During my visit to Russia last autumn, my Greenpeace colleagues from Moscow organized a small field trip to the far north. Our destination was the area around city of Usinsk in the republic of Komi - just about 50 kilometers south of the Polar Circle.

One thing that caught my eye already during the landing were the amazing autumn colours of the local taiga - vast forests around the Pechora River, and the blue gems of the lakes surrounding the river. Unfortunately, our mission was not admire the beauty of local nature, but rather to document the devastating impacts that the oil industry has in these remote, pristine places. This is because Komi region is not only blessed with vast wilderness inhabited by the indigenous Komi people, but is also unfortunate to host significant deposits of oil. Most of them are being explored and exploited since 1970's, nowadays by Lukoil, the second largest Russian oil company. I have read about some of the problems, particularly the oil spills, earlier, but now I got the opportunity to witness it directly - and literally - on the ground.

After a two hour flight from Moscow, we arrive at the tiny Usinsk airport. Several dozen other people travel along - most of them workers changing shifts - and we are already awaited by Roman and Volodya, as well as two local citizens from the Save the Pechora Committee: Yekaterina and Valeriy.

Without much waiting we hit the road - there is only few hours of daylight left and we want to make the best of it. Passing through the city of Usinsk, we are heading west.

Already in the van, we are being explained the situation. There are about 65 active drills in the area, with Lukoil alone producing 17 million tons of oil a year. The crude oil is transported in aging pipelines to local facilities for initial processing, and then further south to a major terminal in Ukhta.

The problem starts with the drills themselves, as they are routinely flaring the gases from the wells, releasing not just CO2 but also carcinogenic toxins in large quantities. Despite the fact that the Russian government promised to stop this practice already back in 2007, we were able to not only see the flames of dozens of flares along the road, but also smell their nasty odor in the air.

But what's far worse are the corroding pipelines. Hundreds of kilometers of them run buried under shallow dikes, and due to the hard environment, they often start leaking after less than two decades. However, the average age of the existing oil pipes in Russia is over 30 years. As a result, the oil has already been leaking at hundreds of locations just within the area we visited.

It does not take long before we arrive at a site of a large recent spill, just next to local storage tanks and two flaring chimneys. This spill has there been for about a year, left in the open. We are told that on the other side of the same pipeline, another leak occurred few years ago. It's impossible to see, because Lukoil had covered it with a thin layer of sand. When I step onto the sand plain, my rubber boots quickly sink into the black mud underneath and I have to quickly retreat. The leaked oil is still there. Obviously this method of dealing with the oil spill has only one effect - its keeps it out of sight. There is no actual clean up that would prevent a further spread of of the toxic oil into the soil and water.

We use the opportunity also to open a banner with a slogan saying "Don't flood me here", standing in solidarity with the indigenous herders of reindeers. It is these local communities that suffer most - from the ongoing air, soil and water pollution caused by the oil industry. The rate of cancer among them is on increase, and their livelihoods are literally being swamped in the crude oil, while they are barely heard by the authorities, let alone by the local oil industry.

Only thanks to the relentless campaigning, supported by the local activists from the Save the Pechora Committee and by Greenpeace, they managed to get at least some recognition. The enemy is however very powerful. Little has changed and the poorly maintained pipelines continue to spill oil all around.

Next we move to a spot of the largest oil spill in the Russia's history (so far). In October 1994, a pipeline here collapsed and released over 100,000 of tons of oil that swamped many hectares of surrounding land.

The whole area has been reportedly cleaned up, but even today - more than twenty years later - we can still see here and there ponds full of oil left behind.

It's getting darker, so we rush to another massive leak recently discovered by Valeriy and his friends.

Along the way we stop by another typical occurrence - pond of water mixed with oil. There is plenty of ponds and ditches like that along the road.

What we witness on the next destination is not a leak of crude oil, but of a chemical liquid that is being used to thin the heavy oil from the drills, in order so that it can flow more easily over the longer pipelines. Well it's not oil, but just another toxic chemical mix that spreads across many hectares of land here. At one place, we even spot five workers in the distance, apparently trying to do something about the leaking pipe. Given the vast area around that has been soaked and blackened by the toxic compound, their effort looks really pathetic.

We walk several hundred meters along the mess and spot another place where the pipe has been leaking. The hole in it was "fixed" by putting a simple collar around it.

Obviously, the usual way of operation here is to wait until the leak starts, then dig out that section of pipeline, patch it somehow, burry it again and continue business as usual.

The night falls quickly and we need to retreat. Valeriy is organizing a meeting with some more locals: they will wait us in our hotel tonight.

If you spot the rosy patches on the sky on the three photos above, don't be mistaken - it's not twilight from sun, these are reflections of the gas flares on the low laying clouds. Now that the sky got darker, we can actually see them in all directions.

