podkladů a vydat zásadní rozhodnutí povolující zahájení štěpné jaderné reakce během víkendu. Nebylo to ostatně poprvé, už v červenci 2000 vyřídil úřad během dvou dnů žádost o povolení k zavážení jaderného paliva, přičemž toto rozhodnutí vydal dokonce o státním svátku.

Vrcholem pak byla bombastická oslava spouštění reaktoru v přímém přenosu České televize 9. října, během které se předsedkyně úřadu Drábová nevázaně líbala s předsedou vlády Zemanem a ministr Grégr vedle střílel špunty z lahví šampaňského.

Dodnes přitom zůstává závažné a řadou důkazů podložené podezření, že SÚJB aktivně zatajoval nelegálně provedený svar na primárním okruhu prvního temelínského bloku. Vedení úřadu nejprve existenci problému popíralo, následně provedlo inspekci, která problém podle informací přímých účastníků potvrdila. SÚJB ale následně tvrdil, že tato kontrola nikdy neproběhla, a když ji následně musel připustit, již déle než tři roky odmítá zveřejnit příslušný protokol. Inženýrce, která kontrolu prováděla, uložilo vedení úřadu mlčenlivost, zakázalo jí vstup do Temelína a nakonec ji zbavilo funkce inspektorky. Když policie začala slabé místo vyšetřovat na základě trestního oznámení, navedli ji inspektoři úmyslně na jiný svar, ačkoliv v té době již disponovali jednoznačnou identifikací chybného svaru. Poté, co proběhly rozsáhlé zkoušky jiného svaru, úřad Dany Drábové vydává jejich výsledek za důkaz, že je všechno v pořádku.

Vraťme se ale do roku 2000, kdy ještě nikdo neměl v rukou statistiku více než stovky nehod, které se v temelínské elektrárně odehrály během prvních šesti let provozu, ačkoliv nad benevolentním přístupem k opakovanému vytékání vody z primárního okruhu, ke kroutícímu se palivu a špatně fungujícím regulačním tyčím zůstává stát i selský rozum.

Co tehdy viděli občané v Rakousku, byla uspěchanost, politický tlak a ochota SÚJB odsouhlasit cokoliv, jen aby byly temelínské reaktory spuštěny ve slíbeném termínu. K tomu všemu ale jejich ministři zavírali nad problémem oči a kromě občasných mediálních prohlášení nic pořádného ve vztahu k Temelínu nedělali.

Občas se u nás s despektem říká, že rakouští politici šíří protijadernou propagandu mezi obyvatelstvem, aby pak mohli jeho "iracionální" náladu zneužívat. Je to ale právě naopak. Většina tamních činitelů by se tématu jaderné energetiky nejraději vyhnula obloukem - mimo jiné také proto, že je mimořádně obtížné dosáhnout nějaké skutečně změny. Vyžadovalo by to pevné odhodlání, dobrou strategii a značné úsilí, do čehož se z vedoucích politiků zjevně nikomu nechce. A tak promluví ostře proti atomu, když jsou donuceni se veřejně vyjádřit, ale to jen vyhovují poptávce po protijaderné rétorice. Ta u našich sousedů právě z důvodu názoru obyvatel patří k nezbytné výbavě každého, kdo nechce spáchat politickou sebevraždu.

Byly to tedy nakonec zjevné nesrovnalosti s dokončováním Temelína v kombinaci s laxním přístupem rakouské vlády, které během roku 2000 vedly k výbuchu frustrace, nahromaděné mezi občany. A protože jejich obavám – ať už podloženým nebo iracionálním – nikdo nenaslouchal, rozhodli se zakročit po svém. Zemědělci, rodiče, učitelé, děti, místní ekologické iniciativy v Horním Rakousku prakticky spontánně došli k názoru, že mohou bít na poplach a vymáhat pozornost svým obavám nejúčinněji tím, že budou symbolicky blokovat hraniční přechody.

Zde je na místě říct několik vět k dalšímu nepravdivému českému mýtu, podle kterého i blokády organizují rakouští politici ke svému zviditelnění. Ano, několikrát se na nich ukázali, protože když už probíhaly, tak k nim nemohli mlčet a někteří se pak chtěli vyfotit, jak stojí po boku lidu. Šlo ale o klasické pokrytectví. Znám osobně řadu lidí, kteří blokády chystají a chodí na ně, a mohu dosvědčit, že jde opravdu o autentické a z hlediska občanské angažovanosti úctyhodné hnutí zdola.


