Když "objevné" zámořské výpravy v 15. a 16. století zahájily období našeho věku, vzdálené kultury byly nejprve připraveny o většinu svých příslušníků a o Evropany zuřivě hledané zlato. Obyvatelé, kteří dokázali první nápory civilizace přežít, byly vyhnáni do oblastí považovaných za nejméně hodnotné. Národy žijící v tehdy nezužitkovatelných oblastech (polární pásmo, tropické pralesy) byly dočasně ponechány na pokoji.

Nadcházející průmyslová revoluce spojená s neomezeným růstem si však brzy zákonitě začala vyžadovat v rostoucím množství i další suroviny. Kromě intenzívního pěstování plodin pro Evropu (později také civilizovanou Austrálii a Ameriku) došla řada na rudy, uhlí, ropu... A ukazovalo se, že právě na první pohled bezcenné a neužitečné oblasti jich obvykle skrývají nečekaně mnoho. Bylo tedy nutné vynalézt mechanismy, jak odstranit překážející domorodce. Šlo to snadno - jejich území byla dále loupena moderními státy pod heslem obecného prospěchu, někdy se dokonce podařilo všechny lidi zavčas vystřílet (například Tasmánce v Austrálii). Koloniální nadvláda umožnila legitimní odvoz surovin v takovém měřítku, že v dotčených oblastech někdy nezůstalo nic, co by stálo za další těžbu.

Naše století, kromě permanentního urychlování procesu přesunu surovin, k němu přispělo nejméně dvěmi inovacemi. Náhrada zřetelného kolonialismu neviditelnými vazbami volného trhu umožnila uspokojit humanistické potřeby většiny veřejnosti. Zejména když tato pochopila, že zvyšování množství dovážených surovin a potravin teď už konečně probíhá pro blaho obou stran. Druhou významnou změnou bylo poznání radioaktivity a vývoj technologií, které umožnily využití do té doby ladem ležící uranové rudy. Opět se potvrdilo staré pravidlo - 70% zásob uranu leží na území obývaných domorodci. Navíc, zbývající nevyužité oblasti je možné použít k činnostem se zpracováním uranu spojených - testování jaderných zbraní a odkládání nebezpečných odpadů - které by, prováděny uprostřed civilizovaných oblastí, přece jen vzbudily nežádoucí pozornost.


Těžba uranu

Zatímco média se často věnují populárnímu problému nebezpečí havárie elektrárny, těžba uranu nám příliš problematická nepřipadá. Její dopad na krajinu je přitom mimořádně devastující. Kromě radonu a radioaktivního prachu, které jsou z hald hlušiny roznášeny větrem po dalekém okolí, těžké kovy spolu s chemikáliemi použitými při extrakci uranu z rudy kontaminují povrchové a spodní vody. Milióny tun hlušiny na haldách, které obsahují 85% původního množství radioaktivity, zůstanou zdrojem kontaminace vody a vzduchu okolí po miliony let.

Tržní mechanismy však naštěstí zajistily, že 90% světové výroby uranu pochází z nám vzdálených oblastí obývaných domorodci. Díky tomu lze v řadách civilizované veřejnosti úspěšně vyvolávat dojem, že jaderná energie je přece jen čistá.


Austrálie

"Podle zákona patří veškeré minerály nalezené na území Austrálie vládě a všem lidem této země. I když se naleziště uranu nacházejí na území Maorů, patří všem." (osvětový leták společnosti Western Mining Corporation)

Všech deset velkých uranových dolů se nachází na půdě kdysi věnované domorodým Maorům. Aby protestující domorodce náhodou nenapadlo přistoupit k otevřenému odporu proti těžbě, vydala vláda zákon, který trestá jakoukoliv snahu o zastavení nebo zpomalení těžby odnětím svobody až na 20 let. Rozhodně si ale nesmíme myslet, že názory původních obyvatel Austrálie jsou opomíjeny. Zatímco dříve byly všechny žádosti o těžbu uranu projednávány bez účasti místních komunit, podle zákona z roku 1976 musí každá těžařská společnost před otevřením dolu s domorodci jednat. Teprve když se obě strany nedohodnou, zasáhne vláda. Zjistí-li, že těžba by Austrálii přinesla užitek ("je v obecném zájmu", píše se), vydá povolení k otevření dolu.

