Essays / tag / politika

V pátek se v českých novinách hodně psalo o vrávorajícím Miloši Zemanovi. Objevila se ale i zpráva, že koncentrace kysličníku uhličitého v zemské atmosféře poprvé v historii měření překročila úroveň 400 ppm (parts per million – částic z milionu).

Je jasné, že tato zpráva neměla šanci prvnímu tématu konkurovat. Pro většinu lidí je to abstraktní číslo a navíc je to jen symbolická hranice, jejíž překročení samo o sobě se v našem každodenním životě ničím zvláštním neprojeví.

Ohledy na budoucnost jsou tím nejzajímavějším pozitivním jevem, který se odrazil na výsledcích voleb. Je to zároveň koncept, který stojí v jádru ekologické etiky a zodpovědného, udržitelného života.

Na výsledcích voleb se odrazila řada znepokojivých jevů. Mezi ně řadím například drtivou převahu marketingu nad obsahem a neschopnost řady lidí proniknou skrze nastrčené symboly (hesla, postavy) k podstatě toho, co vlastně chce ta či ona strana po volbách prosazovat. Všiml jsem si ale i některých pozitivních věcí. Tou nejzajímavější a patrně i nejryzejší je pro mne ochota lidí nadřadit ohled vůči budoucnosti nad okamžité osobní zájmy.

Klade se samozřejmě otázka, jak silná a hluboko ukotvená je ochota se uskromnit v zájmu budoucnosti a nakolik se jí lidé řídí i v reálných životních dilematech. Nicméně v tuto chvíli jde přinejmenším o prioritu demonstrovanou volbou politiků, kteří vystupovali proti zadlužování příštích generací a projídání naší vlastní budoucnosti.

Ale to je přece koncept, který i mně mluví z duše! Ohled na budoucnost je jedním z hlavních východisek ekologické etiky a zodpovědného života. Že bychom teď konečně měli vládu, která se těmito principy bude řídit především?

Bohužel to vypadá, že zdaleka ne. Sotva bychom našli lepší příklad principu žití na úkor budoucnosti, než je jaderná energetika. Také z toho důvodu se stala jedním z klíčových témat, kolem kterých vzniklo a vyrůstalo ekologické hnutí. Když si totiž uvědomíme, že kvůli současnému komfortu a naší vlastní spotřebě vytváříme radioaktivní odpady, které budou ohrožovat životy a zdraví ještě nenarozených lidí, a to po tisíce generací, zatajuje se – alespoň v některých z nás – dech. Jde o časové škály zcela nesrovnatelné s historickou zkušeností nejen naší evropské civilizace, ale i celého lidstva.

Nebezpečné radioaktivní odpady, které vznikají během provozu jaderných reaktorů, je třeba spolehlivě izolovat po dobu příštích několika set tisíc let. Důvodem je to, že každá tuna vyhořelého jaderného paliva obsahuje vedle mnoha jiných radioaktivních látek přibližně deset kilogramů plutonia. Jedná se o extrémně toxický prvek, i jeden mikrogram (tedy miliontina gramu) může způsobit rakovinu. Ve vyhořelém palivu se ho většina vyskytuje v podobě izotopu Pu-239, který má poločas rozpadu 24 000 roků. Uplyne desetkrát delší doba, tedy čtvrt milionů let, než se jeho množství sníží na tisícinu původní hodnoty. Plutonium 239 je také jedním ze dvou hlavních štěpných materiálů používaných k výrobě jaderných zbraní – na jednu nálož ho stačí pouhých několik kilogramů, množství co do objemu srovnatelné s plechovkou od limonády.

Lidstvo dodnes vytvořilo přes dvě stě tisíc tun vyhořelého jaderného paliva, každým dalším rokem provozu dnešních reaktorů ho přibývá sedm a půl tisíce tun. Návrhů na řešení se objevila spousta, od potápění do oceánů přes vystřelování do vesmíru až po ukládání do podzemních prostor ale všechny (zatím) selhaly. Takzvané přepracování vyhořelého paliva, které některé státy upřednostňují, funguje jen zdánlivě – prakticky jen přeskupí radioaktivní odpad do jiných forem a znovu se zužitkuje jen asi desetina materiálu. Ani Francie neví, co se vzniklým jaderným odpadem nakonec udělá: žádné trvalé úložiště nemá a radioaktivní odpady zčásti hromadí, zčásti vypouští do moře a zčásti vyváží do Ruska, které je pak „dočasně“ skladuje pod otevřeným nebem na Sibiři.

Trvalé uložení odpadů hluboko pod zemí, jak to nyní většina států plánuje, může nakonec riziko jejich úniku a kontaminace pouze snížit, ale nikoliv eliminovat. To, jak se budou vyvíjet geologické, hydrologické a další podmínky a jak na to budou reagovat umělé bariéry, dokážeme snad s dostatečnou mírou jistoty modelovat v horizontu stovek nebo několika tisíců roků. Neexistuje ale žádný spolehlivý model ani metoda, jak situaci předvídat na statisíce let dopředu: mohou nastat doby ledové, tektonické posuny či jiné zásadní změny. Předpoklad, že tu dejme tomu za sto padesát tisíc let bude stále naše civilizace disponující znalostmi, technologiemi a ekonomickými prostředky, aby si s případným selháním úložiště poradila, je neskutečně naivní, ale zároveň podtrhuje závažnost celého problému.

To už není otázka technická, ale filosofická a morální: je zodpovědné, abychom po sobě zanechávali příštím generacím smrtelné dědictví? Pokud ne, jaké je z toho třeba vyvodit důsledky?

Někomu možná přijdou takové úvahy příliš abstraktní. Těm, kdo jsou schopni uvažovat o zadlužování jen v penězích a v dohledné či představitelné budoucnosti, můžeme připomenout, že současné „plány“ pro nakládání s vyhořelým palivem – včetně toho z jaderných elektráren Dukovany a Temelín – počítají s jeho dočasným skladováním po dobu padesáti až sto padesáti let s tím, že jeho konečné uložení proběhne někdy v příštím století. Tedy právě s takovým odkladem, se o ně nemuseli postarat ti, kteří o dnešních reaktorech rozhodují a vydělávají na nich: na úkor budoucnosti.

Náklady se odhadují na desítky až stovky miliard, ale protože vlastně vůbec není jasné, kde a kdy a jak a kdo si bude muset s našimi odpady poradit, jde jen o věštění z křišťálové koule. Sami můžeme vidět, že jaderný průmysl není schopen ani přibližně odhadnout cenu a dobu výstavby jaderného reaktoru, přestože probíhá v bezprostřední budoucnosti a v časové škále mnohonásobně kratší. Ceny pravidelně končí na několikanásobku slibovaného rozpočtu. Co teprve za sto padesát let! Doplácet pak na to zcela jistě bude moje praprapraprapravnučka (a možná i ti po ní).

Vláda takovéto zodpovědnosti? Děkuji, nechci.

Text původně vyšel v Deníku Referendum.

Na právě proběhlých volbách je několik zajímavých momentů: vysoká účast mladých lidí, přelétavost voličů pravicových stran a výsledky Strany zelených. Ta si může ze stávající situace vzít ponaučení a stát se skutečnou alternativou.

Nemám rád davy a tlačenice, nechci proto ani zahušťovat prostor zase nějakým dalším psaním na téma parlamentních voleb. Jejich výsledek se mnou dosti otřásl, ale omezím se jen na dvě poznámky k tématům, o nichž jsem jinde zatím mnoho nečetl.

Zdá se, že k volbám přišlo nebývale mnoho mladých lidí a prvovoličů. Alespoň tomu průběžně nasvědčovaly informace z volebních místností a potvrdil to exit poll zveřejněný agenturou SC&C. Její výzkum ukazuje, že prvovoliči – mladí lidé od osmnácti do jednadvaceti let – dali největší počet hlasů straně TOP 09 (29 %), následované ODS (18 %) a VV (15 %), zatímco ČSSD připadlo pouhých 9 % a Straně zelených 4 %.

Jak je možné, že se mladí občané tolik přiklánějí ke konzervativním a neoliberálním stranám? Jejich politika přece zvýhodňuje bohatou elitu společnosti, do které studenti nebo čerství absolventi jistě nepatří. Placené školství, omezení práv zaměstnanců vůči firmám, snížení podpory pro lidi bez zaměstnání nebo pro mladé rodiny, stejně jako třeba privatizace a zdražování veřejných služeb logicky odporují nejen jejich osobním zájmům, ale také v tomto věku obvyklé touze pro spravedlivějším uspořádání společnosti. Pokud ovšem vůbec lze mluvit o mladé revoltě, pak byla obrácena proti levicové politice a ČSSD.

Prvním vysvětlením je výhra marketingu nad obsahem. Marketing neprohrál, jak na příkladě ČSSD dovozuje Jan Macháček v Respektu; to jen neobstála jeho primitivní a vulgární podoba. Překvapivě velký počet hlasů pro TOP 09 a VV, které nejsou politickými stranami v pravém slova smyslu, ale projektem řízeným po způsobu firmy, dokládá opak. Obě strany postavily svůj úspěch pouze na jedné či dvou známých tvářích a profesionálním marketingu.

Pokud jde o program VV, volič se kromě pár povrchních hesel nic nedozvěděl. A v případě TOP 09 je to snad ještě horší, když se Miroslav Kalousek, který jako ministr stál u rekordního zadlužení naší republiky, prezentoval a následně získal důvěru coby kvalifikovaný strážce státní kasy proti zadlužování.

Podobně bez skrupulí tyto strany hrozily příkladem Řecka, a to navzdory faktu, že tuto zemi na pokraj dnešního bankrotu dovedla právě pravicová vláda. Dalo by se tedy možná říci, že mladí lidé nemají trpělivost či zájem hledat nějaké souvislosti a pronikat k podstatě věci, a proto se spokojí s líbivou a povrchní fasádou. Dají se pak velmi snadno zmanipulovat, jak ukazují neslavné příklady Hitlerjugend nebo svazáků.

