Essays / tag / klima

V pátek se v českých novinách hodně psalo o vrávorajícím Miloši Zemanovi. Objevila se ale i zpráva, že koncentrace kysličníku uhličitého v zemské atmosféře poprvé v historii měření překročila úroveň 400 ppm (parts per million – částic z milionu).

Je jasné, že tato zpráva neměla šanci prvnímu tématu konkurovat. Pro většinu lidí je to abstraktní číslo a navíc je to jen symbolická hranice, jejíž překročení samo o sobě se v našem každodenním životě ničím zvláštním neprojeví.

V Kodani se v prosinci 2009 odehrál zločin. Nespáchali jej aktivisté, ale státníci. Zatímco ti z místa činu ihned odletěli, ve vězení zůstali přes Vánoce zavřeni angažovaní občané.

Prosincová konference o ochraně klimatu, která vyvrcholila summitem sto dvaceti zemí, skončila strašnou blamáží. Ani po letech vyjednávání a diplomatických příprav tam státníci nedokázali přijmout závaznou, spravedlivou a účinnou dohodu o omezení skleníkových emisí. Jediným výstupem je deklarace stejně prázdná jako řeči politiků, kteří nenašli odvahu postavit se čelem k největšímu problému, kterému lidstvo čelí.

Není příliš velkou nadsázkou toto selhání označit za zločin: proti planetě Zemi, proti miliardám jejích obyvatel, proti lidskosti i na našich dětech a vnucích. K dispozici byla jasná fakta i znalost toho, co je třeba udělat, všechny státy měly na místě nejvyšší zastoupení. Selhali ti, kteří měli mandát, příležitost i úkol rozhodnout.

Záhy poté, co skuteční viníci odletěli svými letadly zpátky domů, rozhodla dánská justice o tom, že čtyři aktivisté Greenpeace zůstanou bez řádného soudu tři týdny ve vězení: přes vánoční svátky i novoroční oslavy, bez návštěv svých partnerů a dětí, bez přístupu k poště, bez knih, s výjimkou tří hodin denně zavřeni v izolaci na samotkách. Minulý týden byli sice propuštěni, avšak stále jim hrozí soud a poté další věznění.

Dopustili se toho, že pronikli na recepci pořádanou dánskou královnou a před účastníky tam otevřeli transparent s heslem „Politici řeční, ale státníci jednají“. Akce proběhla nenásilně, po několika vteřinách se aktéři nechali bez odporu zatknout. Dopustili se ale toho, že vynalézavým způsobem dali najevo svůj názor přímo těm, kterých se týkal a kteří hodovali v izolaci od okolního světa. Pro přítomné státníky to jistě bylo nepříjemné, ještě trapněji se musela cítit dánská policie a ochranka, jež se nechala tak snadno obelstít a na červený koberec uvedla dvojici aktivistů, o nichž se – jak se lze dočíst v policejních protokolech – mylně domnívala, že jde o gruzínského prezidenta a jeho manželku.

Zjevně nepřiměřená reakce dánské justice naštěstí vyvolala vlnu mezinárodního odporu, ve více než dvaceti zemích probíhaly demonstrace před ambasádami, „Kodaňská čtyřka“ se stala hvězdou novinářů a televizních reportérů. A tak poté, co se z dovolených vrátili šéfové příslušných dánských institucí, následovalo urychlené propuštění zadržených.

V Dánsku kauza rozpoutala širokou veřejnou diskusi o tom, že takové zacházení s mírumilovnými aktivisty, kteří se vlastně jen symbolicky domáhali toho, aby zodpovědní představitelé přijali potřebnou dohodu a zabránili obrovským škodám, ukazuje, že je něco vážně v nepořádku. Předmětem ostré kritiky jsou také metody, kdy policisté zadržovali a do vazby v improvizovaných klecích zavírali lidi na ulicích jen proto, že vyvolávali dojem, že chtějí protestovat a dožadovat se svých práv. Řada politiků, právníků a komentátorů se nyní ptá, jak je možné, že tamní demokracie a legislativa už nedokáže rozlišovat mezi nenásilnou demonstrací a občanskou neposlušností na jedné straně a terorismem na straně druhé. Demokracie, která pro své zdravé fungování to první potřebuje, zatímco to druhé musí eliminovat, si přece nemůže dovolit stírat hranice mezi oběma naprosto odlišnými kategoriemi.

Velmi trefně současnou situaci popsal také Kumi Naidoo, nový ředitel organizace Greenpeace. Sám pochází z Jihoafrické republiky a v mládí patřil mezi přední aktivisty boje proti tamnímu apartheidu. Novináře a diplomaty skandinávských zemí upozornil na paradox, že to byly právě skandinávské státy, které se kdysi jako první otevřeně postavily na podporu hnutí za rasovou rovnoprávnost a kritizovaly tehdejší praktiky zastrašování odpůrců režimu a jejich věznění bez řádného soudního procesu – a že nemůže uvěřit vlastním očím, když teď vidí dánskou vládu používat stejné metody.

Je proto nepochybně dobrým signálem, že se v Dánsku debata na toto téma otevřela. Nicméně je zároveň znepokojivé, co všechno je možné i v zavedených a oficiálně uznávaných demokraciích.

Další takový případ, se kterým jsem podrobně seznámen, probíhá druhým rokem v Japonsku. Dvojice aktivistů Greenpeace, která usilovala o ukončení rozsáhlého lovu velryb maskovaného pod oficiální hlavičkou vědeckého výzkumu, přišla na stopu velkému skandálu. Od zaměstnanců velrybářské flotily dostali aktivisté detailní informace o tom, jak členové posádek po ulovení kytovců zvířata naporcují a nejcennější kusy masa potom nasolené posílají svým rodinám v krabicích, oficiálně vedených jako osobní potřeby. Pašování a prodej na černém trhu probíhaly ve velkém, na každého člena posádky připadaly desítky kilogramů masa v ceně mnoha tisíc dolarů. Džuniči Sato a Toru Suzuki fungování tohoto systému zmapovali a aby skandál zveřejnili, na kameru zachytili, jak jednu z beden s kontrabandem odvezli z přístavního skladu, aby ji poté na tiskové konferenci před novináři otevřeli.

Japonská justice však namísto účastníků ilegálního obchodu zatkla aktivisty, provedla razii v jejich kanceláři i domácnostech a uvěznila je. Džuniči a Toru byli následně obviněni z krádeže a porušování poštovního tajemství, po mnohaměsíční vazbě je čeká soud. Mám tu čest, že se s oběma osobně znám, a o to děsivější je moje poznání toho, co všechno je v demokracii možné. Seznámil jsem se s některými specifiky japonského soudního systému: například, že soudce připravuje stání tak, že nejprve nanečisto vyslýchá podezřelé i svědky, vybírá si z jejich stanovisek to, co následně zazní v samotném soudním řízení, zatímco jiné věci pak před porotu nepustí. I díky tomu je prý úspěšnost v usvědčení podezřelých 98 % – pouhá dvě procenta lidí, kteří stanou před japonským soudem, porota osvobodí. Držím oběma přátelům palce a považuji je za velké hrdiny.

Chceme-li měnit společenský systém k lepšímu a mít šanci zvládnout společensko-ekologickou krizi, před níž lidstvo v 21. století stojí – ať už jde o klimatické změny, terorismus nebo erozi demokratických mechanismů, neobejde se to bez aktivní účasti občanů. Sem patří i to, že se stateční lidé odhodlají k občanské neposlušnosti a občasnému překračování stávajících zákonů tehdy, je-li to nezbytné k účinnému nenásilnému protestu nebo k zabránění nesrovnatelně větším škodám.

Doufejme, že si toto myšlení osvojí i občanská společnost u nás. Inspirací nemusí být jen minulí hrdinové jako Mahátma Gándhí, Martin Luther King nebo Nelson Mandela. Návod k tomu, jak řešit aktuální případ uhelné elektrárny Prunéřov II, nám dává třeba i Al Gore, který v souvislosti s klimatickými změnami a spalováním fosilních paliv prohlásil: „Nechápu, proč ještě nevidím zástupy mladých lidí, kteří by blokovali buldozery a bránili stavbě uhelných elektráren.“

Text původně vyšel v Deníku Referendum.

Říká se, že pokud nedokážeme vysvětlit důležitý problém a smysl naší práce vlastním rodičům, nemáme šanci s tím oslovit širší veřejnost. Následující text o klimatické konferenci v Kodani je takovým autorovým pokusem.

Milá mámo,

v Kodani dnes začíná dvoutýdenní konference OSN o klimatu. Ta se sice každoročně schází už patnáct let, ale letošní zasedání je naprosto zásadní. I proto vyvrcholí 18. prosince summitem, kterého se mají účastnit nejvyšší představitelé mnoha zemí.

