"Hele, zítra probíhá vzpomínková akce na oběti stalinského teroru. Kdybys měl zájem, dám ti vědět kdy a kde," řekl mi minulou neděli kamarád a kolega Tobias u vína v jednom moskevském baru. Nemusel mě dlouho přemlouvat.

Tobias je z Berlína, ale umí plynně rusky. Poznali jsme se už začátkem 90. let, kdy hodně jezdil do na Ukrajinu a Ruska. Věnoval se tam hlavně černobylské jaderné katastrofě. Jeho manželka Káťa Petrovskaja pochází z Kyjeva - a je mimochodem autorkou vynikající knihy o hledání neznámých osudů své židovské rodiny, která zmizela kdesi v pekle novodobých dějin východní Evropy. Byla už přeložená do dvaceti jazyků - česky sice nevyšla, ale slovensky ji pod názvem Asi Esther vydalo bratislavské nakladatelství Premedia.

V pondělí jsem si tedy v diáři rezervoval kolem oběda dvě hodiny a vyrazil metrem na náměstí Lubjanka. Právě tady totiž každý rok 29. října, v předvečer oficiálního Dne vzpomínek na oběti politických represí, pořádá ruské sdružení Memorial vzpomínku a oběti sovětských politických čistek - tato jejich akce se jmenuje Návrat jmen. Aktivistům sdružení se už v roce 1990 podařilo prosadit do tamního parku naproti nechvalně známé budově, ve které sídlily sovětské bezpečnostní služby, pomník: na mramorovém soklu je žulový balvan přivezený ze Soloveckého ostrova v Bílém moři. Právě tam, v areálu prastarého opevněného pravoslavného kláštera, vznikl roku 1923 vůbec první koncentrační pracovní tábor - předchůdce a prototyp pozdějšího systému gulagů.

Letošní akce ale byla ohrožena. Park totiž právě prochází rekonstrukcí, je obehnán plotem a úřady ji s odvoláním na nebezpečnost nejprve zakázaly. Poté, co se zvedla vlna protestů, však nakonec ustoupily a se zástupci pořadatelů se na poslední chvíli dohodli na podmínkách, za nichž nakonec přece jen mohla proběhnout.

Vyšel jsem z podchodu a ocitl se na prostranství kolem památníku. Kolem něj se vinul dlouhý zástup tvořený několika stovkami lidí. Kdo přišel na řadu, přečetl do mikrofonu jméno, povolání, věk a rok zavraždění jedné z obětí sovětského teroru. Tento svůj krátký proslov každý uzavřel slovy "na věčnou památku" a poodešel tiše zapálit na pomník svíčku.

Mluvčí za mluvčím, jméno za jménem. Za každým se dal tušit - a také jsem si domýšlel - tragický příběh konkrétního člověka. Někteří z vystupujících byli příbuznými zavražděných, odkázali na to přidáním slov jako "moje babička", nebo "můj tatínek". To se skoro nedalo vydržet, slzy jsem měl na krajíčku.

Nejdojemnější byl starý pán, který měl na krku pověšenou podobiznu svého táty, na nějž přišel vzpomenout. Od mikrofonu zvolna odešel stařeckým krokem k pomníku a tam z plátěné tašky pomalu vybalil růžový karafiát, zabalený v hedvábném šátku. Ten pak položil k dalším květinám, které už na památníku byly od předchozích vzpomínajících.

Venku i přes den panovala vlezlá zima - bylo pod nulou a ráno ležel na zemi první sníh - o to víc na mne zapůsobilo důstojné odhodlání, s nímž příchozí čekali jistě déle než hodinu, než se dostali k mikrofonu. Ačkoliv i já jsem měl možnost i touhu vzít si od pořadatelů lístek papíru se "svým" jménem a jít je přečíst, tolik času jsem bohužel neměl. Po asi půlhodině jsem se musel vydat zpátky do práce.

Zážitek od Lubjanky na mě ale zapůsobil hrozně silně. Stejně jako při dávné četbě Solženicyna mnou opět prostoupila stěží představitelná nelidskost diktatury a hrůzy, kterými musely projít miliony nevinných.

Absurditu nenávisti a kolektivní viny jsem během své poslední cesty do Ruska pocítil ještě i jinak, zcela v dnešním kontextu. Když jsem na Facebook dal první fotku po příjezdu do Moskvy, okomentoval mi ji jeden ukrajinský ekologický aktivista slovy: "Tak teda na shledanou, ty ruská svině". Od téhle sociální sítě si snažím udržovat odstup, ostatně to, že přátele spíš rozděluje než vytváří, je známo už delší dobu. Navíc to bylo pozdě v noci, kdy míváme posunutou soudnost, takže jsem to jen smazal a dotyčnému odpustil.

Polarizaci názorů na Rusko v české veřejné debatě samozřejmě vnímám, ale teprve tady mi došlo, že dogmaticky nesmiřitelná nenávist vůči čemukoliv ruskému je širší fenomén. Jeden můj ruský známý, který patří vyloženě k progresivnímu hnutí a kterého jsem při obřadu u Lubjanky náhodou potkal, mi kromě drsného vtipu ("Víš, jaká je nejvyšší budova v Moskvě? Právě tahle, sídlo někdejší Čeky a GKB. A proč? Protože i v jejím nejhlubším sklepení zíráš rovnou na Sibiř.") vyprávěl, jak mu teď někteří jeho přátelé hrozně spílají, že se podílel na vydání nezávislého anglicky psaného turistického průvodce Ruskem - a že tím pádem Rusko v zahraničí jaksi propaguje. Podle nich by se prostě Rusko mělo absolutně bojkotovat. Nepřipustí, že by v té zemi mohlo být i něco dobrého; a jak je vidět, tak dokonce ani někteří lidi jako třeba jejich známí.

Já tedy nejsem žádný rusofil, z Ruska mám z řady důvodů, posílených některými vlastními zážitky z cest tam, spíše strach. Ale to přece proboha neznamená na něj a na jeho lidi takto dogmaticky a se vším všudy zanevřít! A ne, nemusíte mi připomínat, že si to Rusko svým chováním samo zaviňuje. Ruský stát totiž není totéž co všichni Rusové.

Vedle mých kamarádů a kolegů, či pěkných zážitků s místními lidmi tam, jsem našel nový příklad právě v onom baru, ve kterém jsme si v neděli večer povídali s Tobiasem. V jednu chvíli se k nám od sousedního stolu obrátila mladá žena, která si všimla, že jsme cizinci. Lámanou angličtinou se snažila zeptat, co si o Rusku myslíme. Ulevilo se jí, když jsme navrhli přejít na konverzaci v ruštině.

Řekla, že nám závidí svobodu, ve které žijeme - ať už v Berlíně nebo v Amsterdamu. A že v Rusku je to o hodně horší. Dělala si ale zároveň starost, že cizinci vidí její vlast jen ve špatných barvách. Ujistili jsme ji, že to tak úplně není, že třeba nám se líbí ruská příroda a divočina, umění, někteří jejich hrdinové a zdejší lidé - ti dobří, kteří to často nemají lehké, ale nedají se. Usmála se, naše odpověď ji potěšila.

O tom, kolik takových lidí v Rusku je, jsem se pak na vlastní oči přesvědčil další den u Lubjanky. Samotného mě to překvapilo. Od rána do noci se u pomníku musely vystřídat tisíce lidí. Tisíce lidí ochotných mrznout v zástupu proto, aby mohli přečíst a připomenout památku jedné z obětí nedávných represí. Nelámejme proto nad nimi a nad jejich vlastí hůl, nezaslouží si to.

Fotoreportáž z ruské republiky Komi

Když jsem byl minulé září pracovně v Rusku, moji kolegové z Greenpeace pro nás zorganizovali krátkou výpravu na dálný sever. Naším cílem byla autonomní republika Komi, přesněji řečeno oblast kolem tamního města Usinsk vzdálená pouhých padesát kilometrů od severního polárního kruhu.

Už během přistávání mne zaujala nádherně barevná podzimní tajga, stejně jako sytě modrá jezera poblíž řeky Pečory.

Účelem naší cesty ale bohužel nebylo obdivovat krásu ruské subpolární přírody, ale dokumentovat její devastaci způsobenou tamním ropným průmyslem. Republika Komi totiž neoplývá jen rozlehlou divočinou obývanou domorodými Komijci, ale nachází se zde také významná ložiska ropy. Ve větším se tu začala těžit už v 70. letech a většinu produkce dnes vlastní a organizuje firma Lukoil - druhá největší ropná společnost v Rusku.