Druhým vysvětlením, které mne napadá, je to, že program strany TOP 09 znají , ale že jim pojetí politiky, která ještě více zvýhodňuje bohaté a úspěšné na úkor slabších a chudších a kterou prezentuje král českého klientelismu Kalousek, vyhovuje.

Znamenalo by to, že už i takto mladí lidé sázejí na individuální sobectví, sílu korupce a víru, že právě oni se dostanou mezi elitu – a je jim protivná představa, že by se během své kariéry měli zatěžovat nějakou solidaritou se slabšími nebo empatií k těm, kterým se pro podobný úspěch nedostává předpokladů nebo štěstí.

Obě hypotézy, jak je tak od soboty promýšlím, jsou ovšem důvodem ke značné depresi.

S mými úvahami na toto téma přímo souvisí i Strana zelených a její debakl. Kdo jiný než právě zelení by měli být schopní mladé lidi oslovit a inspirovat – a zároveň využívat veškerý svůj omezený vliv ke zlepšování předpokladů společnosti ke kritickému myšlení, ke kvalitní komunikaci a k zodpovědnému, informovanému jednání jednotlivců?

Jenže Strana zelených po čtyřech letech působení ve sněmovně a ve vládě získala stejný počet hlasů jako ve volbách roku 2002, kdy ji vedli tuneláři Emil Zeman a Dalibor Vachulka. Členové a příznivci SZ se teď například na Facebooku ujišťují, že „Green Is Not Dead“, nicméně bez brutálně upřímné analýzy toho, proč se ocitli v současné situaci, jsou mrtví na více než jedno volební období.

Předseda Liška svádí výsledek na celkovou situaci a vnější okolnosti. Nemá ale pravdu, když například v rozhovoru s Pavlem Barochem tvrdí, že „mladí mohli volby rozhodnout, jenže nepřišli“. Oni totiž přišli a rozhodli ve prospěch TOP 09, zatímco pro Stranu zelených jich hlasovala pouhá čtyři procenta.

Odpověď na otázku, proč tomu tak bylo, musí zelení hledat hlavně sami u sebe. Podobně se musí zamyslet nad druhým velkým fenoménem letošních voleb, kdy rekordní počet voličů dal přednost dosud neznámým stranám; zjevně proto, že ty stávající hluboce zklamaly jejich důvěru.

Ke správné analýze příčin svého fiaska musí zelení v otevřené diskusi dojít sami. Můj názor však je, že fatálně doplatili na dvě strategické chyby.

První byla orientace na pravicového, liberálního voliče, který se nejčastěji vyskytuje v pražských salonech. Tuto podobu straně v roce 2005 vtisknul Martin Bursík. Pomohla sice jednorázovému vzestupu ve volbách roku 2006, jenže jak ukazují předchozí příklady jepičích životů malých liberálních seskupení (ODA, Unie svobody, Naděje, Cesta změny, Evropští demokraté atd.), přízeň této skupiny voličů je stále přelétavější: letos dali přednost TOP 09, pro rok 2014 počítejme s novým překvapením.

Strana zelených se v tomto profilu znovu a znovu utvrzovala často hloupým vymezováním se proti ČSSD a levici obecně. Že pak byla logicky jako pravicově-liberální vnímaná i v letošních volbách, nám dokládají volební výsledky v jednotlivých krajích. Jedině v Praze překročila přes tři procenta, a se ziskem 4,78 % dosáhla dvojnásobku celostátního výsledku – naopak na Jižní Moravě, která v letech 2003 až 2005 bývala její hlavní baštou, zůstal zisk Strany zelených podprůměrný.

V ústeckém kraji, kde kandidátku vedl Martin Bursík, získala Strana zelených dokonce méně hlasů než nacistická Dělnická strana; lídr Bursík skončil prostřednictvím preferenčních hlasů mezi tamními zelenými kandidáty až třetí.

Kromě toho Strana zelených po celé čtyři roky zklamávala naděje, že právě ona je slušnější alternativou, která bude usilovat o změnu zdiskreditovaného systému. Snaha být u moci za každou cenu začala vstupem SZ do vlády s Čunkem a Topolánkem, která stála na většině získané vydíráním a korupcí dvou sociálně demokratických poslanců.

V kabinetu pak zbylé roky pokračovala popíráním svého programu i zásad: podporou amerického radaru, porcování rozpočtového medvěda, rovných daní, privatizace zdravotnictví, zavádění školného, dalších dálnic a jaderných reaktorů, až po podraz na Vladimíra Špidlu při volbě Evropského komisaře. Příkladů jsou desítky, možná stovky.

Aby bylo jasno, netěší mě to ani trochu: ty čtyři nastávající roky budou pravděpodobně velmi krušné. Nicméně právě drtivá porážka Strany zelených a její návrat do stavu před rok 2003 je příležitostí k tomu, aby obrodila svůj program a našla nové osobnosti, které dokáží lidem předložit vizi jiného, lepšího a spravedlivějšího světa.

Budeme-li mít štěstí, přirozeným partnerem se jí na cestě k němu může stát ČSSD, které se nyní také otevírají dveře k reformě v kultivovanou a progresivní levicovou stranu.

Text byl původně publikován v Deníku Referendum

Říká se, že pokud nedokážeme vysvětlit důležitý problém a smysl naší práce vlastním rodičům, nemáme šanci s tím oslovit širší veřejnost. Následující text o klimatické konferenci v Kodani je takovým autorovým pokusem.

Milá mámo,

v Kodani dnes začíná dvoutýdenní konference OSN o klimatu. Ta se sice každoročně schází už patnáct let, ale letošní zasedání je naprosto zásadní. I proto vyvrcholí 18. prosince summitem, kterého se mají účastnit nejvyšší představitelé mnoha zemí.

Bude se o tom v příštích dnech určitě hodně psát, ale bojím se, že to budou jako obvykle jen dílčí zprávy a příběhy, ze kterých málokdo pochopí, o co vlastně jde. Tak jsem se rozhodl, že Ti napíšu, aby ses v tom mohla trochu zorientovat.

V sázce není nic menšího, než budoucnost planety a naší civilizace tak, jak je známe. O klimatických změnách jsme spolu už několikrát mluvili, takže jenom shrnu to zásadní. Spalováním uhlí, ropy a zemního plynu vypouští lidstvo do vzduchu každoročně 27 miliard tun kysličníku uhličitého. Jeho koncentrace v atmosféře se kvůli tomu za posledních dvě stě let zvýšila skoro o polovinu. Změnou složení se mění i vlastnosti atmosféry, takže ta pak přihřívá povrch Země víc, než je normální. Můžeš si to představit, třeba jako kdyby ses v posteli začala přikrývat tlustější peřinou. Jenže zeměkoule, když jí začne být moc horko, se nemůže odkopat ani vystrčit nohu.

Spalování fosilních paliv je hlavní, ale nikoliv jediná příčina umělého ohřívání planety. Vedle kysličníku uhličitého k němu přispívá také několik dalších látek, jako jsou metan, oxid dusný a freony. Lidé je do ovzduší uvolňují při rozsáhlém ničení lesů, některými postupy v zemědělství a v průmyslové výrobě. Všem dohromady se říká skleníkové plyny. A navzdory varováním vědců jich vypouštíme rok od roku víc, kvůli naší nenasytnosti a snaze chudých zemí dostat se na naši úroveň spotřeby. Představ si, že jen za posledních dvacet let narostl objem skleníkových plynů, které lidstvo každý rok uvolní, o čtyřicet procent!

Pokud se to rychle nezmění, můžou být důsledky katastrofální. Prakticky celá vědecká komunita v daném oboru se dnes shoduje na tom, že pokračování v dosavadním trendu by už během tohoto století mělo nepředstavitelné dopady. Planeta by přestala být na mnoha místech obyvatelná. Několik miliard lidí by z domovů vyhnaly sucha a neúroda, jinde zase záplavy a rostoucí hladina oceánů. S tím souvisí hrozba epidemií nemocí, hladu, násilných konfliktů o tenčící se zdroje vody a potravin – a tradičně také o území kvůli vynuceným přesunům národů. I tady u nás, ve střední Evropě, se ještě za našeho života očekávají výrazné změny v podobě častějších sezónních veder a dlouhotrvajícího sucha, které budou střídat častější přívalové deště a povodně.

V našich milých řekách, jako je Rokytná nebo Libochůvka, po většinu roku poteče jen polovina vody než dnes. Předpovídá se tu šíření výskytu nových nemocí, příkladem může být donedávna neznámá borelióza. Nicméně nejzranitelnějšími regiony jsou hustě osídlené oblasti Asie, Latinské Ameriky a skoro celá Afrika. Paradoxně to jsou země, které mají na současném stavu zdaleka nejmenší díl viny.

Některé očekávané projevy globálního oteplení už pozorujeme. Je také jasné, že jak příroda, tak lidská společnost mají obrovskou setrvačnost, takže určitým problémům se už nevyhneme. Přesto ale pořád můžeme zabránit tomu nejhoršímu. Vědci na základě tisíců studií, pečlivého pozorování a neustále zpřesňovaných modelů říkají, co je potřeba udělat, abychom odvrátili drastické a nevratné změny klimatu. Takové, které by způsobily masové vymírání druhů a, podle mě, i konec současné civilizace – i když je jasné, že příroda jako celek to v nějaké pozměněné podobě přežije, podobně jako třeba přechod z druhohor do třetihor.

Čímž se dostáváme zpátky ke klimatické konferenci. Vlády 192 zemí, které jsou členy Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách, si po letech váhání daly předloni na konferenci na Bali za cíl uzavřít právě do konce letošního roku novou, závaznou dohodu o snižování emisí skleníkových plynů.