Společnost Western Mining Corporation měla pozici usnadněnou zejména v případě otevírání dolu Roxby Downs - z jeho okolí byly všechny domorodé kmeny brutálně vysídleny již v 50. letech, kdy zde Velká Británie prováděla pokusné testy jaderných zbraní.

"Těžební činnost není pro domorodou kulturu v žádném případě cizí. Vždyť Maorové dobývali ze země třeba barevné jíly po tisíce let." (osvětový leták společnosti Western Mining Corporation)

Pro domorodce však doly představují, kromě závažného znečištění ovzduší a vody, i další hrozby. Otevření dolu a těžba uranu znamená pro jejich tradiční způsob života často poslední, smrtelnou ránu. Jejich země je rozetnuta mnoha silnicemi, uprostřed posvátných oblastí jsou budována mnohatisícová bělošská města pro horníky a další zaměstnance. Tradiční pohřebiště, jako i stovky míst posvátného význam, jsou ničena buldozery, protože překážejí těžbě.

Mezi ojedinělé snahy, které upozorňují na ničení zbytků domorodé kultury, patří také zpráva Komise pro důl Ranger (rezervace Arnhem Land v Severním Teritoriu). Praví mj. toto: "Antropologové se shodují v tom, že rychlý rozvoj evropských komunit uprostřed domorodých rezervací způsobuje rozklad tradiční kultury. S tím související sociální a psychické stresy mají na domorodce ničivý dopad." Federální vláda zprávu odmítla jako zaujatou a nemístnou.

"Duhový Had spí pod zemí a hlídá mocné síly, které leží mimo chápání člověka. Duhový Had nám připomíná, abychom tuto zemi nerušili. Pokusíme-li se ovládnout podzemní síly, Had se probudí. Jeho pomsta bude strašlivá - přinese nám zkázu a smrt." (domorodá legenda vysvětlující prehistorickou malbu v Njamal)

Důl Koongarra leží na území národního parku Kakadu v rezervaci Arnhem Land. Tento park zahrnuje neuvěřitelně rozmanitou faunu a flóru, savany, pobřežní pralesy, mokřady i náhorní roviny. Patří mezi tři oblasti v Austrálii, které nesou statut světového významu. Na území parku, které je Maory považováno za jedno z nejposvátnějších, se také nacházejí známé prehistorické skalní malby.

Jako by nestačilo, že do jedné z řek protékajících parkem jsou vypouštěny kapalné odpady z dolu Ranger, vláda povolila otevřít nový důl přímo v srdci rezervace. Aby podnikání nebylo v rozporu se zákonem, v roce 1981 vydala usnesení, kterým oblast o rozloze několika desítek čtverečních kilometrů z území parku vydělila.


Amerika

"Ještě před třemi lety tito lidé nic neuměli. Dnes můžete sami vidět, jak ovládají složitá zařízení. Naučili jsme je pracovat s lopatami, jeřáby, nákladními auty, buldozery a dalším vybavením dolu. Jejich úsilí tak pomáhá naplňovat potřebu uranu v naší zemi." (Mining Congress Journal)

Poté, co ve Spojených státech klesla potřeba štěpného materiálu pro výrobu zbraní, dostal se do útlumu i uranový těžební průmysl. Stálý pokles cen uranu na světových trzích, dnes ještě urychlen přívalem uranu z Ruska, způsobil, že domácí těžba je ekonomicky nevýhodná.

Dva uranové doly, umístěné uprostřed Indiánské rezervace Laguna, za sebou po ukončení provozu v roce 1982 zanechaly 14 miliónů tun hlušiny. Jeden z dolů ležel na břehu řeky Rio Paquate, která zásobuje vodou indiánské komunity žijící v údolí. Po zahájení jeho provozu začala voda v řece zeleně fosforeskovat, a během 25 let změnila úrodnou půdu 10 km po proudu v měsíční krajinu. Stáda ovcí pila kontaminovanou vodu a pásla se na jeteli v okolí, Indiáni začali umírat na rakovinu žaludku. Provoz dolu zničil mnoho jejich posvátných míst. Náhrada za zabranou půdu ani za výstavbu dálnice slibovaná v roce 1960 nebyla Indiánům nikdy splacena. Uran těžený v obou dolech byl určen výhradně pro vojenské účely.

