Jan
Beránek
> Energetika
Kjóto pokračuje i bez Bushe
(15.
prosince 2005)
Dobrých zpráv o stavu světa je málo, takže tady je jedna: celosvětové jednání o klimatických změnách v Montrealu uspělo. Podařilo se prosadit pokračování Kjótského protokolu, díky kterému budou průmyslové státy vázány konkrétními cíli ve snižování skleníkových emisí i po roce 2012. USA, které v klíčový moment demonstrativně opustily jednací sál, zůstaly v izolaci. A následná jednání, k nimž se ostatní účastníci dohody pro příští roky zavázali, mohou napravit problematická místa v mechanismech praktického plnění závazků.
Vedlejším, ale důležitým přínosem montrealské konference bylo i to, že česká média více psala o množících se důkazech proměny klimatu. V tundře přestává sněžit a severní ledový oceán ztrácí ledový příkrov, protože polární oblasti se oteplují rychleji než zbytek Země. Devět z deseti nejteplejších let v historii měření nastalo od roku 1990, z toho letošní rok podle předběžných údajů NASA vytvoří nový teplotní rekord. V Grónsku začaly tající ledovce klouzat směrem do moře, což má kromě zvyšování hladiny moře další pozorovatelný efekt. Sladká, a proto méně hustá studená voda z ledovců nemůže klesnout do hlubin, kudy jinak od pobřeží proudí do jižních teplých krajin a ohřátá se pak při hladině vrací zpět na sever. Slábne tak pro velkou část Evropy životně důležitý Golfský proud. Poprvé v historii byl zaznamenán hurikán na jih od rovníku - tentokrát zasáhl Brazílii, podle vědců se však takové bouře budou v jižních šířkách formovat častěji.
Málo jsme se ale mohli dočíst o průběhu jednání, konkrétních návrzích a jejich souvislostech. Víme třeba, že delegace zemí EU prosazovala jako cíl, aby globální oteplení způsobené lidmi nepřekročilo dva stupně Celsia - to se považuje za kritickou hranici, za kterou hrozí katastrofální a nevratné následky. Světové klima je ale velmi složitý mechanismus s některými neznámými a s velkou setrvačností, proto je nezbytné takový cíl přeložit do praktických a v každé chvíli sledovatelných parametrů. Tím je množství emisí skleníkových plynů, které by v průmyslových zemích měly do roku 2020 klesnout o 30 % a do roku 2050 o 80 % (jako výchozí hodnota se v souladu s Kjótským protokolem počítá rok 1990).
Kjótský protokol v současné podobě ukládá průmyslovým zemím snížit emise o pouhých 5,2 % do roku 2012, a to ještě s takovými pravidly, které mají řadu děr a snižování umožní obcházet. Je to tedy očividně jen první, maličký a hodně nesmělý krok k výslednému cíli. Proto bylo třeba dohodnout se na tom, že se začne včas vyjednávat pokračování dohody, a to pokud možno v rámci Kjótského protokolu, tedy v podobě zcela konkrétních a současně závazných cílů pro další snižování emisí. Nebylo to snadné.
Delegace USA jako jediná hned při příjezdu do Montrealu prohlásila, že je proti jakémukoliv závaznému režimu, a tedy proti Kjótskému protokolu v dnešní i v budoucí podobě. V jednu chvíli USA odmítly použití slovo "dialog" v návrhu závěrečné rezoluce. A když kanadský premiér Paul Martin, který předsedal závěrečnému jednání, na neustálé maření jednání ze strany Spojených států reagoval slovy "svět se pohne kupředu i bez obstrukcí Bushovy administrativy", hlavní vyjednavač USA okázale opustil sál.
Podobně se pokoušely dohodu torpédovat další státy, které hájily své krátkodobé "národní" zájmy. Například Saúdská Arábie se snažila podmínit a zpochybnit závaznost snižování emisí. Japonsko, Kanada a Austrálie prosazovali díry v podobě benevolentních podmínek pro to, aby růst emisí mohlo kompenzovat lesnictví. Některé státy odmítaly jednostranně snižovat emise, aniž by se k témuž zavázaly USA jako jejich bezkonkurenčně největší původce. Další velcí znečišťovatelé zase odmítali své polepšení, pokud prý nebude omezení platit i pro další země, jako je Indie a Čína.
Tím se pootevřelo téma spravedlivých podmínek pro jednotlivé státy a regiony. Je sice na jedné straně pravda, že právě vývoj skleníkových emisí v Indie a Číně bude vzhledem k počtu jejich obyvatel a živelně rostoucímu průmyslu mít v dlouhodobějším výhledu rozhodující vliv na stav klimatu. Zároveň ale je jasné, že na dosavadním přihřívání planety mají ze 60 až 80 % podíl průmyslové státy, kde žije pouhá čtvrtina světové populace. Při zvážení souhrnných emisí za posledních 150 let, kdy si tyto země na úkor dnešního prostoru pro ostatní budovaly svůj průmysl, se při současných trendech hlavní zodpovědnost za změny klimatu převáží z průmyslových zemí na země chudé až v horizontu let 2050 až 2065.
Bylo by ale doslova sebevražedné tvrdit, že za padesát se situace možná otočí, a kvůli tomu nic nedělat. Snad nejpřesvědčivějším a trvale platným ukazatelem tak zůstává podíl emisí skleníkových plynů na osobu. Zatímco v USA připadá na jednoho obyvatele ročně 21 tun CO2, v Evropské unii je to 8,5 tuny ročně, v Číně je to 2,6 tuny a v Indii 0,9 tuny. Trvale únosná, a tedy cílová hodnota se odhaduje na 2 až 3 tuny CO2 na osobu ročně.
Pro srovnání, na hlavu Čecha padá ročně 12,5 tuny CO2, což nás řadí mezi nejhorší znečišťovatele na světě. Česká delegace v Montrealu podle pozorovatelů patřila mezi ty progresivní, za to budiž pochválena. Naše vláda se ale chová zcela jinak. Zatímco venku káže vodu (vzhledem k jindy sobeckým a omezeným českým postojům však zaplaťpánbůh aspoň za to), domácímu průmyslu nalévá vína, až číše přetékají. Letos například přidělila českým podnikům takový objem povolenek k vypouštění skleníkových emisí, že nemusí své emise vůbec snižovat a ještě jim zbude tolik, že si jejich prodejem do jiných zemí bohatě přivydělají. Schválená energetická politika našeho státu zmiňuje klimatické změny jako sedmou prioritu třetí kategorie. O Paroubkově tlaku na pokračující v rabování a spalování severočeského uhlí i za cenu bourání obcí nemluvě.
S velkou mírou viny máme my Češi za stav a budoucnost světa také velkou zodpovědnost. Naplnit ji bude třeba už v příštích letech a nejbližších desetiletích.
Jan Beránek