Fotoreportáž z ruské republiky Komi

Když jsem byl minulé září pracovně v Rusku, moji kolegové z Greenpeace pro nás zorganizovali krátkou výpravu na dálný sever. Naším cílem byla autonomní republika Komi, přesněji řečeno oblast kolem tamního města Usinsk vzdálená pouhých padesát kilometrů od severního polárního kruhu.

Už během přistávání mne zaujala nádherně barevná podzimní tajga, stejně jako sytě modrá jezera poblíž řeky Pečory.

Účelem naší cesty ale bohužel nebylo obdivovat krásu ruské subpolární přírody, ale dokumentovat její devastaci způsobenou tamním ropným průmyslem. Republika Komi totiž neoplývá jen rozlehlou divočinou obývanou domorodými Komijci, ale nachází se zde také významná ložiska ropy. Ve větším se tu začala těžit už v 70. letech a většinu produkce dnes vlastní a organizuje firma Lukoil - druhá největší ropná společnost v Rusku.

Již dříve jsem slyšel o některých problémech, které s tím souvisejí - zejména o ropných únicích. Teď budu mít možnost vidět situaci na vlastní oči.

Po dvouhodinovém letu z Moskvy přistáváme na maličkém letišti v Usinsku. S námi cestuje pár desítek dalších lidí, většinou zaměstnanců Lukoilu, kteří se tu vždy po pár týdnech práce střídají. U východu nás již čekají přátelé Roman a Voloďa a spolu s nimi i další dva místní občané, aktivisté ze spolku Komise za záchranu Pečory, Jekatěrina a Valerij.

Za pár hodin se začne stmívat, takže na nic nečekáme a rovnou vyrážíme do terénu. Projíždíme městečkem Usinsk a míříme na západ.

Executive director Greenpeace International Bunny McDiarmid together with Russian oil campaigners Vladimir Chuprov and Elena Sakirko and a local activist of the Save Pechora Committee on a field trip to explore and document the chronic oil spills in the area of Usinsk, Komi Republic, Russia. September 2017

Během cesty nás Valerij s Jekatěrinou seznamují se situací. V oblasti se nachází asi pětašedesát funkčních ropných vrtů. Většinu z nich vlastní Lukoil, který zde ročně produkuje 17 milionů tun ropy. Vytěžená ropa putuje z vrtů stárnoucími ropovody do místních areálů k prvotní úpravě a odtud pak dál do velkého terminálu ve městě Uchta.

Prvním problémem jsou ropné vrty samotné. Přebytečný plyn z ložiska se spaluje na přímo místě - tzv. fléruje - přičemž ve velkém vzniká nejen oxid uhličitý, ale i jedovaté zplodiny. Ačkoliv Ruská vláda slíbila už v roce 2007, že flérování bude regulovat, během cesty nejenže vidíme desítky jasně hořících plamenů, ale každou chvíli cítíme odporný puch toxických plynů.

Ještě horší jsou ale rezivějící ropovody. Leží jich tu, v pískem navršených valech, stovky kilometrů. Vinou drsného podnebí zdejší potrubí proreziví za méně než dvacet let. Průměrné stáří ropovodů v Rusku je ale přes třicet roků. Výsledkem je fakt, že jen v téhle malé oblasti už bylo zaznamenáno několik stovek úniků ropy.

Netrvá dlouho a zastavujeme u místa, kde se ropa vylila poměrně nedávno, před necelým rokem. Je to to na dohled od areálu s několika menšími zásobníky ropy a nedaleko dvou věží s hořícím plynem.

Jekatěrina nám říká, že na druhé straně hráze, v níž vede potrubí, vytekla ropa před několika lety. Na první pohled tu není nic vidět, jen rovná písečná pláň. Jakmile na ni ale vstoupím, holínky se mi začínají bořit do černého, mazlavého marastu skrytého pod pískem. Musím se rychle vrátit na hráz. Uniklou ropu tu nechali, jen ji zasypali asi deseticentimetrovou vrstvou písku. Tak vypadá zdejší praxe "čištění" ropných skvrn. Stačí, že už nejsou vidět, a hlavně, že to moc nestojí - o to větší bude zisk. To, že se toxická ropa dál vsakuje do půdy a kontaminuje povrchové i spodní vody, zjevně nikoho moc nevzrušuje. 

Spolu s Jekatěrinou tady děláme fotku s transparentem na podporu kampaně místních obyvatel se sloganem "Nezalévej mě tady". Jsou to právě místní obyvatelé - mnozí z nich pastevci sobích stád - na které negativní následky těžby ropy dopadají nejhůř. Nejenže přicházejí vinou kontaminace půdy a vody o životní prostor, ale na výrazném vzestupu jsou mezi nimi různé nemoci včetně rakoviny. 

Trvalo jim řadu let neúnavného úsilí, podporovaného lidmi z Komise za záchranu Pečory i Greenpeace, než se jim podařilo dosáhnout alespoň dílčí pozornosti médií a úřadů. Funguje to ovšem jenom někdy a jenom někde, protože vláda a ropný průmysl mají obrovskou převahu. Celkově se toho bohužel zatím mnoho nezměnilo a úniky z děravých potrubí pokračují jako dřív.