Frustrující zkušenost z české strany

Můj vztah k rakouským blokádám hranic je hluboce rozpolcený. Na jednu stranu se jejich účastníkům nedivím: neviděli jiné východisko a podle mne měli v dané situaci zčásti reálného, zčásti domnělého ohrožení a nečinnost vlád na takové protesty právo. Na druhou stranu ale blokády hranic v roce 2000 vedly pouze k tomu, že se veškerá diskuse kolem Temelína přesunula do roviny národní prestiže a neochoty české strany zabývat se jakýmikoliv věcnými argumenty. Tehdejší atmosféra u nás znemožňovala proti elektrárně cokoliv namítat, protože každý kritik Temelína byl přece Rakušák nebo jejich pomahač, který napadá naši suverenitu stavět a provozovat, co se nám zachce. Leckteří čeští politici se nechali unést národoveckým furiantstvím: vždyť už jen kvůli tomu si Temelín spustíme, abychom ukázali, že my Češi si už nikdy nenecháme z Vídně diktovat.

Temelínský spor tak nakonec přerostl konkrétní problém a začal ohrožovat česko-rakouské vztahy obecně. Z této perspektivy mám pochopení pro ofenzívu diplomatů, kteří chtěli vyhrocené vztahy napravit a problém kolem Temelína otupit stůj co stůj. Bylo to komplikované zadání, protože vlády na obou stranách musely předložit veřejnosti uspokojivý výsledek: rakouský kancléř donutit českou stranu aspoň k nějakým změnám, český premiér neustoupit z naší suverenity ani o píď. Tehdejším vyjednavačům vytýkám tedy jen to, že zvolili alibistickou cestu. Dohodli se na řešení, které jim oboustranně výhodně umožňovalo předstírat jakési řešení.

Tak vznikla dohoda uzavřená v Melku. České ministerstvo zahraničí v listopadu 2001 hodnotí „melkský proces jako krok, který zásadním způsobem přispěje ke zlepšení atmosféry česko-rakouských vztahů“. Protokol z Melku a jeho následné upřesnění z Bruselu neměl ale ambici dosáhnout zlepšení poměrů v Temelíně. Česká republika jeho produkci Temelína kompletně vyváží, takže rizika nejsou vyvážena ani naléhavou společenskou potřebou nebo přínosem, jak to mimochodem vyžaduje český atomový zákon. Když už ale nebylo možné dohodnout se na zastavení elektrárny, tak rakouská delegace alespoň měla prosadit opatření, která by významně zvýšila její jadernou bezpečnost.


Dohoda z Melku v posledních pěti letech

Bezzubá dohoda z Melku tak ve svém prvním a nejdelším článku zavádí telefonní linku a zavazuje Českou republiku, že bude o nečekaných událostech v temelínské elektrárně Rakousko včas informovat. Dále pak zavádí systém včasného varování, v jehož rámci může Rakousko umístit na českém území systém monitorující úroveň radioaktivity. Třetí článek slibuje partnerství obou zemí v rozvoji projektů zaměřených na úspory energie a obnovitelné zdroje. Teprve čtvrtý článek se zabývá jadernou bezpečností elektrárny a slibuje provedení expertní mise, která by identifikovala problematická místa. Pátý článek slibuje vyhodnotit vlivy elektrárny na životní prostředí, což však vyžaduje i existující legislativa. Sedmý a osmý článek zavazují Rakousko, že umožní volný pohyb zboží a osob přes hranice – tedy že nebude tolerovat blokády hranic – a že nebude blokovat přístupová jednání České republiky s Evropskou unií.

Podstatný z hlediska dnešní situace je šestý článek, který obsahuje pouze dvě věty a tudíž stojí za přesnou citaci: „Komerční provoz JETE nebude zahájen před ukončením šetření v oblasti jaderné bezpečnosti a vlivu na životní prostředí. Obě strany souhlasí s ukončením tohoto procesu do konce května/začátku června 2001.“

Na konci listopadu 2001, tedy zhruba rok po vzniku protokolu Melku, proběhlo jednání obou stran v Bruselu a podpisu dokumentu nazvaného „Závěry procesu z Melku a jeho pokračování“. Zde se shrnuje to, jak se daří naplňovat jednotlivé články protokolu, přičemž podstatné je to, že rozšiřuje citovaný šestý článek o toto ustanovení: „V každém případě je provedení bezpečnostních opatření vyčíslených v příloze 1 podmínkou bezpečného fungování temelínské elektrárny v souladu s českou legislativou a nezbytným předpokladem komerčního provozu.“ Příloha 1 obsahuje sedm konkrétních problémů, které byly identifikovány během práce expertních komisí ustavených na základě čtvrtého článku původního protokolu.

