V únoru náš svět opustil další ryzí člověk, jehož charakter zrál v konfrontaci demokratického a humanistického ideálu s těžce zkoušeným lidstvem. Erazim Kohák postupně prožil nástup nacismu a druhou světovou válku, komunistický převrat a následné represe autoritářského režimu, jakož i mnohaletou emigraci ve Spojených státech, kde znovu bolestně sledoval, jak vysněnou zemi svobody postavenou na étosu demokracie, osobní střídmosti a zodpovědnosti postupně stravuje masový konzum, bezohledné sobectví a vliv korporací. Posledních třicet let se pak snažil zabránit podobnému sesuvu naší vlasti zušlechťováním zdejšího myšlení; i přispět k záchraně světa před čím dál rychleji se projevující ekologickou katastrofou.

V posledním souvětí nemohu použít přívlastek „marně”, i když bych k tomu měl objektivně řadu důvodů. Erazim totiž byl také člověk pevné víry a vždy projevoval skálopevné přesvědčení, že zápas o lepší svět má nejen smysl, ale dokud to nevzdáme, mají pravda a dobro velkou naději navzdory všemu přece jen zvítězit.

Oba pojmy, v jejich metafyzickém, ale i praktickém významu, byly pro Erazima naprosto nezpochybnitelné. Hledání pravdy a hájení dobra, které přesahují člověka, vnímal jako nejdůležitější životní poslání a to, čím máme naplnit naše smrtelné lidství. Věnoval se jim nejen ve svých filozofických knihách a akademických přednáškách, ale zastával je i v populárnějších textech, publicistice a při setkávání s lidmi. Ve zjednodušené podobě pro něj dobro bylo definováno jako život a laskavost: co žije, je dobré, a co se naopak život snaží svévolně ničit, je zlo, kterému máme povinnost se postavit.

Úžas ze zázraku života a divoké přírody v sobě prohloubil během let, kdy žil ve vlastnoručně postaveném srubu v lesích státu New Hampshire. Tady promýšlel a napsal svoji strhující knihu Uhlíky a hvězdy (The Ambers and The Stars), filozofické úvahy a hledání morálního smyslu života, z velké části postavené na pozorování okolní divočiny, „kde mezi řeřavými uhlíky dohasínajícího ohně a hvězdami na civilizací neosvětleném nebi stále ještě existuje panenská temnota opravdové noci, jakou lidstvo znávalo po mnohá tisíciletí“.

Česky ji vydal až o třicet let později v přepracovaném vydání pod názvem Oheň a hvězdy a odráží v ní i neblahý posun: lidstvo již nemůže spoléhat na hledání pravdy v divočině jako on v 70. letech, protože jsme vinou obrovského rozvoje techniky, a především obrovským nárůstem spotřeby kdysi všemocnou přírodu přivedli na pokraj kolapsu: nyní je tedy naším hlavním úkolem zbytky divočiny, a její rozmanitý život, zachránit před úplnou zkázou. K lepšímu světu pak nedospějeme individuální transformací a rozjímáním v – závratně rychle mizejících – lesích a stejně tak i noční tmě, ale úsilím o změnu celé společnosti tak, aby se stala citlivější, solidárnější a spravedlivější.

Erazim nebyl salónním filosofem, své zásady opravdu žil. Od svého návratu do vlasti v 90. letech byl hlasitým a rozhodným odpůrcem automobilové dopravy a řady škodlivých megalomanských projektů. Účastnil se s námi blokády staveniště jaderné elektrárny Temelín, vystupoval proti betonování Dunaje. Osobní auto nikdy nevlastnil a ideálem dopravy vedle osobní skromnosti, v rámci které člověk nemá cestovat zbytečně, jen pro lehkomyslnou zábavu - pro něj byla „ocel na ocel“, tedy železniční síť.

