Jan Beránek > Chytálky 24, 594 55 Dolní Loučky > T 604 207 305 > E jan.beranek@ecn.cz > W www.janberanek.cz

> Energetika

Atomová renesance se neblíží, už skončila

(16. června 2005, otištěno v LIterárních novinách č. 25/2005)

Řeči o renesanci jaderné energie jsou šikovně prodávaným mýtem. V poslední době se stále častěji objevují úvahy o renesanci jaderné energetiky. Ačkoliv ve skutečnosti toto průmyslové odvětví již delší dobu odumírá, k vytváření přeludu stačí málo: objednávka jednoho reaktoru ve Finsku a několik politických prohlášení o nutnosti stavby nových reaktorů jako prostředku k řešení klimatických změn.

Stačí se podívat na fakta a vidíme, že řeči o renesanci jsou spíše snem nebo dalším šikovně prodávaným mýtem. Po rozvoji v 60. a 70.letech, za nímž stály masivní státní subvence a politické vlivy, dosáhl celkový podíl jaderných reaktorů na světové výrobě elektřiny šestnáctprocent, na komerční výrobě veškeré energie se podílejí pouhými šest procent. Jejich počet v USA stagnuje od 70. let a v Evropě od let osm­desátých.

Počet reaktorů v provozu činí na celém světě 440, a protože jejich průměrné stáří je 21 let, vyžadovalo by pouhé udržení tohoto počtu vybudovat v nejbližších deseti letech osm­desát nových reaktorů (tj. uvádět dva nové reaktory do provozu co čtvrt roku). Reálné tempo výstavby bylo ovšem v uplynulé dekádě dvanáctkrát nižší. V následujícím desetiletí by se pak tempo výstavby muselo ještě dále výrazně zrychlit tak, aby se spustily další dvě stovky reaktorů, tj. aby se každých osmnáct dní zprovoznil jeden nový reaktor.

Stagnace jaderné energetiky nenastala proto, jak se někdy klamně uvádí, že by nové reaktory nebyly potřeba. Ve skutečnosti se na světě mezi léty 2000 a 2004 zvýšil celkový výkon elektráren o 150 000 MW, z toho ale na jaderné reaktory připadá pouze 3000 MW, tedy dvě procenta. Nové elektrárny se staví hojně, ale investoři dávají přednost jiným zdrojům energie. Jakmile byly jaderné elektrátny zbaveny všemožné státní podpory a ocitly se v konkurenčním prostředí, ukázaly se jako příliš riskantní a ztrátové investice.

Elektrárenské společnosti sice setrvale lobbují za obnovení jednostranných výhod, avšak návrat do období státního protekcionismu 70. let naštěstí není pravděpodobný – a bez něj si vedení firem do stavby nových reaktorů netroufne. Jadernému průmyslu se nyní snaží vycházet vstříc zejména vláda George W. Bushe, ale i v USA zůstávají řeči o jaderné renesanci pohádkou. Výstižně to před měsícem popsal Thomas Capps, šéf americké společnosti Dominion, která již zahájila řízení o územní povolení pro nové reaktory: „Žádné reaktory v dohledné budoucnosti stavět nebudeme. Standards & Poors by z toho dostali infarkt. A můj finanční ředitel nepochybně také.“

Koneckonců, i naše vlastní zkušenost s Teme­línem, který – pokud zrovna není odstaven – vyrábí elektřinu dráž, než ji ČEZ dokáže prodat, by měla být dostačující lekcí o tom, že projekty prosazené politickou vůlí bez ohledu na ekonomiku jsou nakonec pro společnost dlouhodobou ztrátou.
Ani jaderné elektrárny nevyužívají obnovitelné zdroje, zásoby využitelného uranu by při dnešní spotřebě nevystačily déle než zásoby fosilních paliv. Pokoušet se tuto skutečnost obejít reinkarnací starých technologií, jako je přepracování vyhořelého paliva, je obelháváním veřejnosti i politiků.
Tento proces se ukázal již v minulosti jako krajně nákladný, riskantní a z ekologického pohledu nepřijatelný. Separovat izotopy z vyhořelého paliva k dalšímu využití se „vyplatí“ jen tam, kde tuto technologii využívají současně i k výrobě plutonia pro jaderné zbraně – pokud se redukuje na civilní využití, je hluboce ztrátová. Přesvědčit se o tom mohli Britové, kteří po dvanácti letech provozu, několika haváriích a miliardových ztrátách ukončují za masivních státních dotací provoz přepracovacího závodu THORP v Sellafieldu. Posledním hřebíčkem do jeho rakve byla měsíc utajovaná nehoda z letošního dubna, kdy z prasklého potrubí uniklo 20 tun vyhořelého paliva rozpuštěného v kyselině dusičné. Uniklý roztok obsahoval i 160 kilogramů plutonia, tedy dostatek na dvacet jaderných náloží, a obsluze trvalo téměř rok, než po chybějícím materiálu začala vůbec pátrat.

Tváří v tvář všem potížím nezbývá ani horlivým zastáncům jádra uznat, že reaktory nejsou spásou ani pro světovou rostoucí spotřebu, ani pro klimatické změny, jak dlouhá léta slibovali. Snaží se ale jadernou energetiku udržet naživu alespoň přesvědčováním, že může a musí být součástí širšího řešení.

Podstatou tohoto řešení ale vzhledem k tenčícím se zásobám známých zdrojů a neudržitelnému zatěžováním životního prostředí nemůže být nic jiného než výrazné snížení spotřeby v příštích několika desetiletích.

Potíž s jadernými elektrárnami, opět dokonale prokázaná v minulosti, je ovšem ta, že jsou strukturálně neslučitelné se strategií snižování spotřeby energie. Jaderné elektrárny vyžadují obrovské vstupní investice a doba od rozhodnutí o výstavbě po spuštění reaktoru je delší než jedno desetiletí. Aby se pak vůbec investované prostředky a úsilí měly šanci vrátit, nezbývá ani jejich provozovateli, ani státu, který na takovou cestu vsadí, než udělat všechno pro to, aby po dobu životnosti elektrárny – tedy příštích čtyřicet let – byl zajištěn odběr vyrobené elektřiny, a to v plné výši instalovaného výkonu. Výkon reaktorů totiž nelze pružně regulovat.

Investicemi do jaderných elektráren se tak společnost do budoucna zavazuje dál kráčet po cestě, která se již dnes ukázala jako slepá.