V roce 1979 došlo na dole Church Rock k největšímu úniku na světě - 45 miliónů litrů radioaktivní kyseliny spolu s 1200 tunami hlušiny uniklo do řeky Rio Puerco. Kontaminace se rozšířila desítky kilometrů podél toku, na území Indiánů Navaho. Ještě v roce 1991 byla voda z řeky Rio Puerco nepoužitelná i pro napájení dobytka.

"V rezervaci nám bylo dobře. Žili jsme v harmonii s půdou. Teď tu žijeme s nepřítelem. Naše tradice zmizely. Přesídlení pro nás znamená smrt zaživa. Je jako smršť, která vyrve rostliny ze země a udělá z nich jen uvadlý plevel." (přesídlenci kmene Navaho)

Přesto se některé firmy snaží otevřít nové uranové doly, zejména v oblasti rezervace kmenů Hopi a Navaho. V této souvislosti je nutné připomenout, že v jejich rezervaci jsou již v provozu uhelné doly a dvě gigantické uhelné elektrárny, které zásobují elektřinou vzdálené "lidmi" obydlené oblasti. Enormní spotřeba vody v dole a elektrárnách má těžký dopad na okolní už tak suchou prérii, protože stahuje podzemní vody ze široké oblasti.

S těžební činností v rezervaci souvisí i konflikt mezi oběma kmeny, který šikovně vyvolala vláda, když mezi nimi určila hranici (kvůli těžbě) tradičně podle amerických zvyklostí - podél poledníku, bez ohledu na skutečné osídlení. Spory o půdu v souvislosti s těžbou vyústily dnes v pokus o násilné vystěhování 11 500 Indiánů Navaho z jejich odvěkých území, a oplocení tohoto území ostnatým drátem. Nelze si nepovšimnout, že toto šílené řešení vlastně vládě vyhovuje, protože se tak zbaví Indiánů, kteří požadují zastavení těžební činnosti (Navahové považují za posvátné celé své území, a odmítají proto na něm jakoukoliv rušivou činnost). I když ale zákonná lhůta pro vystěhování vypršela už v roce 1985, dodnes se stále asi 900 Indiánů odmítá nesmyslnému příkazu podřídit, a díky široké publicitě kolem jejich shromaždiště na posvátné hoře Big Mountain si vláda nedovolí otevřeně zasáhnout. Kruté zkušenosti těch, kteří podlehli a odešli, odpůrce v jejich postoji jen utvrzují. Slíbená náhradní obydlí byli Indiáni většinou nuceni prodat, protože se při stěhování zadlužili.

Někteří nové domovy nedostali vůbec. Z mnoha se tak stali zoufalí bezdomovci, kteří se už nemají kam vrátit. Ti, kteří se přece jen usadili, na tom nejsou o mnoho lépe. Říkají: "Udělali jsme chybu, že jsme příkaz poslechli a odešli sem. Jsme tu tak osamoceni. Nemáme si s kým popovídat. Neumíme anglicky. Nedokážeme se domluvit, rozumíme si jenom s ostatními Navahy z rezervace. Proto sedíme doma a nikam nechodíme. Nemocnice je příliš daleko. Půda je tady příliš tvrdá a nemáme dost sil, abychom ji obdělali. Nemáme ani peníze na to, abychom si pronajali stroje. Chtěli bychom zase pěstovat nějaké obilí a chovat ovce. Ale nejde to a nezbývá nám proto než sedět tiše doma. Máme problémy s našimi sousedy. Nadávají nám, že naše děti chodí po jejich pozemku."


Kanada

"Nemyslím si, že nás považují za lidi. Možná nás vidí jen jako další stromy, co stojí tady všude kolem. Možná jako něco úplně jiného. Především je ale vůbec nezajímáme... Co by oni řekli na to, kdyby za nimi někdo přišel a zničil jim všechno, z čeho žijí?" (Janet Feitz, kmen Krí, Saskatchewan)

Ložiska uranu v Kanadě bezpochyby příjemně překvapila prospektory, když zjistili, že zde narazili na výjimečně bohatá naleziště. Ruda je zde tak kvalitní, že mohla být použita i při výrobě atomových bomb pro Hirošimu a Nagasaki. Mezi další přednosti kanadských dolů patří malá hustota protestujících obyvatel v okolních lesích (převážně Indiánů) a množství jezer, do kterých lze zdarma ukládat radioaktivní a toxické odpady.