Již dříve jsem slyšel o některých problémech, které s tím souvisejí - zejména o ropných únicích. Teď budu mít možnost vidět situaci na vlastní oči.

Po dvouhodinovém letu z Moskvy přistáváme na maličkém letišti v Usinsku. S námi cestuje pár desítek dalších lidí, většinou zaměstnanců Lukoilu, kteří se tu vždy po pár týdnech práce střídají. U východu nás již čekají přátelé Roman a Voloďa a spolu s nimi i další dva místní občané, aktivisté ze spolku Komise za záchranu Pečory, Jekatěrina a Valerij.

Za pár hodin se začne stmívat, takže na nic nečekáme a rovnou vyrážíme do terénu. Projíždíme městečkem Usinsk a míříme na západ.

Executive director Greenpeace International Bunny McDiarmid together with Russian oil campaigners Vladimir Chuprov and Elena Sakirko and a local activist of the Save Pechora Committee on a field trip to explore and document the chronic oil spills in the area of Usinsk, Komi Republic, Russia. September 2017

Během cesty nás Valerij s Jekatěrinou seznamují se situací. V oblasti se nachází asi pětašedesát funkčních ropných vrtů. Většinu z nich vlastní Lukoil, který zde ročně produkuje 17 milionů tun ropy. Vytěžená ropa putuje z vrtů stárnoucími ropovody do místních areálů k prvotní úpravě a odtud pak dál do velkého terminálu ve městě Uchta.

Prvním problémem jsou ropné vrty samotné. Přebytečný plyn z ložiska se spaluje na přímo místě - tzv. fléruje - přičemž ve velkém vzniká nejen oxid uhličitý, ale i jedovaté zplodiny. Ačkoliv Ruská vláda slíbila už v roce 2007, že flérování bude regulovat, během cesty nejenže vidíme desítky jasně hořících plamenů, ale každou chvíli cítíme odporný puch toxických plynů.

Ještě horší jsou ale rezivějící ropovody. Leží jich tu, v pískem navršených valech, stovky kilometrů. Vinou drsného podnebí zdejší potrubí proreziví za méně než dvacet let. Průměrné stáří ropovodů v Rusku je ale přes třicet roků. Výsledkem je fakt, že jen v téhle malé oblasti už bylo zaznamenáno několik stovek úniků ropy.

Netrvá dlouho a zastavujeme u místa, kde se ropa vylila poměrně nedávno, před necelým rokem. Je to to na dohled od areálu s několika menšími zásobníky ropy a nedaleko dvou věží s hořícím plynem.

Jekatěrina nám říká, že na druhé straně hráze, v níž vede potrubí, vytekla ropa před několika lety. Na první pohled tu není nic vidět, jen rovná písečná pláň. Jakmile na ni ale vstoupím, holínky se mi začínají bořit do černého, mazlavého marastu skrytého pod pískem. Musím se rychle vrátit na hráz. Uniklou ropu tu nechali, jen ji zasypali asi deseticentimetrovou vrstvou písku. Tak vypadá zdejší praxe "čištění" ropných skvrn. Stačí, že už nejsou vidět, a hlavně, že to moc nestojí - o to větší bude zisk. To, že se toxická ropa dál vsakuje do půdy a kontaminuje povrchové i spodní vody, zjevně nikoho moc nevzrušuje. 

Spolu s Jekatěrinou tady děláme fotku s transparentem na podporu kampaně místních obyvatel se sloganem "Nezalévej mě tady". Jsou to právě místní obyvatelé - mnozí z nich pastevci sobích stád - na které negativní následky těžby ropy dopadají nejhůř. Nejenže přicházejí vinou kontaminace půdy a vody o životní prostor, ale na výrazném vzestupu jsou mezi nimi různé nemoci včetně rakoviny. 

Trvalo jim řadu let neúnavného úsilí, podporovaného lidmi z Komise za záchranu Pečory i Greenpeace, než se jim podařilo dosáhnout alespoň dílčí pozornosti médií a úřadů. Funguje to ovšem jenom někdy a jenom někde, protože vláda a ropný průmysl mají obrovskou převahu. Celkově se toho bohužel zatím mnoho nezměnilo a úniky z děravých potrubí pokračují jako dřív.

Naší další zastávkou je místo největšího úniku ropy v ruské historii. V říjnu 1994 se tady provalilo potrubí a uniklo přes sto tisíc tun ropy, která zalila mnoho hektarů půdy kolem.

Celá oblast byla podle oficiálních údajů vyčištěna, ale jak se můžete sami přesvědčit na fotografiích, dodnes tu v porostu zůstávají tůně plné ropy.

Začíná se smrákat, takže spěcháme na místo dalšího čerstvého úniku, objeveného Valerijem teprve nedávno.

Cestou si ještě děláme krátkou zastávku u podivného jezírka, z nějž trčí staré potrubí a na jehož hladině plují černé skvrny. Z kanálu pod silnicí do něj přitéká jakýsi hnus, zjevně obsahující ropu.

Dorážíme na další lokalitu. Rozsah čerstvého úniku bere dech, zasaženy musejí být desítky hektarů. Zčernalá tráva, keře a stromy trčí z černo-zeleného bahna. Valerij vysvětluje, že tady se nevylila ropa, ale jakási chemická sloučenina, kterou průmysl používá k naředění husté ropy proto, aby se snadněji dala přepravovat potrubím. Brodíme se břečkou a na jednom místě zahlédneme v dálce pět lidí, z toho tři mají na sobě bílé průmyslové overaly. Vypadají, že se snaží něco udělat s potrubím, které je patrně příčinou téhle nehody. Vzhledem k rozsahu zkázy široko daleko vypadá úsilí těchto osamělých, vzdálených postaviček docela tragikomicky.

Postupujeme opatrně dál. O pár set metrů později narážíme na místo, kde je potrubí v jednom úseku z hráze vyhrabáno. Díru v něm provizorně opravili kusem gumy stažené ocelovou obručí.

A tak to tady chodí. Namísto nákladné obnovy ropovodů se prostě čeká, až někde začne unikat, pak se to místo se nějak záplatuje a znovu zahrabe. Produkce ropy jde nerušeně dál. 

Přichází noc a nezbývá, než se vydat zpět. Valerij ještě po telefonu organizuje večerní setkání s dalšími místními aktivisty - budou nás čekat v hotelu, až se vrátíme. 

Zpozoruji rudou záři u obzoru a chvíli mám za to, že jsou to červánky - než mi dojde, že tím směrem přece slunce nezapadalo. Pak si všimnu, že podobná světla jsou vidět všemi směry. Když se setmí ještě víc, mám už jasno. Jde o odlesky plamenů z flérovaných plynů na nízkých mracích. Jsou všude kolem nás. 

Během cesty zpět se dozvídám od kolegů, že v celém Rusku podle odhadů unikne ročně do půdy asi 30 milionů barelů ropy - to je ekvivalent asi pěti milionů tun. Co jsme viděli tady v Komi je tedy jen příslovečná špička ledovce. Rozsah problému zvlášť vynikne, když jej srovnáme s katastrovou plošiny Deepwater Horizon v Mexickém zálivu, z níž roku 2010 uniklo pět milionů barelů ropy. Znamená to, že tady v Rusku ročně se průměrně odehrává něco jako šest katastrof Deepwater Horizon. Každý rok! Plíživě, bez pozornosti médií, bez zásahu vlády, bez nápravy. 

Další den vstáváme velmi časně - dalo by se říci za tmy, kdyby krajinu všude neozařovaly plameny hořících plynů. Směřujeme do vzdálené osady Kuššor. Ta leží na vyvýšeném břehu Pečory a je dostupná pouze po řece. Žádná silnice ani polní cesta tak daleko nevede.  

Po dvou hodinách jízdy po rozbité silnici z Usinsku vystupujeme v městečku Usť Use. Dál už musíme pokračovat na člunech.

Po chvíli čekání dorazí dva otlučené plechové čluny, které nás dovezou zbývající úsek cesty. Oblékáme na sebe další teplé vrstvy a navrch nepromokavé pončo. Je šedivý den, prší a příští hodinu a půl budeme muset sedět namačkáni a skoro bez hnutí na malé lavičce loďky, v dešti pod otevřeným nebem. Není to úplně komfortní, ale za sebe si říkám, že pořád lepší deštivý podzimní den než léto, kdy by nás tu nepochybně obklopila mračna neodbytných komárů a muchniček.

