Jan
Beránek
> Energetika
Jan Beránek
Ve stínu technických diskusí o bezpečnosti zůstávají další, snad ještě podstatnější souvislosti navrhované renesance jaderné energetiky. Hrozí, že vedle enormních hospodářských nákladů by za ni naše společnost musela zaplatit omezením demokracie, nadřazením průmyslu nad občana a vážným zvýšením geopolitických rizik v podobě nekontrolovatelného šíření jaderných zbraní.
„Nastává doba, kdy nebude příliš mnoho záležet na tom, komu patří uhlí a nafta světa. Dny, kdy národové bojovali o naftu, minuly. V atomovém věku bude mít člověk po prvé v dějinách světa k disposici energii v takovém množství, aby se utkal se silami Matky Přírody. Žádný zápas v košíkové nebude ve věku atomové energie odvolán pro déšť, žádný letoun se nevyhne některému letišti pro mlhu, žádné město nezažije v zimě ucpání pouliční dopravy pro silný sníh. Letoviska budou moci zaručiti dobré počasí a umělá slunce usnadní pěstování obilí a bramborů. Až nastane den, kdy atomová energie bude k disposici v neomezeném množství, dostane se lidstvo do období stejně odlišného od nynějšího, jako se liší nynější život od života starého Egypta.“ Toto šedesát let staré proroctví nezveřejnilo prostřednictvím agentury TASS Stalinovo politbyro, ale publikoval je David
Dietz, americký popularizátor přírodních věd oceněný Pulitzerovou cenou.
Výstižně to ukazuje, že budovatelská vize atomového věku byla ve čtyřicátých a padesátých letech sdílena napříč politickými bloky. Naplnění svých představ Dietz očekával nejpozději do pětadvaceti let. Uplynulo ale let šedesát, jaderné technologie spolykaly biliony dolarů, a přesto sen o atomovém věku leží v troskách.
Jaderná energetika vyrábí pouze pět procent světové spotřeby energie a její podíl v příštích dvaceti letech bude v důsledku stárnutí a postupného vyřazování čtyř stovek reaktorů nevyhnutelně klesat, a to i kdyby se uskutečnily nejrůžovější sny o brzké výstavbě několika desítek nových bloků. působivou vizí atomového věku se krčily už kdysi, jenže postupně nabobtnaly natolik, že původní plán beznadějně zavalily jako kaše z hrnečku vař. Zdravá skepse vůči takzvané jaderné renesanci je na místě už proto, že ani dnešní spřádání velkolepých plánů není podloženo žádnými novými bezpečnostními zárukami, žádnými novými vynálezy, jimž by se dařilo kaši dostat pod kontrolu. Vize se jen schovávají za mlžnou clonou a za novou kulisu.
Četl jsem nedávno pozoruhodný výrok jistého státníka, jehož jméno si teď nevybavím: „Když není možné vyřešit nějakou krizi, je potřeba ji prohloubit.“ George W.
Bush, Vladimír Putin a Tony Blair, kteří letos patří na světových fórech mezi hlavní hlasatele jaderného obrození, se bohužel chovají, jako by se touto radou řídili. Jenže jak to často u politiků bývá, pro správné pochopení situace je někdy důležitější než jejich deklarace to, co neřeknou. Podívejme se, co se pod vábničkou tohoto obrození, nebo-li druhého pokusu o vybudování atomového věku, skutečně skrývá.
Černá díra pro státní finance
Ačkoliv jsou jaderné elektrárny již padesát let zavedenou technologií, dodnes nejsou bez nejrůznějších státních výhod ekonomicky schopny obstát v konkurenci s jinými zdroji energie. To je tristní i z dalšího důvodu – kvůli velkým nadějím i ohromným financím, které už spolykalo jaderné zkoumání. Bez valného reálného výsledku. Jaderné reaktory odčerpaly z kapitol na výzkum a vývoj energetických zdrojů ve státních rozpočtech zemí OECD jen za posledních třicet let částku sto šedesát miliard dolarů, což je více než všechny ostatní technologie dohromady. Další desítky miliard dolarů ze státních rozpočtů na ně ještě budeme doplácet.