On the way back, we learn from our colleagues that according to the estimations, about 30 million barrels of oil - that is about five million tons - leak onto land within the Russian Federation every year. So what we have seen is really just a tip of an iceberg. The scale of the untackled problem becomes even starker when we compare it with the infamous oil spill in the Mexico Gulf in 2010. At that time, about 5 million barrels of oil escaped. This means that here in Russia, in a routine operation of the oil industry, an equivalent of six Deepwater Horizon disasters happen every year! With close-to-none publicity and awareness even within the country itself.

The next day we have to get up very early morning, when it's still dark - well as much dark as it can get with the bright burning flares all around. We are heading to a remote village of Kushshor. It sits on an elevated bank of the Pechora River, and is only accessible via the river; no road whatsoever goes that far.

After about two hours of drive on a bumpy road from Usinsk, we reach a village of Ust-Usa. Now, the only way further is by motorboats.

Two of them soon arrive to pick us. We put layers warm cloths on us and a waterproof jumper on top - it's a grey dark day, it's continuously raining and for the next one and half hours, we will just have to squeeze and sit motionless on the tiny bench under the open sky, while the boats will speed up along the river. Not very comfortable, but for my part, I prefer this to the clouds of mosquitos that are regular here during the short summer.

The Pechora River is impressive - at one place where we ride, it's over 2 km wide, but for most of the journey, it is split to half by massive sand islands deposited in its middle. The sheer water is live and beautiful, framed by the endless colorful strip of the autumn forest along its banks.

After a long ride, our boat drivers take a turn and we are heading to a small bight. On a slope above it we can already spot several wooden houses.

We are heading to one of them. The bi-lingual street sign (in Russian and Komi languages) tell me that we are on the "Sunny Street" number 3. This is the address of Nina Volotovskaya and her husband Ivan, who greet us with big smiles and urge us to proceed from the rain to their warm, cozy home.

I am passing to them a folder with several beautiful pictures, taken earlier the year by my friend and colleague Masha. A rare gift that they really appreciated, as they did the two packs of genuine Dutch stroopwafels that I brought along - something that they never seen or tasted before.

Mrs. Volotovskaya is one of the heroes of the Komi people. When an oil drill just across the river from the village caught fire last summer, she and other local activists were trying to attract attention to what was happening. Despite a massive fume of black smoke suffocating the village, the authorities as well as the company just kept ignoring it. When she called the mayor, he replied that he does not want to have anything to do with it. It took endless efforts, and a month of time, before the problem was finally acknowledged and addressed. Imagine - that nasty fire next to the village went on for a whole month!

But today is a happy day for her - and for us, too. Sharing the inspiring stories over a table filled with local delicacies, we deepen our mutual dedication to fight the destruction of the environment and the injustice caused to the local people by the big dirty industries.

Despite continued rain, we also go out and walk to the hill above the village. From here, we can see the beautiful scenery of the Pechora River, as well as the drills on the opposite bank - including a location of the recent disaster.

Uphill, we are passing by a simple memorial, made of roughly welded metal sheets. It is a reminder of another tragedy that hit the community seventy years ago. When the Nazi Germany army opened the eastern front in 1941, the Soviet Union called on every citizen to defend their fatherland. The mobilization reached even this remote village, and thirty men left to fight for the country. When the war ended few years later, only six of them returned alive. I still struggle to imagine how the horrors of war deeply wounded even such a community, which was virtually out of reach of the civilization.

On the way, I also encounter a local villager who is carrying home his today's catch of fish. He knows the river well, and explains me how the size and type of fish depends on the prevailing direction of winds and momentary state of the environment. One of the concerns he shares with us is the pollution of the river caused the oil operation, and he wonders what impact it may have on the local fish.

Fishing is one few remaining sources of livelihood for the locals. As if the scars of the Second World War were not enough, today the whole village - as many similar remote communities - faces an unbearable combination of economic, social and environmental hardships. The local branch of the state agriculture company (sovchoz) disappeared with the collapse of the Soviet Union a quarter century ago, and there are no economic or employment opportunities left. The population had shrunk from about a hundred people two generation ago down to today's twenty inhabitants. Young families with children have all fled to seek a better life elsewhere, and barely come back even for a visit of their parents.

Luckily for Nina Volotovskaya, her grandchildren keep coming for holidays to this beautiful place where the daily life is so hard - she proudly shows me a photo of one of her little granddaughters in tiny pink rubber shoes. I am sure that one of the reasons why the girls enjoy their visits is the freely roaming herd of horses that the family keeps on the meadows surrounding the house.

I can tell that their beautiful horses have a happy life here, and they are also easy to become friends with.

Before we leave, I enjoy a chat with Ivan, Nina's husband, on the backyard of their house. He says that by mid October, snow will start falling and soon after, the river will freeze and stay like for many months, till a late spring. It won't be possible anymore to use their motorboat to get to the town for the shopping - buying sugar, flour and other few necessities - they usually do every two weeks.

He then explains me that for the winter, they swap the motorboats for snowmobiles with which they ride on the ice - and upon my request, he goes to show me his machine, parked in the nearby barn.

