Essays / tag / rozhovor

Rozhovor na téma energetiky u nás, v Německu a ve světě:

„Nemusíme s revolucí nutně začít v České republice. Pro začátek bude stačit, když budou čeští dodavatelé schopní najít si nějaký prostor v energetické revoluci, kterou chystá a financuje Německo,“ říká v rozhovoru vedoucí energetické kampaně Greenpeace International Jan Beránek. Česko by podle něj mělo investovat peníze do zelených technologií a nenechat si v energetice ujet vlak.

Jan Beránek (1970) už v bouřlivém roce 1989 spoluzaložil Hnutí DUHA a o dva roky později stál u zrodu tehdy ještě Poslední generace. Byl lídrem kampaně proti dostavbě JE Temelín, kterou peticí podpořilo více než 115 tisíc lidí. V letech 1999–2002 vedl národní kancelář Hnutí DUHA, o rok později stanul v čele Strany zelených, odkud po dvou letech odešel pracovat do Greenpeace. V jejich mezinárodní centrále má na starost projekt zaměřený na jadernou energetiku a klimatické změny. Kromě toho řídí českou pobočku energetického informačního servisu WISE a koordinuje iniciativu Stop přehradě. S manželkou Hanou a dětmi Alžbětou, Františkou a Janem žije v Amsterdamu.

Část čtenářů 7G si vás pamatuje jako spoluzakladatele Hnutí DUHA i časopisu Poslední generace. Jak se po bezmála 20 letech od založení Duhy změnil váš pohled na svět?

Vidím život zajímavěji, pestřeji. Když jsem se na gymnáziu odhodlal aktivně bojovat proti nespravedlivosti a nezodpovědnosti — z čehož se Hnutí DUHA záhy zrodilo — vnímal jsem svět zjednodušeně. Nikoliv černobíle, ale černě. Problémy byly vyostřené, boj za lidská práva a ochranu planety nesmírně naléhavý, bylo třeba věnovat mu veškerý čas. Mé vzory, jimiž byli Gándhí a Lennon, jsem si trochu idealizoval. Byl jsem zkrátka v pubertě a měl pramálo životních zkušeností.

Tehdejší perspektivy se mi podařilo překročit, za což jsem životu vděčný. Otevřely se mi nové, fascinující světy: krása umění, rozporuplnost některých mých konzervativních hodnot, hluboká láska, rozmanitost lidských myslí i mnoho životních radostí, jako je třeba chuť dobrého vína. Musím říct, že mnoho důležitých věcí jsem poznal díky lidem, které jsem potkal — a většinou čím vzdálenější byli ekologickému hnutí, tím lépe. Obrovskou školou praktického fungování společnosti, byť velmi draze zaplacenou, byly mé tři roky v čele Strany zelených.

Na druhou stranu mi zůstaly ideály, zásadní věci a výzvy vidím dnes stejně. Buď jsem tedy za dvacet let nezmoudřel, nebo se mně a mým přátelům nějakým způsobem už tehdy podařilo vnímat v zásadě správně. No a pokud jde o svět sám, ten je na tom podstatně hůře než před dvaceti lety.

V čem?

Za ta dvě desetiletí se lidstvo přiblížilo kritické mezi, za kterou se už samovolně rozbíhají nevratné a drastické změny klimatu, nelze vyloučit, že jsme ji právě v tomto období už překročili. Namísto abychom brzdili, jak jen můžeme, pořád ještě stojíme na plynu, a celosvětový objem skleníkových emisí dále roste. Zároveň se zhoršily vnitřní předpoklady naší civilizace k dosažení potřebného obratu, který musí být tím ostřejší, čím déle s ním otálíme. Od roku 1989 obrovsky narostla moc nevolených nadnárodních korporací sledujících krátkodobý zisk a růst, a to na úkor možností demokratických institucí regulovat směr, kterým se úprkem ženeme. Zeslábly zpětné vazby v podobě nezávislých médií. Prohloubila se světová chudoba, zatímco v naší části světa značně narostla osobní spotřeba a lidé zpohodlněli.

Jak se během těch let ne/naplnily vaše původní představy o vztahu české společnosti k ochraně přírody a životního prostředí?

Ty původní představy tedy byly opravdu naivní. V začátcích Duhy jsme si mysleli, že stačí dát lidem informace, vytisknout a rozdat letáky, a svět že se změní. Že když budeme úředníky a politiky konfrontovat s fakty, budou rozhodovat správně. Záhy se ukázalo, že tudy cesta nevede.

Dlouhodobě oponujete představě, že probíhá „jaderná renesance“ neboli znovuoživení jaderné energetiky díky novým typům reaktorů. Není ale — například i vzhledem k vykupování pozemků pro tři nové britské JE, schválení plánů na výstavbu JE v litevském Visaginasu nebo plánované dostavování dvou bloků Mochovců — jaderná energetika opravdu na vzestupu?

Jediný vzestup, který jaderná energetika prodělává, se odehrává v našich představách. Důmyslnou propagandou se průmyslu podařilo ovlivnit mínění o sobě, aniž by se reálně změnil. Důkazem toho je i vaše otázka implikující, že probíhá nějaká jaderná renesance.

To jsou však řeči, dojmy — zatímco fakta mluví jinak. Například loňský rok byl výjimečný v tom, že za celých dvanáct měsíců nebyl spuštěn jediný nový komerční jaderný reaktor. Poprvé od poloviny šedesátých let! Naopak, jeden reaktor byl trvale vyřazen, a letos v lednu další dva. Většina současných projektů v Evropě spočívá v oprašování starých plánů, jako jsou třeba právě reaktory v Mochovcích postavené na sovětském konceptu ze 70. let a bez vnějšího ochranného kontejnmentu — dnes je standardním požadavkem kontejnment zdvojený. Podobně vypadají projekty Černavoda v Rumunsku nebo Belene v Bulharsku. To jsou jaderné zombie, žádná jaderná renesance.

A co příslib vylepšených reaktorů nové, třetí generace?

