Essays / category / Temelín

Česko-rakouskými vztahy zase cloumá Temelín. Paradoxně je nyní předmětem sporu dohoda z Melku, která právě měla napětí uklidnit. Dohoda z Melku byla ale už od svého vzniku odsouzena k neúspěchu. Není totiž ničím jiným než diplomatickým šidítkem, které neřeší věcnou podstatu sporu o jadernou bezpečnost temelínské elektrárny. Bez pochopení příčin a motivací na obou stranách nemůžeme porozumět ani novým akcím v Rakousku, ani najít uspokojivé řešení.

Protokol z Melku byl podepsán před více než šesti lety, 12. prosince 2000, kdy byli premiéry ještě Miloš Zeman a Wolfgang Schüssel. Jejich jednání a následné dohodě předcházely masivní blokády česko-rakouských hranic, kterými rakouská veřejnost vyjadřovala nesouhlas s chystaným spuštěním temelínské elektrárny a snažila se tak donutit rakouské politiky, aby konečně nějak zakročili.


Příčiny rakouských nepokojů v roce 2000

Skutečnou příčinou mobilizace občanů hlavně v Horním Rakousku bylo podezřelé dění kolem dostavby Temelína a frustrace z tamní politické reprezentace, která kromě občasného verbálního předstírání odporu pro řešení zjevných problémů nic nedělala.

Dostavba a spouštění Temelína probíhaly na české straně pod obrovským politickým tlakem, v mnoha případech byla kvalita, bezpečnost a důslednost kontrol odsunuty na druhé místo. Pro připomenutí je dobré uvést z té doby několik příkladů.

Po více než deseti odkladech slíbených termínů a překročeních rozpočtu začal být projekt temelínské elektrárny neúnosný a Tošovského vláda se jím tak počátkem roku 1998 musela znovu zabývat. Ustavila k tomu nezávislou odbornou komisi, která dospěla k závěru, že dokončení elektrárny není vůbec tak výhodné, jak se zdálo a jak je prezentoval ČEZ, a to navzdory v té době poměrně vysoké rozestavěnosti. Na základě této zprávy a dalších podkladů o dostavbě Temelína, jež se tím stala znovu otevřenou otázkou, hlasovala vláda. Bylo to v květnu 1999 a v té době menšinový sociálně demokratický kabinet vedl Miloš Zeman. Dokončení prošlo těsnou většinou 11:8 a ministr průmyslu Grégr při té příležitosti veřejně slíbil, že doslova „dává hlavu na špalek“, pokud se reaktory nedokončí ve stanoveném termínu.

V důsledku snahy spustit elektrárnu za každou cenu do konce října 2000 docházelo při jejím dokončování a testování k nepřípustným kompromisům. Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB) již během devadesátých let narážel na rozsáhlé problémy s nedostatečnou kvalitou prací v Temelíně a jak vyplývá z jeho výročních zpráv, které rok po roce konstatují tytéž nedostatky, nebyl schopen zjednat účinnou nápravu.

Není pravděpodobné, že by se situace v roce 1999 naráz výrazně zlepšila. Naopak jsme byli svědky ze strany úřadu velmi nestandardních postupů a vstřícnost, jejichž hlavním smyslem bylo vyhnout se všemu, co by mohlo vést ke zdržení. Když v létě 2000 nefungoval zavážecí stroj, kterým se v reaktoru mění kazety s palivovými články, přistoupil SÚJB na provizorní řešení jeho napájení ze záložního zdroje, ačkoliv se tím vytvořilo riziko selhání v mimořádných situacích – například kdyby bylo nutné palivo po aktivaci v nouzi rychle vyjmout. Podobně tehdy souhlasil se změnou dříve předepsaných testů a přistoupil na to, že zkouška systému havarijního chlazení v kontejnmentu prvního bloku proběhne jen v omezeném rozsahu s tím, že se převezmou výsledky zkoušek na druhém bloku (plnohodnotná zkouška na prvním bloku by znamenala, že se musí odložit montáž některých vnitřních zařízení, což by vedlo ke skluzu jeho dokončení).