Drtivá většina ze 25 000 indiánských obyvatel se sice proti těžbě postavila, ale bezvýsledně - nikdo jim neudělil právo rozhodovat o zemi, ve které od nepaměti žili jejich předkové. Někteří se také marně odvolávají na smlouvy, které uzavřeli jejich otcové a které jim měly zajistit nerušený tradiční život.

"Dnes když ulovíme husu, je skoro holá - ne jako dříve. Slyšela jsem, že můžeme dostat rakovinu, když je budeme jíst. Lidé dřív žili z ryb a lesních plodin. Ale teď lidé umírají na rakovinu, a my víme, že je to kvůli těm dolům. Nemůžeme už lovit ani medvědy, protože nevíme, jestli nesežrali něco špatného. Největší strach mám ale o naše děti, o budoucnost. Když voda bude kontaminovaná a nebude se dát pít, když se ryby nebudou dát jíst, z čeho potom budou naše děti žít?" (Helen Besskaytare, kmen Krí, Saskatchewan)

Kanada zajišťuje 1/3 světové spotřeby uranu, a proto vláda rozhodně nemá zájem na omezování těžebního průmyslu. Odmítá uzavřít provoz na zpracování uranové rudy u jezera Rabbit Lake, který ještě ani jednou od svého spuštění nedodržel limity znečištění odpadních vod vypouštěných do jezera. V lednu 1984 uniklo kvůli nepozornosti obsluhy 100 miliónů litrů radioaktivního roztoku do jezera Key Lake a kontaminovalo rozsáhlou oblast v jeho okolí. Kapalné odpady z dolu Beaverlodge zamořily vodu v jezeře Athabasca, odpady z dnes již zavřených dolů v okolí Uranium City natrvalo zničily tři sousední jezera. V roce 1980 dosáhla kyselost vody v jezeře May Lake, kam ústily výpustě dolů kolem Elliot Lake, pH 3,1, což odpovídá koncentraci octa. Jen v období od ledna 1988 do března 1989 došlo na dolech v Severním Saskatchewanu k 18 rozsáhlým únikům radioaktivních odpadů. Když Indiány z okolí jezera Wollaston znepokojil rostoucí výskyt zdeformovaných ryb, odmítla vláda vypracovat studii dopadu těžby na ekosystém jezera - jednotlivé doly prý dodržují limity, takže všechno je v pořádku. Skutečnost, že do jezera se stékají odpady ze tří velkých dolů, vůbec nevzala v úvahu. Indiánům tak nezbývá než nadále jíst ulovené ryby, které jsou hlavní složkou jejich potravy.

Při provozu uranového dolu na břehu jezera Elliot se nashromáždilo na haldách přes 100 miliónů tun radioaktivního odpadu. Do roku 1980 byly všechny kapalné odpady vypouštěny do povodí řeky Serpent River - v letním období, kdy byl nedostatek vody, tvořily radioaktivní kaly 2/3 obsahu řeky. Od roku 1978 mají Indiáni z okolí zakázáno pít vodu i chytat ryby z řeky a jejích přítoků.


Testování jaderných zbraní

Tichomoří
"Ten den vyšlo Slunce na západě. Světlo sílilo a sílilo. Měli jsme strach, že přichází soudný den. Potom přišla exploze, kterou jsme pocítili ve třech vlnách. Pak přišel vítr, který otřásl celým ostrovem. Hned po něm horko. Za tři hodiny padal z oblohy popel jako déšť. Pokryl rostliny i nás všechny. Spad pokračoval celou noc. Už večer nám všem začalo být špatně. Někteří měli průjem, jiní zvraceli, všechny svědily oči. Později nám začaly padat vlasy. Nejvíc trpěly děti - radioaktivní prach jim úplně spálil kůži." (domorodec z ostrova Rongelap) 

Po druhé světové válce se světové velmoci rozhodly udělat si v Tichomoří jadernou střelnici, a zcela přitom ignorovaly, že ostrovy obývají milióny domorodých obyvatel.