Nejméně dva z nich nebyly přitom vyřešeny dodnes. Jedná se o zajištění vysokotlakých potrubí, kdy se v prostorách elektrárny v patře na úrovni 28,8 metru nacházejí všechna čtyři vysokotlaká potrubí vycházející z kontejnmentu ve velmi těsné blízkosti. V případě prasknutí jednoho hrozí, že dojde k mohutnému švihu částí potrubí a poškození dalších souběžných potrubí, což může přerušit chlazení reaktoru a zapříčinit těžkou havárii. V zemích EU jsou proto jednotlivá potrubí stavebně oddělena (například Německo) nebo vyvedena z kontejnmentu v dostatečné vzdálenosti od sebe (například Francie). Česká strana problém vyřešila po svém, papírovou cestou: ČEZ a Státní úřad pro jadernou bezpečnost si zpětně nechali zpětně zpracovat nějaké posudky a prohlásili, že potrubí se prostě roztrhnout nemůže. Druhým přetrvávajícím problémem je nedostatečně prokázaná spolehlivost havarijních ventilů. Provozovatel elektrárny argumentuje tím, že „podobné“ (sic!) ventily fungují a byly ověřeny, takže není potřeba nic měnit.

Není divu, že takový přístup leckoho, komu záleží na zvyšování jaderné bezpečnosti, rozčílí. Posudky, vydávané zpětně na již stojící zařízení, samozřejmě bezpečnost nezvyšují. Navíc lze jejich autory často podezírat ze střetu zájmů, to například když řadu expertiz provádí Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, jehož většinovým akcionářem je už několik let sama společnost ČEZ. Ale především: dohoda jasně mluví o „provedení bezpečnostních opatření“, nikoliv o dalších razítcích na tom, co už je postaveno.

V tomto spatřuje rakouská strana, podle mého názoru oprávněně, porušení závazné dohody. Rakouský stát, když má nyní docela dobře pochopitelný pocit, že dohoda je porušena, zase trvá na to, že může tolerovat blokády hranic.

Spor se ovšem vyostřoval už delší dobu. Češi totiž několik let provozovali reaktory na plný výkon a tvářili se, že pořád nejde o komerční provoz. SÚJB tak vydal v říjnu 2004 povolení k přechodu ze zkušebního na plný provozní režim a okamžité námitky Rakouska, že nebyly vyřešeny výše popsané bezpečnostní problémy, odhazoval do autu tvrzením, že se jedná jen o jedno z řady povolení a že o zahájení komerčního provozu nejde. Dokonce se na vysokých místech objevila tvrzení, že český právní řád pojem komerční provoz vůbec nezná, takže vlastně není o čem diskutovat. Když konečně dostal Temelín na začátku letošního roku platné kolaudační rozhodnutí(poté, co několik předchozích bylo zrušeno pro různé nedostatky), nedalo se již dále předstírat, že žádný komerční provoz není.

Rakouský parlament přijal vloni v prosinci usnesení, kterým vyzývá vládu ve Vídni, aby podala na Českou republiku pro porušení dohody z Melku mezinárodní žalobu. Během únorové návštěvy rakouského kancléře došlo v elektrárně k další poruše, kterou ovšem úřady dva dny tajily a oznámily až poté, co Alfred Gusenbauer odjel. Jeho vláda následně počátkem března o možnosti podání žaloby na ČR skutečně jednala a rozhodla o tom, že si nechá vypracovat právní expertízu různých možností. Česká vláda v dubnu reagovala nejprve prohlášením, že od dohody z Melku jednostranně odstupuje, což následně dementovala s bizarním odůvodněním, že tato dohoda vlastně není a nikdy nebyla mezinárodně závazná, takže se od ní ani odstupovat nedá a nemusí.