Už jsi asi slyšela o Kjótském protokolu – ten je základem nyní platné dohody, která ale vyprší už v roce 2012. Jde o první mezinárodně závaznou smlouvu, ve které se skupina čtyřiceti průmyslově rozvinutých států zavázala v této lhůtě snížit své skleníkové emise o zhruba pět procent oproti stavu v roce 1990. To je jenom malý první krůček k řešení, navíc je v té smlouvě řada děr a nezahrnuje konkrétní závazky dalších států, jako jsou třeba Čína, Indie nebo Brazílie. Jenže právě v těchto zemích skleníkové emise v posledních letech prudce rostou, takže se dnes už nemůžeme obejít bez toho, aby se i ony aktivně podílely na jejich omezování. Jak jsem se zmínil, celosvětové emise se od roku 1990 ve skutečnosti zvedly už o čtyřicet procent – i z toho je jasné, že dosavadní Kjótský protokol zdaleka nestačí a musíme se pohnout o velký kus dál.

Z vědeckých scénářů vyplývá, že k udržení globálního oteplení pod kritickou hranicí dvou stupňů je potřeba, aby se růst globálních skleníkových emisí zastavil už kolem roku 2015. A zatímco v některých rozvojových zemích tyto emise ještě nevyhnutelně porostou, průmyslové státy včetně naší republiky je musí už do roku 2020 snížit nejméně o 40 % vůči výchozímu stavu v roce 1990 – i tak budou emise připadající na každou osobu u nás značně převyšovat emise průměrného Číňana nebo Inda. V polovině století bychom je měli snížit prakticky na nulu, ale to už je dlouhodobý výhled. Je třeba mít ho na paměti, nicméně po praktické stránce je teď důležité se soustředit na nejbližších deset let – ta jsou rozhodující. Když je propásneme, bude to fatální selhání, které už nepůjde napravit.

A právě tohle je půdorys dohody, jíž je potřeba v následujících dnech v Kodani dosáhnout. Je sice pravda, že závazné období dnešního Kjótského protokolu končí za tři roky. Jenomže to není až, ale už! Představ si, že světovému společenství trvalo přes dvanáct let, než se od souhlasu s rámcovou dohodou o snižování emisí v roce 1992 dobralo přes vyjednání všech podrobností a kompromisů až po dokončení ratifikace téhle první platné a závazné smlouvy, k níž došlo až v roce 2004. A teď máme jenom tři roky na to, aby se smlouva vylepšila, rozšířila o mnoho dalších zemí, aby se její závazky mnohonásobně zpřísnily a po všech ratifikacích ještě stihla vstoupit v platnost.

Váhání vlád, lavírování státníků a neochota překročit stín úzkých zájmů nás už stály příliš mnoho času. Lidstvo vinou politiků ztratilo řadu drahocenných let, a o to rozhodněji musí teď, na poslední chvíli, jednat.

Imperativ k udržení šance na důstojný život mě samotného a mých dětí je jednoznačný: na zastavení růstu emisí zbývá pět let, na jejich první významné snížení máme roků deset.

Cíl je jasný, ale to samo o sobě nestačí. Jak si asi umíš představit, v praxi pak narážíš na řadu komplikací, svébytných problémů a dílčích otázek. To všechno nakonec řeší právní text v rozsahu zhruba stovky stran.

Některé detaily se ale pochopitelně dají odložit na později a dořešit v podobě dodatečných protokolů v následujících třech letech. Nicméně právě teď v Kodani je nezbytné uzavřít smlouvu o základním půdorysu a mechanismech tak, aby se už znovu nemusely otevírat. Máme-li se po promarněných letech pohnout dál a neuvíznout v dalších kolech nekonečných jednání, musí mít kodaňská smlouva alespoň tyto následující parametry:

1) Musí jít o spravedlivou, dostatečně ambiciózní a právně závaznou mezinárodní smlouvu, která bude obratem předložena k ratifikaci v jednotlivých zemích. Tedy rozhodně nestačí jenom nějaká další deklarace nebo politická a nevymahatelná dohoda.

2) Průmyslové země, které mají největší díl zodpovědnosti za dosavadní změny atmosféry a zároveň disponují největšími prostředky – v podobě peněz i moderních technologií – se jako skupina zaváží snížit skleníkové emise do roku 2020 nejméně o 40 procent vůči stavu v roce 1990. Ambice, které dosud jednotlivé průmyslové státy oznámily, však v souhrnu odpovídají snížení o méně než 18 procent, což je zoufale nedostačující.

3) Velké rozvojové země, které teprve procházejí rozmachem průmyslu, se zaváží do roku 2020 zpomalit očekávaný nárůst skleníkových emisí o 15 až 30 procent (nejde tedy jako v případě průmyslových zemí o jejich absolutní snížení, ale o pomalejší zvyšování pro příští desetiletí), a to za ekonomické a technologické pomoci vyspělých zemí.

4) Průmyslové země se zaváží poskytnout rozvojovým zemím prostředky ve výši zhruba 140 miliard dolarů ročně. Tyto peníze lze shromažďovat prostřednictvím různých finančních mechanismů, od zdanění škodlivých emisí přes navýšenou rozvojovou pomoc až po výnosy z obchodování takzvaných emisních povolenek. Část této sumy je potřebná k tomu, aby chudé státy mohly přeskočit etapu špinavého průmyslového rozmachu a přejít rovnou na moderní, nám dostupné technologie. Další část musí sloužit jako kompenzace za účinné zastavení likvidace zbývajících pralesů. A do třetice tyto peníze budou sloužit k adaptačním opatřením, aby si nejchudší část obyvatel mohla poradit s určitými a již nevyhnutelnými změnami klimatu. Je to hodně peněz, ale je to taky férové. My jim ty peníze vlastně dlužíme: za staletí kolonizace, za to, že jsme svůj vlastní rozvoj a blahobyt postavili do značné míry na jejich surovinách, stejně jako i za to, že jsme klima v drtivé míře poškodili my bohatí, zatímco na ně nejvíce dopadají negativní vlivy. Když se to rozpočítá a porovná s tím, kolik prostředků se u nás zbytečně vyplýtvá a rozkrade, nebo ve světě utratí za zbrojení, je to dostupná a pořád ještě přijatelná cena, kterou máme zaplatit za přežití.

5) Všechny rozvojové státy se zaváží ukončit odlesňování a přejít na udržitelné hospodaření v lesích do roku 2020 s tím, že už do roku 2015 se zastaví úbytek klíčových pralesů, například v povodí Konga a Amazonky. Přednostní ochrana se musí vztahovat na oblasti s vysokou ekologickou hodnotou a na ty, které jsou nezbytné k živobytí domorodých kmenů a místních komunit závislých na získávání obživy v pralesích.

Situace je pořád řešitelná, pokud si všichni uvědomíme, co je potřeba. Nepůjde to bez odhodlaného úsilí a bez velkých změn v ekonomice, energetice, dopravě – ale máme k tomu technologie i potřebné znalosti. Když šlo přehodit výhybku v ekonomice za války, musí to jít i dnes. Ty jsi druhou světovou válku už zažila, ale i když to možná zní šíleně, dnes je v sázce ještě víc.

Máme šanci, ale i obrovskou zodpovědnost. Nechci za dvacet let hledět do očí svých dětí a říkat jim, že jsme měli příležitost, ale že nám chyběla odvaha. Že jsme měli technologie, ale chyběla nám vize. Jejich budoucnost závisí na tom, že se nám podaří postavit se výzvě čelem – a uspět.

Tvůj Honza

Text byl původně publikován v Deníku Referendum.

Už je to tady zase, přestal proudit ruský plyn. Z reakcí politiků a médií to vypadá, že jsme opět zaskočeni, ačkoliv stejná situace nastala přesně před třemi lety. Představa vymrzlých a temných domácností působí tísnivě, ale jak tomu můžeme předejít?

Oficiální energetická koncepce České republiky sice označuje „nezávislost na cizích zdrojích energie“ za „základní prioritu“, jenže odpověď nenabízí. Přesněji řečeno: platná státní politika prostě s dalším zvyšováním dovozů energie a priori počítá. Vládní experti zpracovali celý vějíř scénářů, ty se ale liší jen kosmeticky a nabízí volbu mezi růstem závislosti z dnešních dvaačtyřiceti procent na osmapadesát, na čtyřiašedesát nebo na sedmdesát procent spotřeby energie v roce 2030. Máme tedy úředně naplánováno své postavení ještě zhoršit.

Zádrhel je ovšem už ve vstupním zadání, že naše hospodářství a poptávka po energii mají bobtnat stále dál a dál. Není tedy jen chyba úředníků, kteří se prostor pod stoupající křivkou snaží vyplnit dalšími jadernými reaktory, rozšířením těžby uhlí, dovozem více plynu, dovozem více ropy – a i to všechno dohromady je nakonec stejně málo.

Pozoruhodným vedlejším důsledkem plynové krize, jemuž je třeba věnovat náležitou pozornost, se stalo volání po jaderných reaktorech. Premiér Fico sice jistě může Evropské unii i mezinárodním smlouvám navzdory nastartovat vysoce rizikové a již vyřazené bloky v Jaslovských Bohunicích, ale akutní nedostatek plynu tím nevyřeší. Elektřina není plyn, používá se jinde, jinak a k jiným účelům - stejně tak by nám nepomohla hromada uhlí ve sklepě, kdybychom měli v náklaďáku prázdnou nádrž.

Jaderná propaganda však před námi skrývá další podstatný problém: i jaderné elektrárny znamenají vyšší závislost na dovozech ze zahraničí, v našem případě opět z Ruska. Žádná z našich zemí není schopná vyrábět jaderné palivo do reaktorů, protože jde o mimořádně technologicky náročný proces. Konkrétně pro sovětské jaderné reaktory typu VVER 440, které mají v Bulharsku, v Maďarsku, na Slovensku a u nás stojí v Dukovanech, existuje na světě jediný a monopolní dodavatel paliva – ruská firma TVEL. Pro temelínské reaktory typu VVER 1000 se firma Westinghouse snažila vyvinout palivo více než deset let, avšak její palivové proutky se kroutily, praskaly a ohrožovaly provoz elektrárny. ČEZ proto počínaje letošním rokem začíná nakupovat palivo pro Temelín rovněž od ruské firmy TVEL.