We make a final group photo before leaving Kushshor. The farewell is very hard. Nina and Ivan are inviting me to come back, and if I happen to come during the long sub-Arctic winter, thez promise to come and pick me up from the town of Ust-Usa on their horses. Well it has not worked out so far, but perhaps one day...

Although I am far away now, I carry in my memories all the courageous, determined and inspiring Komi people that I was lucky to meet. I continue to bear witness about the horrible things that the oil industry is doing to these people, their land, and our whole planet. And together with them and many others, we keep fighting for a better world.

In addition to links in the essay, I recommend this article for further reading: http://www.theguardian.com/environment/2016/aug/05/the-town-that-reveals-how-russia-spills-two-deepwater-horizons-of-oil-each-year

And do not miss this beautiful photo essay: https://semnasem.ru/usinskneft/

Nedávno jsem se rozhodl začít psát příležitostný blog o pátrání po informacích a dokumentech souvisejících se životem a smrtí mého prastrýce Silvestra Němce.

There is an English version of this blog that you can find here:

V roce 1939 jej firma Baťa vyslala ze Zlína do své pobočky v Singapuru. Tam jej na konci roku 1941, po útoku na Pearl Harbor, zastihla válka. Narukoval jako dobrovolník a účastnil se obrany Singapuru před japonskou invazí. Během pádu Singapuru v únoru 1942 pravděpodobně zahynul, i když jisté je jen to, že jeho stopy tam tehdy končí a on se po válce už nikdy nevrátil.

Pro jeho rodinu v jihomoravských Vémyslicích to byla velmi traumatizující událost. Rodiče nejenom že ztratili mladého syna, ale ani po válce se nedozvěděli skoro nic o jeho osudu. Úředně byl prohlášen za mrtvého na základě oznámení britského Ministerstva války.

Po válce pak britská vláda v roce 1951 přiznala rodině malé odškodnění, vyčíslené na základě seznamu ztraceného Silvestrova majetku. Venkovské rodině se ale ze zahraničí nakonec dostal jen zlomek očekávané částky a ani prosebné dopisy úřadům na tom nic nezměnily. Pocit, že je někdo ošidil i o Silvovu pozůstalost, pak jen prohloubil zklamání, beznaděj a hořkost rodičů i sourozenců Němcových.

Patrně i proto se o „Silvovi“ a jeho příběhu v rodině skoro nemluvilo. Moje máma ho nikdy nepotkala: zmizel tři měsíce předtím, než se narodila, a navíc deset tisíc kilometrů daleko. Já sám si z dětství matně vzpomínám jen na sporadickou zmínku jeho jména, to když babička – Silvestrova sestra – šla položit věnec k pomníku obětí Druhé světové války, který stojí „na městečku“, čili v centru obce. Mezi jinými je na něm vyryto i Silvestrovo jméno.

Ačkoliv jsem čas strávený během dětství a mládí na vesnici u babičky miloval, Silvestr Němec pro mne býval jen abstraktním jménem vztahujícím se ke vzdálenému a neurčitému příběhu babiččina bratra, který zahynul v podobně abstraktní dálce někdy během války.

Z hlediska „velkých dějin“ není Silvestrův příběh nijak výjimečný. V pekle Druhé světové války podobně padly nebo zmizely statisíce a miliony dalších. Silvestr bránil Singapur jako dobrovolník v hodnosti vojína, jeho role v boji byla krátká a patrně nevynikla nějakým mimořádným hrdinstvím.

Kdybych býval začal pátrat před dvaceti lety, mohl jsem mít ještě naději najít přímé svědky a zaznamenat jejich vzpomínky. Dnes je bohužel na pátrání po žijících pamětnících tehdejších událostí pozdě.

Zmapováním a zdokumentováním dnes již téměř zapomenutého příběhu bych ale chtěl aspoň trochu přispět k oživení Silvestrovy památky: v rámci rodiny i mezi těmi, kdo se o něm díky mému psaní dočtou.

Nedělám si naději, že se historické události podaří zcela objasnit. Jsem ale stejně tak zvědav i na setkání s lidmi a institucemi, na které cestou narazím a které se tak stanou součástí příběhu nového: odehrávajícího se dnes, pětasedmdesát let od Silvestrova pravděpodobného úmrtí, avšak rovněž s otevřeným koncem.

Vyrážím na objevitelskou cestu, o které zde budu občas sdílet zprávy. Za váš zájem, povzbuzení nebo radu předem děkuji.

❧ ❧ ❧

Pokračování najdete na samostatném blogu:


My World

V úterý večer jsem, letos poprvé, dorazil do Istanbulu. Právě sněžilo, což se tu děje výjimečně, nanejvýš několik dní za zimu. Měl jsem radost: vždycky jsem si přál to zažít, staré snímky města se sněhem v ulicích mají jedinečnou atmosférou.