Většina existuje jen na papíře. Nejdál se zatím dostal francouzský model EPR. První reaktor EPR se buduje ve Finsku a měl být spuštěn letos v květnu, ale stihl nabrat tříletý skluz, takže ještě není ani v polovině výstavby. Jeho cena se už stihla zdvojnásobit, finské úřady evidují dva tisíce defektů a prakticky se všemi hlavními komponenty jsou chronické potíže. Druhý blok pak začali vloni stavět ve Francii, aby napravili jeho reputaci, ale po roce výstavby už mají nejméně šestiměsíční zpoždění a kopírují všechny chyby, které jsme viděli ve Finsku. Namísto výkladní skříně je to naprosté fiasko, vlajková loď jaderné renesance jde ke dnu.

Jaderný průmysl víc než kdy dříve bojuje o holé přežití. Proto se snaží vyvolat představu, že je klíčem ke snížení skleníkových emisí a k energetické soběstačnosti. A to vyhovuje i mnoha politikům. Vezměte si právě Velkou Británii. Tony Blair a po něm Gordon Brown přišli s rétorikou: je to těžká volba, ale jedině oživení jaderné energetiky vyřeší velké výzvy dneška. Jenže to paradoxně žádná těžká volba není, naopak je to pro ně nejsnadnější cesta, jak se vyhnout potřebným změnám. Oni jsou nuceni reagovat na rostoucí paniku kolem klimatických změn a dovozní závislosti. Okázale vyhlásí program stavby nových reaktorů a udělají z nich hlavní pilíř nové energetické koncepce, takže to vypadá, že problém řeší i za cenu nepopulárních opatření. Ve skutečnosti jim to umožňuje nedělat nic a zachovat status quo. Protože teprve za deset patnáct let — tak dlouho to potrvá, než nové reaktory začnou vyrábět elektřinu — se ukáže, že ničemu nepomohly. Ale to už nebude problém těch, kdo dnes rozhodují. A co hůř, už bude pozdě i na přehození výhybky v politice ochrany klimatu.

Zdá se ale, že — nejen pod vlivem Jamese Lovelocka — ve světě i u nás přibývá příznivců jaderné energetiky i v „zelených kruzích“. Jak si to vysvětlujete?

Především nedostatečně kvalitní žurnalistikou a zdokonalenými PR technikami. Když vás vezmu za slovo, najdu v něm větší část odpovědi: přesně jak říkáte, „zdá se“.

Ve skutečnosti jadernou energetiku prosazuje pár stále stejných jedinců. James Lovelock, který tak činil odjakživa, a Patrick Moore, který opustil Greenpeace před pětadvaceti lety a od té doby se nechává platit, aby hájil největší hrůzy, od odlesňování Amazonie přes toxické chemikálie po jadernou energetiku.

Naopak v prosinci 2008 na klimatické konferenci v Poznani vznikla deklarace odmítající jadernou energetiku jako falešnou odpověď na klimatické změny. Podepsaly ji všechny velké mezinárodní ekologické organizace — WWF, Přátelé Země, Greenpeace — a více než tři stovky dalších z mnoha zemí.

Druhá část odpovědi spočívá právě v nových hrozbách. S tím, jak rostou obavy z klimatických změn — a nutno říci oprávněné —, se lidé přirozeně dívají na věci z nového úhlu a jsou připraveni přehodnotit dosavadní vnímání rizik. Přesně na tuto strunu hraje jaderný průmysl. V tísni pak může leckdo dospět k závěru, že cokoliv je lepší než fosilní paliva. Jenže to je iracionální zkrat, který nebere v potaz fakta. Jak ukázala poslední studie Mezinárodní energetické agentury, i kdybychom zvýšili počet jaderných elektráren do roku 2050 čtyřnásobně, snížilo by to skleníkové emise z energetického sektoru o pouhých šest procent! Vedle eskalace rizik a nedozírných důsledků pro světovou bezpečnost by si to vyžádalo tolik investičních prostředků, že by se nedostalo na efektivnější, rychlejší a čistější alternativy. Sázka na jádro tak nejenže není řešením, ale je nebezpečnou překážkou toho, abychom klimatické změny úspěšně zvládli. Podrobněji jsem k tomuto napsal i čísly doložený článek na svém blogu na Aktuálně.cz.

Jaký optimální energetický mix byste si pro Českou republiku, potažmo EU představoval?

Dlouhodobě, v horizontu let 2050—2060, stoprocentně obnovitelný. To také znamená bezuhlíkový a plně soběstačný. Existují výborně propracované scénáře, které ukazují, že i s využitím již dnes zavedených technologií pro využití energie slunce, větru, vody, biomasy a zemské kůry je tento přechod možný. Střednědobě je dokonce ekonomicky výhodný, protože úspory na nákupu fosilních paliv a uranu několikanásobně vyváží počáteční zvýšené investiční náklady.

Jeden z takových scénářů vloni pro Greenpeace vypracovali experti německého Ústavu pro letectví a kosmonautiku DLR. Nazvali jsme jej Energetická revoluce a byl velmi dobře přijat i v zavedených institucích, jako je třeba zmíněná Mezinárodní energetická agentura OECD. Její i naše čísla se skoro přesně shodují v odhadu, kolik mohou obnovitelné zdroje v roce 2050 dodat energie. Rozdíl je v tom, že podle kon-venčních scénářů spotřeba nadále dramaticky poroste, v diskutovaném časovém horizontu na více než dvojnásobek. Naše vize naopak spočívá v masivním zlepšení energetické účinnosti a snížení spotřeby v bohatých průmyslových zemích.

Můžeme se mít stejně dobře jako dnes a srovnatelné kvality života může v polovině století dosáhnout všech očekávaných devět miliard obyvatel naší planety. Ale nesmíme chtít stále víc — takové zadání totiž není řešitelné ani pomocí tisíců nových reaktorů.

Můžete po dvou letech v Greenpeace zhodnotit, čeho jste v protijaderné kampani dosáhli?

