Essays / tag / energetika

V pátek se v českých novinách hodně psalo o vrávorajícím Miloši Zemanovi. Objevila se ale i zpráva, že koncentrace kysličníku uhličitého v zemské atmosféře poprvé v historii měření překročila úroveň 400 ppm (parts per million – částic z milionu).

Je jasné, že tato zpráva neměla šanci prvnímu tématu konkurovat. Pro většinu lidí je to abstraktní číslo a navíc je to jen symbolická hranice, jejíž překročení samo o sobě se v našem každodenním životě ničím zvláštním neprojeví.

Rozhovor na téma energetiky u nás, v Německu a ve světě:

„Nemusíme s revolucí nutně začít v České republice. Pro začátek bude stačit, když budou čeští dodavatelé schopní najít si nějaký prostor v energetické revoluci, kterou chystá a financuje Německo,“ říká v rozhovoru vedoucí energetické kampaně Greenpeace International Jan Beránek. Česko by podle něj mělo investovat peníze do zelených technologií a nenechat si v energetice ujet vlak.

Právě před rokem začala jaderná katastrofa v japonské Fukušimě. Schválně píši „začala“, protože její konec je v nedohlednu: likvidace a zabezpečení elektrárny má podle odhadů společnosti TEPCO trvat asi čtyřicet let a rozsáhlá kontaminace isotopem césia Cs-137 se bude rozkládat ještě pomaleji: potrvá několik století, než prakticky zmizí a úroveň radiace se vrátí na přirozenou úroveň.

Jeden rok je ale vhodná příležitost podívat se zpět a ptát se, jak jsme se poučili a zda se taková tragédie nemůže opakovat. Je dobré začít klást otázky.

Jak je možné, že navzdory všemu ujišťování po černobylské havárii, že něco takového se „v civilizovaných zemích“ stát nemůže, se těžká jaderná nehoda odehrála znovu – a navíc v jedné z technicky nejvyspělejších zemí?

Jak to, že havarijní a evakuační plány nedokázaly ochránit lidi v Japonsku před radioaktivním spadem a kontaminací? Proč japonská vláda ani po roce nedělá všechno pro to, aby občany co nejlépe informovala a omezila jejich radiační zátěž na minimum?

Nebo jak je možné, že statisíce lidí, kterým havárie rozvrátila život, dodnes nedostaly odpovídající finanční odškodnění? Že nemají ani jinou podporu ze strany státu, která by jim pomohla vybudovat nové domovy, postavit se na vlastní nohy a zabezpečit rodiny?

Ve snaze o hledání životně důležitých odpovědí si Greenpeace objednalo u tří nezávislých odborníků studii „Lekce z Fukušimy“. Byla zveřejněna před dvěma týdny a v plné verzi šedesáti stran je k dispozici v anglickém jazyce.

Podle mého názoru z ní plynou dva hlavní závěry. Za prvé, Fukušima znamená konec paradigmatu „jaderné bezpečnosti“. Za druhé, havárie odhalila hluboké a systémové selhání institucí, které měly dbát na bezpečnost jaderných reaktorů a na ochranu obyvatel před radioaktivitou.


Konec paradigmatu jaderné bezpečnosti

Proč hovořím o konci paradigmatu? Protože po tom, co jsme viděli před rokem, můžeme bezpečně konstatovat, že nic jako „jaderná bezpečnost“ ve skutečnosti neexistuje a sám pojem je zjevný oxymoron. V reálném světě jsou jen jaderná rizika, která jsou nepředvídatelná a vyplývají ze samé podstaty jaderných technologií. Kdykoliv se může stát, že se některý jaderný reaktor vymkne zpod kontroly v důsledku selhání techniky, chyby lidské obsluhy, přírodní pohromy, nebo záškodnické akce – nebo v důsledku některé z možných kombinací těchto událostí.

Nejen to. Ve Fukušimě všechny bezpečnostní systémy, bariéry oddělující radioaktivitu od životního prostředí a prvky tzv. „hloubkové ochrany“ velmi rychle zkolabovaly. Od ztráty chlazení reaktorů do první vodíkové exploze uběhlo pouhých 24 hodin.

Jaderný průmysl a jeho obhájci nám tvrdili, že pravděpodobnost vzniku těžké nehody s poškozením paliva je jednou za sto tisíc let, a i poté je riziko jen jedna ku desíti, že selžou ochranné obálky a ven unikne větší množství radioaktivity. Své tvrzení dokládali stovkami studií, výpočtů a modelů. Na principu toho, že „nelze rozumně předpokládat“ situaci vedoucí k velkému úniku radioaktivity, jsou tak dnes postaveny nejen havarijní plány, ale i samotné schvalování jaderných elektráren a povolování jejich provozu.

Jenže namísto údajného zanedbatelného rizika jedna ku milionu nám empirická pozorování ukazují, že k takovým nehodám dochází u průměrného reaktoru s frekvencí tisíckrát vyšší. Při čtyřech stovkách reaktorů na světě to vychází zhruba na jednu těžkou nehodu každých deset let. Jedním z principů moderní vědy je to, že když hypotéza odporuje pozorované skutečnosti, je třeba kriticky přehodnotit celý model a teorii, ze které se vycházelo. Taková potřeba zásadní revize nyní vznikla u pravděpodobnostních výpočtů a předpokladů týkajících se jaderných rizik.

Bohužel jsme zatím svědky toho, že na příslušných úřadech sedí titíž „odborníci“ jako předtím a používají stejné chybné modely jako doposud. Na jejich základě pak znovu mylně usuzují, že zrovna naše jaderné elektrárny jsou přece úplně bezpečné a nic vážného se nemůže stát. Nezbývá než konstatovat, že jaderný průmysl se řídí mnohem více slepou vírou než moderními vědeckými postupy.

Ve stejném duchu se odehrávají i zátěžové testy, které dospěly k závěru, že ani jeden jediný reaktor na celém světě není nebezpečný, a tudíž není potřeba nikde žádný zavírat. Je nepochybné, že i sama fukušimská elektrárna – kdyby už nebyla roztavená a rozmetaná výbuchy – by těmito testy prošla a dostala zelenou pro další provoz.

Tím se ovšem dostáváme k druhému postulovanému závěru, totiž že fukušimskou tragédii zavinilo na prvním místě selhání právě těch institucí, které dohlížejí na jadernou bezpečnost a ochranu. Dokud neprojdou zásadními proměnami a hlubokou reflexí, obávám se, že svět bude nevyhnutelně směřovat k další jaderné katastrofě.

Studie, o které jsem se zmínil, podrobně dokládá, jak japonská vláda, úřady a jaderný průmysl fatálně selhaly ve třech oblastech:

1. havarijní plánování a evakuace
2. kompenzace škod a zodpovědnost za následky havárie
3. státní regulace a dozor nad bezpečností elektráren

Podívejme se na ně podrobněji.

Selhání havarijních plánů a evakuace

Velkým varováním je skutečnost, že dokonce i v Japonsku – v zemi s patrně největšími zkušenostmi s živelnými pohromami a se zvládáním jejich následků – se jaderné havarijní a evakuační plány ukázaly jako po mnoha stránkách nefunkční a nedokázaly poskytnout občanům potřebnou ochranu před radiačními dopady nehody.

Během první dnů, kdy se jaderná havárie rozvíjela naplno, vláda mylně ujišťovala veřejnost, že se nemusí příliš obávat. Na tiskové konferenci 12. března prohlásil tajemník vlády Edano, že z elektrárny nemůže uniknout větší množství radioaktivity a že lidé žijící dále než dvacet kilometrů jsou v bezpečí. Dva týdny nato vláda vyzvala obyvatele ve třicetikilometrové zóně, aby ji pokud možno opustili. O ještě něco později, v dubnu, vláda přikázala evakuovat obce vzdálené i padesát kilometrů od elektrárny. Úřady pak postupně rozšiřovaly evakuaci o další a další lokality ještě během června, července a srpna.

Teprve zpětně zveřejněné dokumenty ukazují, že vláda měla už po několika dnech po 11. březnu k dispozici různé scénáře vývoje nehody, z nichž ten nejhorší by vedl k nucené evakuaci hlavního města Tókja vzdáleného 250 kilometrů. Je zjevné, že havarijní plány postavené na principu soustředných kružnic o poloměrech pouhých třinácti (Temelín) nebo dvaceti kilometrů (Dukovany) jsou jednak příliš rigidní, jednak naprosto nedostatečné.

Nákladné počítačové modely, které Japonsko vyvinulo pro předpověď pohybu radioaktivního mraku a intenzitu následného spadu, nebyly použity správně a včas. To vedlo k situacím, kdy vláda evakuovala část obyvatel do míst, kde byla radioaktivita ještě vyšší než tam, odkud odešli. Tisíce lidí kvůli tomu zůstalo po dobu několika týdnů nesmyslně vystaveno velmi vysoké úrovni záření.

Také samy evakuační plány selhaly na mnoha frontách. Například z nemocnice v městečku Futaba narychlo evakuovali personál, ale 440 pacientů zůstalo upoutáno na lůžku a několik dní ponecháno vlastnímu osudu, bez ošetřování, jídla a tekutin; 45 z nich to nepřežilo. Nemocní, na které se nezapomnělo, skončili v evakuačních centrech bez potřebné péče a léků. Mnoho dalších nemocnic muselo omezit provoz, protože část personálu v obavách o vlastní život spontánně odešla.

V evakuované zóně zůstalo bez péče několik tisíc krav, třicet tisíc prasat a přes půl milionů slepic: většina z nich pošla postupně hlady a žízní, menší část utekla a v opuštěné, zamořené krajině zdivočela. Lidé si do evakuačních center s sebou nesměli brát domácí mazlíčky, takže i psi a kočky zůstali napospas vlastnímu osudu. V některých případech je pak lidé dojížděli do evakuované zóny krmit, čímž nejen vystavovali sebe samé vyšší radiaci, ale také odsud šířili kontaminaci zpět do méně zamořených míst.

Fukušimská zkušenost také ukázala, že i druhý pilíř havarijního plánování (tím prvním je evakuace), totiž ukrytí se doma, je během skutečné nehody krajně problematický. Takové ukrytí může prakticky fungovat jen krátce, ale nelze s ním počítat po dobu mnoha dní. Ve Fukušimě, stejně jako v Černobylu, trvaly masivní úniky radiace z poškozených reaktorů téměř dva týdny.

V místech, kde vláda namísto evakuace přikázala lidem zavřít se doma a čekat, až přejde to nejhorší, lidé zůstali izolování bez instrukcí a pomoci dlouhých deset dní. Během té doby mnoha z nich došly potraviny, voda, energie i palivo do dopravních prostředků potřebných k eventuální evakuaci. Jejich situaci dále zkomplikoval kolaps potřebných služeb, protože mnozí hasiči, řidiči, lékaři a lidé dalších povolání odešli a neměli povinnost ani odvahu se do vysoce kontaminovaných míst vracet.

Úřady však těžce nezvládaly situaci ani v následujících týdnech a měsících. Vláda zaváděla mnohokrát zvýšené radiační limity, aby se pragmaticky vyhnula opatřením nezbytným ke snížení ozáření velké části populace. Předpisy se měnily chaoticky a nekonzistentně, úřady na různých místech se řídily protichůdnými a nesourodými pravidly a rozdílnými limity.

Státní úředníci nedokázali včas reagovat, ani předcházet problémům s kontaminací, které byly lehce předvídatelné: ať už jde o opakované skandály s potravinami, jejichž kontaminace překračovala beztak benevolentní limity, o nedostatečně podrobné mapování radiační situace v regionu, o včasné a věrohodné informování veřejnosti, nebo v neposlední řadě o špatně připravenou dekontaminaci pozemků a budov, která byla často neúčinná nebo dokonce kontraproduktivní.

