Už je to tady zase, přestal proudit ruský plyn. Z reakcí politiků a médií to vypadá, že jsme opět zaskočeni, ačkoliv stejná situace nastala přesně před třemi lety. Představa vymrzlých a temných domácností působí tísnivě, ale jak tomu můžeme předejít?

Oficiální energetická koncepce České republiky sice označuje „nezávislost na cizích zdrojích energie“ za „základní prioritu“, jenže odpověď nenabízí. Přesněji řečeno: platná státní politika prostě s dalším zvyšováním dovozů energie a priori počítá. Vládní experti zpracovali celý vějíř scénářů, ty se ale liší jen kosmeticky a nabízí volbu mezi růstem závislosti z dnešních dvaačtyřiceti procent na osmapadesát, na čtyřiašedesát nebo na sedmdesát procent spotřeby energie v roce 2030. Máme tedy úředně naplánováno své postavení ještě zhoršit.

Zádrhel je ovšem už ve vstupním zadání, že naše hospodářství a poptávka po energii mají bobtnat stále dál a dál. Není tedy jen chyba úředníků, kteří se prostor pod stoupající křivkou snaží vyplnit dalšími jadernými reaktory, rozšířením těžby uhlí, dovozem více plynu, dovozem více ropy – a i to všechno dohromady je nakonec stejně málo.

Pozoruhodným vedlejším důsledkem plynové krize, jemuž je třeba věnovat náležitou pozornost, se stalo volání po jaderných reaktorech. Premiér Fico sice jistě může Evropské unii i mezinárodním smlouvám navzdory nastartovat vysoce rizikové a již vyřazené bloky v Jaslovských Bohunicích, ale akutní nedostatek plynu tím nevyřeší. Elektřina není plyn, používá se jinde, jinak a k jiným účelům - stejně tak by nám nepomohla hromada uhlí ve sklepě, kdybychom měli v náklaďáku prázdnou nádrž.

Jaderná propaganda však před námi skrývá další podstatný problém: i jaderné elektrárny znamenají vyšší závislost na dovozech ze zahraničí, v našem případě opět z Ruska. Žádná z našich zemí není schopná vyrábět jaderné palivo do reaktorů, protože jde o mimořádně technologicky náročný proces. Konkrétně pro sovětské jaderné reaktory typu VVER 440, které mají v Bulharsku, v Maďarsku, na Slovensku a u nás stojí v Dukovanech, existuje na světě jediný a monopolní dodavatel paliva – ruská firma TVEL. Pro temelínské reaktory typu VVER 1000 se firma Westinghouse snažila vyvinout palivo více než deset let, avšak její palivové proutky se kroutily, praskaly a ohrožovaly provoz elektrárny. ČEZ proto počínaje letošním rokem začíná nakupovat palivo pro Temelín rovněž od ruské firmy TVEL.

A je tu ještě jeden zádrhel. Leckdo možná žije v přesvědčení, že české strojírenství nám umožňuje alespoň část jaderných technologií zajistit od domácích dodavatelů. Inu – firmy Škoda jaderné strojírenství, Škoda hutě a Škoda kovárny jsou už tři roky pod kontrolou impéria Gazpromu. Znamená to, že i za nitky „našich“ jaderných elektráren může tahat Putin, jak se mu zachce. Urputná snaha slovenské vlády za každou cenu dostavět dva reaktory sovětského typu v Mochovcích, aby tak údajně snížila závislost státu na Rusku, tak patří na jeviště nějakého hodně absurdního dramatu.

Kudy z plynové pasti ven? Přiznejme si otevřeně, že obří jímky, do kterých si můžeme napumpovat zásobu plynu na dva, možná tři měsíce, nejsou hodny označení strategických rezerv. Stačí držet potrubí přiškrcené čtvrt roku, a už budeme na kolenou.

Zdravý rozum radí, když něco nemáme a nedokážeme si to spolehlivě obstarat, abychom se naučili to nepotřebovat. Zní to možná staromódně, ale je to spolehlivé: pěkně žít a vycházet s tím, co máme k dispozici a pod svou kontrolou. Pokud jde o energii, není toho zas tak málo.

Rozličné studie odhadují, že potenciál obnovitelných zdrojů využitelný se stávajícími technologiemi v České republice by dokázal pokrýt polovinu naší současné spotřeby energie. Ke zhruba stejnému závěru docházejí i čísla Mezinárodní energetické agentury v celosvětovém měřítku. Jsou to zdroje čisté, domácí, nevyčerpatelné – a ve srovnání s fosilními i jadernými projekty začínají být i ekonomicky konkurenceschopné.

Naléhavých důvodů pro útlum spotřeby plynu, ropy, uhlí i uranu je více. Klimatickými změnami počínaje, přes rychle mizející zásoby nerostných zdrojů, po rostoucí závislostí na jejich dovozech konče. Teď jde jen o to, zda dokážeme vystačit s polovinou energie oproti dnešku. Spolu s potenciálem úspor to ani nemusí znamenat snížení životního komfortu – pro začátek stačí přestat toužit po stále větší materiální spotřebě. Ačkoliv trocha uskrovnění by kvalitě našeho života patrně prospěla.

Protože kdo chce pořád víc a všechno hned, zpravidla skončí jako Otesánek: s rozpáraným břichem.

Text byl původně publikován v Literárních novinách.