Naší další zastávkou je místo největšího úniku ropy v ruské historii. V říjnu 1994 se tady provalilo potrubí a uniklo přes sto tisíc tun ropy, která zalila mnoho hektarů půdy kolem.

Celá oblast byla podle oficiálních údajů vyčištěna, ale jak se můžete sami přesvědčit na fotografiích, dodnes tu v porostu zůstávají tůně plné ropy.

Začíná se smrákat, takže spěcháme na místo dalšího čerstvého úniku, objeveného Valerijem teprve nedávno.

Cestou si ještě děláme krátkou zastávku u podivného jezírka, z nějž trčí staré potrubí a na jehož hladině plují černé skvrny. Z kanálu pod silnicí do něj přitéká jakýsi hnus, zjevně obsahující ropu.

Dorážíme na další lokalitu. Rozsah čerstvého úniku bere dech, zasaženy musejí být desítky hektarů. Zčernalá tráva, keře a stromy trčí z černo-zeleného bahna. Valerij vysvětluje, že tady se nevylila ropa, ale jakási chemická sloučenina, kterou průmysl používá k naředění husté ropy proto, aby se snadněji dala přepravovat potrubím. Brodíme se břečkou a na jednom místě zahlédneme v dálce pět lidí, z toho tři mají na sobě bílé průmyslové overaly. Vypadají, že se snaží něco udělat s potrubím, které je patrně příčinou téhle nehody. Vzhledem k rozsahu zkázy široko daleko vypadá úsilí těchto osamělých, vzdálených postaviček docela tragikomicky.

Postupujeme opatrně dál. O pár set metrů později narážíme na místo, kde je potrubí v jednom úseku z hráze vyhrabáno. Díru v něm provizorně opravili kusem gumy stažené ocelovou obručí.

A tak to tady chodí. Namísto nákladné obnovy ropovodů se prostě čeká, až někde začne unikat, pak se to místo se nějak záplatuje a znovu zahrabe. Produkce ropy jde nerušeně dál. 

Přichází noc a nezbývá, než se vydat zpět. Valerij ještě po telefonu organizuje večerní setkání s dalšími místními aktivisty - budou nás čekat v hotelu, až se vrátíme. 

Zpozoruji rudou záři u obzoru a chvíli mám za to, že jsou to červánky - než mi dojde, že tím směrem přece slunce nezapadalo. Pak si všimnu, že podobná světla jsou vidět všemi směry. Když se setmí ještě víc, mám už jasno. Jde o odlesky plamenů z flérovaných plynů na nízkých mracích. Jsou všude kolem nás. 

Během cesty zpět se dozvídám od kolegů, že v celém Rusku podle odhadů unikne ročně do půdy asi 30 milionů barelů ropy - to je ekvivalent asi pěti milionů tun. Co jsme viděli tady v Komi je tedy jen příslovečná špička ledovce. Rozsah problému zvlášť vynikne, když jej srovnáme s katastrovou plošiny Deepwater Horizon v Mexickém zálivu, z níž roku 2010 uniklo pět milionů barelů ropy. Znamená to, že tady v Rusku ročně se průměrně odehrává něco jako šest katastrof Deepwater Horizon. Každý rok! Plíživě, bez pozornosti médií, bez zásahu vlády, bez nápravy. 

Další den vstáváme velmi časně - dalo by se říci za tmy, kdyby krajinu všude neozařovaly plameny hořících plynů. Směřujeme do vzdálené osady Kuššor. Ta leží na vyvýšeném břehu Pečory a je dostupná pouze po řece. Žádná silnice ani polní cesta tak daleko nevede.  

Po dvou hodinách jízdy po rozbité silnici z Usinsku vystupujeme v městečku Usť Use. Dál už musíme pokračovat na člunech.

Po chvíli čekání dorazí dva otlučené plechové čluny, které nás dovezou zbývající úsek cesty. Oblékáme na sebe další teplé vrstvy a navrch nepromokavé pončo. Je šedivý den, prší a příští hodinu a půl budeme muset sedět namačkáni a skoro bez hnutí na malé lavičce loďky, v dešti pod otevřeným nebem. Není to úplně komfortní, ale za sebe si říkám, že pořád lepší deštivý podzimní den než léto, kdy by nás tu nepochybně obklopila mračna neodbytných komárů a muchniček.

Řeka Pečora budí úctu. V jednom místě, kudy projíždíme, měří napříč přes dva kilometry, většinu cesty ale jedeme jedním z ramen, která jsou od sebe oddělena obrovskými lavicemi naplaveného písku. Širou vodní hladinu lemují po obou stranách nekonečné pásy lesa ve všech odstínech žluté, zelené a hnědé.

Po dlouhé jízdě odbočí člun ostře vlevo a vjíždí do malé zátoky. Na svahu nad ní už je vidět několik dřevěných domů.