Nadstandardní vstřícnost kontrolních institucí vůči provozovateli elektrárny se projevila v mnoha podobách. Uveďme ještě jeden křiklavý příklad. Inspektoři a vedení SÚJB pracovali nakonec i po nocích a o víkendech, jen aby stihli vládou stanovený termín. Vše vyvrcholilo v říjnu 2000, kdy ČEZ podal žádost o povolení ke spuštění prvního bloku v pátek 6. října a už v pondělí 9. října mu povolení přímo do Temelína osobně přivezla předsedkyně úřadu Dana Drábová. Zatímco české úřady běžně vyřizují různé drobnosti dlouhé týdny, SÚJB stihl vyhodnotit tisíce stran podkladů a vydat zásadní rozhodnutí povolující zahájení štěpné jaderné reakce během víkendu. Nebylo to ostatně poprvé, už v červenci 2000 vyřídil úřad během dvou dnů žádost o povolení k zavážení jaderného paliva, přičemž toto rozhodnutí vydal dokonce o státním svátku.

Vrcholem pak byla bombastická oslava spouštění reaktoru v přímém přenosu České televize 9. října, během které se předsedkyně úřadu Drábová nevázaně líbala s předsedou vlády Zemanem a ministr Grégr vedle střílel špunty z lahví šampaňského.

Dodnes přitom zůstává závažné a řadou důkazů podložené podezření, že SÚJB aktivně zatajoval nelegálně provedený svar na primárním okruhu prvního temelínského bloku. Vedení úřadu nejprve existenci problému popíralo, následně provedlo inspekci, která problém podle informací přímých účastníků potvrdila. SÚJB ale následně tvrdil, že tato kontrola nikdy neproběhla, a když ji následně musel připustit, již déle než tři roky odmítá zveřejnit příslušný protokol. Inženýrce, která kontrolu prováděla, uložilo vedení úřadu mlčenlivost, zakázalo jí vstup do Temelína a nakonec ji zbavilo funkce inspektorky. Když policie začala slabé místo vyšetřovat na základě trestního oznámení, navedli ji inspektoři úmyslně na jiný svar, ačkoliv v té době již disponovali jednoznačnou identifikací chybného svaru. Poté, co proběhly rozsáhlé zkoušky jiného svaru, úřad Dany Drábové vydává jejich výsledek za důkaz, že je všechno v pořádku.

Vraťme se ale do roku 2000, kdy ještě nikdo neměl v rukou statistiku více než stovky nehod, které se v temelínské elektrárně odehrály během prvních šesti let provozu, ačkoliv nad benevolentním přístupem k opakovanému vytékání vody z primárního okruhu, ke kroutícímu se palivu a špatně fungujícím regulačním tyčím zůstává stát i selský rozum.

Co tehdy viděli občané v Rakousku, byla uspěchanost, politický tlak a ochota SÚJB odsouhlasit cokoliv, jen aby byly temelínské reaktory spuštěny ve slíbeném termínu. K tomu všemu ale jejich ministři zavírali nad problémem oči a kromě občasných mediálních prohlášení nic pořádného ve vztahu k Temelínu nedělali.

Občas se u nás s despektem říká, že rakouští politici šíří protijadernou propagandu mezi obyvatelstvem, aby pak mohli jeho "iracionální" náladu zneužívat. Je to ale právě naopak. Většina tamních činitelů by se tématu jaderné energetiky nejraději vyhnula obloukem - mimo jiné také proto, že je mimořádně obtížné dosáhnout nějaké skutečně změny. Vyžadovalo by to pevné odhodlání, dobrou strategii a značné úsilí, do čehož se z vedoucích politiků zjevně nikomu nechce. A tak promluví ostře proti atomu, když jsou donuceni se veřejně vyjádřit, ale to jen vyhovují poptávce po protijaderné rétorice. Ta u našich sousedů právě z důvodu názoru obyvatel patří k nezbytné výbavě každého, kdo nechce spáchat politickou sebevraždu.

Byly to tedy nakonec zjevné nesrovnalosti s dokončováním Temelína v kombinaci s laxním přístupem rakouské vlády, které během roku 2000 vedly k výbuchu frustrace, nahromaděné mezi občany. A protože jejich obavám – ať už podloženým nebo iracionálním – nikdo nenaslouchal, rozhodli se zakročit po svém. Zemědělci, rodiče, učitelé, děti, místní ekologické iniciativy v Horním Rakousku prakticky spontánně došli k názoru, že mohou bít na poplach a vymáhat pozornost svým obavám nejúčinněji tím, že budou symbolicky blokovat hraniční přechody.

