Mám rád nukleární fúzi. Elegance této jaderné reakce, při které se spojí dva protony, aby daly vzniknout héliu a uvolnily množství energie, mne okouzlila přibližně ve stejné době jako půvab prvních dívek, s nimiž jsme se navzájem nemotorně dvořili.

Chodil jsem tehdy do sedmé třídy základní školy a seznámili jsme se – s tou fúzí myslím – díky paní Holíkové, která vedla Klub mladých astronomů na brněnské hvězdárně. Určitě i pod vlivem vůní a tajemně nutkavé nálady vlahých večerů na Kraví hoře se astronomie stala mým životním zájmem. Kvůli ní jsem se pak přihlásil na studium fyziky a absolvoval zde několik semestrů, než mne pocit zodpovědnosti ke světu a nové příležitosti po roce 1989 přiměly věnovat většinu svého času jiným problémům (tento vědní obor mne však dodnes velice zajímá a přitahuje).

Fúze je zdrojem zářivé energie hvězd včetně našeho slunce. Bez ní bychom nepřežili, ale ani nevznikli: jsme recyklovaným odpadem této jaderné reakce! Atomy těžší než vodík, z nichž jsme složeni my i věci, které nás obklopují, totiž vznikly protonovou fúzí v nitrech předešlých generací hvězd; ty pak vzniklý „popel“ na konci svého života vyvrhly do nekonečného prostoru, aby se, oblíbenými slovy Arthura Clarka, po myriádách let postupně zase zahustil a vytvořil náš svět. No nemilujte pak fúzi!

Jsou ale i další ctitelé fúze. Někteří z nich se patrně svým citem nechali unést víc, než je zdrávo. Mám na mysli proroky toho, že jakási její umělá napodobenina se možná za padesát let nebo sto let stane „nevyčerpatelným zdrojem energie, která spasí lidstvo“, jak praví jeden z článků publikovaných nedávno v České republice. Nasytí prý naše potřeby, vyřeší problém klimatických změn i omezených zásob fosilních paliv a uranu, umožní nám vyrazit k dalším planetám, dobýt a osídlit vesmír. Jak vzrušující může být pro někoho představa, že se lidstvu podaří spustit, ovládnout a komerčně využít fúzi přímo na Zemi!

Taky se snažím pomáhat lidem a přírodě a vím, že není potřeba čekat padesát nebo sto let na zázrak, který dost možná ani nenastane. Jeden fúzní reaktor už máme - nejmenuje se ITER, ale Slunce. Ať už to byl záměr stvořitele nebo šťastná shoda okolností, měli bychom si přiznat, že něco tak geniálního prostě nesestavíme.

Reaktor jménem Slunce má zásoby paliva na miliardy let, a to i přes to, že vyzařovanou energií z našeho pohledu nehorázně plýtvá: na Zemi jí dopadá nepatrný zlomek, jenže i ten mnohotisíckrát převyšuje veškerou spotřebu lidstva. Nerezaví, neselhává, nevyžaduje údržbu, nesmrdí a ani Putin mu nemůže zatočit kohoutkem. Radioaktivní zplodiny jsou sto padesát milionů kilometrů daleko a nehrozí, že by kontaminovaly vodu našich dětí nebo že by nám je teroristi nastražili do metra. A ještě nám každý den předvádí romantické scenérie, na které lze hledět v tichém úžasu. To všechno je pro každého zadarmo – a možná právě to komusi nedá spát.

Vědci chtějí z veřejných rozpočtů desítky miliard dolarů na to, aby postavili první prototyp fúzního reaktoru. I největší optimisté z nich přiznávají, že jeho praktické využití bude možné nejdříve po roce 2050. To proto, že je potřeba například zvládnout způsob, jak udržet mnoho milionů stupňů horké plazma mezi supravodivými magnety.

Mám praktičtější a užitečnější nápad. Stačí, aby naši vědci a inženýři zdokonalili způsoby, jakými můžeme zachytit a využít energii, která k nám v obrovském nadbytku proudí z reaktoru v nitru Slunce. Když si troufají na umělou fúzi, tohle pro ně musí být hračka.