Míříme do jednoho z nich. Dvojjazyčná - psaná rusky a jazykem komi - cedule na něm říká, že jsme ve Slunečné ulici číslo 3. Bydlí tady Nina Volotovskaja a její muž Ivan. Oba nás vítají s úsměvem a pobízejí nás, abychom z deště vešli dovnitř, do jejich útulného a teplého domu.

Hned po příchodu jim předávám dárky. Zvětšeniny fotografií, které zde v létě pořídila kamarádka Máša, a dvě balení tradičních holandských karamelových waflí - něco takového tu jistě ještě neměli. 

Paní Nina je jednou z hrdinek mezi Komijci. Minulé léto zachvátil ropný vrt na protějším břehu požár. Navzdory sloupu černého dýmu, který chvílemi dusil celou osadu, situaci nikdo neřešil - ani firma, které vrt patří, ani úřady. Když paní Nina zavolala starostovi, ten jí jen řekl, že s tím nechce mít nic společného. Snažila se pak dovolat zastání na různých stranách, kontaktovala i místní noviny. Trvalo celý měsíc, než se situace vyřešila a požár byl zlikvidován. 

Dnes je ale důvod k úsměvům a malé oslavě. U stolu zaplněného místními dobrotami si vyprávíme příběhy a navzájem se povzbuzujeme v boji proti ničení životního prostředí a proti nespravedlnostem, kterým jsou místní lidé ze strany ropného průmyslu i vlády vystaveni.

Ačkoliv stále prší, vydáváme se na malou procházku na kopec nad vesnicí. Odsud můžeme vidět panoráma Pečory stejně jako ropné instalace na protějším břehu - včetně té, která byla příčinou letní katastrofy.

Na svahu také stojí památník. Úplně obyčejný, nahrubo svařený z ocelových plechů. Připomíná jinou tragédii - tu, která obec postihla před sedmdesáti lety. Když Hitler v létě 1941 otevřel východní frontu, Sověti mobilizovali do Velké vlastenecké války na obranu země. Z Kuššoru tehdy odešlo bojovat na třicet mužů. Když válka o čtyři roky později skončila, domů se jich naživu vrátilo pouhých šest. Tohle mi přijde doteď nepředstavitelné - tak strašlivá oběť, a postihla přitom tuhle maličkou, prakticky nedostupnou komunitu! Uvědomuji si, že takové příběhy jsou jedním z kořenů pro nás těžko pochopitelné ruské duše.

Cestou také potkávám jednoho z místních, který stoupá od řeky a nese úlovek ryb. Dobře se tu vyzná, povídá mi o tom, jaké druhy ryb kdy berou, v závislosti na směru větru a dalších okamžitých podmínkách. Zmiňuje i obavu z toho, jak může těžba ropy a její úniky řeku ovlivnit a poškodit tak místní rybolov.

Lov ryb je jedním z mála zbývajících možností obživy. Jako kdyby nestačily hluboké jizvy Velké vlastenecké války, obec dnes čelí prakticky likvidační devastaci ekologické, ekonomické i sociální. Místní pobočka sovchozu skončila činnost před čtvrtstoletím s pádem Sovětského svazu a žádná jiná práce tu není. Populace se propadla ze zhruba stovky lidí na dnešních dvacet. Mladé rodiny s dětmi všechny odešly hledat štěstí v některém z měst a jen někteří přijedou za rodiči a prarodiči aspoň na návštěvu nebo na prázdniny.

Nina a Ivan mají štěstí, jejich vnučky sem zatím stále ještě jezdívají. Ukazují mi snímek jedné z nich - milá holčička v růžových holínkách. Jsem si jist, že jednou z věcí, které se tady vnučkám líbí, je stádo koní, jež tady jejich dědeček s babičkou chovají na volných pastvinách kolem.

Koně tady mají zjevně šťastný život a záhy zjišťuji, že se s nimi dá snadno skamarádit.

Před odjezdem si na dvorku ještě chvíli povídáme s Ivanem. Říká, že v půlce října začne padat sníh a zanedlouho poté zamrzne i řeka - silným ledem zůstane pokrytá až do pozdního jara. Na pravidelný týdenní nákup do města, kterým si zaopatřují základní věci jako cukr a mouku, už nebudou moct jezdit ve člunech. 

Lodě během zimy nahradí "burany", ruské sněžné skútry. Když projevím zájem, ochotně mi jde ukázat ten jejich do nedaleké stodoly.

Nakonec uděláme skupinové foto. Loučení je těžké a Nina s Ivanem mě zvou, abych přijel zase. Dodávají, že kdyby to bylo během zimního období, přijedou pro mě do Usť-Usy na svých koních. To zní děsně lákavě, třeba to někdy vyjde... 

V tuhle chvíli jsem ale daleko od nich. Ve vzpomínkách nosím tyhle tvrdé, odhodlané a statečné lidi z národa Komi. Sdílím svědectví o jejich těžkostech a o otřesných skutcích, které na nich, na jejich zemi a na naší planetě páchá ropný průmysl. A ačkoliv nás teď dělí tisíce kilometrů, vím, že i kvůli tomu společně s nimi bojuji za lepší svět.