Jen ve Velké Británii odhaduje státní Úřad pro likvidaci jaderných zařízení
(NDA), že jaderné dědictví v podobě odpadů a vyřazených elektráren přijde státní kasu na neuvěřitelných sedmdesát miliard liber, asi tak tři biliony korun. Počátkem června dokonce list The Observer přinesl informaci, že ministr Gordon Brown již informoval členy kabinetu o tom, že skutečné náklady budou ještě o dvacet miliard liber vyšší. To vše se týká už existujících reaktorů, které byly – rovněž díky dřívějším dotacím – vybudovány a uvedeny do provozu při prvním pokusu o nastolení atomového věku. V částce není zahrnuta státní pomoc elektrárenské společnosti British Energy ve výši přes tři miliardy liber, která ji v roce 2002 zachránila před bankrotem. I když se v kontextu jedná o částku poměrně malou, jde v přepočtu o 170 miliard korun a celá akce byla podrobně vyšetřována Evropskou komisí z důvodu nedovolené státní pomoci jednomu subjektu na liberalizovaném konkurenčním trhu.
Masivní finanční dotace, které jaderný průmysl spolykal a které žádá i do budoucna, vedly ke vzniku paradoxní politické situace. Britská konzervativní strana, která tradičně stála na jeho straně, si vyměnila roli s labouristy, jejichž postoj byl původně dlouho skeptický. Zatímco dnes je Blair apoštolem nových reaktorů, konzervativci se staví proti jakékoliv jejich státní podpoře a zvýhodňování, což de facto tyto projekty velice účinně pohřbívá.
Není zatím žádný rozumný důvod se domnívat, že u případných nových bloků státní pomoc potřeba nebude. Naopak, průmysl a elektrárenské společnosti se domáhají celé řady ekonomických výhod a dotací, bez kterých prý nebude možné nové reaktory vůbec začít stavět. Nový energetický zákon, který v americkém Kongresu prosadil v létě 2005 George W.
Bush, předpokládá podporu novým reaktorům ve výši třinácti miliard dolarů. Zavádí přitom zcela bezprecedentní institut, jako například finanční kompenzace pro investory v případě, že se povolovací řízení příliš povleče. Druhý příklad: letos v dubnu byl zveřejněn první odhad nákladů na realizaci Bushova ambiciózního plánu na Globální jaderné energetické partnerství
(GNEP). Do roku 2020 by na něj federální rozpočet musel přispívat částkou čtyř miliard dolarů ročně, a pak by náklady narůstaly až na šedesát miliard v roce 2100.
Britské koncerny, povzbuzené rétorikou Tonyho Blaira o výstavbě deseti nových reaktorů, požadují nyní investiční pobídky v podobě garantované výkupní ceny jaderné elektřiny nebo v podobě povinné kvóty pro jadernou elektřinu v tamní elektrárenské síti. Jedná se přesně o tytéž mechanismy, jaké v posledních letech přijala většina evropských zemí na podporu obnovitelných zdrojů energie – u nich je ale toto zvýhodnění oprávněné, neboť se jedná o skutečně nové a rozvíjející se technologie, které dosud dostaly do vínku jen zlomek státních dotací oproti reaktorům.
Ovšem nemusíme chodit příliš daleko: na sousedním Slovensku prosazuje průmysl výstavbu dvou dalších reaktorů v jaderné elektrárně
Mochovce. Nový vlastník podniku Slovenské elektrárne, kterým je od letošního dubna italská společnost
ENEL, si však výhodnost (či spíše nevýhodnost) investice dobře spočítala a s tamní vládou tvrdě vyjednává o daňových prázdninách, urychleném odpisu investice, nevyplácení státního podílu na dividendách, úhradě některých kontraktů prostřednictvím státních firem nebo snížení odvodů na jaderný účet, ze kterého se mají v budoucnu platit náklady na likvidaci reaktorů a ukládání odpadů. Celkový balík požadovaných výhod tak představuje sumu dvou až tří miliard
euro.
