Začátkem února obdrželi poslanci vládní návrh atomového zákona. Tato právní norma má zajistit ochranu občanů před možnými negativními vlivy jadrných zařízení. Předložený návrh však jako by spíše chtěl ochránit jaderná zařízení před jejich odpůrci a konkurenty.

Atomový zákon je základní právní normou, která definuje podmínky pro mírové využívání jaderné energie v naší zemi. Upravuje otázky jaderné bezpečnosti, ochranu občanů před ionizačním zářením, havarijní plánování, náhradu a odpovědnost za škody způsobené při radiační nehodě i otázku likvidace radioaktivních odpadů.

Neobvyklé je, že ačkoliv Česká republika některé z těchto otázek dosud neměla právně zajištěny, porevoluční vláda schválila důležité jaderné provozy: JE Temelín a mezisklad vyhořelého paliva Dukovany. Vzhledem k tomu, že zákony nelze uplatnit zpětně, se tak jejich zastáncům podařilo zavčas zneužít daného právního vakua. Teprve poté, co již byly obě stavby "za vodou", si vláda vzpomněla na svůj program a rozhodla se, že spolu s desítkami dalších nechá do voleb atomový zákon schválit poslaneckou sněmovnou.

K tomu účelu odsouhlasili na začátku ledna ministři jeho vládní návrh. Posuďme, jak řeší některé z výše zmíněných složitých otázek.


Jaderné zbraně

Než se pustíme do zásadních nedostatků vládního návrhu zákona, začněme jeho dobrou stránkou. Tou je, že v 5. paragrafu stojí: "Vývoj, výroba, dovoz, průvoz (tranzitní přeprava), vlastnictví, skladování i jakékoliv jiné nakládání s jadernými zbraněmi nebo jejich součástmi, jakož i obchodování s nimi, se zakazuje."

Zvláštní věc - vláda, která ještě nedávno obhajovala rozmístění jaderných zbraní na našem území jako podmínku vstupu do NATO, si totéž nyní sama zakazuje. Můžeme jen věřit, že se nejedná o omyl a že výše citovaný paragraf zůstane v zákonu zachován.

Další čtení vládního návrhu je však již neradostné. Jak lze čekat, odráží příznivý postoj vlády k jaderné energetice a vychází jí proto vstříc.


Jaderná energetika

Zákon na začátku definuje podmínky, za kterých lze v České republice budovat a provozovat mj. jaderné elektrárny. Formulace jsou to vágní natolik, že je lze vysvětlit snad jakkoliv. Záleží tedy na těch, kteří je budou interpretovat, a těmi budou vládní úředníci:

"Každý, kdo využívá jadernou energii... musí dbát na to, aby toto jednání bylo odůvodněno přínosem, který vyváží rizika, která při těchto činnostech vznikají nebo mnohou vzniknout.
Každý, kdo využívá jaderné energie... je povinen dodržovat takovou úroveň jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, fyzické ochrany a havarijní připravenosti, aby riziko ohrožení života, zdraví osob a životního prostředí bylo tak nízké, jak lze rozumně dosáhnout při uvážení hospodářských a společenských hledisek.
Opatření vedoucí k odvrácení nebo snížení ozáření při radiační nehodě musí být prováděna vždy, pokud očekávané ozáření osob se blíží úrovním, při nichž dochází k bezprostřednímu poškození zdraví tímto ozářením, nebo dokud lze od těchto opatření očekávat více přínosů než škod."

Rizika spojená s jadernými elektrárnami lze vyčíslit jen velmi nepřesně. Jde o součin velmi malého čísla (pravděpodobnost havárie) s číslem nesmírně velikým (způsobené škody), takže dostáváme značně nestabilní výsledek. Jakékoliv kvantitativní srovnání s možnými přínosy jaderné energetiky tedy není možné a závisí pouze na subjektivním hodnocení.

Stejně subjektivní je i posuzování "hospodářských a společenských" hledisek. Zákon pro jistotu ani neuvádí, kdo by měl tato hlediska posuzovat. V praxi to budou zřejmě opět loajální vládní úředníci, případně zainteresovaní jaderní vědci, o jejichž schopnosti posuzovat široká společenská hlediska lze úspěšně pochybovat.

Sporný je i poslední citovaný odstavec. Při jaderné havárii by většinu postižených zasáhla dávka ozáření nižší než ta, která vede k bezprostředním zdravotním následkům. Pozdější vlivy - nádorová onemocnění, genetické deformace aj. - lze těžko považovat za "bezprostřední". Zákon nestanoví jednoznačně, zda v takovém případě musí provozovatel jaderného zařízení vůbec přikročit k nějakým opatřením.


