Essays / tag / ekologie

Rozhovor na téma energetiky u nás, v Německu a ve světě:

„Nemusíme s revolucí nutně začít v České republice. Pro začátek bude stačit, když budou čeští dodavatelé schopní najít si nějaký prostor v energetické revoluci, kterou chystá a financuje Německo,“ říká v rozhovoru vedoucí energetické kampaně Greenpeace International Jan Beránek. Česko by podle něj mělo investovat peníze do zelených technologií a nenechat si v energetice ujet vlak.

Na právě proběhlých volbách je několik zajímavých momentů: vysoká účast mladých lidí, přelétavost voličů pravicových stran a výsledky Strany zelených. Ta si může ze stávající situace vzít ponaučení a stát se skutečnou alternativou.

Nemám rád davy a tlačenice, nechci proto ani zahušťovat prostor zase nějakým dalším psaním na téma parlamentních voleb. Jejich výsledek se mnou dosti otřásl, ale omezím se jen na dvě poznámky k tématům, o nichž jsem jinde zatím mnoho nečetl.

Zdá se, že k volbám přišlo nebývale mnoho mladých lidí a prvovoličů. Alespoň tomu průběžně nasvědčovaly informace z volebních místností a potvrdil to exit poll zveřejněný agenturou SC&C. Její výzkum ukazuje, že prvovoliči – mladí lidé od osmnácti do jednadvaceti let – dali největší počet hlasů straně TOP 09 (29 %), následované ODS (18 %) a VV (15 %), zatímco ČSSD připadlo pouhých 9 % a Straně zelených 4 %.

Jak je možné, že se mladí občané tolik přiklánějí ke konzervativním a neoliberálním stranám? Jejich politika přece zvýhodňuje bohatou elitu společnosti, do které studenti nebo čerství absolventi jistě nepatří. Placené školství, omezení práv zaměstnanců vůči firmám, snížení podpory pro lidi bez zaměstnání nebo pro mladé rodiny, stejně jako třeba privatizace a zdražování veřejných služeb logicky odporují nejen jejich osobním zájmům, ale také v tomto věku obvyklé touze pro spravedlivějším uspořádání společnosti. Pokud ovšem vůbec lze mluvit o mladé revoltě, pak byla obrácena proti levicové politice a ČSSD.

Prvním vysvětlením je výhra marketingu nad obsahem. Marketing neprohrál, jak na příkladě ČSSD dovozuje Jan Macháček v Respektu; to jen neobstála jeho primitivní a vulgární podoba. Překvapivě velký počet hlasů pro TOP 09 a VV, které nejsou politickými stranami v pravém slova smyslu, ale projektem řízeným po způsobu firmy, dokládá opak. Obě strany postavily svůj úspěch pouze na jedné či dvou známých tvářích a profesionálním marketingu.

Pokud jde o program VV, volič se kromě pár povrchních hesel nic nedozvěděl. A v případě TOP 09 je to snad ještě horší, když se Miroslav Kalousek, který jako ministr stál u rekordního zadlužení naší republiky, prezentoval a následně získal důvěru coby kvalifikovaný strážce státní kasy proti zadlužování.

Podobně bez skrupulí tyto strany hrozily příkladem Řecka, a to navzdory faktu, že tuto zemi na pokraj dnešního bankrotu dovedla právě pravicová vláda. Dalo by se tedy možná říci, že mladí lidé nemají trpělivost či zájem hledat nějaké souvislosti a pronikat k podstatě věci, a proto se spokojí s líbivou a povrchní fasádou. Dají se pak velmi snadno zmanipulovat, jak ukazují neslavné příklady Hitlerjugend nebo svazáků.

Druhým vysvětlením, které mne napadá, je to, že program strany TOP 09 znají , ale že jim pojetí politiky, která ještě více zvýhodňuje bohaté a úspěšné na úkor slabších a chudších a kterou prezentuje král českého klientelismu Kalousek, vyhovuje.

Znamenalo by to, že už i takto mladí lidé sázejí na individuální sobectví, sílu korupce a víru, že právě oni se dostanou mezi elitu – a je jim protivná představa, že by se během své kariéry měli zatěžovat nějakou solidaritou se slabšími nebo empatií k těm, kterým se pro podobný úspěch nedostává předpokladů nebo štěstí.

Obě hypotézy, jak je tak od soboty promýšlím, jsou ovšem důvodem ke značné depresi.

S mými úvahami na toto téma přímo souvisí i Strana zelených a její debakl. Kdo jiný než právě zelení by měli být schopní mladé lidi oslovit a inspirovat – a zároveň využívat veškerý svůj omezený vliv ke zlepšování předpokladů společnosti ke kritickému myšlení, ke kvalitní komunikaci a k zodpovědnému, informovanému jednání jednotlivců?

Jenže Strana zelených po čtyřech letech působení ve sněmovně a ve vládě získala stejný počet hlasů jako ve volbách roku 2002, kdy ji vedli tuneláři Emil Zeman a Dalibor Vachulka. Členové a příznivci SZ se teď například na Facebooku ujišťují, že „Green Is Not Dead“, nicméně bez brutálně upřímné analýzy toho, proč se ocitli v současné situaci, jsou mrtví na více než jedno volební období.

Předseda Liška svádí výsledek na celkovou situaci a vnější okolnosti. Nemá ale pravdu, když například v rozhovoru s Pavlem Barochem tvrdí, že „mladí mohli volby rozhodnout, jenže nepřišli“. Oni totiž přišli a rozhodli ve prospěch TOP 09, zatímco pro Stranu zelených jich hlasovala pouhá čtyři procenta.

Odpověď na otázku, proč tomu tak bylo, musí zelení hledat hlavně sami u sebe. Podobně se musí zamyslet nad druhým velkým fenoménem letošních voleb, kdy rekordní počet voličů dal přednost dosud neznámým stranám; zjevně proto, že ty stávající hluboce zklamaly jejich důvěru.

Ke správné analýze příčin svého fiaska musí zelení v otevřené diskusi dojít sami. Můj názor však je, že fatálně doplatili na dvě strategické chyby.

První byla orientace na pravicového, liberálního voliče, který se nejčastěji vyskytuje v pražských salonech. Tuto podobu straně v roce 2005 vtisknul Martin Bursík. Pomohla sice jednorázovému vzestupu ve volbách roku 2006, jenže jak ukazují předchozí příklady jepičích životů malých liberálních seskupení (ODA, Unie svobody, Naděje, Cesta změny, Evropští demokraté atd.), přízeň této skupiny voličů je stále přelétavější: letos dali přednost TOP 09, pro rok 2014 počítejme s novým překvapením.

Strana zelených se v tomto profilu znovu a znovu utvrzovala často hloupým vymezováním se proti ČSSD a levici obecně. Že pak byla logicky jako pravicově-liberální vnímaná i v letošních volbách, nám dokládají volební výsledky v jednotlivých krajích. Jedině v Praze překročila přes tři procenta, a se ziskem 4,78 % dosáhla dvojnásobku celostátního výsledku – naopak na Jižní Moravě, která v letech 2003 až 2005 bývala její hlavní baštou, zůstal zisk Strany zelených podprůměrný.

V ústeckém kraji, kde kandidátku vedl Martin Bursík, získala Strana zelených dokonce méně hlasů než nacistická Dělnická strana; lídr Bursík skončil prostřednictvím preferenčních hlasů mezi tamními zelenými kandidáty až třetí.

Kromě toho Strana zelených po celé čtyři roky zklamávala naděje, že právě ona je slušnější alternativou, která bude usilovat o změnu zdiskreditovaného systému. Snaha být u moci za každou cenu začala vstupem SZ do vlády s Čunkem a Topolánkem, která stála na většině získané vydíráním a korupcí dvou sociálně demokratických poslanců.

V kabinetu pak zbylé roky pokračovala popíráním svého programu i zásad: podporou amerického radaru, porcování rozpočtového medvěda, rovných daní, privatizace zdravotnictví, zavádění školného, dalších dálnic a jaderných reaktorů, až po podraz na Vladimíra Špidlu při volbě Evropského komisaře. Příkladů jsou desítky, možná stovky.

Aby bylo jasno, netěší mě to ani trochu: ty čtyři nastávající roky budou pravděpodobně velmi krušné. Nicméně právě drtivá porážka Strany zelených a její návrat do stavu před rok 2003 je příležitostí k tomu, aby obrodila svůj program a našla nové osobnosti, které dokáží lidem předložit vizi jiného, lepšího a spravedlivějšího světa.

Budeme-li mít štěstí, přirozeným partnerem se jí na cestě k němu může stát ČSSD, které se nyní také otevírají dveře k reformě v kultivovanou a progresivní levicovou stranu.

Text byl původně publikován v Deníku Referendum

Jan Beránek (1970) už v bouřlivém roce 1989 spoluzaložil Hnutí DUHA a o dva roky později stál u zrodu tehdy ještě Poslední generace. Byl lídrem kampaně proti dostavbě JE Temelín, kterou peticí podpořilo více než 115 tisíc lidí. V letech 1999–2002 vedl národní kancelář Hnutí DUHA, o rok později stanul v čele Strany zelených, odkud po dvou letech odešel pracovat do Greenpeace. V jejich mezinárodní centrále má na starost projekt zaměřený na jadernou energetiku a klimatické změny. Kromě toho řídí českou pobočku energetického informačního servisu WISE a koordinuje iniciativu Stop přehradě. S manželkou Hanou a dětmi Alžbětou, Františkou a Janem žije v Amsterdamu.

Část čtenářů 7G si vás pamatuje jako spoluzakladatele Hnutí DUHA i časopisu Poslední generace. Jak se po bezmála 20 letech od založení Duhy změnil váš pohled na svět?

Vidím život zajímavěji, pestřeji. Když jsem se na gymnáziu odhodlal aktivně bojovat proti nespravedlivosti a nezodpovědnosti — z čehož se Hnutí DUHA záhy zrodilo — vnímal jsem svět zjednodušeně. Nikoliv černobíle, ale černě. Problémy byly vyostřené, boj za lidská práva a ochranu planety nesmírně naléhavý, bylo třeba věnovat mu veškerý čas. Mé vzory, jimiž byli Gándhí a Lennon, jsem si trochu idealizoval. Byl jsem zkrátka v pubertě a měl pramálo životních zkušeností.

Tehdejší perspektivy se mi podařilo překročit, za což jsem životu vděčný. Otevřely se mi nové, fascinující světy: krása umění, rozporuplnost některých mých konzervativních hodnot, hluboká láska, rozmanitost lidských myslí i mnoho životních radostí, jako je třeba chuť dobrého vína. Musím říct, že mnoho důležitých věcí jsem poznal díky lidem, které jsem potkal — a většinou čím vzdálenější byli ekologickému hnutí, tím lépe. Obrovskou školou praktického fungování společnosti, byť velmi draze zaplacenou, byly mé tři roky v čele Strany zelených.

Na druhou stranu mi zůstaly ideály, zásadní věci a výzvy vidím dnes stejně. Buď jsem tedy za dvacet let nezmoudřel, nebo se mně a mým přátelům nějakým způsobem už tehdy podařilo vnímat v zásadě správně. No a pokud jde o svět sám, ten je na tom podstatně hůře než před dvaceti lety.

V čem?

Za ta dvě desetiletí se lidstvo přiblížilo kritické mezi, za kterou se už samovolně rozbíhají nevratné a drastické změny klimatu, nelze vyloučit, že jsme ji právě v tomto období už překročili. Namísto abychom brzdili, jak jen můžeme, pořád ještě stojíme na plynu, a celosvětový objem skleníkových emisí dále roste. Zároveň se zhoršily vnitřní předpoklady naší civilizace k dosažení potřebného obratu, který musí být tím ostřejší, čím déle s ním otálíme. Od roku 1989 obrovsky narostla moc nevolených nadnárodních korporací sledujících krátkodobý zisk a růst, a to na úkor možností demokratických institucí regulovat směr, kterým se úprkem ženeme. Zeslábly zpětné vazby v podobě nezávislých médií. Prohloubila se světová chudoba, zatímco v naší části světa značně narostla osobní spotřeba a lidé zpohodlněli.

Jak se během těch let ne/naplnily vaše původní představy o vztahu české společnosti k ochraně přírody a životního prostředí?

Ty původní představy tedy byly opravdu naivní. V začátcích Duhy jsme si mysleli, že stačí dát lidem informace, vytisknout a rozdat letáky, a svět že se změní. Že když budeme úředníky a politiky konfrontovat s fakty, budou rozhodovat správně. Záhy se ukázalo, že tudy cesta nevede.

Dlouhodobě oponujete představě, že probíhá „jaderná renesance“ neboli znovuoživení jaderné energetiky díky novým typům reaktorů. Není ale — například i vzhledem k vykupování pozemků pro tři nové britské JE, schválení plánů na výstavbu JE v litevském Visaginasu nebo plánované dostavování dvou bloků Mochovců — jaderná energetika opravdu na vzestupu?

Jediný vzestup, který jaderná energetika prodělává, se odehrává v našich představách. Důmyslnou propagandou se průmyslu podařilo ovlivnit mínění o sobě, aniž by se reálně změnil. Důkazem toho je i vaše otázka implikující, že probíhá nějaká jaderná renesance.

To jsou však řeči, dojmy — zatímco fakta mluví jinak. Například loňský rok byl výjimečný v tom, že za celých dvanáct měsíců nebyl spuštěn jediný nový komerční jaderný reaktor. Poprvé od poloviny šedesátých let! Naopak, jeden reaktor byl trvale vyřazen, a letos v lednu další dva. Většina současných projektů v Evropě spočívá v oprašování starých plánů, jako jsou třeba právě reaktory v Mochovcích postavené na sovětském konceptu ze 70. let a bez vnějšího ochranného kontejnmentu — dnes je standardním požadavkem kontejnment zdvojený. Podobně vypadají projekty Černavoda v Rumunsku nebo Belene v Bulharsku. To jsou jaderné zombie, žádná jaderná renesance.

A co příslib vylepšených reaktorů nové, třetí generace?

Většina existuje jen na papíře. Nejdál se zatím dostal francouzský model EPR. První reaktor EPR se buduje ve Finsku a měl být spuštěn letos v květnu, ale stihl nabrat tříletý skluz, takže ještě není ani v polovině výstavby. Jeho cena se už stihla zdvojnásobit, finské úřady evidují dva tisíce defektů a prakticky se všemi hlavními komponenty jsou chronické potíže. Druhý blok pak začali vloni stavět ve Francii, aby napravili jeho reputaci, ale po roce výstavby už mají nejméně šestiměsíční zpoždění a kopírují všechny chyby, které jsme viděli ve Finsku. Namísto výkladní skříně je to naprosté fiasko, vlajková loď jaderné renesance jde ke dnu.

Jaderný průmysl víc než kdy dříve bojuje o holé přežití. Proto se snaží vyvolat představu, že je klíčem ke snížení skleníkových emisí a k energetické soběstačnosti. A to vyhovuje i mnoha politikům. Vezměte si právě Velkou Británii. Tony Blair a po něm Gordon Brown přišli s rétorikou: je to těžká volba, ale jedině oživení jaderné energetiky vyřeší velké výzvy dneška. Jenže to paradoxně žádná těžká volba není, naopak je to pro ně nejsnadnější cesta, jak se vyhnout potřebným změnám. Oni jsou nuceni reagovat na rostoucí paniku kolem klimatických změn a dovozní závislosti. Okázale vyhlásí program stavby nových reaktorů a udělají z nich hlavní pilíř nové energetické koncepce, takže to vypadá, že problém řeší i za cenu nepopulárních opatření. Ve skutečnosti jim to umožňuje nedělat nic a zachovat status quo. Protože teprve za deset patnáct let — tak dlouho to potrvá, než nové reaktory začnou vyrábět elektřinu — se ukáže, že ničemu nepomohly. Ale to už nebude problém těch, kdo dnes rozhodují. A co hůř, už bude pozdě i na přehození výhybky v politice ochrany klimatu.

Zdá se ale, že — nejen pod vlivem Jamese Lovelocka — ve světě i u nás přibývá příznivců jaderné energetiky i v „zelených kruzích“. Jak si to vysvětlujete?