Určitě. S jistým zpožděním, ale přece se nám daří reagovat na PR jaderného průmyslu ohledně klimatických změn, energetické bezpečnosti a dalších aspektů. Vypracovali jsme zbrusu novou strategii, která se jeví jako správná — víme, že vedení jaderných firem situaci analyzuje stejně jako my, jen se ji snaží změnit opačným směrem.

V posledních dvou letech se nám podařilo zbrzdit řadu plánů na nové jaderné reaktory, zrušit financování jejich výstavby bankami, odhalit skandály kolem francouzských projektů nebo viditelně komunikovat naše názory na významných mezinárodních fórech. Za velký úspěch považuji také vnitřní posílení naší kampaně. Nyní jsme akceschopní v klíčových rozvojových zemích, kam průmysl upírá své naděje, když se mu nedaří v Evropě a Severní Americe. Letos třeba otevíráme protijadernou kampaň v Indii.

Jaký je hlavní rozdíl mezi prací v tuzemské neziskové organizaci Hnutí DUHA a mezinárodním Greenpeace?

Po praktické stránce v lepších možnostech ovlivňovat dění: mám k dispozici více zdrojů a koordinuji týmy ve dvaceti zemích světa. Rozdíl je ale i v přístupu k politické práci: Greenpeace si uvědomuje, že vedle předkládání řešení je nezbytná přímá konfrontace, přinášení svědectví a osobní akce — teprve to dohromady vytváří dostatečný tlak na změnu a naději na potřebný posun.

Někteří, včetně vás, neziskovým organizacím vytýkají, že ztratily původní étos a staly se standardními a konformními byrokratickými organizacemi. Nepodléhá Greenpeace tomuto trendu také?

Samopohyb ke konformismu je s věkem přirozený u osob i organizací, Greenpeace není výjimkou. Mohu-li ale srovnávat, docela úspěšně tomu vzdorujeme — také díky skvělým lidem, kteří v organizaci pracují. Přicházejí k nám i noví, oslovení právě původním étosem a legendou v tom nejlepším slova smyslu, a jsou tak jejich pokračovateli. Ne že by bylo všechno ideální, ale celkově si myslím, že se nám daří zmíněnému trendu docela dobře bránit.

Lze porovnat prestiž a vliv Greenpeace v západoevropských zemích s českou pobočkou?

Česká pobočka má kratší historii a působí v jiných kulturních podmínkách, proto nelze srovnávat. Mohu ji však hodnotit v prostředí českých ekologických skupin, a v něm si vede obstojně.

Ještě jedno srovnání: informují západní média o jaderné energetice, respektive o Greenpeace objektivněji než u nás?

Mám čerstvou zkušenost s britskými a finskými médii. Je to zajímavý fenomén, kvalita zpravodajství na toto téma se pohybuje v jistých vlnách. Před pár lety probíhala velká diskuse, poté vlády obou zemí rozhodly postavit nové reaktory, novináři to vzali jako hotovou a rozhodnutou věc. Téma přestalo být zajímavé, prostor k polemice takřka zanikl. Ovšem od loňska, když začaly vyplouvat ekonomické, technické i bezpečnostní problémy a skandály francouzských reaktorů, zájem zase roste.

Podobné to bylo u nás v devadesátých letech s Temelínem. Potíž je v tom, že se kvalita a nezávislost médií v českých zemích rapidně zhoršuje. Takže nevím, jestli se lepšího prostoru, a kdy, dočkáme. Nynější nekritický způsob psaní o jaderné energetice v českých médiích je zoufalý — a podepisuje se to na názorech jinak docela rozumných politiků a osobností.

Myslíte, že pokud v budoucnu vláda schválí ČEZ výstavbu nových jaderných bloků, existuje šance obnovit sílu protijaderného hnutí z 90. let?

Viděl jsem nedávno televizní dokument z protestních akcí proti Temelínu z roku 1994: desítky lidí — v dalších letech se z nich staly stovky — odhodlaných k občanské neposlušnosti, podpora obyvatel z okolních obcí, řada tváří dnešních špičkových politiků, upřímný idealismus, zodpovědnost a vědomí potřeby postavit se špatnosti. Vzhledem k tomu, kde se nacházíme dnes, to vypadá jako neskutečný sen.

Šance dospět k něčemu podobnému existuje, ale nepůjde to bez širších změn ve společnosti — včetně kvalitnější novinařiny, oživení pozitivní hodnoty ideálu a přijetí aktivní zodpovědnosti za svět kolem sebe.

Kromě práce pro Greenpeace a WISE ještě od roku 2006 koordinujete iniciativu Stop přehradě. Nakolik nyní hrozí, že na tuzemských řekách vyrostou kvůli takzvaným Plánům oblastí povodí desítky nových přehrad?

Již několikrát se nám podařilo úspěšně intervenovat a tyto plány ovlivnit. Když jsme se tomu začali věnovat, šlo o více než dvě stovky přehrad, beze zbytku převzatých z megalomanských socialistických plánů šedesátých a sedmdesátých let. Skvělý kšeft pro betonářské firmy. Aktualizovalo se jenom zdůvodnění jejich potřeby, tentokrát s odvoláním na klimatické změny.

Díky naší kampani byly vodohospodářské plány výrazně upraveny. Do budoucna již není možné nové přehrady tiše schválit a bez vědomí stovek dotčených obcí je nadiktovat do územních plánů v podobě stavebních uzávěr, což by se bez našeho úsilí stalo.

Zastánci přehrad teď změnili taktiku a snaží se vrátit různými okny a skulinami, ale my je sledujeme. Hrozba trvá, nicméně ať to dopadne jakkoliv, jistě to nebude v takovém rozsahu a tak brutálně, jak ministerstvo zemědělství navrhovalo v roce 2006.

Neobáváte se ale, že hustá síť menších nádrží na pitnou vodu bude v budoucnu pro Česko nezbytností?

Proč bych se měl obávat? Budou-li některé nádrže opravdu potřebné, ať se postaví. Vzhledem k tomu, že klimatické změny považuji za zásadní problém o mnoho déle než české vládní instituce, se tomu rozhodně bránit nebudu. Co jsem ale zatím viděl v návrzích, byly jen desítky let staré technokratické plány v novém kabátku, které ani z hlediska kompenzace klimatických změn zkrátka nedávaly smysl.