V důsledku toho přirozeně vznikla hluboká nedůvěra lidí k oficiálním informacím a ujišťováním vlády, která pak vedla k mnohdy i zbytečnému bojkotu potravin od japonských zemědělců a rybářů. Ti utrpěli dodatečné ekonomické škody, kterým patrně bylo možné předejít, a mnozí kvůli tomu přišli o obživu úplně.

Neúčinné mechanismy k náhradě škod

Je fakt, že zatímco zemětřesení a tsunami si vyžádaly přes 20 000 lidských životů, fukušimská jaderná katastrofa má prozatím na kontě mrtvých několik stovek (úřady ke konci ledna evidovaly oficiálně 573 obětí a dalších 29 sporných případů – tyto lidi nezabila radioaktivita, ale zemřeli v důsledku nehody z jiných příčin). Radiace na úrovni, jakou nacházíme v obydlených místech fukušimské prefektury, nezabijí ihned, ale podobně jako kouření vytváří dlouhodobá rizika a způsobuje onemocnění a předčasná úmrtí, která se objeví až po letech.

I tak má ale jaderná havárie obrovský dopad na život lidí už dnes. V důsledku kontaminace bylo evakuováno kolem 150 000 lidí, z nichž mnozí se nikdy nebudou moci vrátit. Tito lidé přišli ze dne na den prakticky o všechno kromě holého života: v zamořené oblasti museli zanechat své domovy a jejich vybavení, políčka obdělávaná mnoha generacemi, přišli o svá zaměstnání, posvátná místa a hroby svých blízkých, ztratili zaměstnání, přátele a vztahy v místních komunitách. To všechno je pro Japonce mimořádně významné, patrně ještě více než pro nás Evropany.

Přesto ani po mnoha dlouhých měsících nedostali patřičnou kompenzaci od firmy TEPCO, která by jim umožnila vybudovat si náhradní domovy a zvolna začít nový, plnohodnotný život.

Čtenáři možná ani netuší, že česká legislativa omezuje odpovědnost ČEZ za škody způsobené jadernou havárií na pouhých osm miliard korun (z toho povinné pojištění musí mít ČEZ uzavřené jen na dvě miliardy, zbytek by v případě finančních potíží firmy doplatil stát). To je naprosto směšný zlomek potenciálních škod, které se například ve Fukušimě odhadují na 1400 až 12 000 miliard korun (75 až 650 miliard dolarů). U nás máme vinou rozhodnutí parlamentu prakticky jistotu, že dojde-li k nejhoršímu, ČEZ vyplatí částku menší, než je jeho roční zisk, a bude za vodou. Poškození pak jednoduše ostrouhají.

Japonsko je ale jednou ze tří zemí na světě, které zodpovědnost majitele jaderné eletkrárny za způsobené škody – a tedy ani výši vyplacených kompenzací – nijak neomezují. Tedy alespoň teoreticky, podle zákona. Praxe je ale i tady diametrálně odlišná. Japonská legislativa, podobně jako česká, neupravuje podrobnosti a nestanovuje žádná pravidla pro vyplácení náhrady škod. Nedefinuje ani jednoznačně, kdo má na kompenzace nárok a kdo už ne.

TEPCO všech těchto mezer v zákoně využívá k tomu, aby paušálně odmítalo řadu žádostí s tím, že dotyčný nemá na náhradu nárok. Ty rodiny, které měly štěstí a dostatek trpělivosti k vyplnění rozsáhlých a složitých formulářů (a k pochopení ještě delších a složitějších pokynů), dostaly první balíček odškodného ve výši 13 000 dolarů. Tato částka při skromném životě stačí v Japonsku na úhradu běžných nákladů na dva nebo tři měsíce, ovšem lidem byla vyplacena až po mnoha měsících a je to také zatím vše, co dostali.

Desítky tisíc těch, kteří se evakuovali dobrovolně, a nikoliv na základě příkazu vlády, dostali jednorázovou nabídku na tisíc dolarů ve stylu „ber, nebo nech být“. Mnoho lidí se tváří v tvář absurdní byrokracii a zdržování celého procesu raději rozhodlo rezignovat, na škody zapomenout a nejitřit staré rány. Malá část poškozených se obrátila na soudy, které se ovšem také vlečou velmi dlouho.

Na dosavadních stáních právníci firmy TEPCO dokonce argumentovali nehorázným tvrzením, že radioaktivita spadlá na pozemky je teď majetkem vlastníků těchto pozemků, a firma proto neodpovídá za její odstranění ani za úhradu s tím spojených nákladů.

Je šokující, že se jadernému průmyslu podařilo vybudovat a udržet neprůstřelný systém, který mu umožňuje vytvářet masivní zisky, zatímco prakticky veškerá rizika nese veřejnost. V případě nehody zůstane břemeno obrovských škod a nákladů s nimi spojených na bedrech státu a jeho občanů.

(Tato nespravedlivost, kdy si sektor jaderného průmyslu úspěšně přivlastňuje velké zisky, ale jakmile se ocitne v úzkých, nechává se zachraňovat vládami za státní peníze a socializuje tak bilionové ztráty, je překvapivě podobná finančnímu sektoru. Což je téma, které stojí za samostatný rozbor.)


Selhání dozoru a regulace

Třetí oblastí, jejíž selhání fukušimská jaderná havárie vyjevila v plném světle, je státní dozor a regulace. Postupem času se dostávají na veřejnost další a další dokumenty a důkazy o střetu zájmů těch institucí, které měly dohlížet na jadernou bezpečnost a chránit veřejnost, ve skutečnosti ale chránily zájmy byznysu proti veřejnosti.

Elektrárenská společnost TEPCO prošla v minulých dvaceti letech mnoha skandály, po kterých politici vždy slibovali nápravu. Největší z nich se odehrál roku 2002, kdy vyšlo najevo, že pracovníci více než desíti jejích elektráren po dvacet let úmyslně falšovali protokoly o bezpečnostních prohlídkách, aby utajili potíže s jadernými reaktory. Státní dozor ale navzdory vzletným slovům o „drastickém přehodnocení bezpečnostních předpisů a postupů“ nedokázal nebo nechtěl podniknout žádné razantní kroky, které by takovým věcem učinily přítrž.

Zákonitě se pak zákony porušovaly, dokumenty falšovaly, znepokojení zaměstnanci umlčovali a nepříjemné informace utajovaly znovu a zvovu. A pokud příležitostně úřad pro jadernou bezpečnost po dlouhých vyjednávání přikázal firmě TEPCO provést nějaké dodatečné zabezpečení elektrárny, nechával jí na to lhůty dlouhé i několik let. To se stalo osudným i ve Fukušimě.

Kvalitu a benevolentní přístup bezpečnostních prověrek ilustruje fakt, že japonské úřady v únoru 2011, necelý měsíc před katastrofální nehodou, udělily firmě TEPCO povolení k dalšímu provozu prvního reaktoru elektrárny Fukušima Daiiči, ačkoliv překročil svoji projektovanou čtyřicetiletou životnost. Údajně důkladné posouzení, které prodloužení licence předcházelo, neshledalo žádnou slabinu a důvod, proč by další provoz měl vést k vážnějším rizikům. Další provoz reaktoru nebyl dokonce podmíněn ani žádnými většími úpravami ke zvýšení jeho bezpečnosti.

Jak firma TEPCO, tak agentura pro jadernou bezpečnost NISA měly už dávno před březnem 2011 informace a studie o tom, že pobřeží a lokalitu elektrárny může zasáhnout vlna o výšce přesahující 10 metrů – přesto odmítli podniknout cokoliv k navýšení ochranné zdi o výši pouhých 5,5 metru.

První dokumenty o reálné hrozbě obrovské tsunami se objevily v roce 1990, kdy společný tým univerzitních vědců i odborníků z jaderných elektráren zkoumal stopy po nejsilnějším historicky známém zemětřesením v Japonsku, které nastalo roku 869. Vědci tehdy objevili důkazy, že dávná přílivová vlna měla výšku srovnatelnou s tou, která zasáhla Japonsko vloni.

V roce 1997 předložil tým seismologů firmě TEPCO dokumenty varující před rizikem mimořádně vysoké tsunami. Zástupce firmy ale odmítl brát informaci na zřetel: „Chápal jsem, co se nám seismologové snaží říct, ale kdybychom měli brát v úvahu každý nejhorší možný scénář, nikdy bychom žádnou elektrárnu nemohli postavit.“

Po velkém zemětřesení, které roku 2004 zasáhlo Sumatru, si TEPCO dokonce samo objednalo studii o seismických rizicích. Dokument došel k závěru, že pravděpodobnost výskytu vlny vyšší než šest metrů během životnosti elektrárny je zhruba 10 %.

Ve své výroční zprávě z roku 2008 píše Japonský úřad pro jadernou bezpečnost (JNES), že vlna tsunami může vážně poškodit reaktory používající kontejnment typu Mark I – to je ten, kterým je vybavená fukušimská elektrárna. Úřad už tehdy upozornil, že vysoká záplavová vlna může vyřadit z provozu všechny záložní zdroje elektřiny nezbytné pro kontrolu reaktorů. Výslovně dokonce píše, že by to mělo za následek ztrátu chlazení a úplné roztavení paliva.

A nedávno uvolněné dokumenty také ukazují, že TEPCO pouhé čtyři dny před 11. březnem oficiálně přiznalo jadernému dozoru, že ví o riziku zasažení elektrárny vlnou převyšující 10 metrů. Tato informace byla výsledkem interní studie TEPCO z roku 2008, kterou ale vedení firmy odmítlo s tím, že její závěry jsou „nerealistické“.

Takový přístup je bohužel naprosto běžný i jinde ve světě. Ilustrují to výsledky mezinárodních inspekcí, které v Japonsku v předchozích letech prováděly expertní mise organizované Mezinárodní agenturou OSN pro atomovou energii (MAAE).

V červnu 2007 se uskutečnila exemplární mise MAAE, která prováděla hloubkovou inspekci regulačního režimu v Japonsku – podle agentury je mise tohoto typu jedním z nejpronikavějších nástrojů, které mezinárodní společenství v oblasti jaderné bezpečností vyvinulo. Závěrečná zpráva z této mise dochází k závěru, že „Japonsko zavedlo vyčerpávající právní a institucionální rámec pro kontrolu jaderné bezpečnosti“ a že „všechny důležité oblasti jaderné bezpečnosti podléhají pravidelnému a pečlivému dohledu ze strany provozovatele i státu“.

Dokument dokonce vyzvedává jako ukázkovou praxi, ze které si mohou ostatní státy vzít příklad, že: „úřady podrobily důkladné kontrole všechny scénáře a situace těžkých havárií, načež byli provozovatelé donuceni přijmout všechna potřebná opatření k zamezení jejich vzniku a k jejich zvládnutí.“ (Sic!)

Teprve zpětně najednou leckdo vidí, jak nezdravě blízké byly vztahy mezi jaderným dozorem a průmyslem samotným, jak státní orgány jadernou energetiku namísto regulace aktivně podporovaly, a že rozhodující roli v celém systému hrála politika a byznys, nikoliv nezávislé a kritické zkoumání.

Člověk nemůže nemyslet na předsedkyni našeho Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Danu Drábovou, která je jedním z nejhlasitějších propagátorů a zastánců jaderné energetiky a ani se s tím netají. Věděli jste třeba to, že SÚJB bezpečností problémy konzultuje a nechává si posuzovat od Ústavu jaderného výzkumu v Řeži, který patří společnosti ČEZ? A že nedávné zátěžové testy Temelína a Dukovan vypracované firmou ČEZ a jejím Ústavem jaderného výzkumu Řež byly následně „nezávisle oponovány“ firmou Westinghouse (která stavěla Temelín a uchází se o dodávku dalších reaktorů) ve spolupráci s týmž Ústavem jaderného výzkumu Řež?