Ve středu jsem se vrhl do práce. Porada vedení, videokonference s kolegy z Tel Avivu (a s Jonathanem uvízlým v Jeruzalému kvůli sněhové bouři), schůzka s tureckým týmem k energetické kampani, agenda s personalistkou, příprava na posouzení nových projektů. Na oběd nebyl čas, ve chvíli volna jsem aspoň na dvacet minut vyběhl do ulic v okolí, abych vyfotil tureckou chumelenici.


Teprve navečer se dozvídám o teroristickém útoku v Paříži – děs. Zároveň mě přátelé informují o sebevražedném atentátu, který večer předtím spáchala zatím neznámá žena v Sultanahmet, historické části Istanbulu.


Venku pořád chvílemi sněží, což si nemohu nechat ujít. Z práce proto jdu rovnou pěšky ze čtvrti Beyoğlu dolů k Bosporu a pak přes galatský most, kde nadšenci rybaří i v mrazivém větru a ve skupinkách se ohřívají u improvizovaných ohňů.


Pokračuji nahoru na Sultanahmet, kde mezi stejnojmennou mešitou (přezdívanou též „modrá“) a byzantským Chrámem boží moudrosti (Hagia Sophia) ještě stíhám z nebe padajících posledních pár vloček, letos možná posledních.


Po návratu domů rozmrzám, dávám první fotku na facebook, kde si se mnou začne povídat Ismail z vesničky Yırca, s níž jsme na podzim vybojovali důležitou bitvu za olivové sady a proti nové uhelné elektrárně. Trénuji s ním chvíli svoji mizernou turečtinu, ale ještě se musím připravit na další den, práce je nad hlavu.


Nedá mi to ale, vlastně jsem na to musel myslet celý večer, a ještě rychle procházím zpravodajství a sociální sítě. Napadá mě tisíc věcí, ale mám pocit, že se k tomu teď vyslovuje každý, vyhrocená stanoviska na obou stranách, místo dialogu jen boj zatvrzelých názorů, nikdo se nesnaží pochopit ty druhé, jen se vůči nim vymezuje. Je mi z toho zle.


Nakonec sdílím povzdech své kolegyně Safy z Jordánska: „Takže jsem napsala tweet #‎CharlieHebdo vyjadřující solidaritu s oběťmi, abych pak celý den čelila útokům jak muslimských extrémistů, tak extrémistů z Evropy s jejich arabskými/islámskými stereotypy. Nenávistné vzkazy z obou táborů, jen doufám, že jsou ti i ti v menšině. Kolik z nás tak snadno zapomene, že jsme přece všichni lidské bytosti, najednou se zvířecí vášní propadáme extrémismu a nesmyslům. Každý má přece právo věřit, žít, psát, milovat a kreslit – a nikdo ho za to nesmí soudit nebo dokonce vraždit. Lidi zešíleli.”

Up and Down

A venku za okny je krásně zasněžené prastaré město, v němž vedle sebe stojí kostely, mešity i synagogy jako připomínka lepších časů.

Text byl publikován i na stránkách Deníku Referendum

Konec čtvrté adventní neděle jsem strávil nad odpovědí v diskusi na sociálních sítích. Začala zprávou o islámském šílenci, který před několika dny v kavárně v Sydney zavraždil dva rukojmí, a pokračovala obavou, že je jen otázkou času, kdy se něco podobného stane v Evropě. Velmi sympatická a lidská mi přišla spontánní iniciativa ‪#‎illridewithyou, jejíž autorku však následně pravicová média obvinila z pokrytectví.

Soucit s druhými, porozumění odlišným lidem a obrana zranitelných ovšem patří k tomu nejlepšímu, co nám křesťanská kultura vtiskla – čím jiným můžeme lépe uctít vánoční svátky? Oproti tomu nesnášenlivost v podobě většinového českého tažení proti všem „jiným“, bezdomovci a Romy počínaje a syrskými uprchlíky konče, stejně jako v podobě blízkovýchodní nenávisti všech vůči všem (Židé, jedni muslimové, jiní muslimové, křesťané, jiní křesťané), je nejen nelidská, ale i zničující.

Sdílená hodnotaSilniční značka ve starém Jeruzalému (červenec 2014).

Pokud jde o teroristický útok v Austrálii, platí, že zločin je jednoznačně zločin a vražda je zkrátka vražda – a jako takové je nutné je stíhat a tvrdě trestat. Náboženská ani jiná ideologická motivace je neomlouvá a nemůže být ani polehčující okolností. Mně samotnému radikální islám a jeho barbarské praktiky nahánějí hrůzu, což se týká i těch „subtilnějších“ projevů jako třeba odpírání občanských práv ženám, chování tamních mužů vůči opačnému pohlaví, nebo nesnášenlivost k vyznavačům jiné víry; často jen jiné podoby islámu.

Děsí mne ovšem i rostoucí nesnášenlivost české společnosti, včetně té vůči islámu jako takovému. Není racionální, opírá se o mylné předsudky a bizarní městské legendy. Co je to proboha za výroky, že nám co nevidět muslimové zakážou slavit Vánoce? K čemuž nelze nepodotknout: nezrušili jsme si pravé Vánoce do značné míry my sami tím, jak jsme je degradovali z intimního prožitku a duchovního rozjímání na nákupní horečku a obžerství?