Na veřejném projednávání jsem prohlásil, že jsem připraven ustoupit a výstavbu nezbytných nádrží podpořit, pokud uvidím, že česká vláda a instituce berou klimatické změny opravdu vážně, nikoliv jen jako zástěrku. To mimo jiné znamená, že začneme jako stát výrazně snižovat skleníkové plyny už v nejbližších letech. Není legitimní o sto šest přikládat pod kotlem, a pak s odvoláním na veřejný zájem likvidovat desítky nebo i stovky obcí, protože se udělalo příliš horko.

Do roku 2005 jste byl předseda Strany zelených. Co považujete za největší chybu, které jste se v této pozici dopustil?

Pouštěl jsem se do podniku, který nebyl dostatečně zajištěný — obrazně řečeno jsme vykrváceli a byli vyhladověni. Podcenil jsem odpor struktur, na něž projekt strany usilující o změnu systému narazí. V některých rozhodujících chvílích jsem byl také málo rázný, choval jsem se příliš jako beránek. Přecenil jsem například ochotu Martina Bursíka hledat dohodu a uzavřít kompromis. Ukázalo se opakovaně, že on lidi jiných názorů prostě musí z vedení strany nejen odstranit, ale také je pokud možno osobně zničit.

Přesně totéž říkali oponenti vašeho tandemu s Jakubem Patočkou…

O jakém tandemu to mluvíte? Jsou mýty, které sice neodrážejí skutečnost, ale přesto se stanou zažitými schématy. Tohle je jeden z nich. Jakub je můj blízký přítel, v mnohém se shodneme, ostatně nikoliv náhodou jsme společně založili a deset let vedli Hnutí DUHA. Ale stejně dlouhou dobu už jdeme každý svou cestou, řadu věcí vidíme odlišně. Ve Straně zelených demokraticky rozhodovaly volené orgány, většiny předsednictev se Jakub neúčastnil ani jako host, ostatně měl dost svých starostí v rodině i s Literárními novinami.

Další takový mýtus se týká mých údajně nedemokratických praktik. Jsou to nesmy-sly a snad to mým někdejším kritikům po zkušenosti s Bursíkem dochází, ale vydalo by to spíš na samostatný rozhovor. Asi by stálo za to někdy ty věci písemně shrnout, alespoň jako záznam, menšinový pohled pro případné zájemce.

Tedy stručně: jaké nesmysly máte na mysli?

Například jsem jako předseda usiloval, a to úspěšně, pouze o vyloučení dvou členů: Emila Zemana a Dalibora Vachulky. Stáli za mnohamilionovými machinacemi a zadlužením stany v dřívějších letech. Je příznačné, že Martin Bursík pak s nimi za mými zády jednal, protože proti mě hledal spojence za jakoukoliv cenu.

Republiková rada, tehdy padesátičlenný reprezentativní orgán strany, také hlasovala pro napomenutí několika členů, kteří v rámci evropské volební kampaně veřejně napadali naši stranu a vyzývali k volbě jiných kandidátek. Existuje nahrávka z jednání s touto vnitrostranickou opozicí, je pořízená se souhlasem všech účastníků. Jako předseda jsem jim nabízel splněních všech požadavků výměnou za to, že utlumí své veřejné vystupování před volbami. Odmítli.

Také jsem prý zakládal fiktivní organizace a nabíral mrtvé duše — ve skutečnosti byla zpochybňována jediná stranická pobočka v Novém Městě, tito fiktivní lidé pak dva roky odváděli většinou práce v kraji Vysočina, jedna údajně mrtvá duše dokonce pracovala jako celorepublikový organizátor kampaně do evropských voleb.

No a pak byl svou základní organizací vyloučen Milan Horáček. Její schůze tak ale rozhodla navzdory mému naléhání a intervencím. Už se mi nepodařilo zvrátit nahromaděnou frustraci stranických kolegů z toho, že Milan Horáček ignoroval pravidla demokratického rozhodování, choval se jako říšský protektor a ve snaze diktovat, jak má rozhodovat vedení strany (do kterého mimochodem odmítl kandidovat), nevybíravě vyhrožoval třeba i členům předsednictva.

Na nedávném vládním angažmá SZ nenacházejí mnozí dosavadní sympatizanti takřka nic prospěšného. Dokážete něco alespoň mírně pozitivního najít vy, důsledný kritik současného vedení SZ?

Ale ovšem, uhájení bezzásahových zón v Národním parku Šumava, například. Jenže tragických kompromisů — vlastně ani ne kompromisů, ale úplného popření volebního i politického programu — bylo tolik, že zcela vymazaly dílčí úspěchy. Strategické chyby a strukturální vady dnešní Strany zelených považuji z hlediska dlou-hodobého a systémového vlivu zelené politiky za zničující. Dost možná, že potrvá celou další éru, než zelená politika u nás dostane další šanci.

Na konci 90. let se říkalo, že snaha prosadit ekologické reformy a zelený program skrze zavedené strany se ukázala jako nereálná. Na konci nultých let jsme v situaci, kdy je zelené politické hnutí rozštěpené na Stranu zelených, její frakci Demokratickou výzvu, Demokratickou stranu zelených a hnutí Zelení. Jak z toho ven? Zakopat válečné sekery, jestli je to vůbec možné, nebo se pokusit znovu „kultivovat“ velké strany?

V danou chvíli nacházím největší možnost ovlivňovat veřejné dění z pozice občanského sdružení, povzbuzovat k aktivitě jednotlivce a vyvíjet tlak na politické strany zvenčí. Zároveň má smysl udržovat síť podobně smýšlejících lidí a zvolna budovat nové politické hnutí.

Vrátíte se někdy do stranické politiky?

Je to možné. Nebylo by to ale kvůli osobní zálibě v politice nebo snaze se rehabilitovat, ale kvůli potřebě kvalitní zelené politiky samotné. Myslím, že bez změny systému a způsobu politiky nemá naše civilizace šanci zvládnout problémy, před nimiž stojíme. A za to cítím zodpovědnost, protože normálně bych radši pěstoval jabloňový sad, choval v něm ovce a včely, četl knihy a věnoval se fotografování.