Těžko hledat jasnější příklad toho, kdy s posvěcením státních úřadů hlídaný kontroluje sám sebe. Všimneme si toho také teprve až tehdy, kdy budeme mít zamořenou jižní Moravu nebo jižní Čechy?

Jaké je ponaučení z fukušimské jaderné tragédie

Těžká havárie fukušimské elektrárny nebyla způsobena přírodní katastrofou, ale mnohonásobným systémovým selháním. Zemětřesení a tsunami byly pouze spouštěcím mechanismem nehody, která byla za daného stavu v podstatě nevyhnutelná. Kdyby se impulsem nestalo zemětřesení, mohla výpadek chlazení, následné přehřátí reaktorů a výbuch elektrárny způsobit řada dalších událostí.

Příkladem je podobný scénář nehody z roku 2006 ve švédské elektrárně Forsmark, kde výpadek proudu a chlazení reaktorů způsobil prvotně zkrat elektrického vedení, přičemž následně nenaskočily záložní naftové generátory. Tehdy se obsluze jen těsně a na poslední chvíli podařilo předejít tavení paliva.

Probíhající jaderná tragédie v Japonsku byla systémovým selháním nejen vyvolaná, ale následně i umocněná: právě tím, jak vláda tajila informace, jak byly havarijní a evakuační plány nedomyšlené a v potřebném rozsahu i prakticky neuskutečnitelné, a v neposlední řadě i tím, že statisícům lidí zasažených následky nehody není dodnes poskytnuta potřebná podpora a pomoc.

Přesně tytéž faktory hrály rozhodující roli také u předchozích těžkých jaderných nehod v USA a v Sovětském svazu. Tragédie v Černobylu a ve Fukušimě se tak v mnoha ohledech podobají: v množství uniklé radioaktivity, v počtu evakuovaných obyvatel, v dlouhodobém zamoření rozsáhlých území. Spojuje je právě i komplexní selhání státu, který nadřadil jiné zájmy (politické, resp. ekonomické) nad bezpečnost a ochranu obyvatel. Politici, úředníci i průmysl v obou případech systematickým utajováním a korupcí vytvořili pokřivené prostředí, které jim přinášelo zisky a ve kterém se nemuseli nikomu zodpovídat. Není pak divu, že na těžkou jadernou nehodu byli fatálně nepřipravení.

Ptáme-li se proto, jestli je nehoda podobná Fukušimě možná i u nás, nemůžeme se nechat odbýt tím, že tsunami a zemětřesení o síle devátého stupně Richterovy škály u nás nehrozí. Naopak se musíme podívat, zda naše instituce – kontrolující průmysl, dozorující jadernou bezpečnost, zajišťující havarijní připravenost, informující veřejnost – jsou v lepším stavu, než byly ty japonské. Obávám se, že při nezaujatém posouzení se nám naskytne spíše pochmurný obraz.

„Předpokladem úspěchu každé technologie je, aby realita dostala přednost před propagandou, protože příroda se ošálit nedá.“ To je citát Richarda Feynmana, nositele Nobelovy ceny a jednoho z nejlepších teoretických fyziků 20. století.

Před více než dvaceti lety jsem nadšeně četl jeho lekce z fyziky a díky zájmu o astronomii jsem se tehdy dostal i k jeho analýze tragické exploze raketoplánu Challenger (ta se shodou okolností odehrála ve stejném roce jako havárie Černobylu). Uvedený citát je z Feynmanova menšinového stanoviska, které sepsal pro vyšetřovací komisi ustanovenou prezidentem USA a vedenou Williamem Rogersem.

Když jsem se letos k jeho textu vrátil, potvrdila se mi dávná vzpomínka: jde o pronikavou analýzu toho, jak společenské a ekonomické mechanismy vedou k podceňování a popírání rizik selhání složitých technologií. Jeho postřehy a závěry, které se týkají raketoplánů a vesmírných dopravních prostředků, můžeme prakticky doslova vztáhnout i na jaderné elektrárny.

Feynman přesvědčivě ukazuje, jak a proč se oficiální vyčíslení pravděpodobnosti selhání dané technologie diametrálně liší od rizik skutečných. Jak úřady podceňují náklady, složitost a časovou náročnost projektů, jak zamlčují jejich nedokonalost. Jak fakt, že po určitou dobu k žádnému katastrofálnímu selhání nedošlo, postupně vede k uvolnění předpisů, snížení opatrnosti a falešnému pocitu, že se nic vážného nemůže stát. Ve svých závěrech navrhuje, aby se pro danou službu – v jeho případě cesty do vesmíru, v našem případě jí je pokrytí spotřeby energie – zvážily alternativní technologie.

Americké úřady tehdy na jeho slova nedbaly a NASA upustila od používání předražených a rizikových raketoplánů teprve poté, co o sedmnáct let později v plamenech skončil druhý raketoplán Columbia.

Svět nyní sleduje druhou velkou katastrofu jaderné elektrárny. Nesmíme se nechat ukolébat falešnou představou, že u nás se něco takového stát nemůže. Máme zodpovědnost vůči sobě, našim dětem i celému lidstvu, abychom současnou krizi využili jako příležitost ke změně.

Na rozdíl od roku 1986, kdy vybuchl reaktor v Černobylu, dnes známe dostupná a osvědčená řešení, jak zajistit dodávku energie jinými, šetrnějšími způsoby. Obnovitelné zdroje prošly v uplynulé dekádě nevídaným rozvojem. Za posledních pět let se ve světě postavilo 230 000 MW nových větrných a solárních elektráren, zatímco výkon nově spuštěných jaderných reaktorů za stejné období je dvacetkrát nižší.

I když zohledníme menší využití jejich instalovaného výkonu, solární a větrné elektrárny dokončené za jeden jediný rok 2011 dokáží vyrobit stejné množství elektřiny jako osmnáct velkých jaderných reaktorů. Výrobní náklady větrných elektráren jsou už dnes nižší než produkce nových reaktorů a cena elektřiny ze solárních panelů klesne i v našich středoevropských podmínkách do pěti let pod cenu, jakou platíme dodavatelům za proud ze zásuvek.

Čína sice do roku 2020 plánuje postavit 60 000 MW výkonu nových reaktorů, ale fukušimská nehoda přiměla její vládu nejméně na rok stavební práce pozastavit a patrně se promítne do zpomalení jaderného rozvoje nebo do snížení jeho ambicí. Ve srovnání s tím je navíc třeba vidět, že Čína plánuje v tomto desetiletí vybudovat 150 000 MW větrných elektráren a desítky tisíc MW elektráren solárních.

Zároveň se v Německu a v Japonsku – což jsou dvě vedoucí velmoci v oblasti technologických inovací a zároveň třetí a čtvrtá největší ekonomiky světa – za poslední rok odehrály převratně změny v plánech, jak do budoucna získávat energii. Obě země se odklánějí od jaderné energetiky a jsou odhodlány masivně investovat do obnovitelných zdrojů a energetické efektivity.

Tato náhlá transformace vyvolaná fukušimskou jadernou krizí jistě nebude bez problémů, ale kdo jiný než právě Německo a Japonsko může tyto problémy zvládnout? Jedno je jisté: obnovitelné zdroje, které už několik let zažívají mimořádný rozmach a předstihují tradiční energetické zdroje, dostanou nový obrovský impuls a podporu ke svému dalšímu rozvoji a expanzi.

Pravděpodobně stojíme na prahu nové etapy a technologické revoluce. Je na nás, jestli se budeme dál sveřepě držet starých drahých, špinavých a rizikových energetických technologií a necháme si ujet vlak – nebo jestli se vymaníme ze sevření falešných mýtů, nedemokratických struktur a monopolu ČEZu a začneme budovat energetiku, která nebude ohrožovat nás, naše rodiny, naši planetu ani naši budoucnost.

Text byl původně publikován v Deníku Referendum.

Ohledy na budoucnost jsou tím nejzajímavějším pozitivním jevem, který se odrazil na výsledcích voleb. Je to zároveň koncept, který stojí v jádru ekologické etiky a zodpovědného, udržitelného života.

Na výsledcích voleb se odrazila řada znepokojivých jevů. Mezi ně řadím například drtivou převahu marketingu nad obsahem a neschopnost řady lidí proniknou skrze nastrčené symboly (hesla, postavy) k podstatě toho, co vlastně chce ta či ona strana po volbách prosazovat. Všiml jsem si ale i některých pozitivních věcí. Tou nejzajímavější a patrně i nejryzejší je pro mne ochota lidí nadřadit ohled vůči budoucnosti nad okamžité osobní zájmy.

Klade se samozřejmě otázka, jak silná a hluboko ukotvená je ochota se uskromnit v zájmu budoucnosti a nakolik se jí lidé řídí i v reálných životních dilematech. Nicméně v tuto chvíli jde přinejmenším o prioritu demonstrovanou volbou politiků, kteří vystupovali proti zadlužování příštích generací a projídání naší vlastní budoucnosti.

Ale to je přece koncept, který i mně mluví z duše! Ohled na budoucnost je jedním z hlavních východisek ekologické etiky a zodpovědného života. Že bychom teď konečně měli vládu, která se těmito principy bude řídit především?

Bohužel to vypadá, že zdaleka ne. Sotva bychom našli lepší příklad principu žití na úkor budoucnosti, než je jaderná energetika. Také z toho důvodu se stala jedním z klíčových témat, kolem kterých vzniklo a vyrůstalo ekologické hnutí. Když si totiž uvědomíme, že kvůli současnému komfortu a naší vlastní spotřebě vytváříme radioaktivní odpady, které budou ohrožovat životy a zdraví ještě nenarozených lidí, a to po tisíce generací, zatajuje se – alespoň v některých z nás – dech. Jde o časové škály zcela nesrovnatelné s historickou zkušeností nejen naší evropské civilizace, ale i celého lidstva.

Nebezpečné radioaktivní odpady, které vznikají během provozu jaderných reaktorů, je třeba spolehlivě izolovat po dobu příštích několika set tisíc let. Důvodem je to, že každá tuna vyhořelého jaderného paliva obsahuje vedle mnoha jiných radioaktivních látek přibližně deset kilogramů plutonia. Jedná se o extrémně toxický prvek, i jeden mikrogram (tedy miliontina gramu) může způsobit rakovinu. Ve vyhořelém palivu se ho většina vyskytuje v podobě izotopu Pu-239, který má poločas rozpadu 24 000 roků. Uplyne desetkrát delší doba, tedy čtvrt milionů let, než se jeho množství sníží na tisícinu původní hodnoty. Plutonium 239 je také jedním ze dvou hlavních štěpných materiálů používaných k výrobě jaderných zbraní – na jednu nálož ho stačí pouhých několik kilogramů, množství co do objemu srovnatelné s plechovkou od limonády.

Lidstvo dodnes vytvořilo přes dvě stě tisíc tun vyhořelého jaderného paliva, každým dalším rokem provozu dnešních reaktorů ho přibývá sedm a půl tisíce tun. Návrhů na řešení se objevila spousta, od potápění do oceánů přes vystřelování do vesmíru až po ukládání do podzemních prostor ale všechny (zatím) selhaly. Takzvané přepracování vyhořelého paliva, které některé státy upřednostňují, funguje jen zdánlivě – prakticky jen přeskupí radioaktivní odpad do jiných forem a znovu se zužitkuje jen asi desetina materiálu. Ani Francie neví, co se vzniklým jaderným odpadem nakonec udělá: žádné trvalé úložiště nemá a radioaktivní odpady zčásti hromadí, zčásti vypouští do moře a zčásti vyváží do Ruska, které je pak „dočasně“ skladuje pod otevřeným nebem na Sibiři.

