Během nedávné návštěvy Brna jsem narazil na výstavu instalovanou v centru města na náměstí Svobody. Jmenuje se „Tváře moci“, zobrazuje deset představitelů StB, pořádá ji Ústav pro studium totalitních režimů – a mne zamrazilo: Jak ještě hlouběji může klesnout zastydlá štvanice na „komunisty“? Jak moc se ještě vzdálíme možnosti pochopit vlastní nedávnou minulost a vyrovnat se s ní? Co ještě horšího chystá se na nás spáchat Ústav, jemuž by spíše náležel název Úřad pro zatemňování paměti národa?

 

Místo pochopení zatemňování

Veřejné pranýřování je barbarskou formou trestu viníka a výstrahy ostatním. Výstava „Tváře moci“ má ze všeho nejblíž právě k takovému trestu: nejvýraznějším prvkem, který zabírá dobrou polovinu informační plochy, je zvětšenina obličeje, přes kterou je velkým písmem vyvedeno jméno dotyčné osoby. První odstavec doplňujícího textu začíná informací o chabém vzdělání – cituji jeden příklad: „…absolvoval 5 tříd obecné školy, 3 třídy měšťanské školy, nedoučený zubní technik, 1930 tříměsíční poddůstojnická škola, 1947 čtrnáctidenní politická okresní škola,“ - pak následuje popis kariérního postupu ve straně a v bezpečnostním aparátu.

Budiž, dejme tomu, že ústav se rozhodl barbarsky trestat, protože jinak neumí. Ale proč právě těchto deset lidí? Ústav nám k tomu neříká víc, než že jde zčásti o „osobnosti krajských velitelů a náčelníků“ a zčásti o „vyšetřovatele Státní bezpečnosti“. Vybíral snad pranýřovanou desítku podle toho, že jsou ještě naživu a mohou nám k tomu něco sami říct? Nebo protože jsou po smrti a už jim to neublíží? Protože nemají rodiny, takže hanba kolektivně nedopadne na nevinné? Nebo protože rodiny mají, takže půjde o ránu do živého? Nebo se snad ústav rozhodl v duchu středověké tradice ponechal trest v „rukou Božích“ a vybíral jména z archivů losem?

Druhou možností je, že se jedná o výstrahu ostatním. Je to ovšem hypotéza slabší, protože zvolená forma postavená na tvářích, jménech a životopisech někdejších estébáků je výstrahou jen nepřímou: pokud se k nim přidáte, budete mít ostudu i vy. Takový počin by byl jistě statečný a snad i oprávněný, kdyby k němu někdo našel odvahu v padesátých, šedesátých, sedmdesátých nebo i osmdesátých letech. Jaký má ale smysl šedesát let od popisovaných událostí a dvacet let po zániku režimu, v jehož rámci Státní bezpečnost fungovala a vydírala lidi, aby se stali jejími agenty?

Dnešní svět přináší jiné svody, hrozby, neduhy a zločiny. Ústav svou výstavou nepomáhá lidem pochopit, jaké paralely existují mezi ideologickou štvanicí na bývalé velkostatkáře a továrníky, a mezi štvanicí na bývalé „komunisty“ nebo „agenty“. Neukazuje, jakými metodami lámal hrdost a hodnoty lidí estébácký aparát, a jak je dnes láme korupční styl politiky a mafiánský kapitalismus. Nepomáhá nám pochopit, že stejně jako tehdy, i dnes je především třeba v lidech probouzet občanskou statečnost a odvahu postavit se lži a nespravedlivosti.

Tvrdím dokonce, že ústav svými počiny – výstavou „Tváře moci“, redukcí roku 1968 na invazi vojsk, skandální kauzou Milana Kundery – zatemňuje mechanismy totality i to dobré, co si můžeme z vlastní minulosti odnést. Odvádí pozornost od morálních dilemat dneška a od našich vlastních pochybení a posiluje v nás falešnou výmluvu, že špatní byli vždy „ti druzí“: Estébáci z padesátých let. Sovětští okupanti. Milan Kundera. Ústav nás svádí stranou od tolik potřebné reflexe minulosti, bez níž jsme – jak uvádí v bonmotu citovaném na svém vlastním webu – nuceni si ji znovu prožít.

Jsem vděčný za to, že jsem díky narození v roce 1970 mohl komunistický režim v období normalizace zažít a několik let i poměrně dospěle vnímat. Viděl jsem, jak fungovala mašinérie Pionýra na základní škole a Socialistického svazu mládeže na gymnáziu, povinná výuka vyprázdněné ideologie, před jaké volby byl člověk postaven a co všechno byl nucen každodenně podstupovat. Viděl jsem selhávat lidi kolem sebe a prožil jsem vlastní selhání. Našel jsem jen několik málo spolužáků a přátel, s nimiž bylo možné na situaci nejen nadávat, ale hledat i nějaká východiska a posilovat se navzájem v odvaze osobně se angažovat. Řešil jsem bolestné otázky, co ještě mohu a co už nemohu, abych neohrozil kariéry a životní náplň rodičů, k nimž jsem měl a mám pevný vztah. A to byla druhá polovina osmdesátých let, kdy už nehrozily politické procesy, popravy ani doživotní žaláře.