Především nedostatečně kvalitní žurnalistikou a zdokonalenými PR technikami. Když vás vezmu za slovo, najdu v něm větší část odpovědi: přesně jak říkáte, „zdá se“.

Ve skutečnosti jadernou energetiku prosazuje pár stále stejných jedinců. James Lovelock, který tak činil odjakživa, a Patrick Moore, který opustil Greenpeace před pětadvaceti lety a od té doby se nechává platit, aby hájil největší hrůzy, od odlesňování Amazonie přes toxické chemikálie po jadernou energetiku.

Naopak v prosinci 2008 na klimatické konferenci v Poznani vznikla deklarace odmítající jadernou energetiku jako falešnou odpověď na klimatické změny. Podepsaly ji všechny velké mezinárodní ekologické organizace — WWF, Přátelé Země, Greenpeace — a více než tři stovky dalších z mnoha zemí.

Druhá část odpovědi spočívá právě v nových hrozbách. S tím, jak rostou obavy z klimatických změn — a nutno říci oprávněné —, se lidé přirozeně dívají na věci z nového úhlu a jsou připraveni přehodnotit dosavadní vnímání rizik. Přesně na tuto strunu hraje jaderný průmysl. V tísni pak může leckdo dospět k závěru, že cokoliv je lepší než fosilní paliva. Jenže to je iracionální zkrat, který nebere v potaz fakta. Jak ukázala poslední studie Mezinárodní energetické agentury, i kdybychom zvýšili počet jaderných elektráren do roku 2050 čtyřnásobně, snížilo by to skleníkové emise z energetického sektoru o pouhých šest procent! Vedle eskalace rizik a nedozírných důsledků pro světovou bezpečnost by si to vyžádalo tolik investičních prostředků, že by se nedostalo na efektivnější, rychlejší a čistější alternativy. Sázka na jádro tak nejenže není řešením, ale je nebezpečnou překážkou toho, abychom klimatické změny úspěšně zvládli. Podrobněji jsem k tomuto napsal i čísly doložený článek na svém blogu na Aktuálně.cz.

Jaký optimální energetický mix byste si pro Českou republiku, potažmo EU představoval?

Dlouhodobě, v horizontu let 2050—2060, stoprocentně obnovitelný. To také znamená bezuhlíkový a plně soběstačný. Existují výborně propracované scénáře, které ukazují, že i s využitím již dnes zavedených technologií pro využití energie slunce, větru, vody, biomasy a zemské kůry je tento přechod možný. Střednědobě je dokonce ekonomicky výhodný, protože úspory na nákupu fosilních paliv a uranu několikanásobně vyváží počáteční zvýšené investiční náklady.

Jeden z takových scénářů vloni pro Greenpeace vypracovali experti německého Ústavu pro letectví a kosmonautiku DLR. Nazvali jsme jej Energetická revoluce a byl velmi dobře přijat i v zavedených institucích, jako je třeba zmíněná Mezinárodní energetická agentura OECD. Její i naše čísla se skoro přesně shodují v odhadu, kolik mohou obnovitelné zdroje v roce 2050 dodat energie. Rozdíl je v tom, že podle kon-venčních scénářů spotřeba nadále dramaticky poroste, v diskutovaném časovém horizontu na více než dvojnásobek. Naše vize naopak spočívá v masivním zlepšení energetické účinnosti a snížení spotřeby v bohatých průmyslových zemích.

Můžeme se mít stejně dobře jako dnes a srovnatelné kvality života může v polovině století dosáhnout všech očekávaných devět miliard obyvatel naší planety. Ale nesmíme chtít stále víc — takové zadání totiž není řešitelné ani pomocí tisíců nových reaktorů.

Můžete po dvou letech v Greenpeace zhodnotit, čeho jste v protijaderné kampani dosáhli?

Určitě. S jistým zpožděním, ale přece se nám daří reagovat na PR jaderného průmyslu ohledně klimatických změn, energetické bezpečnosti a dalších aspektů. Vypracovali jsme zbrusu novou strategii, která se jeví jako správná — víme, že vedení jaderných firem situaci analyzuje stejně jako my, jen se ji snaží změnit opačným směrem.

V posledních dvou letech se nám podařilo zbrzdit řadu plánů na nové jaderné reaktory, zrušit financování jejich výstavby bankami, odhalit skandály kolem francouzských projektů nebo viditelně komunikovat naše názory na významných mezinárodních fórech. Za velký úspěch považuji také vnitřní posílení naší kampaně. Nyní jsme akceschopní v klíčových rozvojových zemích, kam průmysl upírá své naděje, když se mu nedaří v Evropě a Severní Americe. Letos třeba otevíráme protijadernou kampaň v Indii.

Jaký je hlavní rozdíl mezi prací v tuzemské neziskové organizaci Hnutí DUHA a mezinárodním Greenpeace?

Po praktické stránce v lepších možnostech ovlivňovat dění: mám k dispozici více zdrojů a koordinuji týmy ve dvaceti zemích světa. Rozdíl je ale i v přístupu k politické práci: Greenpeace si uvědomuje, že vedle předkládání řešení je nezbytná přímá konfrontace, přinášení svědectví a osobní akce — teprve to dohromady vytváří dostatečný tlak na změnu a naději na potřebný posun.

Někteří, včetně vás, neziskovým organizacím vytýkají, že ztratily původní étos a staly se standardními a konformními byrokratickými organizacemi. Nepodléhá Greenpeace tomuto trendu také?

Samopohyb ke konformismu je s věkem přirozený u osob i organizací, Greenpeace není výjimkou. Mohu-li ale srovnávat, docela úspěšně tomu vzdorujeme — také díky skvělým lidem, kteří v organizaci pracují. Přicházejí k nám i noví, oslovení právě původním étosem a legendou v tom nejlepším slova smyslu, a jsou tak jejich pokračovateli. Ne že by bylo všechno ideální, ale celkově si myslím, že se nám daří zmíněnému trendu docela dobře bránit.

Lze porovnat prestiž a vliv Greenpeace v západoevropských zemích s českou pobočkou?

Česká pobočka má kratší historii a působí v jiných kulturních podmínkách, proto nelze srovnávat. Mohu ji však hodnotit v prostředí českých ekologických skupin, a v něm si vede obstojně.

Ještě jedno srovnání: informují západní média o jaderné energetice, respektive o Greenpeace objektivněji než u nás?

Mám čerstvou zkušenost s britskými a finskými médii. Je to zajímavý fenomén, kvalita zpravodajství na toto téma se pohybuje v jistých vlnách. Před pár lety probíhala velká diskuse, poté vlády obou zemí rozhodly postavit nové reaktory, novináři to vzali jako hotovou a rozhodnutou věc. Téma přestalo být zajímavé, prostor k polemice takřka zanikl. Ovšem od loňska, když začaly vyplouvat ekonomické, technické i bezpečnostní problémy a skandály francouzských reaktorů, zájem zase roste.

Podobné to bylo u nás v devadesátých letech s Temelínem. Potíž je v tom, že se kvalita a nezávislost médií v českých zemích rapidně zhoršuje. Takže nevím, jestli se lepšího prostoru, a kdy, dočkáme. Nynější nekritický způsob psaní o jaderné energetice v českých médiích je zoufalý — a podepisuje se to na názorech jinak docela rozumných politiků a osobností.

Myslíte, že pokud v budoucnu vláda schválí ČEZ výstavbu nových jaderných bloků, existuje šance obnovit sílu protijaderného hnutí z 90. let?

Viděl jsem nedávno televizní dokument z protestních akcí proti Temelínu z roku 1994: desítky lidí — v dalších letech se z nich staly stovky — odhodlaných k občanské neposlušnosti, podpora obyvatel z okolních obcí, řada tváří dnešních špičkových politiků, upřímný idealismus, zodpovědnost a vědomí potřeby postavit se špatnosti. Vzhledem k tomu, kde se nacházíme dnes, to vypadá jako neskutečný sen.

Šance dospět k něčemu podobnému existuje, ale nepůjde to bez širších změn ve společnosti — včetně kvalitnější novinařiny, oživení pozitivní hodnoty ideálu a přijetí aktivní zodpovědnosti za svět kolem sebe.

Kromě práce pro Greenpeace a WISE ještě od roku 2006 koordinujete iniciativu Stop přehradě. Nakolik nyní hrozí, že na tuzemských řekách vyrostou kvůli takzvaným Plánům oblastí povodí desítky nových přehrad?

Již několikrát se nám podařilo úspěšně intervenovat a tyto plány ovlivnit. Když jsme se tomu začali věnovat, šlo o více než dvě stovky přehrad, beze zbytku převzatých z megalomanských socialistických plánů šedesátých a sedmdesátých let. Skvělý kšeft pro betonářské firmy. Aktualizovalo se jenom zdůvodnění jejich potřeby, tentokrát s odvoláním na klimatické změny.

Díky naší kampani byly vodohospodářské plány výrazně upraveny. Do budoucna již není možné nové přehrady tiše schválit a bez vědomí stovek dotčených obcí je nadiktovat do územních plánů v podobě stavebních uzávěr, což by se bez našeho úsilí stalo.

Zastánci přehrad teď změnili taktiku a snaží se vrátit různými okny a skulinami, ale my je sledujeme. Hrozba trvá, nicméně ať to dopadne jakkoliv, jistě to nebude v takovém rozsahu a tak brutálně, jak ministerstvo zemědělství navrhovalo v roce 2006.

Neobáváte se ale, že hustá síť menších nádrží na pitnou vodu bude v budoucnu pro Česko nezbytností?

Proč bych se měl obávat? Budou-li některé nádrže opravdu potřebné, ať se postaví. Vzhledem k tomu, že klimatické změny považuji za zásadní problém o mnoho déle než české vládní instituce, se tomu rozhodně bránit nebudu. Co jsem ale zatím viděl v návrzích, byly jen desítky let staré technokratické plány v novém kabátku, které ani z hlediska kompenzace klimatických změn zkrátka nedávaly smysl.

Na veřejném projednávání jsem prohlásil, že jsem připraven ustoupit a výstavbu nezbytných nádrží podpořit, pokud uvidím, že česká vláda a instituce berou klimatické změny opravdu vážně, nikoliv jen jako zástěrku. To mimo jiné znamená, že začneme jako stát výrazně snižovat skleníkové plyny už v nejbližších letech. Není legitimní o sto šest přikládat pod kotlem, a pak s odvoláním na veřejný zájem likvidovat desítky nebo i stovky obcí, protože se udělalo příliš horko.

Do roku 2005 jste byl předseda Strany zelených. Co považujete za největší chybu, které jste se v této pozici dopustil?

Pouštěl jsem se do podniku, který nebyl dostatečně zajištěný — obrazně řečeno jsme vykrváceli a byli vyhladověni. Podcenil jsem odpor struktur, na něž projekt strany usilující o změnu systému narazí. V některých rozhodujících chvílích jsem byl také málo rázný, choval jsem se příliš jako beránek. Přecenil jsem například ochotu Martina Bursíka hledat dohodu a uzavřít kompromis. Ukázalo se opakovaně, že on lidi jiných názorů prostě musí z vedení strany nejen odstranit, ale také je pokud možno osobně zničit.

Přesně totéž říkali oponenti vašeho tandemu s Jakubem Patočkou…

O jakém tandemu to mluvíte? Jsou mýty, které sice neodrážejí skutečnost, ale přesto se stanou zažitými schématy. Tohle je jeden z nich. Jakub je můj blízký přítel, v mnohém se shodneme, ostatně nikoliv náhodou jsme společně založili a deset let vedli Hnutí DUHA. Ale stejně dlouhou dobu už jdeme každý svou cestou, řadu věcí vidíme odlišně. Ve Straně zelených demokraticky rozhodovaly volené orgány, většiny předsednictev se Jakub neúčastnil ani jako host, ostatně měl dost svých starostí v rodině i s Literárními novinami.

Další takový mýtus se týká mých údajně nedemokratických praktik. Jsou to nesmy-sly a snad to mým někdejším kritikům po zkušenosti s Bursíkem dochází, ale vydalo by to spíš na samostatný rozhovor. Asi by stálo za to někdy ty věci písemně shrnout, alespoň jako záznam, menšinový pohled pro případné zájemce.

Tedy stručně: jaké nesmysly máte na mysli?

Například jsem jako předseda usiloval, a to úspěšně, pouze o vyloučení dvou členů: Emila Zemana a Dalibora Vachulky. Stáli za mnohamilionovými machinacemi a zadlužením stany v dřívějších letech. Je příznačné, že Martin Bursík pak s nimi za mými zády jednal, protože proti mě hledal spojence za jakoukoliv cenu.

Republiková rada, tehdy padesátičlenný reprezentativní orgán strany, také hlasovala pro napomenutí několika členů, kteří v rámci evropské volební kampaně veřejně napadali naši stranu a vyzývali k volbě jiných kandidátek. Existuje nahrávka z jednání s touto vnitrostranickou opozicí, je pořízená se souhlasem všech účastníků. Jako předseda jsem jim nabízel splněních všech požadavků výměnou za to, že utlumí své veřejné vystupování před volbami. Odmítli.

Také jsem prý zakládal fiktivní organizace a nabíral mrtvé duše — ve skutečnosti byla zpochybňována jediná stranická pobočka v Novém Městě, tito fiktivní lidé pak dva roky odváděli většinou práce v kraji Vysočina, jedna údajně mrtvá duše dokonce pracovala jako celorepublikový organizátor kampaně do evropských voleb.

No a pak byl svou základní organizací vyloučen Milan Horáček. Její schůze tak ale rozhodla navzdory mému naléhání a intervencím. Už se mi nepodařilo zvrátit nahromaděnou frustraci stranických kolegů z toho, že Milan Horáček ignoroval pravidla demokratického rozhodování, choval se jako říšský protektor a ve snaze diktovat, jak má rozhodovat vedení strany (do kterého mimochodem odmítl kandidovat), nevybíravě vyhrožoval třeba i členům předsednictva.

Na nedávném vládním angažmá SZ nenacházejí mnozí dosavadní sympatizanti takřka nic prospěšného. Dokážete něco alespoň mírně pozitivního najít vy, důsledný kritik současného vedení SZ?

Ale ovšem, uhájení bezzásahových zón v Národním parku Šumava, například. Jenže tragických kompromisů — vlastně ani ne kompromisů, ale úplného popření volebního i politického programu — bylo tolik, že zcela vymazaly dílčí úspěchy. Strategické chyby a strukturální vady dnešní Strany zelených považuji z hlediska dlou-hodobého a systémového vlivu zelené politiky za zničující. Dost možná, že potrvá celou další éru, než zelená politika u nás dostane další šanci.

Na konci 90. let se říkalo, že snaha prosadit ekologické reformy a zelený program skrze zavedené strany se ukázala jako nereálná. Na konci nultých let jsme v situaci, kdy je zelené politické hnutí rozštěpené na Stranu zelených, její frakci Demokratickou výzvu, Demokratickou stranu zelených a hnutí Zelení. Jak z toho ven? Zakopat válečné sekery, jestli je to vůbec možné, nebo se pokusit znovu „kultivovat“ velké strany?

V danou chvíli nacházím největší možnost ovlivňovat veřejné dění z pozice občanského sdružení, povzbuzovat k aktivitě jednotlivce a vyvíjet tlak na politické strany zvenčí. Zároveň má smysl udržovat síť podobně smýšlejících lidí a zvolna budovat nové politické hnutí.

Vrátíte se někdy do stranické politiky?

Je to možné. Nebylo by to ale kvůli osobní zálibě v politice nebo snaze se rehabilitovat, ale kvůli potřebě kvalitní zelené politiky samotné. Myslím, že bez změny systému a způsobu politiky nemá naše civilizace šanci zvládnout problémy, před nimiž stojíme. A za to cítím zodpovědnost, protože normálně bych radši pěstoval jabloňový sad, choval v něm ovce a včely, četl knihy a věnoval se fotografování.

Když teď hodně jezdíte po světě, nechybí vám klid vaší venkovské (bezmála) samoty v Chytálkách?

Chybí. Mám ale svoji vlast rád a určitě se tam vrátím.