Když teď hodně jezdíte po světě, nechybí vám klid vaší venkovské (bezmála) samoty v Chytálkách?

Chybí. Mám ale svoji vlast rád a určitě se tam vrátím.

Vzhledem ke globálnímu záběru Greenpeace také patrně čas od času létáte. Nemáte výčitky z „tloustnutí“ své ekostopy?

Ovšem, protože právě létání mne velmi zlobí. Dnes lidé cestují i z Prahy do Amsterdamu letadlem, aniž by museli — a už se bere jako normální létat na každou dovolenou kamsi do exotických míst! V Greenpeace je zakázáno létat na krátké vzdálenosti a já dávám přednost vlaku všude, kam se dá dojet po kolejích do čtyřiadvaceti hodin — to pokryje velkou část Evropy.

Ale vzhledem k tomu, že vedu globální projekt, musím někdy cestovat i na jiné kontinenty. Jedná se o dva nebo tři daleké lety ročně, jejichž dopad odhaduji na zhruba šest tun oxidu uhličitého. Na druhou stranu žije naše rodina dosti skromně. V pětičlenné domácnosti spotřebujeme ročně 1500 kilowatthodin elektřiny, tady v Nizozemí máme smlouvu s dodavatelem zelené elektřiny, dodávané stoprocentně z větrných turbín. V Česku jsme topili dřevem, tedy bez negativního vlivu na klima. Tady pálíme zemní plyn, kterého spotřebujeme méně než dva tisíce kubíků ročně — to představuje méně než jednu tunu oxidu uhličitého na osobu. Aniž bych na to hřešil — své cesty pečlivě zvažuji — naše rodina i s mými cestami zatěžuje klima asi polovinou toho, co je český průměr.

O vašich dětech je známo, že v Amsterdamu chodí rády do školy. Čemu by se mohlo české školství od holandského přiučit?

Ono by stačilo, aby konečně začalo následovat tři sta padesát let staré metody českého učitele Jana Amose Komenského. Tady v naší škole na prvním stupni trvá výuka od půl deváté do půl čtvrté, a přesto se tam děti nenudí, po škole a učitelích se jim stýská i o prázdninách. Neznámkuje se, děti se do výuky velmi aktivně zapojují, úkoly řeší samostatně v malých skupinách — učitel jim jen ukazuje cestu, povzbuzuje a chválí. Funguje to výborně.

A na závěr ještě naši tradiční otázku: V jaké společnosti teď, téměř 20 let po Listopadu, podle vás žijeme?

Ve společnosti, z jejíž elity prakticky vymizel ideál, porozumění pro hodnotu solidarity a oběti — to vše se dokonce stigmatizuje jako něco nežádoucího, podivného, směšného. Podívejte se na politickou reprezentaci, copak je tam někdo inspirující, se zajímavou vizí, schopný prolamovat zaběhnutá schémata, vést podnětnou diskusi? To mohla a měla být role pro Stranu zelených, kdyby ji Martin Bursík neurval pro svůj pragmatický výtah do vlády.

Je to tím obtížnější, čím zoufalejší je úroveň médií, která jsou pro kvalitu takové debaty potřebná. S údivem jsem nedávno shledal, jaké podnětné texty se u nás tiskly v šedesátých letech a jaké vysoce intelektuální spory, například Václava Havla a Milana Kundery, vyvolávaly mezi lidmi odezvu a reakce.

Nechci působit jako staromilec skuhrající na poměry, ale zájem a ochota lidí uvažovat o tom, kam směřujeme, co chceme, co prospívá a co škodí, a postavit se za dobrou věc byla před dvaceti lety na výrazně lepší úrovni, než je dnes. Od roku 1989 jsme využili svobody k tomu, že jsme se ještě více vzdálili kvalitě dialogu i nadějím na lepší život, které jsme měli v roce 1968. Příliš mnoho věcí se dnes řídí osobním pragmatismem kombinovanými se ztrátou trpělivosti a pokory. Za úspěšný život se vydává sběr zábavných zážitků, materiálního bohatství a moci.

Zároveň věřím, že se věci zase otočí. Jen se bojím, že oživení ideálů a hodnot přijde teprve s těžkými turbulencemi a globální krizí, na niž máme zaděláno a do které se bezhlavě řítíme. Mluvím nejen o krizi ekologické, způsobené klimatickými změnami, ale i společenské plynoucí z oslabení kulturních institucí a antagonizující globální politiky. Nevím, jestli to přečká naše civilizace, ale pevně doufám, že to přispěje k obnově lidství. V tom je naše velká naděje.

Rozhovor připravil Vít Kouřil. Publikoval jej časopis Sedmá generace.

Tento rozhovor vedla Kateřina Perknerová a publikoval jej deník Právo v květnu 2003.

V sobotu byly oba bloky jaderné elektrárny Temelín poprvé spuštěny na plný výkon. Vyvěsil jste doma černou vlajku?

Ne. Otázka Temelína je pro mne dlouhodobá věc, které se věnuji třináct let. Jeho plné zprovoznění považuji za nešťastnou, nicméně nikoliv nevratnou věc.

Takže už nejste pro odstavení Temelína, jeho zakonzervování?

Jsem určitě pro, aby jaderná energetika a konkrétně Temelín byly posuzovány z hlediska rizik, která přinášejí, a nezbytnosti výroby elektřiny. Z tohoto pohledu je Temelín zbytečný, protože ČEZ exportuje víc elektřiny než Temelín vyrobí. Naopak bezpečnostní rizika s ním spojená, ale i problematika radioaktivního odpadu nejsou vyvážena naléhavým společenským přínosem. Temelín by tedy měl být uzavřen.

Jako ekolog byste ale měl slyšet na argument, že díky Temelínu se bude moci utlumovat provoz tepelných elektráren, a jako politik na předpoklad zlevnění elektřiny.

