Nedávno jsem se rozhodl začít psát příležitostný blog o pátrání po informacích a dokumentech souvisejících se životem a smrtí mého prastrýce Silvestra Němce.

V roce 1939 jej firma Baťa vyslala ze Zlína do své pobočky v Singapuru. Tam jej na konci roku 1941, po útoku na Pearl Harbor, zastihla válka. Narukoval jako dobrovolník a účastnil se obrany Singapuru před japonskou invazí. Během pádu Singapuru v únoru 1942 pravděpodobně zahynul, i když jisté je jen to, že jeho stopy tam tehdy končí a on se po válce už nikdy nevrátil.

Pro jeho rodinu v jihomoravských Vémyslicích to byla velmi traumatizující událost. Rodiče nejenom že ztratili mladého syna, ale ani po válce se nedozvěděli skoro nic o jeho osudu. Úředně byl prohlášen za mrtvého na základě oznámení britského Ministerstva války.

Po válce pak britská vláda v roce 1951 přiznala rodině malé odškodnění, vyčíslené na základě seznamu ztraceného Silvestrova majetku. Venkovské rodině se ale ze zahraničí nakonec dostal jen zlomek očekávané částky a ani prosebné dopisy úřadům na tom nic nezměnily. Pocit, že je někdo ošidil i o Silvovu pozůstalost, pak jen prohloubil zklamání, beznaděj a hořkost rodičů i sourozenců Němcových.

Patrně i proto se o „Silvovi“ a jeho příběhu v rodině skoro nemluvilo. Moje máma ho nikdy nepotkala: zmizel tři měsíce předtím, než se narodila, a navíc deset tisíc kilometrů daleko. Já sám si z dětství matně vzpomínám jen na sporadickou zmínku jeho jména, to když babička – Silvestrova sestra – šla položit věnec k pomníku obětí Druhé světové války, který stojí „na městečku“, čili v centru obce. Mezi jinými je na něm vyryto i Silvestrovo jméno.

Ačkoliv jsem čas strávený během dětství a mládí na vesnici u babičky miloval, Silvestr Němec pro mne býval jen abstraktním jménem vztahujícím se ke vzdálenému a neurčitému příběhu babiččina bratra, který zahynul v podobně abstraktní dálce někdy během války.

Z hlediska „velkých dějin“ není Silvestrův příběh nijak výjimečný. V pekle Druhé světové války podobně padly nebo zmizely statisíce a miliony dalších. Silvestr bránil Singapur jako dobrovolník v hodnosti vojína, jeho role v boji byla krátká a patrně nevynikla nějakým mimořádným hrdinstvím.

Kdybych býval začal pátrat před dvaceti lety, mohl jsem mít ještě naději najít přímé svědky a zaznamenat jejich vzpomínky. Dnes je bohužel na pátrání po žijících pamětnících tehdejších událostí pozdě.

Zmapováním a zdokumentováním dnes již téměř zapomenutého příběhu bych ale chtěl aspoň trochu přispět k oživení Silvestrovy památky: v rámci rodiny i mezi těmi, kdo se o něm díky mému psaní dočtou.

Nedělám si naději, že se historické události podaří zcela objasnit. Jsem ale stejně tak zvědav i na setkání s lidmi a institucemi, na které cestou narazím a které se tak stanou součástí příběhu nového: odehrávajícího se dnes, pětasedmdesát let od Silvestrova pravděpodobného úmrtí, avšak rovněž s otevřeným koncem.

Vyrážím na objevitelskou cestu, o které zde budu občas sdílet zprávy. Za váš zájem, povzbuzení nebo radu předem děkuji.

My World

V úterý večer jsem, letos poprvé, dorazil do Istanbulu. Právě sněžilo, což se tu děje výjimečně, nanejvýš několik dní za zimu. Měl jsem radost: vždycky jsem si přál to zažít, staré snímky města se sněhem v ulicích mají jedinečnou atmosférou.

Red

Ve středu jsem se vrhl do práce. Porada vedení, videokonference s kolegy z Tel Avivu (a s Jonathanem uvízlým v Jeruzalému kvůli sněhové bouři), schůzka s tureckým týmem k energetické kampani, agenda s personalistkou, příprava na posouzení nových projektů. Na oběd nebyl čas, ve chvíli volna jsem aspoň na dvacet minut vyběhl do ulic v okolí, abych vyfotil tureckou chumelenici.

Tradition

Teprve navečer se dozvídám o teroristickém útoku v Paříži – děs. Zároveň mě přátelé informují o sebevražedném atentátu, který večer předtím spáchala zatím neznámá žena v Sultanahmet, historické části Istanbulu.

Up

Venku pořád chvílemi sněží, což si nemohu nechat ujít. Z práce proto jdu rovnou pěšky ze čtvrti Beyoğlu dolů k Bosporu a pak přes galatský most, kde nadšenci rybaří i v mrazivém větru a ve skupinkách se ohřívají u improvizovaných ohňů.

Passion

Pokračuji nahoru na Sultanahmet, kde mezi stejnojmennou mešitou (přezdívanou též „modrá“) a byzantským Chrámem boží moudrosti (Hagia Sophia) ještě stíhám z nebe padajících posledních pár vloček, letos možná posledních.

Blue

Po návratu domů rozmrzám, dávám první fotku na facebook, kde si se mnou začne povídat Ismail z vesničky Yırca, s níž jsme na podzim vybojovali důležitou bitvu za olivové sady a proti nové uhelné elektrárně. Trénuji s ním chvíli svoji mizernou turečtinu, ale ještě se musím připravit na další den, práce je nad hlavu.

Silence

Nedá mi to ale, vlastně jsem na to musel myslet celý večer, a ještě rychle procházím zpravodajství a sociální sítě. Napadá mě tisíc věcí, ale mám pocit, že se k tomu teď vyslovuje každý, vyhrocená stanoviska na obou stranách, místo dialogu jen boj zatvrzelých názorů, nikdo se nesnaží pochopit ty druhé, jen se vůči nim vymezuje. Je mi z toho zle.

Peace

Nakonec sdílím povzdech své kolegyně Safy z Jordánska: „Takže jsem napsala tweet #‎CharlieHebdo vyjadřující solidaritu s oběťmi, abych pak celý den čelila útokům jak muslimských extrémistů, tak extrémistů z Evropy s jejich arabskými/islámskými stereotypy. Nenávistné vzkazy z obou táborů, jen doufám, že jsou ti i ti v menšině. Kolik z nás tak snadno zapomene, že jsme přece všichni lidské bytosti, najednou se zvířecí vášní propadáme extrémismu a nesmyslům. Každý má přece právo věřit, žít, psát, milovat a kreslit – a nikdo ho za to nesmí soudit nebo dokonce vraždit. Lidi zešíleli.”

Up and Down

A venku za okny je krásně zasněžené prastaré město, v němž vedle sebe stojí kostely, mešity i synagogy jako připomínka lepších časů.

Text byl publikován i na stránkách Deníku Referendum

Konec čtvrté adventní neděle jsem strávil nad odpovědí v diskusi na sociálních sítích. Začala zprávou o islámském šílenci, který před několika dny v kavárně v Sydney zavraždil dva rukojmí, a pokračovala obavou, že je jen otázkou času, kdy se něco podobného stane v Evropě. Velmi sympatická a lidská mi přišla spontánní iniciativa ‪#‎illridewithyou, jejíž autorku však následně pravicová média obvinila z pokrytectví.