Vzhledem ke globálnímu záběru Greenpeace také patrně čas od času létáte. Nemáte výčitky z „tloustnutí“ své ekostopy?

Ovšem, protože právě létání mne velmi zlobí. Dnes lidé cestují i z Prahy do Amsterdamu letadlem, aniž by museli — a už se bere jako normální létat na každou dovolenou kamsi do exotických míst! V Greenpeace je zakázáno létat na krátké vzdálenosti a já dávám přednost vlaku všude, kam se dá dojet po kolejích do čtyřiadvaceti hodin — to pokryje velkou část Evropy.

Ale vzhledem k tomu, že vedu globální projekt, musím někdy cestovat i na jiné kontinenty. Jedná se o dva nebo tři daleké lety ročně, jejichž dopad odhaduji na zhruba šest tun oxidu uhličitého. Na druhou stranu žije naše rodina dosti skromně. V pětičlenné domácnosti spotřebujeme ročně 1500 kilowatthodin elektřiny, tady v Nizozemí máme smlouvu s dodavatelem zelené elektřiny, dodávané stoprocentně z větrných turbín. V Česku jsme topili dřevem, tedy bez negativního vlivu na klima. Tady pálíme zemní plyn, kterého spotřebujeme méně než dva tisíce kubíků ročně — to představuje méně než jednu tunu oxidu uhličitého na osobu. Aniž bych na to hřešil — své cesty pečlivě zvažuji — naše rodina i s mými cestami zatěžuje klima asi polovinou toho, co je český průměr.

O vašich dětech je známo, že v Amsterdamu chodí rády do školy. Čemu by se mohlo české školství od holandského přiučit?

Ono by stačilo, aby konečně začalo následovat tři sta padesát let staré metody českého učitele Jana Amose Komenského. Tady v naší škole na prvním stupni trvá výuka od půl deváté do půl čtvrté, a přesto se tam děti nenudí, po škole a učitelích se jim stýská i o prázdninách. Neznámkuje se, děti se do výuky velmi aktivně zapojují, úkoly řeší samostatně v malých skupinách — učitel jim jen ukazuje cestu, povzbuzuje a chválí. Funguje to výborně.

A na závěr ještě naši tradiční otázku: V jaké společnosti teď, téměř 20 let po Listopadu, podle vás žijeme?

Ve společnosti, z jejíž elity prakticky vymizel ideál, porozumění pro hodnotu solidarity a oběti — to vše se dokonce stigmatizuje jako něco nežádoucího, podivného, směšného. Podívejte se na politickou reprezentaci, copak je tam někdo inspirující, se zajímavou vizí, schopný prolamovat zaběhnutá schémata, vést podnětnou diskusi? To mohla a měla být role pro Stranu zelených, kdyby ji Martin Bursík neurval pro svůj pragmatický výtah do vlády.

Je to tím obtížnější, čím zoufalejší je úroveň médií, která jsou pro kvalitu takové debaty potřebná. S údivem jsem nedávno shledal, jaké podnětné texty se u nás tiskly v šedesátých letech a jaké vysoce intelektuální spory, například Václava Havla a Milana Kundery, vyvolávaly mezi lidmi odezvu a reakce.

Nechci působit jako staromilec skuhrající na poměry, ale zájem a ochota lidí uvažovat o tom, kam směřujeme, co chceme, co prospívá a co škodí, a postavit se za dobrou věc byla před dvaceti lety na výrazně lepší úrovni, než je dnes. Od roku 1989 jsme využili svobody k tomu, že jsme se ještě více vzdálili kvalitě dialogu i nadějím na lepší život, které jsme měli v roce 1968. Příliš mnoho věcí se dnes řídí osobním pragmatismem kombinovanými se ztrátou trpělivosti a pokory. Za úspěšný život se vydává sběr zábavných zážitků, materiálního bohatství a moci.

Zároveň věřím, že se věci zase otočí. Jen se bojím, že oživení ideálů a hodnot přijde teprve s těžkými turbulencemi a globální krizí, na niž máme zaděláno a do které se bezhlavě řítíme. Mluvím nejen o krizi ekologické, způsobené klimatickými změnami, ale i společenské plynoucí z oslabení kulturních institucí a antagonizující globální politiky. Nevím, jestli to přečká naše civilizace, ale pevně doufám, že to přispěje k obnově lidství. V tom je naše velká naděje.

Rozhovor připravil Vít Kouřil. Publikoval jej časopis Sedmá generace.

I špatné vlády mohou občas vykonat něco dobrého. Toto pravidlo, stejně jako rozhodující roli jednotlivce v dějinách, můžeme ilustrovat na obrovském úspěchu minulého týdne. Rozhodnutím a aktivní iniciativou ministryně zemědělství Mileny Vicenové se podařilo na poslední chvíli zabránit tomu, aby vláda ještě letos schválila závazný seznam dvou stovek nových přehrad. Kdyby se to stalo, musely by se od ledna 2007 všechny nové nádrže zakreslovat do územních plánů obcí a vyšších územně správních celků, stejně jako do chystaných podrobných plánů jednotlivých oblastí povodí. To by mělo vážné negativní dopady na život stovek měst a obcí. Mnozí starostové o této hrozbě paradoxně dodnes ani netuší, protože se je nikdo z oficiálních míst neobtěžoval informovat.

Strategický dokument s názvem Plán hlavních povodí, vycházející z evropské rámcové směrnice o vodách, přitom více než rok připravovali úředníci Ministerstva zemědělství. Mnozí z nich, kteří v resortu pracují dlouhá desetiletí, se do něj do poslední chvíle snažili vpašovat “česká specifika” – seznam několika stovek přehrad, navržených v rámci velikášského plánování už v sedmdesátých letech. V praxi to vypadalo tak, že podstatnou část někdejších plánů oprášili a beze změn zkopírovali do nové strategie: stejné lokality, stejně vysoké hráze, stejné plochy zatopených území. Došlo jen k modernizaci argumentace, kdy rostoucí spotřebu vody v příštích pětiletkách (ve skutečnosti se spotřeba několikanásobně snížila a dále klesá) nahradily klimatické změny a s nimi související očekávaný úbytek vody v krajině.

Někteří z úředníků to jistě mysleli upřímně. Například ředitel odboru vodohospodářské politiky Miroslav Král na veřejném projednávání návrhu plánu povodí v říjnu v Praze promluvil vášnivě o tom, že české vodní hospodářství patří k nejrozvinutějším na světě a že jsme předběhli Evropu, která nám závidí a teprve začíná objevovat, co my už dávno máme. Bylo by snad dobré mu i touto cestou připomenout, že ve skutečnosti nám právě Evropská unie už od devadesátých let pomáhá mnohamiliardovými dotacemi alespoň částečně revitalizovat umrtvené a zatrubněné vodní toky, napravovat zničený vodní režim v krajině, snižovat toxicitu vody v řekách či stavět neexistující čističky v městech a obcích.

Bylo také zajímavé pozorovat, jak se v této kauze obrací role státní správy a ekologických iniciativ. Emotivně přednášené katastrofické vize tentokrát zaznívaly třeba od pracovníků Povodí Moravy. Podle nich nám budou naši potomci za padesát let za přehrady děkovat a všechny výhrady půjdou stranou jako malicherné – následuje doslovná citace – “prostě proto, že budou hnáni prachsprostou touhou přežít”.

Napadlo mne v takových chvílích několikrát, že bychom možná měli být rádi. Vždyť po dosavadní bagatelizaci a ignorování patrně největší světové hrozby, spočívající v drastických změnách klimatu způsobených průmyslovým růstem, začínají naši vládní úředníci zastávat zcela opačné názory, a dokonce – a velice správně – ve svém plánování uvažují desítky let dopředu!

Jenže taková rychlá konverze je přece jen podezřelá, zvlášť když najednou burcuje k dalšímu betonování krajiny. Ty dvě stovky lokalit navržených na nové přehrady totiž představují nejzachovalejší, nejméně poškozená a znečištěná údolí v naší republice. Mnohé z navrhovaných přehrad se tak nacházejí v chráněných krajinných oblastech, a dokonce i národních parcích, typicky třeba Býčí skála v Podyjí. Další by zaplavily unikátní a vyhledávané lokality, jako je třeba vodáky oblíbený horní tok Vltavy, kde by u Českého Krumlova vyrostla nádrž o ploše tisíc hektarů, nebo dokonce dvakrát tak velké nádrže Skryje v malebném údolí Berounky či Krkavec na Nežárce. Jde také o mnoho dalších, méně známých, ale přesto jedinečných a krásných míst v údolích našich řek.

Podivné bylo také to, že s novými argumenty jsou obhajovány naprosto stejné přehrady, které byly nachystány už před třiceti lety z důvodů úplně jiných. Účelovost progresivní rétoriky se ale záhy odhalila sama v celé své nahotě. Ve stejné době, kdy úředníci ministerstev zemědělství a životního prostředí apelovali na zodpovědnost vůči budoucím generacím a burcovali veřejnost prezentováním obrazů klimatických změn dalece překračujících nejhorší vědecké scénáře, schválila tatáž ministerstva oficiální plán na zvýšení emisí skleníkových plynů v České republice o pětadvacet procent! Přitom v přepočtu na osobu u nás už nyní vypouštíme největší objemy skleníkových plynů v Evropě. Jinými slovy, zatímco úřady vyzývaly stovky obcí, aby se obětovaly v zájmu přežití dalších generací, protože se vypařuje a mizí voda, zároveň rozhodly o tom, že pod kotlem doslova ještě pořádně přiložíme.

V tomto případě ale naštěstí pomohlo, že si úředníci vzali příliš velké soustu a zjevně podcenili potenciál občanských iniciativ i desítek starostů, kteří se svépomocí o chystaných plánech dozvěděli a začali organizovat opozici. Posun, kterého se společným úsilím podařilo dosáhnout, vynikne zejména ve srovnání s první veřejnou verzí Plánu hlavních povodí z května tohoto roku. Ta navrhovala dvě stě šest přehrad a u každé z nich mělo dojít k vyhlášení úplné stavební uzávěry. Postupně se podařilo změnit způsob územní ochrany na šetrnější, ač stále velmi problematické takzvané “limity využití území” (viz druhou veřejnou verzi návrhu PHP ze září). Stále ale trval nekompromisní tlak odboru vodohospodářské politiky na Ministerstvu zemědělství, konkrétně již zmíněného ředitele Krále a náměstka Punčocháře, na blokování dvou stovek lokalit.

Plán hlavních povodí měl být, včetně seznamu dvou stovek přehrad, schválen vládou do 22. prosince letošního roku. Díky mobilizaci starostů, občanských sdružení i jednotlivců, kteří nejprve v několika kolech marně posílali konstruktivní připomínky na ministerstvo a poté se otevřeným dopisem obraceli přímo na vládu a jednotlivé ministry, se podařilo v poslední minutě rozjetou mašinérii zastavit. Podle našich informací se o to zasloužila především ministryně Vicenová, která oslovila ministra Kalaše a týden před očekávaným schvalováním Plánu hlavních povodí ve vládě s ním vyjednala dohodu, podle které návrh stahuje k zásadnímu přepracování. Dopředu však avizovala, že nová verze už nebude obsahovat seznam konkrétních přehrad. Výrazně k tomu přispělo i prohlášení expertů, ve kterém vedoucí pracovníci odborných ústavů Akademie věd a několika univerzit vyvracejí proklamovanou nezbytnost přehrad pro kompenzaci dopadů klimatických změn.

Vzhledem k dlouhodobým potenciálním dopadům této koncepce jde o zásadní úspěch všech, kdo se proti přehradní zombii aktivně postavili. Zápas tím ovšem nekončí. Nyní bude na občanech a starostech obcí, aby v příštích třech letech sledovali přípravu takzvaných dílčích plánů oblastí povodí, kde se státní vodohospodáři nepochybně pokusí některé přehrady znovu oživit. Ty ale už naštěstí nebudou nařízeny shora vládou a jejich konečnou podobu budou schvalovat na konci roku 2009 krajská zastupitelstva.

Bude to další velká výzva. Občané budou tentokrát mít plány více ve svých rukou, na druhou stranu se lze obávat i silnějšího klientelismu a propojenosti konkrétní stavební lobby s politikou na místní či krajské úrovni. Nezapomínejme také na to, že v roce 2008 proběhnou i krajské volby, takže plány přehrad se nabízejí jako jedno z volebních témat. Sám jsem zvědavý, jestli převáží výhody nebo slabiny decentralizace rozhodování. Jedno je nicméně jasné už dnes – nesmíme nečinně přihlížet, je třeba rozhodování aktivně ovlivňovat ve prospěch demokracie.

Text byl původně publikován v Literárních novinách.

"Obchodní dohody jsou nadřazeny všemu. Je potřeba to umravnit," říká Jan Beránek, jeden ze signatářů Tmavozelené výzvy, o úkolech, které stojí před Stranou zelených (SZ) i před EU.

EkoList: Brandýská iniciativa (BI), jejímž jste představitelem, před parlamentními volbami jednala s Koalicí o umístění svých kandidátů na její kandidátky. Pak ale podpořila SZ. Mezi těmito uskupeními jsou ale podstatné rozdíly v zásadních programových bodech. Necítíte v tom rozpor?

Jan Beránek: Necítím, protože BI sjednocuje lidi z občanských iniciativ, kteří chtějí hájit prostor pro občanskou společnost. To je společný jmenovatel, který nás do BI přivedl a na jehož základě jsme kladně reagovali na výzvu Koalice o zařazení nezávislých kandidátů na její kandidátky. Jiná témata jako třeba ekonomická globalizace v tu chvíli nebyla na programu, a pokud na nich chceme pracovat, tak je nejspíš musíme přenést na půdu SZ. Ale nevidím v tom rozpor, protože v tu chvíli byl prostor pro demokracii ohrožen, a proto jsme se soustředili především na jeho uhájení. Připomínám, že ODS měla otevřeně ve volebním programu velmi výraznou eliminaci občanských iniciativ zejména v ekologické oblasti a podobný politický proud byl silný i v ČSSD a u komunistů.

EkoList: Podle vás není ODS demokratická strana?

V tu chvíli nebyla. ODS ve veřejném českém prostoru, pokud byla u moci, prostor pro demokracii omezovala. Neříkám, že byla totalitární, ale tendence potlačovat jakékoliv širší působení občanů kromě toho, že jednou za čtyři roky zvolí tu správnou stranu, u ní byly bezpochyby patrné. A pro mě demokracie neznamená, že se jednou za čtyři roky mohu svobodně rozhodnout mezi stranami, ale to, že lidé mají možnost se každodenně podílet na správě veřejných věcí.

EkoList: Proč nebyla Tmavozelená výzva veřejná?

Nechtěli jsme zveřejňovat vnitřní problémy SZ, které stranu nesporně poškodily. Chtěli jsme se s nimi nejdřív vypořádat uvnitř, a teprve poté jít ven.

EkoList: Vypořádat se s problémy uvnitř strany náborem nových členů?

To je úplně normální, legitimní a demokratická cesta. Pokud má být nějaká politická strana oživena, tak do ní prostě musí vstoupit lidé, kteří jsou schopni a ochotni něco nového prosazovat.

EkoList: Ve výzvě je ale napsáno, že stačí když jednou za rok přijdou na schůzi a budou se rozumně vyjadřovat.

To nelze vytrhávat z kontextu. Ve výzvě se píše, že v SZ uvítáme lidi, kteří jsou ochotni pracovat prakticky každodenně, ale že na druhou stranu v politické straně nemohou být jenom lídři, ale i členská základna. Tedy lidé, kteří občas přijdou podpořit na schůze věci, jež považují za užitečné. Ale nepožadujeme po nich, aby si každý týden brali nějaké úkoly a neustále pracovali. My prostě zveme i lidi, kteří se cítí osloveni naším programem, ale nemají čas. Aby neměli pocit, že když nemohou výrazně pomáhat, tak by do strany neměli ani vstupovat.

EkoList: Mluvíme o programu, ale ve výzvě jsou jen velmi obecné teze.

Výzva se hlásí k volebnímu programu Strany zelných z loňských parlamentních voleb, který staví na třech konkrétních prioritách: Zelená vzdělání, zelená ekologické modernizaci, zelená demokracii.