Bude se o tom v příštích dnech určitě hodně psát, ale bojím se, že to budou jako obvykle jen dílčí zprávy a příběhy, ze kterých málokdo pochopí, o co vlastně jde. Tak jsem se rozhodl, že Ti napíšu, aby ses v tom mohla trochu zorientovat.

V sázce není nic menšího, než budoucnost planety a naší civilizace tak, jak je známe. O klimatických změnách jsme spolu už několikrát mluvili, takže jenom shrnu to zásadní. Spalováním uhlí, ropy a zemního plynu vypouští lidstvo do vzduchu každoročně 27 miliard tun kysličníku uhličitého. Jeho koncentrace v atmosféře se kvůli tomu za posledních dvě stě let zvýšila skoro o polovinu. Změnou složení se mění i vlastnosti atmosféry, takže ta pak přihřívá povrch Země víc, než je normální. Můžeš si to představit, třeba jako kdyby ses v posteli začala přikrývat tlustější peřinou. Jenže zeměkoule, když jí začne být moc horko, se nemůže odkopat ani vystrčit nohu.

Spalování fosilních paliv je hlavní, ale nikoliv jediná příčina umělého ohřívání planety. Vedle kysličníku uhličitého k němu přispívá také několik dalších látek, jako jsou metan, oxid dusný a freony. Lidé je do ovzduší uvolňují při rozsáhlém ničení lesů, některými postupy v zemědělství a v průmyslové výrobě. Všem dohromady se říká skleníkové plyny. A navzdory varováním vědců jich vypouštíme rok od roku víc, kvůli naší nenasytnosti a snaze chudých zemí dostat se na naši úroveň spotřeby. Představ si, že jen za posledních dvacet let narostl objem skleníkových plynů, které lidstvo každý rok uvolní, o čtyřicet procent!

Pokud se to rychle nezmění, můžou být důsledky katastrofální. Prakticky celá vědecká komunita v daném oboru se dnes shoduje na tom, že pokračování v dosavadním trendu by už během tohoto století mělo nepředstavitelné dopady. Planeta by přestala být na mnoha místech obyvatelná. Několik miliard lidí by z domovů vyhnaly sucha a neúroda, jinde zase záplavy a rostoucí hladina oceánů. S tím souvisí hrozba epidemií nemocí, hladu, násilných konfliktů o tenčící se zdroje vody a potravin – a tradičně také o území kvůli vynuceným přesunům národů. I tady u nás, ve střední Evropě, se ještě za našeho života očekávají výrazné změny v podobě častějších sezónních veder a dlouhotrvajícího sucha, které budou střídat častější přívalové deště a povodně.

V našich milých řekách, jako je Rokytná nebo Libochůvka, po většinu roku poteče jen polovina vody než dnes. Předpovídá se tu šíření výskytu nových nemocí, příkladem může být donedávna neznámá borelióza. Nicméně nejzranitelnějšími regiony jsou hustě osídlené oblasti Asie, Latinské Ameriky a skoro celá Afrika. Paradoxně to jsou země, které mají na současném stavu zdaleka nejmenší díl viny.

Některé očekávané projevy globálního oteplení už pozorujeme. Je také jasné, že jak příroda, tak lidská společnost mají obrovskou setrvačnost, takže určitým problémům se už nevyhneme. Přesto ale pořád můžeme zabránit tomu nejhoršímu. Vědci na základě tisíců studií, pečlivého pozorování a neustále zpřesňovaných modelů říkají, co je potřeba udělat, abychom odvrátili drastické a nevratné změny klimatu. Takové, které by způsobily masové vymírání druhů a, podle mě, i konec současné civilizace – i když je jasné, že příroda jako celek to v nějaké pozměněné podobě přežije, podobně jako třeba přechod z druhohor do třetihor.

Čímž se dostáváme zpátky ke klimatické konferenci. Vlády 192 zemí, které jsou členy Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách, si po letech váhání daly předloni na konferenci na Bali za cíl uzavřít právě do konce letošního roku novou, závaznou dohodu o snižování emisí skleníkových plynů.

Už jsi asi slyšela o Kjótském protokolu – ten je základem nyní platné dohody, která ale vyprší už v roce 2012. Jde o první mezinárodně závaznou smlouvu, ve které se skupina čtyřiceti průmyslově rozvinutých států zavázala v této lhůtě snížit své skleníkové emise o zhruba pět procent oproti stavu v roce 1990. To je jenom malý první krůček k řešení, navíc je v té smlouvě řada děr a nezahrnuje konkrétní závazky dalších států, jako jsou třeba Čína, Indie nebo Brazílie. Jenže právě v těchto zemích skleníkové emise v posledních letech prudce rostou, takže se dnes už nemůžeme obejít bez toho, aby se i ony aktivně podílely na jejich omezování. Jak jsem se zmínil, celosvětové emise se od roku 1990 ve skutečnosti zvedly už o čtyřicet procent – i z toho je jasné, že dosavadní Kjótský protokol zdaleka nestačí a musíme se pohnout o velký kus dál.

Z vědeckých scénářů vyplývá, že k udržení globálního oteplení pod kritickou hranicí dvou stupňů je potřeba, aby se růst globálních skleníkových emisí zastavil už kolem roku 2015. A zatímco v některých rozvojových zemích tyto emise ještě nevyhnutelně porostou, průmyslové státy včetně naší republiky je musí už do roku 2020 snížit nejméně o 40 % vůči výchozímu stavu v roce 1990 – i tak budou emise připadající na každou osobu u nás značně převyšovat emise průměrného Číňana nebo Inda. V polovině století bychom je měli snížit prakticky na nulu, ale to už je dlouhodobý výhled. Je třeba mít ho na paměti, nicméně po praktické stránce je teď důležité se soustředit na nejbližších deset let – ta jsou rozhodující. Když je propásneme, bude to fatální selhání, které už nepůjde napravit.

A právě tohle je půdorys dohody, jíž je potřeba v následujících dnech v Kodani dosáhnout. Je sice pravda, že závazné období dnešního Kjótského protokolu končí za tři roky. Jenomže to není až, ale už! Představ si, že světovému společenství trvalo přes dvanáct let, než se od souhlasu s rámcovou dohodou o snižování emisí v roce 1992 dobralo přes vyjednání všech podrobností a kompromisů až po dokončení ratifikace téhle první platné a závazné smlouvy, k níž došlo až v roce 2004. A teď máme jenom tři roky na to, aby se smlouva vylepšila, rozšířila o mnoho dalších zemí, aby se její závazky mnohonásobně zpřísnily a po všech ratifikacích ještě stihla vstoupit v platnost.

Váhání vlád, lavírování státníků a neochota překročit stín úzkých zájmů nás už stály příliš mnoho času. Lidstvo vinou politiků ztratilo řadu drahocenných let, a o to rozhodněji musí teď, na poslední chvíli, jednat.

Imperativ k udržení šance na důstojný život mě samotného a mých dětí je jednoznačný: na zastavení růstu emisí zbývá pět let, na jejich první významné snížení máme roků deset.

Cíl je jasný, ale to samo o sobě nestačí. Jak si asi umíš představit, v praxi pak narážíš na řadu komplikací, svébytných problémů a dílčích otázek. To všechno nakonec řeší právní text v rozsahu zhruba stovky stran.

Některé detaily se ale pochopitelně dají odložit na později a dořešit v podobě dodatečných protokolů v následujících třech letech. Nicméně právě teď v Kodani je nezbytné uzavřít smlouvu o základním půdorysu a mechanismech tak, aby se už znovu nemusely otevírat. Máme-li se po promarněných letech pohnout dál a neuvíznout v dalších kolech nekonečných jednání, musí mít kodaňská smlouva alespoň tyto následující parametry:

1) Musí jít o spravedlivou, dostatečně ambiciózní a právně závaznou mezinárodní smlouvu, která bude obratem předložena k ratifikaci v jednotlivých zemích. Tedy rozhodně nestačí jenom nějaká další deklarace nebo politická a nevymahatelná dohoda.

2) Průmyslové země, které mají největší díl zodpovědnosti za dosavadní změny atmosféry a zároveň disponují největšími prostředky – v podobě peněz i moderních technologií – se jako skupina zaváží snížit skleníkové emise do roku 2020 nejméně o 40 procent vůči stavu v roce 1990. Ambice, které dosud jednotlivé průmyslové státy oznámily, však v souhrnu odpovídají snížení o méně než 18 procent, což je zoufale nedostačující.

3) Velké rozvojové země, které teprve procházejí rozmachem průmyslu, se zaváží do roku 2020 zpomalit očekávaný nárůst skleníkových emisí o 15 až 30 procent (nejde tedy jako v případě průmyslových zemí o jejich absolutní snížení, ale o pomalejší zvyšování pro příští desetiletí), a to za ekonomické a technologické pomoci vyspělých zemí.