Soucit s druhými, porozumění odlišným lidem a obrana zranitelných ovšem patří k tomu nejlepšímu, co nám křesťanská kultura vtiskla – čím jiným můžeme lépe uctít vánoční svátky? Oproti tomu nesnášenlivost v podobě většinového českého tažení proti všem „jiným“, bezdomovci a Romy počínaje a syrskými uprchlíky konče, stejně jako v podobě blízkovýchodní nenávisti všech vůči všem (Židé, jedni muslimové, jiní muslimové, křesťané, jiní křesťané), je nejen nelidská, ale i zničující.

Sdílená hodnotaSilniční značka ve starém Jeruzalému (červenec 2014).

Pokud jde o teroristický útok v Austrálii, platí, že zločin je jednoznačně zločin a vražda je zkrátka vražda – a jako takové je nutné je stíhat a tvrdě trestat. Náboženská ani jiná ideologická motivace je neomlouvá a nemůže být ani polehčující okolností. Mně samotnému radikální islám a jeho barbarské praktiky nahánějí hrůzu, což se týká i těch „subtilnějších“ projevů jako třeba odpírání občanských práv ženám, chování tamních mužů vůči opačnému pohlaví, nebo nesnášenlivost k vyznavačům jiné víry; často jen jiné podoby islámu.

Děsí mne ovšem i rostoucí nesnášenlivost české společnosti, včetně té vůči islámu jako takovému. Není racionální, opírá se o mylné předsudky a bizarní městské legendy. Co je to proboha za výroky, že nám co nevidět muslimové zakážou slavit Vánoce? K čemuž nelze nepodotknout: nezrušili jsme si pravé Vánoce do značné míry my sami tím, jak jsme je degradovali z intimního prožitku a duchovního rozjímání na nákupní horečku a obžerství?

Nebo třeba tvrzení v diskusi: „skutečná nesnášenlivost v australské (a obecně západní) společnosti vychází především z řad extremistických islamistů“. Aniž bych podceňoval extrémní islám, tohle je prostě úplně vedle. Třeba i čistě statisticky. Loňská výroční zpráva Europolu eviduje v EU v roce 2012 celkem 219 teroristickým útokům, z toho 6 (necelá 3 %) jich bylo motivováno nábožensky. Drtivou většinu (167, tj. 79 %) provedly nacionalistické nebo separatistické skupiny. Nebo konkrétněji, když Anders Breivik vedený nenávistí proti islámu zavraždil v roku 2011 v Norsku 69 lidí, zabil víc lidí, než islámisté v Evropě za celou dekádu. Podstatně víc náhodných obětí než islamisté zabijí v Evropě každý rok třeba myslivci – k zákazu myslivosti v Evropě však nikdo nemobilizuje

Jsem si vědom toho, že – bohužel – poukazem na mylnou argumentaci nelze nad problémem mávnout rukou. I kdyby nastokrát byla fakta opačná, už jen fakt, že lidé něco vnímají se silnými emocemi, je pádný důvod k tomu brát situaci velmi vážně. Jinak se může nesnášenlivost snadno zvrtnout v pogromy s obludnými důsledky.

V diskusi rovněž padla otázka: „Na Blízkém Východě také neexistuje žádná nenávist všech vůči všem. Chcete snad říct, že jezídové, Kurdové a křesťaně tam někoho vraždí ve jménu nějaké ideologie?“ Inu, já teď v tomto regionu pracuji a jakkoliv je můj výrok jistě zjednodušením, podle mého pozorování a poznatků situaci popisuje vcelku výstižně. Kurdům a Jezídům držím palce a jsem upřímně rád, když je západní vlády v jejich boji proti přesile podpoří. Moje sympatie mají ale především proto, že čelí nerovnému boji a opravdu hrůznému protivníkovi. Zároveň si ale není třeba dělat iluze o tom, jak z hlediska našich současných „západních hodnot“ brutální kulturu představují.

Ano, někteří Kurdové (a podtrhuji někteří, protože mezi nimi mám i několik přátel a znám je jako skvělé lidi) používají extrémní násilí a terorismus, aby dosáhli svých požadavků. Ano, Jezídové jsou společenstvím, které uznává vraždu ze cti a pod hrdelním trestem zakazuje sňatky s lidmi jiného vyznání (ale dokonce i mezi třemi kastami, které v jejich společenství existují) – viz nedávné ukamenování sedmnáctileté dívky, která se nevhodně zamilovala. Asi nemusím připomínat smrtelnou nenávist mezi většinou Židů a většinou Palestinců.

Křesťané teď mají naštěstí mírumilovnější období, ale historie regionu je plná krveprolití a masakrů i z jejich strany. Když bylo křesťanskému náboženství tolik, jako je dnes islámu – to jest 1445 let – bylo hnacím motorem vyhlazování celých národů během kolonizace nově objevených kontinentů, středověká inkvizice běžela na plné obrátky, spory mezi různými verzemi křesťanské víry na sebe braly podobu třeba třicetileté bratrovražedné války, která zahubila osm milionů lidí a výrazně zdecimovala populaci na území dnešního Německa.

Naše historické viny nám samozřejmě neberou právo ani morální povinnost uplatňovat dnešní měřítka a vyžadovat dodržování současných, civilizovanějších norem. Zmiňuji to zde jen proto, že považovat dogmatismus a násilný extremismus za výlučný atribut islámu, jako by se židovství či křesťanství netýkal, je prostě nesprávné.

Takový Islámský stát se ostatně v některých svých parametrech – včetně náboženského fundamentalismu, likvidace odpůrců, fanatického válečného tažení, vymáhání konverze na „tu správnou víru“ pod hrdelním trestem a ambicí šířit „správnou interpretaci“ svatých textů na další území - podobá někdejšímu husitskému hnutí u nás (které se mimochodem odehrávalo rovněž ve srovnatelném „věku“ křesťanství, v jakém je nyní islám).

Jak praví pěkný citát ze silného příběhu s konzervativním étosem od J. R. Tolkiena: „Saruman se domnívá, že zlo lze udržet na uzdě jen velikou silou, ale mé poznání je odlišné. Zjistil jsem, že temnotu krotí každodenní činy obyčejných lidí. Drobné projevy laskavosti a lásky.“

P.S. Saša Uhlová o den později po zveřejnění této mé úvahy publikovala komentář o potřebě dialogu s antiislamisty. To je dimenze problému, která mě taky napadla, ale ke které jsem se včera nedostal. Líp bych to nenapsal.

Včetně toho, co Saša rovněž okrajově zmiňuje, totiž že tíseň a obavy z konce naší civilizace jsou možná na místě. Ale to není to vina islámu, nýbrž nás samotných: kdyby to nebyl islám, přišlo by něco jiného, co by na rozdíl od naší současnosti zaměstnávající se plytkým konzumem, uvízlé v pohodlí, měřící už prakticky všechno skrze peníze a vlastní prospěch, a tudíž rezignující na vyšší hodnoty a ideály (zejména tam, kde by to znamenalo sebeobětování a námahu), dokáže lidi inspirovat, nabít, oslovit a zapálit pro nějaký "vyšší cíl". V tomto ohledu můžeme zachránit naši civilizaci jen my sami, a to nikoliv mobilizací proti "barbarům" přelévajícím se přes vituální hranice, ale znovunalezením sebe a hodnot, které přesahují každodenní přežívání a sobecký pohled na svět.