Chybějící věcný obsah, nedostatek vůle ke změně a nevyhnutelně se kumulující problémy s provozem temelínské elektrárny nakonec zákonitě musely rakouskou veřejnost přivést k poznání, že císař je nahý. Nedivme se tedy, že občané v Horním Rakousku sahají znovu k tomu, co mají ve své moci a co se jim dokonce v tlaku na spolkovou vládu už jednou osvědčilo, tedy k blokádám hranic. Dohnalo je k tomu ale pokrytectví dohody z Melku a neochota obou stran na jejím základě dosáhnout nějakého skutečného pokroku.


Poznámky:
- Protokol z Melku z 12. 12. 2000 najdou zájemci na webu ministerstva zahraničí na adrese http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?id=22681&ido=12666&idj=1&amb=1.
- Dohodu z Melku v rozšířeném znění podepsaném v Bruselu 29. 11. 2001 si můžete stáhnout v angličtině také na serveru ministerstva zahraničí zde http://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=1047.
- Některé další dokumenty týkající se jeho naplňování dohody z Melku a přetrvávajících nedostatků v Temelíně najdete na internetu Energetického informačního servisu zde
http://www.wisebrno.cz/index.php?p=dokumenty&rub=16.

Dne 28. ledna 2004 schválila americká banka Ex-Im svoji finanční účast na dostavbě JE Temelín. Jedná se o poskytnutí záruk za půjčku od Citibank ve výši 85 % celkové sumy, tj. 317 milionů dolarů.

Protože banka Ex-Im není klasickou komerční bankou a operuje s penězi daňových poplatníků, její rozpočet i jednotlivé transakce podléhají kontrole Kongresu. Proto dostali jeho členové 35denní lhůtu na to, aby vyjádřili případné námitky či další podněty. Tato zákonem stanovená lhůta vypršela 3. března.

K tomuto termínu se také soustředily aktivity oponentů elektrárny. V půli února odcestovali do Washingtonu členové rakouské delegace pověření jednat jménem své vlády i zástupci ekologických iniciativ z České republiky a Rakouska. Za české organizace (Hnutí DUHA, Děti Země, Jihočeské matky, Greenpeace) jsem se s nadějí, že dialog v USA vypadá přece jen jinak než u nás, vypravil na poslední chvíli i já.


Ex-Im banka

Na podzim 1993 vyjádřilo několik vlivných členů Kongresu pochybnosti o projektu dostavby Temelína. Ex-Im proto po svém lednovém rozhodnutí vydala dokument nazvaný Environmental Evaluation: Temelín Nuclear Power Station (Ekologické zhodnocení JE Temelín). Byly to první informace určené pro Kongres a jejich úroveň nás značně překvapila.

Samozřejmě bylo předem jasné, že půjde o obhajobu projektu. Nečekali jsme ale, že by Ex-Im banka vůbec mohla vydat tak povrchní dokument s takovým množstvím nepravd a nepřesností.

Spolu s dalšími iniciativami i odborníky jsme proto připravili kritickou zprávu, ve které na nejkřiklavější chyby upozorňujeme.

Co by například řekli obyvatelé Dukovan tomu, že se Ex-Im banka chystá řešit problém temelínského vyhořelého paliva jeho odvozem do Dukovan? Co tomu říká naše vláda, která se v roce 1992 zaručila, že v Dukovanech temelínské palivo skladováno nebude?

Nebo jak může být ČEZ označen jako spolehlivý provozovatel jaderných elektráren, když v letech 1987—1992 musely být v Dukovanech havarijní ochrany reaktorů spuštěny nejméně 74krát?

Jak to, že „experti“ banky tvrdí, že parogenerátory (jedna z nejzranitelnějších součástí z hlediska bezpečnosti) v JE Temelín jsou vybaveny dálkově ovládanými ventily stejně jako v Dukovanech, když to není pravda?

Ex-Im také poukazuje na finskou elektrárnu Loviisa jako na příklad úspěšné kombinace ruských reaktorů se západní bezpečnostní technikou. Zapomíná dodat, že se jedná o jiné reaktory, že jen sestavení projektu kombinace trvalo 11 roků a bylo prováděno před zahájením stavby nebo že Finsko v letech 1979—1980 zvažovalo možnost nákupu reaktorů VVER-1000 (tj. temelínský model) a nakonec je z ekonomických a bezpečnostních důvodů odmítlo.


Rakouské memorandum

Odborný tým rakouské delegace, ve kterém pracovali dva jaderní inženýři, fyzik, právník a ekolog, připravil pro Kongres technické memorandum, které vysvětluje důvody vedoucí rakouskou vládu k nesouhlasu s dokončením JE Temelín.