Demokracie a zdraví musí stranou
Posílen argumentem klimatických změn a nutnosti drasticky snížit skleníkové emise v příštích dvaceti letech začíná jaderný průmysl vznášet požadavky donedávna nevyslovitelné. V USA, ve Francii, ve Velké Británii – o Rusku nemluvě – zaznívá, že v zájmu výstavby nových reaktorů má stát změnit dosavadní pravidla. Koncerny se vedle přímých ekonomických výhod domáhají i změkčení podmínek při schvalovacím řízení, při kontrolách jaderné bezpečnosti i při ukládání radioaktivních odpadů, což jsou činnosti značně nákladné a z dobrých důvodů komplikované.
Ve Spojených státech tak administrativa nyní zavádí exkluzivně pro jaderný průmysl zjednodušené postupy, jako jsou například generické schvalování a spojené schvalovací řízení. V prvním případě to znamená, že z hlediska bezpečnosti již není posuzována každá elektrárna jednotlivě, ale povolení je jednorázově uděleno na základě univerzálního projektu. Spojených schvalovacím řízením se pak uděluje zároveň povolení k umístnění, stavbě i provozu jaderného reaktoru. Nadto již Kongres schválil mechanismus i prostředky na kompenzace investorů pro případ, že se schvalování protáhne – a to včetně případů, kdy bude projekt úspěšně napaden u soudu ze strany daného státu nebo indiánského kmene. První dva nové reaktory, které se případně začnou schvalovat (poslední uskutečněná stavba reaktoru v USA byla schválena v roce 1973), mají nárok od ministerstva energetiky žádat pro takový případ náhradu ve výši pěti set milionů dolarů, tedy asi dvanáct miliard korun, následující čtyři projekty mají šanci domáhat se poloviční částky.
Stejně tak se zjednodušení licenčních řízení domáhají firmy i ve Velké Británii. V Japonsku se nyní dokonce uvažuje o tom, že inspekce zaměřené na jadernou bezpečnost, které provádějí tamní úřady v jaderných elektrárnách, budou probíhat méně často – a to navzdory několika alarmujícím nehodám v posledních letech.
Trendy jsou jednoznačné: omezit kontrolní roli státu, a tedy i občanů jak v detailním posuzování a schvalování nových reaktorů, tak i při dozoru nad jejich bezpečností během provozu.
Bezpečí jen se státním ručením
To, že právě bezpečnost zůstává navzdory deklaracím o pokroku a zlepšení technologií Achillovou patou jaderného průmyslu, lze doložit na několika příkladech. Aniž bychom zabíhali do technických detailů, zamysleme se nad následujícími fakty.
Na jedné straně jsme přesvědčováni o tom, že pravděpodobnost těžké nehody spojené s masivním únikem radioaktivity je zcela zanedbatelná. Na základě toho české státní úřady dokonce odmítají takové scénáře během veřejných projednávání vlivů na životní prostředí podle zákona analyzovat, s odkazem právě na to, že jde o příliš hypotetickou situaci. Na druhé straně ale vidíme, že firmy a investoři shodně požadují legislativní omezení jejich odpovědnosti za potenciální škody při takové události. Vznikla k tomu dokonce na mezinárodní úrovni takzvaná Vídeňská konvence.
V České republice byla tato konvence transponována do atomového zákona tak, že provozovatel jaderné elektrárny (ČEZ) nese odpovědnost za způsobené škody maximálně do výše šesti miliard korun, na Slovensku je to dokonce pouhých 75 milionů euro, tedy necelá polovina. Ve Spojených státech tuto výjimku zakotvil takzvaný
Price-Andersonův zákon, stanovující strop odpovědnosti jaderného průmyslu na 9,4 miliardy dolarů – i to je však jen zlomek možných škod, které by těžká jaderná nehoda mohla způsobit. Ptejme se tedy, proč průmysl, který nás nutí věřit stoprocentně ve spolehlivost svých reaktorů, na druhé straně požaduje po státu, aby byl zproštěn finanční zodpovědnosti pro případ, že k těžké havárii skutečně dojde?
Nedávno jsem měl možnost pochopit, že nedůvěru ve své reaktory nechová jen samotný jaderný průmysl, ale je obecněji sdílená dalšími sektory byznysu. Sotva můžeme třeba pojišťovny podezírat z toho, že by v případě jaderné energetiky podléhaly jednostranné iracionální panice. Přesto, když jsem si pozorně procházel podmínky společnosti Kooperativa pro cestovní pojištění, jsem zůstal jako u vytržení při četbě článku jedenáct: pojištění se nevztahuje na případy, kdy k úrazu nebo úmrtí došlo v důsledku válečných událostí, vzpoury, stávky, povstání, teroristických útoků… nebo… působením jaderné energie.
