Česká politika stojí tváří v tvář naší spoluodpovědnosti za klimatické změny před zásadní volbou: buď budeme uskutečňovat politiku Pozemšťanů, anebo Venušanů.

Změna klimatu je natolik prokazatelným fenoménem, že její existenci už jsou nuceni uznat i klimatičtí skeptici. Sem tam se sice ještě někdo snaží zpochybnit zásadní podíl, jakým k nim přispívá naše civilizace, ale i tato pozice je neudržitelná.

Víme, že spalováním fosilních paliv uvolňujeme do atmosféry přes šestadvacet miliard tun oxidu uhličitého ročně. Víme, že se podíl tohoto plynu v ovzduší za poslední dvě století, kdy lidstvo začalo masivně používat uhlí, ropu a plyn, zvýšil o třetinu. A víme také, že čím větší je jeho koncentrace, tím silnější je skleníkové působení atmosféry. Tuto souvislost dokazuje nejen teorie a nesčetné experimenty, ale v celoplanetárním měřítku i pozorování Venuše, kterou její hustá atmosféra složená primárně z kysličníku uhličitého přihřívá o stovky stupňů celsia – její povrch má průměrnou teplotu 460 stupňů Celsia.

Něco takového na Zemi naštěstí nehrozí. Nicméně Mezivládní panel pro klimatické změny se shoduje na tom, že nevratné následky v podobě vymírání druhů a neobyvatelnosti rozsáhlých území můžeme čekat při překročení průměrného oteplení už o dva stupně. Každé další zvýšení teploty pak negativní dopady drasticky prohloubí. Současné vědecké znalosti, i když jsou a z principu vždy budou zatížené nejistotami, docházejí k tomuto závěru: Abychom měli aspoň poloviční šanci udržet oteplení pod kritickou mezí dvou stupňů Celsia, je nezbytné do roku 2015 obrátit rostoucí trend skleníkových emisí, do roku 2030 je snížit o třicet procent a do roku 2050 na polovinu oproti roku 1990.

Energetika přispívá k lidmi způsobeným emisím skleníkových plynů z plných dvou třetin, zbytek jde přibližně rovným dílem na vrub zemědělství a odlesňování s tím, že malý příspěvek má i průmyslové využití chlor-fluorovaných uhlovodíků. Imperativ omezit antropogenní skleníkové emise nás vede k potřebě proměnit způsob, jakým hospodaříme s energií, a to již v nejbližším desetiletí.

Pokud tváří v tvář této výzvě nepropadneme nihilismu nebo panice, dostaneme se k úvahám o tom, jak omezit spotřebu fosilních paliv a jak je nahradit něčím jiným, co zatěžuje klima řádově méně nebo vůbec. V této souvislosti mnoho politiků a průmyslových korporací mluví o potřebě nových technologií na zachytávání a ukládání uhlíku v tepelných elektrárnách a o rozmachu jaderné energetiky. Právě od těchto dvou možností si totiž slibují, že nám umožní pokračovat v kurzu bezmezného růstu ekonomiky a hmotného blahobytu.


Úvahy o jádru

Ponecháme-li pro tentokrát stranou hypotetické a značně problematické možnosti spaliny z tepelných elektráren namísto vypouštění do vzduchu pumpovat do podzemí, zbývá nám druhá, již vyzkoušená technologie – jaderná energetika. Je samozřejmě správné ve světle klimatických změn zvážit, zda není čas obrátit z řady důvodů skeptický postoj a přijmout jaderné elektrárny jako menší zlo.

Zkusme se s odstupem podívat na čísla a představit si, jak by vypadalo hypotetické zdvojnásobení instalovaného výkonu jaderných elektráren ve světě do roku 2030. Dnes je na světě v provozu celkem 439 velkých jaderných reaktorů a jejich instalovaný výkon představuje 372 tisíc megawatt. Jejich podíl na výrobě elektřiny činil v roce 2005 přibližně patnáct procent. Elektřina ale představuje jen menší výsek z celkové spotřeby energie (vedle výroby tepla, chlazení a pohonu dopravních prostředků). Výsledný podíl jaderných elektráren na celkové spotřebě energie proto podle statistik Mezinárodní energetické agentury činí pouhých 6,5 procenta.