Nutno ovšem podotknout, že česká vláda i ČEZ udělaly vše pro to, aby tento rozbor znemožnily — navzdory dřívějším dohodám odmítly poskytnout Rakousku dokumenty a studie týkající se elektrárny. Odborný tým se proto musel opřít především o materiály, které jim poskytlo Hnutí DUHA (analýza bezpečnosti od firmy Halliburton NUS, vládní ekonomické a důvodové zprávy o projektu) nebo které získal nepřímo prostřednictvím Evropských společenství (studie Tractebel) a Mezinárodní agentury pro atomovou energii (výsledky mise z roku 1993).

Dvacetistránkové memorandum spolu s více než 700-stránkovou přílohou obsahující původní dokumentaci odhalilo další nepravdy, které Ex-Im banka, ale i čeští představitelé donekonečna opakují.

Například se ukázalo, že dvě hlavní studie, o které se ČEZ doposud opíral (mise MAAE z dubna 1993 a analýza Halliburton NUS), zdaleka nevyznívají ve prospěch dostavby elektrárny. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) popsala 16 problematických oblastí, ve kterých JE Temelín neodpovídá mezinárodním bezpečnostním standardům, NUS kritizoval některé další nedostatky a hlavně nedostatek zodpovědnosti při vedení projektu. Obě zprávy potom konstatují, že řadu problémů nebylo možné vyhodnotit, protože chybí původní dokumentace sovětského projektu. Přestože ČEZ nyní tvrdí, že přijal opatření k odstranění veškerých nedostatků, je jasné, že některým z nich již vzhledem k rozestavěnosti elektrárny zabránit nelze (např. nedostatečná odolnost kontejnmentu).

A co víc, mluvčí MAAE Hans Meyer 3. března prohlásil, že — navzdory tvrzení Ex-Im banky, české vlády i ČEZu — její odborníci nikdy nepotvrdili, že reaktory VVER-1000 mohou být zmodernizovány v souladu se současnými bezpečnostními požadavky. Veřejné slyšení v Kongresu

Obě tyto zprávy (rakouské memorandum a náš rozbor dokumentů Ex-Im) byly v úterý, den před veřejným projednáváním v Kongresu, doručeny poslancům a poskytnuty tisku. Díky jim otiskla středeční vydání Washington Post a New York Times o projektu Temelína velké články.

Stejný den (23. února) dopoledne proběhlo veřejné slyšení v Kongresu o zahraničních investicích Ex-Im banky. Ačkoliv se jej osobně zúčastnili jen čtyři kongresmani (ostatní poslali své odborné poradce, což je ale prý běžné), jeho průběh způsobil zlom v situaci, která do té doby vypadala téměř beznadějně.

Ačkoliv, jak jsem se již zmínil, mělo být slyšení zaměřeno na zahraniční investice Ex-Im banky obecně, Temelín se stal hlavním bodem jednání: po úvodních vystoupeních čtyř řečníků se všechny otázky Kongresu s výjimkou jedné týkaly JE Temelín. Velkým překvapením bylo, že i dva republikánští poslanci, kteří jadernou energetiku v USA podporují, se vyslovili proti dostavbě Temelína.

Celé slyšení probíhalo se zvláštní elegancí, kongresmani jako by se předháněli v tom, kdo efektněji odhalí slabiny projektu. Prezident Ex-Im banky Keneth Brody byl postupně nucen přiznat, že nezná celkovou cenu projektu, že nemůže zaručit, aby v případě havárie nebyla náhrada škod vymáhána na vládě USA, že by podobná elektrárna nemohla dostat povolení k provozu v USA nebo že není jasné, kdo uhradí případnou eskalaci nákladů na dostavbu (při výstavbě 52 reaktorů v USA překročila firma Westinghouse plánovaný rozpočet průměrně o 420 %!). Silně zapůsobila i citace z dopisu bývalého premiéra JUDr. Petra Pitharta (leden 1994): „Otázka výstavby JE Temelín nebyla v mé zemi posuzována a projednávána způsobem, který by odpovědným lidem kdekoli na světě dovolil podporovat její dokončení.“

Po ukončení slyšení jsme ještě předsedovi Frankovi, který je řídil a jenž je předsedou podvýboru pro mezinárodní finance, předali kopie petice s 35 000 podpisy i dopisy jednotlivých občanů České republiky (mj. zpěváka Jaroslava Hutky, starosty Dukovan Vítězslava Jonáše, náměstkyně primátora Českých Budějovic Libuše Krepsové, Ivana Dejmala, brněnské socioložky Hany Librové aj.).