Fakt, že nás průmysl tahá za nos a pro jaderné reaktory žádá výhody na úkor bezpečnosti občanů, dokreslím ještě jedním konkrétním příkladem: budování úložiště vysoce radioaktivních odpadů, zejména vyhořelého jaderného paliva, ve Spojených státech v lokalitě Yucca Mountain.
Vedle chronického navyšování rozpočtu je pozoruhodné, jak se státní úřady snaží projekt usnadnit tím, že změkčují své původní bezpečnostní požadavky a ohýbají vlastní předpisy. Patrně poslední, ale výmluvnou ukázkou nadřazování politického zadání dokončit úložiště stůj co stůj i na úkor bezpečnosti obyvatel je kauza s limity radioaktivního záření. Federální Agentura pro životní prostředí
(EPA) vyhlásila v rámci předpisů pro Yucca Mountain, že dávka radioaktivního záření způsobená úložištěm nesmí překročit 0,15 miliSievert za rok. Tento limit byl ale stanoven jen na dobu prvních deseti tisíc let po zprovoznění úložiště, což je v rozporu s doporučením americké Národní akademie věd, podle kterého je třeba zajistit ochranu obyvatel po dobu jednoho milionu let. Federální soud proto limity EPA v červenci 2004 na žádost státu Nevada a koalice ekologických organizací zrušil a vrátil je zpět k novému projednání. EPA situaci vyřešila šalamounsky. V srpnu 2005 vyhlásila nové limity, podle kterých platí maximální přípustná dávka 0,15 miliSievertu ročně po dobu prvních deseti tisíc let a pro následné období až do jednoho milionu let se zvyšuje na třiadvacetinásobek, konkrétně na 3,5 miliSievert ročně. To by podle nedávno publikovaných výsledků expertního panelu Akademie věd
(BEIR VII) znamenalo celoživotní riziko vzniku rakoviny pro tři ze sta takto zasažených obyvatel. Sama EPA přitom v minulosti opakovaně prohlašovala, že dávky nad jeden miliSievert ročně představují nebezpečnou míru rizika. A nyní navrhuje považovat více než trojnásobné dávky za přijatelné.
Na stejný problém s úložištěm narazili i ve Velké Británii. Zatímco krátkodobě lze garantovat spolehlivou izolaci radioaktivních odpadů, v horizontu milionu let už hrozí vážná kontaminace spodních vod a zdravotní riziko pro budoucí generace. Podle čerstvě publikovaných údajů vládní agentury Nirex hrozí u plánovaného úložiště v dlouhodobém horizontu překročení povolených limitů ozáření pětiset- až tisícinásobné.
Smělé atomové vizi se poněkud drolí její hliněné nohy. Zároveň se ale zdá, že se za uplynulé půlstoletí vznesla tak vysoko do oblak, že už ani nepotřebuje spolehlivé základy. Stačí, když ji drží propletená síť státních a průmyslových zájmů, ekologicky uvědoměle okřídlená klimatickými změnami. Původně ambiciózní představy o bezpečnosti a naprosté neškodnosti raději zmírní svoje tvrdé požadavky a úsudky, než aby torpédovaly tak velkou planetární naději, utěšující a snadno uchopitelnou skrze její vědeckou zázračnost a megalomanské ambice. Poměrně snadnou úlohu v této hře zastává obojí manipulace – nadšenecká i hrůzyplná, neboť radioaktivní nebezpečí uniká vnímání lidských smyslů. Můžeme se jádra, záhadného, pudově nedůvěřivě obávat nebo mu civilizačně a vědecky fandit. Střízlivějším nezbývá než usilovat, aby politická i průmyslová lobby přec jen neudržela na uzdě poctivá odborná zkoumání a ekonomické bilance. Třeba časem rozpoutají protijadernou řetěžovou reakci, dostatečně mohutnou na rozštěpení houževnatého poválečného mýtu.