Trvalé uložení odpadů hluboko pod zemí, jak to nyní většina států plánuje, může nakonec riziko jejich úniku a kontaminace pouze snížit, ale nikoliv eliminovat. To, jak se budou vyvíjet geologické, hydrologické a další podmínky a jak na to budou reagovat umělé bariéry, dokážeme snad s dostatečnou mírou jistoty modelovat v horizontu stovek nebo několika tisíců roků. Neexistuje ale žádný spolehlivý model ani metoda, jak situaci předvídat na statisíce let dopředu: mohou nastat doby ledové, tektonické posuny či jiné zásadní změny. Předpoklad, že tu dejme tomu za sto padesát tisíc let bude stále naše civilizace disponující znalostmi, technologiemi a ekonomickými prostředky, aby si s případným selháním úložiště poradila, je neskutečně naivní, ale zároveň podtrhuje závažnost celého problému.

To už není otázka technická, ale filosofická a morální: je zodpovědné, abychom po sobě zanechávali příštím generacím smrtelné dědictví? Pokud ne, jaké je z toho třeba vyvodit důsledky?

Někomu možná přijdou takové úvahy příliš abstraktní. Těm, kdo jsou schopni uvažovat o zadlužování jen v penězích a v dohledné či představitelné budoucnosti, můžeme připomenout, že současné „plány“ pro nakládání s vyhořelým palivem – včetně toho z jaderných elektráren Dukovany a Temelín – počítají s jeho dočasným skladováním po dobu padesáti až sto padesáti let s tím, že jeho konečné uložení proběhne někdy v příštím století. Tedy právě s takovým odkladem, se o ně nemuseli postarat ti, kteří o dnešních reaktorech rozhodují a vydělávají na nich: na úkor budoucnosti.

Náklady se odhadují na desítky až stovky miliard, ale protože vlastně vůbec není jasné, kde a kdy a jak a kdo si bude muset s našimi odpady poradit, jde jen o věštění z křišťálové koule. Sami můžeme vidět, že jaderný průmysl není schopen ani přibližně odhadnout cenu a dobu výstavby jaderného reaktoru, přestože probíhá v bezprostřední budoucnosti a v časové škále mnohonásobně kratší. Ceny pravidelně končí na několikanásobku slibovaného rozpočtu. Co teprve za sto padesát let! Doplácet pak na to zcela jistě bude moje praprapraprapravnučka (a možná i ti po ní).

Vláda takovéto zodpovědnosti? Děkuji, nechci.

Text původně vyšel v Deníku Referendum.

V Kodani se v prosinci 2009 odehrál zločin. Nespáchali jej aktivisté, ale státníci. Zatímco ti z místa činu ihned odletěli, ve vězení zůstali přes Vánoce zavřeni angažovaní občané.

Prosincová konference o ochraně klimatu, která vyvrcholila summitem sto dvaceti zemí, skončila strašnou blamáží. Ani po letech vyjednávání a diplomatických příprav tam státníci nedokázali přijmout závaznou, spravedlivou a účinnou dohodu o omezení skleníkových emisí. Jediným výstupem je deklarace stejně prázdná jako řeči politiků, kteří nenašli odvahu postavit se čelem k největšímu problému, kterému lidstvo čelí.

Není příliš velkou nadsázkou toto selhání označit za zločin: proti planetě Zemi, proti miliardám jejích obyvatel, proti lidskosti i na našich dětech a vnucích. K dispozici byla jasná fakta i znalost toho, co je třeba udělat, všechny státy měly na místě nejvyšší zastoupení. Selhali ti, kteří měli mandát, příležitost i úkol rozhodnout.

Záhy poté, co skuteční viníci odletěli svými letadly zpátky domů, rozhodla dánská justice o tom, že čtyři aktivisté Greenpeace zůstanou bez řádného soudu tři týdny ve vězení: přes vánoční svátky i novoroční oslavy, bez návštěv svých partnerů a dětí, bez přístupu k poště, bez knih, s výjimkou tří hodin denně zavřeni v izolaci na samotkách. Minulý týden byli sice propuštěni, avšak stále jim hrozí soud a poté další věznění.

Dopustili se toho, že pronikli na recepci pořádanou dánskou královnou a před účastníky tam otevřeli transparent s heslem „Politici řeční, ale státníci jednají“. Akce proběhla nenásilně, po několika vteřinách se aktéři nechali bez odporu zatknout. Dopustili se ale toho, že vynalézavým způsobem dali najevo svůj názor přímo těm, kterých se týkal a kteří hodovali v izolaci od okolního světa. Pro přítomné státníky to jistě bylo nepříjemné, ještě trapněji se musela cítit dánská policie a ochranka, jež se nechala tak snadno obelstít a na červený koberec uvedla dvojici aktivistů, o nichž se – jak se lze dočíst v policejních protokolech – mylně domnívala, že jde o gruzínského prezidenta a jeho manželku.

Zjevně nepřiměřená reakce dánské justice naštěstí vyvolala vlnu mezinárodního odporu, ve více než dvaceti zemích probíhaly demonstrace před ambasádami, „Kodaňská čtyřka“ se stala hvězdou novinářů a televizních reportérů. A tak poté, co se z dovolených vrátili šéfové příslušných dánských institucí, následovalo urychlené propuštění zadržených.

V Dánsku kauza rozpoutala širokou veřejnou diskusi o tom, že takové zacházení s mírumilovnými aktivisty, kteří se vlastně jen symbolicky domáhali toho, aby zodpovědní představitelé přijali potřebnou dohodu a zabránili obrovským škodám, ukazuje, že je něco vážně v nepořádku. Předmětem ostré kritiky jsou také metody, kdy policisté zadržovali a do vazby v improvizovaných klecích zavírali lidi na ulicích jen proto, že vyvolávali dojem, že chtějí protestovat a dožadovat se svých práv. Řada politiků, právníků a komentátorů se nyní ptá, jak je možné, že tamní demokracie a legislativa už nedokáže rozlišovat mezi nenásilnou demonstrací a občanskou neposlušností na jedné straně a terorismem na straně druhé. Demokracie, která pro své zdravé fungování to první potřebuje, zatímco to druhé musí eliminovat, si přece nemůže dovolit stírat hranice mezi oběma naprosto odlišnými kategoriemi.

Velmi trefně současnou situaci popsal také Kumi Naidoo, nový ředitel organizace Greenpeace. Sám pochází z Jihoafrické republiky a v mládí patřil mezi přední aktivisty boje proti tamnímu apartheidu. Novináře a diplomaty skandinávských zemí upozornil na paradox, že to byly právě skandinávské státy, které se kdysi jako první otevřeně postavily na podporu hnutí za rasovou rovnoprávnost a kritizovaly tehdejší praktiky zastrašování odpůrců režimu a jejich věznění bez řádného soudního procesu – a že nemůže uvěřit vlastním očím, když teď vidí dánskou vládu používat stejné metody.

Je proto nepochybně dobrým signálem, že se v Dánsku debata na toto téma otevřela. Nicméně je zároveň znepokojivé, co všechno je možné i v zavedených a oficiálně uznávaných demokraciích.

Další takový případ, se kterým jsem podrobně seznámen, probíhá druhým rokem v Japonsku. Dvojice aktivistů Greenpeace, která usilovala o ukončení rozsáhlého lovu velryb maskovaného pod oficiální hlavičkou vědeckého výzkumu, přišla na stopu velkému skandálu. Od zaměstnanců velrybářské flotily dostali aktivisté detailní informace o tom, jak členové posádek po ulovení kytovců zvířata naporcují a nejcennější kusy masa potom nasolené posílají svým rodinám v krabicích, oficiálně vedených jako osobní potřeby. Pašování a prodej na černém trhu probíhaly ve velkém, na každého člena posádky připadaly desítky kilogramů masa v ceně mnoha tisíc dolarů. Džuniči Sato a Toru Suzuki fungování tohoto systému zmapovali a aby skandál zveřejnili, na kameru zachytili, jak jednu z beden s kontrabandem odvezli z přístavního skladu, aby ji poté na tiskové konferenci před novináři otevřeli.

Japonská justice však namísto účastníků ilegálního obchodu zatkla aktivisty, provedla razii v jejich kanceláři i domácnostech a uvěznila je. Džuniči a Toru byli následně obviněni z krádeže a porušování poštovního tajemství, po mnohaměsíční vazbě je čeká soud. Mám tu čest, že se s oběma osobně znám, a o to děsivější je moje poznání toho, co všechno je v demokracii možné. Seznámil jsem se s některými specifiky japonského soudního systému: například, že soudce připravuje stání tak, že nejprve nanečisto vyslýchá podezřelé i svědky, vybírá si z jejich stanovisek to, co následně zazní v samotném soudním řízení, zatímco jiné věci pak před porotu nepustí. I díky tomu je prý úspěšnost v usvědčení podezřelých 98 % – pouhá dvě procenta lidí, kteří stanou před japonským soudem, porota osvobodí. Držím oběma přátelům palce a považuji je za velké hrdiny.

Chceme-li měnit společenský systém k lepšímu a mít šanci zvládnout společensko-ekologickou krizi, před níž lidstvo v 21. století stojí – ať už jde o klimatické změny, terorismus nebo erozi demokratických mechanismů, neobejde se to bez aktivní účasti občanů. Sem patří i to, že se stateční lidé odhodlají k občanské neposlušnosti a občasnému překračování stávajících zákonů tehdy, je-li to nezbytné k účinnému nenásilnému protestu nebo k zabránění nesrovnatelně větším škodám.

Doufejme, že si toto myšlení osvojí i občanská společnost u nás. Inspirací nemusí být jen minulí hrdinové jako Mahátma Gándhí, Martin Luther King nebo Nelson Mandela. Návod k tomu, jak řešit aktuální případ uhelné elektrárny Prunéřov II, nám dává třeba i Al Gore, který v souvislosti s klimatickými změnami a spalováním fosilních paliv prohlásil: „Nechápu, proč ještě nevidím zástupy mladých lidí, kteří by blokovali buldozery a bránili stavbě uhelných elektráren.“

Text původně vyšel v Deníku Referendum.

Elektrárenská společnost ČEZ navzdory hluboké ekonomické krizi hlásí hospodářské výsledky lepší než vloni. Nepotřebuje žádné šrotovné, a přece očekává čistý zisk ještě o tři miliardy korun vyšší než v roce 2008, a to ve výši 50,2 miliardy korun. Jak to jen dělá?

Díky propojení s vlivnými politiky a využitím výsadního postavení v domácí energetice dokáže hladce přenášet náklady na občany, a naopak odčerpávat zisky z veřejných zdrojů. Využít obě metody najednou se ČEZu letos geniálně podařilo ve chvíli, kdy mu parlament přednostně a zdarma přidělil povolenky na znečišťování ovzduší v hodnotě odhadované na sedmdesát miliard korun.

Povolenky, které byly v EU uzákoněny jako tržní mechanismus pro snižování emisí skleníkových plynů, by vláda normálně měla prodávat v dražbě. Právě to by podle logiky tohoto nástroje firmy motivovalo ke snižování emisí, protože by tím vůči konkurenci ušetřily na nákladech. Druhou celospolečenskou výhodou tohoto mechanismu jsou příjmy z prodeje povolenek, které pak stát může využít například na dotace zateplování domácností a jako motivaci zvyšování efektivity využívání energie ve svém hospodářství.

