Konec čtvrté adventní neděle jsem strávil nad odpovědí v diskusi na sociálních sítích. Začala zprávou o islámském šílenci, který před několika dny v kavárně v Sydney zavraždil dva rukojmí, a pokračovala obavou, že je jen otázkou času, kdy se něco podobného stane v Evropě. Velmi sympatická a lidská mi přišla spontánní iniciativa ‪#‎illridewithyou, jejíž autorku však následně pravicová média obvinila z pokrytectví.

Soucit s druhými, porozumění odlišným lidem a obrana zranitelných ovšem patří k tomu nejlepšímu, co nám křesťanská kultura vtiskla – čím jiným můžeme lépe uctít vánoční svátky? Oproti tomu nesnášenlivost v podobě většinového českého tažení proti všem „jiným“, bezdomovci a Romy počínaje a syrskými uprchlíky konče, stejně jako v podobě blízkovýchodní nenávisti všech vůči všem (Židé, jedni muslimové, jiní muslimové, křesťané, jiní křesťané), je nejen nelidská, ale i zničující.

Sdílená hodnotaSilniční značka ve starém Jeruzalému (červenec 2014).

Pokud jde o teroristický útok v Austrálii, platí, že zločin je jednoznačně zločin a vražda je zkrátka vražda – a jako takové je nutné je stíhat a tvrdě trestat. Náboženská ani jiná ideologická motivace je neomlouvá a nemůže být ani polehčující okolností. Mně samotnému radikální islám a jeho barbarské praktiky nahánějí hrůzu, což se týká i těch „subtilnějších“ projevů jako třeba odpírání občanských práv ženám, chování tamních mužů vůči opačnému pohlaví, nebo nesnášenlivost k vyznavačům jiné víry; často jen jiné podoby islámu.

Děsí mne ovšem i rostoucí nesnášenlivost české společnosti, včetně té vůči islámu jako takovému. Není racionální, opírá se o mylné předsudky a bizarní městské legendy. Co je to proboha za výroky, že nám co nevidět muslimové zakážou slavit Vánoce? K čemuž nelze nepodotknout: nezrušili jsme si pravé Vánoce do značné míry my sami tím, jak jsme je degradovali z intimního prožitku a duchovního rozjímání na nákupní horečku a obžerství?

Nebo třeba tvrzení v diskusi: „skutečná nesnášenlivost v australské (a obecně západní) společnosti vychází především z řad extremistických islamistů“. Aniž bych podceňoval extrémní islám, tohle je prostě úplně vedle. Třeba i čistě statisticky. Loňská výroční zpráva Europolu eviduje v EU v roce 2012 celkem 219 teroristickým útokům, z toho 6 (necelá 3 %) jich bylo motivováno nábožensky. Drtivou většinu (167, tj. 79 %) provedly nacionalistické nebo separatistické skupiny. Nebo konkrétněji, když Anders Breivik vedený nenávistí proti islámu zavraždil v roku 2011 v Norsku 69 lidí, zabil víc lidí, než islámisté v Evropě za celou dekádu. Podstatně víc náhodných obětí než islamisté zabijí v Evropě každý rok třeba myslivci – k zákazu myslivosti v Evropě však nikdo nemobilizuje

Jsem si vědom toho, že – bohužel – poukazem na mylnou argumentaci nelze nad problémem mávnout rukou. I kdyby nastokrát byla fakta opačná, už jen fakt, že lidé něco vnímají se silnými emocemi, je pádný důvod k tomu brát situaci velmi vážně. Jinak se může nesnášenlivost snadno zvrtnout v pogromy s obludnými důsledky.

V diskusi rovněž padla otázka: „Na Blízkém Východě také neexistuje žádná nenávist všech vůči všem. Chcete snad říct, že jezídové, Kurdové a křesťaně tam někoho vraždí ve jménu nějaké ideologie?“ Inu, já teď v tomto regionu pracuji a jakkoliv je můj výrok jistě zjednodušením, podle mého pozorování a poznatků situaci popisuje vcelku výstižně. Kurdům a Jezídům držím palce a jsem upřímně rád, když je západní vlády v jejich boji proti přesile podpoří. Moje sympatie mají ale především proto, že čelí nerovnému boji a opravdu hrůznému protivníkovi. Zároveň si ale není třeba dělat iluze o tom, jak z hlediska našich současných „západních hodnot“ brutální kulturu představují.