Stejně tak se coby milovník a znalec lesů a divočiny vědomě rozhodl žít v malém, obyčejném panelákovém bytě na pražském sídlišti: právě s ohledem na to, jak se lidstvo v krajině rozpíná víc a víc na úkor přírody, dával přednost i nevzhledným výškovým bytovkám než novodobým sídlištím hromadně budovaným na periferiích měst, kterým říkal s lehkou ironií, avšak v mnoha ohledech výstižně, „paneláky na ležato“. Poukazoval na to, že lidí už je na světě příliš mnoho na to, aby každý mohl vlastnit svoji vilku s trávníkem kolem – a chtěl jít nejen příkladem, ale hlavně žít v souladu se svým přesvědčením.

Stejně nekompromisní byl Erazim i jako demokrat a vlastenec v tom nejlepším slova smyslu. V návaznosti na předválečnou činnost svých rodičů a přátel, a v duchu Komenského a Masaryka jako nejlepších vzorů naší minulosti, byl členem vedení exilové sociální demokracie a po celá desetiletí ve Spojených státech aktivně pomáhal Československu vrátit se na cestu hrdé mnohonárodnostní země stojící na ideálu humanity, demokracie a tolerance k menšinám.

Se smutkem sledoval promarněné příležitosti po roce 1968 a ještě více po roce 1989, kdy se naše vlast rozpadla a namísto toho, abychom opět hledali nějaký vyšší smysl našeho státu v dějinném úsilí lidstva, se dnes řídíme jen krátkodobými osobními zájmy. Ztráta totožnosti a orientace naší vlasti jej trápila, snad i právě proto tolik psal o tom, jaký smysl vlastně má dnes být Čechoslovákem či alespoň Čechem.

Na rozdíl od současných partajníků se Erazim, věrný sociálně demokratických ideám solidarity a ochrany slabších, i v roce 2015, kdy se naše civilizace otřásala vlastním šílenstvím v základech, vyslovil jednoznačně ve prospěch pomoci uprchlíkům, kteří v Evropě i u nás hledají azyl. Podle něj byla a je naší lidskou a morální povinnosti se o ně postarat.

Erazim, patrně i coby věřící protestant, neměl příliš v lásce osobní vzpomínání. Považoval je za samolibé a coby „snůška solipsistických, čistě osobních obrazů a dojmů“ odvádějící člověka od práce a potřeby hlubší, dějinné reflexe. Přesto mi snad nebude mít za zlé, když na konec napíšu, že v mých vzpomínkách zůstává nejen jako inspirující spolubojovník v ekologickém hnutí, ale hlavně jako nesmírně laskavý přítel, který se také dokáže spravedlivě rozhněvat, když je potřeba být přísný (ovšem zase pro dobro věci).

Vybavuji si živě naše rozhovory u něj doma, během kterých se do hloubky zajímal o moje názory na dění ve Straně zelených, na klimatické změny a jadernou energetiku, českou společnost i zkušenosti z Nizozemska, kde už přes deset let žiji a pracuji. Projevoval mi až nezaslouženou úctu také vřelou pohostinností – uvařil mi třeba na uvítanou skvělou dršťkovou polévku podle vlastního receptu.

Na oplátku jsme ho před pár lety podarovali krásnými chvílemi během jeho návštěvy u nás v Amsterdamu, kdy jsme jej s jeho ženou Dorothy vzali na projížďku nádhernou starou holandskou plachetnicí Vrouwe Jitske po zdejším vnitřním moři. Erazim byl v té chvíli úplně u vytržení a sdílel se všemi kolem svou krásnou, čirou radost z toho, že zase pluje a stojí u kormidla. Napřed jsme se plavili v dešti, jenže pak se vyjasnilo a vraceli jsme se už pod slunečnou modrou oblohou - jak to má být.

Lidem rozdával moudrost, povzbuzení a obrovskou inspiraci. Tak šťastnou plavbu a dobrý vítr, Erazime!

Publikováno v časopise Host, 4/2020.