EkoList: Co znamená obrat z výzvy "transformovat Evropu v postimperiální velmoc, která bude udávat tón celému světu"?

Co se týká Evropy, ČR by neměla jen plnit minimální požadavky potřebné ke vstupu do EU, ale i v ní bychom měli mít nějakou dlouhodobější vizi. Unie by se měla stát mezinárodní velmocí, která bude v globálním měřítku řešit globální sociální a ekologické problémy, prosazovat spravedlnost a demokratické vztahy.

EkoList: Unie je ale v současné době méně demokratická, než je tomu na úrovni národních států, navíc se dá najít mnoho jejích nařízení a směrnic, které jdou silně proti programu SZ.

To se určitě dá, dá se koneckonců najít i to, že v první polovině 90. let spousta lidí jako já nebo Jakub Patočka byla proti vstupu ČR do EU. Unie v tuto chvíli není úplně demokratická, je stále ještě projektem hlavně průmyslových a obchodních kruhů. Ale právě s vědomím těchto nedostatků je třeba vidět náš vstup do EU a mít program, který se je bude pokoušet překonávat. Je třeba otevírat cestu, aby se EU mohla stát silou, která se dokáže vypořádat s ekonomickou globalizací, s nárůstem moci korporací. To je jeden z klíčových problémů, bez kterého se nedají důležité sociální a ekologické problémy vyřešit. Obchodní dohody jsou dnes nadřazeny všemu. Je potřeba to umravnit a znovu podrobit demokratické kontrole politiků a občanů. Nevidím jinou cestu, jak to prosadit, než skrze EU. Zbylé velmoci změnám brání. Přitom jde o témata, která by si za své měla vzít i SZ. Ať už jde o problémy související s ekonomickou globalizaci, s klimatickými změnami nebo s jadernou energetikou, pro jejich řešení je potřeba předložit vizi jiné společnosti a na ní pracovat.

EkoList: Nemáte strach, že koncepce pro vytváření "jiné společnosti" budou příliš radikálním omezením svobod?

Pokud se budou předkládat nějaká dogmata, tak ano. Pokud se ale koncepce budou rodit v debatě nad problémy, které se mají řešit, a v debatě o způsobech, jakým se mají řešit, tak to nakonec bude lidem srozumitelné a nebudou v tom vidět žádné sociální inženýrství.

EkoList: Stane se SZ levicovou

stranou? Tomu bych rád zabránil. Česká SZ by se měla zaměřit na progresivní témata, která nejsou ani pravicová ani levicová. Pokud má někde hledat své kořeny, tak by to mělo být spíš v české demokratické tradici od Masaryka po Havla než na nějaké levici.

EkoList: Co to je - demokratická tradice od Masaryka po Havla?

To se při řešení problémů nevychází z konzervativní, liberální nebo socialistické ideologie, ale na prvním místě stojí člověk a svobodná diskuse o problémech. Řešení se pak hledají taková, aby co nejlépe prospěla, a hledají se v diskusi. Pojem kvality života skutečně není obsahem levice nebo pravice.

Rozhovor vedl Jan Stejskal a vyšel v Ekolistu v únoru 2003.

České vládě se zatím ani napodruhé nepodařilo prodat českou energetiku, což můžeme považovat za velké štěstí. Plán privatizace energetiky, který nachystal Miroslav Grégr, je totiž podobně jako jiné jeho velkolepé plány škodlivý z mnoha hledisek. Mnozí uznávaní ekonomové například varují, že uspíšený prodej jedinému majiteli je pro Českou republiku značně nevýhodný. Vládnoucí ČSSD a ODS přitom už během urychleného výběrového řízení mnohokrát daly najevo, že favoritem je francouzský státní podnik Electricité de France (EdF). To také znamená, že ČEZ se nebude privatizovat, ale prodávat jinému stoprocentně státní podniku.


EdF: Vítejte do zlých časů

Mnohem horší než přímé ekonomické škody chybného prodeje ČEZ jsou ale jeho dlouhodobé důsledky pro českou energetiku: čeští odběratelé elektřiny totiž nadále zůstanou rukojmím budovaného supermonopolu a energetika bude nadále v rostoucí míře likvidovat krajinu, ovzduší i zdraví obyvatel.

Známe z posledních deseti let mnoho případů, kdy elektrárenská firma ČEZ bezohledně prosadila svoje zájmy na úkor všech ostatních – občanů i nezávislých výrobců elektřiny. ČEZ, který je v České republice už dnes příliš silným hráčem, má však během privatizace á la Grégr svoje monopolní postavení ještě výrazně posílit. Zahraniční vlastník totiž zároveň s firmou ČEZ dostane také šest z osmi distribučních společností a navrch ještě kompletní přenosovou soustavu. Ministři tak namísto žádoucího rozdělení dominantního ČEZ vybudují státního supermonopol. Slovo „super“ je na místě: bude ovládat 70 % všech našich elektráren, 83 % trhu s elektřinou a 97 % národní přenosové soustavy. A jeho zájmy bude hájit firma mnohonásobně silnější, než je ČEZ. Důsledky odhadneme spolehlivě: staneme se oběťmi ještě arogantnějšího mocenského prosazování škodlivých záměrů.

Francie a její státní monopol EdF – který má podle přání všech zúčastněných stran ČEZ koupit – totiž představují v energetice zastaralou koncepci se všemi negativními důsledky.

Francie je největším vývozcem elektřiny v celé Evropě, a to v důsledku velikášského programu budování jaderných elektráren – ty vedly nejen k obrovskému zadlužení EdF, ale také k nadbytku kapacit v řádu desítky velkých jaderných bloků. Česká republika je vlastně takovým malým bráškou: stamiliardová investice do nepotřebné temelínské elektrárny vede ČEZ k expanzi vývozů elektřiny, takže navzdory proklamovanému nedostatku čistých energetických zdrojů je Česká republika hned po Francii druhým největším vývozcem elektřiny v Evropě (v přepočtu vyvezené elektřiny na obyvatele dokonce na celém kontinentu bezkonkurenčně vedeme). Vláda asi počítá s tím, že prodá-li malého brášku Velkému Bratru, zbaví se zároveň tíživých důsledků nesmyslné energetické politiky, kterou si navařila.

Nejde ale jen o jadernou energetiku a vývozy elektřiny. EdF – opět v souladu s představami ministra Grégra – totiž organizuje rozsáhlé kampaně, ve kterých své zákazníky vede ke zvyšování spotřeby, zejména propagací a zvýhodňováním elektrického vytápění. „Obnovit důvěru v elektrické vytápění,“ formuluje EdF jeden ze svých cílů v dokumentu z roku 1999, a o kus dál pokračuje: „… hrozí pokles spotřeby energie v domácnostech v důsledku zvyšování účinnosti elektrických spotřebičů. Velkou prioritou proto je bezodkladně rozvinout výchovný program pro zaměstnance, kteří [jako první] musí znovu začít elektrické vytápění.“

Zároveň s tím EdF ve vlastní firemní strategii výslovně uvádí záměr „bránit projektům kogenerace vyvíjením cíleného tlaku na státní správu“ a „zdržovat projekty samozásobení elektřinou“. Konkrétní kauzy, kdy EdF znemožňuje nezávislým drobným výrobcům přístup sítě dokládají, že i v tomto se francouzskému státnímu monopolu daří.

EdF, politicky krytá francouzskou vládou, také ostentativně porušuje pravidla Evropské unie pro obchodování s elektřinou. V uplynulých letech musela Evropská komise řešit mnoho stížností na to, že zatímco EdF agresivně obsazuje evropské trhy, v samotné Francii ji vláda kryje záda a stará se o to, aby jí zde nevyrostla konkurence.

Kontrast vynikne ve srovnání se sousedním Německem, odkud pocházel jiný, již vyřazený zájemce o koupi ČEZ – firma E.On. Německo na rozdíl od Francie má již od 80. let velmi progresivní energetickou politiku. Jejími součástmi jsou propracovaná strategie k významnému snížení emisí skleníkových plynů (na rozdíl od Francie se Německu jako jedné ze dvou zemí EU daří emise CO2 reálně snižovat), dlouhodobý plán ústupu od atomové energie odsouhlasený v konsensu s průmyslem a veřejností a účinný plán na masivní rozvoj právě EdF blokované kogenerace, což je kombinovaná výroba elektřiny a tepla výrazně šetřící palivo a tím i životní prostředí. V Německu již několik let platí v celé Evropě nejvyspělejší zákon na podporu obnovitelných zdrojů energie, díky kterému se zde ekologicky šetrná energetika rozvíjí nejrychleji na světě (s tím souvisí rozvoj moderních perspektivních technologií, vytváření statisíců nových pracovních míst a další přínosy). Navíc zde funguje již zcela otevřený trh s elektřinou, jenž umožňuje i každé jednotlivé domácnosti informovaný výběr dodavatele elektřiny ze zdrojů, které jsou ekologicky šetrné, případně vzít v úvahu sociální či jiné ohledy. Tím se energetika výrazně civilizuje oproti dnešnímu stavu v České republice a ve Francii, kde je prakticky jediný dodavatel prosazující díky svému monopolnímu vlivu škodlivé projekty bez ohledu na jejich skutečnou potřebnost.

Tyto a další, z hlediska životního prostředí i spotřebitele žádoucí kroky, by v případě prodeje ČEZ monopolní EdF byly v naší zemi na dlouhou dobu zablokovány.


Temelín je nahý

Privatizace ale také definitivně potvrzuje temelínský podvod. Ukazuje totiž s konečnou platností, že oficiální důvody pro dostavbu jaderné elektrárny byly falešné.

Nezbytnost Temelína pro zásobování České republiky elektřinou vyvrací sama historická skutečnost, že ČEZ již dva roky (tedy i bez Temelína) vyváží víc elektřiny, než kolik jí tato elektrárna vůbec může vyrobit. Firmě ČEZ nejde ani o odstavení tepelných elektráren a úsporu uhlí, ale docela pochopitelně o výrobu a prodej co největšího objemu elektřiny. V opačném případě mohla již před dvěma lety pouhým zastavením vývozů snížit spotřebu uhlí o deset milionů tun ročně, tedy bezmála o čtvrtinu. Vláda, která se právě chystá smluvně zavázat nového majitele ČEZ k odběru stejného množství uhlí po dalších patnáct let, dokazuje, že o ekologickou úlevu severním Čechám nejde ani jí - zcela protichůdně argumentům o návazné úspoře uhlí, významnému snížení produkce škodlivých spalin a oxidu uhličitého, které opakovaně slibuje zpráva ministra Grégra, na jejímž základě kabinet v roce 1999 dostavbu Temelína schválil: „Souběh provozu jaderných elektráren Dukovany a Temelín nahradí více než jednu třetinu zásob hnědého uhlí (600 mil tun bez porušení územních limitů těžby a sníží průměrné roční emise skleníkových plynů (oxidu uhličitého) o 17%".

Zbývající mýtus o ekonomické výhodnosti dostavby Temelína rovněž definitivně padá s dokončovanou privatizací české energetiky. V ní investoři nabízejí něco málo přes sto miliard korun za balík Temelína, dalších třicet elektráren o šestinásobném výkonu, ovládnutí 83 % českého trhu s elektřinou a kopletní přenosovou soustavu. Při sčítání konečné nabídky prý potenciální kupci přisoudili samotnému Temelínu minus třicet miliard korun - k více než stovce miliard korun utopených v Temelíně tak česká ekonomika musí přihodit další, aby pro tuto elektrárnu vůbec našla kupce. I kdyby ale tato neověřitelná informace ze zákulisí nebyla pravdivá, bude poměrná část ceny připadající na Temelín pouhým zlomkem vynaložených nákladů.

Stamiliardový Temelínský tunel se oba hlavní aktéři – ODS a ČSSD – do voleb chystají dokončit právě prodejem české energetiky. Ačkoliv výběrové řízení selhalo, ministr Grégr se netají tím, že uvažuje o přímém prodeji jedinému zájemci. Sázím se, že pokud se mu to podaří, bude jím opět EdF. Právě v takovém případě totiž nepřijde zkrátka ani ODS, která se – na první pohled překvapivě – Grégrově privatizaci-neprivatizaci nebrání. Pro vysvětlení nemusíme složitě spekulovat. Privatizačním poradcem EdF je firma EPIC, vydávající deník SUPER ostře profilovaný ve prospěch Václava Klause. Obvyklé procento z ceny, které by EPIC jako poradce za prodej české energetiky obdržel, se totiž bude v předvolební kampani ztrátovému bulváru ještě moc a moc hodit. Při vládou požadované ceně 200 miliard by toto procento činilo rovné dvě miliardy korun.

Text byl původně publikován v časopise Sedmá generace.

Následující text je dokument z prosince 2000. Obrací se na české ekologické organizace s výzvou, aby v době tzv. "televizní krize" podpořili iniciativu "ČT - věc veřejná" a hnutí na obranu nezávislosti České televize.



Nepříjemně nás zaskočily názory některých ekologů, kteří tvrdí, že bychom se neměli ve sporu o českou televizi angažovat, protože se nás tento boj netýká. Ani jeden z nás dvou televizní přijímač nevlastní, oba se dokonce domníváme, že společnost bez této instituce by byla schopna daleko lépe zvládat mnohé civilizační potíže i spravovat sebe sama. A přesto jsme nyní přesvědčeni, že by ekologické iniciativy měly i na úkor svých každodenních aktivit a s velkým nasazením příspívat k tlaku na udržení nezávislosti televize, odstoupení loutkového dua Hodač - Bobošíková, schválení nového televizního zákona atd... Důvody jsou tyto:

1. Ekologické skupiny by měly vystupovat jako integrální součást hnutí za otevřenou či občanskou společnost proti stranické byrokracii a technokracii, které nyní ovládají stát. Tak jako jsme sami usilovali o to, aby nás podpořili studenti či umělci, když jsme chtěli prosadit referendum o Temelínu, měli bychom nyní my podpořit umělce, kteří nechtějí, aby se z veřejnoprávní televize stala hlásná trouba ODS (kam Klaus nemůže, nastrčí Bobošíkovou). Zde skutečně platí všichni za jednoho, jeden za všechny. Když nyní jasně a účinně pomůžeme, lze s větší nadějí očekávat, že se příště dostane účinné pomoci i nám.

2. Není pravda, že podporujeme menší škůdce proti větším škůdcům ("jen si vzpomeňte, jak vysílali v září - a ty chcete podporovat?", zní například takový argument; jiným může být přímý přenos ze spouštění Temelína, kde televize nenechala promluvit jediného kritika elektrárny a zpravodajové ČT přesto tvrdili, že je to v pořádku a vyvážené). Lidé se mění díky zkušenostem. Je třeba realisticky (to neznamená polovičatě) pracovat v prostředí, v němž se nacházíme. Nelze mávnutím kouzelného proutku dnešní lidi odčarovat a vykouzlit si místo nich jiné, optimální. Lidé, kteří nyní prodělávají otřesnou zkušenost s nátlakem a vzpírají se mu, poněvadž nechtějí manipulovat, protože si chtějí podržet jakousi sebeúctu, mají lepší předpoklady zahrnout propříště do svého obrazu světa i sdělení takových outsiderů, jako jsou například odpůrci globalizace. O dialog s lidmi, kteří dnes brání nezávislost zpravodajství a přitom jistě nejsou ekologickými nadšenci, se stejně musí každý, kdo nechce nastolit diktaturu, znovu a znovu pokoušet. Projev solidarity, když je váš budoucí odpůrce sám v tísni, je nejlepším základem pro slušnost, solidnost a vzájemnou úctu v příští rozmluvě.

3. Není pravda, že na obsahu televizního vysílání nesejde. Bude-li mít ODS televizi pod kontrolou, může v nejhorším případě skutečně znovu upevnit svou moc, podlamovat i další struktury občanské společnosti, uvrhnout lidi obecně do ještě větší apatie a na tucet let instalovat jako symbol té hanebné duchovní bídy na Pražský hrad VK.