Moje hypotéza dokonce je, že Islámský stát přitahuje nové a mladé rekruty právě proto, že jim nějaké takové "vyšší hodnoty" a cíle sdílené společenstvým, v němž se jedinec obětuje celku, nabízí (jakkoliv jsou samozřejmě odporné). Protože něco takového v Evropě nenacházejí (samozřejmě i vlastní vinou).

Jan Keller v Právu 7. ledna publikoval komentář „Na nesprávném hrobě“, v němž vyčítá zeleným reptání nad obsazením ministerstva životního prostředí v nadcházející vládě. Keller mimo jiné píše: „Jde přece o naprosto logické vyústění vývoje v zemi, ve které hnutí za ochranu přírody a životního prostředí dopadlo tak jako v Česku. Je pouze vinou Strany zelených, že sociální demokracie nemá na levé straně politického spektra ekologicky orientovaného partnera. Naši zelení udělali všechno pro to, aby se stali na dlouhá léta nevolitelnými. Kdyby prokázali jen minimum politické inteligence, nemuseli dnes diktovat podmínky vládnutí lidovci.”

Proti tomu se ohradil Matěj Stropnický, jenž napsal: „Keller si správně pamatuje, že zelení poslanci v čele s Martinem Bursíkem (a Ondřejem Liškou věrně po boku) odmítali po volbách 2006 zvedat ČSSD telefony, že stále povolněji poskytovali své hlasy pro zdravotnické poplatky, privatizaci nemocnic i pojišťoven, pro rovnou daň, přípravu Bílé knihy vzdělávání obhajující školné a zčásti též pro americký radar. Dobře vzpomíná i to, že většina ekologických organizací k této politice trapně mlčela, případně ji dokonce pomáhala hájit. Jako by si ale méně pamatoval, že to bylo výměnou za stop stav pro Temelín a jezy na Labi, výměnou za zachování limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku či za dvacet miliard z programu Zelená úsporám do zateplování rodinných domků, a tím snížení jejich nákladů na energie, a tedy i znečišťování ovzduší.“

Text Matěje Stropnického byl sice záhy z oficiálních stránek Strany zelených odstraněn (!), nicméně mezitím už začal kolovat v sociálních sítích. Na Facebooku jej vystavil a komentoval mimo jiné Daniel Vondrouš ze Zeleného kruhu a doprovodil jej těmito slovy: „Ta sebestředná arogance některých politiků – jako v tomto případě Matěje Stropnického – mě už vážně hýbe žlučí. Co je, proboha, trapného na tom, že se ekologické organizace zabývají ochranou životního prostředí a nikoliv privatizací nemocnic a školným?... Podle mého názoru by lidé měli dělat to, čemu rozumí a co umí. Ekologické organizace se bijí za to, aby se lidé nedusili, mohli pít čistou vodu, měli kam chodit na vycházky atp.“

Na Kellerovu adresu se ve facebookových komentářích také objevily od zelených aktivistů i členů Strany zelených ironické poznámky o úrovni jeho sociologické erudice i o jeho senátní kandidatuře za subjekt spojený s Olgou Zubovou. Což o to, spojenectví se Zubovou je samozřejmě hrubým nedostatkem (politického) úsudku, to samé se ale dá říct i o spojenectví s Čunkem a Topolánkem. Nechme tedy stranou argumenty ad hominem, a podívejme se na podstatu věci. Jan Keller byl vždy pronikavým, ironickým komentátorem současné společnosti a establishmentu. V 90. letech nám tím imponoval a byli jsme na jedné lodi, ale teď se nám jeho komentáře najednou nehodí? Není náhodou také chyba na naší straně, nedotýkají se nás jeho sžíravé poznámky právě proto, že jsme se tak nějak stali součástí toho establishmentu?

Moje hlavní výtka k textu Matěje Stropnického je ta, že implicitně považuje podporu neoliberálních reforem a destrukci sociálního státu za obhajitelnou, pokud na druhé straně dosáhneme dílčích a krátkodobých úspěchů k Temelínu, jezům, ba i úsporám energie. V tomto si dokonce myslím, že se celkem shoduje s redukcionistickým pojetím ochrany přírody, jak je podává Daniel Vondrouš, podle nějž hlavním úsilím ekologických organizací má být čistý vzduch, čistá voda a místa pro vycházky. A o ostatní se nemáme starat, ať už proto, že na to nemáme tak zvanou odbornost, nebo proto, že je to příliš kontroverzní či politicky ošemetné. Ano, část ekologického hnutí má takovou agendu, ale nebezpečně se to blíží normalizačním aspiracím tehdejšího ČSOP a Brontosaura.

Přitom už na počátku 90. let nemalá část československého ekologického hnutí měla jasno v tom, že prohlubující se globální ekologickou krizi (která od té doby výrazně postoupila) nelze napravit bez zásadních změn systému jako takového, včetně regulace ekonomické a politické moci korporací, demokratizace společnosti, omezení chudoby, změny životního stylu, i mnohem radikálnější ochrany marginalizovaných a slabých (ať už jde o domorodé kultury, chudé komunity ve Třetím světě, nebo nakonec i práva zvířat či ekosystémů jako takových).

Myslím, že vývoj světa od té doby správnost tohoto přístupu nejen potvrzuje, ale ten se z dobrých důvodů stal mainstreamem i pro řadu národních a mezinárodních oficiálních institucí. Projekty rozvíjené v partnerství mezi ekologickými, rozvojovými, lidskoprávními a vzdělávacími organizacemi jsou jedním z řady skvělých příkladů.

Je smutné, pokud si česká ekologická komunita myslí, že jednotlivé ekologické problémy lze trvale a udržitelně řešit izolovanými opatřeními, bez souvislosti s ekonomickými, sociálními, kulturními, geopolitickými a dalšími aspekty dnešní komplexní civilizace. Jakékoliv úspěchy pak mohou být jen krátkodobé, bez pochopení a opravdové podpory ze strany většiny společnosti i politického systému. Ostatně jepičí život oddálení EIA pro Temelín, povolení jezů na Labi, nebo i programu úspor energie, to jen dokládá.

Stránka ukazující výsledky měření prováděné týmem Greenpeace v prefektuře Fukušima. Jde o kompilaci dat z více než dvaceti misí, které proběhly od března 2011 do října 2013.


Istanbul jsem pro sebe objevil teprve v roce 2010, při cestě na svatbu jedné své kolegyně a kamarádky z Turecka. Je to trochu ostuda, ale kromě několika zběžných argumentů, zda má být členem Evropské unie či nikoliv, mě předtím tato země nijak zvlášť nezajímala. Tím méně mne lákala k návštěvě.

  

Už při první cestě tam mi však Istanbul učaroval. Během snídaní a vysedávání na terasách s výhledem na Bospor a Marmarské moře mnou podivně prostupoval nejen svěží vítr, o němž mi místní přátelé vyprávěli, že lidem zamotává hlavu, ale takřka fyzicky jsem vnímal odlišnost tamního prostoru. Přesněji řečeno časoprostoru, protože v něm i čas plynul jinak, pomaleji a podivně mne stahoval do svého líného, medově hustého proudu. V mnoha zákoutích města se v sobě mísí orientální exotika i kořeny evropské kultury, člověk prakticky všude naráží na prvky tradiční minulosti překryté jen tenkou slupkou modernity.