Ano, někteří Kurdové (a podtrhuji někteří, protože mezi nimi mám i několik přátel a znám je jako skvělé lidi) používají extrémní násilí a terorismus, aby dosáhli svých požadavků. Ano, Jezídové jsou společenstvím, které uznává vraždu ze cti a pod hrdelním trestem zakazuje sňatky s lidmi jiného vyznání (ale dokonce i mezi třemi kastami, které v jejich společenství existují) – viz nedávné ukamenování sedmnáctileté dívky, která se nevhodně zamilovala. Asi nemusím připomínat smrtelnou nenávist mezi většinou Židů a většinou Palestinců.

Křesťané teď mají naštěstí mírumilovnější období, ale historie regionu je plná krveprolití a masakrů i z jejich strany. Když bylo křesťanskému náboženství tolik, jako je dnes islámu – to jest 1445 let – bylo hnacím motorem vyhlazování celých národů během kolonizace nově objevených kontinentů, středověká inkvizice běžela na plné obrátky, spory mezi různými verzemi křesťanské víry na sebe braly podobu třeba třicetileté bratrovražedné války, která zahubila osm milionů lidí a výrazně zdecimovala populaci na území dnešního Německa.

Naše historické viny nám samozřejmě neberou právo ani morální povinnost uplatňovat dnešní měřítka a vyžadovat dodržování současných, civilizovanějších norem. Zmiňuji to zde jen proto, že považovat dogmatismus a násilný extremismus za výlučný atribut islámu, jako by se židovství či křesťanství netýkal, je prostě nesprávné.

Takový Islámský stát se ostatně v některých svých parametrech – včetně náboženského fundamentalismu, likvidace odpůrců, fanatického válečného tažení, vymáhání konverze na „tu správnou víru“ pod hrdelním trestem a ambicí šířit „správnou interpretaci“ svatých textů na další území - podobá někdejšímu husitskému hnutí u nás (které se mimochodem odehrávalo rovněž ve srovnatelném „věku“ křesťanství, v jakém je nyní islám).

Jak praví pěkný citát ze silného příběhu s konzervativním étosem od J. R. Tolkiena: „Saruman se domnívá, že zlo lze udržet na uzdě jen velikou silou, ale mé poznání je odlišné. Zjistil jsem, že temnotu krotí každodenní činy obyčejných lidí. Drobné projevy laskavosti a lásky.“

P.S. Saša Uhlová o den později po zveřejnění této mé úvahy publikovala komentář o potřebě dialogu s antiislamisty. To je dimenze problému, která mě taky napadla, ale ke které jsem se včera nedostal. Líp bych to nenapsal.

Včetně toho, co Saša rovněž okrajově zmiňuje, totiž že tíseň a obavy z konce naší civilizace jsou možná na místě. Ale to není to vina islámu, nýbrž nás samotných: kdyby to nebyl islám, přišlo by něco jiného, co by na rozdíl od naší současnosti zaměstnávající se plytkým konzumem, uvízlé v pohodlí, měřící už prakticky všechno skrze peníze a vlastní prospěch, a tudíž rezignující na vyšší hodnoty a ideály (zejména tam, kde by to znamenalo sebeobětování a námahu), dokáže lidi inspirovat, nabít, oslovit a zapálit pro nějaký "vyšší cíl". V tomto ohledu můžeme zachránit naši civilizaci jen my sami, a to nikoliv mobilizací proti "barbarům" přelévajícím se přes vituální hranice, ale znovunalezením sebe a hodnot, které přesahují každodenní přežívání a sobecký pohled na svět.

Moje hypotéza dokonce je, že Islámský stát přitahuje nové a mladé rekruty právě proto, že jim nějaké takové "vyšší hodnoty" a cíle sdílené společenstvým, v němž se jedinec obětuje celku, nabízí (jakkoliv jsou samozřejmě odporné). Protože něco takového v Evropě nenacházejí (samozřejmě i vlastní vinou).