Nebo třeba tvrzení v diskusi: „skutečná nesnášenlivost v australské (a obecně západní) společnosti vychází především z řad extremistických islamistů“. Aniž bych podceňoval extrémní islám, tohle je prostě úplně vedle. Třeba i čistě statisticky. Loňská výroční zpráva Europolu eviduje v EU v roce 2012 celkem 219 teroristickým útokům, z toho 6 (necelá 3 %) jich bylo motivováno nábožensky. Drtivou většinu (167, tj. 79 %) provedly nacionalistické nebo separatistické skupiny. Nebo konkrétněji, když Anders Breivik vedený nenávistí proti islámu zavraždil v roku 2011 v Norsku 69 lidí, zabil víc lidí, než islámisté v Evropě za celou dekádu. Podstatně víc náhodných obětí než islamisté zabijí v Evropě každý rok třeba myslivci – k zákazu myslivosti v Evropě však nikdo nemobilizuje

Jsem si vědom toho, že – bohužel – poukazem na mylnou argumentaci nelze nad problémem mávnout rukou. I kdyby nastokrát byla fakta opačná, už jen fakt, že lidé něco vnímají se silnými emocemi, je pádný důvod k tomu brát situaci velmi vážně. Jinak se může nesnášenlivost snadno zvrtnout v pogromy s obludnými důsledky.

V diskusi rovněž padla otázka: „Na Blízkém Východě také neexistuje žádná nenávist všech vůči všem. Chcete snad říct, že jezídové, Kurdové a křesťaně tam někoho vraždí ve jménu nějaké ideologie?“ Inu, já teď v tomto regionu pracuji a jakkoliv je můj výrok jistě zjednodušením, podle mého pozorování a poznatků situaci popisuje vcelku výstižně. Kurdům a Jezídům držím palce a jsem upřímně rád, když je západní vlády v jejich boji proti přesile podpoří. Moje sympatie mají ale především proto, že čelí nerovnému boji a opravdu hrůznému protivníkovi. Zároveň si ale není třeba dělat iluze o tom, jak z hlediska našich současných „západních hodnot“ brutální kulturu představují.

Ano, někteří Kurdové (a podtrhuji někteří, protože mezi nimi mám i několik přátel a znám je jako skvělé lidi) používají extrémní násilí a terorismus, aby dosáhli svých požadavků. Ano, Jezídové jsou společenstvím, které uznává vraždu ze cti a pod hrdelním trestem zakazuje sňatky s lidmi jiného vyznání (ale dokonce i mezi třemi kastami, které v jejich společenství existují) – viz nedávné ukamenování sedmnáctileté dívky, která se nevhodně zamilovala. Asi nemusím připomínat smrtelnou nenávist mezi většinou Židů a většinou Palestinců.

Křesťané teď mají naštěstí mírumilovnější období, ale historie regionu je plná krveprolití a masakrů i z jejich strany. Když bylo křesťanskému náboženství tolik, jako je dnes islámu – to jest 1445 let – bylo hnacím motorem vyhlazování celých národů během kolonizace nově objevených kontinentů, středověká inkvizice běžela na plné obrátky, spory mezi různými verzemi křesťanské víry na sebe braly podobu třeba třicetileté bratrovražedné války, která zahubila osm milionů lidí a výrazně zdecimovala populaci na území dnešního Německa.

Naše historické viny nám samozřejmě neberou právo ani morální povinnost uplatňovat dnešní měřítka a vyžadovat dodržování současných, civilizovanějších norem. Zmiňuji to zde jen proto, že považovat dogmatismus a násilný extremismus za výlučný atribut islámu, jako by se židovství či křesťanství netýkal, je prostě nesprávné.

Takový Islámský stát se ostatně v některých svých parametrech – včetně náboženského fundamentalismu, likvidace odpůrců, fanatického válečného tažení, vymáhání konverze na „tu správnou víru“ pod hrdelním trestem a ambicí šířit „správnou interpretaci“ svatých textů na další území - podobá někdejšímu husitskému hnutí u nás (které se mimochodem odehrávalo rovněž ve srovnatelném „věku“ křesťanství, v jakém je nyní islám).

Jak praví pěkný citát ze silného příběhu s konzervativním étosem od J. R. Tolkiena: „Saruman se domnívá, že zlo lze udržet na uzdě jen velikou silou, ale mé poznání je odlišné. Zjistil jsem, že temnotu krotí každodenní činy obyčejných lidí. Drobné projevy laskavosti a lásky.“

P.S. Saša Uhlová o den později po zveřejnění této mé úvahy publikovala komentář o potřebě dialogu s antiislamisty. To je dimenze problému, která mě taky napadla, ale ke které jsem se včera nedostal. Líp bych to nenapsal.