Řeka Pečora budí úctu. V jednom místě, kudy projíždíme, měří napříč přes dva kilometry, většinu cesty ale jedeme jedním z ramen, která jsou od sebe oddělena obrovskými lavicemi naplaveného písku. Širou vodní hladinu lemují po obou stranách nekonečné pásy lesa ve všech odstínech žluté, zelené a hnědé.

Po dlouhé jízdě odbočí člun ostře vlevo a vjíždí do malé zátoky. Na svahu nad ní už je vidět několik dřevěných domů.

Míříme do jednoho z nich. Dvojjazyčná - psaná rusky a jazykem komi - cedule na něm říká, že jsme ve Slunečné ulici číslo 3. Bydlí tady Nina Volotovskaja a její muž Ivan. Oba nás vítají s úsměvem a pobízejí nás, abychom z deště vešli dovnitř, do jejich útulného a teplého domu.

Hned po příchodu jim předávám dárky. Zvětšeniny fotografií, které zde v létě pořídila kamarádka Máša, a dvě balení tradičních holandských karamelových waflí - něco takového tu jistě ještě neměli. 

Paní Nina je jednou z hrdinek mezi Komijci. Minulé léto zachvátil ropný vrt na protějším břehu požár. Navzdory sloupu černého dýmu, který chvílemi dusil celou osadu, situaci nikdo neřešil - ani firma, které vrt patří, ani úřady. Když paní Nina zavolala starostovi, ten jí jen řekl, že s tím nechce mít nic společného. Snažila se pak dovolat zastání na různých stranách, kontaktovala i místní noviny. Trvalo celý měsíc, než se situace vyřešila a požár byl zlikvidován. 

Dnes je ale důvod k úsměvům a malé oslavě. U stolu zaplněného místními dobrotami si vyprávíme příběhy a navzájem se povzbuzujeme v boji proti ničení životního prostředí a proti nespravedlnostem, kterým jsou místní lidé ze strany ropného průmyslu i vlády vystaveni.

Ačkoliv stále prší, vydáváme se na malou procházku na kopec nad vesnicí. Odsud můžeme vidět panoráma Pečory stejně jako ropné instalace na protějším břehu - včetně té, která byla příčinou letní katastrofy.

Na svahu také stojí památník. Úplně obyčejný, nahrubo svařený z ocelových plechů. Připomíná jinou tragédii - tu, která obec postihla před sedmdesáti lety. Když Hitler v létě 1941 otevřel východní frontu, Sověti mobilizovali do Velké vlastenecké války na obranu země. Z Kuššoru tehdy odešlo bojovat na třicet mužů. Když válka o čtyři roky později skončila, domů se jich naživu vrátilo pouhých šest. Tohle mi přijde doteď nepředstavitelné - tak strašlivá oběť, a postihla přitom tuhle maličkou, prakticky nedostupnou komunitu! Uvědomuji si, že takové příběhy jsou jedním z kořenů pro nás těžko pochopitelné ruské duše.

Cestou také potkávám jednoho z místních, který stoupá od řeky a nese úlovek ryb. Dobře se tu vyzná, povídá mi o tom, jaké druhy ryb kdy berou, v závislosti na směru větru a dalších okamžitých podmínkách. Zmiňuje i obavu z toho, jak může těžba ropy a její úniky řeku ovlivnit a poškodit tak místní rybolov.

Lov ryb je jedním z mála zbývajících možností obživy. Jako kdyby nestačily hluboké jizvy Velké vlastenecké války, obec dnes čelí prakticky likvidační devastaci ekologické, ekonomické i sociální. Místní pobočka sovchozu skončila činnost před čtvrtstoletím s pádem Sovětského svazu a žádná jiná práce tu není. Populace se propadla ze zhruba stovky lidí na dnešních dvacet. Mladé rodiny s dětmi všechny odešly hledat štěstí v některém z měst a jen někteří přijedou za rodiči a prarodiči aspoň na návštěvu nebo na prázdniny.

Nina a Ivan mají štěstí, jejich vnučky sem zatím stále ještě jezdívají. Ukazují mi snímek jedné z nich - milá holčička v růžových holínkách. Jsem si jist, že jednou z věcí, které se tady vnučkám líbí, je stádo koní, jež tady jejich dědeček s babičkou chovají na volných pastvinách kolem.

Koně tady mají zjevně šťastný život a záhy zjišťuji, že se s nimi dá snadno skamarádit.

Před odjezdem si na dvorku ještě chvíli povídáme s Ivanem. Říká, že v půlce října začne padat sníh a zanedlouho poté zamrzne i řeka - silným ledem zůstane pokrytá až do pozdního jara. Na pravidelný týdenní nákup do města, kterým si zaopatřují základní věci jako cukr a mouku, už nebudou moct jezdit ve člunech. 

Lodě během zimy nahradí "burany", ruské sněžné skútry. Když projevím zájem, ochotně mi jde ukázat ten jejich do nedaleké stodoly.

Nakonec uděláme skupinové foto. Loučení je těžké a Nina s Ivanem mě zvou, abych přijel zase. Dodávají, že kdyby to bylo během zimního období, přijedou pro mě do Usť-Usy na svých koních. To zní děsně lákavě, třeba to někdy vyjde... 

V tuhle chvíli jsem ale daleko od nich. Ve vzpomínkách nosím tyhle tvrdé, odhodlané a statečné lidi z národa Komi. Sdílím svědectví o jejich těžkostech a o otřesných skutcích, které na nich, na jejich zemi a na naší planetě páchá ropný průmysl. A ačkoliv nás teď dělí tisíce kilometrů, vím, že i kvůli tomu společně s nimi bojuji za lepší svět. 

V Nizozemsku, kraji jindy deštěm oplývajícím, se mi už od června nabízely pohledy, který tam nikdo nepamatuje: trávníky ve městech ani travnaté svahy hrází už nejsou zelené. Krajina zežloutla a zhnědla, s výjimkou uměle zavlažovaných polí a pastvin se proměnila ve vyprahlou step.

Začalo dokonce usychat i několik stromků v aleji podél amsterdamského kanálu nedaleko místa, kde nyní bydlíme. Nanosil jsem k nim mnoho kýblů vody, ale jestli to přežijí, uvidím až po návratu z dovolené.

Teď jsem s dětmi na prázdninách na Moravě. Před pár dny jsme navštívili náš dům v osadě Chytálky poblíž Tišnova a vyrazili odtud údolím říčky Libochůvky na procházku. Co jsem viděl, mě zasáhlo strašně a hlouběji, než bych čekal.

Sucho.Vyschlé koryto říčky Libochůvky na TIšnovsku.

Koryto řeky, kudy normálně protéká pstruhová říčka, bylo úplně vyschlé. Na dně řečiště je suchý štěrk, jen tu a tam zůstalo pár malých, izolovaných tůní. Byly v nich vidět nějaké rybky, které se sem včas stáhly a podařilo se jim tak přežít - zatím.

Smrt.Jeden z mrtvých raků na okraji tůňky ve vyschlé říčce Libochůvce.

Zato raci to nezvládli. Jen v jednom ohybu řeky jsem letmo napočítal pět jejich mrtvolek. Z toho žalostného pohledu jsem neměl daleko k slzám.

Promluvil jsem také se sousedkou. Byla nešťastná - poprvé, co jejich třígenerační rodina pamatuje, jim došla voda ve studni. Stejně tak i ještě jedněm dalším sousedům. V údolí není vodovod, takže vodu pro osobní potřebu musí vozit v kanystrech. Není, jak vyprat, ani čím svlažit zeleninu na záhonech. Zahrady rychle usychají.

Nemůžu na to přestat myslet. Naše příroda tak, jak ji známe, umírá - a to je jen začátek toho, co nás s klimatickými změnami teprve čeká. Vědecké scénáře pro střední Evropu předpovídají stále častější výskyt extrémního počasí: někdy drastická sucha, jindy katastrofální povodně. Můžeme přitom doufat, že nenastane úplný rozvratu klimatu, kdy by se třeba zastavily nebo změnily hlavní mořské proudy v Atlantiku, které u nás počasí pořád ještě jakž takž stabilizují.

Sucho.Vyschlé koryto říčky Libochůvky na TIšnovsku.

A to jsme na tom ještě pořád dobře. Některé regiony, jako třeba Blízký východ, subsaharská Afrika nebo jihovýchodní Asie, se už teď postupně stávají neobyvatelnými. Teprve v budoucnu poznáme, jak vypadá opravdová uprchlická krize.

A ne, ani tady neřešíme problém na místě, kde vzniká, jak alibisticky radíme ostatním - naopak, dál doslova přikládáme pod kotlem a náš stát patří z hlediska ochrany klimatu k hodně zpátečnickým zemím. Vypadá to navíc, že s naší společností či vládou ani letošní tragické sucho nepohne.