Zároveň je potřeba zohlednit skutečnost, že průměrné stáří existujících reaktorů přesahuje třiadvacet roků, přičemž jejich životnost je třicet až čtyřicet let. Většina stávajících jaderných elektráren tak bude do roku 2030 odstavena. Abychom v té době měli k dispozici dvojnásobnou kapacitu jaderných elektráren, museli bychom uvést do provozu zhruba pět set tisíc megawatt nového jaderného výkonu. Oficiální scénáře – například všeobecně uznávaná prognóza IEA World Energy Outlook – ale zároveň předpokládají zvýšení celkové spotřeby energie na světě o polovinu. Oproti dnešku dvojnásobná kapacita jaderných elektráren by pak na ní měla podíl zhruba 8,5 % a globální emise skleníkových plynů by v roce 2030 díky reaktorům klesly přibližně o pět procent. Není to mnoho, ale máme-li odvrátit klimatickou katastrofu, potřebujeme emise snížit už do roku 2020 nejméně o třicet procent a každé procento se tedy hodí.

Následuje otázka, co by uskutečnění popsaného scénáře znamenalo ohledně času, peněz a vedlejších dopadů.

Jaderné elektrárny jsou zdrojem s nejdelší dobou přípravy a výstavby. I v zemích s vyspělým průmyslem a institucionálním zázemím uplyne od rozhodnutí postavit reaktor do jeho spuštění deset až patnáct let. Masivní expanze jaderné energetiky, o které uvažujeme, by se ale musela ve významné míře uskutečnit i ve státech, které v tomto ohledu nemají dosud žádné nebo jen minimální kapacity. Znamená to, že přínos rozvoje jaderné energetiky k zastavení růstu emisí do roku 2015 je prakticky nulový a ještě v roce 2020 by elektřinu vyráběl jen zlomek předpokládaných bloků. To je příliš pozdě.

Dále je potřeba zvážit náklady, které bychom museli vynaložit. Jaderný průmysl dnes nabízí, že nové reaktory dokáže dodat za cenu přibližně dva tisíce dolarů na kilowatt instalovaného výkonu. V předchozích desetiletích ale reálné náklady zpravidla dosáhly dvoj- až trojnásobku slibované ceny, a to v Evropě, Spojených státech nebo třeba i v Indii. Není to jen překonaná minulost. Když se podíváme do Finska, kde se už dva roky staví první vylepšený reaktor nové generace, jen se potvrzuje naše stará zkušenost: projekt má osmnáctiměsíční skluz a odhadovaný rozpočet se již zvýšil o dvě miliardy dolarů. Už nyní tak vychází cena 4300 dolarů na instalovaný kilowatt. Reálnější tak bude spíš odhad agentury Moody’s zveřejněný letos v říjnu, která udává celkové investiční náklady na novou jadernou elektrárny v rozmezí 5000 až 6000 dolarů na kilowatt. Výstavba nových pěti set tisíc jaderných megawatt v našem scénáři by tak stála dva až tři triliony dolarů. S ohledem na to, že Mezinárodní energetická agentura předpokládá souhrnné investice do všech nových elektráren do roku 2030 ve výši sedm trilionů, znamená utracení třetiny této částky za jaderné reaktory příliš mnoho peněz za příliš málo užitku: snížení skleníkových emisí o pět procent.

V neposlední řadě je třeba uvážit i to, jaké dopady na světovou bezpečnost by mělo rozšíření jaderných technologií a materiálů do nových, dosud bezjaderných zemí. Odhodlání postavit jaderné elektrárny už oznámily čtyři desítky takových států a v seznamu najdeme třeba Jemen, Albánii, Sýrii, Thajsko, Ghanu, Saúdskou Arábii, Bělorusko, Libyi, Nigérii, Barmu či Ázerbajdžán. Stačí si přitom uvědomit, jaké napětí ve světě vyvolaly jaderné ambice pouhých dvou „problematických“ zemí, Íránu a Severní Koreje. Na jedné straně nelze těmto zemím v principu upírat právo na technologie, které sami používáme. Na druhé straně se jedná o státy, kde se sotva dočkámé nezávislého posouzení, přísné kontroly, institucionální kontinuity v horizontu řady desetiletí nebo provozní disciplíny nezbytné k bezpečnému provozu tak složitých zařízení, jako jsou jaderné elektrárny. A je třeba dodat, že i v demokratických zemích máme v těchto ohledech k ideálnímu stavu hodně daleko. Riziko selhání a úniku vysoce radioaktivních látek by se oproti dnešku výrazně zvýšilo. Stejně tak nemůžeme ignorovat hrozbu organizovaného útoku nebo zneužití jaderných zařízení či materiálů teroristickými, vojenskými nebo i vládními zločineckými skupinami.