Následující dny jsem trávil v budovách Kongresu návštěvami jednotlivých poslanců. Snažili jsme se je přimět k tomu, aby svůj případný nesouhlas dali najevo nějakou oficiální cestou (nejlépe dopisem Ex-Im bance), a to ještě před vypršením zákonné lhůty.

Dohodli jsme se s dvěma kongresmany, že napíší návrh dopisu, ke kterému by se ostatní přidali. V tom okamžiku ale vstoupila na scénu firma Westinghouse a nějakým způsobem přesvědčila jednoho z předpokládaných autorů, aby si svoje stanovisko rozmyslel.

Druhý poslanec Joseph Kennedy (syn Roberta K.) se však rozhodl zahájit podpisovou akci sám, takže předlohu dopisu jsme nakonec přece jen dostali.

Během příštích tří dnů se nám podařilo získat podpisy celkem deseti členů podvýboru pro mezinárodní finance, což byl vzhledem k nepřítomnosti většiny poslanců velký úspěch. Jiný dopis odeslali dva další členové podvýboru.

Neméně důležité byly i dopisy odeslané ze strany Senátu: předseda podvýboru pro zahraniční operace Leahy, předseda výboru pro zahraniční vztahy Pell a předseda výboru pro bankovnictví Riegle.

Dopisy požadovaly mimo jiné vyjasnění otázky zodpovědnosti v případě havárie, vypracování a veřejné projednání studie o vlivu elektrárny na životní prostředí, zpřístupnění všech dokumentů týkajících se projektu, vysvětlení české vlády, jaké jsou souvislosti mezi zmrazením jednání o půjčce na odsíření severočeských elektráren a zárukami na dostavbu JE Temelín.


Česká vláda reaguje

V souvislosti se zveřejněním informací rakouskou delegací začala reagovat i česká vláda. Její představitelé opět napadli Rakousko za vměšování, vehementně popřeli možnost komplikací ve Washingtonu, ale pro jistotu přece jen vyslali svoji delegaci vedenou ing. Markem (poradce pro energetiku ministra Dlouhého).

Oficiální dokument české delegace je slohem i podáním typický pro naši zemi a dobu: kategorická tvrzení nepřipouštějící pochybnosti, žádné prameny a zdroje informací, žádné přílohy či dokumentace. My to všechno přesně víme a kdo nám nevěří, ničemu nerozumí. Rozhodnutí z čistého nebe

Šance o přehodnocení rozhodnutí banky Ex-Im se rozplynula, když 10. března předsednictvo banky naprosto nečekaně potvrdilo svoji účast na projektu JE Temelín. Viceprezident AI Gore se obhajoval osvědčeným argumentem, že totiž „kdybychom to neudělali my, stejně by to udělal někdo jiný“.

Rozhodnutí navzdory dopisům z Kongresu překvapilo nejen nás a kongresmany, ale i nezávislé odborné pozorovatele. V pozadí se zřejmě americká vláda rozhodla projekt podpořit ze strategických (kontrola ruského jaderného průmyslu) nebo jiných důvodů a Bílý dům proto přiměl Ex-Im banku, aby garance na dostavbu elektrárny co nejdříve poskytla.

Hrálo se totiž o čas: na cestě byl další dopis z Kongresu s desítkami podpisů, kterých rychle přibývalo. Pokud by banka odložila rozhodnutí o týden (jak původně neoficiálně přislíbila), její podpora dostavbě JE Temelín by již nebyla politicky únosná. Bylo to balancování na ostří nože a ani rozhodný krok banky celý případ neukončil (ačkoliv si to její vedení rozhodně přálo).


Co se dělo (a bude dít) dál

Zmíněný dopis, který nestihl být odeslán, byl přeformulován a jeho novou verzi do dnešního dne podepsalo 32 kongresmanů včetně několika významných postav (Gonzales, Waxman, Pelosi aj.). Dopis vyslovuje znepokojení nad unáhleným rozhodnutím a žádá banku, aby svoji garanci podmínilo požadavkem zveřejnění všech dokumentů a veřejným projednáním jejich obsahu i vlivu elektrárny na životní prostředí (zákon „EIA“ č. 244/1992 Sb.).