ČEZ dál vydělává na pálení uhlí a chrlí do atmosféry mnoho milionů tun skleníkových plynů ročně; vyrobenou elektřinu vyváží, jde čistě o zisk. Jedinou zprávou, kterou jsem v posledních dnech zaznamenal, bylo zvolení nového předsedy dozorčí rady v rámci politicko-mocenských bojů o vliv v tomhle mnohamiliardovém kolosu.

Severočeská energetická Pavla Tykače úspěšně žaluje Greenpeace za škody způsobené protestní akcí, která právě na nežádoucí dopady prodlouženého provozu staré tepelné elektrárny ve Chvaleticích upozorňovala. Tato firma také v červnu také podala žalobu proti Evropské komisi, která nařídila přísnější limity na znečištění ovzduší uhelnými elektrárnami.

Společnost Exxon, která patří mezi ropné koncerny nejvíce zodpovědné za stav globálního klimatu a čelí vyšetřování za úmyslné zatajování informací, které o drastických dopadech spalování fosilních paliv měla už od 70. let, se právě na Prague Pride odprezentovala jako děsně cool a fajn firma. Betonáři už zase oprašují plány na nové přehrady, z nichž jedna je navržená právě v našem údolí.

V lepším případě by tam vzniklo stojaté jezero plné sinic, v horším další prázdná nádrž, kterou vyschlá říčka stejně nedokáže naplnit. Namísto investic do lepšího hospodaření s půdou a vodou v krajině se už zase tlačí snad nejhorší způsob adaptace na dopady klimatických změn. Jejich příčiny, nebo aspoň jak jim co nejvíc předejít, tu neřeší nikdo.

Lidé si budují soukromé bazény u každého baráku - a pak nemá být nedostatek vody! Bazény teď jdou, soudě podle reklam, opravdu na dračku. Venku vlastní bazén, doma klimatizace - tak proč si dělat starost, že.

Když jsem před dvěma dny o mrtvých racích a vyschlé Libochůvce napsal krátký postesk na Facebook, hned se objevili pochybovači. Kdosi z mně dříve sympatické Unie pro řeku Moravu (sic!) tvrdí, že podle online údajů vodohospodářů je v naší řece dost vody, takže si jistě vymýšlím - a ani fotografie z místa nestačí, aby ho přesvědčila, protože jde jistě o účelově vybrané suché rameno řeky.

Podle jiných je zase sucho přirozené; vědci a média nám o klimatických změnách lžou, protože žádné nejsou; a když už, tak za klimatické změny člověk nemůže; případně je na vině Babiš a jeho řepka na polích. Zoufalá kakofonie jedovatých i zmatených jazyků.

Nevidím nikde ani známku reakce či iniciativy, která by odpovídala tomu, co teď přece musí každý cítit na vlastní kůži. Ze žalu nad tím zmarem v našem údolí, z pocitu bezmoci i marného hněvu je mi poslední dny opravdu hořce.

Také protože vím, že bude ještě mnohem hůř.

Během života jsem se stihl mýlit v mnoha věcech. O některých omylech už vím, některé mi možná teprve dojdou časem a dalšími zkušenostmi. Na ty další ani nenahlédnu – ty musí případně posoudit jiní.

Některé z mých dětských omylů jsem odhalil záhy, například tento. Byl jsem o prázdninách v jihomoravských Vémyslicích u mé oblíbené babičky a dědečka a zašli jsme na návštěvu k jedné ze vzdálenějších příbuzných. Dostal jsem žízeň, a protože jsem se styděl si říct neznámé tetě, vkradl jsem se do kuchyně a na dřezu našel láhev s ovocným džusem. Přihnul jsem si mocným hltem, ale v tu chvíli jsem pochopil svůj omyl: v láhvi od džusu měla tetička přelitý jar. Loknul jsem si jej požehnaně, z nosu i úst mi pak lezly i nějaké bublinky. Způsobilo to docela zděšení a přítomní dospělí mě pak přinutili vypít děsně moc vody a zajíst vše suchým chlebem.

Jiné omyly mi naopak vydržely podstatně déle. Třeba najít smíření s tím, že jsem byl od mala v dětském – a vlastně jakémkoliv – kolektivu „ten divný“, hluboce introvertní a s neobvyklými zájmy, mi trvalo až do dospělosti.

V počátcích mého aktivismu jsem si také naivně myslel, že lidem – ať už občanům, nebo vládě – stačí předat faktické informace o tom, jak ničí přírodu, a oni s tím sami přestanou. Tolik jsem byl přesvědčen, že když je přece úplně jasné, že nějaká činnost je do budoucna neudržitelná a ohrožuje další generace, nikdo soudný v ní prostě nemůže, a tedy nebude pokračovat – a ono ne!

Díky tomuhle omylu jsem záhy pochopil, že pro záchranu planety je potřeba pracovat jinak: vlastně především politicky, s promyšlenými strategiemi k prosazení změn, ve kterých důležitou roli hrají konfrontace, „radikální“ postoje posouvající stávající paradigmata, jakož i přímé akce. S jistým smutkem se mi zdá, že současné české ekologické hnutí tento dávno známý fakt pozapomnělo a žije v mém dávném omylu.

Také jsem si počátkem 90. let myslel, že ekologická krize je na spadnutí a během několika let nás čeká temný, katastrofický rozvrat ekosystémů planety a s ním i současné civilizace. Svět jsem vnímal zjednodušeně: nikoliv černobíle, ale černě. Problémy byly vyostřené, boj za lidská práva a ochranu planety nesmírně naléhavý, bylo třeba věnovat mu veškerý čas. Mé vzory, jimiž byli Gándhí a Lennon, jsem si trochu idealizoval.

Tehdejší perspektivy se mi podařilo překročit, za což jsem životu vděčný. Ne že bych dnes hrozby pro planetu a lidstvo viděl jako méně naléhavé, ale poznal jsem, že můj život i společnost kolem jsou mnohem komplexnější. Svět ani civilizace, jak je známe, se nezhroutí ze dne na den, bude to – vlastně spíš už je – takový plíživější proces sesunu, kdy budeme čelit ošklivějším podobám společnosti a zánik naší přírody bude rozložen na delší časové škále, byť bude mít stále charakter dílčích šokových skoků.

To tedy dnes vidím poněkud jinak, i když co se nezměnilo, jsou mé ideály a odhodlání proti tomu bojovat, třebas by to nakonec mohlo být marné.

Jedny z největších životních omylů a zklamání mne pak čekaly ve Straně zelených. Chtěli jsme z ní udělat progresivní politickou sílu, která by nastolovala skutečné problémy dneška a prosazovala nezbytné systémové změny. Zpočátku se dařilo, sepsali jsme myslím dodnes v řadě ohledů aktuální politický program a začali nabírat podporu. Byl jsem ale jako předseda příliš naivní a vlastně taky až moc hodný, což bylo paradoxní zvlášť v kontrastu s obviňováním z autoritářství a diktátorství, které se proti mě a mému vedení záhy zvedlo.

Strašlivě jsem se zmýlil v lidech, kterým jsem zpočátku věřil. Zanedlouho přišly intriky Ondřeje Lišky, jenž se zprvu tvářil jako největší spojenec. Část členů strany, jejímž nejvýraznějším představitelem se stal Martin Bursík, se bála radikálního programu a našeho tahu na systémové změny i „levicového" důrazu na sociální spravedlivost – ze Zelených spíš chtěli mít systémově konformní, městskou liberální platformu. Neváhali se proti nám spojit se zkorumpovanými i nahnědlými pozůstatky dřívějších Zelených a současně také, skrze dávné kamarádské vazby Milana Horáčka a Petra Uhla, s vedením evropských zelených.

Jedním z mých nejbizarnějších zážitků bylo, když si mě Cohn-Bendit pozval do Bruselu a tam mě pak nutil podepsat něco jako „zvací dopis“, na jehož základě by navzdory našemu demokraticky zvolenému předsednictvu přijeli z Bruselu jejich lidé a takzvaně dali stranu do pořádku. Když jsem neustoupil, začal vyhrožovat, že nás zničí, což se jim nakonec také povedlo.

Můj vynucený odchod mi nakonec otevřel cestu do mezinárodních Greenpeace, kde dnes mohu přispět více, a k věcem podstatně zásadnějším, než bych se kdy mohl nadít z pozice menšinové Strany zelených ve vlastní vinou čím dál okrajovější České republice. Stejně je mi ale omylů a neúspěchu ve Straně zelených stále trochu líto, hlavně jako zmařené příležitosti pro mou vlast. Dělá mi radost, když vidím, že něco z toho, oč nám šlo, si dnes osvojují Piráti – držím jim proto palce.