4) Průmyslové země se zaváží poskytnout rozvojovým zemím prostředky ve výši zhruba 140 miliard dolarů ročně. Tyto peníze lze shromažďovat prostřednictvím různých finančních mechanismů, od zdanění škodlivých emisí přes navýšenou rozvojovou pomoc až po výnosy z obchodování takzvaných emisních povolenek. Část této sumy je potřebná k tomu, aby chudé státy mohly přeskočit etapu špinavého průmyslového rozmachu a přejít rovnou na moderní, nám dostupné technologie. Další část musí sloužit jako kompenzace za účinné zastavení likvidace zbývajících pralesů. A do třetice tyto peníze budou sloužit k adaptačním opatřením, aby si nejchudší část obyvatel mohla poradit s určitými a již nevyhnutelnými změnami klimatu. Je to hodně peněz, ale je to taky férové. My jim ty peníze vlastně dlužíme: za staletí kolonizace, za to, že jsme svůj vlastní rozvoj a blahobyt postavili do značné míry na jejich surovinách, stejně jako i za to, že jsme klima v drtivé míře poškodili my bohatí, zatímco na ně nejvíce dopadají negativní vlivy. Když se to rozpočítá a porovná s tím, kolik prostředků se u nás zbytečně vyplýtvá a rozkrade, nebo ve světě utratí za zbrojení, je to dostupná a pořád ještě přijatelná cena, kterou máme zaplatit za přežití.

5) Všechny rozvojové státy se zaváží ukončit odlesňování a přejít na udržitelné hospodaření v lesích do roku 2020 s tím, že už do roku 2015 se zastaví úbytek klíčových pralesů, například v povodí Konga a Amazonky. Přednostní ochrana se musí vztahovat na oblasti s vysokou ekologickou hodnotou a na ty, které jsou nezbytné k živobytí domorodých kmenů a místních komunit závislých na získávání obživy v pralesích.

Situace je pořád řešitelná, pokud si všichni uvědomíme, co je potřeba. Nepůjde to bez odhodlaného úsilí a bez velkých změn v ekonomice, energetice, dopravě – ale máme k tomu technologie i potřebné znalosti. Když šlo přehodit výhybku v ekonomice za války, musí to jít i dnes. Ty jsi druhou světovou válku už zažila, ale i když to možná zní šíleně, dnes je v sázce ještě víc.

Máme šanci, ale i obrovskou zodpovědnost. Nechci za dvacet let hledět do očí svých dětí a říkat jim, že jsme měli příležitost, ale že nám chyběla odvaha. Že jsme měli technologie, ale chyběla nám vize. Jejich budoucnost závisí na tom, že se nám podaří postavit se výzvě čelem – a uspět.

Tvůj Honza

Text byl původně publikován v Deníku Referendum.

Jan Beránek (1970) už v bouřlivém roce 1989 spoluzaložil Hnutí DUHA a o dva roky později stál u zrodu tehdy ještě Poslední generace. Byl lídrem kampaně proti dostavbě JE Temelín, kterou peticí podpořilo více než 115 tisíc lidí. V letech 1999–2002 vedl národní kancelář Hnutí DUHA, o rok později stanul v čele Strany zelených, odkud po dvou letech odešel pracovat do Greenpeace. V jejich mezinárodní centrále má na starost projekt zaměřený na jadernou energetiku a klimatické změny. Kromě toho řídí českou pobočku energetického informačního servisu WISE a koordinuje iniciativu Stop přehradě. S manželkou Hanou a dětmi Alžbětou, Františkou a Janem žije v Amsterdamu.

Část čtenářů 7G si vás pamatuje jako spoluzakladatele Hnutí DUHA i časopisu Poslední generace. Jak se po bezmála 20 letech od založení Duhy změnil váš pohled na svět?

Vidím život zajímavěji, pestřeji. Když jsem se na gymnáziu odhodlal aktivně bojovat proti nespravedlivosti a nezodpovědnosti — z čehož se Hnutí DUHA záhy zrodilo — vnímal jsem svět zjednodušeně. Nikoliv černobíle, ale černě. Problémy byly vyostřené, boj za lidská práva a ochranu planety nesmírně naléhavý, bylo třeba věnovat mu veškerý čas. Mé vzory, jimiž byli Gándhí a Lennon, jsem si trochu idealizoval. Byl jsem zkrátka v pubertě a měl pramálo životních zkušeností.

Tehdejší perspektivy se mi podařilo překročit, za což jsem životu vděčný. Otevřely se mi nové, fascinující světy: krása umění, rozporuplnost některých mých konzervativních hodnot, hluboká láska, rozmanitost lidských myslí i mnoho životních radostí, jako je třeba chuť dobrého vína. Musím říct, že mnoho důležitých věcí jsem poznal díky lidem, které jsem potkal — a většinou čím vzdálenější byli ekologickému hnutí, tím lépe. Obrovskou školou praktického fungování společnosti, byť velmi draze zaplacenou, byly mé tři roky v čele Strany zelených.

Na druhou stranu mi zůstaly ideály, zásadní věci a výzvy vidím dnes stejně. Buď jsem tedy za dvacet let nezmoudřel, nebo se mně a mým přátelům nějakým způsobem už tehdy podařilo vnímat v zásadě správně. No a pokud jde o svět sám, ten je na tom podstatně hůře než před dvaceti lety.

V čem?

Za ta dvě desetiletí se lidstvo přiblížilo kritické mezi, za kterou se už samovolně rozbíhají nevratné a drastické změny klimatu, nelze vyloučit, že jsme ji právě v tomto období už překročili. Namísto abychom brzdili, jak jen můžeme, pořád ještě stojíme na plynu, a celosvětový objem skleníkových emisí dále roste. Zároveň se zhoršily vnitřní předpoklady naší civilizace k dosažení potřebného obratu, který musí být tím ostřejší, čím déle s ním otálíme. Od roku 1989 obrovsky narostla moc nevolených nadnárodních korporací sledujících krátkodobý zisk a růst, a to na úkor možností demokratických institucí regulovat směr, kterým se úprkem ženeme. Zeslábly zpětné vazby v podobě nezávislých médií. Prohloubila se světová chudoba, zatímco v naší části světa značně narostla osobní spotřeba a lidé zpohodlněli.

Jak se během těch let ne/naplnily vaše původní představy o vztahu české společnosti k ochraně přírody a životního prostředí?

Ty původní představy tedy byly opravdu naivní. V začátcích Duhy jsme si mysleli, že stačí dát lidem informace, vytisknout a rozdat letáky, a svět že se změní. Že když budeme úředníky a politiky konfrontovat s fakty, budou rozhodovat správně. Záhy se ukázalo, že tudy cesta nevede.

Dlouhodobě oponujete představě, že probíhá „jaderná renesance“ neboli znovuoživení jaderné energetiky díky novým typům reaktorů. Není ale — například i vzhledem k vykupování pozemků pro tři nové britské JE, schválení plánů na výstavbu JE v litevském Visaginasu nebo plánované dostavování dvou bloků Mochovců — jaderná energetika opravdu na vzestupu?

Jediný vzestup, který jaderná energetika prodělává, se odehrává v našich představách. Důmyslnou propagandou se průmyslu podařilo ovlivnit mínění o sobě, aniž by se reálně změnil. Důkazem toho je i vaše otázka implikující, že probíhá nějaká jaderná renesance.

To jsou však řeči, dojmy — zatímco fakta mluví jinak. Například loňský rok byl výjimečný v tom, že za celých dvanáct měsíců nebyl spuštěn jediný nový komerční jaderný reaktor. Poprvé od poloviny šedesátých let! Naopak, jeden reaktor byl trvale vyřazen, a letos v lednu další dva. Většina současných projektů v Evropě spočívá v oprašování starých plánů, jako jsou třeba právě reaktory v Mochovcích postavené na sovětském konceptu ze 70. let a bez vnějšího ochranného kontejnmentu — dnes je standardním požadavkem kontejnment zdvojený. Podobně vypadají projekty Černavoda v Rumunsku nebo Belene v Bulharsku. To jsou jaderné zombie, žádná jaderná renesance.

A co příslib vylepšených reaktorů nové, třetí generace?

Většina existuje jen na papíře. Nejdál se zatím dostal francouzský model EPR. První reaktor EPR se buduje ve Finsku a měl být spuštěn letos v květnu, ale stihl nabrat tříletý skluz, takže ještě není ani v polovině výstavby. Jeho cena se už stihla zdvojnásobit, finské úřady evidují dva tisíce defektů a prakticky se všemi hlavními komponenty jsou chronické potíže. Druhý blok pak začali vloni stavět ve Francii, aby napravili jeho reputaci, ale po roce výstavby už mají nejméně šestiměsíční zpoždění a kopírují všechny chyby, které jsme viděli ve Finsku. Namísto výkladní skříně je to naprosté fiasko, vlajková loď jaderné renesance jde ke dnu.

