Je takřka jisté, že Stranu zelených čeká po víkendovém sjezdu proměna. Nebude to poprvé v její patnáctileté historii, ale bude patřit mezi ty zásadní. Co od ní můžeme čekat?

Poslední výraznou změnu podoby českých zelených se nám s kolegy podařilo prosadit v roce 2003 v rámci hnutí usilujícího o obrodu strany a její očištění od funkcionářů, kteří svoji schopnost prokazovali mnohamilionovými machinacemi v hospodaření, zatímco strana zůstávala politicky nedůvěryhodná a programově pustá. Za poslední dva roky se tak podařilo vyjasnit a řešit staré obrovské dluhy, vystavět akceschopnou celostátní strukturu, vtisknout jí program Vize ekologické demokracie, která přilákal stovky nových členů. Strana se výrazně profilovala v evropských volbách, preference vzrostly z jednoho či dvou na dnešních 3 až 4 procenta a zelení na podzim 2004 vydobyli se svým kandidátem Jaromírem Štětinou první křeslo senátora a první mandáty v krajském zastupitelstvu: dva na Jižní Moravě.

Přesto tyto úspěchy bylo ale čím dál jasnější, že hlavního protivníka mají zelení sami v sobě. Olomoucký sjezd před rokem do čela zvolil jak zástupce nového vedení, tak i opozice v naději na spolupráci a vyřešení vnitřního konfliktu. Opozice ale namísto přijetí opakovaných nabídek ke smíru stranu dále polarizovala.

Jedním z rozhodujících důvodů mého rozhodnutí pro vstup do politiky byla krajní nespokojenost s úrovní domácí politické kultury a snaha o vytvoření slušnější alternativy. Proto těžce nesu pomluvy, plytké politikaření a účelová spojenectví, jaké se i ve Straně zelených stávají pro některé lidi normou; tím hůře, že se jejich strategie jeví jako úspěšná. Můj vyzyvatel Martin Bursík se spolčuje i se starými strukturami, zodpovědnými za katastrofální hospodaření strany ještě před několika lety, a dokonce opakovaně kritizuje podání žaloby proti lidem, kteří v roce 2002 neoprávněně vyplatili téměř dvoumilionový dar jednomu z členů tehdejšího předsednictva. Tomu, kdo je loajální, se toleruje se násilí na ženách.Politický styl, který nastupující vedení Zelených uplatňuje na cestě k moci, si nezadá s tím, co se děje v parlamentních stranách a co podstatnou část veřejnosti na politice právem odpuzuje. Zelení tím podle mne ztrácejí nejdůležitější prvek své identity .

Chápu ale, že při pohledu zvenčí je velmi obtížné vnitrostranické spory rozmotávat, tím spíše, že se z nekalostí všichni obviňují navzájem. Rozdíly v pojetí zelené politiky lze ale ilustrovat i doufám srozumitelnějšími příklady, kterými je program a volební strategie.

Jsem přesvědčen, že právě Zelení se nemají bát kontroverzních témat a jejich netradičního uchopení, do jisté míry provokovat a čeřit usedlou hladinu i kaly domácí politické scény – a to zdaleka nejen v oblasti ekologické politiky, ale snad ještě podstatněji v tématech kultury, vzdělávání, bezpečnosti, či zásadního problému médií a komunikace ve veřejném prostoru. Slyším-li dnes od nastávajícího šéfa strany, že dekriminalizace marihuany je příliš kontroverzní téma nebo že si dokáže představit koaliční spolupráci jak s ČSSD, tak s ODS, pak skutečně nevím, čím se máme krom většího důrazu na ekologická témata lišit od strany lidové. Bojím se, že zelení stavějící se už předem do role mainstreamu sotva přesvědčí mladé lidi, že je mají volit, aby do parlamentu přinesli něco svěžího a zajímavého.

Třetím ilustrujícím sporem – vedle úrovně vnitřní politické kultury a programu – je otázka, zda mají zelení kandidovat ve volbách do sněmovny v roce 2006 samostatně, nebo ve spojenectví s některými liberálními partnery. Zastávám se druhé možnosti z následujícího důvodu.

Obavy před „modrou tsunami“, které lze slyšet z mnoha stran, přehánějí patrně vtom, že vítězství ODS považují za jisté. Ve skutečnosti, jak ukazuje i víkendová zkušenost z Německa, nemá konzervativní pravice svůj nástup ještě v kapse. Na druhou stranu po případném triumfu modrých ptáků můžeme skutečně očekávat velkou pohromu nejen v ekologické oblasti podle receptu Modré šance, ale – a to na prvním místě – v lecčems možná nevratnou újmu na kvalitě společnosti i demokracie. S ohledem na dlouhodobější politickou situaci v České republice proto považuji za zásadní reálnou hrozbu změnu volebního systému, kterou ODS a Václav Klaus soustavně prosazují už řadu let. Hrozí, že pokud se ODS podaří ve spolupráci s ČSSD nebo KSČM (nebo jejich částmi) stávající poměrný systém dále zdeformovat nebo přímo změnit na většinový, možnosti Strany zelených i jiných menších stran ovlivňovat českou politickou scénu budou na dlouhou dobu zásadně utlumeny.

Myslíme-li vážně to, že se jako Zelení chceme významně podílet na rozhodování a prosazovat svoji politickou vizi, je naším prvořadým úkolem postarat se o to, aby pro to vůbec zůstaly zachovány předpoklady. Zabránit změnám pravidel dokážeme spíše s dalšími menšími stranami v rámci širší aliance, která jedině může k tomu v příští sněmovně vytvořit dostatečně silný blok. Může se nám jinak snadno stát, že ve volbách 2006 dostaneme při překročení 5 % hlasů čtyři nebo pět mandátů ve sněmovně, ale ve volbách 2010 už ani jednoho, i kdybychom do té doby zvýšili svoje preference dokonce až na úroveň zelených v Německu.

Ignorováním této hrozby bychom se dopustili historické nezodpovědnosti, neomluvitelné sebestředné zahleděnosti a politického amatérismu. Vždyť právě širokou společenskou zodpovědnost a myšlení v horizontu delším než jedno volební období považujeme my Zelení za svoje silné devizy.