Posledním omylem, se kterým se vám dnes svěřím, byl můj dlouhodobý a přezíravý nezájem o Turecko. Ne že bych proti němu něco měl, ale v pomyslném seznamu zemí, kam se chci podívat, bylo hodně dole. Nebýt toho, že jsem roku 2010 dostal pozvání na svatbu mé turecké kamarádky a kolegyně, Istanbul bych nejspíš nenavštívil dodnes. To město mě ale tehdy úplně očarovalo: zvláštní kombinací známého světa a exotického Orientu, vlastním a pomalým plynutím času i starými zapadlými zákoutími, které jsem už tehdy začal objevovat. Nakonec jsem tam strávil tři roky života, během kterých mi Turecko – navzdory, ale možná i díky svým obrovským problémům – přirostlo k srdci. Naprosto nejkrásnější zážitky mám ze setkání s tamními lidmi, jejich otevřeností, vřelostí a pohostinností.

Jeden příklad za všechny. Když jsem stopoval na severovýchodě Turecka, jedna rodina z vesnice poblíž města Erzurum mi nejdřív nabídla svezení, pak pohoštění u nich doma a posléze i nocleh. Tomu ještě ale předcházela společná návštěva několika příbuzných v sousední vesnici. Ráno pak nedali a svezli mě dál, až kam jsem chtěl. Přitom to byla politicky konzervativní, nábožensky založená rodina, pro kterou jsem byl jasný bezvěrec a cizinec.

Podobných, krásných setkání jsem právě v Turecku zažil celou řadu. Přál bych si, abychom i v naší Evropě s její křesťanskou historií dokázali přijímat cizince s takovou otevřeností, laskavostí a pohostinností, jakou jsem nacházel u tureckých muslimů.

Napsáno jako příspěvek do letního seriálu Deníku Referendum

During my visit to Russia last autumn, my Greenpeace colleagues from Moscow organized a small field trip to the far north. Our destination was the area around city of Usinsk in the republic of Komi - just about 50 kilometers south of the Polar Circle.

One thing that caught my eye already during the landing were the amazing autumn colours of the local taiga - vast forests around the Pechora River, and the blue gems of the lakes surrounding the river. Unfortunately, our mission was not admire the beauty of local nature, but rather to document the devastating impacts that the oil industry has in these remote, pristine places. This is because Komi region is not only blessed with vast wilderness inhabited by the indigenous Komi people, but is also unfortunate to host significant deposits of oil. Most of them are being explored and exploited since 1970's, nowadays by Lukoil, the second largest Russian oil company. I have read about some of the problems, particularly the oil spills, earlier, but now I got the opportunity to witness it directly - and literally - on the ground.

After a two hour flight from Moscow, we arrive at the tiny Usinsk airport. Several dozen other people travel along - most of them workers changing shifts - and we are already awaited by Roman and Volodya, as well as two local citizens from the Save the Pechora Committee: Yekaterina and Valeriy.

Without much waiting we hit the road - there is only few hours of daylight left and we want to make the best of it. Passing through the city of Usinsk, we are heading west.

Already in the van, we are being explained the situation. There are about 65 active drills in the area, with Lukoil alone producing 17 million tons of oil a year. The crude oil is transported in aging pipelines to local facilities for initial processing, and then further south to a major terminal in Ukhta.

The problem starts with the drills themselves, as they are routinely flaring the gases from the wells, releasing not just CO2 but also carcinogenic toxins in large quantities. Despite the fact that the Russian government promised to stop this practice already back in 2007, we were able to not only see the flames of dozens of flares along the road, but also smell their nasty odor in the air.

But what's far worse are the corroding pipelines. Hundreds of kilometers of them run buried under shallow dikes, and due to the hard environment, they often start leaking after less than two decades. However, the average age of the existing oil pipes in Russia is over 30 years. As a result, the oil has already been leaking at hundreds of locations just within the area we visited.

It does not take long before we arrive at a site of a large recent spill, just next to local storage tanks and two flaring chimneys. This spill has there been for about a year, left in the open. We are told that on the other side of the same pipeline, another leak occurred few years ago. It's impossible to see, because Lukoil had covered it with a thin layer of sand. When I step onto the sand plain, my rubber boots quickly sink into the black mud underneath and I have to quickly retreat. The leaked oil is still there. Obviously this method of dealing with the oil spill has only one effect - its keeps it out of sight. There is no actual clean up that would prevent a further spread of of the toxic oil into the soil and water.

We use the opportunity also to open a banner with a slogan saying "Don't flood me here", standing in solidarity with the indigenous herders of reindeers. It is these local communities that suffer most - from the ongoing air, soil and water pollution caused by the oil industry. The rate of cancer among them is on increase, and their livelihoods are literally being swamped in the crude oil, while they are barely heard by the authorities, let alone by the local oil industry.

Only thanks to the relentless campaigning, supported by the local activists from the Save the Pechora Committee and by Greenpeace, they managed to get at least some recognition. The enemy is however very powerful. Little has changed and the poorly maintained pipelines continue to spill oil all around.

Next we move to a spot of the largest oil spill in the Russia's history (so far). In October 1994, a pipeline here collapsed and released over 100,000 of tons of oil that swamped many hectares of surrounding land.

The whole area has been reportedly cleaned up, but even today - more than twenty years later - we can still see here and there ponds full of oil left behind.

It's getting darker, so we rush to another massive leak recently discovered by Valeriy and his friends.

Along the way we stop by another typical occurrence - pond of water mixed with oil. There is plenty of ponds and ditches like that along the road.

What we witness on the next destination is not a leak of crude oil, but of a chemical liquid that is being used to thin the heavy oil from the drills, in order so that it can flow more easily over the longer pipelines. Well it's not oil, but just another toxic chemical mix that spreads across many hectares of land here. At one place, we even spot five workers in the distance, apparently trying to do something about the leaking pipe. Given the vast area around that has been soaked and blackened by the toxic compound, their effort looks really pathetic.

We walk several hundred meters along the mess and spot another place where the pipe has been leaking. The hole in it was "fixed" by putting a simple collar around it.

Obviously, the usual way of operation here is to wait until the leak starts, then dig out that section of pipeline, patch it somehow, burry it again and continue business as usual.

The night falls quickly and we need to retreat. Valeriy is organizing a meeting with some more locals: they will wait us in our hotel tonight.

If you spot the rosy patches on the sky on the three photos above, don't be mistaken - it's not twilight from sun, these are reflections of the gas flares on the low laying clouds. Now that the sky got darker, we can actually see them in all directions.

On the way back, we learn from our colleagues that according to the estimations, about 30 million barrels of oil - that is about five million tons - leak onto land within the Russian Federation every year. So what we have seen is really just a tip of an iceberg. The scale of the untackled problem becomes even starker when we compare it with the infamous oil spill in the Mexico Gulf in 2010. At that time, about 5 million barrels of oil escaped. This means that here in Russia, in a routine operation of the oil industry, an equivalent of six Deepwater Horizon disasters happen every year! With close-to-none publicity and awareness even within the country itself.

The next day we have to get up very early morning, when it's still dark - well as much dark as it can get with the bright burning flares all around. We are heading to a remote village of Kushshor. It sits on an elevated bank of the Pechora River, and is only accessible via the river; no road whatsoever goes that far.

After about two hours of drive on a bumpy road from Usinsk, we reach a village of Ust-Usa. Now, the only way further is by motorboats.

Two of them soon arrive to pick us. We put layers warm cloths on us and a waterproof jumper on top - it's a grey dark day, it's continuously raining and for the next one and half hours, we will just have to squeeze and sit motionless on the tiny bench under the open sky, while the boats will speed up along the river. Not very comfortable, but for my part, I prefer this to the clouds of mosquitos that are regular here during the short summer.

The Pechora River is impressive - at one place where we ride, it's over 2 km wide, but for most of the journey, it is split to half by massive sand islands deposited in its middle. The sheer water is live and beautiful, framed by the endless colorful strip of the autumn forest along its banks.

After a long ride, our boat drivers take a turn and we are heading to a small bight. On a slope above it we can already spot several wooden houses.

We are heading to one of them. The bi-lingual street sign (in Russian and Komi languages) tell me that we are on the "Sunny Street" number 3. This is the address of Nina Volotovskaya and her husband Ivan, who greet us with big smiles and urge us to proceed from the rain to their warm, cozy home.