A je tu ještě jeden zádrhel. Leckdo možná žije v přesvědčení, že české strojírenství nám umožňuje alespoň část jaderných technologií zajistit od domácích dodavatelů. Inu – firmy Škoda jaderné strojírenství, Škoda hutě a Škoda kovárny jsou už tři roky pod kontrolou impéria Gazpromu. Znamená to, že i za nitky „našich“ jaderných elektráren může tahat Putin, jak se mu zachce. Urputná snaha slovenské vlády za každou cenu dostavět dva reaktory sovětského typu v Mochovcích, aby tak údajně snížila závislost státu na Rusku, tak patří na jeviště nějakého hodně absurdního dramatu.

Kudy z plynové pasti ven? Přiznejme si otevřeně, že obří jímky, do kterých si můžeme napumpovat zásobu plynu na dva, možná tři měsíce, nejsou hodny označení strategických rezerv. Stačí držet potrubí přiškrcené čtvrt roku, a už budeme na kolenou.

Zdravý rozum radí, když něco nemáme a nedokážeme si to spolehlivě obstarat, abychom se naučili to nepotřebovat. Zní to možná staromódně, ale je to spolehlivé: pěkně žít a vycházet s tím, co máme k dispozici a pod svou kontrolou. Pokud jde o energii, není toho zas tak málo.

Rozličné studie odhadují, že potenciál obnovitelných zdrojů využitelný se stávajícími technologiemi v České republice by dokázal pokrýt polovinu naší současné spotřeby energie. Ke zhruba stejnému závěru docházejí i čísla Mezinárodní energetické agentury v celosvětovém měřítku. Jsou to zdroje čisté, domácí, nevyčerpatelné – a ve srovnání s fosilními i jadernými projekty začínají být i ekonomicky konkurenceschopné.

Naléhavých důvodů pro útlum spotřeby plynu, ropy, uhlí i uranu je více. Klimatickými změnami počínaje, přes rychle mizející zásoby nerostných zdrojů, po rostoucí závislostí na jejich dovozech konče. Teď jde jen o to, zda dokážeme vystačit s polovinou energie oproti dnešku. Spolu s potenciálem úspor to ani nemusí znamenat snížení životního komfortu – pro začátek stačí přestat toužit po stále větší materiální spotřebě. Ačkoliv trocha uskrovnění by kvalitě našeho života patrně prospěla.

Protože kdo chce pořád víc a všechno hned, zpravidla skončí jako Otesánek: s rozpáraným břichem.

Text byl původně publikován v Literárních novinách.

Následující text je mírně upravenou verzí dopisu členům Strany zelených, který byl rozeslán 21. září 2005 - v předvečer sjezdu, který Jana Beránka odvolal z vedení Strany zelených. Novým předsedou se stal Martin Bursík.

Mnozí na mne apelovali, abych dál bojoval o Stranu zelených. Rozhodl jsem se jinak; z následujících důvodů:

Vedení Strany zelených se v posledním roce redukovalo na zákopový boj a politikaření. Nebylo možné konstruktivně pracovat prakticky na ničem, i když v regionech nebo na místní úrovni to možná někteří lidé tak nepociťovali. Za poslední rok jsem snad nezažil jedinou schůzi, kdy by se kolegiálně (neřku-li přátelsky) diskutovaly, plánovaly a organizovaly nějaké smysluplné akce. Naopak, každá schůze mne přivedla do vyhroceně nepřátelského prostředí, v němž se lidé navzájem moří, ztrácí čas i chuť něco dělat.

Opozice ve straně bojuje o moc čím dál neurvalejšími prostředky: od obstrukcí přes pokračující pomluvy, systematické blokování práce a následné poukazování na nedostatky, prosazování škrtů v rozpočtu vedoucí ke rdoušení kanceláře bez zájmu jakkoliv do rozpočtu přispět, účelové budování aliancí s nejhoršími strukturami a osobami ve straně, účelové rušení a neustálé zpochybňování rozhodnutí revizními orgány, v nichž má většinu, masivním náborem papírových členů a zakládáním nových ZO až konečně po tolerování násilí vůči ženám a protiprávní likvidací demokraticky zvolených delegátů republikové rady. Boj se redukuje na zajištění hlasovacích poměrů. Argumenty nehrají roli. Když poměr opozici nevyhovuje, zkouší výsledky zrušit prostřednictvím revizních orgánů, kde má většinu. Odmítám takový arzenál používat.

Přestal jsem věřit tomu, že takováto SZ může přinést kvalitativní změnu na politické scéně, naopak naše vnitřní poměry jsou podle mne už i horší, než je parlamentní průměr. Přistupovat na takovou situaci by pro mne znamenalo obelhávání voličů i členů, kteří chtějí Zelené podpořit v domnění, že jde o nějakou alternativu. Slušní lidé ze strany, kteří jsou k takovým věcem citliví, již odešli nebo odcházejí. My postupně citlivost možná ztrácíme a je podle mne nejvyšší čas se na naši stranu podívat normálníma očima „zvenčí“ - kdyby se něco takového dělo v jiné veřejné instituci, už dávno biju na poplach.

Bojovat o vítězství na sjezdu by znamenalo soustředit všechny síly na nábor nových členů k zajištění delegátů. Přistoupením na tento princip paradoxně jen sami potvrdíme to a přispějeme k tomu, že vnitřní politická kultura SZ je zdegenerovaná: jen se vyprázdněně politikaří.

I kdybychom boj vyhráli, dostaneme se do situace po loňském olomouckém sjezdu - nevidím šanci a nikdo ji ani přesvědčivě neukázal, že by se poměry zlepšily.

Poučení z kolapsu Strany zelených

Do Strany zelených jsem šel s tím, že chci pracovat na změně společnosti a na tom, aby vznikla strana poskytující pro takové úsilí společenství a zázemí. Vím, že politika je boj a vždycky bude. Taky snad nikdo nemůže říct, že bych za ty dva roky bojoval málo. Já se v tom boji ale chci utkávat s jinými stranami a ve vlastní straně k tomu mít oporu - ne mít to celou dobu naopak, kdy mne rdousí vlastní kolegové a kdy se uvnitř vlastní strany neštítí už vůbec ničeho.

Můžeme si říkat o vlastních chybách. Já si řadu svých uvědomuju a rád uslyším o dalších. Abych se je snažil napravit anebo neztratil soudnost v tom, co jsem schopen kvalitně vykonávat. Neměli bychom ale kvůli tomu přestat vidět stav věcí a poměry v nich. To, že chybuju, neznamená, že rovným dílem mohu za špatnou situaci jako opozice, že nejsem o nic lepší nebo že ztrácím legitimitu k tomu, abych formuloval své vize.

Někdo může vidět důležitý politický úkol ve formování vnitřní opozice ve straně vedené Bursíkem, Čejkou (bývalý předseda, za nějž Strana zelených prováděla pochybné finanční machinace, nynější Bursíkův spojenec) a spol. Já mám priority jinde, podle mne životnímu prostředí a světu pomohu mnohem efektivněji, když budu svůj čas a prostředky věnovat něčemu jinému.

Strana zelených pro mne byla nástrojem a nadějí, nikoliv cílem či osudem. Podle mne je například mnohem důležitější politický úkol pokusit se zabránit nadvládě ODS, než se snažit z opozice kultivovat tříprocentní stranu Martina Bursíka.

Z hlediska tohoto cíle se například současná Strana zelených jeví jako prakticky ztracená. Vyhraje-li na sjezdu Bursík, bude horko těžko bojovat o 5 % a do parlamentu se v nejlepším možném případně dostane pět nebo šest poslanců - ve složení, kde mohou být v optimálním případě dva principální lidé (z jihomoravského kraje, jinak postoupí Ostravák, Ústečák, Středočech a Pražák). Toto není síla, která by jakkoliv mohla čelit ODS. Jak navíc sleduji chování Martina Bursíka, nedivil bych se, kdyby výměnou za post ministra životního prostředí podpořil vládu pod vedením ODS. Vyhrajeme-li na sjezdu my, budeme se dál vařit ve vlastní šťávě, opozice bude bojkotovat volby a pět procent nezískáme.

Proto je pro mne zajímavější sledovat jiné paralelní projekty, které by se dokázaly jako dostatečná síla proti ODS objevit a prosadit.

V tuto chvíli zatím žádný takový projekt neleží hotový na stole, ale pracuje se na něm na několika místech. Budu přemýšlet, jak jej co nejlépe podpořit. Nemusí to být nová strana, i když bych považoval za nenahraditelnou škodu nevyužít sítě slušných lidí schopných odolat lákavým nabídkám i vyhrožování, kterou teď známe a kterou opakovaně prověřila vnitrostranická krize.

Především z toho pramení u mne úvahy (nikoliv zatím rozhodnutí) o vytvoření nějaké nové struktury. Při znalosti dnešní Strany zelených není podle mne naivní myslet si, že s menším počtem lidí lze pracovat efektivněji a mít lepší výsledky. Není naivní myslet si, že lze vybudovat politické hnutí, které skutečně vytváří přátelskou a kolegiální platformu, nikoliv peklo. Není ani naivní si myslet, že s takovým uskupením lze dosahovat výraznějších politických změn. A není naivní si myslet, že politika nemusí být svinstvo (i když tolik svinstva jako v SZ za dva roky jsem nezažil za celý život; ty dva roky byly ale též zdrojem neocenitelných zkušeností a poznatků, které lze jistě využít).

Nezavírejme se tedy zatím žádné variantě, ale prosím stůjme nohama na zemi.