4. Ekologové by měli pochopit, že boj o záchranu přírody a změnu přístupu lidí k ní, je boj také politický, který se týká všech lidí, a jehož výsledek závisí na kvalitě vnitřních struktur společnosti, na otevřenosti rozhodovacích procesů, na příznivosti společenské atmosféry apod. Ti, kteří to chápou, nyní šíří petice 2000 slov v roce 2000, ČT - věc veřejná, chodí na demonstrace atd., protože vědí, že tím pomáhají otevírat společnost, aby ta byla propříště o něco přístupnější i tlaku ekologických skupin.

Jan Beránek a Jakub Patočka

27. prosince 2000

Rozhovor byl publikován v příloze deníku Právo v červnu 2000.

Jak byste přesně formuloval poslání Hnutí DUHA?

Snažíme se prosadit účinná opatření, která omezí znečištění, umožní chránit přírodní bohatství, zachovají pestrou krajinu, sníží kontaminaci potravin, vody i ovzduší toxickými látkami a předejdou globálním změnám klimatu.

Při naší práci jednáme s úřady a politiky, navrhujeme zákony, informujeme a zapojujeme veřejnost, připravujeme odborné analýzy či podnikáme právní kroky. Působíme na celostátní a místní úrovni. Některým problémům se věnujeme i mezinárodně, jsme totiž českým zástupcem Friends of the Earth International, největšího světového sdružení ekologických organizací.


Má hnutí v ČR úspěch? Co dosáhlo ohledně Temelína?

Myslím, že s výsledky naší práce můžeme být spokojeni. Podařila se nám řada důležitých věcí, které snad ani nedokážu vyjmenovat. Například jsme připravili a v parlamentu prosadili zákon o ochraně ozónové vrstvy, pomohli zabránit zlatým dolům na Šumavě a nad Slapskou přehradou, prosadili jsme zákaz nebezpečné technologie kyanidového loužení při těžbě zlata, přesvědčili úřady, aby nepovolily kácení v unikátním pralese na Pradědu, právními kroky jsme pomohli zamítnou návrhy na povolení odstřelu kriticky ohrožených rysů. Instalovali jsme izolace podstatně snižující spotřebu energie do desítek škol a tisíců domácností v celé republice. Poslední dobou jsme také získali podporu více než 400 měst a obcí pro náš návrh legislativních opatření na podporu vratných lahví.

Pokud jde o Temelín, tam jsme uspěli jsme prakticky ve všem – zatím s výjimkou jeho zastavení. Historie plně potvrdila naše argumenty z roku 1993. Že Temelín nebude stát 68, ale přes 100 miliard korun; že nebude dokončen v roce 1995, ale až po roce 2000; že kvůli mimořádně komplikované technologii budou jeho spouštění a provoz provázet technické obtíže; a že jeho elektřina nebude potřebná.

Také díky našemu mnohaletému úsilí se podařilo o Temelínu rozpoutat širokou veřejnou debatu, vláda musela o jeho dostavbě znovu rozhodovat. Ukázali jsme, že tvrzení ČEZ, jak Temelín pomůže severním Čechám, byl podvod – dnes je zřejmé, že po spuštění Temelína žádnou ze svých uhelných elektráren odstavovat nechce, výkon nesníží a elektřinu hodlá masivně vyvážet: za cenu zbytečného znečištění, produkce radioaktivních odpadů a devastace krajiny těžbou uhlí.


Jak Vaši činnost vnímá starší a mladá generace? Je to rozdílné? Cítíte u nás generační konflikt?

Nevidím výrazný rozdíl. Podle průzkumů veřejného mínění považují ekologické organizace za prospěšné tři čtvrtiny občanů, bez výrazného rozdílu podle věku. Rozdíl je jen v tom, že mladí lidé projevují větší zájem o aktivní činnost, o zapojení se do Duhy.


Je u nás rozvinutá „kultura“ aktivní účasti na věcích veřejných? Je-li málo, proč? Umíte vhodně prezentovat svůj program, jak se dnes říká: prodat ho? Nepřipadáte si u nás někdy jako Don Quijot?

Rozhodně si donquijotsky nepřipadáme: vy jako novinář ano? Kultura aktivní účasti občanů zatím u nás příliš vyvinutá není, ale veřejnost se o dění ve svém okolí zajímá stále víc. Viz například razantní odpor proti pokusu politiků ovládnout Českou televizi. Nebo hojná účast místních občanů na projednávání takových projektů, jako byla kyanidová těžba zlata v Mokrsku. Naši petici za referendum o Temelínu podepsalo během pár měsíců 120 000 občanů.

Problém je spíš v tom, že lidé často naráží na aroganci a nezájem politiků i úřadů, že získávají pocit, že je všechno marné, že se nakonec stejně rozhodne bez ohledu na ně. Lidé mají zájem, ale když se mají aktivně zapojit, často si řeknou: „to stejně nemá cenu“. To ale není vina lidí, ale současného politického stylu, který je v mnohém protidemokratický.


Hnutí Duha je někdy vnímáno kontroverzně. Čím je to způsobeno? Může slovo „alternativa“ (ve smyslu vůči rámcovému systému společnosti) vůbec u nás fungovat?

Myslím, že za to z velké části může zkreslený obraz, který o nás lidé mají z televize a novin. Ty nás ukazují jen ve vyhrocených situacích, zkratovitě, bez souvislostí. Většinu naší práce přitom tvoří spíše jednání s politiky a úřady, legislativní návrhy, práce s obcemi, informování veřejnosti, příprava studií. Tedy věci, které kontroverzní nejsou, ale o kterých zároveň média neinformují.

My se snažíme být důslední ve věcech, kterým se systematicky věnujeme. A možná to může lidem připadat nesrozumitelné, nezvyklé. Pořád totiž u nás přežívá hluboce zakořeněná a nezdravá víra v autority, ve schopnost „odborníků“ všechno vyřešit a rozhodnout. Přitom je zcela přirozené a v rozvinutých demokraciích běžné, aby i o vážných věcech spolurozhodovali občané, protože se jich dotýkají.


Oslovujete svou činností další mladé, případně staré lidi? Předhazují Vám někteří, že jste partou nezodpovědných křiklounů, kteří ničemu neozumí, ale do všeho se pletou. Jak se s tím osobně vyrovnáváte? Jak zvládáte svou opozici vůči „oficiálnímu režimu (systému)?“

Já především Duhu nevnímám jako opozici proti režimu, systému nebo čemu. Pracujeme například poměrně pravidelně s politiky všech barev, spolupracujeme s odborníky, jednáme s úřady….

A už vůbec není pravda, že se pleteme do všeho. Naopak, dlouhodobě a na základě promyšlené strategie se věnujeme vybraným tématům: energetice, lesům, zemědělství, těžbě surovin, odpadům. Snažíme se bránit nejhorším projektům a zároveň hledáme cesty, jak tyto oblasti dlouhodobě zlepšit: snížit znečištění, chránit krajinu, zajistit kvalitní legislativu, podporovat moderní čisté technologie.


Jak byste formuloval svou pozici. Osamělý bojovník, varující prorok, ekologický lidový léčitel...?

To jsou ale divné kategorie! Opravdu mě tak vnímáte? Ne, já si připadám docela normálně. Snažím se pouze odpovědně dělat to, o čem jsem přesvědčen, že je to potřebné.

Ekologické otázky jsou v dnešním světě čím dál důležitější, a to nejen v úzkém smyslu ochrany přírody, ale naopak a především v širokých souvislostech: týkají se dnes opravdu každého občana. Vezměte si například klimatické změny, jadernou energetiku, ničení lesů, chemizované průmyslové zemědělství: všechny mají vážné důsledky společenské, zdravotní, sociální či kulturní. Nejsou to již přežilé ideologické spory o tzv. levici či pravici, ale právě o postoj k těmto závažným otázkám a jejich řešení, které budou v příštím století rozhodující pro kvalitu našeho života.


Jak jste se dostal k téhle práci? Ovlivnil Vás někdo? Případně můžete něco napsat o svém vzdělání, předchozí práci, momentu rozhodnutí jít do neziskového sektoru?

Je banální začínat s tím, že jsem měl od mala rád přírodu. Pamatuji si, že mne už jako kluka zneklidňovaly některé projevy neudržitelnosti: konkrétně jsem tak silně vnímal pálení benzínu, jehož zásoby jsou omezené, při banálních a nedůležitých jízdách automobily a sypání stále většího množství odpadků na skládky v krajině.

Cítil jsme potřebu s tím něco udělat. Teprve za dlouho, na vysoké škole, jsem se pokusil aktivně zapojit mezi ochránce přírody, kde jsme ale s kamarádem brzy narazili. Tak jsme si založili Hnutí DUHA, abychom mohli pracovat podle vlastních představ.

O vlivech různých lidí by se dalo mluvit dlouho. Pro mne osobně je zásadní jedno slovo: zodpovědnost. Zodpovědně se zajímat o okolní svět a odpovědně dělat potřebnou práci, která z toho poznání vyplyne.


Jste zástupcem mladé generace. Čím se tahle generace trápí, co cítí, co dnes zažívá? Má více problémů sama se sebou, či ví, co chce? Je jiná než předchozí?

Nevím, jestli se ve věku 31 let mohu počítat k mladé generaci. Mám už rodinu, dvě děti… Asi stejně nemá smysl zobecňovat, čím se jedna generace liší od jiné. Nemám to rád. Jde vždycky o konkrétní, jednotlivé lidi.


Jak lze se vypořádat s konzumní společností? Podlehne i mladá generace?

To je otázka ve dvou rovinách.

Na té osobní neexistuje žádný jednoduchý recept. Jako jednotlivec se mohu snažit uvědomovat si dopady svého konání a životního stylu, zohlednit možné důsledky a podle nich se potom rozhodovat. I když je to v komplikovaném světě nesmírně obtížné, je myslím důležité se o to pokoušet. A pak ještě mohu jít vlastním příkladem – přitom je určitě důležité se nijak nevnucovat, ale pouze ukazovat, že je tu ta možnost.

Druhá rovina je společenská. Tady jsou určité věci, které mohou šetrnější životní styl značně podpořit. Například stát by měl používat správné ekonomické podněty: nezatěžovat daněmi společensky pozitivní věci (práce, majetek či zisk), ale převést zdanění na negativní faktory (znečištění, čerpání přírodních zdrojů). Společnost pak bude šetrněji nakládat s energií a surovinami a bude i méně znečišťovat – zároveň to podpoří efektivní průmysl a vytvoří nová pracovní místa. To není utopie, ale zkušenost některých evropských zemí, které již s takovou daňovou reformou začaly. Tohle je jeden z kroků k tomu, aby lidé opravdu mohli žít šetrněji.


Máte vizi ekologicky zdravé společnosti? Jak vypadá?

Určitě to není dnešní společnost, kde třetina našich řek patří do kategorie “silně znečištěné” a horší. Kde velkolomy rozemílají kopce v chráněných krajinných oblastech na štěrk a do cementu. Kde ve městech přibývá přízemního ozónu, který poškozuje zdraví. Kde potraviny obsahují toxické látky z pesticidů a dalších přípravků užívaných v průmyslovém zemědělství.

A jak by vypadat měla? Ani tady nemám přesný recept, ale určitě by v ní mělo být možné na trhu běžně koupit zboží šetrné k našemu zdraví i krajině - čistou elektřinu, potraviny z ekologického zemědělství. Jezdit kvalitní, pohodlnou a rychlou veřejnou dopravou. Měla by cílevědomě snižovat spotřebu surovin a zároveň je účinně recyklovat. Neplýtvala by energií. Průmyslové a obchodní firmy by nesly finanční následky ekologických dopadů svého podnikání. A lidé by měli účinnou možnost informovaně rozhodovat o věcech, které se jich dotýkají.

Americkou firmu Monsanto najdete v čele žebříčku firem zabývajících se vývojem a využíváním genově změněných organismů.

Firma se 45 000 zaměstnanci sídlí v St. Louis ve státu Missouri. Jejím nejznámějším produktem je herbicid RoundUp, jehož prodej představuje 15 % obratu a přináší celou polovinu čistého zisku. V posledních letech firma začala dodávat na trh geneticky upravené rostliny, které jsou vůči herbicidu RoundUp odolné. Nesou označení RoundUp Ready ("připravené na Round Up"). Nejprve se objevila RoundUp Ready sója, následovaly řepka, bavlna, len, kukuřice, cukrová řepa...

Monsanto je současně druhou největší firmou v USA obchodující s pesticidy. K historii Monsanta patří neoddělitelně také rozsáhlá výroba chemikálií, zejména polychlorovaných bifenylů (PCB).

Vzhledem ke své špatné minulosti se firma od 80. let snaží, po vzoru mnoha průmyslových koncernů, překrýt svůj image tlustou vrstvou zelené barvy. Pojmy trvale udržitelný rozvoj, útlum toxických provozů, ekologie i blaho lidstva se v jejích heslech objevují častěji než v tiskovinách ekologických organizací.

Podrobnější pohled do zákulisí firmy však záhy prozradí, že se jedná z její strany pouze o dovedně vedenou reklamní kampaň s cílem otupit oprávněné výhrady, aniž by musela jakkoliv měnit svůj přístup k přírodě a společnosti.

Bifenyly, pesticidy, Agent Orange

Firma Monsanto vynalezla polychlorované bifenyly (PCB), známé toxické látky s kumulativním působením. V USA byla jejich jediným výrobcem od uvedení na trh roku 1929 do jejich zákazu v roce 1976. Za tu dobu firma vyrobila asi 650 000 tun PCB.

Vedle negativních dopadů samotných PCB vedla jejich výroba ke vzniku obrovských množství toxických odpadů. Nezodpovědné ukládání jedovatých odpadů na stovky nezajištěných skládek vytvořilo další časovanou bombu, jejíž hrozivý rozsah vychází na světlo teprve v průběhu 90. let.

Firma Monsanto patřila mezi průkopníky průmyslového zemědělství. Po druhé světové válce uvedla na trh mnoho toxických pesticidů a herbicidů. Ačkoliv byla mnohokrát prokázána jejich škodlivost pro lidi i přírodu, Monsanto řadu z nich vyrábí dodnes. Mezi nejvýznamnější patří:

Parathion - v roce 1985 byl úřady označen jako jeden z nejhorších pesticidů. Odhaduje se, že zavinil snad i polovinu světových otrav rolníků pesticidy a většinu otrav v zemích Latinské Ameriky, kam jej Monsanto vyvážel. Po nátlaku veřejnosti a úřadů Monsanto přestal Parathion koncem 80. let vyrábět.

Butachlor - prodávaný pod obchodními značkami Machete nebo Lambast. Vzhledem k prudkým toxickým účinkům na vnitřní lidské orgány a rychlému šíření v životním prostředí jeho používání americké úřady v USA nikdy trvale nepovolily. Monsanto jej přesto vyrábí a vyváží do zemí se zaostalou ekologickou legislativou mj. Argentiny, Brazílie, Číny, Indie, Filipín, Thajska a dalších států Latinské Ameriky, Asie a Afriky.

Lasso - v USA je nejprodávanějším herbicidem používaným při pěstování kukuřice a sóji. Podle úřadů EPA (Environmental Protection Agency) se velmi pravděpodobně jedná o karcinogenní látku, ale její používání je nadále tolerováno.

Další chemikálie vyráběné firmou Monsanto pro zemědělství zahrnují značky Harness Plus, Far Go, Avauer, Bronco, Bullet, Cropstar GB, Freedom, Land-master BW, Micro-Tech Partner, Ram Rod, Accord, Buckle, Fallow Master, Lariat a Rodeo.

V roce 1995 představoval světový obchod s pesticidy 29 miliard dolarů. Z toho připadá 10 miliard na Spojené státy, kde dvě třetiny trhu ovládá 6 velkých firem. Na prvním místě je koncern Novartis (vytvořený firmami Ciba-Geigy a Sandoz), na druhém místě je Monsanto s tržbou ve výši 2,5 miliardy dolarů. Podle zprávy Foundation for Advancements in Science and Education z roku 1991 je Monsanto na prvním místě mezi firmami, které vyváží statisíce tun nebezpečných a karcinogenních pesticidů do zahraničí, většinou Třetího světa. V neposlední řadě Monsanto vyvinul herbicid (defoliant) známý pod jménem Agent Orange. Během války ve Vietnamu jej spolu s dalšími chemickými giganty Dow a Diamond Shamrock vyráběla ve velkém pro potřeby americké armády.