Zde je na místě říct několik vět k dalšímu nepravdivému českému mýtu, podle kterého i blokády organizují rakouští politici ke svému zviditelnění. Ano, několikrát se na nich ukázali, protože když už probíhaly, tak k nim nemohli mlčet a někteří se pak chtěli vyfotit, jak stojí po boku lidu. Šlo ale o klasické pokrytectví. Znám osobně řadu lidí, kteří blokády chystají a chodí na ně, a mohu dosvědčit, že jde opravdu o autentické a z hlediska občanské angažovanosti úctyhodné hnutí zdola.


Frustrující zkušenost z české strany

Můj vztah k rakouským blokádám hranic je hluboce rozpolcený. Na jednu stranu se jejich účastníkům nedivím: neviděli jiné východisko a podle mne měli v dané situaci zčásti reálného, zčásti domnělého ohrožení a nečinnost vlád na takové protesty právo. Na druhou stranu ale blokády hranic v roce 2000 vedly pouze k tomu, že se veškerá diskuse kolem Temelína přesunula do roviny národní prestiže a neochoty české strany zabývat se jakýmikoliv věcnými argumenty. Tehdejší atmosféra u nás znemožňovala proti elektrárně cokoliv namítat, protože každý kritik Temelína byl přece Rakušák nebo jejich pomahač, který napadá naši suverenitu stavět a provozovat, co se nám zachce. Leckteří čeští politici se nechali unést národoveckým furiantstvím: vždyť už jen kvůli tomu si Temelín spustíme, abychom ukázali, že my Češi si už nikdy nenecháme z Vídně diktovat.

Temelínský spor tak nakonec přerostl konkrétní problém a začal ohrožovat česko-rakouské vztahy obecně. Z této perspektivy mám pochopení pro ofenzívu diplomatů, kteří chtěli vyhrocené vztahy napravit a problém kolem Temelína otupit stůj co stůj. Bylo to komplikované zadání, protože vlády na obou stranách musely předložit veřejnosti uspokojivý výsledek: rakouský kancléř donutit českou stranu aspoň k nějakým změnám, český premiér neustoupit z naší suverenity ani o píď. Tehdejším vyjednavačům vytýkám tedy jen to, že zvolili alibistickou cestu. Dohodli se na řešení, které jim oboustranně výhodně umožňovalo předstírat jakési řešení.

Tak vznikla dohoda uzavřená v Melku. České ministerstvo zahraničí v listopadu 2001 hodnotí „melkský proces jako krok, který zásadním způsobem přispěje ke zlepšení atmosféry česko-rakouských vztahů“. Protokol z Melku a jeho následné upřesnění z Bruselu neměl ale ambici dosáhnout zlepšení poměrů v Temelíně. Česká republika jeho produkci Temelína kompletně vyváží, takže rizika nejsou vyvážena ani naléhavou společenskou potřebou nebo přínosem, jak to mimochodem vyžaduje český atomový zákon. Když už ale nebylo možné dohodnout se na zastavení elektrárny, tak rakouská delegace alespoň měla prosadit opatření, která by významně zvýšila její jadernou bezpečnost.


Dohoda z Melku v posledních pěti letech

Bezzubá dohoda z Melku tak ve svém prvním a nejdelším článku zavádí telefonní linku a zavazuje Českou republiku, že bude o nečekaných událostech v temelínské elektrárně Rakousko včas informovat. Dále pak zavádí systém včasného varování, v jehož rámci může Rakousko umístit na českém území systém monitorující úroveň radioaktivity. Třetí článek slibuje partnerství obou zemí v rozvoji projektů zaměřených na úspory energie a obnovitelné zdroje. Teprve čtvrtý článek se zabývá jadernou bezpečností elektrárny a slibuje provedení expertní mise, která by identifikovala problematická místa. Pátý článek slibuje vyhodnotit vlivy elektrárny na životní prostředí, což však vyžaduje i existující legislativa. Sedmý a osmý článek zavazují Rakousko, že umožní volný pohyb zboží a osob přes hranice – tedy že nebude tolerovat blokády hranic – a že nebude blokovat přístupová jednání České republiky s Evropskou unií.