Odpady

Právě výdaje za likvidaci starých jaderných elektráren a zneškodnění radioaktivních odpadů tvoří zřejmě nejdůležitější položku v celé ekonomice tohoto způsobu výroby elektřiny. Bez jejich započtení do ceny elektřiny není možné prohlásit jadernou elektřinu za nejlevnější, ačkoliv se to u nás děje dosti často.

První doposud nezohledněnou položkou je cena rozebrání stavby staré elektrárny, která se po 30 až 50 letech provozu promění z velké části v horu radioaktivního šrotu. Nejde tedy jen o rozebrání obrovského množství betonu, ale i o jeho uložení jakožto radioaktivního odpadu. Návrh atomového zákona k tomu říká následující:

"Držitel povolení je povinen... vytvářet... rovnoměrně rezervu tak, aby peněžní prostředky byly k dispozici pro potřeby přípravy a realizace vyřazování z provozu v potřebném čase a výši..."

Princip je to jistě správný, ovšem v takto deklarativní podobě není použitelný. Výše odvodů, aby odpovídala skutečným potřebám, by měla vycházet z podrobného projektu na likvidaci jaderného zařízení. To je zatím v našich podmínkách neuskutečnitelné, protože takový projekt neexistuje ani na JE Temelín, ani na JE Dukovany. Proto jakékoliv odhady finanční položky nutné k jejich likvidaci jsou nepodloženy. A jak ukazují zkušenosti západních zemí, zpravidla bývají hrubě podceňovány. Například v USA rostou obdobné odhady o 9 % ročně po odečtení inflace, takže pak Kongresu nezbývá, než do zákona z roku 1995 uvést formulaci: "Náklady na likvidaci reaktorů nelze v současné době pro účely odvodů do příslušných rezerv plně zohlednit."

Není výjimkou situace, kdy skutečné náklady na likvidaci reaktoru dosáhly několikanásobku původního odhadu. Například společnost Yankee Atomic Electric Comapny (YAEC) požádala v roce 1985 o to, aby mohla zvýšit ceny elektřiny, protože odhad nákladů na likvidaci JE Yankee Rowe (Massachusetts) vzrostl ze 30 na 68 milionů USD. V roce 1989 zvýšila společnost cenu elektřiny podruhé, protože nový odhad již uváděl částku 98,4 milionu USD.

V roce 1992, kdy se YAEC rozhodla tuto elektrárnu definitivně zavřít, již rozpočet na její likvidaci představoval 247 milionů USD. A o dva roky později, v roce 1994, rozpočet na likvidaci reaktoru přesáhl hranici 370 milionů - tedy desetinásobek toho, co stála jeho výstavba.

Ještě problematičtější je ale ukládání vysoce radioaktivních odpadů - vyhořelého paliva, které je třeba bezpečně izolovat na statisíce let. Zde nebyla nikde na světě nalezena ani spolehlivá koncepce ani lokalita, nemluvě o podrobnějším projektu, takže se částky odváděné průmyslem do finančních rezerv mohou ukázat podhodnocené i řádově.

Druhým problémem spojeným s financováním ukládání vyhořelého paliva je riziko toho, že původce odpadů již vůbec nemusí v době jejich likvidace (po mnoha desetiletích) existovat. Ve světě se tato komplikace řeší tím, že příslušný fond spravuje nezávislá organizace, která stanovuje výši a plnění odvodů. Česká vláda si ovšem zmíněnou instituci, nazvanou Správa jaderného účtu, přizpůsobila svým potřebám takto:

"Orgány Správy jsou Rada a ředitel. Členy Rady a ředitele Správy jmenuje a odvolává ministr průmyslu a obchodu. Rada má 11 členů. Radu tvoří zástupci orgánů státní správy, původců radioaktivních odpadů a veřejnosti. Počet zástupců původců radioaktivních odpadů činí 6 osob, počet zástupců veřejnosti činí 2 osoby. Rada doporučuje ministrovi k předložení vládě ... plán činnosti a rozpočet Správy... doporučuje ministrovi návrh na stanovení odvodů na jaderný účet."

Správa tedy spadá do kompetence jediného ministra, a to pana Dlouhého. Vzhledem k tomu, že volí a odvolává její zástupce, má v jejím usměrňování prakticky neomezenou moc.