Při výrobě herbicidu Monsanto navíc používal procesy, které vystavovaly dělníky i vojáky jedovatým dioxinům. Dioxiny způsobily postiženým i jejich dětem vážné zdravotní potíže. Monsanto nejprve existenci dioxinů ve výrobních procesech i v konečných výrobcích dlouho popíral. Poté, co jej řada občanů zažalovala za ublížení na zdraví, Monsanto objednal a zaplatil studie, které vědomě zkreslovaly výsledky tak, aby dokázaly neškodnost dioxinů.


Toxické odpady a kontaminace

Při výrobě chemických látek, jako jsou PCB či jedovaté pesticidy a herbicidy vznikala v továrnách Monsanta velká množství nebezpečných a toxických odpadů.

Na základě rozhodnutí Kongresu z roku 1980 (tzv. Superfund) EPA vyhledává nezajištěné toxické skládky na území USA, snaží se nalézt původce odpadů a přinutit je k úhradě jejich zneškodnění. Ačkoliv se tento postup zpočátku rozbíhal jen pomalu, koncem 80. let již vyplula na povrch řada konkrétních případů.

Původci odpadů se však často snaží vyhnout odpovědnosti. Typickým příkladem je továrna Monsanta v Saugetu ve státě Illinois. Na území továrny byly nalezeny desítky toxických skládek, celkem obsahují asi milion tun toxických látek (PCB, chlorované pesticidy a další). Ze skládek na pozemku továrny uniká každý rok přes 10 tun toxických odpadů do řeky Mississippi.

Ačkoliv byla továrna v Saugetu po mnoho let největším výrobcem PCB v USA, takže její souvislost se skládkami je zřejmá, Monsanto tvrdí, že toxické odpady nemusí nutně pocházet z jeho dílen a že je tam mohl dovézt i někdo jiný. Záznamy o nakládání s vlastními odpady firma Monsanto zlikvidovala, což vysvětluje tím, že politikou firmy je uchovávat dokumenty jen čtyři roky zpět. Vláda státu Illinois vynaložila za posledních 12 let přes milion dolarů na úsilí přinutit Monsanto k odpovědnosti, ale zatím bezvýsledně.

Další známý případ je ze státu Missouri. Firma Bliss zde od roku 1971 odebírala toxické odpady od různých firem, míchala je s ropnými zbytky a poté vylévala do přírody. Cisterny firmy Bliss rozstřikovaly odpady po silnicích a koňských závodištích s odůvodněním, že kropením brání nadměrné prašnosti. Kudy projely, tam po několika dnech začali umírat ptáci, koně, psi, kočky, drůbež, hlodavci a další zvířata. Koncentrace dioxinů a PCB v zasažené půdě dosáhla několika promile.

Případ vyšetřovaly úřady EPA, ale pátrání po původci PCB bylo uzavřeno jako neúspěšné. Řada faktů přitom ukazuje, že pocházejí od Monsanta. V celém státě Missouri byl totiž prakticky jediným výrobcem PCB. Fakt, že toxické odpady odebíral od Monsanta, přiznal opakovaně při vyšetřování sám Bliss. Jeho slova potvrdili i vyslýchaní řidiči jeho automobilů a občané, kteří sledovali trasy Blissových náklaďáků. Navzdory tomu se EPA přiklonila k verzi předložené firmou Monsanto, která prý sice Blissovi odpady předávala, nikoliv ale ty, které obsahovaly dioxiny či PCB.

V některých případech dokonce toxické látky (především dioxiny) kontaminovaly i konečné výrobky firmy Monsanto. Nejstarším známým případem je kontaminace herbicidu Agent Orange. Interní korespondence firmy z 60. let prokazuje, že Monsanto o kontaminaci vědělo, stejně jako o faktu, že dioxin poškozuje ledviny a játra. Vnitřní dokumenty firmy také ukazují, že vzorky Agentu Orange a dalších chlorovaných herbicidů předkládané Ministerstvu zemědělství v 70. letech byly upraveny tak, aby kontaminace nebyla zjištěna. Takto zkreslené zkoušky převzala EPA v publikaci z roku 1980 a staly se základem pro regulaci vyhlášenou roku 1984. Z regulace tak byly vyloučeny např. produkty obsahující tetrachlorované dioxiny. Bývalý chemik firmy Monsanto zveřejnil informace o tom, že zdraví škodlivé toxiny obsahuje i dezinfekční prostředek Lysol, doporučovaný mj. k čištění dětských hraček.

V roce 1991 firma dostala pokutu od od generálního prokurátora státu Massachusetts za ilegální vypouštění 90 000 litrů kyseliny, nenahlášení úniku a nesprávné informace o rozsahu úniku. Pokutu za úniky ve stejné továrně platila firma opakovaně již během 80. let.

Pokles toxických látek unikajících z továren Monsanta, kterým se firma v rámci svého "ozelenění" tak ráda ohání, bývá mnohdy jen zdánlivý. Pod tlakem průmyslu EPA provedla formální změny v registraci úniků toxických látek tak, že se chemikálie dříve hlášené v jedné kategorii přesunuly jinam nebo se již nemusí hlásit vůbec. Díky tomu se například může Monsanto pyšnit tím, že v jeho továrně v texaském Alvinu poklesly emise toxických látek v letech 1989 a 1990 o 70 procent, aniž by se ve skutečnosti cokoliv změnilo.


RoundUp

Trhákem firmy Monsanto je již několik let herbicid založený na bázi glyfosátu, prodávaný pod obchodní značkou RoundUp. RoundUp se stal nejprodávanějším herbicidem na světě a přináší firmě Monsanto celou polovinu jejích zisků. Jen v USA se ho ročně spotřebuje přes 10 000 tun. RoundUp je totálním herbicidem, který hubí prakticky všechny rostliny tím, že inhibuje jejich enzymy nezbytné pro metabolismus.

Firma Monsanto prezentuje RoundUp jako ekologický herbicid. Ve srovnání se staršími "tvrdými" herbicidy má totiž nesporné výhody: váže se na částečky půdy, takže neproniká do spodních vod, a během několika týdnů se rozkládá na oxidy uhlíku, amoniak a fosfáty. Pomineme-li fakt, že je směšné označit látku účinně hubící všechny rostliny za ekologicky příznivou, není ani tato "nezávadnost" stoprocentní. RoundUp působí negativně na organismy v půdě, které se podílejí na její úrodnosti (zejména žížaly a další kroužkovce). Existují studie o jeho možném vyluhování z půdy do vod, v Německu byla dokonce naměřena jeho přítomnost v pitné vodě. Také rozklad není zcela zaručen: rezidua herbicidu byla již zjištěna v jahodách, salátu, mrkvi a ječmeni. A podle studie z roku 1993 zpracované University of California je glyfosát třetím nejčastějším původcem zdravotních potíží rolníků v Kalifornii.

V souvislosti s tím podal v roce 1991 na Monsanto stížnost za klamavou reklamu generální prokurátor státu New York. V reklamě totiž firma prohlašovala, že herbicid je neškodný jako kuchyňská sůl nebo aspirin, nemá vliv na životní prostředí a je bezpečný pro savce, ptáky i ryby. Po letitých sporech nakonec firma v roce 1996 reklamu stáhla a na základě mimosoudní dohody zaplatila žalobci odškodné.


Hovězí růstový hormon

Mezi nejspornější výrobky firmy Monsanto patří geneticky upravený růstový hormon pro hovězí dobytek (recombined Bovine Growth Hormone, rBGH), prodávaný též jako BST či Posilac. Tato látka byla uvedena na trh v roce 1994. Je vstřikována dojnicím kvůli vyšší produkci mléka (při pravidelné aplikaci se dojivost krav zvýší o 10 %).

Používání rBGH nepovolila žádná země s výjimkou USA. Žádost o povolení hormonu zamítl dokonce úřad Codex Alimentarius, který určuje standardy v rámci Světové obchodní organizace (WTO). I v samotných USA používá rBGH necelých 10 % zemědělců. Umělý hormon má totiž vedlejší efekty a přináší vážná rizika.

Při stimulaci vyšší produkce mléka je organismus krav trvale přetížen. To způsobuje jejich častější nemocnost, zvýšené opotřebení organismu, poruchy plodnosti a předčasnou úmrtnost. Krávy, kterým je hormon vpichován, mnohem častěji onemocní hnisavým zánětem vemene (mastitida). Ten se léčí doslova kravskými dávkami antibiotik, které se spolu s hnisem dostávají do mléka a působí negativně na zdraví konzumentů. Rezidua hormonu obsažená v mléce podporují růst buněčné tkáně a mohou u žen vyvolávat rakovinu prsu.

Monsanto však problémy s rBGH popírá. Public relation agentura Burson-Marsteller, kterou si Monsanto najal, se podílela na založení organizace National Dairy Board (Národní výbor producentů mléka), která rBGH veřejně propaguje. Aby otupil odpor veřejnosti, Monsanto přestal používat název rBGH obsahující slovo "hormon" a přešel k méně srozumitelnému pojmu "hovězí somatotropin" (Bovine Somatotropin, BST).

Ve Spojených státech přitom vůbec není nedostatek mléka, nýbrž naopak. Vinou nadprodukce a dumpingových cen mléka bankrotují drobní farmáři jeden za druhým. Chovatelům krav Monsanto vnucuje rBGH pod tlakem, že pokud jej nebudou používat, konkurence je zničí. I když hormon většina farmářů odmítá, Monsanto vidí jeho budoucnost optimisticky: "Odhadujeme, že během pěti až deseti let odejde z branže třetina farmářů, kteří jsou staří a nepřístupní. Nahradí je mladí, kteří nemají vůči novinkám takové předsudky," říkají představitelé firmy.

Monsanto ovšem nečeká pasivně. Mezitím začal na dodavatele mléka, potravinářské firmy a obchodníky, kteří začali mléčné výrobky značit symbolem "bez použití rBGH", systematicky podávat žaloby. Monsanto zažaloval i stát Vermont, který značení mléka jako první ze zemí americké federace oficiálně zavedl. V roce 1991 americké ministerstvo zemědělství reagovalo na materiály o rBGH prezentované Monsantem poukazem na fakt, že "podávané informace jsou mimo rámec legitimní výměny vědeckých poznatků" a přikázala firmě ukončit šíření nepodložených tvrzení o rBGH.


Plodiny "RoundUp Ready"

Jak již bylo řečeno, prosperita Monsanta v tuto chvíli stojí a padá s prodejem herbicidu RoundUp. Patent a výhradní právo na něj však vyprší v roce 2000. Poté, co se na jeho výrobu vrhnou další firmy, stlačí konkurence nyní poměrně vysokou cenu významně dolů.

Firma Monsanto však přišla s výborným plánem, jak zisky udržet. Pomocí genových manipulací vytvořila odrůdy rostlin, které jsou vůči RoundUpu odolné. V roce 1996 začala být jako první ve velkém pěstována tzv. sója RoundUp Ready. V roce 1997 byla schválena kukuřice, připraveny jsou i další plodiny jako bavlna, cukrová řepa, řepka nebo len.

Farmáři, kteří přejdou na odrůdy RoundUp Ready, musí podepsat zvláštní smlouvy s firmou Monsanto. Mají zakázáno uchovávat semena pro vysazení v další sezóně a musejí používat výhradně značkový herbicid RoundUp. Podle kontraktu má Monsanto právo po tři roky provádět kontroly a zkoušky na farmách a monitorovat růst plodiny na polích.

Proti masovému využívání plodin RoundUp Ready lze nalézt mnoho dobrých důvodů:

  • Plodiny RoundUp Ready jsou dalším krokem v chemizaci zemědělství a jeho odtržení od přírodní rovnováhy. S plodinami RoundUp Ready se urychlí zánik pestrých kulturních odrůd (na polích poroste jen jediná odrůda) a intenzivní používání chemických látek (farmáři mohou používat větší dávky herbicidu bez obav o vlastní úrodu).
  • Rostoucí dávky totálních herbicidů vyhubí všechny "plevele" kromě pěstované odrůdy. Na polích vzniknou čisté monokultury, postiženy budou i sousedící ekosystémy (RoundUp je nesmírně účinný, k zahubení rostlin stačí minimální množství šířená při postřiku větrem). Vyhubení flóry ohrozí i ty druhy, jejichž přežití závisí na existenci rozmanitých rostlin (hmyz, ptáci). Podle úřadu US Fish and Wildlife Service ohrožuje aktivní složka herbicidu RoundUp (glyfosát) 74 chráněných druhů rostlin, snižuje přísun dusíku do půdy a působí negativně na půdní houby důležité pro mykorrhizu.
  • Při intenzivním využívání herbicidu se dříve nebo později vyvine odolnost i mezi rostlinami, které měly být jeho působením zahubeny. Plevely odolné vůči herbicidu mohou vzniknout zplaněním odrůdy RoundUp Ready, jejím křížením s příbuznými divokými druhy, nepříbuzným křížením a přirozeným výběrem. V případě sóji RoundUp Ready byly již některé příznaky pozorovány: zplanění genově manipulované sóji a vytvoťení odolnosti u jílku vytrvalého. Vznik superodolných plevelných odrůd hrozí zejména v zemích, kde volně rostou příbuzné druhy sóji a kde případné mutanty nezničí mrazy (Asie a Austrálie). V takovém případě hrozí ekologická katastrofa, kdy zavlečená odrůda vytlačí místní a přirozené druhy. Podobných případů z historie známe desítky (králík v Austrálii, bolševník v Evropě).
  • Vyšší užívání herbicidů způsobí pronikání jejich reziduí do potravin. V souvislosti se sójou RoundUp Ready její dodavatelé požádali úřady o uvolnění norem pro obsah reziduí herbicidu RoundUp v potravinách. V žádosti předložené v Austrálii navrhují dokonce dvousetnásobné zvýšení (z 0,1 mg na 20 mg/kg sójové sušiny).
  • Implantace cizorodých genů do kulturních plodin může vést k agresivnějšímu působení alergenů v potravinách. Například sója RoundUp Ready byla testována na alergeny na laboratorních zvířatech pouhých 10 týdnů. Přesto Monsanto tvrdí, že je nejtestovanější odrůdou. Nežádoucí alergické reakce může vyvolat cizí gen, ačkoliv původní rostlina alergenem nebyla. Známý je příklad implantace genu para ořechu do sóji. Cílem bylo zvýšení obsahu bílkovin v sójových bobech, spolu s genem para ořechu se však na sóju přenesly i jeho alergické účinky. Ještě riskantnější je zavádění genů organismů, u nichž alergické reakce nejsou vůbec známy, protože nepatří do našeho jídelníčků (například bílkoviny baktérií, virů či hmyzu).

Rostoucí počet nezdarů s manipulovanými odrůdami v USA i v celém světě je varující. Ačkoliv genoví inženýři s oblibou tvrdí, že jejich práce je "vědecky přesná", zkušenosti z praxe jsou mnohem méně optimistické. Fakt, že se genově manipulovaná odrůda může chovat jinak, než se od ní čeká, zažila firma Monsanto na vlastní kůži již několikrát.

V průběhu sezóny roku 1997 si začali farmáři ve státě Mississippi hromadně stěžovat na to, že rostliny RoundUp Ready bavlny od Monsanta mají deformované tobolky, které předčasně opadávají. Deformace byly pozorovány na mnoha tisících hektarech půdy.

O rok dříve skončila fiaskem i jiná geneticky změněná odrůda bavlny firmy Monsanto, prodávaná pod jménem Bollgard. Rostliny byly manipulovány tak, aby jejich buňky samovolně produkovaly pesticid chránící je proti hmyzu. Očekávané účinky se však nedostavily a polovinu ze 700 000 hektarů osetých bavlnou Bollgard zlikvidoval hmyz. Farmáři odhadli způsobenou škodu na miliardu dolarů.

