Jan
Beránek
> Energetika
Krize energetiky je krizí rozumu
(2. září 2005, otištěno v Literárních novinách č. 36/2005)
Zdražování elektřiny způsobuje
monopol ČEZ a nerozumná investiční politika. Jak dlouho ještě potrvá, než
lidem dojde trpělivost a přestanou každý měsíc platit zvláštní
energetickou daň pro ČEZ?
Zase se bude zdražovat
energie. Plyn o patnáct až dvacet procent, elektřina o deset až patnáct
procent, u ceny ropy ani nevíme, jestli se o nějaký strop vůbec zarazí. Je
v pořádku, aby vzácné věci byly drahé, ale budeme si připlácet oprávněně
a do správné kapsy?
Zdražení elektřiny prosadila společnost ČEZ.
Před dvěma lety, kdy jí vláda předávala většinu distribučních sítí,
tato firma i politici obhajovali rozšíření energetického monopolu tím, že
jedině silný ČEZ může uchránit české spotřebitele před evropskými
cenami elektřiny, na nichž by tady chtěli nekřesťansky vydělávat západní
investoři. Dnes, když nás má ČEZ v hrsti, dožaduje se zdražování s tím,
že ceny u nás zaostávají za evropskými, což je třeba změnit, jinak zajde
na úbytě. Politici mu opět vycházejí vstříc.
Něco tu ale nesedí: čistý pololetní zisk
společnosti ČEZ v roce 2005 přesáhl deset miliard korun, na konci roku očekává
rekordních patnáct miliard korun. Akcie společnosti, které se právě před
rokem prodávaly za 208 korun, stojí dnes 633 korun.
Kde je chyba? V monopolu a v popletenosti, případně
zlém záměru. První dovršil a druhé tím potvrdil Václav Klaus, když
minulý týden jmenoval šéfem českého antimonopolního úřadu Martina
Pecinu. Ten dosud z pozic náměstka ministra průmyslu a člena dozorčí rady
ČEZ ze všech sil obhajoval posilování monopolu ČEZ. Tato společnost tak
dnes vlastní severočeské uhelné doly, vápencové lomy, jaderně-strojírenskou
firmu Škoda Praha, pět z osmi regionálních distributorů elektřiny.
Dokonce už se stala většinovým majitelem Ústavu
jaderného výzkumu v Řeži, který pro státní úřady vypracovává „nezávislé“
expertýzy bezpečnosti jaderných elektráren. Kromě toho ČEZ získal
distributory v Bulharsku a v Rumunsku a snaží se skupovat konkurenci i na
Slovensku a v Polsku. Pecina si za své nemalé zásluhy na tomto stavu užívá
bohaté výhody, které ČEZ poskytuje členům dozorčí rady. Tento člověk
bude příštích šest let z vůle vlády a prezidenta dohlížet nad tím, aby
u nás nevznikaly monopoly a nezneužívaly své postavení.
Za pár let, až bude ve Strakovce osvícenější
vláda a na Hradě jiný prezident, si ale snad na monopoly přece jen došlápneme.
Druhým a výrazně dlouhodobějším problémem podílejícím se na zdražování
je investiční politika, tedy právě to, čím se ČEZ ohání při tlaku na
vyšší ceny elektřiny. Musíme prý myslet na budoucnost a v příštích
dvaceti letech vybudovat nové zdroje energie, což bude stát hodně peněz. Je
to ale zároveň tak, že co za ně postavíme, předurčí cenu energie na několik
desetiletí.
Fanoušek monopolů Pecina má v této otázce
jasno: z jeho dílny vyšla energetická koncepce schválená v roce 2003, která
počítá s dalšími uhelnými kotly a jadernými reaktory. Aby jejich rozvoj
usnadnil, obhajoval zrušení limitů těžby uhlí s důsledkem likvidace několika
dalších severočeských obcí a stejně tak i prodej státního podílu uhelných
dolů – komu jinému než společnosti ČEZ.
Jaderná energetika je za zenitem
Globální změny klimatu a nutnost snížit české
emise skleníkových plynů, které na osobu převyšují o padesát procent průměr
EU a řadí ČR do první desítky nejhorších znečišťovatelů na světě,
jej nepálí – na veřejném projednávání v říjnu 2003 prohlásil:
„Nehrajeme si na zachránce Bangladéše nebo tichomořských ostrovů, prostě
ta naše produkce CO2 ve světovém měřítku je něco naprosto zanedbatelného.“
Zhruba stejnou mírou zodpovědnosti a prozíravosti
se vyznačují i plány na stavbu dalších jaderných reaktorů; jako by nestačilo,
že ještě dlouhá léta budeme doplácet na ztrátovou investici v Temelíně.