Včetně toho, co Saša rovněž okrajově zmiňuje, totiž že tíseň a obavy z konce naší civilizace jsou možná na místě. Ale to není to vina islámu, nýbrž nás samotných: kdyby to nebyl islám, přišlo by něco jiného, co by na rozdíl od naší současnosti zaměstnávající se plytkým konzumem, uvízlé v pohodlí, měřící už prakticky všechno skrze peníze a vlastní prospěch, a tudíž rezignující na vyšší hodnoty a ideály (zejména tam, kde by to znamenalo sebeobětování a námahu), dokáže lidi inspirovat, nabít, oslovit a zapálit pro nějaký "vyšší cíl". V tomto ohledu můžeme zachránit naši civilizaci jen my sami, a to nikoliv mobilizací proti "barbarům" přelévajícím se přes vituální hranice, ale znovunalezením sebe a hodnot, které přesahují každodenní přežívání a sobecký pohled na svět.

Moje hypotéza dokonce je, že Islámský stát přitahuje nové a mladé rekruty právě proto, že jim nějaké takové "vyšší hodnoty" a cíle sdílené společenstvým, v němž se jedinec obětuje celku, nabízí (jakkoliv jsou samozřejmě odporné). Protože něco takového v Evropě nenacházejí (samozřejmě i vlastní vinou).

Jan Keller v Právu 7. ledna publikoval komentář „Na nesprávném hrobě“, v němž vyčítá zeleným reptání nad obsazením ministerstva životního prostředí v nadcházející vládě. Keller mimo jiné píše: „Jde přece o naprosto logické vyústění vývoje v zemi, ve které hnutí za ochranu přírody a životního prostředí dopadlo tak jako v Česku. Je pouze vinou Strany zelených, že sociální demokracie nemá na levé straně politického spektra ekologicky orientovaného partnera. Naši zelení udělali všechno pro to, aby se stali na dlouhá léta nevolitelnými. Kdyby prokázali jen minimum politické inteligence, nemuseli dnes diktovat podmínky vládnutí lidovci.”

Proti tomu se ohradil Matěj Stropnický, jenž napsal: „Keller si správně pamatuje, že zelení poslanci v čele s Martinem Bursíkem (a Ondřejem Liškou věrně po boku) odmítali po volbách 2006 zvedat ČSSD telefony, že stále povolněji poskytovali své hlasy pro zdravotnické poplatky, privatizaci nemocnic i pojišťoven, pro rovnou daň, přípravu Bílé knihy vzdělávání obhajující školné a zčásti též pro americký radar. Dobře vzpomíná i to, že většina ekologických organizací k této politice trapně mlčela, případně ji dokonce pomáhala hájit. Jako by si ale méně pamatoval, že to bylo výměnou za stop stav pro Temelín a jezy na Labi, výměnou za zachování limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku či za dvacet miliard z programu Zelená úsporám do zateplování rodinných domků, a tím snížení jejich nákladů na energie, a tedy i znečišťování ovzduší.“

Text Matěje Stropnického byl sice záhy z oficiálních stránek Strany zelených odstraněn (!), nicméně mezitím už začal kolovat v sociálních sítích. Na Facebooku jej vystavil a komentoval mimo jiné Daniel Vondrouš ze Zeleného kruhu a doprovodil jej těmito slovy: „Ta sebestředná arogance některých politiků – jako v tomto případě Matěje Stropnického – mě už vážně hýbe žlučí. Co je, proboha, trapného na tom, že se ekologické organizace zabývají ochranou životního prostředí a nikoliv privatizací nemocnic a školným?... Podle mého názoru by lidé měli dělat to, čemu rozumí a co umí. Ekologické organizace se bijí za to, aby se lidé nedusili, mohli pít čistou vodu, měli kam chodit na vycházky atp.“

Na Kellerovu adresu se ve facebookových komentářích také objevily od zelených aktivistů i členů Strany zelených ironické poznámky o úrovni jeho sociologické erudice i o jeho senátní kandidatuře za subjekt spojený s Olgou Zubovou. Což o to, spojenectví se Zubovou je samozřejmě hrubým nedostatkem (politického) úsudku, to samé se ale dá říct i o spojenectví s Čunkem a Topolánkem. Nechme tedy stranou argumenty ad hominem, a podívejme se na podstatu věci. Jan Keller byl vždy pronikavým, ironickým komentátorem současné společnosti a establishmentu. V 90. letech nám tím imponoval a byli jsme na jedné lodi, ale teď se nám jeho komentáře najednou nehodí? Není náhodou také chyba na naší straně, nedotýkají se nás jeho sžíravé poznámky právě proto, že jsme se tak nějak stali součástí toho establishmentu?