V naší pokřivené zemi ale ČEZ nejenže bez problémů dostal povolení dál svobodně znečišťovat a ničit klima, ale ještě se vyhnul tomu, aby o povolenky musel soutěžit a platit desítky miliard – peníze, které mohli a měli dostat občané. Pointou příběhu pak je to, že ČEZ nakonec ještě další miliardy od občanů inkasuje proto, že se hodnota povolenek (které dostal zdarma) odráží v prodejní ceně elektřiny. Ta je totiž tržní, a pokud mají evropské elektrárenské koncerny kvůli povolenkám dodatečné náklady, odpovídajícím způsobem naroste.

Dodejme, že přednostní přidělení povolenek ČEZu schválil parlament v podobě dost možná protiústavního přílepku k zákonu o novele daní, který v létě svorně navrhli poslanci Říman, Vojíř (ODS) a Urban (ČSSD). Příběh má pokračování v tom, že podobný mechanismus je nyní navrhován i pro teplárny, a to zjevně nikoliv náhodou ve chvíli, kdy ČEZ začíná české teplárenství skupovat. Reálně hrozí, že si tak znovu na úkor českých domácností přijde na další desítky miliard.

Poslední trik k oblafnutí občanů, který ČEZu dokonale vyšel, byla nabídka fixovaných cen elektřiny na rok 2010. Psal se prosinec 2008, ekonomická krize začala doléhat naplno a bylo nabíledni, že ceny energií vzhledem k propadu poptávky významně klesnou. Souběžně s tím ale došlo k největšímu zdražení elektřiny za posledních několik let s odůvodněním, že ceny pro rok 2009 vycházely z úrovně roku 2008. V denících lze dohledat titulky typu „Elektřina zdraží nejvíce za šest let“. V této náladě vytáhl na krizí ohrožené domácnosti ČEZ nabídku, která pro běžného a průměrně informovaného spotřebitele musela vypadat velmi lákavě. Cituji z jeho tehdejší tiskové zprávy:

„Společnost ČEZ se rozhodla dát svým zákazníkům z řad domácností a malých podniků možnost jednat podle jejich očekávání budoucího vývoje cen elektrické energie. Pokud [zákazníci] preferují jistotu a bojí se opětovného růstu cen, mohou si do konce února příštího roku zažádat o fixaci ceny silové elektřiny na rok 2010 a to dokonce se slevou 4 % proti ceně na rok 2009.“ Spotřebitelský servis MF Dnes nabídku propagoval slovy: „Nová služba ČEZ umožňuje spotřebitelům během příštích dvou let platit za elektřinu stále stejnou cenu, bez ohledu na inflaci a zdražování.“

Podle zprávy Energetického regulačního úřadu z minulého čtvrtka ale ceny silové elektřiny pro rok 2010 klesly proti ceně letošního roku v průměru o 14,8 %. ČEZ silovou elektřinu zlevňuje dokonce o 15,3 %. Nebohým zákazníkům, kteří naletěli na nabídku fixní ceny ČEZ, však klesla jen o 4 %. Možná jim teprve nyní dochází, že nabídka ČEZu nebyla jistotou pro jejich peněženky, ale pojistkou pro udržení zisků firmy i v době, kdy cena hlavní komodity, s kterou vyrábí a prodává, výrazně klesá.

Za podobný podraz ČEZ na občany považuji i nabídku Zelené energie nebo obviňování obnovitelných zdrojů energie ze zvyšování ceny elektřiny. Na to si ale posvítíme někdy příště.

Dnes popsaný případ budiž varování pro spotřebitele, že s nabídkami ČEZ je to často jinak, než se zdá. Vedle průběžné ostražitosti ale musíme také přemýšlet, jak napravit celý systém, který umožňuje ČEZu požívat výhod tržního prostředí ve chvíli, kdy je to pro něj výhodné, a v jiných situacích zase jednat z pozice státní firmy. Dobrým řešením není prodej soukromým investorům, ale zodpovědná a poctivá správa ze strany většinového vlastníka, tedy našeho (sic!) státu.

Text byl původně publikován v Deníku Referendum.

Už je to tady zase, přestal proudit ruský plyn. Z reakcí politiků a médií to vypadá, že jsme opět zaskočeni, ačkoliv stejná situace nastala přesně před třemi lety. Představa vymrzlých a temných domácností působí tísnivě, ale jak tomu můžeme předejít?

Oficiální energetická koncepce České republiky sice označuje „nezávislost na cizích zdrojích energie“ za „základní prioritu“, jenže odpověď nenabízí. Přesněji řečeno: platná státní politika prostě s dalším zvyšováním dovozů energie a priori počítá. Vládní experti zpracovali celý vějíř scénářů, ty se ale liší jen kosmeticky a nabízí volbu mezi růstem závislosti z dnešních dvaačtyřiceti procent na osmapadesát, na čtyřiašedesát nebo na sedmdesát procent spotřeby energie v roce 2030. Máme tedy úředně naplánováno své postavení ještě zhoršit.

Zádrhel je ovšem už ve vstupním zadání, že naše hospodářství a poptávka po energii mají bobtnat stále dál a dál. Není tedy jen chyba úředníků, kteří se prostor pod stoupající křivkou snaží vyplnit dalšími jadernými reaktory, rozšířením těžby uhlí, dovozem více plynu, dovozem více ropy – a i to všechno dohromady je nakonec stejně málo.

Pozoruhodným vedlejším důsledkem plynové krize, jemuž je třeba věnovat náležitou pozornost, se stalo volání po jaderných reaktorech. Premiér Fico sice jistě může Evropské unii i mezinárodním smlouvám navzdory nastartovat vysoce rizikové a již vyřazené bloky v Jaslovských Bohunicích, ale akutní nedostatek plynu tím nevyřeší. Elektřina není plyn, používá se jinde, jinak a k jiným účelům - stejně tak by nám nepomohla hromada uhlí ve sklepě, kdybychom měli v náklaďáku prázdnou nádrž.

Jaderná propaganda však před námi skrývá další podstatný problém: i jaderné elektrárny znamenají vyšší závislost na dovozech ze zahraničí, v našem případě opět z Ruska. Žádná z našich zemí není schopná vyrábět jaderné palivo do reaktorů, protože jde o mimořádně technologicky náročný proces. Konkrétně pro sovětské jaderné reaktory typu VVER 440, které mají v Bulharsku, v Maďarsku, na Slovensku a u nás stojí v Dukovanech, existuje na světě jediný a monopolní dodavatel paliva – ruská firma TVEL. Pro temelínské reaktory typu VVER 1000 se firma Westinghouse snažila vyvinout palivo více než deset let, avšak její palivové proutky se kroutily, praskaly a ohrožovaly provoz elektrárny. ČEZ proto počínaje letošním rokem začíná nakupovat palivo pro Temelín rovněž od ruské firmy TVEL.

A je tu ještě jeden zádrhel. Leckdo možná žije v přesvědčení, že české strojírenství nám umožňuje alespoň část jaderných technologií zajistit od domácích dodavatelů. Inu – firmy Škoda jaderné strojírenství, Škoda hutě a Škoda kovárny jsou už tři roky pod kontrolou impéria Gazpromu. Znamená to, že i za nitky „našich“ jaderných elektráren může tahat Putin, jak se mu zachce. Urputná snaha slovenské vlády za každou cenu dostavět dva reaktory sovětského typu v Mochovcích, aby tak údajně snížila závislost státu na Rusku, tak patří na jeviště nějakého hodně absurdního dramatu.

Kudy z plynové pasti ven? Přiznejme si otevřeně, že obří jímky, do kterých si můžeme napumpovat zásobu plynu na dva, možná tři měsíce, nejsou hodny označení strategických rezerv. Stačí držet potrubí přiškrcené čtvrt roku, a už budeme na kolenou.

Zdravý rozum radí, když něco nemáme a nedokážeme si to spolehlivě obstarat, abychom se naučili to nepotřebovat. Zní to možná staromódně, ale je to spolehlivé: pěkně žít a vycházet s tím, co máme k dispozici a pod svou kontrolou. Pokud jde o energii, není toho zas tak málo.

Rozličné studie odhadují, že potenciál obnovitelných zdrojů využitelný se stávajícími technologiemi v České republice by dokázal pokrýt polovinu naší současné spotřeby energie. Ke zhruba stejnému závěru docházejí i čísla Mezinárodní energetické agentury v celosvětovém měřítku. Jsou to zdroje čisté, domácí, nevyčerpatelné – a ve srovnání s fosilními i jadernými projekty začínají být i ekonomicky konkurenceschopné.

Naléhavých důvodů pro útlum spotřeby plynu, ropy, uhlí i uranu je více. Klimatickými změnami počínaje, přes rychle mizející zásoby nerostných zdrojů, po rostoucí závislostí na jejich dovozech konče. Teď jde jen o to, zda dokážeme vystačit s polovinou energie oproti dnešku. Spolu s potenciálem úspor to ani nemusí znamenat snížení životního komfortu – pro začátek stačí přestat toužit po stále větší materiální spotřebě. Ačkoliv trocha uskrovnění by kvalitě našeho života patrně prospěla.

Protože kdo chce pořád víc a všechno hned, zpravidla skončí jako Otesánek: s rozpáraným břichem.

Text byl původně publikován v Literárních novinách.

Česko-rakouskými vztahy zase cloumá Temelín. Paradoxně je nyní předmětem sporu dohoda z Melku, která právě měla napětí uklidnit. Dohoda z Melku byla ale už od svého vzniku odsouzena k neúspěchu. Není totiž ničím jiným než diplomatickým šidítkem, které neřeší věcnou podstatu sporu o jadernou bezpečnost temelínské elektrárny. Bez pochopení příčin a motivací na obou stranách nemůžeme porozumět ani novým akcím v Rakousku, ani najít uspokojivé řešení.

Protokol z Melku byl podepsán před více než šesti lety, 12. prosince 2000, kdy byli premiéry ještě Miloš Zeman a Wolfgang Schüssel. Jejich jednání a následné dohodě předcházely masivní blokády česko-rakouských hranic, kterými rakouská veřejnost vyjadřovala nesouhlas s chystaným spuštěním temelínské elektrárny a snažila se tak donutit rakouské politiky, aby konečně nějak zakročili.


Příčiny rakouských nepokojů v roce 2000

Skutečnou příčinou mobilizace občanů hlavně v Horním Rakousku bylo podezřelé dění kolem dostavby Temelína a frustrace z tamní politické reprezentace, která kromě občasného verbálního předstírání odporu pro řešení zjevných problémů nic nedělala.

Dostavba a spouštění Temelína probíhaly na české straně pod obrovským politickým tlakem, v mnoha případech byla kvalita, bezpečnost a důslednost kontrol odsunuty na druhé místo. Pro připomenutí je dobré uvést z té doby několik příkladů.

Po více než deseti odkladech slíbených termínů a překročeních rozpočtu začal být projekt temelínské elektrárny neúnosný a Tošovského vláda se jím tak počátkem roku 1998 musela znovu zabývat. Ustavila k tomu nezávislou odbornou komisi, která dospěla k závěru, že dokončení elektrárny není vůbec tak výhodné, jak se zdálo a jak je prezentoval ČEZ, a to navzdory v té době poměrně vysoké rozestavěnosti. Na základě této zprávy a dalších podkladů o dostavbě Temelína, jež se tím stala znovu otevřenou otázkou, hlasovala vláda. Bylo to v květnu 1999 a v té době menšinový sociálně demokratický kabinet vedl Miloš Zeman. Dokončení prošlo těsnou většinou 11:8 a ministr průmyslu Grégr při té příležitosti veřejně slíbil, že doslova „dává hlavu na špalek“, pokud se reaktory nedokončí ve stanoveném termínu.