Ve chvílích volna objevuji město pěšky, přičemž se většinou vyhýbám katalogovým turistickým atrakcím. Nejsilnější atmosféru totiž nacházím ve vedlejších uličkách, kde lze občas stále narazit na staré, rozpadající se, ale stále obydlené tu dřevěné domy otomanské éry, tu zarostlé kamenné stavby snad ještě z benátského období.

Občas objevím ostrůvky několika chudinských bloků obklopených překotně se rozvíjejícím industriálním městem. Rád popíjím čaj v zastrčených kavárnách a přátelím se, bohužel většinou jen rukama nohama, s tamními přívětivými Turky. Istanbul má pro mne kouzlo o to větší, že tam mám mnoho skvělých kolegů a přátel: jsou to lidé, kteří vesměs vynikají družností, zápalem pro věc, vřelým zájmem o druhé, jakož i v jistém ohledu dojemným (někdy ovšem také frustrujícím) chaosem.

Od roku 2010 jsem Istanbul navštívil pětkrát. Moje cesta pokaždé vedla přes náměstí Taksim, uprostřed nějž leží v těchto dnech tolik proslulý park Gezi.

Je jednou z mála oáz veřejné zeleně v centru Istanbulu. Studenti a ekologičtí aktivisté ji začali obsazovat už minulé pondělí. Mnozí se zde utábořili ve stanech, pořádali pikniky nebo trávili čas čtením knih a společenskými hrami. Chtěli svou přítomností tento vzácný ostrov zachránit před developery, kteří se s posvěcením vlády na jeho místě chystali postavit luxusní nákupní centrum pod záminkou, že zde „obnoví“ kasárenské budovy, které zhruba v těchto místech stávaly před více než půl stoletím.

První policejní zásah proběhl už ve čtvrtek nad ránem, kdy těžká technika přijela vykácet šest set tamních stromů a lidé se jí postavili do cesty. Policie aktivisty vytlačila za pomocí slzného plynu a násilí, jejich majetek včetně stanů naházela na hromadu a zapálila. Snímky dokumentující nepřiměřené policejní násilí se prostřednictvím sociálních sítí rychle rozšířily, takže už během téhož dne byli protestující zpět v několikanásobně větším počtu.

V pátek se v českých novinách hodně psalo o vrávorajícím Miloši Zemanovi. Objevila se ale i zpráva, že koncentrace kysličníku uhličitého v zemské atmosféře poprvé v historii měření překročila úroveň 400 ppm (parts per million – částic z milionu).

Je jasné, že tato zpráva neměla šanci prvnímu tématu konkurovat. Pro většinu lidí je to abstraktní číslo a navíc je to jen symbolická hranice, jejíž překročení samo o sobě se v našem každodenním životě ničím zvláštním neprojeví.

Rozhovor na téma energetiky u nás, v Německu a ve světě:

„Nemusíme s revolucí nutně začít v České republice. Pro začátek bude stačit, když budou čeští dodavatelé schopní najít si nějaký prostor v energetické revoluci, kterou chystá a financuje Německo,“ říká v rozhovoru vedoucí energetické kampaně Greenpeace International Jan Beránek. Česko by podle něj mělo investovat peníze do zelených technologií a nenechat si v energetice ujet vlak.

Prvními ropáky samostatné České republiky se stali předseda české vlády Václav Klaus (ODS) a ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý (ODA). Udělení anticeny i její zdůvodnění by ale byly namístě i dnes, považte sami:

Ropák byl Klausovi a Dlouhému udělen za obhajobu a schálení dostavby temelínských reaktorů, za bourání Libkovic a severočeských obcí kvůli uhlí, za redukci přírody na peníze a její následný vývoz do zahraničí, jakož i za sveřepé odmítání vidět a uznat jakékoliv ekologické problémy a snažit se je účinně řešit (viz pověstný Klausův článek Jarní procházka, v němž už tehdy tvrdí, že k žádnému ničení české přírody a krajiny nedochází).

O energetice se lhalo už tehdy, což je dobré si připomenout. Profesor Klaus nám před dvaceti lety jako tehdejší předseda české vlády v televizi u tabule vysvětloval, jak je dostavba jaderných reaktorů v Temelíně výhodná i nezbytná: abychom předešli výpadkům v dodávkách elektřiny, abychom se obešli bez severočeského uhlí a abychom udrželi nízké ceny elektřiny.

Zpětně vidíme, že šlo o nejdražší projekt v historii ČR, s mnohonásobnými skluzy termínů dostavby a prodražený o mnoho desítek miliard korun. Od spuštění elektrárny v roce 2000 se ceny elektřiny zdvojnásobily a vyvážíme podstatně víc elektrického proudu, než kolik ho JE Temelín vyrobí. Severočeské elektrárny kouří dál, státní akciová společnost ČEZ se chystá jejich životnost dál prodlužovat a kvůli pokračujícímu drancování uhlí mají padnout další severočeské obce – Černice a Horní Jiřetín, možná i město Litvínov.

Václav Klaus nás ale nepodváděl jen v energetice a jeho přezíravý postoj k ochraně přírody se ukázal být jen jedním z mnoha projevů zvrácené ideologie, která povyšuje sobecký zisk nade vše ostatní a odmítá jej nechat omezovat morálkou nebo regulací. Činy a myšlenky, za něž si Klaus a Dlouhý vysloužili v roce 1993 Ropáka, daly naší nové vlasti hrozný základ, který pak Klaus dalších dvacet let v české vrcholné politice úspěšně rozvíjel a prohluboval.

Kvůli Václavu Klausovi a principům, které naší nové republice od počátku vštěpoval – a také vinou naší neschopnosti se jim účinně postavit – máme dnes vyrabovaný stát, ve kterém je hodnota všeho redukována na cenovku a cokoliv je tím pádem na prodej: od přírody a krajiny přes veřejné služby a akademické tituly až po spravedlnost, pravdu a dokonce i naši vlastní minulost.

Jedním z pilířů tohoto systému je neviditelnost. Posvátná neviditelná ruka trhu hrabe, problémy okázale nikdo nevidí, při podvodech a krádežích se především nesmíme nechat vidět a nachytat.

Náš ropácký stát proto napravíme teprve tehdy, až ukončíme prokletí neviditelnosti. Až uvidíme Ropáky coby ropáky, až uzříme problémy v jejich souvislostech a až se padouši nebudou moci skrývat. A hlavně, až my sami přestaneme být se svými názory a požadavky neviditelní a překonáme svůj strach se veřejně angažovat.

Glosa byla původně publikována v Deníku Referendum.

Právě před rokem začala jaderná katastrofa v japonské Fukušimě. Schválně píši „začala“, protože její konec je v nedohlednu: likvidace a zabezpečení elektrárny má podle odhadů společnosti TEPCO trvat asi čtyřicet let a rozsáhlá kontaminace isotopem césia Cs-137 se bude rozkládat ještě pomaleji: potrvá několik století, než prakticky zmizí a úroveň radiace se vrátí na přirozenou úroveň.

Jeden rok je ale vhodná příležitost podívat se zpět a ptát se, jak jsme se poučili a zda se taková tragédie nemůže opakovat. Je dobré začít klást otázky.

Jak je možné, že navzdory všemu ujišťování po černobylské havárii, že něco takového se „v civilizovaných zemích“ stát nemůže, se těžká jaderná nehoda odehrála znovu – a navíc v jedné z technicky nejvyspělejších zemí?

