I špatné vlády mohou občas vykonat něco dobrého. Toto pravidlo, stejně jako rozhodující roli jednotlivce v dějinách, můžeme ilustrovat na obrovském úspěchu minulého týdne. Rozhodnutím a aktivní iniciativou ministryně zemědělství Mileny Vicenové se podařilo na poslední chvíli zabránit tomu, aby vláda ještě letos schválila závazný seznam dvou stovek nových přehrad. Kdyby se to stalo, musely by se od ledna 2007 všechny nové nádrže zakreslovat do územních plánů obcí a vyšších územně správních celků, stejně jako do chystaných podrobných plánů jednotlivých oblastí povodí. To by mělo vážné negativní dopady na život stovek měst a obcí. Mnozí starostové o této hrozbě paradoxně dodnes ani netuší, protože se je nikdo z oficiálních míst neobtěžoval informovat.

Strategický dokument s názvem Plán hlavních povodí, vycházející z evropské rámcové směrnice o vodách, přitom více než rok připravovali úředníci Ministerstva zemědělství. Mnozí z nich, kteří v resortu pracují dlouhá desetiletí, se do něj do poslední chvíle snažili vpašovat “česká specifika” – seznam několika stovek přehrad, navržených v rámci velikášského plánování už v sedmdesátých letech. V praxi to vypadalo tak, že podstatnou část někdejších plánů oprášili a beze změn zkopírovali do nové strategie: stejné lokality, stejně vysoké hráze, stejné plochy zatopených území. Došlo jen k modernizaci argumentace, kdy rostoucí spotřebu vody v příštích pětiletkách (ve skutečnosti se spotřeba několikanásobně snížila a dále klesá) nahradily klimatické změny a s nimi související očekávaný úbytek vody v krajině.

Někteří z úředníků to jistě mysleli upřímně. Například ředitel odboru vodohospodářské politiky Miroslav Král na veřejném projednávání návrhu plánu povodí v říjnu v Praze promluvil vášnivě o tom, že české vodní hospodářství patří k nejrozvinutějším na světě a že jsme předběhli Evropu, která nám závidí a teprve začíná objevovat, co my už dávno máme. Bylo by snad dobré mu i touto cestou připomenout, že ve skutečnosti nám právě Evropská unie už od devadesátých let pomáhá mnohamiliardovými dotacemi alespoň částečně revitalizovat umrtvené a zatrubněné vodní toky, napravovat zničený vodní režim v krajině, snižovat toxicitu vody v řekách či stavět neexistující čističky v městech a obcích.

Bylo také zajímavé pozorovat, jak se v této kauze obrací role státní správy a ekologických iniciativ. Emotivně přednášené katastrofické vize tentokrát zaznívaly třeba od pracovníků Povodí Moravy. Podle nich nám budou naši potomci za padesát let za přehrady děkovat a všechny výhrady půjdou stranou jako malicherné – následuje doslovná citace – “prostě proto, že budou hnáni prachsprostou touhou přežít”.

Napadlo mne v takových chvílích několikrát, že bychom možná měli být rádi. Vždyť po dosavadní bagatelizaci a ignorování patrně největší světové hrozby, spočívající v drastických změnách klimatu způsobených průmyslovým růstem, začínají naši vládní úředníci zastávat zcela opačné názory, a dokonce – a velice správně – ve svém plánování uvažují desítky let dopředu!

Jenže taková rychlá konverze je přece jen podezřelá, zvlášť když najednou burcuje k dalšímu betonování krajiny. Ty dvě stovky lokalit navržených na nové přehrady totiž představují nejzachovalejší, nejméně poškozená a znečištěná údolí v naší republice. Mnohé z navrhovaných přehrad se tak nacházejí v chráněných krajinných oblastech, a dokonce i národních parcích, typicky třeba Býčí skála v Podyjí. Další by zaplavily unikátní a vyhledávané lokality, jako je třeba vodáky oblíbený horní tok Vltavy, kde by u Českého Krumlova vyrostla nádrž o ploše tisíc hektarů, nebo dokonce dvakrát tak velké nádrže Skryje v malebném údolí Berounky či Krkavec na Nežárce. Jde také o mnoho dalších, méně známých, ale přesto jedinečných a krásných míst v údolích našich řek.