Klasická jaderná energetika je za zenitem, stejně jako těžba ropy. Nových
reaktorů se staví poskrovnu, průměrné stáří jaderných bloků převyšuje
dvacet let, ve fondech určených na likvidaci odpadů chybějí závratné částky.
K tomu se celosvětově zvyšuje riziko jaderné
havárie, což je dáno stárnutím elektráren a jejich zařízení, ekonomickým
tlakem nutícím společnosti šetřit za každou cenu na personálu a na
provozních nákladech a v neposlední řadě rozmáhajícím se terorismem.
Jaderné elektrárny, zejména ty ze sedmdesátých a osmdesátých let, kterých
je většina, jsou přímo ideálním terčem – útočník jedním úderem může
dosáhnout hned několika drtivých cílů: vyřadí z provozu velký zdroj
energie, zničí ikonu technického pokroku daného státu a způsobí dlouhodobé
radioaktivní zamoření.
To, že radioaktivní záření není neškodné
nebo je dokonce prospěšné, jak už několik let do oficiálních posudků píší
čeští experti s licencí ministerstva životního prostředí, nám přitom
nově připomněla rozsáhlá studie o rizicích ionizačního záření zveřejněná
na konci června Americkou akademií věd. Publikace potvrzuje již dříve zjištěný
poznatek, že neexistuje tak nízká dávka radioaktivního záření, aby mohla
být považována za bezpečnou. Riziko i velmi nízkých dávek záření je
stejné nebo dokonce vyšší, než se v minulosti předpokládalo, a i samotná
přírodní úroveň radiace způsobuje některé druhy rakoviny. Dodatečné ozáření
umělými zdroji riziko nevyhnutelně dále zvyšuje.
Nemůže nám ale jaderná energetika nabídnout
v budoucnu nový, čistý a bezpečný typ reaktoru? Nejlepším tahákem je v
tomto ohledu termojaderná fúze. Po dlouhých letech tahanic mezi Evropou a
Japonskem se politici konečně dohodli, že společný experimentální reaktor
ITER bude stát ve Francii. Odhadované náklady dosahují dvanáct miliard
dolarů (asi dvě stě devadesát miliard korun), což z fúzního reaktoru činí
jeden z nejnákladnějších mezinárodních projektů na světě, srovnatelný
snad jen s Mezinárodní vesmírnou stanici.
V případě fúzního reaktoru je ve hvězdách
sama jeho uskutečnitelnost. V reaktoru se musí zahřát velká množství
plynu na plazmu o teplotě vyšší, než jaká panuje v nitru Slunce, tedy na
desítky milionů stupňů Celsia. Takto žhavá plazma je třeba udržet v
prostoru uvnitř reaktoru, aniž by přišla do kontaktu s jeho stěnami – k
tomu slouží silné magnetické pole. Nositeli energie uvolněné při jaderné
fúzi jsou však volné neutrony, které nemají elektrický náboj, a proto je
v magnetickém poli nelze udržet. Dalším technickým oříškem proto bude,
jak reaktor a jeho konstrukce zvládne intenzivní neutronové záření, kterému
bude vystaven. The Economist okomentoval nedávno projekty Mezinárodní kosmické
stanice i fúzního reaktoru ITER slovy: „Oba projekty mají kořeny ve
velmocenské politice 80. let a ve snaze překonat studenou válku společnými
ambiciózními plány… Dnes nemají žádné ekonomické ani vědecké
opodstatnění zdůvodňující nesmírné náklady, které máme společně
platit.“
Nakonec tedy snad přece jen dostaneme rozum. Plánujeme-li
energetické zdroje pro další generaci, nemůžeme si už dovolit ignorovat
klimatické změny, docházející suroviny a podstupovat rizika, která veřejnost
z dobrých důvodů odmítá přijmout. Když nebudeme v příštích letech peníze
utápět v zastaralých a neefektivních technologiích, budeme moci investovat
do rozvoje obnovitelných zdrojů energie a především
do snižování její spotřeby. Jedině to je cesta, jak udržet v budoucnu účty
za energii v přijatelné výši.