Moje hlavní výtka k textu Matěje Stropnického je ta, že implicitně považuje podporu neoliberálních reforem a destrukci sociálního státu za obhajitelnou, pokud na druhé straně dosáhneme dílčích a krátkodobých úspěchů k Temelínu, jezům, ba i úsporám energie. V tomto si dokonce myslím, že se celkem shoduje s redukcionistickým pojetím ochrany přírody, jak je podává Daniel Vondrouš, podle nějž hlavním úsilím ekologických organizací má být čistý vzduch, čistá voda a místa pro vycházky. A o ostatní se nemáme starat, ať už proto, že na to nemáme tak zvanou odbornost, nebo proto, že je to příliš kontroverzní či politicky ošemetné. Ano, část ekologického hnutí má takovou agendu, ale nebezpečně se to blíží normalizačním aspiracím tehdejšího ČSOP a Brontosaura.

Přitom už na počátku 90. let nemalá část československého ekologického hnutí měla jasno v tom, že prohlubující se globální ekologickou krizi (která od té doby výrazně postoupila) nelze napravit bez zásadních změn systému jako takového, včetně regulace ekonomické a politické moci korporací, demokratizace společnosti, omezení chudoby, změny životního stylu, i mnohem radikálnější ochrany marginalizovaných a slabých (ať už jde o domorodé kultury, chudé komunity ve Třetím světě, nebo nakonec i práva zvířat či ekosystémů jako takových).

Myslím, že vývoj světa od té doby správnost tohoto přístupu nejen potvrzuje, ale ten se z dobrých důvodů stal mainstreamem i pro řadu národních a mezinárodních oficiálních institucí. Projekty rozvíjené v partnerství mezi ekologickými, rozvojovými, lidskoprávními a vzdělávacími organizacemi jsou jedním z řady skvělých příkladů.

Je smutné, pokud si česká ekologická komunita myslí, že jednotlivé ekologické problémy lze trvale a udržitelně řešit izolovanými opatřeními, bez souvislosti s ekonomickými, sociálními, kulturními, geopolitickými a dalšími aspekty dnešní komplexní civilizace. Jakékoliv úspěchy pak mohou být jen krátkodobé, bez pochopení a opravdové podpory ze strany většiny společnosti i politického systému. Ostatně jepičí život oddálení EIA pro Temelín, povolení jezů na Labi, nebo i programu úspor energie, to jen dokládá.

Stránka ukazující výsledky měření prováděné týmem Greenpeace v prefektuře Fukušima. Jde o kompilaci dat z více než dvaceti misí, které proběhly od března 2011 do října 2013.

Istanbul jsem pro sebe objevil teprve v roce 2010, při cestě na svatbu jedné své kolegyně a kamarádky z Turecka. Je to trochu ostuda, ale kromě několika zběžných argumentů, zda má být členem Evropské unie či nikoliv, mě předtím tato země nijak zvlášť nezajímala. Tím méně mne lákala k návštěvě.


Už při první cestě tam mi však Istanbul učaroval. Během snídaní a vysedávání na terasách s výhledem na Bospor a Marmarské moře mnou podivně prostupoval nejen svěží vítr, o němž mi místní přátelé vyprávěli, že lidem zamotává hlavu, ale takřka fyzicky jsem vnímal odlišnost tamního prostoru. Přesněji řečeno časoprostoru, protože v něm i čas plynul jinak, pomaleji a podivně mne stahoval do svého líného, medově hustého proudu. V mnoha zákoutích města se v sobě mísí orientální exotika i kořeny evropské kultury, člověk prakticky všude naráží na prvky tradiční minulosti překryté jen tenkou slupkou modernity.

Ve chvílích volna objevuji město pěšky, přičemž se většinou vyhýbám katalogovým turistickým atrakcím. Nejsilnější atmosféru totiž nacházím ve vedlejších uličkách, kde lze občas stále narazit na staré, rozpadající se, ale stále obydlené tu dřevěné domy otomanské éry, tu zarostlé kamenné stavby snad ještě z benátského období.

Občas objevím ostrůvky několika chudinských bloků obklopených překotně se rozvíjejícím industriálním městem. Rád popíjím čaj v zastrčených kavárnách a přátelím se, bohužel většinou jen rukama nohama, s tamními přívětivými Turky. Istanbul má pro mne kouzlo o to větší, že tam mám mnoho skvělých kolegů a přátel: jsou to lidé, kteří vesměs vynikají družností, zápalem pro věc, vřelým zájmem o druhé, jakož i v jistém ohledu dojemným (někdy ovšem také frustrujícím) chaosem.

Od roku 2010 jsem Istanbul navštívil pětkrát. Moje cesta pokaždé vedla přes náměstí Taksim, uprostřed nějž leží v těchto dnech tolik proslulý park Gezi.

Je jednou z mála oáz veřejné zeleně v centru Istanbulu. Studenti a ekologičtí aktivisté ji začali obsazovat už minulé pondělí. Mnozí se zde utábořili ve stanech, pořádali pikniky nebo trávili čas čtením knih a společenskými hrami. Chtěli svou přítomností tento vzácný ostrov zachránit před developery, kteří se s posvěcením vlády na jeho místě chystali postavit luxusní nákupní centrum pod záminkou, že zde „obnoví“ kasárenské budovy, které zhruba v těchto místech stávaly před více než půl stoletím.