Jaderný průmysl víc než kdy dříve bojuje o holé přežití. Proto se snaží vyvolat představu, že je klíčem ke snížení skleníkových emisí a k energetické soběstačnosti. A to vyhovuje i mnoha politikům. Vezměte si právě Velkou Británii. Tony Blair a po něm Gordon Brown přišli s rétorikou: je to těžká volba, ale jedině oživení jaderné energetiky vyřeší velké výzvy dneška. Jenže to paradoxně žádná těžká volba není, naopak je to pro ně nejsnadnější cesta, jak se vyhnout potřebným změnám. Oni jsou nuceni reagovat na rostoucí paniku kolem klimatických změn a dovozní závislosti. Okázale vyhlásí program stavby nových reaktorů a udělají z nich hlavní pilíř nové energetické koncepce, takže to vypadá, že problém řeší i za cenu nepopulárních opatření. Ve skutečnosti jim to umožňuje nedělat nic a zachovat status quo. Protože teprve za deset patnáct let — tak dlouho to potrvá, než nové reaktory začnou vyrábět elektřinu — se ukáže, že ničemu nepomohly. Ale to už nebude problém těch, kdo dnes rozhodují. A co hůř, už bude pozdě i na přehození výhybky v politice ochrany klimatu.

Zdá se ale, že — nejen pod vlivem Jamese Lovelocka — ve světě i u nás přibývá příznivců jaderné energetiky i v „zelených kruzích“. Jak si to vysvětlujete?

Především nedostatečně kvalitní žurnalistikou a zdokonalenými PR technikami. Když vás vezmu za slovo, najdu v něm větší část odpovědi: přesně jak říkáte, „zdá se“.

Ve skutečnosti jadernou energetiku prosazuje pár stále stejných jedinců. James Lovelock, který tak činil odjakživa, a Patrick Moore, který opustil Greenpeace před pětadvaceti lety a od té doby se nechává platit, aby hájil největší hrůzy, od odlesňování Amazonie přes toxické chemikálie po jadernou energetiku.

Naopak v prosinci 2008 na klimatické konferenci v Poznani vznikla deklarace odmítající jadernou energetiku jako falešnou odpověď na klimatické změny. Podepsaly ji všechny velké mezinárodní ekologické organizace — WWF, Přátelé Země, Greenpeace — a více než tři stovky dalších z mnoha zemí.

Druhá část odpovědi spočívá právě v nových hrozbách. S tím, jak rostou obavy z klimatických změn — a nutno říci oprávněné —, se lidé přirozeně dívají na věci z nového úhlu a jsou připraveni přehodnotit dosavadní vnímání rizik. Přesně na tuto strunu hraje jaderný průmysl. V tísni pak může leckdo dospět k závěru, že cokoliv je lepší než fosilní paliva. Jenže to je iracionální zkrat, který nebere v potaz fakta. Jak ukázala poslední studie Mezinárodní energetické agentury, i kdybychom zvýšili počet jaderných elektráren do roku 2050 čtyřnásobně, snížilo by to skleníkové emise z energetického sektoru o pouhých šest procent! Vedle eskalace rizik a nedozírných důsledků pro světovou bezpečnost by si to vyžádalo tolik investičních prostředků, že by se nedostalo na efektivnější, rychlejší a čistější alternativy. Sázka na jádro tak nejenže není řešením, ale je nebezpečnou překážkou toho, abychom klimatické změny úspěšně zvládli. Podrobněji jsem k tomuto napsal i čísly doložený článek na svém blogu na Aktuálně.cz.

Jaký optimální energetický mix byste si pro Českou republiku, potažmo EU představoval?

Dlouhodobě, v horizontu let 2050—2060, stoprocentně obnovitelný. To také znamená bezuhlíkový a plně soběstačný. Existují výborně propracované scénáře, které ukazují, že i s využitím již dnes zavedených technologií pro využití energie slunce, větru, vody, biomasy a zemské kůry je tento přechod možný. Střednědobě je dokonce ekonomicky výhodný, protože úspory na nákupu fosilních paliv a uranu několikanásobně vyváží počáteční zvýšené investiční náklady.

Jeden z takových scénářů vloni pro Greenpeace vypracovali experti německého Ústavu pro letectví a kosmonautiku DLR. Nazvali jsme jej Energetická revoluce a byl velmi dobře přijat i v zavedených institucích, jako je třeba zmíněná Mezinárodní energetická agentura OECD. Její i naše čísla se skoro přesně shodují v odhadu, kolik mohou obnovitelné zdroje v roce 2050 dodat energie. Rozdíl je v tom, že podle kon-venčních scénářů spotřeba nadále dramaticky poroste, v diskutovaném časovém horizontu na více než dvojnásobek. Naše vize naopak spočívá v masivním zlepšení energetické účinnosti a snížení spotřeby v bohatých průmyslových zemích.

Můžeme se mít stejně dobře jako dnes a srovnatelné kvality života může v polovině století dosáhnout všech očekávaných devět miliard obyvatel naší planety. Ale nesmíme chtít stále víc — takové zadání totiž není řešitelné ani pomocí tisíců nových reaktorů.

Můžete po dvou letech v Greenpeace zhodnotit, čeho jste v protijaderné kampani dosáhli?

Určitě. S jistým zpožděním, ale přece se nám daří reagovat na PR jaderného průmyslu ohledně klimatických změn, energetické bezpečnosti a dalších aspektů. Vypracovali jsme zbrusu novou strategii, která se jeví jako správná — víme, že vedení jaderných firem situaci analyzuje stejně jako my, jen se ji snaží změnit opačným směrem.

V posledních dvou letech se nám podařilo zbrzdit řadu plánů na nové jaderné reaktory, zrušit financování jejich výstavby bankami, odhalit skandály kolem francouzských projektů nebo viditelně komunikovat naše názory na významných mezinárodních fórech. Za velký úspěch považuji také vnitřní posílení naší kampaně. Nyní jsme akceschopní v klíčových rozvojových zemích, kam průmysl upírá své naděje, když se mu nedaří v Evropě a Severní Americe. Letos třeba otevíráme protijadernou kampaň v Indii.

Jaký je hlavní rozdíl mezi prací v tuzemské neziskové organizaci Hnutí DUHA a mezinárodním Greenpeace?

Po praktické stránce v lepších možnostech ovlivňovat dění: mám k dispozici více zdrojů a koordinuji týmy ve dvaceti zemích světa. Rozdíl je ale i v přístupu k politické práci: Greenpeace si uvědomuje, že vedle předkládání řešení je nezbytná přímá konfrontace, přinášení svědectví a osobní akce — teprve to dohromady vytváří dostatečný tlak na změnu a naději na potřebný posun.

Někteří, včetně vás, neziskovým organizacím vytýkají, že ztratily původní étos a staly se standardními a konformními byrokratickými organizacemi. Nepodléhá Greenpeace tomuto trendu také?

Samopohyb ke konformismu je s věkem přirozený u osob i organizací, Greenpeace není výjimkou. Mohu-li ale srovnávat, docela úspěšně tomu vzdorujeme — také díky skvělým lidem, kteří v organizaci pracují. Přicházejí k nám i noví, oslovení právě původním étosem a legendou v tom nejlepším slova smyslu, a jsou tak jejich pokračovateli. Ne že by bylo všechno ideální, ale celkově si myslím, že se nám daří zmíněnému trendu docela dobře bránit.

Lze porovnat prestiž a vliv Greenpeace v západoevropských zemích s českou pobočkou?

Česká pobočka má kratší historii a působí v jiných kulturních podmínkách, proto nelze srovnávat. Mohu ji však hodnotit v prostředí českých ekologických skupin, a v něm si vede obstojně.

Ještě jedno srovnání: informují západní média o jaderné energetice, respektive o Greenpeace objektivněji než u nás?

Mám čerstvou zkušenost s britskými a finskými médii. Je to zajímavý fenomén, kvalita zpravodajství na toto téma se pohybuje v jistých vlnách. Před pár lety probíhala velká diskuse, poté vlády obou zemí rozhodly postavit nové reaktory, novináři to vzali jako hotovou a rozhodnutou věc. Téma přestalo být zajímavé, prostor k polemice takřka zanikl. Ovšem od loňska, když začaly vyplouvat ekonomické, technické i bezpečnostní problémy a skandály francouzských reaktorů, zájem zase roste.

Podobné to bylo u nás v devadesátých letech s Temelínem. Potíž je v tom, že se kvalita a nezávislost médií v českých zemích rapidně zhoršuje. Takže nevím, jestli se lepšího prostoru, a kdy, dočkáme. Nynější nekritický způsob psaní o jaderné energetice v českých médiích je zoufalý — a podepisuje se to na názorech jinak docela rozumných politiků a osobností.

Myslíte, že pokud v budoucnu vláda schválí ČEZ výstavbu nových jaderných bloků, existuje šance obnovit sílu protijaderného hnutí z 90. let?

