Jan
Beránek
> Energetika
Bublifuk George Bushe narkomany nevyléčí
(25.
2. 2006)
Ve své poslední Zprávě o stavu unie pronesl americký prezident slova, která obletěla svět: „Amerika je závislá na ropě“. Očekávaný obrat, o kterém se záhy začalo spekulovat, se ale nekoná. Necelý měsíc poté bubliny splaskly a vše zůstává při starém, ne-li ještě hůř.
V první
chvíli to vypadalo slibně. Prezident země, která spálí nejvíce ropy na světě,
trefně pojmenoval skutečný stav, ve kterém se jeho národ nachází. Přiléhavým
slovem „addict“, které použil, se označují skuteční narkomani. Ameriku
tím neobjevil, ale jak vám poví každý terapeut, přiznání pravdy je prvním
a klíčovým krokem, bez kterého žádnou závislost vyléčit nejde. Řešení
navržené Bushem spočívá v rozvoji „čistých“ technologií, které
by podle něj do roku 2025 nahradily 75 % dovozu ropy z Blízkého Východu.
V podobě balíčku nazvaného Moderní energetická iniciativa („Advanced
Energy Initiative“) slibuje „bezemisní spalování uhlí, revoluční solární
a větrné technologie a čistou, bezpečnou jadernou energetiku“.
Není
divu, že tato pasáž zaujala novináře a komentátory. Ti se proto začali
dotazovat Bílého domu na další podrobnosti receptu, který Bush vlastně jen
lehce načrtl. O mnoho víc toho totiž neřekl, tématu ve zhruba hodinové řeči
věnoval pouhé dvě minuty a patnáct vteřin (nebo chcete-li, 259 slov z celkem
vyslovených 5435, viz http://www.whitehouse.gov/stateoftheunion/2006).
Sotva
vyšlo slunce, ministr energetiky už musel uvádět Bushův projev na pravou míru.
Prezident prý svoji větu, že chce do roku 2025 nahradit 75 % dovozů ropy z Blízkého
východu jinými zdroji, nemyslel doslova. Jen chtěl říct, že nové
technologie vyrobí do roku 2025 takové množství energie, která odpovídá třem
čtvrtinám zmíněných dovozů. „Byl to pouhý příklad,“ prohlásil 1.
února ministr Samuel Bodman. Na dotaz, proč tedy mluvil o Blízkém východě,
když o tento region vlastně nešlo, odpověděl jeden z poradců, že to
bylo kvůli dramatičtějšímu vylíčení plánu a lepší srozumitelnosti pro
posluchače. Dovozy ropy z Perského zálivu v roce 2005 činil 2,2
milionů barelů denně, což je méně než 20 % celkového amerického importu
ropy.
Druhý
den pro projevu ujišťoval viceprezident Dick Cheney občany, že proslov
George Bushe o ústupu od ropy v žádném případě neznamená, že vláda
bude prosazovat snižování její spotřeby. Takže asi už nikoho nepřekvapilo,
když třetí den vyšla v agentuře Reuters zpráva o tom, že federální
ministerstvo energetiky chce ožehavé dovozy ropy z nestabilních oblastí
vyřešit otevřením písečných ložisek ropy v kanadské provincii
Alberta – ty by podle jeho odhadů v roce 2020 mohly poskytovat denně
asi 3 miliony barelů. Odhaduje se přitom, že Kanada disponuje v podobě
těchto obtížně těžitelných ložisek kolem 175 miliard barelů, což jsou
druhé největší zásoby na světě (po Saudské Arábii).
Dalšího
upřesnění toho, co skrývá honosný název Moderní energetická iniciativa,
Bush veřejnosti poskytnul v tématickém rozhlasovém projevu dne 18. února (viz
http://www.whitehouse.gov/news/releases/2006/02/20060218.html). Tentokrát
pronesl 592 slov o „smělém novém projektu Globální partnerství v jaderné
energetice“ („bold new proposal Global
Nuclear Energy Partnership“). Obnovitelné zdroje energie šly stranou, Bush
vidí základ řešení v oživení jaderné energetiky, kterou opakovaně
označuje za čistý, bezpečný a prosperující zdroj energie.
Nemá
se jednat jen o výstavbu nových bloků v USA, kterou jeho administrativa
už několik let finančně i legislativně zvýhodňuje (například
bezprecedentním zkrácením povolovacích řízení a bohatými peněžními
kompenzacemi firmám v případě, že se licenční procedury protáhnou),
ale hlavně o budování mnoha reaktorů v rozvojových zemích po celém
světě. Každému je jasné, že by to znásobilo problémy spojené s bezpečností
reaktorů, s likvidací odpadů i s rizikem zneužití jaderných
materiálů pro vojenské nebo teroristické operace. Bush takové námitky ale
odmítá s tím, že to všechno vyřeší technologie chystané v rámci
jeho projektu.
Může
nám to připomínat víc než padesát let starý program prezidenta
Eisenhowera „Atomy pro mír“ („Atoms for Peace“), který sliboval v blízké
budoucnosti jadernou energii čistou, bezpečnou a „tak levnou, že se
nevyplatí měřit její spotřeba“ („too cheap to metter“). Jenže jsme
poznali, že tato technologie je vysoce znečišťující, krajně riziková a
své nedořešené problémy přenáší do daleké budoucnosti. Reaktory jsou i
po desítkách let masivních dotací tak drahé, že do jejich výstavby
investoři nejsou ochotni dávat peníze. Ostatně i navzdory proklamacím o
jaderné renesanci zatím průmysl jen vyčkává, až mu politici poskytnou
exkluzivní postavení s hustou sítí státních výjimek, dotací a záruk.
Ale
i tato dílčí vize prezidenta Bushe se ukázala být ze všeho nejvíce další
efemérní bublinou. Novináři se totiž opět začali ptát a ministerstvo
energetiky muselo s pravdou ven. Šéfovi jaderného odboru Robertu
Johnsonovi nezbylo, než na palbu otázek odpovídat, že „bude trvat ještě
měsíce, než projekt vůbec získá nějakou podobu konkrétnějšího plánu
a že nebude uskutečněn dřív než za deset let“. Člen poradní komise
ministerstva energetiky Marvin Fertel na základě jemu dostupných údajů
odhaduje, že je to spíše otázka čtyřiceti až padesáti let.
Ve
světě mezitím pozorujeme čím dál dramatičtější příznaky klimatických
změn. Experti z celého světa se shodují na tom, že do roku 2050 budou
muset průmyslové země snížit své emise skleníkových plynů na méně než
polovinu, jinak nastanou změny natolik drastické a nevratné, že ohrozí
samotnou naši civilizaci. Jedná se přitom o poměrně konzervativní
konsensus, řada výzkumných ústavů totiž publikovala i mnohem méně příznivé
prognózy.
Problém
klimatických změn tedy musíme řešit bezodkladně, reálnými a účinnými
kroky. Plánovat v horizontu patnácti let náhradu dovozu ropy z Perského
zálivu otevřením nových ložisek v Kanadě je podobné jako léčit závislost
na heroinu přechodem ze šňupání na jeho píchání. Fatální chybou by také
bylo utápět omezené finanční prostředky v jaderných chimérách, u
kterých za padesát let zjistíme, že opět nenaplnily naše očekávání –
jednoduše proto, že byla nereálná.
Co potřebujeme, je tvrdá odvykací kůra. Určitě nebude příjemná, bude nás při ní hodně bolet hlava a pořádně se zapotíme. Jedině tak ale máme šanci přežít důstojněji než jako zničené trosky.
Jan Beránek