Přišla zima, jakou si pamatuji z dětství a jaká pak dlouho nebyla. Hromady sněhu, ve kterých se dají báječně hloubit doupata. Třeskuté mrazy – tehdy jsme se radovali z „uhelných prázdnin“, kdy se z důvodů šetření palivem zavíraly školy i na několik týdnů. Sáňkování uprostřed města. Ta letošní má být obzvlášť tuhá, což říkají nejen meteorologové, ale jde to i vidět na zvířatech: jejich srsti i chování.

Kromě potěšení mi ovšem taková zima dělá i starost. Myslívám teď každý den na bezdomovce Petra, se kterým jsem se náhodou seznámil během jedné z mých cest do vlasti.

Vzal jsem ho do auta, když stopoval na autobusové zastávce na trase směrem na Brno. Je mu šestadvacet, čtvrtým rokem žije bez domova. Jeho příběh výmluvně dokládá, jak se v takové situaci může člověk ocitnout nejen bez vážného vlastního zavinění (ale i kdyby – civilizovaný stát by mu měl umožnit chybu napravit), ale dokonce i navzdory snaze z ní vybřednout. Jeho hlavním problémem je, že má degenerativní vadu sítnice, trpí prakticky slepotou a dokáže se zrakem orientovat jen s pomocí velice silných brýlí. Na ulici se ocitnul tak, že jeho otec alkoholik zadlužil dům a pak mu zemřela máma, načež ho soudně vystěhovali.

Nemá střechu nad hlavou ani příjem, který by ho uživil. Na úřadech pobírá jen životní minimum, tedy 3126 korun. Ačkoliv má vzhledem k lékařskému nálezu teoretický nárok na plný invalidní důchod, ten mu stát nepřizná, protože nemá odpracováno požadovaných šest let. Musel by ho totiž mít přiznán už od dětství, ale nikdo mu to nezařídil.

Pracovat se snaží, je vyučený čalouník, ale trvalé zaměstnání nemůže – kvůli zrakovému postižení – sehnat. Občas dělá příležitostné práce na černo: za jídlo nebo symbolickou odměnu, a to hlavně v létě, kdy různě cestuje po republice. Mnohokrát už se ale také napálil, když ho například podnikatel najal na kopáčské práce, aby po několika dnech dřiny dostal vyhazov bez jediné koruny.

Jevil se tak, že o sebe v rámci možností velice dbá. Podle svých slov nepije vůbec alkohol (mimo jiné kvůli zkušenosti s otcem), občas si zakouří, když mu někdo dá cigaretu. Zapůsobil na mne mimo jiné tím, že se snaží nebrat věci negativně, ale přistupuje k nim tak, jak jsou. Svůj příběh mi líčil bez nějaké zahořklosti nebo sebelítosti.

Zimu obvykle přečkává těžko: skrovné peníze mu vystačí na ubytovnu jen několikrát do měsíce, jinak nocuje ve spacáku v prázdných vagónech nebo zapadlých přístřešcích. Jeho štěstím je, že zná několik dobrých lidí, kteří mu mohou přes den usušit mokré věci nebo uvařit kávu – příznačně takovou solidaritu a výpomoc nachází spíš u sociálně slabších, ale tím možná spíše soucitných obyvatel.

Doufám, že zatím letošní zimu zvládá a že mu budu moct opět drobně vypomoct, až zase pojedu kolem.

Jenže taky přemýšlím nad tím, že taková charita mu snad krátkodobě pomůže, ale jeho situaci nevyřeší. Nad tím, jak děravý je systém sociálního zabezpečení v naší republice, když nechává lidi jako je Petr propadnout na dno, odkud se vlastními silami nedokážou při sebevětší snaze dostat. Jak pak už záleží jen na náhodě, třeba na koho narazí při autostopu. Vánoční sbírka MF DNES se bezdomovcům jistě vyhne, takový příběh totiž nezapadá do biedermeieru s laciným soucitem.

V téhle souvislosti doslova zuřím, když slyším finančně zabezpečené politiky (ani se neptám jak) vést řeči o potřebě redukovat přebujelý sociální stát a omezit dávky chudým, protože je potřeba šetřit.

Trápím se poznáním, že mám-li Petrovi a dalším lidem podobného osudu skutečně pomoci, musel bych docílit systémové změny, a to právě v opačném gardu, než co se chystá páchat vládní koalice. A hlavně tím, že organizovat kampaň za takovou změnu je v tuhle chvíli jasně mimo moje síly a možnosti.

Hledám ovšem i naději. Třeba se lidem časem otevřou oči. Četl jsem, že bezdomovců v posledním roce výrazně přibylo, i v důsledku ekonomické krize – a že je u nás poměrně významná vrstva obyvatel, kteří nad hranicí chudoby balancují a mohou do ní spadnout třeba jen tím, že onemocní jeden z těch, kdo zajišťují příjem dané domácnosti. Tíživá ekonomická situace a rozsáhlé škrty beroucí chudým a dávající bohatým, které dopadnou i na leckoho z tzv. střední třídy, snad mezi námi posílí i soucit a pochopení, že takové systémové změny jsou nezbytné.

Jsem také rád za každou zprávu o bezdomovcích, která vykresluje jejich život nejen zprávami o umrznutí a násilných konfliktech. Pro letošní rok se se čtenáři loučím a doporučuji po mnoha stránkách krásnou (i když samozřejmě také smutnou) fotoreportáž o bezdomovcích od Ludvíka Hradilka.

Ať je v roce 2011 lépe

Text byl publikován v Deníku Referendum.