Viděl jsem nedávno televizní dokument z protestních akcí proti Temelínu z roku 1994: desítky lidí — v dalších letech se z nich staly stovky — odhodlaných k občanské neposlušnosti, podpora obyvatel z okolních obcí, řada tváří dnešních špičkových politiků, upřímný idealismus, zodpovědnost a vědomí potřeby postavit se špatnosti. Vzhledem k tomu, kde se nacházíme dnes, to vypadá jako neskutečný sen.

Šance dospět k něčemu podobnému existuje, ale nepůjde to bez širších změn ve společnosti — včetně kvalitnější novinařiny, oživení pozitivní hodnoty ideálu a přijetí aktivní zodpovědnosti za svět kolem sebe.

Kromě práce pro Greenpeace a WISE ještě od roku 2006 koordinujete iniciativu Stop přehradě. Nakolik nyní hrozí, že na tuzemských řekách vyrostou kvůli takzvaným Plánům oblastí povodí desítky nových přehrad?

Již několikrát se nám podařilo úspěšně intervenovat a tyto plány ovlivnit. Když jsme se tomu začali věnovat, šlo o více než dvě stovky přehrad, beze zbytku převzatých z megalomanských socialistických plánů šedesátých a sedmdesátých let. Skvělý kšeft pro betonářské firmy. Aktualizovalo se jenom zdůvodnění jejich potřeby, tentokrát s odvoláním na klimatické změny.

Díky naší kampani byly vodohospodářské plány výrazně upraveny. Do budoucna již není možné nové přehrady tiše schválit a bez vědomí stovek dotčených obcí je nadiktovat do územních plánů v podobě stavebních uzávěr, což by se bez našeho úsilí stalo.

Zastánci přehrad teď změnili taktiku a snaží se vrátit různými okny a skulinami, ale my je sledujeme. Hrozba trvá, nicméně ať to dopadne jakkoliv, jistě to nebude v takovém rozsahu a tak brutálně, jak ministerstvo zemědělství navrhovalo v roce 2006.

Neobáváte se ale, že hustá síť menších nádrží na pitnou vodu bude v budoucnu pro Česko nezbytností?

Proč bych se měl obávat? Budou-li některé nádrže opravdu potřebné, ať se postaví. Vzhledem k tomu, že klimatické změny považuji za zásadní problém o mnoho déle než české vládní instituce, se tomu rozhodně bránit nebudu. Co jsem ale zatím viděl v návrzích, byly jen desítky let staré technokratické plány v novém kabátku, které ani z hlediska kompenzace klimatických změn zkrátka nedávaly smysl.

Na veřejném projednávání jsem prohlásil, že jsem připraven ustoupit a výstavbu nezbytných nádrží podpořit, pokud uvidím, že česká vláda a instituce berou klimatické změny opravdu vážně, nikoliv jen jako zástěrku. To mimo jiné znamená, že začneme jako stát výrazně snižovat skleníkové plyny už v nejbližších letech. Není legitimní o sto šest přikládat pod kotlem, a pak s odvoláním na veřejný zájem likvidovat desítky nebo i stovky obcí, protože se udělalo příliš horko.

Do roku 2005 jste byl předseda Strany zelených. Co považujete za největší chybu, které jste se v této pozici dopustil?

Pouštěl jsem se do podniku, který nebyl dostatečně zajištěný — obrazně řečeno jsme vykrváceli a byli vyhladověni. Podcenil jsem odpor struktur, na něž projekt strany usilující o změnu systému narazí. V některých rozhodujících chvílích jsem byl také málo rázný, choval jsem se příliš jako beránek. Přecenil jsem například ochotu Martina Bursíka hledat dohodu a uzavřít kompromis. Ukázalo se opakovaně, že on lidi jiných názorů prostě musí z vedení strany nejen odstranit, ale také je pokud možno osobně zničit.

Přesně totéž říkali oponenti vašeho tandemu s Jakubem Patočkou…

O jakém tandemu to mluvíte? Jsou mýty, které sice neodrážejí skutečnost, ale přesto se stanou zažitými schématy. Tohle je jeden z nich. Jakub je můj blízký přítel, v mnohém se shodneme, ostatně nikoliv náhodou jsme společně založili a deset let vedli Hnutí DUHA. Ale stejně dlouhou dobu už jdeme každý svou cestou, řadu věcí vidíme odlišně. Ve Straně zelených demokraticky rozhodovaly volené orgány, většiny předsednictev se Jakub neúčastnil ani jako host, ostatně měl dost svých starostí v rodině i s Literárními novinami.

Další takový mýtus se týká mých údajně nedemokratických praktik. Jsou to nesmy-sly a snad to mým někdejším kritikům po zkušenosti s Bursíkem dochází, ale vydalo by to spíš na samostatný rozhovor. Asi by stálo za to někdy ty věci písemně shrnout, alespoň jako záznam, menšinový pohled pro případné zájemce.

Tedy stručně: jaké nesmysly máte na mysli?

Například jsem jako předseda usiloval, a to úspěšně, pouze o vyloučení dvou členů: Emila Zemana a Dalibora Vachulky. Stáli za mnohamilionovými machinacemi a zadlužením stany v dřívějších letech. Je příznačné, že Martin Bursík pak s nimi za mými zády jednal, protože proti mě hledal spojence za jakoukoliv cenu.

Republiková rada, tehdy padesátičlenný reprezentativní orgán strany, také hlasovala pro napomenutí několika členů, kteří v rámci evropské volební kampaně veřejně napadali naši stranu a vyzývali k volbě jiných kandidátek. Existuje nahrávka z jednání s touto vnitrostranickou opozicí, je pořízená se souhlasem všech účastníků. Jako předseda jsem jim nabízel splněních všech požadavků výměnou za to, že utlumí své veřejné vystupování před volbami. Odmítli.

Také jsem prý zakládal fiktivní organizace a nabíral mrtvé duše — ve skutečnosti byla zpochybňována jediná stranická pobočka v Novém Městě, tito fiktivní lidé pak dva roky odváděli většinou práce v kraji Vysočina, jedna údajně mrtvá duše dokonce pracovala jako celorepublikový organizátor kampaně do evropských voleb.

No a pak byl svou základní organizací vyloučen Milan Horáček. Její schůze tak ale rozhodla navzdory mému naléhání a intervencím. Už se mi nepodařilo zvrátit nahromaděnou frustraci stranických kolegů z toho, že Milan Horáček ignoroval pravidla demokratického rozhodování, choval se jako říšský protektor a ve snaze diktovat, jak má rozhodovat vedení strany (do kterého mimochodem odmítl kandidovat), nevybíravě vyhrožoval třeba i členům předsednictva.

Na nedávném vládním angažmá SZ nenacházejí mnozí dosavadní sympatizanti takřka nic prospěšného. Dokážete něco alespoň mírně pozitivního najít vy, důsledný kritik současného vedení SZ?

Ale ovšem, uhájení bezzásahových zón v Národním parku Šumava, například. Jenže tragických kompromisů — vlastně ani ne kompromisů, ale úplného popření volebního i politického programu — bylo tolik, že zcela vymazaly dílčí úspěchy. Strategické chyby a strukturální vady dnešní Strany zelených považuji z hlediska dlou-hodobého a systémového vlivu zelené politiky za zničující. Dost možná, že potrvá celou další éru, než zelená politika u nás dostane další šanci.

Na konci 90. let se říkalo, že snaha prosadit ekologické reformy a zelený program skrze zavedené strany se ukázala jako nereálná. Na konci nultých let jsme v situaci, kdy je zelené politické hnutí rozštěpené na Stranu zelených, její frakci Demokratickou výzvu, Demokratickou stranu zelených a hnutí Zelení. Jak z toho ven? Zakopat válečné sekery, jestli je to vůbec možné, nebo se pokusit znovu „kultivovat“ velké strany?

V danou chvíli nacházím největší možnost ovlivňovat veřejné dění z pozice občanského sdružení, povzbuzovat k aktivitě jednotlivce a vyvíjet tlak na politické strany zvenčí. Zároveň má smysl udržovat síť podobně smýšlejících lidí a zvolna budovat nové politické hnutí.

Vrátíte se někdy do stranické politiky?

Je to možné. Nebylo by to ale kvůli osobní zálibě v politice nebo snaze se rehabilitovat, ale kvůli potřebě kvalitní zelené politiky samotné. Myslím, že bez změny systému a způsobu politiky nemá naše civilizace šanci zvládnout problémy, před nimiž stojíme. A za to cítím zodpovědnost, protože normálně bych radši pěstoval jabloňový sad, choval v něm ovce a včely, četl knihy a věnoval se fotografování.

Když teď hodně jezdíte po světě, nechybí vám klid vaší venkovské (bezmála) samoty v Chytálkách?

Chybí. Mám ale svoji vlast rád a určitě se tam vrátím.

