Během života jsem se stihl mýlit v mnoha věcech. O některých omylech už vím, některé mi možná teprve dojdou časem a dalšími zkušenostmi. Na ty další ani nenahlédnu – ty musí případně posoudit jiní.

Některé z mých dětských omylů jsem odhalil záhy, například tento. Byl jsem o prázdninách v jihomoravských Vémyslicích u mé oblíbené babičky a dědečka a zašli jsme na návštěvu k jedné ze vzdálenějších příbuzných. Dostal jsem žízeň, a protože jsem se styděl si říct neznámé tetě, vkradl jsem se do kuchyně a na dřezu našel láhev s ovocným džusem. Přihnul jsem si mocným hltem, ale v tu chvíli jsem pochopil svůj omyl: v láhvi od džusu měla tetička přelitý jar. Loknul jsem si jej požehnaně, z nosu i úst mi pak lezly i nějaké bublinky. Způsobilo to docela zděšení a přítomní dospělí mě pak přinutili vypít děsně moc vody a zajíst vše suchým chlebem.

Jiné omyly mi naopak vydržely podstatně déle. Třeba najít smíření s tím, že jsem byl od mala v dětském – a vlastně jakémkoliv – kolektivu „ten divný“, hluboce introvertní a s neobvyklými zájmy, mi trvalo až do dospělosti.

V počátcích mého aktivismu jsem si také naivně myslel, že lidem – ať už občanům, nebo vládě – stačí předat faktické informace o tom, jak ničí přírodu, a oni s tím sami přestanou. Tolik jsem byl přesvědčen, že když je přece úplně jasné, že nějaká činnost je do budoucna neudržitelná a ohrožuje další generace, nikdo soudný v ní prostě nemůže, a tedy nebude pokračovat – a ono ne!

Díky tomuhle omylu jsem záhy pochopil, že pro záchranu planety je potřeba pracovat jinak: vlastně především politicky, s promyšlenými strategiemi k prosazení změn, ve kterých důležitou roli hrají konfrontace, „radikální“ postoje posouvající stávající paradigmata, jakož i přímé akce. S jistým smutkem se mi zdá, že současné české ekologické hnutí tento dávno známý fakt pozapomnělo a žije v mém dávném omylu.

Také jsem si počátkem 90. let myslel, že ekologická krize je na spadnutí a během několika let nás čeká temný, katastrofický rozvrat ekosystémů planety a s ním i současné civilizace. Svět jsem vnímal zjednodušeně: nikoliv černobíle, ale černě. Problémy byly vyostřené, boj za lidská práva a ochranu planety nesmírně naléhavý, bylo třeba věnovat mu veškerý čas. Mé vzory, jimiž byli Gándhí a Lennon, jsem si trochu idealizoval.

Tehdejší perspektivy se mi podařilo překročit, za což jsem životu vděčný. Ne že bych dnes hrozby pro planetu a lidstvo viděl jako méně naléhavé, ale poznal jsem, že můj život i společnost kolem jsou mnohem komplexnější. Svět ani civilizace, jak je známe, se nezhroutí ze dne na den, bude to – vlastně spíš už je – takový plíživější proces sesunu, kdy budeme čelit ošklivějším podobám společnosti a zánik naší přírody bude rozložen na delší časové škále, byť bude mít stále charakter dílčích šokových skoků.

To tedy dnes vidím poněkud jinak, i když co se nezměnilo, jsou mé ideály a odhodlání proti tomu bojovat, třebas by to nakonec mohlo být marné.

Jedny z největších životních omylů a zklamání mne pak čekaly ve Straně zelených. Chtěli jsme z ní udělat progresivní politickou sílu, která by nastolovala skutečné problémy dneška a prosazovala nezbytné systémové změny. Zpočátku se dařilo, sepsali jsme myslím dodnes v řadě ohledů aktuální politický program a začali nabírat podporu. Byl jsem ale jako předseda příliš naivní a vlastně taky až moc hodný, což bylo paradoxní zvlášť v kontrastu s obviňováním z autoritářství a diktátorství, které se proti mě a mému vedení záhy zvedlo.

Strašlivě jsem se zmýlil v lidech, kterým jsem zpočátku věřil. Zanedlouho přišly intriky Ondřeje Lišky, jenž se zprvu tvářil jako největší spojenec. Část členů strany, jejímž nejvýraznějším představitelem se stal Martin Bursík, se bála radikálního programu a našeho tahu na systémové změny i „levicového" důrazu na sociální spravedlivost – ze Zelených spíš chtěli mít systémově konformní, městskou liberální platformu. Neváhali se proti nám spojit se zkorumpovanými i nahnědlými pozůstatky dřívějších Zelených a současně také, skrze dávné kamarádské vazby Milana Horáčka a Petra Uhla, s vedením evropských zelených.

Jedním z mých nejbizarnějších zážitků bylo, když si mě Cohn-Bendit pozval do Bruselu a tam mě pak nutil podepsat něco jako „zvací dopis“, na jehož základě by navzdory našemu demokraticky zvolenému předsednictvu přijeli z Bruselu jejich lidé a takzvaně dali stranu do pořádku. Když jsem neustoupil, začal vyhrožovat, že nás zničí, což se jim nakonec také povedlo.

Můj vynucený odchod mi nakonec otevřel cestu do mezinárodních Greenpeace, kde dnes mohu přispět více, a k věcem podstatně zásadnějším, než bych se kdy mohl nadít z pozice menšinové Strany zelených ve vlastní vinou čím dál okrajovější České republice. Stejně je mi ale omylů a neúspěchu ve Straně zelených stále trochu líto, hlavně jako zmařené příležitosti pro mou vlast. Dělá mi radost, když vidím, že něco z toho, oč nám šlo, si dnes osvojují Piráti – držím jim proto palce.

Posledním omylem, se kterým se vám dnes svěřím, byl můj dlouhodobý a přezíravý nezájem o Turecko. Ne že bych proti němu něco měl, ale v pomyslném seznamu zemí, kam se chci podívat, bylo hodně dole. Nebýt toho, že jsem roku 2010 dostal pozvání na svatbu mé turecké kamarádky a kolegyně, Istanbul bych nejspíš nenavštívil dodnes. To město mě ale tehdy úplně očarovalo: zvláštní kombinací známého světa a exotického Orientu, vlastním a pomalým plynutím času i starými zapadlými zákoutími, které jsem už tehdy začal objevovat. Nakonec jsem tam strávil tři roky života, během kterých mi Turecko – navzdory, ale možná i díky svým obrovským problémům – přirostlo k srdci. Naprosto nejkrásnější zážitky mám ze setkání s tamními lidmi, jejich otevřeností, vřelostí a pohostinností.

Jeden příklad za všechny. Když jsem stopoval na severovýchodě Turecka, jedna rodina z vesnice poblíž města Erzurum mi nejdřív nabídla svezení, pak pohoštění u nich doma a posléze i nocleh. Tomu ještě ale předcházela společná návštěva několika příbuzných v sousední vesnici. Ráno pak nedali a svezli mě dál, až kam jsem chtěl. Přitom to byla politicky konzervativní, nábožensky založená rodina, pro kterou jsem byl jasný bezvěrec a cizinec.

Podobných, krásných setkání jsem právě v Turecku zažil celou řadu. Přál bych si, abychom i v naší Evropě s její křesťanskou historií dokázali přijímat cizince s takovou otevřeností, laskavostí a pohostinností, jakou jsem nacházel u tureckých muslimů.

Napsáno jako příspěvek do letního seriálu Deníku Referendum