A co hůře, explicitně je stanoveno, že v radě Správy budou mít nadpoloviční většinu zástupci původců odpadů. Vzhledem k tomu, že Správa navrhuje ministrovi výši odváděných příspěvků, budou si takto zástupci jaderné energetiky určovat povinné splátky sami sobě.

O tom, že tuto zodpovědnou funkci budou plnit objektivně a že ministr nepodlehne jejich tlaku, svědčí jasný fakt: orientační částka v návrhu zákona se během posledního půlroku postupně snížila z původních 10 na 8 a nakonec na vládou schválených 5 haléřů/kWh...

(Mimochodem, důvodová zpráva uvádí, že se takto při předpokládaném množství vyrobené elektřiny v JE Temelín a JE Dukovany na účtu nahromadí asi 40 miliard korun. Na jiné straně důvodové zprávy se přitom celkové náklady na vybudování a provoz úložiště odhadují na 120 až 150 miliard korun.)


Havárie

Třetím závažným okruhem problémů, které atomový zákon řeší, je zodpovědnost provozovatele elektrárny za následky její havárie. Zásada navrhovaná pro tento případ vládou zní až neuvěřitelně:

"Odpovědnost držitele povolení za jadernou škodu... je omezena v případě jaderných zařízení pro energetické účely, skladů a úložišť vyhořelého jaderného paliva, určeného pro tato zařízení... na částku 6 mld. Kč Stát poskytuje záruku za uspokojení přiznaných nároků na náhradu jaderné škody, pokud nejsou uhrazeny z povinného pojištění... do částky 6 mld. Kč po vyčerpání plnění pojistitele v rozsahu 1,5 mld. Kč."

O tom, jak ohromné zodpovědnosti je takto provozovatel zbaven, si můžeme udělat představu podle největší jaderné havárie v historii, ke které došlo roku 1986 v Černobylu. Bezprostředně po havárii odhadovaly vládní orgány škodu na 3 až 5 miliard USD. Jen opatření na likvidaci havárie však během prvních tří let stála 19 miliard USD. V roce 1992 se ruský Výzkumný a vývojový ústav pro energetiku pokusil sečíst skutečné škody a došel k číslu 358 miliard USD. To je asi 9 bilionů korun, tedy 1500-krát více, než by musel hradit provozovatel. Připomeňme, že při navrhované horní hranici zodpovědnosti by si a.s. ČEZ takto mohla dovolit hradit ze svého čistého zisku každých deset let čtyři jaderné havárie.

Jak plyne z druhého citovaného odstavce, dokonce ani vláda by nemusela na náhradu škod vynaložit více prostředků než oněch 6 miliard korun. Je podezřelé, že vláda, která hlásá princip zodpovědnosti za učiněná rozhodnutí, by v případě jaderné energetiky nezodpovídala prakticky za nic, ačkoliv je to ona, kdo výstavbu a provoz schvaluje. V praktické rovině by to asi řešila s odvoláním na další paragraf týkající se odškodnění:

"Právo na náhradu jaderné škody se promlčí, jestliže nárok na její náhradu nebyl uplatněn ve lhůtě 3 let ode dne, kdy se poškozený o události, která vedla k jaderné škodě, a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nebo mohl dozvědět..."

Za újmu na zdraví, která se projeví později než za tři roky po havárii, tedy občan nemá nárok na odškodné. Přitom právě zdravotní následky, které lze v případě havárie očekávat, jsou dlouhodobé. Nádorové nemoci či genetická poškození způsobená ionizačním zářením se zpravidla projeví až po jednom či několika desetiletích od události, která k ozáření vedla. Děti z Černobylu by prostě měly smůlu.


Donucovací prostředky

Naprosto neadekvátně řeší zákon i postihy za porušení povinností, které stanovuje. Tento paragraf zní takto:

"Úřad uloží za porušení právní povinnosti stanovené tímto zákonem pokutu až do výše a) 100 milionů Kč tomu, kdo poruší zákaz využívání jaderné energie k jiným než mírovým účelům..., d) 10 milionů Kč osobě, která poruší zákaz dovozu radioaktivních odpadů k jejich uložení, neplní povinnost odvodů na jaderný účet nebo povinnost ukládání radioaktivních odpadů pouze osobou určenou k tomu..."