Podivné bylo také to, že s novými argumenty jsou obhajovány naprosto stejné přehrady, které byly nachystány už před třiceti lety z důvodů úplně jiných. Účelovost progresivní rétoriky se ale záhy odhalila sama v celé své nahotě. Ve stejné době, kdy úředníci ministerstev zemědělství a životního prostředí apelovali na zodpovědnost vůči budoucím generacím a burcovali veřejnost prezentováním obrazů klimatických změn dalece překračujících nejhorší vědecké scénáře, schválila tatáž ministerstva oficiální plán na zvýšení emisí skleníkových plynů v České republice o pětadvacet procent! Přitom v přepočtu na osobu u nás už nyní vypouštíme největší objemy skleníkových plynů v Evropě. Jinými slovy, zatímco úřady vyzývaly stovky obcí, aby se obětovaly v zájmu přežití dalších generací, protože se vypařuje a mizí voda, zároveň rozhodly o tom, že pod kotlem doslova ještě pořádně přiložíme.

V tomto případě ale naštěstí pomohlo, že si úředníci vzali příliš velké soustu a zjevně podcenili potenciál občanských iniciativ i desítek starostů, kteří se svépomocí o chystaných plánech dozvěděli a začali organizovat opozici. Posun, kterého se společným úsilím podařilo dosáhnout, vynikne zejména ve srovnání s první veřejnou verzí Plánu hlavních povodí z května tohoto roku. Ta navrhovala dvě stě šest přehrad a u každé z nich mělo dojít k vyhlášení úplné stavební uzávěry. Postupně se podařilo změnit způsob územní ochrany na šetrnější, ač stále velmi problematické takzvané “limity využití území” (viz druhou veřejnou verzi návrhu PHP ze září). Stále ale trval nekompromisní tlak odboru vodohospodářské politiky na Ministerstvu zemědělství, konkrétně již zmíněného ředitele Krále a náměstka Punčocháře, na blokování dvou stovek lokalit.

Plán hlavních povodí měl být, včetně seznamu dvou stovek přehrad, schválen vládou do 22. prosince letošního roku. Díky mobilizaci starostů, občanských sdružení i jednotlivců, kteří nejprve v několika kolech marně posílali konstruktivní připomínky na ministerstvo a poté se otevřeným dopisem obraceli přímo na vládu a jednotlivé ministry, se podařilo v poslední minutě rozjetou mašinérii zastavit. Podle našich informací se o to zasloužila především ministryně Vicenová, která oslovila ministra Kalaše a týden před očekávaným schvalováním Plánu hlavních povodí ve vládě s ním vyjednala dohodu, podle které návrh stahuje k zásadnímu přepracování. Dopředu však avizovala, že nová verze už nebude obsahovat seznam konkrétních přehrad. Výrazně k tomu přispělo i prohlášení expertů, ve kterém vedoucí pracovníci odborných ústavů Akademie věd a několika univerzit vyvracejí proklamovanou nezbytnost přehrad pro kompenzaci dopadů klimatických změn.

Vzhledem k dlouhodobým potenciálním dopadům této koncepce jde o zásadní úspěch všech, kdo se proti přehradní zombii aktivně postavili. Zápas tím ovšem nekončí. Nyní bude na občanech a starostech obcí, aby v příštích třech letech sledovali přípravu takzvaných dílčích plánů oblastí povodí, kde se státní vodohospodáři nepochybně pokusí některé přehrady znovu oživit. Ty ale už naštěstí nebudou nařízeny shora vládou a jejich konečnou podobu budou schvalovat na konci roku 2009 krajská zastupitelstva.

Bude to další velká výzva. Občané budou tentokrát mít plány více ve svých rukou, na druhou stranu se lze obávat i silnějšího klientelismu a propojenosti konkrétní stavební lobby s politikou na místní či krajské úrovni. Nezapomínejme také na to, že v roce 2008 proběhnou i krajské volby, takže plány přehrad se nabízejí jako jedno z volebních témat. Sám jsem zvědavý, jestli převáží výhody nebo slabiny decentralizace rozhodování. Jedno je nicméně jasné už dnes – nesmíme nečinně přihlížet, je třeba rozhodování aktivně ovlivňovat ve prospěch demokracie.

Text byl původně publikován v Literárních novinách.