Podstatný z hlediska dnešní situace je šestý článek, který obsahuje pouze dvě věty a tudíž stojí za přesnou citaci: „Komerční provoz JETE nebude zahájen před ukončením šetření v oblasti jaderné bezpečnosti a vlivu na životní prostředí. Obě strany souhlasí s ukončením tohoto procesu do konce května/začátku června 2001.“

Na konci listopadu 2001, tedy zhruba rok po vzniku protokolu Melku, proběhlo jednání obou stran v Bruselu a podpisu dokumentu nazvaného „Závěry procesu z Melku a jeho pokračování“. Zde se shrnuje to, jak se daří naplňovat jednotlivé články protokolu, přičemž podstatné je to, že rozšiřuje citovaný šestý článek o toto ustanovení: „V každém případě je provedení bezpečnostních opatření vyčíslených v příloze 1 podmínkou bezpečného fungování temelínské elektrárny v souladu s českou legislativou a nezbytným předpokladem komerčního provozu.“ Příloha 1 obsahuje sedm konkrétních problémů, které byly identifikovány během práce expertních komisí ustavených na základě čtvrtého článku původního protokolu.

Nejméně dva z nich nebyly přitom vyřešeny dodnes. Jedná se o zajištění vysokotlakých potrubí, kdy se v prostorách elektrárny v patře na úrovni 28,8 metru nacházejí všechna čtyři vysokotlaká potrubí vycházející z kontejnmentu ve velmi těsné blízkosti. V případě prasknutí jednoho hrozí, že dojde k mohutnému švihu částí potrubí a poškození dalších souběžných potrubí, což může přerušit chlazení reaktoru a zapříčinit těžkou havárii. V zemích EU jsou proto jednotlivá potrubí stavebně oddělena (například Německo) nebo vyvedena z kontejnmentu v dostatečné vzdálenosti od sebe (například Francie). Česká strana problém vyřešila po svém, papírovou cestou: ČEZ a Státní úřad pro jadernou bezpečnost si zpětně nechali zpětně zpracovat nějaké posudky a prohlásili, že potrubí se prostě roztrhnout nemůže. Druhým přetrvávajícím problémem je nedostatečně prokázaná spolehlivost havarijních ventilů. Provozovatel elektrárny argumentuje tím, že „podobné“ (sic!) ventily fungují a byly ověřeny, takže není potřeba nic měnit.

Není divu, že takový přístup leckoho, komu záleží na zvyšování jaderné bezpečnosti, rozčílí. Posudky, vydávané zpětně na již stojící zařízení, samozřejmě bezpečnost nezvyšují. Navíc lze jejich autory často podezírat ze střetu zájmů, to například když řadu expertiz provádí Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, jehož většinovým akcionářem je už několik let sama společnost ČEZ. Ale především: dohoda jasně mluví o „provedení bezpečnostních opatření“, nikoliv o dalších razítcích na tom, co už je postaveno.

V tomto spatřuje rakouská strana, podle mého názoru oprávněně, porušení závazné dohody. Rakouský stát, když má nyní docela dobře pochopitelný pocit, že dohoda je porušena, zase trvá na to, že může tolerovat blokády hranic.

Spor se ovšem vyostřoval už delší dobu. Češi totiž několik let provozovali reaktory na plný výkon a tvářili se, že pořád nejde o komerční provoz. SÚJB tak vydal v říjnu 2004 povolení k přechodu ze zkušebního na plný provozní režim a okamžité námitky Rakouska, že nebyly vyřešeny výše popsané bezpečnostní problémy, odhazoval do autu tvrzením, že se jedná jen o jedno z řady povolení a že o zahájení komerčního provozu nejde. Dokonce se na vysokých místech objevila tvrzení, že český právní řád pojem komerční provoz vůbec nezná, takže vlastně není o čem diskutovat. Když konečně dostal Temelín na začátku letošního roku platné kolaudační rozhodnutí(poté, co několik předchozích bylo zrušeno pro různé nedostatky), nedalo se již dále předstírat, že žádný komerční provoz není.

Rakouský parlament přijal vloni v prosinci usnesení, kterým vyzývá vládu ve Vídni, aby podala na Českou republiku pro porušení dohody z Melku mezinárodní žalobu. Během únorové návštěvy rakouského kancléře došlo v elektrárně k další poruše, kterou ovšem úřady dva dny tajily a oznámily až poté, co Alfred Gusenbauer odjel. Jeho vláda následně počátkem března o možnosti podání žaloby na ČR skutečně jednala a rozhodla o tom, že si nechá vypracovat právní expertízu různých možností. Česká vláda v dubnu reagovala nejprve prohlášením, že od dohody z Melku jednostranně odstupuje, což následně dementovala s bizarním odůvodněním, že tato dohoda vlastně není a nikdy nebyla mezinárodně závazná, takže se od ní ani odstupovat nedá a nemusí.