Jak to, že havarijní a evakuační plány nedokázaly ochránit lidi v Japonsku před radioaktivním spadem a kontaminací? Proč japonská vláda ani po roce nedělá všechno pro to, aby občany co nejlépe informovala a omezila jejich radiační zátěž na minimum?

Nebo jak je možné, že statisíce lidí, kterým havárie rozvrátila život, dodnes nedostaly odpovídající finanční odškodnění? Že nemají ani jinou podporu ze strany státu, která by jim pomohla vybudovat nové domovy, postavit se na vlastní nohy a zabezpečit rodiny?

Ve snaze o hledání životně důležitých odpovědí si Greenpeace objednalo u tří nezávislých odborníků studii „Lekce z Fukušimy“. Byla zveřejněna před dvěma týdny a v plné verzi šedesáti stran je k dispozici v anglickém jazyce.

Podle mého názoru z ní plynou dva hlavní závěry. Za prvé, Fukušima znamená konec paradigmatu „jaderné bezpečnosti“. Za druhé, havárie odhalila hluboké a systémové selhání institucí, které měly dbát na bezpečnost jaderných reaktorů a na ochranu obyvatel před radioaktivitou.


Konec paradigmatu jaderné bezpečnosti

Proč hovořím o konci paradigmatu? Protože po tom, co jsme viděli před rokem, můžeme bezpečně konstatovat, že nic jako „jaderná bezpečnost“ ve skutečnosti neexistuje a sám pojem je zjevný oxymoron. V reálném světě jsou jen jaderná rizika, která jsou nepředvídatelná a vyplývají ze samé podstaty jaderných technologií. Kdykoliv se může stát, že se některý jaderný reaktor vymkne zpod kontroly v důsledku selhání techniky, chyby lidské obsluhy, přírodní pohromy, nebo záškodnické akce – nebo v důsledku některé z možných kombinací těchto událostí.

Nejen to. Ve Fukušimě všechny bezpečnostní systémy, bariéry oddělující radioaktivitu od životního prostředí a prvky tzv. „hloubkové ochrany“ velmi rychle zkolabovaly. Od ztráty chlazení reaktorů do první vodíkové exploze uběhlo pouhých 24 hodin.

Jaderný průmysl a jeho obhájci nám tvrdili, že pravděpodobnost vzniku těžké nehody s poškozením paliva je jednou za sto tisíc let, a i poté je riziko jen jedna ku desíti, že selžou ochranné obálky a ven unikne větší množství radioaktivity. Své tvrzení dokládali stovkami studií, výpočtů a modelů. Na principu toho, že „nelze rozumně předpokládat“ situaci vedoucí k velkému úniku radioaktivity, jsou tak dnes postaveny nejen havarijní plány, ale i samotné schvalování jaderných elektráren a povolování jejich provozu.

Jenže namísto údajného zanedbatelného rizika jedna ku milionu nám empirická pozorování ukazují, že k takovým nehodám dochází u průměrného reaktoru s frekvencí tisíckrát vyšší. Při čtyřech stovkách reaktorů na světě to vychází zhruba na jednu těžkou nehodu každých deset let. Jedním z principů moderní vědy je to, že když hypotéza odporuje pozorované skutečnosti, je třeba kriticky přehodnotit celý model a teorii, ze které se vycházelo. Taková potřeba zásadní revize nyní vznikla u pravděpodobnostních výpočtů a předpokladů týkajících se jaderných rizik.

Bohužel jsme zatím svědky toho, že na příslušných úřadech sedí titíž „odborníci“ jako předtím a používají stejné chybné modely jako doposud. Na jejich základě pak znovu mylně usuzují, že zrovna naše jaderné elektrárny jsou přece úplně bezpečné a nic vážného se nemůže stát. Nezbývá než konstatovat, že jaderný průmysl se řídí mnohem více slepou vírou než moderními vědeckými postupy.

Ve stejném duchu se odehrávají i zátěžové testy, které dospěly k závěru, že ani jeden jediný reaktor na celém světě není nebezpečný, a tudíž není potřeba nikde žádný zavírat. Je nepochybné, že i sama fukušimská elektrárna – kdyby už nebyla roztavená a rozmetaná výbuchy – by těmito testy prošla a dostala zelenou pro další provoz.

Tím se ovšem dostáváme k druhému postulovanému závěru, totiž že fukušimskou tragédii zavinilo na prvním místě selhání právě těch institucí, které dohlížejí na jadernou bezpečnost a ochranu. Dokud neprojdou zásadními proměnami a hlubokou reflexí, obávám se, že svět bude nevyhnutelně směřovat k další jaderné katastrofě.

Studie, o které jsem se zmínil, podrobně dokládá, jak japonská vláda, úřady a jaderný průmysl fatálně selhaly ve třech oblastech:

1. havarijní plánování a evakuace
2. kompenzace škod a zodpovědnost za následky havárie
3. státní regulace a dozor nad bezpečností elektráren

Podívejme se na ně podrobněji.

Selhání havarijních plánů a evakuace

Velkým varováním je skutečnost, že dokonce i v Japonsku – v zemi s patrně největšími zkušenostmi s živelnými pohromami a se zvládáním jejich následků – se jaderné havarijní a evakuační plány ukázaly jako po mnoha stránkách nefunkční a nedokázaly poskytnout občanům potřebnou ochranu před radiačními dopady nehody.

Během první dnů, kdy se jaderná havárie rozvíjela naplno, vláda mylně ujišťovala veřejnost, že se nemusí příliš obávat. Na tiskové konferenci 12. března prohlásil tajemník vlády Edano, že z elektrárny nemůže uniknout větší množství radioaktivity a že lidé žijící dále než dvacet kilometrů jsou v bezpečí. Dva týdny nato vláda vyzvala obyvatele ve třicetikilometrové zóně, aby ji pokud možno opustili. O ještě něco později, v dubnu, vláda přikázala evakuovat obce vzdálené i padesát kilometrů od elektrárny. Úřady pak postupně rozšiřovaly evakuaci o další a další lokality ještě během června, července a srpna.

Teprve zpětně zveřejněné dokumenty ukazují, že vláda měla už po několika dnech po 11. březnu k dispozici různé scénáře vývoje nehody, z nichž ten nejhorší by vedl k nucené evakuaci hlavního města Tókja vzdáleného 250 kilometrů. Je zjevné, že havarijní plány postavené na principu soustředných kružnic o poloměrech pouhých třinácti (Temelín) nebo dvaceti kilometrů (Dukovany) jsou jednak příliš rigidní, jednak naprosto nedostatečné.

Nákladné počítačové modely, které Japonsko vyvinulo pro předpověď pohybu radioaktivního mraku a intenzitu následného spadu, nebyly použity správně a včas. To vedlo k situacím, kdy vláda evakuovala část obyvatel do míst, kde byla radioaktivita ještě vyšší než tam, odkud odešli. Tisíce lidí kvůli tomu zůstalo po dobu několika týdnů nesmyslně vystaveno velmi vysoké úrovni záření.

Také samy evakuační plány selhaly na mnoha frontách. Například z nemocnice v městečku Futaba narychlo evakuovali personál, ale 440 pacientů zůstalo upoutáno na lůžku a několik dní ponecháno vlastnímu osudu, bez ošetřování, jídla a tekutin; 45 z nich to nepřežilo. Nemocní, na které se nezapomnělo, skončili v evakuačních centrech bez potřebné péče a léků. Mnoho dalších nemocnic muselo omezit provoz, protože část personálu v obavách o vlastní život spontánně odešla.