I am passing to them a folder with several beautiful pictures, taken earlier the year by my friend and colleague Masha. A rare gift that they really appreciated, as they did the two packs of genuine Dutch stroopwafels that I brought along - something that they never seen or tasted before.

Mrs. Volotovskaya is one of the heroes of the Komi people. When an oil drill just across the river from the village caught fire last summer, she and other local activists were trying to attract attention to what was happening. Despite a massive fume of black smoke suffocating the village, the authorities as well as the company just kept ignoring it. When she called the mayor, he replied that he does not want to have anything to do with it. It took endless efforts, and a month of time, before the problem was finally acknowledged and addressed. Imagine - that nasty fire next to the village went on for a whole month!

But today is a happy day for her - and for us, too. Sharing the inspiring stories over a table filled with local delicacies, we deepen our mutual dedication to fight the destruction of the environment and the injustice caused to the local people by the big dirty industries.

Despite continued rain, we also go out and walk to the hill above the village. From here, we can see the beautiful scenery of the Pechora River, as well as the drills on the opposite bank - including a location of the recent disaster.

Uphill, we are passing by a simple memorial, made of roughly welded metal sheets. It is a reminder of another tragedy that hit the community seventy years ago. When the Nazi Germany army opened the eastern front in 1941, the Soviet Union called on every citizen to defend their fatherland. The mobilization reached even this remote village, and thirty men left to fight for the country. When the war ended few years later, only six of them returned alive. I still struggle to imagine how the horrors of war deeply wounded even such a community, which was virtually out of reach of the civilization.

On the way, I also encounter a local villager who is carrying home his today's catch of fish. He knows the river well, and explains me how the size and type of fish depends on the prevailing direction of winds and momentary state of the environment. One of the concerns he shares with us is the pollution of the river caused the oil operation, and he wonders what impact it may have on the local fish.

Fishing is one few remaining sources of livelihood for the locals. As if the scars of the Second World War were not enough, today the whole village - as many similar remote communities - faces an unbearable combination of economic, social and environmental hardships. The local branch of the state agriculture company (sovchoz) disappeared with the collapse of the Soviet Union a quarter century ago, and there are no economic or employment opportunities left. The population had shrunk from about a hundred people two generation ago down to today's twenty inhabitants. Young families with children have all fled to seek a better life elsewhere, and barely come back even for a visit of their parents.

Luckily for Nina Volotovskaya, her grandchildren keep coming for holidays to this beautiful place where the daily life is so hard - she proudly shows me a photo of one of her little granddaughters in tiny pink rubber shoes. I am sure that one of the reasons why the girls enjoy their visits is the freely roaming herd of horses that the family keeps on the meadows surrounding the house.

I can tell that their beautiful horses have a happy life here, and they are also easy to become friends with.

Before we leave, I enjoy a chat with Ivan, Nina's husband, on the backyard of their house. He says that by mid October, snow will start falling and soon after, the river will freeze and stay like for many months, till a late spring. It won't be possible anymore to use their motorboat to get to the town for the shopping - buying sugar, flour and other few necessities - they usually do every two weeks.

He then explains me that for the winter, they swap the motorboats for snowmobiles with which they ride on the ice - and upon my request, he goes to show me his machine, parked in the nearby barn.

We make a final group photo before leaving Kushshor. The farewell is very hard. Nina and Ivan are inviting me to come back, and if I happen to come during the long sub-Arctic winter, thez promise to come and pick me up from the town of Ust-Usa on their horses. Well it has not worked out so far, but perhaps one day...

Although I am far away now, I carry in my memories all the courageous, determined and inspiring Komi people that I was lucky to meet. I continue to bear witness about the horrible things that the oil industry is doing to these people, their land, and our whole planet. And together with them and many others, we keep fighting for a better world.

In addition to links in the essay, I recommend this article for further reading: http://www.theguardian.com/environment/2016/aug/05/the-town-that-reveals-how-russia-spills-two-deepwater-horizons-of-oil-each-year

And do not miss this beautiful photo essay: https://semnasem.ru/usinskneft/

Nedávno jsem se rozhodl začít psát příležitostný blog o pátrání po informacích a dokumentech souvisejících se životem a smrtí mého prastrýce Silvestra Němce. Toto je první část, další najdete na blogu, který jsem k tomu založil tady: http://patraniposilvestrovi.wordpress.com

This is a story of my grand-uncle Silvestr Nemec and my recent search for him. Silvestr joined the volunteer forces in Singapore and he had gone missing in February 1942 when the Japanese invaded and occupied the island. You can find everything in English on this dedicated blogsite: http://searchingforsilvestr.wordpress.com

Silvestra v roce 1939 firma Baťa vyslala ze Zlína do své pobočky v Singapuru. Tam jej na konci roku 1941, po útoku na Pearl Harbor, zastihla válka. Narukoval jako dobrovolník a účastnil se obrany Singapuru před japonskou invazí. Během pádu Singapuru v únoru 1942 pravděpodobně zahynul, i když jisté je jen to, že jeho stopy tam tehdy končí a on se po válce už nikdy nevrátil.

Pro jeho rodinu v jihomoravských Vémyslicích to byla velmi traumatizující událost. Rodiče nejenom že ztratili mladého syna, ale ani po válce se nedozvěděli skoro nic o jeho osudu. Úředně byl prohlášen za mrtvého na základě oznámení britského Ministerstva války.

Po válce pak britská vláda v roce 1951 přiznala rodině malé odškodnění, vyčíslené na základě seznamu ztraceného Silvestrova majetku. Venkovské rodině se ale ze zahraničí nakonec dostal jen zlomek očekávané částky a ani prosebné dopisy úřadům na tom nic nezměnily. Pocit, že je někdo ošidil i o Silvovu pozůstalost, pak jen prohloubil zklamání, beznaděj a hořkost rodičů i sourozenců Němcových.

Patrně i proto se o „Silvovi“ a jeho příběhu v rodině skoro nemluvilo. Moje máma ho nikdy nepotkala: zmizel tři měsíce předtím, než se narodila, a navíc deset tisíc kilometrů daleko. Já sám si z dětství matně vzpomínám jen na sporadickou zmínku jeho jména, to když babička – Silvestrova sestra – šla položit věnec k pomníku obětí Druhé světové války, který stojí „na městečku“, čili v centru obce. Mezi jinými je na něm vyryto i Silvestrovo jméno.

Ačkoliv jsem čas strávený během dětství a mládí na vesnici u babičky miloval, Silvestr Němec pro mne býval jen abstraktním jménem vztahujícím se ke vzdálenému a neurčitému příběhu babiččina bratra, který zahynul v podobně abstraktní dálce někdy během války.

Z hlediska „velkých dějin“ není Silvestrův příběh nijak výjimečný. V pekle Druhé světové války podobně padly nebo zmizely statisíce a miliony dalších. Silvestr bránil Singapur jako dobrovolník v hodnosti vojína, jeho role v boji byla krátká a patrně nevynikla nějakým mimořádným hrdinstvím.

Kdybych býval začal pátrat před dvaceti lety, mohl jsem mít ještě naději najít přímé svědky a zaznamenat jejich vzpomínky. Dnes je bohužel na pátrání po žijících pamětnících tehdejších událostí pozdě.

Zmapováním a zdokumentováním dnes již téměř zapomenutého příběhu bych ale chtěl aspoň trochu přispět k oživení Silvestrovy památky: v rámci rodiny i mezi těmi, kdo se o něm díky mému psaní dočtou.

Nedělám si naději, že se historické události podaří zcela objasnit. Jsem ale stejně tak zvědav i na setkání s lidmi a institucemi, na které cestou narazím a které se tak stanou součástí příběhu nového: odehrávajícího se dnes, pětasedmdesát let od Silvestrova pravděpodobného úmrtí, avšak rovněž s otevřeným koncem.

Vyrážím na objevitelskou cestu, o které zde budu občas sdílet zprávy. Za váš zájem, povzbuzení nebo radu předem děkuji.

❧ ❧ ❧

Pokračování najdete na samostatném blogu:

http://patraniposilvestrovi.wordpress.com

My World

V úterý večer jsem, letos poprvé, dorazil do Istanbulu. Právě sněžilo, což se tu děje výjimečně, nanejvýš několik dní za zimu. Měl jsem radost: vždycky jsem si přál to zažít, staré snímky města se sněhem v ulicích mají jedinečnou atmosférou.