Chybějící věcný obsah, nedostatek vůle ke změně a nevyhnutelně se kumulující problémy s provozem temelínské elektrárny nakonec zákonitě musely rakouskou veřejnost přivést k poznání, že císař je nahý. Nedivme se tedy, že občané v Horním Rakousku sahají znovu k tomu, co mají ve své moci a co se jim dokonce v tlaku na spolkovou vládu už jednou osvědčilo, tedy k blokádám hranic. Dohnalo je k tomu ale pokrytectví dohody z Melku a neochota obou stran na jejím základě dosáhnout nějakého skutečného pokroku.


Poznámky:
- Protokol z Melku z 12. 12. 2000 najdou zájemci na webu ministerstva zahraničí na adrese http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?id=22681&ido=12666&idj=1&amb=1.
- Dohodu z Melku v rozšířeném znění podepsaném v Bruselu 29. 11. 2001 si můžete stáhnout v angličtině také na serveru ministerstva zahraničí zde http://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=1047.
- Některé další dokumenty týkající se jeho naplňování dohody z Melku a přetrvávajících nedostatků v Temelíně najdete na internetu Energetického informačního servisu zde
http://www.wisebrno.cz/index.php?p=dokumenty&rub=16.

České vládě se zatím ani napodruhé nepodařilo prodat českou energetiku, což můžeme považovat za velké štěstí. Plán privatizace energetiky, který nachystal Miroslav Grégr, je totiž podobně jako jiné jeho velkolepé plány škodlivý z mnoha hledisek. Mnozí uznávaní ekonomové například varují, že uspíšený prodej jedinému majiteli je pro Českou republiku značně nevýhodný. Vládnoucí ČSSD a ODS přitom už během urychleného výběrového řízení mnohokrát daly najevo, že favoritem je francouzský státní podnik Electricité de France (EdF). To také znamená, že ČEZ se nebude privatizovat, ale prodávat jinému stoprocentně státní podniku.


EdF: Vítejte do zlých časů

Mnohem horší než přímé ekonomické škody chybného prodeje ČEZ jsou ale jeho dlouhodobé důsledky pro českou energetiku: čeští odběratelé elektřiny totiž nadále zůstanou rukojmím budovaného supermonopolu a energetika bude nadále v rostoucí míře likvidovat krajinu, ovzduší i zdraví obyvatel.

Známe z posledních deseti let mnoho případů, kdy elektrárenská firma ČEZ bezohledně prosadila svoje zájmy na úkor všech ostatních – občanů i nezávislých výrobců elektřiny. ČEZ, který je v České republice už dnes příliš silným hráčem, má však během privatizace á la Grégr svoje monopolní postavení ještě výrazně posílit. Zahraniční vlastník totiž zároveň s firmou ČEZ dostane také šest z osmi distribučních společností a navrch ještě kompletní přenosovou soustavu. Ministři tak namísto žádoucího rozdělení dominantního ČEZ vybudují státního supermonopol. Slovo „super“ je na místě: bude ovládat 70 % všech našich elektráren, 83 % trhu s elektřinou a 97 % národní přenosové soustavy. A jeho zájmy bude hájit firma mnohonásobně silnější, než je ČEZ. Důsledky odhadneme spolehlivě: staneme se oběťmi ještě arogantnějšího mocenského prosazování škodlivých záměrů.

Francie a její státní monopol EdF – který má podle přání všech zúčastněných stran ČEZ koupit – totiž představují v energetice zastaralou koncepci se všemi negativními důsledky.

Francie je největším vývozcem elektřiny v celé Evropě, a to v důsledku velikášského programu budování jaderných elektráren – ty vedly nejen k obrovskému zadlužení EdF, ale také k nadbytku kapacit v řádu desítky velkých jaderných bloků. Česká republika je vlastně takovým malým bráškou: stamiliardová investice do nepotřebné temelínské elektrárny vede ČEZ k expanzi vývozů elektřiny, takže navzdory proklamovanému nedostatku čistých energetických zdrojů je Česká republika hned po Francii druhým největším vývozcem elektřiny v Evropě (v přepočtu vyvezené elektřiny na obyvatele dokonce na celém kontinentu bezkonkurenčně vedeme). Vláda asi počítá s tím, že prodá-li malého brášku Velkému Bratru, zbaví se zároveň tíživých důsledků nesmyslné energetické politiky, kterou si navařila.