V evakuované zóně zůstalo bez péče několik tisíc krav, třicet tisíc prasat a přes půl milionů slepic: většina z nich pošla postupně hlady a žízní, menší část utekla a v opuštěné, zamořené krajině zdivočela. Lidé si do evakuačních center s sebou nesměli brát domácí mazlíčky, takže i psi a kočky zůstali napospas vlastnímu osudu. V některých případech je pak lidé dojížděli do evakuované zóny krmit, čímž nejen vystavovali sebe samé vyšší radiaci, ale také odsud šířili kontaminaci zpět do méně zamořených míst.

Fukušimská zkušenost také ukázala, že i druhý pilíř havarijního plánování (tím prvním je evakuace), totiž ukrytí se doma, je během skutečné nehody krajně problematický. Takové ukrytí může prakticky fungovat jen krátce, ale nelze s ním počítat po dobu mnoha dní. Ve Fukušimě, stejně jako v Černobylu, trvaly masivní úniky radiace z poškozených reaktorů téměř dva týdny.

V místech, kde vláda namísto evakuace přikázala lidem zavřít se doma a čekat, až přejde to nejhorší, lidé zůstali izolování bez instrukcí a pomoci dlouhých deset dní. Během té doby mnoha z nich došly potraviny, voda, energie i palivo do dopravních prostředků potřebných k eventuální evakuaci. Jejich situaci dále zkomplikoval kolaps potřebných služeb, protože mnozí hasiči, řidiči, lékaři a lidé dalších povolání odešli a neměli povinnost ani odvahu se do vysoce kontaminovaných míst vracet.

Úřady však těžce nezvládaly situaci ani v následujících týdnech a měsících. Vláda zaváděla mnohokrát zvýšené radiační limity, aby se pragmaticky vyhnula opatřením nezbytným ke snížení ozáření velké části populace. Předpisy se měnily chaoticky a nekonzistentně, úřady na různých místech se řídily protichůdnými a nesourodými pravidly a rozdílnými limity.

Státní úředníci nedokázali včas reagovat, ani předcházet problémům s kontaminací, které byly lehce předvídatelné: ať už jde o opakované skandály s potravinami, jejichž kontaminace překračovala beztak benevolentní limity, o nedostatečně podrobné mapování radiační situace v regionu, o včasné a věrohodné informování veřejnosti, nebo v neposlední řadě o špatně připravenou dekontaminaci pozemků a budov, která byla často neúčinná nebo dokonce kontraproduktivní.

V důsledku toho přirozeně vznikla hluboká nedůvěra lidí k oficiálním informacím a ujišťováním vlády, která pak vedla k mnohdy i zbytečnému bojkotu potravin od japonských zemědělců a rybářů. Ti utrpěli dodatečné ekonomické škody, kterým patrně bylo možné předejít, a mnozí kvůli tomu přišli o obživu úplně.

Neúčinné mechanismy k náhradě škod

Je fakt, že zatímco zemětřesení a tsunami si vyžádaly přes 20 000 lidských životů, fukušimská jaderná katastrofa má prozatím na kontě mrtvých několik stovek (úřady ke konci ledna evidovaly oficiálně 573 obětí a dalších 29 sporných případů – tyto lidi nezabila radioaktivita, ale zemřeli v důsledku nehody z jiných příčin). Radiace na úrovni, jakou nacházíme v obydlených místech fukušimské prefektury, nezabijí ihned, ale podobně jako kouření vytváří dlouhodobá rizika a způsobuje onemocnění a předčasná úmrtí, která se objeví až po letech.

I tak má ale jaderná havárie obrovský dopad na život lidí už dnes. V důsledku kontaminace bylo evakuováno kolem 150 000 lidí, z nichž mnozí se nikdy nebudou moci vrátit. Tito lidé přišli ze dne na den prakticky o všechno kromě holého života: v zamořené oblasti museli zanechat své domovy a jejich vybavení, políčka obdělávaná mnoha generacemi, přišli o svá zaměstnání, posvátná místa a hroby svých blízkých, ztratili zaměstnání, přátele a vztahy v místních komunitách. To všechno je pro Japonce mimořádně významné, patrně ještě více než pro nás Evropany.

Přesto ani po mnoha dlouhých měsících nedostali patřičnou kompenzaci od firmy TEPCO, která by jim umožnila vybudovat si náhradní domovy a zvolna začít nový, plnohodnotný život.

Čtenáři možná ani netuší, že česká legislativa omezuje odpovědnost ČEZ za škody způsobené jadernou havárií na pouhých osm miliard korun (z toho povinné pojištění musí mít ČEZ uzavřené jen na dvě miliardy, zbytek by v případě finančních potíží firmy doplatil stát). To je naprosto směšný zlomek potenciálních škod, které se například ve Fukušimě odhadují na 1400 až 12 000 miliard korun (75 až 650 miliard dolarů). U nás máme vinou rozhodnutí parlamentu prakticky jistotu, že dojde-li k nejhoršímu, ČEZ vyplatí částku menší, než je jeho roční zisk, a bude za vodou. Poškození pak jednoduše ostrouhají.

Japonsko je ale jednou ze tří zemí na světě, které zodpovědnost majitele jaderné eletkrárny za způsobené škody – a tedy ani výši vyplacených kompenzací – nijak neomezují. Tedy alespoň teoreticky, podle zákona. Praxe je ale i tady diametrálně odlišná. Japonská legislativa, podobně jako česká, neupravuje podrobnosti a nestanovuje žádná pravidla pro vyplácení náhrady škod. Nedefinuje ani jednoznačně, kdo má na kompenzace nárok a kdo už ne.

TEPCO všech těchto mezer v zákoně využívá k tomu, aby paušálně odmítalo řadu žádostí s tím, že dotyčný nemá na náhradu nárok. Ty rodiny, které měly štěstí a dostatek trpělivosti k vyplnění rozsáhlých a složitých formulářů (a k pochopení ještě delších a složitějších pokynů), dostaly první balíček odškodného ve výši 13 000 dolarů. Tato částka při skromném životě stačí v Japonsku na úhradu běžných nákladů na dva nebo tři měsíce, ovšem lidem byla vyplacena až po mnoha měsících a je to také zatím vše, co dostali.

Desítky tisíc těch, kteří se evakuovali dobrovolně, a nikoliv na základě příkazu vlády, dostali jednorázovou nabídku na tisíc dolarů ve stylu „ber, nebo nech být“. Mnoho lidí se tváří v tvář absurdní byrokracii a zdržování celého procesu raději rozhodlo rezignovat, na škody zapomenout a nejitřit staré rány. Malá část poškozených se obrátila na soudy, které se ovšem také vlečou velmi dlouho.

Na dosavadních stáních právníci firmy TEPCO dokonce argumentovali nehorázným tvrzením, že radioaktivita spadlá na pozemky je teď majetkem vlastníků těchto pozemků, a firma proto neodpovídá za její odstranění ani za úhradu s tím spojených nákladů.

Je šokující, že se jadernému průmyslu podařilo vybudovat a udržet neprůstřelný systém, který mu umožňuje vytvářet masivní zisky, zatímco prakticky veškerá rizika nese veřejnost. V případě nehody zůstane břemeno obrovských škod a nákladů s nimi spojených na bedrech státu a jeho občanů.