Největší atol na Marshallových ostrovech - Kwajalein - byl používán jako cvičný terč balistických střel odpalovaných ze základen v Kalifornii. Spojené státy, které nad ním po druhé světové válce převzali patronaci OSN, se však zachovaly šlechetně - všem obyvatelům napřed vysvětlili, že jaderné zbraně jsou důležité především proto, aby domorodce chránily před nepřáteli, a teprve potom je odvezli. Některým se, pravda, ostrov opustit příliš nechtělo. Takové američtí vojáci prostě chytili a odnesli, třebaže se zoufale bránili.

Hůře na tom byli (a jsou) obyvatelé ostrova Rongelap, na jehož přítomnost armáda při pokusném výbuchu v roce 1954 "zapomněla", takže je zasáhl intenzívní radioaktivní spad. Později byli všichni obyvatelé evakuováni, dodnes se ale nemohou do svých domovů vrátit.

Nejznámějšími atoly jsou Enewetak a Bikini, kde v letech 1945-1958 proběhlo 66 jaderných explozí. Obyvatelům atolu Bikini byl povolen návrat do domova již v roce 1969. Byli ale znovu evakuováni v roce 1977, kdy se zjistilo, že v jejich potravě jsou nepřípustná množství plutonia.

Australští domorodci byli vysídleni z ostrova Maralinga, kde Velká Británie v letech 1956-1963 provedla sedm výbuchů. Únos domorodců zorganizovala po dohodě s Brity australská vláda.

Francie dala přednost romantické blízkosti Tahiti, a vybrala si atol Mururoa, na kterém experimentuje dodnes. Po provedení více než 130 výbuchů byly v roce 1990 analyzovány vzorky planktonu odebrané v okolí atolu. Zjištěný obsah radioaktivního césia vyvolal mnoho závažných otázek ohledně kontaminace životního prostředí v přísně zakázané 20km zóně kolem atolu, a podkopal oficiální tvrzení, že korálové útesy spolehlivě zadržují radioaktivní látky vzniklé při výbuchu.

Žhavou otázkou v oblasti je již po více než jedno desetiletí případ atolu Belau. V rámci jeho osamostatňování ze zájmové oblasti USA požadují Spojené státy podpis tzv. Smlouvy o volném sdružení. Protože však v roce 1980 obyvatelé ostrova přijali ústavu, ve které se prohlásili za bezjadernou oblast, je pro ně Smlouva v dnešní podobě nepřijatelná. USA v ní totiž přebírají pod vlastní zodpovědnost obranu atolu včetně toho, že si vyhrazují právo obsadit na 50 let 1/3 ostrova pro vojenskou základnu včetně jaderných zařízení. Řešení zdá se být v nedohlednu, neboť ani jedna strana nehodlá ve svých požadavcích ustoupit.


Amerika

Hlavní jaderná střelnice je v Nevadě, téměř uprostřed teritoria kmene Severních Šošonů. Spojené státy zde provádějí průměrně 10 testů ročně, Velká Británie jeden. Do roku 1990 zde explodovalo 930 bomb americké a 43 bomby britské výroby. I po roce 1970 zde proběhlo 126 podzemních testů, které způsobily únik radioaktivity do životního prostředí. Hornina narušená častými výbuchy je plná trhlin, které způsobují kontaminaci spodních vod. Zamoření vody bylo poprvé objeveno v roce 1985, kdy vodní pramen vzdálený asi 300m od místa exploze bomby v roce 1977 obsahoval 3000-násobek stanovených norem tritia. Znepokojivý byl také obsah césia, plutonia, stroncia a antimonu. Předpokládá se, že radioaktivní látky se budou dále šířit systémem spodních vod.