Nejde ale jen o jadernou energetiku a vývozy elektřiny. EdF – opět v souladu s představami ministra Grégra – totiž organizuje rozsáhlé kampaně, ve kterých své zákazníky vede ke zvyšování spotřeby, zejména propagací a zvýhodňováním elektrického vytápění. „Obnovit důvěru v elektrické vytápění,“ formuluje EdF jeden ze svých cílů v dokumentu z roku 1999, a o kus dál pokračuje: „… hrozí pokles spotřeby energie v domácnostech v důsledku zvyšování účinnosti elektrických spotřebičů. Velkou prioritou proto je bezodkladně rozvinout výchovný program pro zaměstnance, kteří [jako první] musí znovu začít elektrické vytápění.“

Zároveň s tím EdF ve vlastní firemní strategii výslovně uvádí záměr „bránit projektům kogenerace vyvíjením cíleného tlaku na státní správu“ a „zdržovat projekty samozásobení elektřinou“. Konkrétní kauzy, kdy EdF znemožňuje nezávislým drobným výrobcům přístup sítě dokládají, že i v tomto se francouzskému státnímu monopolu daří.

EdF, politicky krytá francouzskou vládou, také ostentativně porušuje pravidla Evropské unie pro obchodování s elektřinou. V uplynulých letech musela Evropská komise řešit mnoho stížností na to, že zatímco EdF agresivně obsazuje evropské trhy, v samotné Francii ji vláda kryje záda a stará se o to, aby jí zde nevyrostla konkurence.

Kontrast vynikne ve srovnání se sousedním Německem, odkud pocházel jiný, již vyřazený zájemce o koupi ČEZ – firma E.On. Německo na rozdíl od Francie má již od 80. let velmi progresivní energetickou politiku. Jejími součástmi jsou propracovaná strategie k významnému snížení emisí skleníkových plynů (na rozdíl od Francie se Německu jako jedné ze dvou zemí EU daří emise CO2 reálně snižovat), dlouhodobý plán ústupu od atomové energie odsouhlasený v konsensu s průmyslem a veřejností a účinný plán na masivní rozvoj právě EdF blokované kogenerace, což je kombinovaná výroba elektřiny a tepla výrazně šetřící palivo a tím i životní prostředí. V Německu již několik let platí v celé Evropě nejvyspělejší zákon na podporu obnovitelných zdrojů energie, díky kterému se zde ekologicky šetrná energetika rozvíjí nejrychleji na světě (s tím souvisí rozvoj moderních perspektivních technologií, vytváření statisíců nových pracovních míst a další přínosy). Navíc zde funguje již zcela otevřený trh s elektřinou, jenž umožňuje i každé jednotlivé domácnosti informovaný výběr dodavatele elektřiny ze zdrojů, které jsou ekologicky šetrné, případně vzít v úvahu sociální či jiné ohledy. Tím se energetika výrazně civilizuje oproti dnešnímu stavu v České republice a ve Francii, kde je prakticky jediný dodavatel prosazující díky svému monopolnímu vlivu škodlivé projekty bez ohledu na jejich skutečnou potřebnost.

Tyto a další, z hlediska životního prostředí i spotřebitele žádoucí kroky, by v případě prodeje ČEZ monopolní EdF byly v naší zemi na dlouhou dobu zablokovány.


Temelín je nahý

Privatizace ale také definitivně potvrzuje temelínský podvod. Ukazuje totiž s konečnou platností, že oficiální důvody pro dostavbu jaderné elektrárny byly falešné.

Nezbytnost Temelína pro zásobování České republiky elektřinou vyvrací sama historická skutečnost, že ČEZ již dva roky (tedy i bez Temelína) vyváží víc elektřiny, než kolik jí tato elektrárna vůbec může vyrobit. Firmě ČEZ nejde ani o odstavení tepelných elektráren a úsporu uhlí, ale docela pochopitelně o výrobu a prodej co největšího objemu elektřiny. V opačném případě mohla již před dvěma lety pouhým zastavením vývozů snížit spotřebu uhlí o deset milionů tun ročně, tedy bezmála o čtvrtinu. Vláda, která se právě chystá smluvně zavázat nového majitele ČEZ k odběru stejného množství uhlí po dalších patnáct let, dokazuje, že o ekologickou úlevu severním Čechám nejde ani jí - zcela protichůdně argumentům o návazné úspoře uhlí, významnému snížení produkce škodlivých spalin a oxidu uhličitého, které opakovaně slibuje zpráva ministra Grégra, na jejímž základě kabinet v roce 1999 dostavbu Temelína schválil: „Souběh provozu jaderných elektráren Dukovany a Temelín nahradí více než jednu třetinu zásob hnědého uhlí (600 mil tun bez porušení územních limitů těžby a sníží průměrné roční emise skleníkových plynů (oxidu uhličitého) o 17%".