První policejní zásah proběhl už ve čtvrtek nad ránem, kdy těžká technika přijela vykácet šest set tamních stromů a lidé se jí postavili do cesty. Policie aktivisty vytlačila za pomocí slzného plynu a násilí, jejich majetek včetně stanů naházela na hromadu a zapálila. Snímky dokumentující nepřiměřené policejní násilí se prostřednictvím sociálních sítí rychle rozšířily, takže už během téhož dne byli protestující zpět v několikanásobně větším počtu.

V pátek se v českých novinách hodně psalo o vrávorajícím Miloši Zemanovi. Objevila se ale i zpráva, že koncentrace kysličníku uhličitého v zemské atmosféře poprvé v historii měření překročila úroveň 400 ppm (parts per million – částic z milionu).

Je jasné, že tato zpráva neměla šanci prvnímu tématu konkurovat. Pro většinu lidí je to abstraktní číslo a navíc je to jen symbolická hranice, jejíž překročení samo o sobě se v našem každodenním životě ničím zvláštním neprojeví.

Rozhovor na téma energetiky u nás, v Německu a ve světě:

„Nemusíme s revolucí nutně začít v České republice. Pro začátek bude stačit, když budou čeští dodavatelé schopní najít si nějaký prostor v energetické revoluci, kterou chystá a financuje Německo,“ říká v rozhovoru vedoucí energetické kampaně Greenpeace International Jan Beránek. Česko by podle něj mělo investovat peníze do zelených technologií a nenechat si v energetice ujet vlak.

Prvními ropáky samostatné České republiky se stali předseda české vlády Václav Klaus (ODS) a ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý (ODA). Udělení anticeny i její zdůvodnění by ale byly namístě i dnes, považte sami:

Ropák byl Klausovi a Dlouhému udělen za obhajobu a schálení dostavby temelínských reaktorů, za bourání Libkovic a severočeských obcí kvůli uhlí, za redukci přírody na peníze a její následný vývoz do zahraničí, jakož i za sveřepé odmítání vidět a uznat jakékoliv ekologické problémy a snažit se je účinně řešit (viz pověstný Klausův článek Jarní procházka, v němž už tehdy tvrdí, že k žádnému ničení české přírody a krajiny nedochází).

O energetice se lhalo už tehdy, což je dobré si připomenout. Profesor Klaus nám před dvaceti lety jako tehdejší předseda české vlády v televizi u tabule vysvětloval, jak je dostavba jaderných reaktorů v Temelíně výhodná i nezbytná: abychom předešli výpadkům v dodávkách elektřiny, abychom se obešli bez severočeského uhlí a abychom udrželi nízké ceny elektřiny.

Zpětně vidíme, že šlo o nejdražší projekt v historii ČR, s mnohonásobnými skluzy termínů dostavby a prodražený o mnoho desítek miliard korun. Od spuštění elektrárny v roce 2000 se ceny elektřiny zdvojnásobily a vyvážíme podstatně víc elektrického proudu, než kolik ho JE Temelín vyrobí. Severočeské elektrárny kouří dál, státní akciová společnost ČEZ se chystá jejich životnost dál prodlužovat a kvůli pokračujícímu drancování uhlí mají padnout další severočeské obce – Černice a Horní Jiřetín, možná i město Litvínov.

Václav Klaus nás ale nepodváděl jen v energetice a jeho přezíravý postoj k ochraně přírody se ukázal být jen jedním z mnoha projevů zvrácené ideologie, která povyšuje sobecký zisk nade vše ostatní a odmítá jej nechat omezovat morálkou nebo regulací. Činy a myšlenky, za něž si Klaus a Dlouhý vysloužili v roce 1993 Ropáka, daly naší nové vlasti hrozný základ, který pak Klaus dalších dvacet let v české vrcholné politice úspěšně rozvíjel a prohluboval.

Kvůli Václavu Klausovi a principům, které naší nové republice od počátku vštěpoval – a také vinou naší neschopnosti se jim účinně postavit – máme dnes vyrabovaný stát, ve kterém je hodnota všeho redukována na cenovku a cokoliv je tím pádem na prodej: od přírody a krajiny přes veřejné služby a akademické tituly až po spravedlnost, pravdu a dokonce i naši vlastní minulost.

Jedním z pilířů tohoto systému je neviditelnost. Posvátná neviditelná ruka trhu hrabe, problémy okázale nikdo nevidí, při podvodech a krádežích se především nesmíme nechat vidět a nachytat.

Náš ropácký stát proto napravíme teprve tehdy, až ukončíme prokletí neviditelnosti. Až uvidíme Ropáky coby ropáky, až uzříme problémy v jejich souvislostech a až se padouši nebudou moci skrývat. A hlavně, až my sami přestaneme být se svými názory a požadavky neviditelní a překonáme svůj strach se veřejně angažovat.

Glosa byla původně publikována v Deníku Referendum.