(Tato nespravedlivost, kdy si sektor jaderného průmyslu úspěšně přivlastňuje velké zisky, ale jakmile se ocitne v úzkých, nechává se zachraňovat vládami za státní peníze a socializuje tak bilionové ztráty, je překvapivě podobná finančnímu sektoru. Což je téma, které stojí za samostatný rozbor.)


Selhání dozoru a regulace

Třetí oblastí, jejíž selhání fukušimská jaderná havárie vyjevila v plném světle, je státní dozor a regulace. Postupem času se dostávají na veřejnost další a další dokumenty a důkazy o střetu zájmů těch institucí, které měly dohlížet na jadernou bezpečnost a chránit veřejnost, ve skutečnosti ale chránily zájmy byznysu proti veřejnosti.

Elektrárenská společnost TEPCO prošla v minulých dvaceti letech mnoha skandály, po kterých politici vždy slibovali nápravu. Největší z nich se odehrál roku 2002, kdy vyšlo najevo, že pracovníci více než desíti jejích elektráren po dvacet let úmyslně falšovali protokoly o bezpečnostních prohlídkách, aby utajili potíže s jadernými reaktory. Státní dozor ale navzdory vzletným slovům o „drastickém přehodnocení bezpečnostních předpisů a postupů“ nedokázal nebo nechtěl podniknout žádné razantní kroky, které by takovým věcem učinily přítrž.

Zákonitě se pak zákony porušovaly, dokumenty falšovaly, znepokojení zaměstnanci umlčovali a nepříjemné informace utajovaly znovu a zvovu. A pokud příležitostně úřad pro jadernou bezpečnost po dlouhých vyjednávání přikázal firmě TEPCO provést nějaké dodatečné zabezpečení elektrárny, nechával jí na to lhůty dlouhé i několik let. To se stalo osudným i ve Fukušimě.

Kvalitu a benevolentní přístup bezpečnostních prověrek ilustruje fakt, že japonské úřady v únoru 2011, necelý měsíc před katastrofální nehodou, udělily firmě TEPCO povolení k dalšímu provozu prvního reaktoru elektrárny Fukušima Daiiči, ačkoliv překročil svoji projektovanou čtyřicetiletou životnost. Údajně důkladné posouzení, které prodloužení licence předcházelo, neshledalo žádnou slabinu a důvod, proč by další provoz měl vést k vážnějším rizikům. Další provoz reaktoru nebyl dokonce podmíněn ani žádnými většími úpravami ke zvýšení jeho bezpečnosti.

Jak firma TEPCO, tak agentura pro jadernou bezpečnost NISA měly už dávno před březnem 2011 informace a studie o tom, že pobřeží a lokalitu elektrárny může zasáhnout vlna o výšce přesahující 10 metrů – přesto odmítli podniknout cokoliv k navýšení ochranné zdi o výši pouhých 5,5 metru.

První dokumenty o reálné hrozbě obrovské tsunami se objevily v roce 1990, kdy společný tým univerzitních vědců i odborníků z jaderných elektráren zkoumal stopy po nejsilnějším historicky známém zemětřesením v Japonsku, které nastalo roku 869. Vědci tehdy objevili důkazy, že dávná přílivová vlna měla výšku srovnatelnou s tou, která zasáhla Japonsko vloni.

V roce 1997 předložil tým seismologů firmě TEPCO dokumenty varující před rizikem mimořádně vysoké tsunami. Zástupce firmy ale odmítl brát informaci na zřetel: „Chápal jsem, co se nám seismologové snaží říct, ale kdybychom měli brát v úvahu každý nejhorší možný scénář, nikdy bychom žádnou elektrárnu nemohli postavit.“

Po velkém zemětřesení, které roku 2004 zasáhlo Sumatru, si TEPCO dokonce samo objednalo studii o seismických rizicích. Dokument došel k závěru, že pravděpodobnost výskytu vlny vyšší než šest metrů během životnosti elektrárny je zhruba 10 %.

Ve své výroční zprávě z roku 2008 píše Japonský úřad pro jadernou bezpečnost (JNES), že vlna tsunami může vážně poškodit reaktory používající kontejnment typu Mark I – to je ten, kterým je vybavená fukušimská elektrárna. Úřad už tehdy upozornil, že vysoká záplavová vlna může vyřadit z provozu všechny záložní zdroje elektřiny nezbytné pro kontrolu reaktorů. Výslovně dokonce píše, že by to mělo za následek ztrátu chlazení a úplné roztavení paliva.

A nedávno uvolněné dokumenty také ukazují, že TEPCO pouhé čtyři dny před 11. březnem oficiálně přiznalo jadernému dozoru, že ví o riziku zasažení elektrárny vlnou převyšující 10 metrů. Tato informace byla výsledkem interní studie TEPCO z roku 2008, kterou ale vedení firmy odmítlo s tím, že její závěry jsou „nerealistické“.

Takový přístup je bohužel naprosto běžný i jinde ve světě. Ilustrují to výsledky mezinárodních inspekcí, které v Japonsku v předchozích letech prováděly expertní mise organizované Mezinárodní agenturou OSN pro atomovou energii (MAAE).

V červnu 2007 se uskutečnila exemplární mise MAAE, která prováděla hloubkovou inspekci regulačního režimu v Japonsku – podle agentury je mise tohoto typu jedním z nejpronikavějších nástrojů, které mezinárodní společenství v oblasti jaderné bezpečností vyvinulo. Závěrečná zpráva z této mise dochází k závěru, že „Japonsko zavedlo vyčerpávající právní a institucionální rámec pro kontrolu jaderné bezpečnosti“ a že „všechny důležité oblasti jaderné bezpečnosti podléhají pravidelnému a pečlivému dohledu ze strany provozovatele i státu“.

Dokument dokonce vyzvedává jako ukázkovou praxi, ze které si mohou ostatní státy vzít příklad, že: „úřady podrobily důkladné kontrole všechny scénáře a situace těžkých havárií, načež byli provozovatelé donuceni přijmout všechna potřebná opatření k zamezení jejich vzniku a k jejich zvládnutí.“ (Sic!)

Teprve zpětně najednou leckdo vidí, jak nezdravě blízké byly vztahy mezi jaderným dozorem a průmyslem samotným, jak státní orgány jadernou energetiku namísto regulace aktivně podporovaly, a že rozhodující roli v celém systému hrála politika a byznys, nikoliv nezávislé a kritické zkoumání.

Člověk nemůže nemyslet na předsedkyni našeho Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Danu Drábovou, která je jedním z nejhlasitějších propagátorů a zastánců jaderné energetiky a ani se s tím netají. Věděli jste třeba to, že SÚJB bezpečností problémy konzultuje a nechává si posuzovat od Ústavu jaderného výzkumu v Řeži, který patří společnosti ČEZ? A že nedávné zátěžové testy Temelína a Dukovan vypracované firmou ČEZ a jejím Ústavem jaderného výzkumu Řež byly následně „nezávisle oponovány“ firmou Westinghouse (která stavěla Temelín a uchází se o dodávku dalších reaktorů) ve spolupráci s týmž Ústavem jaderného výzkumu Řež?

Těžko hledat jasnější příklad toho, kdy s posvěcením státních úřadů hlídaný kontroluje sám sebe. Všimneme si toho také teprve až tehdy, kdy budeme mít zamořenou jižní Moravu nebo jižní Čechy?