Podstatná diskuse o této nedávné a bolestné minulosti se v české společnosti, na rozdíl třeba od německé, ani po dvaceti letech nevede.

Novodobé české filmy s dějem, který se odehrává v období normalizace, vyprávějí laskavé, veselé, plytké příběhy. Zlo a absurdita stojí abstraktně venku za dveřmi a zdmi, ale do soukromých pelíšků vstupují nejvýše v podobě trapných, parodovaných funkcionářů. Zato zde úspěšně vegetují a naše sympatie získávají vtipné a bodré postavy, které si pomáhají a především umí dělat „srandu“.

Právě vinou neochoty pohlédnout sami sobě do tváře u nás nevznikl a dost možná ještě dlouho nevznikne film, jakým je německý snímek Životy těch druhých. Když jsem jej před několika měsíci viděl, byl to pro mne strhující zážitek, i kvůli kontrastu s tituly české kinematografie. Hned jedna z úvodních scén sugestivně ukazuje metodický postup, jakým vyšetřovatelé východoněmecké tajné policie Stasi u výslechu úplně zlomí mladého a odhodlaného člověka. Dobro i zlo se prolínají uvnitř hlavních postav, někdy s těžko rozlišitelnou nejasnou hranicí. Hrdinové se snaží navzájem milovat a soucítit, přesto se někdy chovají nevraživě nebo je okolnosti drtí až ke zradě a k osudovým selháním – a v jiných okamžicích zase nacházejí úctyhodnou odvahu. Přes tuto nejednoznačnost, a právě díky vylíčení složitosti dobových situací, ve kterých se postavy musejí pohybovat, film vyznívá mimořádně silně, lidsky a otevírá důležité otázky.

Ve filmu je také vidět, jak se východoněmecká společnost lépe vypořádává se svou minulostí i po technické stránce: způsobem, jakým zpřístupnila archivy Stasi, kdy se zájemce o svazky, které se jej týkají, s nimi může podrobně seznámit i s odborným úvodem a upozorněním na to, jaké nepřesnosti, záludnosti a mezery záznamy skýtají (a není to tak jen ve filmu, potvrdil mi to jeden přítel, který takto procházel spisy, jež na něj Stasi vedla).

Zato u nás máme divoké seznamy agentů, lustrace nerozlišující mezi oběťmi a viníky, dlouhá léta utajované dokumenty přístupné jen vyvoleným za účelem shromažďování informací k potenciálnímu vydírání politických protivníků, pro skandály citované útržky dokumentů i výmysly účelově vytahované na přední osobnosti, aby si ostatní mohli plivnout a relativizovat své vlastní prohry a chvíle, které by nejraději navždy z dokumentů i paměti vymazali.


Modré košile v ústavu

Výstava „Tváře moci“ v Brně stojí přímo před policejní stanicí, ve které jsem byl jednou, téměř přesně před dvaceti lety, zadržen pro účast na nepovolené demonstraci k výročí 28. října. Mladí a snaživí příslušníci Sboru národní bezpečnosti nás tam tehdy shromažďovali před převozem k výslechu do věznice v Bohunicích, dávali najevo svoji převahu a snažili se v nás svými poznámkami vzbudit strach. Je docela možné, že v téže kanceláři dnes sedí stejní příslušníci, jen nosí uniformu Policie ČR. Ústav je teď přímo pod okny učí a ujišťuje, že oni s komunistickou mocí neměli nic společného, protože ta má přece tvář nedostudovaných ničemů z padesátých let.

Kauza Milana Kundery, vášnivě zveřejněná jedním ze zaměstnanců ústavu, je podle všeho jedním ostudným a neomluvitelným omylem – viz klíčové svědectví Aloise Paška, vyšetřovatele z letenských kolejí, o němž už ovšem skoro žádné české noviny nenapsaly, a spisovatel by měl být obvinění z udavačství očištěn; to je samo o sobě téma na zvláštní pojednání. Jenže, a to je nakonec v kontextu mého pohledu klíčové – i kdyby!

Široce a mezinárodně medializovaný případ překrucuje naše vidění podobně jako výstava. Protože když přece i tak slavný člověk, zakládající si na osobní integritě a mimořádně důkladném popisu životních dilemat, udával a ještě to zatlouká, tak co si máme vyčítat my, obyčejní smrtelníci?

Ti, kdo normalizaci a totalitní režim prožili, mohou dál zasouvat do nevědomí nepříjemné vzpomínky na to, jak a kdy sami selhali. Mladí „badatelé“, snažící se ulovit senzaci a co nejslavnějšího „práskače“ s horlivostí a zaslepenou podjatostí nikoliv nepodobnou zápalu, s nímž mládež v modrých košilích vyhledávala a usvědčovala nepřátele socialismu, nemusí přemýšlet o tom, jak by za daných okolností obstáli oni sami. Protože je ani žádné okolnosti nezajímají!

Český hon na komunisty, agenty a udavače nám tak dál umožňuje pohodlně se schovávat: schovávat se za tvářemi těch druhých.

Text původně vyšel v Literárních novinách č. 48/2008.