V důsledku snahy spustit elektrárnu za každou cenu do konce října 2000 docházelo při jejím dokončování a testování k nepřípustným kompromisům. Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB) již během devadesátých let narážel na rozsáhlé problémy s nedostatečnou kvalitou prací v Temelíně a jak vyplývá z jeho výročních zpráv, které rok po roce konstatují tytéž nedostatky, nebyl schopen zjednat účinnou nápravu.

Není pravděpodobné, že by se situace v roce 1999 naráz výrazně zlepšila. Naopak jsme byli svědky ze strany úřadu velmi nestandardních postupů a vstřícnost, jejichž hlavním smyslem bylo vyhnout se všemu, co by mohlo vést ke zdržení. Když v létě 2000 nefungoval zavážecí stroj, kterým se v reaktoru mění kazety s palivovými články, přistoupil SÚJB na provizorní řešení jeho napájení ze záložního zdroje, ačkoliv se tím vytvořilo riziko selhání v mimořádných situacích – například kdyby bylo nutné palivo po aktivaci v nouzi rychle vyjmout. Podobně tehdy souhlasil se změnou dříve předepsaných testů a přistoupil na to, že zkouška systému havarijního chlazení v kontejnmentu prvního bloku proběhne jen v omezeném rozsahu s tím, že se převezmou výsledky zkoušek na druhém bloku (plnohodnotná zkouška na prvním bloku by znamenala, že se musí odložit montáž některých vnitřních zařízení, což by vedlo ke skluzu jeho dokončení).

Nadstandardní vstřícnost kontrolních institucí vůči provozovateli elektrárny se projevila v mnoha podobách. Uveďme ještě jeden křiklavý příklad. Inspektoři a vedení SÚJB pracovali nakonec i po nocích a o víkendech, jen aby stihli vládou stanovený termín. Vše vyvrcholilo v říjnu 2000, kdy ČEZ podal žádost o povolení ke spuštění prvního bloku v pátek 6. října a už v pondělí 9. října mu povolení přímo do Temelína osobně přivezla předsedkyně úřadu Dana Drábová. Zatímco české úřady běžně vyřizují různé drobnosti dlouhé týdny, SÚJB stihl vyhodnotit tisíce stran podkladů a vydat zásadní rozhodnutí povolující zahájení štěpné jaderné reakce během víkendu. Nebylo to ostatně poprvé, už v červenci 2000 vyřídil úřad během dvou dnů žádost o povolení k zavážení jaderného paliva, přičemž toto rozhodnutí vydal dokonce o státním svátku.

Vrcholem pak byla bombastická oslava spouštění reaktoru v přímém přenosu České televize 9. října, během které se předsedkyně úřadu Drábová nevázaně líbala s předsedou vlády Zemanem a ministr Grégr vedle střílel špunty z lahví šampaňského.

Dodnes přitom zůstává závažné a řadou důkazů podložené podezření, že SÚJB aktivně zatajoval nelegálně provedený svar na primárním okruhu prvního temelínského bloku. Vedení úřadu nejprve existenci problému popíralo, následně provedlo inspekci, která problém podle informací přímých účastníků potvrdila. SÚJB ale následně tvrdil, že tato kontrola nikdy neproběhla, a když ji následně musel připustit, již déle než tři roky odmítá zveřejnit příslušný protokol. Inženýrce, která kontrolu prováděla, uložilo vedení úřadu mlčenlivost, zakázalo jí vstup do Temelína a nakonec ji zbavilo funkce inspektorky. Když policie začala slabé místo vyšetřovat na základě trestního oznámení, navedli ji inspektoři úmyslně na jiný svar, ačkoliv v té době již disponovali jednoznačnou identifikací chybného svaru. Poté, co proběhly rozsáhlé zkoušky jiného svaru, úřad Dany Drábové vydává jejich výsledek za důkaz, že je všechno v pořádku.

Vraťme se ale do roku 2000, kdy ještě nikdo neměl v rukou statistiku více než stovky nehod, které se v temelínské elektrárně odehrály během prvních šesti let provozu, ačkoliv nad benevolentním přístupem k opakovanému vytékání vody z primárního okruhu, ke kroutícímu se palivu a špatně fungujícím regulačním tyčím zůstává stát i selský rozum.

Co tehdy viděli občané v Rakousku, byla uspěchanost, politický tlak a ochota SÚJB odsouhlasit cokoliv, jen aby byly temelínské reaktory spuštěny ve slíbeném termínu. K tomu všemu ale jejich ministři zavírali nad problémem oči a kromě občasných mediálních prohlášení nic pořádného ve vztahu k Temelínu nedělali.

Občas se u nás s despektem říká, že rakouští politici šíří protijadernou propagandu mezi obyvatelstvem, aby pak mohli jeho "iracionální" náladu zneužívat. Je to ale právě naopak. Většina tamních činitelů by se tématu jaderné energetiky nejraději vyhnula obloukem - mimo jiné také proto, že je mimořádně obtížné dosáhnout nějaké skutečně změny. Vyžadovalo by to pevné odhodlání, dobrou strategii a značné úsilí, do čehož se z vedoucích politiků zjevně nikomu nechce. A tak promluví ostře proti atomu, když jsou donuceni se veřejně vyjádřit, ale to jen vyhovují poptávce po protijaderné rétorice. Ta u našich sousedů právě z důvodu názoru obyvatel patří k nezbytné výbavě každého, kdo nechce spáchat politickou sebevraždu.

Byly to tedy nakonec zjevné nesrovnalosti s dokončováním Temelína v kombinaci s laxním přístupem rakouské vlády, které během roku 2000 vedly k výbuchu frustrace, nahromaděné mezi občany. A protože jejich obavám – ať už podloženým nebo iracionálním – nikdo nenaslouchal, rozhodli se zakročit po svém. Zemědělci, rodiče, učitelé, děti, místní ekologické iniciativy v Horním Rakousku prakticky spontánně došli k názoru, že mohou bít na poplach a vymáhat pozornost svým obavám nejúčinněji tím, že budou symbolicky blokovat hraniční přechody.

Zde je na místě říct několik vět k dalšímu nepravdivému českému mýtu, podle kterého i blokády organizují rakouští politici ke svému zviditelnění. Ano, několikrát se na nich ukázali, protože když už probíhaly, tak k nim nemohli mlčet a někteří se pak chtěli vyfotit, jak stojí po boku lidu. Šlo ale o klasické pokrytectví. Znám osobně řadu lidí, kteří blokády chystají a chodí na ně, a mohu dosvědčit, že jde opravdu o autentické a z hlediska občanské angažovanosti úctyhodné hnutí zdola.


Frustrující zkušenost z české strany

Můj vztah k rakouským blokádám hranic je hluboce rozpolcený. Na jednu stranu se jejich účastníkům nedivím: neviděli jiné východisko a podle mne měli v dané situaci zčásti reálného, zčásti domnělého ohrožení a nečinnost vlád na takové protesty právo. Na druhou stranu ale blokády hranic v roce 2000 vedly pouze k tomu, že se veškerá diskuse kolem Temelína přesunula do roviny národní prestiže a neochoty české strany zabývat se jakýmikoliv věcnými argumenty. Tehdejší atmosféra u nás znemožňovala proti elektrárně cokoliv namítat, protože každý kritik Temelína byl přece Rakušák nebo jejich pomahač, který napadá naši suverenitu stavět a provozovat, co se nám zachce. Leckteří čeští politici se nechali unést národoveckým furiantstvím: vždyť už jen kvůli tomu si Temelín spustíme, abychom ukázali, že my Češi si už nikdy nenecháme z Vídně diktovat.

Temelínský spor tak nakonec přerostl konkrétní problém a začal ohrožovat česko-rakouské vztahy obecně. Z této perspektivy mám pochopení pro ofenzívu diplomatů, kteří chtěli vyhrocené vztahy napravit a problém kolem Temelína otupit stůj co stůj. Bylo to komplikované zadání, protože vlády na obou stranách musely předložit veřejnosti uspokojivý výsledek: rakouský kancléř donutit českou stranu aspoň k nějakým změnám, český premiér neustoupit z naší suverenity ani o píď. Tehdejším vyjednavačům vytýkám tedy jen to, že zvolili alibistickou cestu. Dohodli se na řešení, které jim oboustranně výhodně umožňovalo předstírat jakési řešení.

Tak vznikla dohoda uzavřená v Melku. České ministerstvo zahraničí v listopadu 2001 hodnotí „melkský proces jako krok, který zásadním způsobem přispěje ke zlepšení atmosféry česko-rakouských vztahů“. Protokol z Melku a jeho následné upřesnění z Bruselu neměl ale ambici dosáhnout zlepšení poměrů v Temelíně. Česká republika jeho produkci Temelína kompletně vyváží, takže rizika nejsou vyvážena ani naléhavou společenskou potřebou nebo přínosem, jak to mimochodem vyžaduje český atomový zákon. Když už ale nebylo možné dohodnout se na zastavení elektrárny, tak rakouská delegace alespoň měla prosadit opatření, která by významně zvýšila její jadernou bezpečnost.


Dohoda z Melku v posledních pěti letech

Bezzubá dohoda z Melku tak ve svém prvním a nejdelším článku zavádí telefonní linku a zavazuje Českou republiku, že bude o nečekaných událostech v temelínské elektrárně Rakousko včas informovat. Dále pak zavádí systém včasného varování, v jehož rámci může Rakousko umístit na českém území systém monitorující úroveň radioaktivity. Třetí článek slibuje partnerství obou zemí v rozvoji projektů zaměřených na úspory energie a obnovitelné zdroje. Teprve čtvrtý článek se zabývá jadernou bezpečností elektrárny a slibuje provedení expertní mise, která by identifikovala problematická místa. Pátý článek slibuje vyhodnotit vlivy elektrárny na životní prostředí, což však vyžaduje i existující legislativa. Sedmý a osmý článek zavazují Rakousko, že umožní volný pohyb zboží a osob přes hranice – tedy že nebude tolerovat blokády hranic – a že nebude blokovat přístupová jednání České republiky s Evropskou unií.

Podstatný z hlediska dnešní situace je šestý článek, který obsahuje pouze dvě věty a tudíž stojí za přesnou citaci: „Komerční provoz JETE nebude zahájen před ukončením šetření v oblasti jaderné bezpečnosti a vlivu na životní prostředí. Obě strany souhlasí s ukončením tohoto procesu do konce května/začátku června 2001.“

Na konci listopadu 2001, tedy zhruba rok po vzniku protokolu Melku, proběhlo jednání obou stran v Bruselu a podpisu dokumentu nazvaného „Závěry procesu z Melku a jeho pokračování“. Zde se shrnuje to, jak se daří naplňovat jednotlivé články protokolu, přičemž podstatné je to, že rozšiřuje citovaný šestý článek o toto ustanovení: „V každém případě je provedení bezpečnostních opatření vyčíslených v příloze 1 podmínkou bezpečného fungování temelínské elektrárny v souladu s českou legislativou a nezbytným předpokladem komerčního provozu.“ Příloha 1 obsahuje sedm konkrétních problémů, které byly identifikovány během práce expertních komisí ustavených na základě čtvrtého článku původního protokolu.