Vzhledem ke globálnímu záběru Greenpeace také patrně čas od času létáte. Nemáte výčitky z „tloustnutí“ své ekostopy?

Ovšem, protože právě létání mne velmi zlobí. Dnes lidé cestují i z Prahy do Amsterdamu letadlem, aniž by museli — a už se bere jako normální létat na každou dovolenou kamsi do exotických míst! V Greenpeace je zakázáno létat na krátké vzdálenosti a já dávám přednost vlaku všude, kam se dá dojet po kolejích do čtyřiadvaceti hodin — to pokryje velkou část Evropy.

Ale vzhledem k tomu, že vedu globální projekt, musím někdy cestovat i na jiné kontinenty. Jedná se o dva nebo tři daleké lety ročně, jejichž dopad odhaduji na zhruba šest tun oxidu uhličitého. Na druhou stranu žije naše rodina dosti skromně. V pětičlenné domácnosti spotřebujeme ročně 1500 kilowatthodin elektřiny, tady v Nizozemí máme smlouvu s dodavatelem zelené elektřiny, dodávané stoprocentně z větrných turbín. V Česku jsme topili dřevem, tedy bez negativního vlivu na klima. Tady pálíme zemní plyn, kterého spotřebujeme méně než dva tisíce kubíků ročně — to představuje méně než jednu tunu oxidu uhličitého na osobu. Aniž bych na to hřešil — své cesty pečlivě zvažuji — naše rodina i s mými cestami zatěžuje klima asi polovinou toho, co je český průměr.

O vašich dětech je známo, že v Amsterdamu chodí rády do školy. Čemu by se mohlo české školství od holandského přiučit?

Ono by stačilo, aby konečně začalo následovat tři sta padesát let staré metody českého učitele Jana Amose Komenského. Tady v naší škole na prvním stupni trvá výuka od půl deváté do půl čtvrté, a přesto se tam děti nenudí, po škole a učitelích se jim stýská i o prázdninách. Neznámkuje se, děti se do výuky velmi aktivně zapojují, úkoly řeší samostatně v malých skupinách — učitel jim jen ukazuje cestu, povzbuzuje a chválí. Funguje to výborně.

A na závěr ještě naši tradiční otázku: V jaké společnosti teď, téměř 20 let po Listopadu, podle vás žijeme?

Ve společnosti, z jejíž elity prakticky vymizel ideál, porozumění pro hodnotu solidarity a oběti — to vše se dokonce stigmatizuje jako něco nežádoucího, podivného, směšného. Podívejte se na politickou reprezentaci, copak je tam někdo inspirující, se zajímavou vizí, schopný prolamovat zaběhnutá schémata, vést podnětnou diskusi? To mohla a měla být role pro Stranu zelených, kdyby ji Martin Bursík neurval pro svůj pragmatický výtah do vlády.

Je to tím obtížnější, čím zoufalejší je úroveň médií, která jsou pro kvalitu takové debaty potřebná. S údivem jsem nedávno shledal, jaké podnětné texty se u nás tiskly v šedesátých letech a jaké vysoce intelektuální spory, například Václava Havla a Milana Kundery, vyvolávaly mezi lidmi odezvu a reakce.

Nechci působit jako staromilec skuhrající na poměry, ale zájem a ochota lidí uvažovat o tom, kam směřujeme, co chceme, co prospívá a co škodí, a postavit se za dobrou věc byla před dvaceti lety na výrazně lepší úrovni, než je dnes. Od roku 1989 jsme využili svobody k tomu, že jsme se ještě více vzdálili kvalitě dialogu i nadějím na lepší život, které jsme měli v roce 1968. Příliš mnoho věcí se dnes řídí osobním pragmatismem kombinovanými se ztrátou trpělivosti a pokory. Za úspěšný život se vydává sběr zábavných zážitků, materiálního bohatství a moci.

Zároveň věřím, že se věci zase otočí. Jen se bojím, že oživení ideálů a hodnot přijde teprve s těžkými turbulencemi a globální krizí, na niž máme zaděláno a do které se bezhlavě řítíme. Mluvím nejen o krizi ekologické, způsobené klimatickými změnami, ale i společenské plynoucí z oslabení kulturních institucí a antagonizující globální politiky. Nevím, jestli to přečká naše civilizace, ale pevně doufám, že to přispěje k obnově lidství. V tom je naše velká naděje.

Rozhovor připravil Vít Kouřil. Publikoval jej časopis Sedmá generace.

Osm z deseti nejteplejších roků v zaznamenané historii nastalo během posledního desetiletí. Zvyšuje se průměrná teplota kanadských jezer, zmenšuje se rozsah ledovců v Arktidě i Antarktidě. V roce 1989 oznámili polární badatelé dramatické ztenčení arktického ledu — 4,5 m v roce 1987 oproti 6,7 m v roce 1976. V osmdesátých letech svět postihl nebývalý počet katastrofálních záplav i sucha, ničivých vichřicí a dalších neobvyklých klimatických jevů.

Objevila se řada nejrůznějších vysvětlení. Podle jedněch jsou tyto jevy způsobené globálním oteplováním (někdy ne zcela přesně označovaným jako skleníkový efekt), přičemž se podle těchto názorů jedná jen o nevinnou předehru k tomu, co nás teprve čeká. Jiné zprávy zase tvrdí, že jde o přirozené výkyvy klimatu a že veškeré teorie o globálním oteplování jsou nezodpovědným tendenčním výstřelkem vědců a ekologů.

Než se pokusíme posoudit, který z názorů je blíže pravdě, musíme pochopit, co vlastně „skleníkový efekt“ je.


Skleníkový efekt

Skleníkový efekt je fyzikální jev, který představuje jakousi „past“ na zvenčí přicházející energii.

Jak by se podle názvu zdálo, nejedná se o nic neznámého — každý jistě zná, jak účinné jsou např. běžné zahradní skleníky. Přesto je ohřev skleníků založen na zcela jiném principu než globální oteplování. Zatímco v prvním případě stěna skleníku zadržuje ohřátý vzduch uvnitř budovy a brání jeho smíchávání se vzduchem studeným, v případě druhém funguje celá atmosféra jako polopropustné zrcadlo — propouští poměrně dobře záření Slunce dopadající na Zemi, ale o mnoho hůře umožňuje Zemi takto získané teplo vyzářit zpět do vesmíru.

Skleníkový efekt sám o sobě není ničím špatným, spíše naopak. Bez jeho působení by na Zemi nemohl existovat život, protože průměrná teplota povrchu by byla o 34°C nižší, tedy pod bodem mrazu. Za to, že je zde tepleji, vděčíme složení atmosféry naší planety — skleníkový efekt totiž nezpůsobují všechny plyny, ale jen některé. Typickými „skleníkovými“ plyny jsou např. vodní pára (H2O), oxid uhličitý (CO2), ozon (O3), oxid dusný (N2O) a metan (CH4). Vždy záleží na koncentraci těchto plynů, jak silně se skleníkový efekt projeví. Například hustá atmosféra Venuše, která je složena převážně z CO2, přihřívá povrch této planety o stovky stupňů. Označovat tedy současné oteplování Země jako skleníkový efekt je nepřesné, výstižnější je použít již zavedený pojem „globální oteplování“.


Změny v atmosféře a vzrůst teploty

Rozvoj života na Zemi vedl v minulosti k pozvolnému snižování obsahu jednoho z hlavních skleníkových plynů — CO2 — v atmosféře tím, že se uhlík spolu s těly mrtvých rostlin a živočichů ukládal do vrstev vápence, dolomitu a biogenních sedimentů, které dnes známe jako ložiska fosilních paliv (uhlí, ropa, plyn). Protože se zároveň mírně zvyšoval zářivý výkon Slunce, zůstávala teplota na Zemi víceméně stejná.

Tento stav, během kterého teploty kolísaly kolem rovnovážné polohy, zůstával donedávna zachován. Teprve rozvoj průmyslu dokázal křehkou rovnováhu narušit.

Tím, že lidé za posledních 150 let spálili velkou část světových zásob fosilních paliv, uvolnili ve velmi krátké době do atmosféry obrovské množství CO2. Jeho koncentrace se tak oproti středověku zvýšila z 280 ppm (milióntin) na 353 ppm a stále roste o 0,5 % za rok. Rovněž koncentrace dalších skleníkových plynů se zvyšuje, a to u N2O o 0,8 % (především v důsledku používání umělých hnojiv, vypalování pralesů a spalování fosilních paliv) a u CH4 o 0,9 % ročně (kvůli únikům zemního plynu a zemědělství). Průmysl navíc chrlí nové sloučeniny — freony, které kromě likvidace ozónosféry také výrazně posilují skleníkový efekt. Jejich koncentrace v atmosféře se v současné době zvyšuje závratnou rychlostí o 4 % ročně.