Snad ještě závažnější je skutečnost, že 9. března večer informoval poslanec Dingell vedení banky, že jim píše dopis, a požádal je, aby zatím nečinili žádná nezvratná rozhodnutí. Když banka následující den vyhlásila výsledky jednání svých šéfů, tým poslance Dingella doslova zuřil. Není to bezvýznamné, protože se jedná o předsedu podvýboru pro kontrolu a dohled, který je obecně považován za vůbec nejmocnějšího člena Kongresu. V jeho pravomoci je vést vyšetřování komerčních transakcí, která v minulosti odhalila řadu podvodů a korupcí a vedla i k uvěznění několika představitelů průmyslu. Poslanec Dingell se rozhodl postup banky Ex-Im prověřit a požádal ji o poskytnutí všech dokumentů, které mu byly základem. Bance dal lhůtu 25. března a po jejím vypršení se možná rozhodne o zahájení plného vyšetřování případu.

Oba příklady v nás uchovávají alespoň jiskérku naděje v situaci, kdy se vlády obou zemí (ČR a USA) rozhodly dostavbu JE Temelín podpořit a kdy se zároveň ukazuje, jak křehká a děravá je oficiální argumentace podporující toto rozhodnutí.


Naše vláda spokojena

Po týdnech napětí a nervozity se pánové Klaus i Dlouhý uvolnili a prohlásili, že „rozhodnuti banky Ex-Im prokázalo kvality projektu na dokončení JE Temelín“. Bohužel však nečekají, že by jisté iniciativy ukončily své působení, protože „někteří jsou zřejmě nepoučitelní“.

Pokud jde o první citát, věříme, že jde o špatný žert. V oficiálních materiálech banky i laik objeví nejméně tucet závažných omylů (některé z nich jsou zmíněny výše). Uveďme nyní dva další příklady ilustrující úroveň odbornosti a pečlivosti, s jakou banka projekt zkoumala:

V otázkách bezpečnosti elektrárny banka neprováděla vlastní analýzy. Odvolává se přitom na studie Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) a Ministerstva energetiky USA, které údajně doložily, že reaktory VVER-1000 mohou být vylepšeny natolik, aby odpovídaly současným západním požadavkům. Již 3. března přitom mluvčí MAAE toto tvrzení popřel. Také Ministerstvo energetiky se vyjádřilo v tom smyslu, že tyto reaktory musejí být posuzovány případ od případu, přičemž studie zaměřená na JE Temelín nebyla vypracována…

Největší a nejkomplexnější studie bezpečnosti JE Temelín z roku 1992 konstatuje, že řada problémových oblastí nemohla být posouzena kvůli nedostatku původní dokumentace od ruských projektantů. Zároveň varuje, že úspěšná a úzká spolupráce s ruskými odborníky je pro dokončení JE Temelín nezbytná. Řada kritiků na toto slabé místo upozorňovala a banka Ex-Im jim proto odpověděla dopisem, ve kterém píše: „Například Češi a Rusové spolupracovali na přípravě a výstavbě elektrárny A-1 v České republice, která byla úspěšně v provozu v letech 1972—1979.“

Je až neuvěřitelné, kolik „omylů“ odpověď sestavená po pečlivém zkoumání případu obsahuje. Zmiňovaná elektrárna A-1 totiž není v České republice, ale na Slovensku, nestavěli ji ruští projektanti a nefungovala úspěšně v letech 1972—1979, protože v roce 1977 došlo k těžké havárii a částečnému roztavení reaktoru (pochopitelně od té doby již nebyla nikdy v provozu).

Zatímco k prvnímu tvrzení pana premiéra snad již není třeba komentáře, na závěr si neodpustím zareagovat krátce na jeho druhý citát.

Někteří jsou, zdá se, opravdu nepoučitelní. Stále nepochopili a snad ani pochopit nechtějí, že vratký postoj oficiální moci lze upevnit zrušením diskuse a strohým stanoviskem vítězné strany. Budou proto nadále na nesrovnalosti upozorňovat a požadovat rovnocennou, otevřenou debatu. Jak totiž ukazuje zkušenost v USA, konfrontace zastánců a odpůrců projektu může před skutečné nezávislým rozhodčím přinést i jiné výsledky, než jaké nám vláda vnucuje v České republice.

Text v roce 1994 publikoval časopis Poslední generace, do archivu jej nedávno zařadila Sedmá generace.