Tento rozhovor vedla Kateřina Perknerová a publikoval jej deník Právo v květnu 2003.

V sobotu byly oba bloky jaderné elektrárny Temelín poprvé spuštěny na plný výkon. Vyvěsil jste doma černou vlajku?

Ne. Otázka Temelína je pro mne dlouhodobá věc, které se věnuji třináct let. Jeho plné zprovoznění považuji za nešťastnou, nicméně nikoliv nevratnou věc.

Takže už nejste pro odstavení Temelína, jeho zakonzervování?

Jsem určitě pro, aby jaderná energetika a konkrétně Temelín byly posuzovány z hlediska rizik, která přinášejí, a nezbytnosti výroby elektřiny. Z tohoto pohledu je Temelín zbytečný, protože ČEZ exportuje víc elektřiny než Temelín vyrobí. Naopak bezpečnostní rizika s ním spojená, ale i problematika radioaktivního odpadu nejsou vyvážena naléhavým společenským přínosem. Temelín by tedy měl být uzavřen.

Jako ekolog byste ale měl slyšet na argument, že díky Temelínu se bude moci utlumovat provoz tepelných elektráren, a jako politik na předpoklad zlevnění elektřiny.

To jsou argumenty, které padaly v devadesátých letech minulého století, aby přesvědčily veřejnost o potřebě výstavby Temelína, ale jsou to důvody nepravdivé. Ve skutečnosti i po spuštění Temelína tepelné elektrárny běží na plný výkon a ČEZ veškerou jejich produkci vyváží do zahraničí, protože jako obchodní firma má zájem na co největší produkci a exportu elektrické energie. Pokud jde o cenu, jde o další podvod českých politiků a ČEZ, kterého se dopouštěli vůči veřejnosti. Náklady na výrobu elektřiny v Temelínu jsou totiž vyšší než v ostatních českých elektrárnách, a proto rozhodně nemohou vést ke sníží její ceny.

Zastavme se u síly těch argumentů. Jako předseda Hnutí Duha jste byl u všech protitemelínských akcí. Když jste se stal předsedou Zelených, mluvčí Temelína Milan Nebesář o vás prohlásil, že jste na něj působil jako „člověk nevyrovnaný, rozpolcený a nepřístupný k debatě, který nemá utříděné myšlenky a silné argumenty“. Co vy na to?

To jsou věci, které musejí posoudit jiní. Myslím ale, že moje argumenty proti Temelínu jsou silné a věcně podložené.I v debatách, v nichž jsem se střetl s vedením Temelína a konkrétně panem Nebesářem, jsem dokázal řadu posluchačů přesvědčit, že oni nemají pravdu. Pokud slibovali útlum tepelných elektráren v Severních Čechách a zlevnění elektrické energie, prostě vědomě uváděli lidi v omyl jen proto, aby obhájili svůj projekt.

Z ekologického hnutí jste postoupil do politiky, takže pojďme k názorům vašich kolegů. Například bývalý soc. dem. ministr životního prostředí Miloš Kužvart vaše vítězství na sjezdu Zelených nechtěl ani komentovat, protože „bych se dopustil spousty urážek“. Podle něj se váš tým do čela strany dostal „nefér způsobem a netvoří ho lidé, s nimiž bych chtěl spolupracovat“. Nemrzí vás takové odsouzení od bývalého ekologického aktivisty?

Mrzí. Samozřejmě se s ním chci sejít, abychom si ty věci vysvětlili osobně. Neberu to ale jako záležitost, na níž bych měl potřebu veřejně reagovat. Na politické scéně je totiž také řada lidí, kteří vývoj ve Straně zelených uvítali. Pokud jde o obvinění, že jsme se dostali do vedení strany nefér způsobem, tak to bych ovšem rád osvětlil.

Na to dojde. Ještě ale k názorům politiků. Je fakt, že lidovecký ministr životního prostředí Libor Ambrozek nazval vaše zvolení „krokem správným směrem“ a místopředseda unionistů František Pelc se svěřil, že „máme stejný názor na ochranu životního prostředí a budeme rádi spolupracovat“. Budete se právě na tyto dvě strany jako na eventuální budoucí partnery orientovat?

Ještě bych k nim připojil třetí parlamentní stranu, tedy sociální demokracii, z níž jsme také zaznamenali příznivé reakce.

Když ne od exministra životního prostředí, tak od koho?

Například vím, že to přivítali Luboš Zaorálek a Vladimír Špidla. Osobně jsem s nimi ale ještě nemluvil. My chceme spolupracovat se sociálními., křesťanskými a liberálními demokraty, čili se současnou vládní koalicí. Ty důvody jsou programové, i když my klademe větší důraz na řešení ekologických otázek, integraci menšin nebo razantnější přístup ke vzdělání. Shodu s nimi budeme hledat především na prohlubování demokracie u nás. Myslím, že společnou řeč nalezneme ve věci omezování klientelismu nebo rozšiřování prostoru pro zapojování lidí do rozhodování o věcech veřejných, a to nejen v otázkách ekologických, ale třeba i při ochraně památek řešení sociálních problémů.

Předloni jste podepsal s tehdejšími předsedy KDU-ČSL a US-DEU Cyrilem Svobodou a Hanou Marvanovou Brandýskou deklaraci. V ní jste se zavázali prosazovat zlepšení podmínek pro práci občanských spolků. Co jste za dva roky prosadili?

Já jsem to tehdy podepisoval za občanské iniciativy, takže my jsme spíš očekávali pokrok od našich partnerů z politických stran, a to včetně ČSSD, neboť tehdy proběhlo i Brandýské fórum s Vladimírem Špidlou. Konkrétních závazků tam bylo asi pětadvacet a myslím, že to jde sice pomalu, ale některé se daří postupně naplňovat.

S těmi závazky je vždycky potíž, že? Kupříkladu Strana zelených před volbami slíbila, že čtvrtinu peněz ze státního příspěvku, tedy téměř tři milióny korun, věnuje na založení nadace pro rozvoj demokracie a občanské společnosti. Také lákala vidinou sto deseti tisíc vysázených stromků. Jenže stromek není vysazený ani jeden a místo fungující nadace máte pokladnu, z níž zmizelo přes šest miliónů.

Je to tak, že minulé vedení Strany zelených po volbách bohužel nedokázalo dané sliby plnit, nepokračovalo ve spolupráci s občanskými iniciativami, naopak řada členů předsednictva se snažila zakopat na svých pozicích a oddalovat jakékoli změny. Považuji za velmi pozitivní, že straně se skutečně podařilo prosadit zásadní obrat, do jejího vedení byli zvoleni úplně noví lidé, kteří nejsou nijak spojeni s minulostí Zelených, ať už jde o podezřelé finanční machinace nebo neschopnost komunikovat s veřejností. My jsme ve funkci asi měsíc a pochopitelně se hlásíme ke všem předvolebním slibům. Máme před sebou více než tři roky pro jejich splnění a já jako předseda garantuji, že slovo dodržíme.

Otázka je, zda vůbec budete schopni existovat, když z 11ti miliónového příspěvku za volební výsledky nemáte k dispozici ani korunu, neboť účty vám zablokovala policie.

Policie zablokovala na účtech asi 6,5 miliónu korun, které ještě před volbami neoprávněně převedl z hlavního účtu Emil Zeman. S těmito prostředky sice nemůžeme nakládat, ale brzy by se měly straně vrátit.

Kdy?

To záleží na pražském státním zastupitelství, ale i my k tomu činíme důležité kroky. Aby se podobné věci v budoucnu nemohly opakovat, přijímáme jasná ekonomická pravidla a vnitřní směrnice, kdo může nakládat s penězi a kdo to bude kontrolovat. Zároveň přistoupíme k transparentnosti hospodaření strany: zprávy o něm budeme pravidelně zveřejňovat na internetu.

O změnu ve straně usilovala především tzv. Tmavozelená platforma, s níž jsou spojena vedle vašeho i jména veřejně známých osobností, jako jsou Fedor Gál, Michael Kocáb, ale také Petr Uhl a Jakub Patočka, čili lidé se silným sklonem k občanské angažovanosti. Přesto například publicista Ivan Brezina uvedl, že nové vedení Zelených se strany zmocnilo pučistickou metodou, dokonce to nazval politickým terorismem. Cítíte se pučistou?

Neudělali jsme nic špatného. Pokud jde o výrazy jako puč, tak musím říci, že sice proběhl mimořádný sjezd strany, ale byl svolán v souladu se všemi zákony, dokumenty i stanovami a šlo o sjezd velmi demokratický. Účastnil se ho každý druhý člen strany, což je značně neobvyklé, velkou většinou hlasů bylo zvoleno nové vedení, takže náš mandát je silný (na dubnovém sjezdu Zelených Jan Beránek získal 173 hlasy z 249 - pozn. red.). Ivan Brezina to zřejmě nazývá politickým terorismem proto, že nefunguje jako nezávislý novinář, ale jako člověk, který v minulosti prokazatelně psal na zakázku různých průmyslových lobby a snažil se poškozovat ekologické iniciativy a teď si za svůj terč vybral Stranu zelených. My na pana Brezinu budeme podávat kvůli jeho výrokům žalobu na ochranu osobnosti.

Čili odmítáte Brezinova slova, že jste s Patočkou násilně vtrhli do kanceláře Zelených, vyměnili v ní zámky, že jste sjezd zmanipulovali jeho přesunutím z Karlových Varů do Brna, kde měla Tmavozelená platforma větší počet příznivců?

To jsou opravdu lživé výpady, které budeme řešit soudní cestou.

Budete dál stavět na lidech spojených s tmavozeleným proudem, které lze ideově řadit nalevo, do středu i napravo?