Red

Ve středu jsem se vrhl do práce. Porada vedení, videokonference s kolegy z Tel Avivu (a s Jonathanem uvízlým v Jeruzalému kvůli sněhové bouři), schůzka s tureckým týmem k energetické kampani, agenda s personalistkou, příprava na posouzení nových projektů. Na oběd nebyl čas, ve chvíli volna jsem aspoň na dvacet minut vyběhl do ulic v okolí, abych vyfotil tureckou chumelenici.

Tradition

Teprve navečer se dozvídám o teroristickém útoku v Paříži – děs. Zároveň mě přátelé informují o sebevražedném atentátu, který večer předtím spáchala zatím neznámá žena v Sultanahmet, historické části Istanbulu.

Up

Venku pořád chvílemi sněží, což si nemohu nechat ujít. Z práce proto jdu rovnou pěšky ze čtvrti Beyoğlu dolů k Bosporu a pak přes galatský most, kde nadšenci rybaří i v mrazivém větru a ve skupinkách se ohřívají u improvizovaných ohňů.

Passion

Pokračuji nahoru na Sultanahmet, kde mezi stejnojmennou mešitou (přezdívanou též „modrá“) a byzantským Chrámem boží moudrosti (Hagia Sophia) ještě stíhám z nebe padajících posledních pár vloček, letos možná posledních.

Blue

Po návratu domů rozmrzám, dávám první fotku na facebook, kde si se mnou začne povídat Ismail z vesničky Yırca, s níž jsme na podzim vybojovali důležitou bitvu za olivové sady a proti nové uhelné elektrárně. Trénuji s ním chvíli svoji mizernou turečtinu, ale ještě se musím připravit na další den, práce je nad hlavu.

Silence

Nedá mi to ale, vlastně jsem na to musel myslet celý večer, a ještě rychle procházím zpravodajství a sociální sítě. Napadá mě tisíc věcí, ale mám pocit, že se k tomu teď vyslovuje každý, vyhrocená stanoviska na obou stranách, místo dialogu jen boj zatvrzelých názorů, nikdo se nesnaží pochopit ty druhé, jen se vůči nim vymezuje. Je mi z toho zle.

Peace

Nakonec sdílím povzdech své kolegyně Safy z Jordánska: „Takže jsem napsala tweet #‎CharlieHebdo vyjadřující solidaritu s oběťmi, abych pak celý den čelila útokům jak muslimských extrémistů, tak extrémistů z Evropy s jejich arabskými/islámskými stereotypy. Nenávistné vzkazy z obou táborů, jen doufám, že jsou ti i ti v menšině. Kolik z nás tak snadno zapomene, že jsme přece všichni lidské bytosti, najednou se zvířecí vášní propadáme extrémismu a nesmyslům. Každý má přece právo věřit, žít, psát, milovat a kreslit – a nikdo ho za to nesmí soudit nebo dokonce vraždit. Lidi zešíleli.”

Up and Down

A venku za okny je krásně zasněžené prastaré město, v němž vedle sebe stojí kostely, mešity i synagogy jako připomínka lepších časů.

Text byl publikován i na stránkách Deníku Referendum

Konec čtvrté adventní neděle jsem strávil nad odpovědí v diskusi na sociálních sítích. Začala zprávou o islámském šílenci, který před několika dny v kavárně v Sydney zavraždil dva rukojmí, a pokračovala obavou, že je jen otázkou času, kdy se něco podobného stane v Evropě. Velmi sympatická a lidská mi přišla spontánní iniciativa ‪#‎illridewithyou, jejíž autorku však následně pravicová média obvinila z pokrytectví.

Soucit s druhými, porozumění odlišným lidem a obrana zranitelných ovšem patří k tomu nejlepšímu, co nám křesťanská kultura vtiskla – čím jiným můžeme lépe uctít vánoční svátky? Oproti tomu nesnášenlivost v podobě většinového českého tažení proti všem „jiným“, bezdomovci a Romy počínaje a syrskými uprchlíky konče, stejně jako v podobě blízkovýchodní nenávisti všech vůči všem (Židé, jedni muslimové, jiní muslimové, křesťané, jiní křesťané), je nejen nelidská, ale i zničující.

Sdílená hodnotaSilniční značka ve starém Jeruzalému (červenec 2014).

Pokud jde o teroristický útok v Austrálii, platí, že zločin je jednoznačně zločin a vražda je zkrátka vražda – a jako takové je nutné je stíhat a tvrdě trestat. Náboženská ani jiná ideologická motivace je neomlouvá a nemůže být ani polehčující okolností. Mně samotnému radikální islám a jeho barbarské praktiky nahánějí hrůzu, což se týká i těch „subtilnějších“ projevů jako třeba odpírání občanských práv ženám, chování tamních mužů vůči opačnému pohlaví, nebo nesnášenlivost k vyznavačům jiné víry; často jen jiné podoby islámu.

Děsí mne ovšem i rostoucí nesnášenlivost české společnosti, včetně té vůči islámu jako takovému. Není racionální, opírá se o mylné předsudky a bizarní městské legendy. Co je to proboha za výroky, že nám co nevidět muslimové zakážou slavit Vánoce? K čemuž nelze nepodotknout: nezrušili jsme si pravé Vánoce do značné míry my sami tím, jak jsme je degradovali z intimního prožitku a duchovního rozjímání na nákupní horečku a obžerství?

Nebo třeba tvrzení v diskusi: „skutečná nesnášenlivost v australské (a obecně západní) společnosti vychází především z řad extremistických islamistů“. Aniž bych podceňoval extrémní islám, tohle je prostě úplně vedle. Třeba i čistě statisticky. Loňská výroční zpráva Europolu eviduje v EU v roce 2012 celkem 219 teroristickým útokům, z toho 6 (necelá 3 %) jich bylo motivováno nábožensky. Drtivou většinu (167, tj. 79 %) provedly nacionalistické nebo separatistické skupiny. Nebo konkrétněji, když Anders Breivik vedený nenávistí proti islámu zavraždil v roku 2011 v Norsku 69 lidí, zabil víc lidí, než islámisté v Evropě za celou dekádu. Podstatně víc náhodných obětí než islamisté zabijí v Evropě každý rok třeba myslivci – k zákazu myslivosti v Evropě však nikdo nemobilizuje

Jsem si vědom toho, že – bohužel – poukazem na mylnou argumentaci nelze nad problémem mávnout rukou. I kdyby nastokrát byla fakta opačná, už jen fakt, že lidé něco vnímají se silnými emocemi, je pádný důvod k tomu brát situaci velmi vážně. Jinak se může nesnášenlivost snadno zvrtnout v pogromy s obludnými důsledky.

V diskusi rovněž padla otázka: „Na Blízkém Východě také neexistuje žádná nenávist všech vůči všem. Chcete snad říct, že jezídové, Kurdové a křesťaně tam někoho vraždí ve jménu nějaké ideologie?“ Inu, já teď v tomto regionu pracuji a jakkoliv je můj výrok jistě zjednodušením, podle mého pozorování a poznatků situaci popisuje vcelku výstižně. Kurdům a Jezídům držím palce a jsem upřímně rád, když je západní vlády v jejich boji proti přesile podpoří. Moje sympatie mají ale především proto, že čelí nerovnému boji a opravdu hrůznému protivníkovi. Zároveň si ale není třeba dělat iluze o tom, jak z hlediska našich současných „západních hodnot“ brutální kulturu představují.

Ano, někteří Kurdové (a podtrhuji někteří, protože mezi nimi mám i několik přátel a znám je jako skvělé lidi) používají extrémní násilí a terorismus, aby dosáhli svých požadavků. Ano, Jezídové jsou společenstvím, které uznává vraždu ze cti a pod hrdelním trestem zakazuje sňatky s lidmi jiného vyznání (ale dokonce i mezi třemi kastami, které v jejich společenství existují) – viz nedávné ukamenování sedmnáctileté dívky, která se nevhodně zamilovala. Asi nemusím připomínat smrtelnou nenávist mezi většinou Židů a většinou Palestinců.

Křesťané teď mají naštěstí mírumilovnější období, ale historie regionu je plná krveprolití a masakrů i z jejich strany. Když bylo křesťanskému náboženství tolik, jako je dnes islámu – to jest 1445 let – bylo hnacím motorem vyhlazování celých národů během kolonizace nově objevených kontinentů, středověká inkvizice běžela na plné obrátky, spory mezi různými verzemi křesťanské víry na sebe braly podobu třeba třicetileté bratrovražedné války, která zahubila osm milionů lidí a výrazně zdecimovala populaci na území dnešního Německa.