Nejméně dva z nich nebyly přitom vyřešeny dodnes. Jedná se o zajištění vysokotlakých potrubí, kdy se v prostorách elektrárny v patře na úrovni 28,8 metru nacházejí všechna čtyři vysokotlaká potrubí vycházející z kontejnmentu ve velmi těsné blízkosti. V případě prasknutí jednoho hrozí, že dojde k mohutnému švihu částí potrubí a poškození dalších souběžných potrubí, což může přerušit chlazení reaktoru a zapříčinit těžkou havárii. V zemích EU jsou proto jednotlivá potrubí stavebně oddělena (například Německo) nebo vyvedena z kontejnmentu v dostatečné vzdálenosti od sebe (například Francie). Česká strana problém vyřešila po svém, papírovou cestou: ČEZ a Státní úřad pro jadernou bezpečnost si zpětně nechali zpětně zpracovat nějaké posudky a prohlásili, že potrubí se prostě roztrhnout nemůže. Druhým přetrvávajícím problémem je nedostatečně prokázaná spolehlivost havarijních ventilů. Provozovatel elektrárny argumentuje tím, že „podobné“ (sic!) ventily fungují a byly ověřeny, takže není potřeba nic měnit.

Není divu, že takový přístup leckoho, komu záleží na zvyšování jaderné bezpečnosti, rozčílí. Posudky, vydávané zpětně na již stojící zařízení, samozřejmě bezpečnost nezvyšují. Navíc lze jejich autory často podezírat ze střetu zájmů, to například když řadu expertiz provádí Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, jehož většinovým akcionářem je už několik let sama společnost ČEZ. Ale především: dohoda jasně mluví o „provedení bezpečnostních opatření“, nikoliv o dalších razítcích na tom, co už je postaveno.

V tomto spatřuje rakouská strana, podle mého názoru oprávněně, porušení závazné dohody. Rakouský stát, když má nyní docela dobře pochopitelný pocit, že dohoda je porušena, zase trvá na to, že může tolerovat blokády hranic.

Spor se ovšem vyostřoval už delší dobu. Češi totiž několik let provozovali reaktory na plný výkon a tvářili se, že pořád nejde o komerční provoz. SÚJB tak vydal v říjnu 2004 povolení k přechodu ze zkušebního na plný provozní režim a okamžité námitky Rakouska, že nebyly vyřešeny výše popsané bezpečnostní problémy, odhazoval do autu tvrzením, že se jedná jen o jedno z řady povolení a že o zahájení komerčního provozu nejde. Dokonce se na vysokých místech objevila tvrzení, že český právní řád pojem komerční provoz vůbec nezná, takže vlastně není o čem diskutovat. Když konečně dostal Temelín na začátku letošního roku platné kolaudační rozhodnutí(poté, co několik předchozích bylo zrušeno pro různé nedostatky), nedalo se již dále předstírat, že žádný komerční provoz není.

Rakouský parlament přijal vloni v prosinci usnesení, kterým vyzývá vládu ve Vídni, aby podala na Českou republiku pro porušení dohody z Melku mezinárodní žalobu. Během únorové návštěvy rakouského kancléře došlo v elektrárně k další poruše, kterou ovšem úřady dva dny tajily a oznámily až poté, co Alfred Gusenbauer odjel. Jeho vláda následně počátkem března o možnosti podání žaloby na ČR skutečně jednala a rozhodla o tom, že si nechá vypracovat právní expertízu různých možností. Česká vláda v dubnu reagovala nejprve prohlášením, že od dohody z Melku jednostranně odstupuje, což následně dementovala s bizarním odůvodněním, že tato dohoda vlastně není a nikdy nebyla mezinárodně závazná, takže se od ní ani odstupovat nedá a nemusí.

Chybějící věcný obsah, nedostatek vůle ke změně a nevyhnutelně se kumulující problémy s provozem temelínské elektrárny nakonec zákonitě musely rakouskou veřejnost přivést k poznání, že císař je nahý. Nedivme se tedy, že občané v Horním Rakousku sahají znovu k tomu, co mají ve své moci a co se jim dokonce v tlaku na spolkovou vládu už jednou osvědčilo, tedy k blokádám hranic. Dohnalo je k tomu ale pokrytectví dohody z Melku a neochota obou stran na jejím základě dosáhnout nějakého skutečného pokroku.


Poznámky:
- Protokol z Melku z 12. 12. 2000 najdou zájemci na webu ministerstva zahraničí na adrese http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?id=22681&ido=12666&idj=1&amb=1.
- Dohodu z Melku v rozšířeném znění podepsaném v Bruselu 29. 11. 2001 si můžete stáhnout v angličtině také na serveru ministerstva zahraničí zde http://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=1047.
- Některé další dokumenty týkající se jeho naplňování dohody z Melku a přetrvávajících nedostatků v Temelíně najdete na internetu Energetického informačního servisu zde
http://www.wisebrno.cz/index.php?p=dokumenty&rub=16.

České vládě se zatím ani napodruhé nepodařilo prodat českou energetiku, což můžeme považovat za velké štěstí. Plán privatizace energetiky, který nachystal Miroslav Grégr, je totiž podobně jako jiné jeho velkolepé plány škodlivý z mnoha hledisek. Mnozí uznávaní ekonomové například varují, že uspíšený prodej jedinému majiteli je pro Českou republiku značně nevýhodný. Vládnoucí ČSSD a ODS přitom už během urychleného výběrového řízení mnohokrát daly najevo, že favoritem je francouzský státní podnik Electricité de France (EdF). To také znamená, že ČEZ se nebude privatizovat, ale prodávat jinému stoprocentně státní podniku.


EdF: Vítejte do zlých časů

Mnohem horší než přímé ekonomické škody chybného prodeje ČEZ jsou ale jeho dlouhodobé důsledky pro českou energetiku: čeští odběratelé elektřiny totiž nadále zůstanou rukojmím budovaného supermonopolu a energetika bude nadále v rostoucí míře likvidovat krajinu, ovzduší i zdraví obyvatel.

Známe z posledních deseti let mnoho případů, kdy elektrárenská firma ČEZ bezohledně prosadila svoje zájmy na úkor všech ostatních – občanů i nezávislých výrobců elektřiny. ČEZ, který je v České republice už dnes příliš silným hráčem, má však během privatizace á la Grégr svoje monopolní postavení ještě výrazně posílit. Zahraniční vlastník totiž zároveň s firmou ČEZ dostane také šest z osmi distribučních společností a navrch ještě kompletní přenosovou soustavu. Ministři tak namísto žádoucího rozdělení dominantního ČEZ vybudují státního supermonopol. Slovo „super“ je na místě: bude ovládat 70 % všech našich elektráren, 83 % trhu s elektřinou a 97 % národní přenosové soustavy. A jeho zájmy bude hájit firma mnohonásobně silnější, než je ČEZ. Důsledky odhadneme spolehlivě: staneme se oběťmi ještě arogantnějšího mocenského prosazování škodlivých záměrů.

Francie a její státní monopol EdF – který má podle přání všech zúčastněných stran ČEZ koupit – totiž představují v energetice zastaralou koncepci se všemi negativními důsledky.

Francie je největším vývozcem elektřiny v celé Evropě, a to v důsledku velikášského programu budování jaderných elektráren – ty vedly nejen k obrovskému zadlužení EdF, ale také k nadbytku kapacit v řádu desítky velkých jaderných bloků. Česká republika je vlastně takovým malým bráškou: stamiliardová investice do nepotřebné temelínské elektrárny vede ČEZ k expanzi vývozů elektřiny, takže navzdory proklamovanému nedostatku čistých energetických zdrojů je Česká republika hned po Francii druhým největším vývozcem elektřiny v Evropě (v přepočtu vyvezené elektřiny na obyvatele dokonce na celém kontinentu bezkonkurenčně vedeme). Vláda asi počítá s tím, že prodá-li malého brášku Velkému Bratru, zbaví se zároveň tíživých důsledků nesmyslné energetické politiky, kterou si navařila.

Nejde ale jen o jadernou energetiku a vývozy elektřiny. EdF – opět v souladu s představami ministra Grégra – totiž organizuje rozsáhlé kampaně, ve kterých své zákazníky vede ke zvyšování spotřeby, zejména propagací a zvýhodňováním elektrického vytápění. „Obnovit důvěru v elektrické vytápění,“ formuluje EdF jeden ze svých cílů v dokumentu z roku 1999, a o kus dál pokračuje: „… hrozí pokles spotřeby energie v domácnostech v důsledku zvyšování účinnosti elektrických spotřebičů. Velkou prioritou proto je bezodkladně rozvinout výchovný program pro zaměstnance, kteří [jako první] musí znovu začít elektrické vytápění.“

Zároveň s tím EdF ve vlastní firemní strategii výslovně uvádí záměr „bránit projektům kogenerace vyvíjením cíleného tlaku na státní správu“ a „zdržovat projekty samozásobení elektřinou“. Konkrétní kauzy, kdy EdF znemožňuje nezávislým drobným výrobcům přístup sítě dokládají, že i v tomto se francouzskému státnímu monopolu daří.

EdF, politicky krytá francouzskou vládou, také ostentativně porušuje pravidla Evropské unie pro obchodování s elektřinou. V uplynulých letech musela Evropská komise řešit mnoho stížností na to, že zatímco EdF agresivně obsazuje evropské trhy, v samotné Francii ji vláda kryje záda a stará se o to, aby jí zde nevyrostla konkurence.

Kontrast vynikne ve srovnání se sousedním Německem, odkud pocházel jiný, již vyřazený zájemce o koupi ČEZ – firma E.On. Německo na rozdíl od Francie má již od 80. let velmi progresivní energetickou politiku. Jejími součástmi jsou propracovaná strategie k významnému snížení emisí skleníkových plynů (na rozdíl od Francie se Německu jako jedné ze dvou zemí EU daří emise CO2 reálně snižovat), dlouhodobý plán ústupu od atomové energie odsouhlasený v konsensu s průmyslem a veřejností a účinný plán na masivní rozvoj právě EdF blokované kogenerace, což je kombinovaná výroba elektřiny a tepla výrazně šetřící palivo a tím i životní prostředí. V Německu již několik let platí v celé Evropě nejvyspělejší zákon na podporu obnovitelných zdrojů energie, díky kterému se zde ekologicky šetrná energetika rozvíjí nejrychleji na světě (s tím souvisí rozvoj moderních perspektivních technologií, vytváření statisíců nových pracovních míst a další přínosy). Navíc zde funguje již zcela otevřený trh s elektřinou, jenž umožňuje i každé jednotlivé domácnosti informovaný výběr dodavatele elektřiny ze zdrojů, které jsou ekologicky šetrné, případně vzít v úvahu sociální či jiné ohledy. Tím se energetika výrazně civilizuje oproti dnešnímu stavu v České republice a ve Francii, kde je prakticky jediný dodavatel prosazující díky svému monopolnímu vlivu škodlivé projekty bez ohledu na jejich skutečnou potřebnost.

Tyto a další, z hlediska životního prostředí i spotřebitele žádoucí kroky, by v případě prodeje ČEZ monopolní EdF byly v naší zemi na dlouhou dobu zablokovány.


Temelín je nahý

Privatizace ale také definitivně potvrzuje temelínský podvod. Ukazuje totiž s konečnou platností, že oficiální důvody pro dostavbu jaderné elektrárny byly falešné.