V obou uvedených, ale i dalších případech si není těžké představit situaci, kdy zisky z nepovolené činnosti bohatě vynahradí i nejvyšší možný výměr pokuty (Státní úřad pro jadernou bezpečnost, který je uděluje, má přitom možnost ji zcela prominout). Vzpomeňme jen na případ ilegálně dovezených a u Orlické přehrady vysypaných toxických odpadů firmou Fröhlich v roce 1992.


Účast veřejnosti

Po několika letech zoufalých zkušeností občanských iniciativ i obecních úřadů s povolováním a provozem jaderných zařízení není divu, že žádáme možnost atomový zákon připomínkovat. V něm totiž lze zabezpečit, aby se neopakovaly události jako znemožnění účasti v rozhodovacích řízeních nebo utajení i těch nejzákladnějších dokumentů o bezpečnosti jaderných elektráren a jejich vlivech na životní prostředí. Na druhou stranu lze tato práva v atomovém zákoně ještě více omezit. I to byl důvod, proč o připomínkování projevily zájem desítky občanských organizací, obcí i sdružení obcí.

Několik posledních měsíců, kdy se atomový zákon připravoval, naše obavy potvrdilo. Asi dvoutýdenní lhůta byla stanovena k připomínkování poslední verze Jakýmsi nedopatřením ji však někteří žadatelé získali až dva dny před vypršením termínu. Podle razítka na obálce se dalo usuzovat, že obálky tajemně bloudily nejméně týden, než našly správné adresáty.

Všichni dostali navíc jen základní text návrhu bez příloh a prováděcích vyhlášek, kterých je celkem sedmnáct a na které se zákon v mnoha klíčových oblastech odvolává (zařazení součástí jaderných zařízení do bezpečnostních tříd, limity ozáření osob jednotlivými radionuklidy, míru radioaktivity nutnou pro zařazení odpadu do kategorie "jaderný odpad", hranici radioaktivity, po kterou lze odpady volně vypouštět do životního prostředí, požadavky na zajištění bezpečnosti skladování a dopravy radioaktivních materiálů a mnoho dalších). Bez znalosti patřičných vyhlášek se lze k uvedeným oblastem skutečně jen těžko vyjadřovat.

Zjevnou neochotu umožnit nevládním organizacím a obcím plnohodnotné posouzení návrhu zákona si lze vysvětlit tím, že vláda s těmito subjekty již nadále vůbec nepočítá. Paragraf týkající se účastníků řízení, ve kterých Státní úřad pro jadernou bezpečnost uděluje povolení k činnostem souvisejícím s využíváním jaderné energie, je krátký:

"Žadatel je jediným účastníkem řízení [o povolení k činnosti]."

Zájmové organizace a dotčené obce, jejichž možnost účastnit se takových řízení závisela dosud na rozhodnutí příslušného úředníka, by po schválení současné podoby atomového zákona byly vyloučeny explicitně a bez možnosti odvolání se. Mají sice možnost být účastníky územního i stavebního řízení a s nimi souvisejícího projednání vlivů na životní prostředí, avšak klíčová rozhodnutí budou činěna bez nich.

Obec či občanské sdružení tedy budou mít možnost vyjádřit se k tomu, jestli střecha meziskladu bude z vlnitého či rovného plechu, ale veškeré otázky týkající se např. jaderné bezpečnosti použitých kontejnerů bude řešit na uzavřených jednáních Státní úřad spolu s a.s. ČEZ.


Přístup k informacím

Posledním okruhem, který atomový zákon řeší a který souvisí s předchozím, je otázka informování veřejnosti. Zákon v tomto ohledu píše pouze:

"Držitel povolení... je povinen... poskytovat přiměřeně veřejnosti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajemství."

Přiměřené informování s vyloučením informací, které jsou předmětem obchodního tajemství, tedy bude mít jako doposud pouze podobu informačních brožurek a novin vydávaných pro a.s. ČEZ public-relations firmou Hill and Knowlton.

Současný návrh atomového zákona je špatný. Bohužel, vládní strany činí vše, co je v jejich silách, aby jej do voleb v parlamentu prosadily. Jak nám na setkání v poslaneckém klubu ODA koncem ledna řekl ministr Dlouhý, nemůžeme počítat s tím, že své připomínky ve větší míře uplatníme. Vzhledem k množství dalších zákonů, které je třeba do voleb projednat, nezbude na ten atomový dost času, a z pozměňovacích návrhů je přijat průměrně jeden ze čtyřiceti. Uvidíme. 


Text původně vyšel v časopise Poslední generace.