Myslím, že Tmavozelenou platformu jako takovou není třeba zveličovat. Šlo o jednu ze součástí procesu, který začal už před parlamentními volbami a vedl k přílivu nových lidí, jichž ale nebyla většina. Nové vedení totiž podle mne dokázalo přesvědčit i řadu dlouhodobých členů, že stranu dokáže vést lépe. V tuto chvíli hovořím jenom o Straně zelených, žádné její odstíny už není třeba odlišovat. To, že naše příznivce lze názorově řadit k různým částem politického spektra, asi bude trvat nadále, neboť Zelení se nechtějí vyhraňovat ani levicově ani pravicově. Myslím, že tyto ideologické koncepty mají své kořeny v minulých staletích a nyní už jsou z velké části překonané. Civilizační problémy, před nimiž stojíme, se musejí řešit jinak. Recepty musíme hledat na základě jiných východisek. V některých případech budeme hledat řešení spíš tradičně levicová, v jiných zase pravicová.

Přesto ve svém programu odmítáte spolupráci s ODS a KSČM. Podle vás se v těchto stranách nenajdou lidé chtějící řešit civilizační problémy?

Tento bod našeho programu právě ukazuje, že se nevyhraňujeme ani doleva, ani doprava. Respektive pokud se nějak vyhraňujeme, tak proti stranám, které blokují rozvoj demokracie a jsou ve vleku klientelismu a jejichž členové jsou velmi často pod vlivem nějakého osobního nebo skupinového prospěchu. My se tedy vyhraňujeme vůči současnému stavu panujícímu v ODS a KSČM, protože s nimi bychom programovou shodu hledali velmi těžko.

Vyhraňovat se proti některým stranám je ale dost málo. Ani s prosazováním ekologických kritérií politická strana nevystačí. Co kromě hesla o trvale udržitelném rozvoji chcete lidem nabídnout?

Chci to uvést na pravou míru. Už do voleb šla Strana zelených s programem, který stavěl na třech pilířích. Ty priority se jmenovaly Zelená pro demokracii, Zelená pro modernizaci a Zelená pro vzdělání. My se snažíme, aby naše strana nebyla jen tradičně ekologická, ale aby dokázala předkládat moderní řešení v oblasti vzdělání, integrace menšin, zahraniční politiky.

Zastavme se u toho, co je klíčem k naší budoucnosti, tedy u zahraniční politiky. Vy jste zastánce federalistického uspořádání v EU. Jak si představujete její fungování?

Mělo by jít o Evropu, která by rozhodně nebyla postavená jenom na spolupráci ekonomické, tedy Evropu před Maastrichtem, kam se ji snaží dostat ODS. My vidíme, že současná Unie má řadu nedostatků a konkrétních problémů, například jde o zemědělství nebo dopravu. Tyto sektory je nutné reformovat i v rámci EU, nicméně z dlouhodobého hlediska je třeba hledat jejich řešení právě na půdě EU, nikoli v prosazování existence silných národních států a Unie pouze jako prostředku pro funkčnost volného trhu. Proto chceme, aby se EU federalizovala a společně reformovala ty oblasti, které jsem třeba zmiňoval. Výhledově by měla mít jednotnou zahraniční politiku a armádu, aby v globalizovaném světě dokázala být silnou velmocí, která ovšem nebude hájit svoje imperiální zájmy, ale bude se snažit prosazovat třeba mírová řešení konfliktů.

Neobáváte se, že ztrátou části národních pravomocí, řečeno s Cyrilem Svobodou, přenesením sdílené suverenity, přijdeme o českou identitu?

Záleží na tom, do jaké Evropy budeme naší suverenitu vkládat. Řešení je podle mne v přenášení suverenity na EU, ale zároveň ve snaze věci v Unii aktivně posouvat dál, tudíž neodevzdávat pravomoci pasivně, ale mít aktivní plán překračující dnešní horizont vnímání EU. Zkvalitňování Unie je zásadní pro to, abychom dokázali řešit globální problémy ať už jsou to klimatické změny, globální chudoba v rozvojovém světě nebo světový terorismus.

To vám asi politika současné washingtonské administrativy není moc blízká?

To opravdu není, protože jak v případě zásahu v Iráku, tak v případě různých mezinárodních jednání vláda USA vystupuje jako velmi konzervativní síla, která se snaží prosazovat jenom úzce chápané národní zájmy Spojených států a hatí spoustu nezbytných kroků. Konkrétně jí vytýkám kromě nepřiměřeného zásahu v Iráku přístup k jednání o klimatických změnách, které USA zablokovaly. Také mohu zmínit její vystupování na konferenci v Johannesburgu, kde stála na straně velmi konzervativních sil, které nebyly ochotné řešit například otázku ženské obřízky a dalších lidských práv. V tuto chvíli proto vidím hegemonii USA spíš jako problematickou než přínosnou, a proto by bylo dobře, kdyby Evropa dokázala být jakýmsi protihráčem Spojených států, aby dokázala vyvažovat jejich postavení.

Předpokládám, že kritikou nebudete šetřit ani prezidenta Václava Klause, který se, kromě jiného, profiluje jako nepříznivec evropského federalismu.

Myslím, že kdyby Zelení byli zastoupeni v parlamentu při prezidentské volbě, tak by Václav Klaus nebyl na Pražském hradě. Vidím ho totiž jako člověka, který v devadesátých letech ukázal, že není vhodnou osobou pro prezidentskou funkci.

Kvůli jeho výrokům na adresu ekologických hnutí nebo kvůli jeho působení v čele ODS a vlády?

Beru to samozřejmě z hlediska ekologického, neboť Václav Klaus se vyznamenal výroky typu, že ekologické problémy neexistují, že takové věci bude eventuálně řešit až jako poslední, protože na prvním místě je ekonomika. Aleještě podstatnější je, že při ekonomické transformaci umožnil otevření prostoru pro korupci a že jeho strana měla různé klientelistické vazby, které demokracii spíš škodily než aby ji rozvíjely. Sám Václav Klaus jednal pokrytecky, když se nedokázal před soudem přiznat k podivným finančním sponzorům ODS. Všechny tyto věci nejsou pro prezidenta vhodnou kvalifikací.

Neusmiřuje vás trochu ani Klausův současný výkon prezidentské funkce?

Budu to samozřejmě sledovat. Strana zelených tady bude mít prostor pro kritické kontrolování prezidentova působení. Nemyslím si totiž, že by se Klaus byl schopen oprostit od své minulosti. Navzdory proklamacím, že nebude zasahovat do politické situace, už ukázal, že tomu tak není a velmi razantně zasáhl do kompetence vlády a ministrů. Podobně jeho vyjádření k EU jsou nekompetentní.

Na závěr vám přečtu jeden výrok: „Demokracie je stále viditelněji násilím průmyslových oligarchií na lidstvu jako celku“. Víte, kdo je jeho autorem?

Asi to netuším, protože podobně se vyjadřuje dost autorů.

Tak za tímto názorem stojí liberální filozof Václav Bělohradský a z vašeho hlediska je zajímavé, že k tomuto závěru ho přivedl „pohled na planetu Zemi ze satelitu“. Vnímání reality s přesahem našich současných životů je blízké i Zeleným, ne?

Nejde asi o tu vesmírnou perspektivu, ale o podstatu zmíněného výroku. A skutečně tento problém cítíme nejen u nás, ale silně se projevuje třeba i v USA, kde politické strany a jejich reprezentanti jednají čím dál víc na základě osobních či skupinových zájmů než v zájmu voličů. Politikové jsou stále víc zavázáni svým sponzorům z různých průmyslových struktur a podle toho vypadá jejich konkrétní rozhodování. Jedním z projevů této skutečnosti u nás je například mediální otázka. Politicko ekonomické struktury už zahrnují i mediální prostor, který má ovšem sloužit k tomu, aby ve společnosti mohla probíhat demokratická diskuse. Já vidím jako velký problém, že mnohé firmy podnikající na mediálním trhu jsou napojeny na jednotlivé politiky a politické subjekty.

Zelení ve volbách dostali zhruba 2,5 procenta hlasů. Předpokládám, že vaším cílem je v těch příštích se dostat do Sněmovny. Vy jste také uvedl, že musíte konečně začít komunikovat s veřejností, vydávat stanoviska, předkládat návrhy. Není však vůle k moci i nezbytné sebeprezentaci přesně to, co vám chybí?

Uvědomuji si, že s veřejností je potřeba komunikovat, že se musíme umět zviditelňovat, ale rozhodně nesmí jít o samoúčel, o touhu dostat se k moci pro ni samu. Jsou to jenom prostředky k prosazovaní veřejného zájmu. A v tom případě to budeme schopni dělat.

Až na to, že když jsme si rozhovor domlouvali, dával jste výrazně najevo, že na prvním místě je u vás rodina a rozhodně nezůstanete v Praze ani o hodinu déle než je nezbytně nutné. Pak jste mi dokonce nabízel místo sebe místopředsedkyni strany. Tomu říkáte vůle k využití mediálního prostoru?

To, že jsme se poněkud složitě domlouvali na termínu rozhovoru, skutečně vyplývalo jen z aktuální rodinné situace, kdy jsem přivezl novorozeného syna a opravdu teď musím být víc doma. Nicméně dlouhodobě samozřejmě počítám s tím, že budu muset být víc v Praze a pokud by to nešlo řešit jinak, tak bych patrně byl ochoten se i s rodinou přestěhovat, aby to bylo schůdnější. Takže jsem na takové řešení připraven, i když neříkám, že bych se na ně těšil.

"Obchodní dohody jsou nadřazeny všemu. Je potřeba to umravnit," říká Jan Beránek, jeden ze signatářů Tmavozelené výzvy, o úkolech, které stojí před Stranou zelených (SZ) i před EU.

EkoList: Brandýská iniciativa (BI), jejímž jste představitelem, před parlamentními volbami jednala s Koalicí o umístění svých kandidátů na její kandidátky. Pak ale podpořila SZ. Mezi těmito uskupeními jsou ale podstatné rozdíly v zásadních programových bodech. Necítíte v tom rozpor?