Jaké je ponaučení z fukušimské jaderné tragédie

Těžká havárie fukušimské elektrárny nebyla způsobena přírodní katastrofou, ale mnohonásobným systémovým selháním. Zemětřesení a tsunami byly pouze spouštěcím mechanismem nehody, která byla za daného stavu v podstatě nevyhnutelná. Kdyby se impulsem nestalo zemětřesení, mohla výpadek chlazení, následné přehřátí reaktorů a výbuch elektrárny způsobit řada dalších událostí.

Příkladem je podobný scénář nehody z roku 2006 ve švédské elektrárně Forsmark, kde výpadek proudu a chlazení reaktorů způsobil prvotně zkrat elektrického vedení, přičemž následně nenaskočily záložní naftové generátory. Tehdy se obsluze jen těsně a na poslední chvíli podařilo předejít tavení paliva.

Probíhající jaderná tragédie v Japonsku byla systémovým selháním nejen vyvolaná, ale následně i umocněná: právě tím, jak vláda tajila informace, jak byly havarijní a evakuační plány nedomyšlené a v potřebném rozsahu i prakticky neuskutečnitelné, a v neposlední řadě i tím, že statisícům lidí zasažených následky nehody není dodnes poskytnuta potřebná podpora a pomoc.

Přesně tytéž faktory hrály rozhodující roli také u předchozích těžkých jaderných nehod v USA a v Sovětském svazu. Tragédie v Černobylu a ve Fukušimě se tak v mnoha ohledech podobají: v množství uniklé radioaktivity, v počtu evakuovaných obyvatel, v dlouhodobém zamoření rozsáhlých území. Spojuje je právě i komplexní selhání státu, který nadřadil jiné zájmy (politické, resp. ekonomické) nad bezpečnost a ochranu obyvatel. Politici, úředníci i průmysl v obou případech systematickým utajováním a korupcí vytvořili pokřivené prostředí, které jim přinášelo zisky a ve kterém se nemuseli nikomu zodpovídat. Není pak divu, že na těžkou jadernou nehodu byli fatálně nepřipravení.

Ptáme-li se proto, jestli je nehoda podobná Fukušimě možná i u nás, nemůžeme se nechat odbýt tím, že tsunami a zemětřesení o síle devátého stupně Richterovy škály u nás nehrozí. Naopak se musíme podívat, zda naše instituce – kontrolující průmysl, dozorující jadernou bezpečnost, zajišťující havarijní připravenost, informující veřejnost – jsou v lepším stavu, než byly ty japonské. Obávám se, že při nezaujatém posouzení se nám naskytne spíše pochmurný obraz.

„Předpokladem úspěchu každé technologie je, aby realita dostala přednost před propagandou, protože příroda se ošálit nedá.“ To je citát Richarda Feynmana, nositele Nobelovy ceny a jednoho z nejlepších teoretických fyziků 20. století.

Před více než dvaceti lety jsem nadšeně četl jeho lekce z fyziky a díky zájmu o astronomii jsem se tehdy dostal i k jeho analýze tragické exploze raketoplánu Challenger (ta se shodou okolností odehrála ve stejném roce jako havárie Černobylu). Uvedený citát je z Feynmanova menšinového stanoviska, které sepsal pro vyšetřovací komisi ustanovenou prezidentem USA a vedenou Williamem Rogersem.

Když jsem se letos k jeho textu vrátil, potvrdila se mi dávná vzpomínka: jde o pronikavou analýzu toho, jak společenské a ekonomické mechanismy vedou k podceňování a popírání rizik selhání složitých technologií. Jeho postřehy a závěry, které se týkají raketoplánů a vesmírných dopravních prostředků, můžeme prakticky doslova vztáhnout i na jaderné elektrárny.

Feynman přesvědčivě ukazuje, jak a proč se oficiální vyčíslení pravděpodobnosti selhání dané technologie diametrálně liší od rizik skutečných. Jak úřady podceňují náklady, složitost a časovou náročnost projektů, jak zamlčují jejich nedokonalost. Jak fakt, že po určitou dobu k žádnému katastrofálnímu selhání nedošlo, postupně vede k uvolnění předpisů, snížení opatrnosti a falešnému pocitu, že se nic vážného nemůže stát. Ve svých závěrech navrhuje, aby se pro danou službu – v jeho případě cesty do vesmíru, v našem případě jí je pokrytí spotřeby energie – zvážily alternativní technologie.

Americké úřady tehdy na jeho slova nedbaly a NASA upustila od používání předražených a rizikových raketoplánů teprve poté, co o sedmnáct let později v plamenech skončil druhý raketoplán Columbia.

Svět nyní sleduje druhou velkou katastrofu jaderné elektrárny. Nesmíme se nechat ukolébat falešnou představou, že u nás se něco takového stát nemůže. Máme zodpovědnost vůči sobě, našim dětem i celému lidstvu, abychom současnou krizi využili jako příležitost ke změně.

Na rozdíl od roku 1986, kdy vybuchl reaktor v Černobylu, dnes známe dostupná a osvědčená řešení, jak zajistit dodávku energie jinými, šetrnějšími způsoby. Obnovitelné zdroje prošly v uplynulé dekádě nevídaným rozvojem. Za posledních pět let se ve světě postavilo 230 000 MW nových větrných a solárních elektráren, zatímco výkon nově spuštěných jaderných reaktorů za stejné období je dvacetkrát nižší.

I když zohledníme menší využití jejich instalovaného výkonu, solární a větrné elektrárny dokončené za jeden jediný rok 2011 dokáží vyrobit stejné množství elektřiny jako osmnáct velkých jaderných reaktorů. Výrobní náklady větrných elektráren jsou už dnes nižší než produkce nových reaktorů a cena elektřiny ze solárních panelů klesne i v našich středoevropských podmínkách do pěti let pod cenu, jakou platíme dodavatelům za proud ze zásuvek.

Čína sice do roku 2020 plánuje postavit 60 000 MW výkonu nových reaktorů, ale fukušimská nehoda přiměla její vládu nejméně na rok stavební práce pozastavit a patrně se promítne do zpomalení jaderného rozvoje nebo do snížení jeho ambicí. Ve srovnání s tím je navíc třeba vidět, že Čína plánuje v tomto desetiletí vybudovat 150 000 MW větrných elektráren a desítky tisíc MW elektráren solárních.

Zároveň se v Německu a v Japonsku – což jsou dvě vedoucí velmoci v oblasti technologických inovací a zároveň třetí a čtvrtá největší ekonomiky světa – za poslední rok odehrály převratně změny v plánech, jak do budoucna získávat energii. Obě země se odklánějí od jaderné energetiky a jsou odhodlány masivně investovat do obnovitelných zdrojů a energetické efektivity.

Tato náhlá transformace vyvolaná fukušimskou jadernou krizí jistě nebude bez problémů, ale kdo jiný než právě Německo a Japonsko může tyto problémy zvládnout? Jedno je jisté: obnovitelné zdroje, které už několik let zažívají mimořádný rozmach a předstihují tradiční energetické zdroje, dostanou nový obrovský impuls a podporu ke svému dalšímu rozvoji a expanzi.

Pravděpodobně stojíme na prahu nové etapy a technologické revoluce. Je na nás, jestli se budeme dál sveřepě držet starých drahých, špinavých a rizikových energetických technologií a necháme si ujet vlak – nebo jestli se vymaníme ze sevření falešných mýtů, nedemokratických struktur a monopolu ČEZu a začneme budovat energetiku, která nebude ohrožovat nás, naše rodiny, naši planetu ani naši budoucnost.

Text byl původně publikován v Deníku Referendum.