To jsou argumenty, které padaly v devadesátých letech minulého století, aby přesvědčily veřejnost o potřebě výstavby Temelína, ale jsou to důvody nepravdivé. Ve skutečnosti i po spuštění Temelína tepelné elektrárny běží na plný výkon a ČEZ veškerou jejich produkci vyváží do zahraničí, protože jako obchodní firma má zájem na co největší produkci a exportu elektrické energie. Pokud jde o cenu, jde o další podvod českých politiků a ČEZ, kterého se dopouštěli vůči veřejnosti. Náklady na výrobu elektřiny v Temelínu jsou totiž vyšší než v ostatních českých elektrárnách, a proto rozhodně nemohou vést ke sníží její ceny.

Zastavme se u síly těch argumentů. Jako předseda Hnutí Duha jste byl u všech protitemelínských akcí. Když jste se stal předsedou Zelených, mluvčí Temelína Milan Nebesář o vás prohlásil, že jste na něj působil jako „člověk nevyrovnaný, rozpolcený a nepřístupný k debatě, který nemá utříděné myšlenky a silné argumenty“. Co vy na to?

To jsou věci, které musejí posoudit jiní. Myslím ale, že moje argumenty proti Temelínu jsou silné a věcně podložené.I v debatách, v nichž jsem se střetl s vedením Temelína a konkrétně panem Nebesářem, jsem dokázal řadu posluchačů přesvědčit, že oni nemají pravdu. Pokud slibovali útlum tepelných elektráren v Severních Čechách a zlevnění elektrické energie, prostě vědomě uváděli lidi v omyl jen proto, aby obhájili svůj projekt.

Z ekologického hnutí jste postoupil do politiky, takže pojďme k názorům vašich kolegů. Například bývalý soc. dem. ministr životního prostředí Miloš Kužvart vaše vítězství na sjezdu Zelených nechtěl ani komentovat, protože „bych se dopustil spousty urážek“. Podle něj se váš tým do čela strany dostal „nefér způsobem a netvoří ho lidé, s nimiž bych chtěl spolupracovat“. Nemrzí vás takové odsouzení od bývalého ekologického aktivisty?

Mrzí. Samozřejmě se s ním chci sejít, abychom si ty věci vysvětlili osobně. Neberu to ale jako záležitost, na níž bych měl potřebu veřejně reagovat. Na politické scéně je totiž také řada lidí, kteří vývoj ve Straně zelených uvítali. Pokud jde o obvinění, že jsme se dostali do vedení strany nefér způsobem, tak to bych ovšem rád osvětlil.

Na to dojde. Ještě ale k názorům politiků. Je fakt, že lidovecký ministr životního prostředí Libor Ambrozek nazval vaše zvolení „krokem správným směrem“ a místopředseda unionistů František Pelc se svěřil, že „máme stejný názor na ochranu životního prostředí a budeme rádi spolupracovat“. Budete se právě na tyto dvě strany jako na eventuální budoucí partnery orientovat?

Ještě bych k nim připojil třetí parlamentní stranu, tedy sociální demokracii, z níž jsme také zaznamenali příznivé reakce.

Když ne od exministra životního prostředí, tak od koho?

Například vím, že to přivítali Luboš Zaorálek a Vladimír Špidla. Osobně jsem s nimi ale ještě nemluvil. My chceme spolupracovat se sociálními., křesťanskými a liberálními demokraty, čili se současnou vládní koalicí. Ty důvody jsou programové, i když my klademe větší důraz na řešení ekologických otázek, integraci menšin nebo razantnější přístup ke vzdělání. Shodu s nimi budeme hledat především na prohlubování demokracie u nás. Myslím, že společnou řeč nalezneme ve věci omezování klientelismu nebo rozšiřování prostoru pro zapojování lidí do rozhodování o věcech veřejných, a to nejen v otázkách ekologických, ale třeba i při ochraně památek řešení sociálních problémů.

Předloni jste podepsal s tehdejšími předsedy KDU-ČSL a US-DEU Cyrilem Svobodou a Hanou Marvanovou Brandýskou deklaraci. V ní jste se zavázali prosazovat zlepšení podmínek pro práci občanských spolků. Co jste za dva roky prosadili?

Já jsem to tehdy podepisoval za občanské iniciativy, takže my jsme spíš očekávali pokrok od našich partnerů z politických stran, a to včetně ČSSD, neboť tehdy proběhlo i Brandýské fórum s Vladimírem Špidlou. Konkrétních závazků tam bylo asi pětadvacet a myslím, že to jde sice pomalu, ale některé se daří postupně naplňovat.

S těmi závazky je vždycky potíž, že? Kupříkladu Strana zelených před volbami slíbila, že čtvrtinu peněz ze státního příspěvku, tedy téměř tři milióny korun, věnuje na založení nadace pro rozvoj demokracie a občanské společnosti. Také lákala vidinou sto deseti tisíc vysázených stromků. Jenže stromek není vysazený ani jeden a místo fungující nadace máte pokladnu, z níž zmizelo přes šest miliónů.

Je to tak, že minulé vedení Strany zelených po volbách bohužel nedokázalo dané sliby plnit, nepokračovalo ve spolupráci s občanskými iniciativami, naopak řada členů předsednictva se snažila zakopat na svých pozicích a oddalovat jakékoli změny. Považuji za velmi pozitivní, že straně se skutečně podařilo prosadit zásadní obrat, do jejího vedení byli zvoleni úplně noví lidé, kteří nejsou nijak spojeni s minulostí Zelených, ať už jde o podezřelé finanční machinace nebo neschopnost komunikovat s veřejností. My jsme ve funkci asi měsíc a pochopitelně se hlásíme ke všem předvolebním slibům. Máme před sebou více než tři roky pro jejich splnění a já jako předseda garantuji, že slovo dodržíme.

Otázka je, zda vůbec budete schopni existovat, když z 11ti miliónového příspěvku za volební výsledky nemáte k dispozici ani korunu, neboť účty vám zablokovala policie.