Jan Beránek: Necítím, protože BI sjednocuje lidi z občanských iniciativ, kteří chtějí hájit prostor pro občanskou společnost. To je společný jmenovatel, který nás do BI přivedl a na jehož základě jsme kladně reagovali na výzvu Koalice o zařazení nezávislých kandidátů na její kandidátky. Jiná témata jako třeba ekonomická globalizace v tu chvíli nebyla na programu, a pokud na nich chceme pracovat, tak je nejspíš musíme přenést na půdu SZ. Ale nevidím v tom rozpor, protože v tu chvíli byl prostor pro demokracii ohrožen, a proto jsme se soustředili především na jeho uhájení. Připomínám, že ODS měla otevřeně ve volebním programu velmi výraznou eliminaci občanských iniciativ zejména v ekologické oblasti a podobný politický proud byl silný i v ČSSD a u komunistů.

EkoList: Podle vás není ODS demokratická strana?

V tu chvíli nebyla. ODS ve veřejném českém prostoru, pokud byla u moci, prostor pro demokracii omezovala. Neříkám, že byla totalitární, ale tendence potlačovat jakékoliv širší působení občanů kromě toho, že jednou za čtyři roky zvolí tu správnou stranu, u ní byly bezpochyby patrné. A pro mě demokracie neznamená, že se jednou za čtyři roky mohu svobodně rozhodnout mezi stranami, ale to, že lidé mají možnost se každodenně podílet na správě veřejných věcí.

EkoList: Proč nebyla Tmavozelená výzva veřejná?

Nechtěli jsme zveřejňovat vnitřní problémy SZ, které stranu nesporně poškodily. Chtěli jsme se s nimi nejdřív vypořádat uvnitř, a teprve poté jít ven.

EkoList: Vypořádat se s problémy uvnitř strany náborem nových členů?

To je úplně normální, legitimní a demokratická cesta. Pokud má být nějaká politická strana oživena, tak do ní prostě musí vstoupit lidé, kteří jsou schopni a ochotni něco nového prosazovat.

EkoList: Ve výzvě je ale napsáno, že stačí když jednou za rok přijdou na schůzi a budou se rozumně vyjadřovat.

To nelze vytrhávat z kontextu. Ve výzvě se píše, že v SZ uvítáme lidi, kteří jsou ochotni pracovat prakticky každodenně, ale že na druhou stranu v politické straně nemohou být jenom lídři, ale i členská základna. Tedy lidé, kteří občas přijdou podpořit na schůze věci, jež považují za užitečné. Ale nepožadujeme po nich, aby si každý týden brali nějaké úkoly a neustále pracovali. My prostě zveme i lidi, kteří se cítí osloveni naším programem, ale nemají čas. Aby neměli pocit, že když nemohou výrazně pomáhat, tak by do strany neměli ani vstupovat.

EkoList: Mluvíme o programu, ale ve výzvě jsou jen velmi obecné teze.

Výzva se hlásí k volebnímu programu Strany zelných z loňských parlamentních voleb, který staví na třech konkrétních prioritách: Zelená vzdělání, zelená ekologické modernizaci, zelená demokracii.

EkoList: Co znamená obrat z výzvy "transformovat Evropu v postimperiální velmoc, která bude udávat tón celému světu"?

Co se týká Evropy, ČR by neměla jen plnit minimální požadavky potřebné ke vstupu do EU, ale i v ní bychom měli mít nějakou dlouhodobější vizi. Unie by se měla stát mezinárodní velmocí, která bude v globálním měřítku řešit globální sociální a ekologické problémy, prosazovat spravedlnost a demokratické vztahy.

EkoList: Unie je ale v současné době méně demokratická, než je tomu na úrovni národních států, navíc se dá najít mnoho jejích nařízení a směrnic, které jdou silně proti programu SZ.

To se určitě dá, dá se koneckonců najít i to, že v první polovině 90. let spousta lidí jako já nebo Jakub Patočka byla proti vstupu ČR do EU. Unie v tuto chvíli není úplně demokratická, je stále ještě projektem hlavně průmyslových a obchodních kruhů. Ale právě s vědomím těchto nedostatků je třeba vidět náš vstup do EU a mít program, který se je bude pokoušet překonávat. Je třeba otevírat cestu, aby se EU mohla stát silou, která se dokáže vypořádat s ekonomickou globalizací, s nárůstem moci korporací. To je jeden z klíčových problémů, bez kterého se nedají důležité sociální a ekologické problémy vyřešit. Obchodní dohody jsou dnes nadřazeny všemu. Je potřeba to umravnit a znovu podrobit demokratické kontrole politiků a občanů. Nevidím jinou cestu, jak to prosadit, než skrze EU. Zbylé velmoci změnám brání. Přitom jde o témata, která by si za své měla vzít i SZ. Ať už jde o problémy související s ekonomickou globalizaci, s klimatickými změnami nebo s jadernou energetikou, pro jejich řešení je potřeba předložit vizi jiné společnosti a na ní pracovat.

EkoList: Nemáte strach, že koncepce pro vytváření "jiné společnosti" budou příliš radikálním omezením svobod?

Pokud se budou předkládat nějaká dogmata, tak ano. Pokud se ale koncepce budou rodit v debatě nad problémy, které se mají řešit, a v debatě o způsobech, jakým se mají řešit, tak to nakonec bude lidem srozumitelné a nebudou v tom vidět žádné sociální inženýrství.

EkoList: Stane se SZ levicovou

stranou? Tomu bych rád zabránil. Česká SZ by se měla zaměřit na progresivní témata, která nejsou ani pravicová ani levicová. Pokud má někde hledat své kořeny, tak by to mělo být spíš v české demokratické tradici od Masaryka po Havla než na nějaké levici.

EkoList: Co to je - demokratická tradice od Masaryka po Havla?

To se při řešení problémů nevychází z konzervativní, liberální nebo socialistické ideologie, ale na prvním místě stojí člověk a svobodná diskuse o problémech. Řešení se pak hledají taková, aby co nejlépe prospěla, a hledají se v diskusi. Pojem kvality života skutečně není obsahem levice nebo pravice.

Rozhovor vedl Jan Stejskal a vyšel v Ekolistu v únoru 2003.

České vládě se zatím ani napodruhé nepodařilo prodat českou energetiku, což můžeme považovat za velké štěstí. Plán privatizace energetiky, který nachystal Miroslav Grégr, je totiž podobně jako jiné jeho velkolepé plány škodlivý z mnoha hledisek. Mnozí uznávaní ekonomové například varují, že uspíšený prodej jedinému majiteli je pro Českou republiku značně nevýhodný. Vládnoucí ČSSD a ODS přitom už během urychleného výběrového řízení mnohokrát daly najevo, že favoritem je francouzský státní podnik Electricité de France (EdF). To také znamená, že ČEZ se nebude privatizovat, ale prodávat jinému stoprocentně státní podniku.


EdF: Vítejte do zlých časů

Mnohem horší než přímé ekonomické škody chybného prodeje ČEZ jsou ale jeho dlouhodobé důsledky pro českou energetiku: čeští odběratelé elektřiny totiž nadále zůstanou rukojmím budovaného supermonopolu a energetika bude nadále v rostoucí míře likvidovat krajinu, ovzduší i zdraví obyvatel.

Známe z posledních deseti let mnoho případů, kdy elektrárenská firma ČEZ bezohledně prosadila svoje zájmy na úkor všech ostatních – občanů i nezávislých výrobců elektřiny. ČEZ, který je v České republice už dnes příliš silným hráčem, má však během privatizace á la Grégr svoje monopolní postavení ještě výrazně posílit. Zahraniční vlastník totiž zároveň s firmou ČEZ dostane také šest z osmi distribučních společností a navrch ještě kompletní přenosovou soustavu. Ministři tak namísto žádoucího rozdělení dominantního ČEZ vybudují státního supermonopol. Slovo „super“ je na místě: bude ovládat 70 % všech našich elektráren, 83 % trhu s elektřinou a 97 % národní přenosové soustavy. A jeho zájmy bude hájit firma mnohonásobně silnější, než je ČEZ. Důsledky odhadneme spolehlivě: staneme se oběťmi ještě arogantnějšího mocenského prosazování škodlivých záměrů.

Francie a její státní monopol EdF – který má podle přání všech zúčastněných stran ČEZ koupit – totiž představují v energetice zastaralou koncepci se všemi negativními důsledky.

Francie je největším vývozcem elektřiny v celé Evropě, a to v důsledku velikášského programu budování jaderných elektráren – ty vedly nejen k obrovskému zadlužení EdF, ale také k nadbytku kapacit v řádu desítky velkých jaderných bloků. Česká republika je vlastně takovým malým bráškou: stamiliardová investice do nepotřebné temelínské elektrárny vede ČEZ k expanzi vývozů elektřiny, takže navzdory proklamovanému nedostatku čistých energetických zdrojů je Česká republika hned po Francii druhým největším vývozcem elektřiny v Evropě (v přepočtu vyvezené elektřiny na obyvatele dokonce na celém kontinentu bezkonkurenčně vedeme). Vláda asi počítá s tím, že prodá-li malého brášku Velkému Bratru, zbaví se zároveň tíživých důsledků nesmyslné energetické politiky, kterou si navařila.

Nejde ale jen o jadernou energetiku a vývozy elektřiny. EdF – opět v souladu s představami ministra Grégra – totiž organizuje rozsáhlé kampaně, ve kterých své zákazníky vede ke zvyšování spotřeby, zejména propagací a zvýhodňováním elektrického vytápění. „Obnovit důvěru v elektrické vytápění,“ formuluje EdF jeden ze svých cílů v dokumentu z roku 1999, a o kus dál pokračuje: „… hrozí pokles spotřeby energie v domácnostech v důsledku zvyšování účinnosti elektrických spotřebičů. Velkou prioritou proto je bezodkladně rozvinout výchovný program pro zaměstnance, kteří [jako první] musí znovu začít elektrické vytápění.“

Zároveň s tím EdF ve vlastní firemní strategii výslovně uvádí záměr „bránit projektům kogenerace vyvíjením cíleného tlaku na státní správu“ a „zdržovat projekty samozásobení elektřinou“. Konkrétní kauzy, kdy EdF znemožňuje nezávislým drobným výrobcům přístup sítě dokládají, že i v tomto se francouzskému státnímu monopolu daří.