V dubnu 1996 muselo Monsanto zlikvidovat celou zásobu genově manipulovaných semínek řepky (odrůda RoundUp Ready), která by stačila k osetí 300 000 hektarů půdy. V Kanadě se totiž objevily nevysvětlitelné komplikace s jejím pěstováním. Podobně se v letech 1994 až 1996 se objevily technologické poruchy genově manipulovaného "trvanlivého rajčete" Flavr Savr, vyráběného firmou Calgene, dceřinou společností Monsanta. Nakonec muselo být rajče Flavr Savr staženo z trhu.


Genovými manipulacemi za blaho lidstva

"Abychom zajistili americkou úroveň stravy pro rostoucí počet obyvatel na Zemi, je třeba zvýšit světovou produkci potravin šestinásobně. Biotechnologie nám to umožní," přestavuje Monsanto svoji vizi, ve které genetické inženýrství zachrání svět.

Za novým plánem rozvoje firmy Monsanto stojí její výkonný ředitel Robert Shapiro, který nastoupil v 90. letech a transformuje firmu z chemického giganta na pionýra biotechnologií se zaměřením na potravu a výživu.

"Trvale udržitelný rozvoj je hlavním principem všeho, co děláme... Používání geneticky změněných plodin bude nesmírným přínosem pro hladovějící svět," napsal Robert Shapiro v ekologickém přehledu firmy Monsanto za rok 1996. Spolu se sloganem "Nakrmíme svět" vyvěšeném na hlavním štítě firmy tak odpovídá kritikům, kteří poukazují na vážné ekologické hrozby, jež aktivity firmy představují.

Není to poprvé, co Monsanto přichází se zaručeným receptem na vyšší zemědělské výnosy. V 50. letech nabídl zemědělcům syntetické pesticidy jako "zázračnou metodu" zvyšující výnosy a likvidující škůdce. Jejich úspěch, založený na nízké ceně, velké účinnosti a jednoduché aplikaci, byl drtivý. Široké využívání pesticidů a dalších chemikálií umožnilo na jedné straně zvýšit výnosy, na druhé straně otrávilo půdu, kontaminovalo potraviny a vodu, zničilo ekosystémy a zdecimovalo přírodní společenstva.

Nyní nám Monsanto se stejnými sliby o zvýšení úrody nabízí další zázrak, genové technologie. Zaváděné technologie přitom mají prokazatelně význam jedině v konvenčním chemickém zemědělství. Vychází ze stejného přístupu ke krajině a přírodě: rychlé a jednoduché řešení, redukcionistický přístup k přírodě, krátkodobé výnosy důležitější než dlouhodobá stabilita zemědělské krajiny.

Tvrzení o tom, že miliarda lidí hladoví kvůli nedostatku potravin, bylo již mnohokrát vyvráceno. Příčinou hladomorů je fakt, že lidé ve Třetím světě přišli o možnost soběstačné obživy, když byli vytlačeni ze svých políček podniky, které zde zakládají monokulturní plantáže zaměřené na vývoz. Desítky zemí, které trpí největšími hladomory, již mnoho let vyvážejí potraviny do Spojených států a do Evropy, kde se jejich kukuřice, sója a obilí používá k vykrmování dobytka.

Pro vyřešení "potravinové krize" je klíčovou otázkou zajištění přístupu k půdě a možnosti pěstovat potraviny pro vlastní potřebu. Nákladné genové technologie vyžadující chemické ošetřování a pěstování na velkých plantážích nemohou chudým a hladovým lidem pomoci. Genové technologie jsou natolik drahé, že si je drobní pěstitelé ve Třetím světě nemohou dovolit. Vyplatí se jen obrovským zemědělským komplexům, kde zvýšená produktivita ve velkém vrátí investice. Je tedy naivní domnívat se, že sója RoundUp Ready pomůže hladovějícím v Bangladéši či v Čadu, nebo že Monstantem vyrobené RoundUp Ready odrůdy cukrové řepy, kukuřice či brambor skončí na stolech podvyživených lidí.

Další rozmach chemicky ošetřovaných monokultur a vytlačování místních odrůd, které jsou pro tradiční, přírodě blízké zemědělství klíčové, pravděpodobně krizi zemědělství ještě prohloubí. Podle odhadů Organizace pro zemědělství a výživu (FAO) svět do roku 2000 ztratí 95 % zemědělských odrůd používaných ještě na počátku století.

Fakt, že genové technologie nyní především zvyšují zisky velkých firem, podtrhuje následující statistika: přes 90 % takto vyráběných odrůd má jedinou výhodu, a to pro pěstitele. Rostliny jsou odolnější vůči jedům a umožní tak zemědělcům bezstarostněji užívat dosavadní chemické metody. RoundUp Ready odrůdy, které Monsanto uvádí na trh, nepřinesou vůbec nic spotřebitelům:genově manipulované sójové boby nejsou ani chutnější, ani větší, trvanlivější nebo výživnější. Jediné, co umí, je odolávat totálnímu herbicidu firmy Monsanto.


Ovlivňování úřadů

Nabízí se samozřejmě otázka, jak je možné, že odpovědné úřady povolují komerční využívání jedovatých látek nebo genově manipulovaných odrůd, představují-li opravdu taková rizika. Odpověď má několik částí a je podobná jako u jaderné energetiky.

Za prvé, regulační orgány a úřady se v případě genových technologií ocit-ly v situaci, kdy nejsou schopny účinně kontrolovat a vyhodnocovat důsledky rychle se rozvíjejícího odvětví. Potřebné vědecké kapacity, laboratoře i finanční prostředky má k dispozici prakticky pouze průmysl, který technologie zavádí na trh. Při schvalování genově manipulovaných odrůd vycházejí evropské i americké úřady výhradně z analýz a studií, které jim předloží sami žadatelé o licenci. Schopnosti úřadů závěry ověřovat nebo nezávisle vyhodnocovat jsou přitom mizivé.

Monsanto a další firmy toho bohatě využívají. V minulosti například Monsanto předložil úřadům EPA úmyslně zmanipulované zdravotní studie pracovníků své továrny Nitro, které dokazovaly, že dioxiny nejsou zdraví škodlivé. Na základě těchto studií zavedla EPA regulační opatření, která byla zcela nedostatečná. Závěry studie převzaly i další americké federální orgány, např. Úřad pro veterány, který s poukazem na její výsledky zamítal stížnosti vojáků na zdravotní potíže způsobené dioxiny (viz Agent Orange). Ačkoliv byly závěry studie podrobně zamítnuty jako pseudovědecké v odborných časopisech již v 80. letech, EPA se začala případem zabývat až v roce 1990. Vyšetřování skončilo po dvou letech do ztracena: firma Monsanto sice předložila nepravdivé studie, věc se však promlčela.

Za druhé, pokud v úřadech pracují odborníci, kteří problematiku vystudovali a vyznají se v ní, jsou přirozeně těmto technologiím příznivě nakloněni. Často do úřadů přešli lidé, kteří mají úzké vazby s průmyslem. Monsantu není ani tato taktika cizí. Využívá ji zejména v případě amerického Federálního úřadu pro potraviny a léčiva (FDA). Ten v minulosti povolil používání řady výrobků Monsanta včetně sladidla NutraSweet (aspartam) a hormonu rBGH, jež jsou podezřelé z karcinogenních a toxických účinků. Zde je několik známých případů:

  • Margaret Millerová, která v Monsantu pracovala na vývoji rBGH, přešla v 90. letech k FDA a má zde na starosti mj. kontrolu svých vlastních produktů. Millerová uvnitř FDA iniciovala stonásobné zvýšení normy pro obsah antibiotik v mléce (léčí se jimi záněty vemene vyvolané u krav působením rBGH).
  • Právníka pracujícího pro Monsanto, Michaela Taylora, najal FDA na místo, kde kontroluje schvalovací procesy mj. i na výrobky firmy Monsanto.
  • V roce 1977 byli pracovníci ministerstva spravedlnosti Sam Skinenr a William Conlon pověřeni stíháním firmy Searle (dceřinná společnost firmy Monsanto) za předkládání zfalšovaných testů NutraSweet. Poté, co je firma přeplatila, přešli oba právníci na druhou stranu a v procesu Searle hájili. Proces vyzněl do ztracena, když vypršela promlčení lhůta.
  • Bývalý komisař FDA Arthur Hill, který vydal licenci na používání NutraSweet v rozporu se závěry vlastní odborné komise, se poté stal zaměstnancem agentury Burson-Marsteller pracující pro firmu Monsanto.
  • V květnu 1997 kandidovala Virgina Weldonová, viceprezidentka Monsanta odpovědná za public relation, na post komisařky FDA.


Burson-Marsteller

"V naší stoleté historii jsme se stejně jako ostatní firmy dopustili toho, že jsme nedoceňovali důsledky našich aktivit. Tyto nezodpovědné časy jsou ale již dávno za námi," slibuje výkonný ředitel Monsanta Robert Shapiro v publikaci z roku 1995 a dodává: "Co je důležité a hodnotné pro veřejnost, stává se hodnotným a důležitým i pro nás."

Vzhledem ke své černé minulosti a velmi pochybným současným aktivitám se firma Monsanto snaží vypadat vstřícně a především ekologicky. Zeleným krycím nátěrem ji opatřuje především najatá agentura public-relation, firma Burson-Marsteller (BM).

Jedním z úkolů BM byla neutralizace odporu proti rBGH v USA. K diskreditaci odpůrců využívala BM i vlastní agenty uvnitř občanských iniciativ. Známým je případ pracovní skupiny Jeremy Rifkina, kam se zapojila "za ženy v domácnosti" Diane Moserová, pracovnice BM. BM se také podílel na vzniku kvazivládníorganizace National Dairy Board (NDB), která propaguje rBGH.

Agentura BM slouží často těm, kdo nemají čisté svědomí. V minulosti například hájila zájmy firmy Exxon po havárii tankeru Valdez, firmy Babcok&Wilcox po havárii jaderné elektrárny Three Mile Island, firmy Union Carbide po katastrofě v Bhópalu, stejně jako nigerijské diktatury nebo argentinské junty (podrobněji viz článek "V zájmu klienta" v Poslední generaci č. 9/1995).

Další skvělou vrstvou zelené barvy, kterou Monsantu BM zařídil, je podpora ekologického programu Nadace Partnerství "Člověk a krajina" v České republice. Tato účinná reklama má Monsanto přijít na pouhých 50 000 dolarů.


Značení výrobků

Chce-li firma Monsanto prospívat společnosti a je-li přesvědčená o tom, že její výrobky jsou neškodné, těžko lze pochopit úpornou snahu, s jakou odmítá značení potravin vyrobených z genově manipulovaných plodin.

Zarážející skutečnost, že firma ve své snaze zabránit značení mléka "bez obsahu rBGH" podává žaloby na jeho výrobce a prodejce, jsme již zmínili výše. Stejně vehementně odmítá Monsanto značení potravin obsahujících genově manipulovanou sóju a další plodiny.

Hlavním argumentem je tvrzení, že nové boby mají identické vlastnosti - z hlediska spotřebitele - jako přírod-ní, a proto nemá značení smysl. Karen Marshallová, mluvčí Monsanta, říká: "Značení potravin nemusí být pro spotřebitele vůbec výhodné. Značky by vzbuzovaly podezření, že sója RoundUp Ready je jiná než klasická sója, což není pravda." Na námitku, že jsou spotřebitelé, kteří nechtějí genové manipulace podporovat, Marshallová odpovídá, že takoví lidé si mohou kupovat organické potraviny. Počátkem roku 1998 však již probíhalo na popud firmy Monsanto řízení ministerstva zemědělství, které by umožnilo oficiálně řadit sóju RoundUp Ready do kategorie organických potravin.

Gary Barton, ředitel sekce biotechnologií firmy Monsanto, věří, že otázka výběru mezi přírodními a geneticky upravenými potravinami stejně ztratí během pěti až deseti let smysl. "Až se začnou ve velkém pěstovat genově manipulovaná kukuřice, sója a další produkty, lidem odmítajícím tyto potraviny zbude v obchodech jen malý koutek, který je stejně neuživí."

Americké federální ministerstvo zemědělství odpor Monsanta proti značení podporuje. "Značení prostě nemá smysl, protože by z něj veřejnost neměla žádný prospěch, s výjimkou malé skupinky těch, kdo se domnívají, že mají právo vědět všechno," říká Dr. Foundin z ministerstva. "Tato skupinka, podporovaná organizací Greenpeace, přitom jedná vyloženě iracionálně."

Tajemník ministerstva Dan Glickman v červenci 1997 prohlásil, že jeho úřad "nebude tolerovat" jakékoliv požadavky na oddělování genově manipulovaných a přirozených zemědělských produktů a že pokud to bude požadovat některý ze států dovážejících potraviny z USA, je připraven podat stížnost u Světové obchodní organizace (WTO).


Evropská legislativa

Brzy po komerčním zavedení sóji RoundUp Ready v USA začalo být téma geneticky manipulovaných potravin žhavé i pro Evropu. Ta je největším dovozcem sójových bobů z USA. Sójové boby nebo produkty z nich vyrobené (rostlinné oleje, lecitin aj.) obsahují asi dvě třetiny všech potravinářských výrobků: margaríny, dětské výživy, čokolády, pečivo a další. V Evropě však narazily genově manipulované potraviny na mnohem větší odpor než v USA. Podle průzkumů veřejného mínění požaduje 93 % obyvatel EU značení genově manipulovaných potravin a 80 % odmítá jejich používání. Značení potravin v Evropě požadují kromě ekologických organizací také organizace spotřebitelů.

Dovozní firmy opakovaně porušují evropskou legislativu a zneužívají mezer v zákonech jednotlivých států. Několikrát byly zaznamenány ilegální dovozy geneticky manipulovaných potravin. Dovozci zřejmě předpokládají, že svým jednáním posléze donutí EU schválit fait accompli.

Teprve s velkým zpožděním připravila Evropská komise návrh vyhlášky o značení geneticky manipulovaných potravin. Návrh byl bezzubým kompromisem mezi neochotou firem značení zavádět a tlakem občanských iniciativ. Podle něj by byly značeny jen ty výrobky, které bezprostředně obsahují sójové boby a ve kterých proto lze přítomnost genově změněné DNA naměřit. Ostatní potraviny by značeny nebyly vůbec nebo by nesly nic neříkající značku "může obsahovat geneticky manipulované složky". Spotřebitelé by tak nebyli informováni o obsahu manipulovaných potravin ve výrobcích obsahujících produkty ze sóji (olej, lecitin aj.) a tam, kde by sójové výtažky byly použity jako aditiva a ochucovadla. Návrh Evropské komise naštěstí letos v lednu odmítla Komise pro bezpečnost potravin, takže nyní musí projít Radou ministrů.

V polovině března tohoto roku připustila firma Monsanto, že na navrhované značení potravin v Evropě přistoupí. Mluvčí Monsanta pro Evropu Tom McDermott k tomu řekl: "Teď vidíme, že Evropa přistupuje ke značení potravin poněkud jinak než lidé v USA. Evropská realita nás nutí změnit postoj." Dodává však, že firma nemění svůj odmítavý postoj vůči značení a separaci bobů na území USA, protože "američtí občané věří vědeckým údajům".

Článek byl napsán především na základě informací zveřejněných na těchto WWW stránkách:

Začátkem února obdrželi poslanci vládní návrh atomového zákona. Tato právní norma má zajistit ochranu občanů před možnými negativními vlivy jadrných zařízení. Předložený návrh však jako by spíše chtěl ochránit jaderná zařízení před jejich odpůrci a konkurenty.

Atomový zákon je základní právní normou, která definuje podmínky pro mírové využívání jaderné energie v naší zemi. Upravuje otázky jaderné bezpečnosti, ochranu občanů před ionizačním zářením, havarijní plánování, náhradu a odpovědnost za škody způsobené při radiační nehodě i otázku likvidace radioaktivních odpadů.

Neobvyklé je, že ačkoliv Česká republika některé z těchto otázek dosud neměla právně zajištěny, porevoluční vláda schválila důležité jaderné provozy: JE Temelín a mezisklad vyhořelého paliva Dukovany. Vzhledem k tomu, že zákony nelze uplatnit zpětně, se tak jejich zastáncům podařilo zavčas zneužít daného právního vakua. Teprve poté, co již byly obě stavby "za vodou", si vláda vzpomněla na svůj program a rozhodla se, že spolu s desítkami dalších nechá do voleb atomový zákon schválit poslaneckou sněmovnou.