Policie zablokovala na účtech asi 6,5 miliónu korun, které ještě před volbami neoprávněně převedl z hlavního účtu Emil Zeman. S těmito prostředky sice nemůžeme nakládat, ale brzy by se měly straně vrátit.

Kdy?

To záleží na pražském státním zastupitelství, ale i my k tomu činíme důležité kroky. Aby se podobné věci v budoucnu nemohly opakovat, přijímáme jasná ekonomická pravidla a vnitřní směrnice, kdo může nakládat s penězi a kdo to bude kontrolovat. Zároveň přistoupíme k transparentnosti hospodaření strany: zprávy o něm budeme pravidelně zveřejňovat na internetu.

O změnu ve straně usilovala především tzv. Tmavozelená platforma, s níž jsou spojena vedle vašeho i jména veřejně známých osobností, jako jsou Fedor Gál, Michael Kocáb, ale také Petr Uhl a Jakub Patočka, čili lidé se silným sklonem k občanské angažovanosti. Přesto například publicista Ivan Brezina uvedl, že nové vedení Zelených se strany zmocnilo pučistickou metodou, dokonce to nazval politickým terorismem. Cítíte se pučistou?

Neudělali jsme nic špatného. Pokud jde o výrazy jako puč, tak musím říci, že sice proběhl mimořádný sjezd strany, ale byl svolán v souladu se všemi zákony, dokumenty i stanovami a šlo o sjezd velmi demokratický. Účastnil se ho každý druhý člen strany, což je značně neobvyklé, velkou většinou hlasů bylo zvoleno nové vedení, takže náš mandát je silný (na dubnovém sjezdu Zelených Jan Beránek získal 173 hlasy z 249 - pozn. red.). Ivan Brezina to zřejmě nazývá politickým terorismem proto, že nefunguje jako nezávislý novinář, ale jako člověk, který v minulosti prokazatelně psal na zakázku různých průmyslových lobby a snažil se poškozovat ekologické iniciativy a teď si za svůj terč vybral Stranu zelených. My na pana Brezinu budeme podávat kvůli jeho výrokům žalobu na ochranu osobnosti.

Čili odmítáte Brezinova slova, že jste s Patočkou násilně vtrhli do kanceláře Zelených, vyměnili v ní zámky, že jste sjezd zmanipulovali jeho přesunutím z Karlových Varů do Brna, kde měla Tmavozelená platforma větší počet příznivců?

To jsou opravdu lživé výpady, které budeme řešit soudní cestou.

Budete dál stavět na lidech spojených s tmavozeleným proudem, které lze ideově řadit nalevo, do středu i napravo?

Myslím, že Tmavozelenou platformu jako takovou není třeba zveličovat. Šlo o jednu ze součástí procesu, který začal už před parlamentními volbami a vedl k přílivu nových lidí, jichž ale nebyla většina. Nové vedení totiž podle mne dokázalo přesvědčit i řadu dlouhodobých členů, že stranu dokáže vést lépe. V tuto chvíli hovořím jenom o Straně zelených, žádné její odstíny už není třeba odlišovat. To, že naše příznivce lze názorově řadit k různým částem politického spektra, asi bude trvat nadále, neboť Zelení se nechtějí vyhraňovat ani levicově ani pravicově. Myslím, že tyto ideologické koncepty mají své kořeny v minulých staletích a nyní už jsou z velké části překonané. Civilizační problémy, před nimiž stojíme, se musejí řešit jinak. Recepty musíme hledat na základě jiných východisek. V některých případech budeme hledat řešení spíš tradičně levicová, v jiných zase pravicová.

Přesto ve svém programu odmítáte spolupráci s ODS a KSČM. Podle vás se v těchto stranách nenajdou lidé chtějící řešit civilizační problémy?

Tento bod našeho programu právě ukazuje, že se nevyhraňujeme ani doleva, ani doprava. Respektive pokud se nějak vyhraňujeme, tak proti stranám, které blokují rozvoj demokracie a jsou ve vleku klientelismu a jejichž členové jsou velmi často pod vlivem nějakého osobního nebo skupinového prospěchu. My se tedy vyhraňujeme vůči současnému stavu panujícímu v ODS a KSČM, protože s nimi bychom programovou shodu hledali velmi těžko.

Vyhraňovat se proti některým stranám je ale dost málo. Ani s prosazováním ekologických kritérií politická strana nevystačí. Co kromě hesla o trvale udržitelném rozvoji chcete lidem nabídnout?

Chci to uvést na pravou míru. Už do voleb šla Strana zelených s programem, který stavěl na třech pilířích. Ty priority se jmenovaly Zelená pro demokracii, Zelená pro modernizaci a Zelená pro vzdělání. My se snažíme, aby naše strana nebyla jen tradičně ekologická, ale aby dokázala předkládat moderní řešení v oblasti vzdělání, integrace menšin, zahraniční politiky.

Zastavme se u toho, co je klíčem k naší budoucnosti, tedy u zahraniční politiky. Vy jste zastánce federalistického uspořádání v EU. Jak si představujete její fungování?

Mělo by jít o Evropu, která by rozhodně nebyla postavená jenom na spolupráci ekonomické, tedy Evropu před Maastrichtem, kam se ji snaží dostat ODS. My vidíme, že současná Unie má řadu nedostatků a konkrétních problémů, například jde o zemědělství nebo dopravu. Tyto sektory je nutné reformovat i v rámci EU, nicméně z dlouhodobého hlediska je třeba hledat jejich řešení právě na půdě EU, nikoli v prosazování existence silných národních států a Unie pouze jako prostředku pro funkčnost volného trhu. Proto chceme, aby se EU federalizovala a společně reformovala ty oblasti, které jsem třeba zmiňoval. Výhledově by měla mít jednotnou zahraniční politiku a armádu, aby v globalizovaném světě dokázala být silnou velmocí, která ovšem nebude hájit svoje imperiální zájmy, ale bude se snažit prosazovat třeba mírová řešení konfliktů.

Neobáváte se, že ztrátou části národních pravomocí, řečeno s Cyrilem Svobodou, přenesením sdílené suverenity, přijdeme o českou identitu?