Zbývající mýtus o ekonomické výhodnosti dostavby Temelína rovněž definitivně padá s dokončovanou privatizací české energetiky. V ní investoři nabízejí něco málo přes sto miliard korun za balík Temelína, dalších třicet elektráren o šestinásobném výkonu, ovládnutí 83 % českého trhu s elektřinou a kopletní přenosovou soustavu. Při sčítání konečné nabídky prý potenciální kupci přisoudili samotnému Temelínu minus třicet miliard korun - k více než stovce miliard korun utopených v Temelíně tak česká ekonomika musí přihodit další, aby pro tuto elektrárnu vůbec našla kupce. I kdyby ale tato neověřitelná informace ze zákulisí nebyla pravdivá, bude poměrná část ceny připadající na Temelín pouhým zlomkem vynaložených nákladů.

Stamiliardový Temelínský tunel se oba hlavní aktéři – ODS a ČSSD – do voleb chystají dokončit právě prodejem české energetiky. Ačkoliv výběrové řízení selhalo, ministr Grégr se netají tím, že uvažuje o přímém prodeji jedinému zájemci. Sázím se, že pokud se mu to podaří, bude jím opět EdF. Právě v takovém případě totiž nepřijde zkrátka ani ODS, která se – na první pohled překvapivě – Grégrově privatizaci-neprivatizaci nebrání. Pro vysvětlení nemusíme složitě spekulovat. Privatizačním poradcem EdF je firma EPIC, vydávající deník SUPER ostře profilovaný ve prospěch Václava Klause. Obvyklé procento z ceny, které by EPIC jako poradce za prodej české energetiky obdržel, se totiž bude v předvolební kampani ztrátovému bulváru ještě moc a moc hodit. Při vládou požadované ceně 200 miliard by toto procento činilo rovné dvě miliardy korun.

Text byl původně publikován v časopise Sedmá generace.

Rozhovor byl publikován v příloze deníku Právo v červnu 2000.

Jak byste přesně formuloval poslání Hnutí DUHA?

Snažíme se prosadit účinná opatření, která omezí znečištění, umožní chránit přírodní bohatství, zachovají pestrou krajinu, sníží kontaminaci potravin, vody i ovzduší toxickými látkami a předejdou globálním změnám klimatu.

Při naší práci jednáme s úřady a politiky, navrhujeme zákony, informujeme a zapojujeme veřejnost, připravujeme odborné analýzy či podnikáme právní kroky. Působíme na celostátní a místní úrovni. Některým problémům se věnujeme i mezinárodně, jsme totiž českým zástupcem Friends of the Earth International, největšího světového sdružení ekologických organizací.


Má hnutí v ČR úspěch? Co dosáhlo ohledně Temelína?

Myslím, že s výsledky naší práce můžeme být spokojeni. Podařila se nám řada důležitých věcí, které snad ani nedokážu vyjmenovat. Například jsme připravili a v parlamentu prosadili zákon o ochraně ozónové vrstvy, pomohli zabránit zlatým dolům na Šumavě a nad Slapskou přehradou, prosadili jsme zákaz nebezpečné technologie kyanidového loužení při těžbě zlata, přesvědčili úřady, aby nepovolily kácení v unikátním pralese na Pradědu, právními kroky jsme pomohli zamítnou návrhy na povolení odstřelu kriticky ohrožených rysů. Instalovali jsme izolace podstatně snižující spotřebu energie do desítek škol a tisíců domácností v celé republice. Poslední dobou jsme také získali podporu více než 400 měst a obcí pro náš návrh legislativních opatření na podporu vratných lahví.

Pokud jde o Temelín, tam jsme uspěli jsme prakticky ve všem – zatím s výjimkou jeho zastavení. Historie plně potvrdila naše argumenty z roku 1993. Že Temelín nebude stát 68, ale přes 100 miliard korun; že nebude dokončen v roce 1995, ale až po roce 2000; že kvůli mimořádně komplikované technologii budou jeho spouštění a provoz provázet technické obtíže; a že jeho elektřina nebude potřebná.