Potenciál jednotlivých skleníkových plynů je velmi rozdílný. Například pouhý 1 kg freonu R-11 přispěje ke globálnímu oteplení stejně jako 7600 kg CO2. Vliv jednotlivých plynů je tento:

přirozený skleníkový efekt
CO2         N2O         CH4          freony            jiné*
66 %         3 %          15 %            —              16 %

oteplení způsobené člověkem
CO2         N2O          CH4         freony             jiné*
49 %          6 %         18 %          20 %             7 %

(* mj. stratosférická vodní pára, troposférický ozon)


Globální oteplení — fantazie, nebo skutečnost?

Bezpečně máme doloženo, že obsah skleníkových plynů v atmosféře roste. Známe skleníkový efekt a jeho mechanismus. Víme tedy také, že v důsledku změn složení atmosféry můžeme očekávat oteplení. A víme nesporně i to, že se teplota povrchu Země zvyšuje — dnešní průměrné teploty jsou o 0,3 až 0,6°C vyšší než v předindustriální éře.

Zvýšení v tomto rozsahu lze stále ještě vysvětlit působením přirozené proměnlivosti klimatu. Na druhé straně však vědecké modely předpokládají, že popsané změny atmosféry povedou k oteplení o 0,5 až 1,5°C, což by zaznamenané oteplení rovněž vysvětlovalo.

Kdo má tedy pravdu? Správné a rychlé zodpovězení této otázky je životně důležité. Pokud by totiž měly pravdu vědecké modely, bez okamžité změny současného trendu „rozvoje“ lidstva čeká Zemi další zvyšování teploty, a to za příštích 100 let o 3 až 5°C oproti dlouhodobému průměru (viz obr. 1). Takové tempo oteplení by bylo 10 až 100krát rychlejší než na konci poslední doby ledové před 10 000 lety a jeho dopad na ekosystémy by byl zničující (viz kapitola Dopady globálního oteplování).

Protože však pravý důvod oteplení budeme zcela jednoznačně znát nejdříve za 10 let, nezbývá nám, než se rozhodnout na základě neúplných informací. Připomeňme si tedy něco o současném poznání vědy a spolehlivosti jejích modelů globálního klimatu.


Vývoj a stav vědeckého poznání o změnách klimatu

Za příčinu výkyvů průměrných teplot na Zemi, ke kterým došlo v minulosti (střídání dob ledových a meziledových), byly nejprve považovány pravidelné odchylky ve výkonu Slunce a nepatrné změny v oběžné dráze Země. Podrobnější studium ale ukázalo, že tyto odchylky jsou příliš malé na to, aby mohly zjištěné výkyvy teplot způsobit.

Záhadu vyřešilo měření plynů ve vzduchových bublinkách antarktického ledu, díky kterému známe změny složení atmosféry za posledních 160 000 let. Ukázalo se, že obsah CO2 sledoval velmi přesně výkyvy teplot — odchylky v oběžné dráze Země a ve výkonu Slunce byly tedy výrazně posíleny zpětnými vazbami, především proměnlivou koncentrací skleníkových plynů.

V případě celosvětového klimatu věda při svém zkoumání nemůže použít experimentu a je tedy odkázána na sestavování počítačových modelů, na kterých lze různé situace simulovat. Takový model samozřejmě nemůže věrně napodobit nesmírně složité systémy naší planety, mohou z něj však vyplynout příčinné souvislosti různých událostí.

Modely globálního klimatu dokazují, o jak nesmírně složitý a komplexní problém se jedná. Na teplotu povrchu Země má totiž vliv velmi mnoho faktorů (fyzikálních, chemických i biologických), které se vzájemné ovlivňují — působí mezi nimi tzv. zpětné vazby. Pro spolehlivost modelu klimatu je důležité, aby počítal se zpětnými vazbami všech mechanismů, které jej mohou ovlivnit. Těchto vazeb je celá řada, zmíníme ty nejdůležitější:

  • vodní pára: vlivem rychlejšího odpařování její obsah v atmosféře vzroste, přičemž sama je účinným skleníkovým plynem
  • led a sníh: táním ledovců a sněhu se sníží odrazivost povrchu Země, což povede k jeho rychlejšímu oteplování
  • oblaka: ačkoliv kondenzované páry v současné době způsobují spíše ochlazování Země, v oteplujícím se klimatu by se mohla situace obrátit vlivem jiné výšky oblačné vrstvy; vliv oblačnosti na celkové klima je mimořádně silný — jen drobnými změnami její struktury může dojít ke změnám teplot o několik stupňů
  • teplota oceánů: při zvýšení teploty mořské vody dojde ke zpomalení pohlcování CO2 oceánem (oceán, který obsahuje 50krát více CO2 než atmosféra, je v současnosti jeho největší zásobárnou) dýchání a
  • fotosyntéza: zvýšení teploty urychluje fotosyntézu i dýchání organismů; dýchání je však na teplotě závislé výrazněji, a proto se jeho intenzita s teplotou zvyšuje rychleji než proces fotosyntézy rozložení rostlinstva: posunutí hranice mezi tundrou a severským lesem k pólu sníží odrazivost zemského povrchu a urychlí tak jeho ohřev
  • rýžová pole: již nyní produkují 20 % lidmi způsobených emisí metanu, zvýšení teploty uvolňování metanu silně urychlí

Přestože některé z těchto vazeb již věda podrobně popsala, řada dalších zůstává prostudována jen málo a jejich vliv je nejistý. Více než 300 předních klimatologů Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) se však ve své závěrečné zprávě ze srpna 1990 shodlo na tom, že celkový účinek všech zpětných vazeb povede pravděpodobně k dalšímu zvýšení koncentrace skleníkových plynů.

Ačkoliv tedy o modelech klimatu panují určité pochybnosti, jde spíše o nejistotu, zda nebude konečné zvýšení teploty výrazně vyšší než oněch 3 až 5°C během příštích 100 let. Rozhodně tedy pochybnosti vědců nejsou důvodem k tvrzení, že globální oteplování neexistuje.


Dopady globálního oteplení

  • Předpovědět důsledky globálního oteplení pro ekosystémy Země je velmi obtížné, a pro zvýšení teploty nad 2°C dokonce nemožné. Klimatologové a biologové pracující v IPCC se přesto pokusili vykreslit obraz světa postiženého globálním oteplením o 1 až 2°C. Katastrofální důsledky nejsou způsobeny velikostí změny teploty, které by se ekosystémy mohly přizpůsobit (stejně jako při střídání ledových a meziledových dob), ale především její závratnou rychlostí. Mezi dopady globálního oteplení patří mj.:
  • zánik mnoha druhů: Růst teploty, který má podle předpovědí dosahovat 0,1 až 1,0°C za desetiletí, převyšuje schopnost stěhování většiny rostlinných společenstev 100 až 1000krát. To by znamenalo rychlý a úplný zánik mnoha rostlinných druhů, ale i živočichů na ně vázaných.
  • úbytek lesů: Ačkoliv se často objevují tvrzení, že zvýšení teploty umožní rozšíření lesů do polárních oblastí, celková plocha území vhodných pro lesy se zmenší nejméně o 100 až 200 miliónu hektarů.
  • snížení světové produkce potravin: Posun podnebných pásem výrazně sníží výnosy zemědělských plodin, což se týká světových obilnic, jako je jižní Evropa, západní Austrálie nebo jih a středozápad USA.
  • rozšíření oblastí sucha: Výrazným suchem budou postiženy již dnes často kritické oblasti jako např. Sahel, severní a jižní Afrika, západní Arábie, jihovýchodní Asie, celý Indický poloostrov, Mexiko, jihozápad USA a oblast kolem Středozemního moře. Na jiných místech lze naopak očekávat silné záplavy.
  • růst hladiny moří: Podle odhadů IPCC dojde do konce příštího století ke zvýšení hladiny světových moří o 30 až 100 cm, a to především v důsledku teplotního rozpínání vody. Pesimističtější prognózy uvádějí, že v případě zhroucení ledového štítu západní Antarktidy by hladina mohla stoupnout dokonce o 5 metrů. Důsledkem očekávaného zvýšení hladiny je destrukce pobřežních ekosystémů, ze kterých získává živobytí přes 1 mld. lidí. Došlo by i k nucenému vystěhování vysokého počtu obyvatel, zaplavení nízko položených sídel, zemědělské půdy, zasolení zdrojů pitné vody atd.
  • šíření nemocí: Oteplení klimatu bude mít za následek rozšíření řady chorob, vyskytujících se dnes především v tropech a přenášených hmyzem (malárie, spavá nemoc, žlutá zimnice, encefalitida, mor aj.).

Kromě těchto pohrom by se zřejmě nepodařilo zabránit rozsáhlým oblastním a mezinárodním konfliktům (boje o vodu, o potraviny, o prostor k přežití). Střety o vodu nejsou již dnes výjimkou — viz například povodí Nilu, Indu, Jordánu, Eufratu. K násilí mohou vést i velké přesuny vystěhovalců z oblastí postižených zatopením, suchem, neúrodou či nemocemi.