K tomu účelu odsouhlasili na začátku ledna ministři jeho vládní návrh. Posuďme, jak řeší některé z výše zmíněných složitých otázek.


Jaderné zbraně

Než se pustíme do zásadních nedostatků vládního návrhu zákona, začněme jeho dobrou stránkou. Tou je, že v 5. paragrafu stojí: "Vývoj, výroba, dovoz, průvoz (tranzitní přeprava), vlastnictví, skladování i jakékoliv jiné nakládání s jadernými zbraněmi nebo jejich součástmi, jakož i obchodování s nimi, se zakazuje."

Zvláštní věc - vláda, která ještě nedávno obhajovala rozmístění jaderných zbraní na našem území jako podmínku vstupu do NATO, si totéž nyní sama zakazuje. Můžeme jen věřit, že se nejedná o omyl a že výše citovaný paragraf zůstane v zákonu zachován.

Další čtení vládního návrhu je však již neradostné. Jak lze čekat, odráží příznivý postoj vlády k jaderné energetice a vychází jí proto vstříc.


Jaderná energetika

Zákon na začátku definuje podmínky, za kterých lze v České republice budovat a provozovat mj. jaderné elektrárny. Formulace jsou to vágní natolik, že je lze vysvětlit snad jakkoliv. Záleží tedy na těch, kteří je budou interpretovat, a těmi budou vládní úředníci:

"Každý, kdo využívá jadernou energii... musí dbát na to, aby toto jednání bylo odůvodněno přínosem, který vyváží rizika, která při těchto činnostech vznikají nebo mnohou vzniknout.
Každý, kdo využívá jaderné energie... je povinen dodržovat takovou úroveň jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, fyzické ochrany a havarijní připravenosti, aby riziko ohrožení života, zdraví osob a životního prostředí bylo tak nízké, jak lze rozumně dosáhnout při uvážení hospodářských a společenských hledisek.
Opatření vedoucí k odvrácení nebo snížení ozáření při radiační nehodě musí být prováděna vždy, pokud očekávané ozáření osob se blíží úrovním, při nichž dochází k bezprostřednímu poškození zdraví tímto ozářením, nebo dokud lze od těchto opatření očekávat více přínosů než škod."

Rizika spojená s jadernými elektrárnami lze vyčíslit jen velmi nepřesně. Jde o součin velmi malého čísla (pravděpodobnost havárie) s číslem nesmírně velikým (způsobené škody), takže dostáváme značně nestabilní výsledek. Jakékoliv kvantitativní srovnání s možnými přínosy jaderné energetiky tedy není možné a závisí pouze na subjektivním hodnocení.

Stejně subjektivní je i posuzování "hospodářských a společenských" hledisek. Zákon pro jistotu ani neuvádí, kdo by měl tato hlediska posuzovat. V praxi to budou zřejmě opět loajální vládní úředníci, případně zainteresovaní jaderní vědci, o jejichž schopnosti posuzovat široká společenská hlediska lze úspěšně pochybovat.

Sporný je i poslední citovaný odstavec. Při jaderné havárii by většinu postižených zasáhla dávka ozáření nižší než ta, která vede k bezprostředním zdravotním následkům. Pozdější vlivy - nádorová onemocnění, genetické deformace aj. - lze těžko považovat za "bezprostřední". Zákon nestanoví jednoznačně, zda v takovém případě musí provozovatel jaderného zařízení vůbec přikročit k nějakým opatřením.


Odpady

Právě výdaje za likvidaci starých jaderných elektráren a zneškodnění radioaktivních odpadů tvoří zřejmě nejdůležitější položku v celé ekonomice tohoto způsobu výroby elektřiny. Bez jejich započtení do ceny elektřiny není možné prohlásit jadernou elektřinu za nejlevnější, ačkoliv se to u nás děje dosti často.

První doposud nezohledněnou položkou je cena rozebrání stavby staré elektrárny, která se po 30 až 50 letech provozu promění z velké části v horu radioaktivního šrotu. Nejde tedy jen o rozebrání obrovského množství betonu, ale i o jeho uložení jakožto radioaktivního odpadu. Návrh atomového zákona k tomu říká následující:

"Držitel povolení je povinen... vytvářet... rovnoměrně rezervu tak, aby peněžní prostředky byly k dispozici pro potřeby přípravy a realizace vyřazování z provozu v potřebném čase a výši..."

Princip je to jistě správný, ovšem v takto deklarativní podobě není použitelný. Výše odvodů, aby odpovídala skutečným potřebám, by měla vycházet z podrobného projektu na likvidaci jaderného zařízení. To je zatím v našich podmínkách neuskutečnitelné, protože takový projekt neexistuje ani na JE Temelín, ani na JE Dukovany. Proto jakékoliv odhady finanční položky nutné k jejich likvidaci jsou nepodloženy. A jak ukazují zkušenosti západních zemí, zpravidla bývají hrubě podceňovány. Například v USA rostou obdobné odhady o 9 % ročně po odečtení inflace, takže pak Kongresu nezbývá, než do zákona z roku 1995 uvést formulaci: "Náklady na likvidaci reaktorů nelze v současné době pro účely odvodů do příslušných rezerv plně zohlednit."

Není výjimkou situace, kdy skutečné náklady na likvidaci reaktoru dosáhly několikanásobku původního odhadu. Například společnost Yankee Atomic Electric Comapny (YAEC) požádala v roce 1985 o to, aby mohla zvýšit ceny elektřiny, protože odhad nákladů na likvidaci JE Yankee Rowe (Massachusetts) vzrostl ze 30 na 68 milionů USD. V roce 1989 zvýšila společnost cenu elektřiny podruhé, protože nový odhad již uváděl částku 98,4 milionu USD.

V roce 1992, kdy se YAEC rozhodla tuto elektrárnu definitivně zavřít, již rozpočet na její likvidaci představoval 247 milionů USD. A o dva roky později, v roce 1994, rozpočet na likvidaci reaktoru přesáhl hranici 370 milionů - tedy desetinásobek toho, co stála jeho výstavba.

Ještě problematičtější je ale ukládání vysoce radioaktivních odpadů - vyhořelého paliva, které je třeba bezpečně izolovat na statisíce let. Zde nebyla nikde na světě nalezena ani spolehlivá koncepce ani lokalita, nemluvě o podrobnějším projektu, takže se částky odváděné průmyslem do finančních rezerv mohou ukázat podhodnocené i řádově.

Druhým problémem spojeným s financováním ukládání vyhořelého paliva je riziko toho, že původce odpadů již vůbec nemusí v době jejich likvidace (po mnoha desetiletích) existovat. Ve světě se tato komplikace řeší tím, že příslušný fond spravuje nezávislá organizace, která stanovuje výši a plnění odvodů. Česká vláda si ovšem zmíněnou instituci, nazvanou Správa jaderného účtu, přizpůsobila svým potřebám takto:

"Orgány Správy jsou Rada a ředitel. Členy Rady a ředitele Správy jmenuje a odvolává ministr průmyslu a obchodu. Rada má 11 členů. Radu tvoří zástupci orgánů státní správy, původců radioaktivních odpadů a veřejnosti. Počet zástupců původců radioaktivních odpadů činí 6 osob, počet zástupců veřejnosti činí 2 osoby. Rada doporučuje ministrovi k předložení vládě ... plán činnosti a rozpočet Správy... doporučuje ministrovi návrh na stanovení odvodů na jaderný účet."

Správa tedy spadá do kompetence jediného ministra, a to pana Dlouhého. Vzhledem k tomu, že volí a odvolává její zástupce, má v jejím usměrňování prakticky neomezenou moc.

A co hůře, explicitně je stanoveno, že v radě Správy budou mít nadpoloviční většinu zástupci původců odpadů. Vzhledem k tomu, že Správa navrhuje ministrovi výši odváděných příspěvků, budou si takto zástupci jaderné energetiky určovat povinné splátky sami sobě.

O tom, že tuto zodpovědnou funkci budou plnit objektivně a že ministr nepodlehne jejich tlaku, svědčí jasný fakt: orientační částka v návrhu zákona se během posledního půlroku postupně snížila z původních 10 na 8 a nakonec na vládou schválených 5 haléřů/kWh...

(Mimochodem, důvodová zpráva uvádí, že se takto při předpokládaném množství vyrobené elektřiny v JE Temelín a JE Dukovany na účtu nahromadí asi 40 miliard korun. Na jiné straně důvodové zprávy se přitom celkové náklady na vybudování a provoz úložiště odhadují na 120 až 150 miliard korun.)


Havárie

Třetím závažným okruhem problémů, které atomový zákon řeší, je zodpovědnost provozovatele elektrárny za následky její havárie. Zásada navrhovaná pro tento případ vládou zní až neuvěřitelně:

"Odpovědnost držitele povolení za jadernou škodu... je omezena v případě jaderných zařízení pro energetické účely, skladů a úložišť vyhořelého jaderného paliva, určeného pro tato zařízení... na částku 6 mld. Kč Stát poskytuje záruku za uspokojení přiznaných nároků na náhradu jaderné škody, pokud nejsou uhrazeny z povinného pojištění... do částky 6 mld. Kč po vyčerpání plnění pojistitele v rozsahu 1,5 mld. Kč."

O tom, jak ohromné zodpovědnosti je takto provozovatel zbaven, si můžeme udělat představu podle největší jaderné havárie v historii, ke které došlo roku 1986 v Černobylu. Bezprostředně po havárii odhadovaly vládní orgány škodu na 3 až 5 miliard USD. Jen opatření na likvidaci havárie však během prvních tří let stála 19 miliard USD. V roce 1992 se ruský Výzkumný a vývojový ústav pro energetiku pokusil sečíst skutečné škody a došel k číslu 358 miliard USD. To je asi 9 bilionů korun, tedy 1500-krát více, než by musel hradit provozovatel. Připomeňme, že při navrhované horní hranici zodpovědnosti by si a.s. ČEZ takto mohla dovolit hradit ze svého čistého zisku každých deset let čtyři jaderné havárie.

Jak plyne z druhého citovaného odstavce, dokonce ani vláda by nemusela na náhradu škod vynaložit více prostředků než oněch 6 miliard korun. Je podezřelé, že vláda, která hlásá princip zodpovědnosti za učiněná rozhodnutí, by v případě jaderné energetiky nezodpovídala prakticky za nic, ačkoliv je to ona, kdo výstavbu a provoz schvaluje. V praktické rovině by to asi řešila s odvoláním na další paragraf týkající se odškodnění:

"Právo na náhradu jaderné škody se promlčí, jestliže nárok na její náhradu nebyl uplatněn ve lhůtě 3 let ode dne, kdy se poškozený o události, která vedla k jaderné škodě, a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nebo mohl dozvědět..."

Za újmu na zdraví, která se projeví později než za tři roky po havárii, tedy občan nemá nárok na odškodné. Přitom právě zdravotní následky, které lze v případě havárie očekávat, jsou dlouhodobé. Nádorové nemoci či genetická poškození způsobená ionizačním zářením se zpravidla projeví až po jednom či několika desetiletích od události, která k ozáření vedla. Děti z Černobylu by prostě měly smůlu.


Donucovací prostředky

Naprosto neadekvátně řeší zákon i postihy za porušení povinností, které stanovuje. Tento paragraf zní takto:

"Úřad uloží za porušení právní povinnosti stanovené tímto zákonem pokutu až do výše a) 100 milionů Kč tomu, kdo poruší zákaz využívání jaderné energie k jiným než mírovým účelům..., d) 10 milionů Kč osobě, která poruší zákaz dovozu radioaktivních odpadů k jejich uložení, neplní povinnost odvodů na jaderný účet nebo povinnost ukládání radioaktivních odpadů pouze osobou určenou k tomu..."

V obou uvedených, ale i dalších případech si není těžké představit situaci, kdy zisky z nepovolené činnosti bohatě vynahradí i nejvyšší možný výměr pokuty (Státní úřad pro jadernou bezpečnost, který je uděluje, má přitom možnost ji zcela prominout). Vzpomeňme jen na případ ilegálně dovezených a u Orlické přehrady vysypaných toxických odpadů firmou Fröhlich v roce 1992.


Účast veřejnosti

Po několika letech zoufalých zkušeností občanských iniciativ i obecních úřadů s povolováním a provozem jaderných zařízení není divu, že žádáme možnost atomový zákon připomínkovat. V něm totiž lze zabezpečit, aby se neopakovaly události jako znemožnění účasti v rozhodovacích řízeních nebo utajení i těch nejzákladnějších dokumentů o bezpečnosti jaderných elektráren a jejich vlivech na životní prostředí. Na druhou stranu lze tato práva v atomovém zákoně ještě více omezit. I to byl důvod, proč o připomínkování projevily zájem desítky občanských organizací, obcí i sdružení obcí.

Několik posledních měsíců, kdy se atomový zákon připravoval, naše obavy potvrdilo. Asi dvoutýdenní lhůta byla stanovena k připomínkování poslední verze Jakýmsi nedopatřením ji však někteří žadatelé získali až dva dny před vypršením termínu. Podle razítka na obálce se dalo usuzovat, že obálky tajemně bloudily nejméně týden, než našly správné adresáty.

Všichni dostali navíc jen základní text návrhu bez příloh a prováděcích vyhlášek, kterých je celkem sedmnáct a na které se zákon v mnoha klíčových oblastech odvolává (zařazení součástí jaderných zařízení do bezpečnostních tříd, limity ozáření osob jednotlivými radionuklidy, míru radioaktivity nutnou pro zařazení odpadu do kategorie "jaderný odpad", hranici radioaktivity, po kterou lze odpady volně vypouštět do životního prostředí, požadavky na zajištění bezpečnosti skladování a dopravy radioaktivních materiálů a mnoho dalších). Bez znalosti patřičných vyhlášek se lze k uvedeným oblastem skutečně jen těžko vyjadřovat.

Zjevnou neochotu umožnit nevládním organizacím a obcím plnohodnotné posouzení návrhu zákona si lze vysvětlit tím, že vláda s těmito subjekty již nadále vůbec nepočítá. Paragraf týkající se účastníků řízení, ve kterých Státní úřad pro jadernou bezpečnost uděluje povolení k činnostem souvisejícím s využíváním jaderné energie, je krátký:

"Žadatel je jediným účastníkem řízení [o povolení k činnosti]."

Zájmové organizace a dotčené obce, jejichž možnost účastnit se takových řízení závisela dosud na rozhodnutí příslušného úředníka, by po schválení současné podoby atomového zákona byly vyloučeny explicitně a bez možnosti odvolání se. Mají sice možnost být účastníky územního i stavebního řízení a s nimi souvisejícího projednání vlivů na životní prostředí, avšak klíčová rozhodnutí budou činěna bez nich.

Obec či občanské sdružení tedy budou mít možnost vyjádřit se k tomu, jestli střecha meziskladu bude z vlnitého či rovného plechu, ale veškeré otázky týkající se např. jaderné bezpečnosti použitých kontejnerů bude řešit na uzavřených jednáních Státní úřad spolu s a.s. ČEZ.


Přístup k informacím

Posledním okruhem, který atomový zákon řeší a který souvisí s předchozím, je otázka informování veřejnosti. Zákon v tomto ohledu píše pouze:

"Držitel povolení... je povinen... poskytovat přiměřeně veřejnosti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajemství."

Přiměřené informování s vyloučením informací, které jsou předmětem obchodního tajemství, tedy bude mít jako doposud pouze podobu informačních brožurek a novin vydávaných pro a.s. ČEZ public-relations firmou Hill and Knowlton.

Současný návrh atomového zákona je špatný. Bohužel, vládní strany činí vše, co je v jejich silách, aby jej do voleb v parlamentu prosadily. Jak nám na setkání v poslaneckém klubu ODA koncem ledna řekl ministr Dlouhý, nemůžeme počítat s tím, že své připomínky ve větší míře uplatníme. Vzhledem k množství dalších zákonů, které je třeba do voleb projednat, nezbude na ten atomový dost času, a z pozměňovacích návrhů je přijat průměrně jeden ze čtyřiceti. Uvidíme. 


Text původně vyšel v časopise Poslední generace.