Minulý týden proběhla v Bratislavě konference o energetické politice Evropské unie. V panelu vystoupili po sobě evropský komisař pro energetiku Andris Peibalgs a slovenský ministr hospodářství Ľubomír Jahnátek. Mluvili jako každý z jiného světa a já si znovu uvědomil, jaké kosmické vzdálenosti od sebe dělí západní část Evropské unie a její nové členské státy. Je to vidět na vnímání civilizační zodpovědnosti, mezilidské tolerance, politické kultury nebo právě v oblasti energetiky a ochrany klimatu. A už poněkolikáté se mne zmocnila tíseň: jak strašně my táhneme Evropu ke dnu!

Evropská unie je od počátku devadesátých let hlavním mezinárodním blokem, který prosazuje ochranu světového klimatu. Bez odhodlání představitelů někdejší patnáctky začít s přehříváním naší planety konečně něco dělat by nevznikl závazný Kjótský protokol o snížení skleníkových emisí v průmyslových zemích o 5,2 % do roku 2010 vůči roku 1990. Neexistovala by dohoda z Montrealu o tom, že na něj po roce 2012 navážou mezinárodní smlouvy o ještě výraznější redukci. A nebyli bychom pod systematickým tlakem Bruselu na skutečné snižování emisí v takzvaných národních alokačních plánech.

Nové členské státy ve střední a východní Evropě ovšem ochranu klimatu jako téma ani jako prioritu neberou. Myslíme si, že máme právo, nebo že dokonce musíme svoje emise zvyšovat, protože chceme být bohatí a tlustí jako někteří druzí, to vše bez ohledu na to, co to přinese. Takže zatímco evropský summit schválil snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020 – tedy už za třináct let – o dvacet nebo třicet procent, například Slovensko požaduje, aby mohlo během příštích pěti let zvýšit skleníkové emise oproti současnému stavu o neuvěřitelných šedesát procent. Česká republika, která z hlediska objemu vypouštěného uhlíku na obyvatele patří mezi světové rekordmany, navrhovala navýšení téměř o čtvrtinu a Polsko o čtyřicet procent. Když Evropská komise na tyto nehorázné plány nepřistoupila a objemy emisí seškrtala – přičemž všem třem zmíněným zemím pořád ještě nechala prostor pro menší nárůst emisí – slovenská vláda vůči jejímu rozhodnutí podala žalobu. Chováme se v našem novém společenství drze jako bezohlední a arogantní spratci.

Chmurně to s naším přínosem vypadá i v jiných oblastech energetiky. Týden před zmíněným summitem byl zveřejněn výzkum veřejného mínění Eurobarometr, který provedl Gallupův institut a kladl mimo jiné tyto otázky: Je lepší řešit energetické problémy na úrovni celé unie, nebo izolovaně každý po svém? Chceme podpořit obnovitelné zdroje stanovením minimálního cíle pro jejich podíl na výrobě energie? Chceme podíl jaderné energetiky zvyšovat, nebo snižovat?

Na výsledek se podívejte sami tady: eurobarometer_presentation_en.pdf.

U každé z těchto (i dalších) otázek je na publikovaných grafech vidět, že progresivní a účinná opatření mají největší podporu v zemích staré evropské patnáctky. Hůře je na tom průměr EU25, ještě hůř EU27 a na pravé straně škály končí bez výjimky dvanáctka nových členských států.

Nelze si nepokládat otázku, o kolik by na tom byl evropský průměr lépe nebýt nás nováčků. Na jedné straně je toto další z důvodů k radosti, že už spadáme pod Brusel, protože kdo ví, kam bychom byli schopni klesnout ponecháni sami sobě? Evropa nás ovšem nenechává na holičkách a je to mimo jiné tato její civilizační úloha, proč jsem pevným zastáncem její užší integrace a proč považuji za prospěšné její další rozšiřování.

Na druhou stranu zákonitě existuje mez, za kterou začne převažovat to špatné, co dovnitř přinášíme, nad tím dobrým, čím se Evropa otiskuje do nás. Namísto toho, aby nás moderní evropská politika táhla dopředu, začneme my ji stahovat zpátky. Na letošním jarním summitu se podařilo v energetice a ochraně klimatu schválit uspokojivé výsledky východním členům navzdory, jenže vydrží to i do příště? Dobrou Evropu neohrožuje Turecko, ale leckterou svou zpozdilostí už dnešní nové členské státy!

Přemýšlím proto nad tím, co můžeme vykonat, abychom se i my stali pozitivní silou, která přispěje ke schopnosti Evropské unie vstřebat nové členy, aniž by tím ohrozila sama sebe. Je jasné, že se musíme výrazně polepšit ještě před dalším případným rozšířením.