Globální oteplení a světová politika

Problém globálního oteplování vstoupil do povědomí široké veřejnosti koncem 80. let. Od té doby se mu nemůže vyhnout ani oficiální mocenská politika.

V roce 1988 ustanovilo Valné shromáždění OSN Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), ve kterém začalo pracovat přes 300 odborníků. Jeho cílem bylo shromáždit informace o problému a poskytnout je světovým politickým představitelům. Ve své zprávě z roku 1990 se klimatologové z IPCC shodli na tom, že vlivem lidské činnost dojde ke zvýšení teploty povrchu Země, a to během příštích 30 let o 1°C. Přitom řada z nich je přesvědčena, že jde o podhodnocený údaj — použitý model totiž nepočítal se zpětnými vazbami jednotlivých systémů. Klimatologická skupina IPCC také oznámila, že k pouhé stabilizaci koncentrace CO2 v atmosféře je třeba co nejdříve snížit emise CO2 o 60 %.

Již tento požadavek, který sám o sobě nestačí oteplování ani zastavit, však narazil na praktické možnosti současné politiky. Jeho realizace by si totiž vyžádala rozsáhlé změny dosavadního stylu rozvoje, které by postihly především ekonomiky průmyslových zemí — vždyť ty k zajištění svého růstu spotřebují 80 % energie, která se ve světě vyrobí (samozřejmě především z fosilních paliv).

Většina západních vlád proto od počátku zvolila alibistický přístup spočívající v proklamativním omezování globálního oteplování, zatímco v praxi se nic nezměnilo. Poslední absurdní ukázkou této politiky byla loňská Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) v Riu de Janeiru. Jedním z přijatých dokumentů byla „Konvence o klimatu“ obsahující první opatření k omezení globálního oteplování. Delegace USA pod vedením prezidenta Bushe odmítla přijmout limity s odůvodněním, že oteplování není dokázáno natolik přesvědčivě, aby se kvůli tomu muselo omezovat americké hospodářství.

Není divu — podle závěrů některých ekonomů (Kaya aj.) by totiž zmrazení emisí CO2 na současné úrovni snížilo roční růst HDP na 1,4 % a jejich omezení o 20 % by znamenalo zpomalení růstu na pouhé 0,4 %. To by bezesporu znamenalo i konec hospodářství, jaká jsou dnes praktikována. Z toho také nutně vyplývá schizofrenní postavení dnešních politiků, kteří před problémem raději strkají hlavu do písku nebo se hájí prosazováním nepatrných opatření, která problém nemohou vyřešit — ani ta však nakonec nebývají přijata (viz např. rozsáhlé diskuse o zavedení daně z CO2 na fosilní paliva).

A protože si ani česká ekonomika nemůže dovolit zaváhat, plánujeme nové dálnice, nakupujeme nové automobily, dovážíme zboží přes půl planety (vyjde tak levněji než od našich výrobců), rozšiřujeme výrobu oceli a cementu na vývoz, stavíme ropovody, těžíme a spalujeme severní Čechy.

Jaderná energetika jako řešení?

Globální oteplování však všechny neděsí — někteří je považují za spásu. Především jadernému průmyslu slouží jako důležitý argument pro oživení již odumírajících programů rozvoje. Spalování fosilních paliv je totiž jednou z hlavních příčin oteplování, a oni mohou nabídnout alternativu.

Myšlenka je to jistě lákavá — vždyť jaderné reaktory nespalují fosilní paliva, a proto jsou z hlediska oteplování „čistým“ zdrojem elektřiny. Zamysleme se však nad touto myšlenkou podrobněji a uvažujme následovně.

Představme si, že do roku 2025 chceme nahradit všechny elektrárny spalující uhlí (to má ze všech fosilních paliv nejvyšší emise CO2 na jednotku získané energie) jadernými reaktory. Předpokládejme přitom, že jaderná energie bude velmi levná (5 centů/kWh oproti dnešním 13,5 centům/kWh), že jadernou elektrárnu lze postavit poměrně rychle (1000 MW za 6 let) a že se podaří vyřešit všechny problémy s ní spojené (bezpečnost, likvidace radioaktivních odpadů atd.). Jaké jsou konkrétní důsledky naší strategie?

Do roku 2025 bychom museli vybudovat více než 5000 nových elektráren o výkonu 1000 MW, což znamená jednu za 2,5 dne. Náklady na výstavbu by dosáhly 144 miliard USD ročně a na provoz dalších 525 miliard. Bylo by nutno zvýšit dnešní světovou kapacitu jaderných elektráren 18krát, z toho v rozvojových zemích 155krát (jen v Latinské Americe by muselo být více reaktorů, než má dnes celý svět dohromady). Obr. 2 ukazuje rozložení jaderných elektráren dnes a v případě realizace uvažované strategie (každý bod symbolizuje deset 1000 MW reaktorů). Přestože takový scénář je prakticky neproveditelný, přinesl by nám zpomalení oteplování jen o 5 %. Je tedy zřejmé, že jaderná energetika řešení globálního oteplování nepředstavuje.

Na základě výše citované úvahy pak američtí odborníci porovnávali dvě různé strategie rozvoje energetiky — rozšíření jaderných elektráren a zvyšování účinnosti. Ukázalo se, že druhá cesta — cesta úspor — je z hlediska omezení emisi CO2 zhruba sedmkrát efektivnější než rozvoj jaderné energetiky.

Co dělat?

Vraťme se na závěr k původní otázce: je pozorované oteplení důsledkem působení člověka, nebo přirozených fluktuací? Jednoznačnou odpověď nám dnes nemůže poskytnout nikdo. Přesto bych ještě citoval odborníky geofyzikálního ústavu ČSAV, kteří se také snažili obě varianty posoudit.

Jak ukazuje obr. 3, současný nárůst teploty odpovídá i změnám ve sluneční aktivitě. Umocnění těchto změn pomocí zpětných vazeb by mohlo být dostatečným vysvětlením pro současný stav. Autoři zprávy ale zároveň varují ty, které by snad toto vysvětlení uspokojilo: „Předpovídané nadcházející dlouhodobé minimum sluneční činnosti v příštích 20—30 letech by mohlo přinést mírné globální ochlazení a tedy i utlumení případných nepříznivých vlivů antropogenního CO2. Po roce 2030 se pravděpodobně obnoví vysoká sluneční činnost a antropogenní CO2 a další by už mohly působit souhlasně, tedy až katastroficky.“

Přes všechny nejistoty v modelech klimatu a vědeckých teoriích se odborníci shodují v tom, že globální oteplení způsobené lidskou činností nastane. Ať už je dnešní zvyšování teplot jeho počátkem nebo se projeví teprve v budoucnu, rozhodně lze v příštích desetiletích čekat dramatické změny klimatu v důsledku rozvoje průmyslové civilizace.

Je také jasné, že nelze pokračovat v dnešních trendech „rozvoje“, aniž bychom vážně neohrozili přežití dnešních forem života na Zemi. Jaká opatření jsou nutná k odvrácení hrozící katastrofy?

Jedna z loňských studií EPA (americký Úřad pro ochranu životního prostředí) analyzovala kroky, které jsou nezbytné ke stabilizaci oteplení na dnešní úrovni. Dospěla k doporučením, která souhlasí se závěry IPCC — do roku 2025 by bylo nutno snížit emise skleníkových plynů v tomto rozsahu: CO2 o 50—80 %, N2O o 80—85 %, CH4 o 10—20 %, freony o 75—100 %.

Lze se domnívat, že dnešní průmysl, jehož existence je na fosilních zdrojích založena, nedokáže takové radikální požadavky splnit. Víra v technologická opatření v tomto případě selhává a nezbývá, než hledat řešení jinde. Navrhuji pátrat tam, kde lidé nejsou bezmocnými masovými konzumenty, kde nevládne ideologie růstu a kde je ekonomika podřízena přirozeným měřítkům a vztahům.


Literatura

Leggett, J.: „Nebezpečí oteplování Země.“ Academia, Praha 1992. (z tohoto zdroje jsou též převzaty grafy 1 a 2)
sborník semináře „Skleníkový efekt a energetika.“ SEVEn, Praha 1991. (z tohoto zdroje je též obr. 3)
Keepin, B. et Kats, G. „Greenhouse Warming —Comparative Analysis of Nuclear and Efficiency Abatement Strategies.“ Rocky Mountain Institute, Snowmass, 1989

Doporučená literatura pro zájemce o podrobnější údaje
Leggett, J.: „Nebezpečí oteplování Země.“ Academia, Praha 1992

Článek původně vyšel roku 1993 v časopise Poslední generace. Nedávno jej v rámci svého archivu znovu publikovala Sedmá generace.