EdF, politicky krytá francouzskou vládou, také ostentativně porušuje pravidla Evropské unie pro obchodování s elektřinou. V uplynulých letech musela Evropská komise řešit mnoho stížností na to, že zatímco EdF agresivně obsazuje evropské trhy, v samotné Francii ji vláda kryje záda a stará se o to, aby jí zde nevyrostla konkurence.

Kontrast vynikne ve srovnání se sousedním Německem, odkud pocházel jiný, již vyřazený zájemce o koupi ČEZ – firma E.On. Německo na rozdíl od Francie má již od 80. let velmi progresivní energetickou politiku. Jejími součástmi jsou propracovaná strategie k významnému snížení emisí skleníkových plynů (na rozdíl od Francie se Německu jako jedné ze dvou zemí EU daří emise CO2 reálně snižovat), dlouhodobý plán ústupu od atomové energie odsouhlasený v konsensu s průmyslem a veřejností a účinný plán na masivní rozvoj právě EdF blokované kogenerace, což je kombinovaná výroba elektřiny a tepla výrazně šetřící palivo a tím i životní prostředí. V Německu již několik let platí v celé Evropě nejvyspělejší zákon na podporu obnovitelných zdrojů energie, díky kterému se zde ekologicky šetrná energetika rozvíjí nejrychleji na světě (s tím souvisí rozvoj moderních perspektivních technologií, vytváření statisíců nových pracovních míst a další přínosy). Navíc zde funguje již zcela otevřený trh s elektřinou, jenž umožňuje i každé jednotlivé domácnosti informovaný výběr dodavatele elektřiny ze zdrojů, které jsou ekologicky šetrné, případně vzít v úvahu sociální či jiné ohledy. Tím se energetika výrazně civilizuje oproti dnešnímu stavu v České republice a ve Francii, kde je prakticky jediný dodavatel prosazující díky svému monopolnímu vlivu škodlivé projekty bez ohledu na jejich skutečnou potřebnost.

Tyto a další, z hlediska životního prostředí i spotřebitele žádoucí kroky, by v případě prodeje ČEZ monopolní EdF byly v naší zemi na dlouhou dobu zablokovány.


Temelín je nahý

Privatizace ale také definitivně potvrzuje temelínský podvod. Ukazuje totiž s konečnou platností, že oficiální důvody pro dostavbu jaderné elektrárny byly falešné.

Nezbytnost Temelína pro zásobování České republiky elektřinou vyvrací sama historická skutečnost, že ČEZ již dva roky (tedy i bez Temelína) vyváží víc elektřiny, než kolik jí tato elektrárna vůbec může vyrobit. Firmě ČEZ nejde ani o odstavení tepelných elektráren a úsporu uhlí, ale docela pochopitelně o výrobu a prodej co největšího objemu elektřiny. V opačném případě mohla již před dvěma lety pouhým zastavením vývozů snížit spotřebu uhlí o deset milionů tun ročně, tedy bezmála o čtvrtinu. Vláda, která se právě chystá smluvně zavázat nového majitele ČEZ k odběru stejného množství uhlí po dalších patnáct let, dokazuje, že o ekologickou úlevu severním Čechám nejde ani jí - zcela protichůdně argumentům o návazné úspoře uhlí, významnému snížení produkce škodlivých spalin a oxidu uhličitého, které opakovaně slibuje zpráva ministra Grégra, na jejímž základě kabinet v roce 1999 dostavbu Temelína schválil: „Souběh provozu jaderných elektráren Dukovany a Temelín nahradí více než jednu třetinu zásob hnědého uhlí (600 mil tun bez porušení územních limitů těžby a sníží průměrné roční emise skleníkových plynů (oxidu uhličitého) o 17%".

Zbývající mýtus o ekonomické výhodnosti dostavby Temelína rovněž definitivně padá s dokončovanou privatizací české energetiky. V ní investoři nabízejí něco málo přes sto miliard korun za balík Temelína, dalších třicet elektráren o šestinásobném výkonu, ovládnutí 83 % českého trhu s elektřinou a kopletní přenosovou soustavu. Při sčítání konečné nabídky prý potenciální kupci přisoudili samotnému Temelínu minus třicet miliard korun - k více než stovce miliard korun utopených v Temelíně tak česká ekonomika musí přihodit další, aby pro tuto elektrárnu vůbec našla kupce. I kdyby ale tato neověřitelná informace ze zákulisí nebyla pravdivá, bude poměrná část ceny připadající na Temelín pouhým zlomkem vynaložených nákladů.

Stamiliardový Temelínský tunel se oba hlavní aktéři – ODS a ČSSD – do voleb chystají dokončit právě prodejem české energetiky. Ačkoliv výběrové řízení selhalo, ministr Grégr se netají tím, že uvažuje o přímém prodeji jedinému zájemci. Sázím se, že pokud se mu to podaří, bude jím opět EdF. Právě v takovém případě totiž nepřijde zkrátka ani ODS, která se – na první pohled překvapivě – Grégrově privatizaci-neprivatizaci nebrání. Pro vysvětlení nemusíme složitě spekulovat. Privatizačním poradcem EdF je firma EPIC, vydávající deník SUPER ostře profilovaný ve prospěch Václava Klause. Obvyklé procento z ceny, které by EPIC jako poradce za prodej české energetiky obdržel, se totiž bude v předvolební kampani ztrátovému bulváru ještě moc a moc hodit. Při vládou požadované ceně 200 miliard by toto procento činilo rovné dvě miliardy korun.

Text byl původně publikován v časopise Sedmá generace.

Následující text je dokument z prosince 2000. Obrací se na české ekologické organizace s výzvou, aby v době tzv. "televizní krize" podpořili iniciativu "ČT - věc veřejná" a hnutí na obranu nezávislosti České televize.



Nepříjemně nás zaskočily názory některých ekologů, kteří tvrdí, že bychom se neměli ve sporu o českou televizi angažovat, protože se nás tento boj netýká. Ani jeden z nás dvou televizní přijímač nevlastní, oba se dokonce domníváme, že společnost bez této instituce by byla schopna daleko lépe zvládat mnohé civilizační potíže i spravovat sebe sama. A přesto jsme nyní přesvědčeni, že by ekologické iniciativy měly i na úkor svých každodenních aktivit a s velkým nasazením příspívat k tlaku na udržení nezávislosti televize, odstoupení loutkového dua Hodač - Bobošíková, schválení nového televizního zákona atd... Důvody jsou tyto:

1. Ekologické skupiny by měly vystupovat jako integrální součást hnutí za otevřenou či občanskou společnost proti stranické byrokracii a technokracii, které nyní ovládají stát. Tak jako jsme sami usilovali o to, aby nás podpořili studenti či umělci, když jsme chtěli prosadit referendum o Temelínu, měli bychom nyní my podpořit umělce, kteří nechtějí, aby se z veřejnoprávní televize stala hlásná trouba ODS (kam Klaus nemůže, nastrčí Bobošíkovou). Zde skutečně platí všichni za jednoho, jeden za všechny. Když nyní jasně a účinně pomůžeme, lze s větší nadějí očekávat, že se příště dostane účinné pomoci i nám.

2. Není pravda, že podporujeme menší škůdce proti větším škůdcům ("jen si vzpomeňte, jak vysílali v září - a ty chcete podporovat?", zní například takový argument; jiným může být přímý přenos ze spouštění Temelína, kde televize nenechala promluvit jediného kritika elektrárny a zpravodajové ČT přesto tvrdili, že je to v pořádku a vyvážené). Lidé se mění díky zkušenostem. Je třeba realisticky (to neznamená polovičatě) pracovat v prostředí, v němž se nacházíme. Nelze mávnutím kouzelného proutku dnešní lidi odčarovat a vykouzlit si místo nich jiné, optimální. Lidé, kteří nyní prodělávají otřesnou zkušenost s nátlakem a vzpírají se mu, poněvadž nechtějí manipulovat, protože si chtějí podržet jakousi sebeúctu, mají lepší předpoklady zahrnout propříště do svého obrazu světa i sdělení takových outsiderů, jako jsou například odpůrci globalizace. O dialog s lidmi, kteří dnes brání nezávislost zpravodajství a přitom jistě nejsou ekologickými nadšenci, se stejně musí každý, kdo nechce nastolit diktaturu, znovu a znovu pokoušet. Projev solidarity, když je váš budoucí odpůrce sám v tísni, je nejlepším základem pro slušnost, solidnost a vzájemnou úctu v příští rozmluvě.

3. Není pravda, že na obsahu televizního vysílání nesejde. Bude-li mít ODS televizi pod kontrolou, může v nejhorším případě skutečně znovu upevnit svou moc, podlamovat i další struktury občanské společnosti, uvrhnout lidi obecně do ještě větší apatie a na tucet let instalovat jako symbol té hanebné duchovní bídy na Pražský hrad VK.

4. Ekologové by měli pochopit, že boj o záchranu přírody a změnu přístupu lidí k ní, je boj také politický, který se týká všech lidí, a jehož výsledek závisí na kvalitě vnitřních struktur společnosti, na otevřenosti rozhodovacích procesů, na příznivosti společenské atmosféry apod. Ti, kteří to chápou, nyní šíří petice 2000 slov v roce 2000, ČT - věc veřejná, chodí na demonstrace atd., protože vědí, že tím pomáhají otevírat společnost, aby ta byla propříště o něco přístupnější i tlaku ekologických skupin.

Jan Beránek a Jakub Patočka

27. prosince 2000