Nezbytnost Temelína pro zásobování České republiky elektřinou vyvrací sama historická skutečnost, že ČEZ již dva roky (tedy i bez Temelína) vyváží víc elektřiny, než kolik jí tato elektrárna vůbec může vyrobit. Firmě ČEZ nejde ani o odstavení tepelných elektráren a úsporu uhlí, ale docela pochopitelně o výrobu a prodej co největšího objemu elektřiny. V opačném případě mohla již před dvěma lety pouhým zastavením vývozů snížit spotřebu uhlí o deset milionů tun ročně, tedy bezmála o čtvrtinu. Vláda, která se právě chystá smluvně zavázat nového majitele ČEZ k odběru stejného množství uhlí po dalších patnáct let, dokazuje, že o ekologickou úlevu severním Čechám nejde ani jí - zcela protichůdně argumentům o návazné úspoře uhlí, významnému snížení produkce škodlivých spalin a oxidu uhličitého, které opakovaně slibuje zpráva ministra Grégra, na jejímž základě kabinet v roce 1999 dostavbu Temelína schválil: „Souběh provozu jaderných elektráren Dukovany a Temelín nahradí více než jednu třetinu zásob hnědého uhlí (600 mil tun bez porušení územních limitů těžby a sníží průměrné roční emise skleníkových plynů (oxidu uhličitého) o 17%".

Zbývající mýtus o ekonomické výhodnosti dostavby Temelína rovněž definitivně padá s dokončovanou privatizací české energetiky. V ní investoři nabízejí něco málo přes sto miliard korun za balík Temelína, dalších třicet elektráren o šestinásobném výkonu, ovládnutí 83 % českého trhu s elektřinou a kopletní přenosovou soustavu. Při sčítání konečné nabídky prý potenciální kupci přisoudili samotnému Temelínu minus třicet miliard korun - k více než stovce miliard korun utopených v Temelíně tak česká ekonomika musí přihodit další, aby pro tuto elektrárnu vůbec našla kupce. I kdyby ale tato neověřitelná informace ze zákulisí nebyla pravdivá, bude poměrná část ceny připadající na Temelín pouhým zlomkem vynaložených nákladů.

Stamiliardový Temelínský tunel se oba hlavní aktéři – ODS a ČSSD – do voleb chystají dokončit právě prodejem české energetiky. Ačkoliv výběrové řízení selhalo, ministr Grégr se netají tím, že uvažuje o přímém prodeji jedinému zájemci. Sázím se, že pokud se mu to podaří, bude jím opět EdF. Právě v takovém případě totiž nepřijde zkrátka ani ODS, která se – na první pohled překvapivě – Grégrově privatizaci-neprivatizaci nebrání. Pro vysvětlení nemusíme složitě spekulovat. Privatizačním poradcem EdF je firma EPIC, vydávající deník SUPER ostře profilovaný ve prospěch Václava Klause. Obvyklé procento z ceny, které by EPIC jako poradce za prodej české energetiky obdržel, se totiž bude v předvolební kampani ztrátovému bulváru ještě moc a moc hodit. Při vládou požadované ceně 200 miliard by toto procento činilo rovné dvě miliardy korun.

Text byl původně publikován v časopise Sedmá generace.

Před padesáti lety napsal ve Spojených státech David Dietz knihu "Atomová energie v nastávajícím věku". David Dietz, americký popularizátor přírodních věd oceněný Pulitzerovou cenou, seznamuje čtenáře s vývojem teorií atomové fyziky.

Vybírám pasáže z úvodní kapitoly, v níž tento respektovaný vědec přibližuje čtenáři světlou budoucnost nastávajícího atomového věku.

(David Dietz: Atomová energie v nastávajícím věku, český překlad Jindřich Fantl, Družstevní práce, Praha 1947)


Let bez zastávky kolem rovníku za čtyřiadvacet hodin v letounu s tryskovým pohonem, který poletí více než 1600 km za hodinu... 240 000 mil dlouhý výlet na Měsíc... To jsou jen dva ze zázraků, které pro nejbližší dobu čekají lidstvo v nastávajícím věku atomové energie, jehož úsvit mu byl zvěstován v neděli 5. srpna, kdy první atomová puma vybuchla nad japonským městem Hirošimou.

Můžeme vším právem věřit, že lidstvo bude mít jednou zdroje atomové energie, které budou nejen daleko mocnější než dosavadní, ale bude je též možno neporovnatelně snáze opatřit. Pro tuto chvíli obraťme svou pozornost na otázku, co lze od nich očekávat. Až nastane den, kdy atomová energie bude k disposici v neomezeném množství, dostane se lidstvo do období stejně odlišného od nynějšího, jako se liší nynější život od života starého Egypta.

Když jsem tyto věci probíral před pěti lety, napsal jsem: "Je obtížné předvídat triumfy atomové energie a nepůsobit dojmem sensačnosti, ale jistě se tak jako vždy ukáže, že pravda je ještě podivnější než smyšlenka." Máme-li nyní před sebou zprávu o zničení Hirošimy, myslím, že většina lidí bude dnes méně náchylná ke skepsi, pokud jde o otázku, co lze očekávat od atomové energie.

Všechny dopravní prostředky budou zbaveny svých nynějších omezení, způsobených vahou pohonných hmot. Nebude patrně potíží v budování letounů libovolných rozměrů. Letouny dopravující několik tisíc cestujících a mající toliko kabinového prostoru jako luxusní oceánská loď poletí bez zastávky z Nového Yorku do Indie nebo do Australie. Místo, abyste plnil benzinovou nádržku svého auta dvakrát, třikrát týdně, bude auto jezdit celý rok s drobkem atomové energie, který bude velký jako vitaminová pilulka.

Stejně velká pilulka postačí na vytápění vašeho domu po celou zimu. Podle odhadu obsahuje jedna libra uranu 235 stejné množství tepla jako asi 1300 tun černého uhlí. Čtenář si již nyní patrně uvědomil, že nastává doba, kdy nebude příliš mnoho záležet na tom, komu patří uhlí a nafta světa. Dny, kdy národové bojovali o naftu, minuly.

Ale tyhle malé drobečky atomové energie udělají více, než aby ušetřily panu Prostému Občánkovi jeho nynější účty za benzin a uhlí. Bude totiž použito větších drobtů, aby otáčely kola průmyslu, a učiní-li to, změní se věk atomové energie v období hojnosti... Především budou zcela jiné výrobní náklady. Některé výrobní procesy, které byly nyní z obchodních důvodů nemožné, protože elektrický proud nebo pára by byly příliš drahé, budou okamžitě umožněny.

Jakmile jednou bude věk atomové energie v plném proudu, opustí svět natrvalo zlatý standard. Důvod je velmi jednoduchý. Vědec bude moci vybudovat továrnu, v níž bude s pomocí atomové energie vyrábět zlato. Starý sen alchymistů, změnit prosté kovy ve zlato, se uskuteční... Ale pravděpodobně nebude tohoto postupu použito na výrobu zlata ze železa. Bude ho patrně raději použito na přeměnu hojně se vyskytujících látek v látky vzácné, kterých je potřebí jako přimíšenin v ocelářském průmyslu. Avšak v době atomové energie nebudou snad ani existovat vzácné nebo řídce se vyskytující hmoty, protože atomová energie umožní jejich urychlenou těžbu z oceánu...

Žádný národ světa si nebude musit dělat starosti o zásoby zlata nebo o své nerostné bohatství, jakmile se jednou vědci naučí dolovat v oceáně. 70 000 000 tun mořské vody obsahuje bohatství odhadované na 96 379 460 dolarů - ve vodách oceánu je totiž obsažen ve větším či menším množství kterýkoli známý prvek. Zmíněné množství vody obsahuje za 42 000 dolarů zlata, za 29 300 dolarů stříbra, kuchyňskou sůl v ceně 33 200 000 dolarů, chlorid draselný v ceně 4 880 000 dolarů (stačí na výrobu hnojiva pro 420 000 ha zemědělské půdy), hliník za 58 200 dolarů atd.


Přizpůsobování počasí

Žádný zápas v košíkové nebude ve věku atomové energie odvolán pro déšť, žádný letoun se nevyhne některému letišti pro mlhu, žádné město nezažije v zimě ucpání pouliční dopravy pro silný sníh. Letoviska budou moci zaručiti dobré počasí a umělá slunce usnadní pěstování obilí a bramborů.

V atomovém věku bude mít člověk po prvé v dějinách světa k disposici energii v takovém množství, aby se utkal se silami Matky Přírody. Rozsah těchto sil je něco, co není zcela pochopeno. Tak na příklad jsem slyšel, jak se lidé ptají, zda by takové výbuchy, jako výbuch první atomové pumy v Hirošimě, nemohly za čas vyrazit Zemi z její dráhy. Lidé zapomínají, že váha Země je přibližně pět miliard bilionů tun (5 000 000 000 000 000 000 000)...

Není proto důvodu, proč by každé letiště na světě nemohlo být pokryto betonovou plochou, v níž by byla skryta síť parního potrubí. Bude-li palivem uran 235, bude možno vyrobit jakékoli potřebné množství páry, aby se rozpustila nejsilnější sněhová nebo ledová pokrývka a aby se poslalo nad letiště dostatek tepla k rozehnání nejhustší mlhy. Podobně budou města moci položit síť parního potrubí v ulicích, takže v zimě roztaje sníh stejně rychle, jak napadne. Ucpání dopravy způsobené náledím nebude ve věku atomové energie známo.

Ovládat počasí kolem dvorce pro košíkovou či na stadionu pro kopanou nemůže pak již činiti potíží. Sluneční svit bude možno opatřit pro jakkoli veliký prostor, ať půjde o park nebo koupaliště bez ohledu na to, zda obloha bude nebo nebude zamračena. Věk atomové energie uvidí bezpochyby nejsilnější umělá slunce, namontovaná na vysokých ocelových věžích. Takové zařízení bude sestávat pouze z vysoké věže, na jejímž vrcholu bude plošina a tam bude na vhodném mechanismu namontována velká koule, v jejímž středu bude trochu uranu 235. Toto umělé slunce bude poskytovat světlo a ultrafialové paprsky stejné hodnoty jako sluneční světlo.

Není důvodu, proč by nemohl být sestaven spalovací motor, který by byl poháněn drobnými výbuchy uranu 235. Dnešní benzinové motory jsou poháněny takovými drobnými výbuchy benzinu. Je jistě veliký rozdíl mezi tím, jak se benzin chová ve vašem motoru a jak by se choval, kdyby si nějaký nešika svítil do benzinové nádrže rozžatou sirkou. Bomba na Hirošimu vybuchla celá najednou. Motor na vnitřní spalování by vyžadoval řadu kontrolovaných explosí. Je důležité si připomenout, že možnosti této nové energie neplynou jenom z její ohromující mohutnosti, nýbrž i z malého množství materiálu, jehož je třeba na její výrobu. Dvacet milionů liber je skoro deset tisíc tun. K dopravě takového množství uhlí by bylo třeba spousty vagonů. Ale několik liber uranu lze dopravit na dětském automobilku.


Období míru

Ve věku atomové energie povládne všeobecný a věčný mír, a to ze tří důvodů.

Za prvé, bude-li taková hojnost energie jako vzduchu, který dýcháme, nebude již důvodu bojovati o naftu a uhlí.

Za druhé, s použitím atomové energie bude moci každý národ snadno získat všechny suroviny, kterých potřebuje. Nebude již na světě rozdílu mezi majetnými a nemajetnými národy, pokud jde o nerostné bohatství.

Za třetí, budou-li existovat ještě mocnější atomové pumy než ty, které byly svrženy na Japonsko, stane se válka tak ničivou, že se ji žádný národ neopováží začít.

Otázka, která je jistě v mysli většiny čtenářů, zní, kdy nastane věk atomové energie. Nastane za pět nebo za padesát let? V roce 1940 jsem říkával, že můžeme očekávat příchod období atomové energie někdy v příští polovici století. Nyní bych chtěl snížit tento odhad na 10 až 25 let a v tomto okamžiku jsem dostatečně optimistický, abych řekl, že může být bližší desíti než pětadvaceti rokům.

Text původně vyšel v časopise Poslední generace.