"Naši pastevci jsou žalováni za proniknutí na území jaderné střelnice, jejich dobytek je konfiskován. Naši lovci jsou zavíráni a souzeni za porušování amerických zákonů. Naši lidé, kteří obývají oblast střední Nevady od nepaměti, již nesmějí žít ve svém domově." (Jerry Millett, náčelník Rady Západních Šošonů)

Indiáni se stále odvolávají na smlouvu uzavřenou v roce 1863 a ratifikovanou Kongresem USA, která je dodnes v platnosti. Spojené státy se v ní zavazují, že Indiáni budou moci na svém území žít bez jakýchkoliv zásahů ze strany Spojených států. Smlouva nepřevádí žádnou část území Šošonů do panství USA. Porušování smlouvy, které začalo ihned po jejím podepsání, vyvrcholilo v roce 1953, kdy na území vtrhla americká armáda a začala zde zřizovat místo pro jaderné pokusy. Armáda i Kongres USA zcela ignorují protesty Rady Západních Šošonů. Nastává tak situace, kdy vláda Spojených států na jedné straně popírá suverenitu Západních Šošonů, zatímco na druhé straně platnost smlouvy z roku 1863 uznává.


Polární oblasti

"Nemáme tady elektřinu ani silnice, nepotřebujeme je. Proč tedy máme být obětí rozvoje vašeho velkého světa, který je nám tak vzdálen?"

Vlivu jaderné energetiky nezůstali ušetřeni ani vzdálení Laponci. Jejich základní způsob obživy - chov sobů - se jim stal osudným. Měření z let 1965 - 1983 ukazují, že Laponské rodiny žijící tradičním způsobem jsou zatíženy zhruba 13-násobným množstvím radioaktivity než ostatní Norské obyvatelstvo. Příčinou je spad radioaktivního césia v důsledku pokusných výbuchů jaderných zbraní a jeho kumulace v sobím mase.

"Když jsme byly minulý rok chytat ryby, ani nás nenapadlo, že by to mohlo být naposledy. Vypadá to tak neskutečně... Tu práci jsme vždycky dělaly společně - já, sestry, matka. Bylo to něco, něco, na co jsme se těšívaly. Byl to těžký život, a počasí bývalo často hrozné, bouřky, sníh a tak. Ale bylo to něco, co pro nás hodně znamenalo. Když jsme chytaly ryby poslední rok, počasí bylo opravdu strašné - vytáhnout sítě, to byl skutečně boj. Kdybychom ale věděly, že je to naposledy..."

To vše ale bylo jen nevinnou předehrou. Po havárii Černobylu, kdy radioaktivní spad zasáhl většinu Evropy, byly zamořeny pastviny, na kterých Laponci chovají své soby. V zimě 1986-7 bylo ze 22 000 poražených sobů poživatelných jen dvacet dva. Dopad na Laponskou společnost je katastrofální, mnozí Laponci ztratili vůli žít, jejich kultura mizí.


prameny: 

* Moody, R.: The Gulliver File - Mines, People and Land: A Global Battleground, Minewatch, 1992 London
* NUKEM: Metals & Minerals Annual Review, Nukem, 1991 Alzenau
* Mansfield, S. et al: Navajo/Hopi European Protest Tour 1991, Minewatch, 1991 London
* Whitson, H. et Roberge, M.: Moving Those Indians into the Twentieth Century, In: Technology Review, July 1986, pp.47-57
* Pacific News Bulletin, Vol.6, No.2,5,7,8,11, NFIP, 1991 Petersham
* Western Shoshone National Council: materiály ke kampani proti jaderné střelnici v Nevadě, léta 1985-1990
* Report on the International Conference on Medical Management of Radiation Recipients, May 21-22, 1987, Amsterdam
* Westerlund, E.A. et al: 137-Cs Body Burden in Norwegian Laps, National Institute of Radiation Hygiene, 1987, Østerås
* Campaign Against Uranium Mining Aboriginal Land: Uranium Mining - Negation of Land Rights, 1988 Fitzroy * World Uranium Hearing: fax ze dne 31.8.1992
* Goldstick, M.: Uranium Special Edition, World Information Service on Energy, 1991 Amsterdam
* Boele, O.: Nuclear Free Pacific, World Information Service on Energy, 1980 Amsterdam
* příspěvky v konferencích GEN.NATIVEAM, GEN.NATIVENET, GN.TRIBALSURVI, WEB.NATIVE, GreenNet, 1991-1992 London

Text byl publikován roku 1992 v časopise Poslední generace.