Záleží na tom, do jaké Evropy budeme naší suverenitu vkládat. Řešení je podle mne v přenášení suverenity na EU, ale zároveň ve snaze věci v Unii aktivně posouvat dál, tudíž neodevzdávat pravomoci pasivně, ale mít aktivní plán překračující dnešní horizont vnímání EU. Zkvalitňování Unie je zásadní pro to, abychom dokázali řešit globální problémy ať už jsou to klimatické změny, globální chudoba v rozvojovém světě nebo světový terorismus.

To vám asi politika současné washingtonské administrativy není moc blízká?

To opravdu není, protože jak v případě zásahu v Iráku, tak v případě různých mezinárodních jednání vláda USA vystupuje jako velmi konzervativní síla, která se snaží prosazovat jenom úzce chápané národní zájmy Spojených států a hatí spoustu nezbytných kroků. Konkrétně jí vytýkám kromě nepřiměřeného zásahu v Iráku přístup k jednání o klimatických změnách, které USA zablokovaly. Také mohu zmínit její vystupování na konferenci v Johannesburgu, kde stála na straně velmi konzervativních sil, které nebyly ochotné řešit například otázku ženské obřízky a dalších lidských práv. V tuto chvíli proto vidím hegemonii USA spíš jako problematickou než přínosnou, a proto by bylo dobře, kdyby Evropa dokázala být jakýmsi protihráčem Spojených států, aby dokázala vyvažovat jejich postavení.

Předpokládám, že kritikou nebudete šetřit ani prezidenta Václava Klause, který se, kromě jiného, profiluje jako nepříznivec evropského federalismu.

Myslím, že kdyby Zelení byli zastoupeni v parlamentu při prezidentské volbě, tak by Václav Klaus nebyl na Pražském hradě. Vidím ho totiž jako člověka, který v devadesátých letech ukázal, že není vhodnou osobou pro prezidentskou funkci.

Kvůli jeho výrokům na adresu ekologických hnutí nebo kvůli jeho působení v čele ODS a vlády?

Beru to samozřejmě z hlediska ekologického, neboť Václav Klaus se vyznamenal výroky typu, že ekologické problémy neexistují, že takové věci bude eventuálně řešit až jako poslední, protože na prvním místě je ekonomika. Aleještě podstatnější je, že při ekonomické transformaci umožnil otevření prostoru pro korupci a že jeho strana měla různé klientelistické vazby, které demokracii spíš škodily než aby ji rozvíjely. Sám Václav Klaus jednal pokrytecky, když se nedokázal před soudem přiznat k podivným finančním sponzorům ODS. Všechny tyto věci nejsou pro prezidenta vhodnou kvalifikací.

Neusmiřuje vás trochu ani Klausův současný výkon prezidentské funkce?

Budu to samozřejmě sledovat. Strana zelených tady bude mít prostor pro kritické kontrolování prezidentova působení. Nemyslím si totiž, že by se Klaus byl schopen oprostit od své minulosti. Navzdory proklamacím, že nebude zasahovat do politické situace, už ukázal, že tomu tak není a velmi razantně zasáhl do kompetence vlády a ministrů. Podobně jeho vyjádření k EU jsou nekompetentní.

Na závěr vám přečtu jeden výrok: „Demokracie je stále viditelněji násilím průmyslových oligarchií na lidstvu jako celku“. Víte, kdo je jeho autorem?

Asi to netuším, protože podobně se vyjadřuje dost autorů.

Tak za tímto názorem stojí liberální filozof Václav Bělohradský a z vašeho hlediska je zajímavé, že k tomuto závěru ho přivedl „pohled na planetu Zemi ze satelitu“. Vnímání reality s přesahem našich současných životů je blízké i Zeleným, ne?

Nejde asi o tu vesmírnou perspektivu, ale o podstatu zmíněného výroku. A skutečně tento problém cítíme nejen u nás, ale silně se projevuje třeba i v USA, kde politické strany a jejich reprezentanti jednají čím dál víc na základě osobních či skupinových zájmů než v zájmu voličů. Politikové jsou stále víc zavázáni svým sponzorům z různých průmyslových struktur a podle toho vypadá jejich konkrétní rozhodování. Jedním z projevů této skutečnosti u nás je například mediální otázka. Politicko ekonomické struktury už zahrnují i mediální prostor, který má ovšem sloužit k tomu, aby ve společnosti mohla probíhat demokratická diskuse. Já vidím jako velký problém, že mnohé firmy podnikající na mediálním trhu jsou napojeny na jednotlivé politiky a politické subjekty.

Zelení ve volbách dostali zhruba 2,5 procenta hlasů. Předpokládám, že vaším cílem je v těch příštích se dostat do Sněmovny. Vy jste také uvedl, že musíte konečně začít komunikovat s veřejností, vydávat stanoviska, předkládat návrhy. Není však vůle k moci i nezbytné sebeprezentaci přesně to, co vám chybí?

Uvědomuji si, že s veřejností je potřeba komunikovat, že se musíme umět zviditelňovat, ale rozhodně nesmí jít o samoúčel, o touhu dostat se k moci pro ni samu. Jsou to jenom prostředky k prosazovaní veřejného zájmu. A v tom případě to budeme schopni dělat.

Až na to, že když jsme si rozhovor domlouvali, dával jste výrazně najevo, že na prvním místě je u vás rodina a rozhodně nezůstanete v Praze ani o hodinu déle než je nezbytně nutné. Pak jste mi dokonce nabízel místo sebe místopředsedkyni strany. Tomu říkáte vůle k využití mediálního prostoru?

To, že jsme se poněkud složitě domlouvali na termínu rozhovoru, skutečně vyplývalo jen z aktuální rodinné situace, kdy jsem přivezl novorozeného syna a opravdu teď musím být víc doma. Nicméně dlouhodobě samozřejmě počítám s tím, že budu muset být víc v Praze a pokud by to nešlo řešit jinak, tak bych patrně byl ochoten se i s rodinou přestěhovat, aby to bylo schůdnější. Takže jsem na takové řešení připraven, i když neříkám, že bych se na ně těšil.