V této souvislosti stojí za to uvést ještě jedno číslo. Několik stovek nových reaktorů by ročně produkovalo řádově deset tisíc tun vyhořelého paliva, které obsahuje zhruba jedno procento plutonia – prvku, který je strategickou surovinou pro výrobu jaderných zbraní. Tím by každoročně na světě přibylo dost materiálu na mnoho tisíc jaderných náloží. Je rozšířená představa, že vzhledem k nevhodnému poměru izotopů nelze plutonium z běžných lehkovodních reaktorů vojensky zneužít. Nicméně v roce 2004 publikovaná rešerše tajných laboratorních výzkumů, které probíhaly od roku 1977 ve Spojených státech, přesvědčivě doložila, že je možné i s omezenými prostředky a znalostmi postavit tzv. špinavou separační linku, která by z vyhořelého paliva lehkovodních reaktorů dokázala každý den vyrobit dostatek plutonia na jednu funkční jadernou bombu. Může být jen věcí času, než někdo pevně odhodlaný tuto věc uskuteční. Každý bychom si měli položit otázku, jestli nám takové vypuštění džina z láhve opravdu stojí za snížení skleníkových emisí o několik málo procent.


Jiné možnosti

Zásadní přitom je, že existují řešení, která by mohla přinést snížení emisí s využitím osvědčených technologií a bez vedlejších rizik. Jeden takový možný scénář se jmenuje poměrně výstižně Energetická [R]evoluce. Publikovala jej letos organizace Greenpeace a vypracoval jej Ústav systémových a technologických analýz při Německém centru pro letectví a kosmonautiku. Ukazuje, že s využitím známých technologií v oblasti obnovitelných zdrojů a zvyšování energetické účinnosti je možné do roku 2050 dosáhnout potřebné redukce skleníkových plynů i při zachování ekonomického růstu a zajištění spravedlivé distribuce energie i pro obyvatele rozvojových zemích. Tento plán je poměrně podrobně zpracován nejen v globálním měřítku, ale i na úrovni regionů, a to včetně problematiky záboru půdy při využití jednotlivých obnovitelných zdrojů.

Pozoruhodné je, že ačkoliv investiční náklady do roku 2030 jsou ve srovnání s referenčním scénářem Mezinárodní energetické agentury o necelých deset procent vyšší, celkově je ekonomicky výhodnější. To proto, že se v něm každý rok ušetří průměrně dvě stě miliard dolarů na palivu, neboť mnohé z obnovitelných zdrojů po počáteční investici fungují bez dalších nákladů na palivo: využívají energii moře, vody, země, slunce či větru. To přináší i další strategickou výhodu, kterou je významné snížení závislosti na dovozech energetických surovin.

Vzhledem k tomu, že jako lidstvo máme kriticky málo času a omezené množství finančních prostředků, projekčních i výrobních kapacit, lze se obávat, že sázka na jadernou energetiku by ve skutečnosti zablokovala naši šanci problém klimatických změn úspěšně zvládnout.

To platí i pro Českou republiku, která i po dostavbě jaderné elektrárny Temelín a navzdory nadprůměrnému podílu jaderné energetiky na výrobě elektřiny (více než třicet procent) patří, vztaženo k HDP nebo k počtu obyvatel, mezi nejhorší znečišťovatele klimatu na světě.

Nepovažuji za náhodu zjištění Evropské ekologické agentury, která koncem listopadu zveřejnila nejnovější údaje a hodnocení toho, jak si vedou státy EU na cestě ke splnění Kjótského protokolu. Ze zemí dřívější evropské patnáctky se od roku 1990 daří díky domácím opatřením reálně snižovat skleníkové emise pouze třem státům: Británii, Švédsku a Německu. Jsou to země, které schválily výstup z jaderné energetiky (Německo a Švédsko) nebo kde se jaderná energetika donedávna považovala za mrtvou cestu – britská energetická koncepce ještě v roce 2003 s novými reaktory nepočítala. Díky tomu se investoři a průmysl zaměřili na rozvoj alternativ, které zde prokázaly svoji životnost.

Naopak ve Finsku, které vsadilo na nové jaderné elektrárny a které u nás z nedostatku solidních informací dosud mohou zastánci jádra dávat za příklad jaderné renesance, statistiky ukazují na útlum investic do úsporných opatření a obnovitelných zdrojů. Důsledkem je, že ve Finsku vzrostl objem skleníkových emisí o více než devatenáct procent. Plánované spuštění nového jaderného reaktoru v elektrárně Olkiluoto-3 se po prvních dvou letech výstavby oddálilo o osmnáct měsíců, jeho cena narostla o polovinu a tamní úřad pro jadernou bezpečnost identifikoval více než patnáct set nedostatků.

Česká republika si pořád ještě může vybrat, i když unisono znějící volání z ČEZ a z politických kruhů o potřebě nového Temelína působí, že v České republice už hlasy z Venuše získaly rozhodující převahu.

Text byl původně publikován v Literárních novinách č. 52/2007