Naše historické viny nám samozřejmě neberou právo ani morální povinnost uplatňovat dnešní měřítka a vyžadovat dodržování současných, civilizovanějších norem. Zmiňuji to zde jen proto, že považovat dogmatismus a násilný extremismus za výlučný atribut islámu, jako by se židovství či křesťanství netýkal, je prostě nesprávné.

Takový Islámský stát se ostatně v některých svých parametrech – včetně náboženského fundamentalismu, likvidace odpůrců, fanatického válečného tažení, vymáhání konverze na „tu správnou víru“ pod hrdelním trestem a ambicí šířit „správnou interpretaci“ svatých textů na další území - podobá někdejšímu husitskému hnutí u nás (které se mimochodem odehrávalo rovněž ve srovnatelném „věku“ křesťanství, v jakém je nyní islám).

Jak praví pěkný citát ze silného příběhu s konzervativním étosem od J. R. Tolkiena: „Saruman se domnívá, že zlo lze udržet na uzdě jen velikou silou, ale mé poznání je odlišné. Zjistil jsem, že temnotu krotí každodenní činy obyčejných lidí. Drobné projevy laskavosti a lásky.“

P.S. Saša Uhlová o den později po zveřejnění této mé úvahy publikovala komentář o potřebě dialogu s antiislamisty. To je dimenze problému, která mě taky napadla, ale ke které jsem se včera nedostal. Líp bych to nenapsal.

Včetně toho, co Saša rovněž okrajově zmiňuje, totiž že tíseň a obavy z konce naší civilizace jsou možná na místě. Ale to není to vina islámu, nýbrž nás samotných: kdyby to nebyl islám, přišlo by něco jiného, co by na rozdíl od naší současnosti zaměstnávající se plytkým konzumem, uvízlé v pohodlí, měřící už prakticky všechno skrze peníze a vlastní prospěch, a tudíž rezignující na vyšší hodnoty a ideály (zejména tam, kde by to znamenalo sebeobětování a námahu), dokáže lidi inspirovat, nabít, oslovit a zapálit pro nějaký "vyšší cíl". V tomto ohledu můžeme zachránit naši civilizaci jen my sami, a to nikoliv mobilizací proti "barbarům" přelévajícím se přes vituální hranice, ale znovunalezením sebe a hodnot, které přesahují každodenní přežívání a sobecký pohled na svět.

Moje hypotéza dokonce je, že Islámský stát přitahuje nové a mladé rekruty právě proto, že jim nějaké takové "vyšší hodnoty" a cíle sdílené společenstvým, v němž se jedinec obětuje celku, nabízí (jakkoliv jsou samozřejmě odporné). Protože něco takového v Evropě nenacházejí (samozřejmě i vlastní vinou).

Jan Keller v Právu 7. ledna publikoval komentář „Na nesprávném hrobě“, v němž vyčítá zeleným reptání nad obsazením ministerstva životního prostředí v nadcházející vládě. Keller mimo jiné píše: „Jde přece o naprosto logické vyústění vývoje v zemi, ve které hnutí za ochranu přírody a životního prostředí dopadlo tak jako v Česku. Je pouze vinou Strany zelených, že sociální demokracie nemá na levé straně politického spektra ekologicky orientovaného partnera. Naši zelení udělali všechno pro to, aby se stali na dlouhá léta nevolitelnými. Kdyby prokázali jen minimum politické inteligence, nemuseli dnes diktovat podmínky vládnutí lidovci.”

Proti tomu se ohradil Matěj Stropnický, jenž napsal: „Keller si správně pamatuje, že zelení poslanci v čele s Martinem Bursíkem (a Ondřejem Liškou věrně po boku) odmítali po volbách 2006 zvedat ČSSD telefony, že stále povolněji poskytovali své hlasy pro zdravotnické poplatky, privatizaci nemocnic i pojišťoven, pro rovnou daň, přípravu Bílé knihy vzdělávání obhajující školné a zčásti též pro americký radar. Dobře vzpomíná i to, že většina ekologických organizací k této politice trapně mlčela, případně ji dokonce pomáhala hájit. Jako by si ale méně pamatoval, že to bylo výměnou za stop stav pro Temelín a jezy na Labi, výměnou za zachování limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku či za dvacet miliard z programu Zelená úsporám do zateplování rodinných domků, a tím snížení jejich nákladů na energie, a tedy i znečišťování ovzduší.“

Text Matěje Stropnického byl sice záhy z oficiálních stránek Strany zelených odstraněn (!), nicméně mezitím už začal kolovat v sociálních sítích. Na Facebooku jej vystavil a komentoval mimo jiné Daniel Vondrouš ze Zeleného kruhu a doprovodil jej těmito slovy: „Ta sebestředná arogance některých politiků – jako v tomto případě Matěje Stropnického – mě už vážně hýbe žlučí. Co je, proboha, trapného na tom, že se ekologické organizace zabývají ochranou životního prostředí a nikoliv privatizací nemocnic a školným?... Podle mého názoru by lidé měli dělat to, čemu rozumí a co umí. Ekologické organizace se bijí za to, aby se lidé nedusili, mohli pít čistou vodu, měli kam chodit na vycházky atp.“

Na Kellerovu adresu se ve facebookových komentářích také objevily od zelených aktivistů i členů Strany zelených ironické poznámky o úrovni jeho sociologické erudice i o jeho senátní kandidatuře za subjekt spojený s Olgou Zubovou. Což o to, spojenectví se Zubovou je samozřejmě hrubým nedostatkem (politického) úsudku, to samé se ale dá říct i o spojenectví s Čunkem a Topolánkem. Nechme tedy stranou argumenty ad hominem, a podívejme se na podstatu věci. Jan Keller byl vždy pronikavým, ironickým komentátorem současné společnosti a establishmentu. V 90. letech nám tím imponoval a byli jsme na jedné lodi, ale teď se nám jeho komentáře najednou nehodí? Není náhodou také chyba na naší straně, nedotýkají se nás jeho sžíravé poznámky právě proto, že jsme se tak nějak stali součástí toho establishmentu?

Moje hlavní výtka k textu Matěje Stropnického je ta, že implicitně považuje podporu neoliberálních reforem a destrukci sociálního státu za obhajitelnou, pokud na druhé straně dosáhneme dílčích a krátkodobých úspěchů k Temelínu, jezům, ba i úsporám energie. V tomto si dokonce myslím, že se celkem shoduje s redukcionistickým pojetím ochrany přírody, jak je podává Daniel Vondrouš, podle nějž hlavním úsilím ekologických organizací má být čistý vzduch, čistá voda a místa pro vycházky. A o ostatní se nemáme starat, ať už proto, že na to nemáme tak zvanou odbornost, nebo proto, že je to příliš kontroverzní či politicky ošemetné. Ano, část ekologického hnutí má takovou agendu, ale nebezpečně se to blíží normalizačním aspiracím tehdejšího ČSOP a Brontosaura.

Přitom už na počátku 90. let nemalá část československého ekologického hnutí měla jasno v tom, že prohlubující se globální ekologickou krizi (která od té doby výrazně postoupila) nelze napravit bez zásadních změn systému jako takového, včetně regulace ekonomické a politické moci korporací, demokratizace společnosti, omezení chudoby, změny životního stylu, i mnohem radikálnější ochrany marginalizovaných a slabých (ať už jde o domorodé kultury, chudé komunity ve Třetím světě, nebo nakonec i práva zvířat či ekosystémů jako takových).

Myslím, že vývoj světa od té doby správnost tohoto přístupu nejen potvrzuje, ale ten se z dobrých důvodů stal mainstreamem i pro řadu národních a mezinárodních oficiálních institucí. Projekty rozvíjené v partnerství mezi ekologickými, rozvojovými, lidskoprávními a vzdělávacími organizacemi jsou jedním z řady skvělých příkladů.

Je smutné, pokud si česká ekologická komunita myslí, že jednotlivé ekologické problémy lze trvale a udržitelně řešit izolovanými opatřeními, bez souvislosti s ekonomickými, sociálními, kulturními, geopolitickými a dalšími aspekty dnešní komplexní civilizace. Jakékoliv úspěchy pak mohou být jen krátkodobé, bez pochopení a opravdové podpory ze strany většiny společnosti i politického systému. Ostatně jepičí život oddálení EIA pro Temelín, povolení jezů na Labi, nebo i programu úspor energie, to jen dokládá.

Stránka ukazující výsledky měření prováděné týmem Greenpeace v prefektuře Fukušima. Jde o kompilaci dat z více než dvaceti misí, které proběhly od března 2011 do října 2013.