Také díky našemu mnohaletému úsilí se podařilo o Temelínu rozpoutat širokou veřejnou debatu, vláda musela o jeho dostavbě znovu rozhodovat. Ukázali jsme, že tvrzení ČEZ, jak Temelín pomůže severním Čechám, byl podvod – dnes je zřejmé, že po spuštění Temelína žádnou ze svých uhelných elektráren odstavovat nechce, výkon nesníží a elektřinu hodlá masivně vyvážet: za cenu zbytečného znečištění, produkce radioaktivních odpadů a devastace krajiny těžbou uhlí.


Jak Vaši činnost vnímá starší a mladá generace? Je to rozdílné? Cítíte u nás generační konflikt?

Nevidím výrazný rozdíl. Podle průzkumů veřejného mínění považují ekologické organizace za prospěšné tři čtvrtiny občanů, bez výrazného rozdílu podle věku. Rozdíl je jen v tom, že mladí lidé projevují větší zájem o aktivní činnost, o zapojení se do Duhy.


Je u nás rozvinutá „kultura“ aktivní účasti na věcích veřejných? Je-li málo, proč? Umíte vhodně prezentovat svůj program, jak se dnes říká: prodat ho? Nepřipadáte si u nás někdy jako Don Quijot?

Rozhodně si donquijotsky nepřipadáme: vy jako novinář ano? Kultura aktivní účasti občanů zatím u nás příliš vyvinutá není, ale veřejnost se o dění ve svém okolí zajímá stále víc. Viz například razantní odpor proti pokusu politiků ovládnout Českou televizi. Nebo hojná účast místních občanů na projednávání takových projektů, jako byla kyanidová těžba zlata v Mokrsku. Naši petici za referendum o Temelínu podepsalo během pár měsíců 120 000 občanů.

Problém je spíš v tom, že lidé často naráží na aroganci a nezájem politiků i úřadů, že získávají pocit, že je všechno marné, že se nakonec stejně rozhodne bez ohledu na ně. Lidé mají zájem, ale když se mají aktivně zapojit, často si řeknou: „to stejně nemá cenu“. To ale není vina lidí, ale současného politického stylu, který je v mnohém protidemokratický.


Hnutí Duha je někdy vnímáno kontroverzně. Čím je to způsobeno? Může slovo „alternativa“ (ve smyslu vůči rámcovému systému společnosti) vůbec u nás fungovat?

Myslím, že za to z velké části může zkreslený obraz, který o nás lidé mají z televize a novin. Ty nás ukazují jen ve vyhrocených situacích, zkratovitě, bez souvislostí. Většinu naší práce přitom tvoří spíše jednání s politiky a úřady, legislativní návrhy, práce s obcemi, informování veřejnosti, příprava studií. Tedy věci, které kontroverzní nejsou, ale o kterých zároveň média neinformují.

My se snažíme být důslední ve věcech, kterým se systematicky věnujeme. A možná to může lidem připadat nesrozumitelné, nezvyklé. Pořád totiž u nás přežívá hluboce zakořeněná a nezdravá víra v autority, ve schopnost „odborníků“ všechno vyřešit a rozhodnout. Přitom je zcela přirozené a v rozvinutých demokraciích běžné, aby i o vážných věcech spolurozhodovali občané, protože se jich dotýkají.


Oslovujete svou činností další mladé, případně staré lidi? Předhazují Vám někteří, že jste partou nezodpovědných křiklounů, kteří ničemu neozumí, ale do všeho se pletou. Jak se s tím osobně vyrovnáváte? Jak zvládáte svou opozici vůči „oficiálnímu režimu (systému)?“

Já především Duhu nevnímám jako opozici proti režimu, systému nebo čemu. Pracujeme například poměrně pravidelně s politiky všech barev, spolupracujeme s odborníky, jednáme s úřady….

A už vůbec není pravda, že se pleteme do všeho. Naopak, dlouhodobě a na základě promyšlené strategie se věnujeme vybraným tématům: energetice, lesům, zemědělství, těžbě surovin, odpadům. Snažíme se bránit nejhorším projektům a zároveň hledáme cesty, jak tyto oblasti dlouhodobě zlepšit: snížit znečištění, chránit krajinu, zajistit kvalitní legislativu, podporovat moderní čisté technologie.


Jak byste formuloval svou pozici. Osamělý bojovník, varující prorok, ekologický lidový léčitel...?

To jsou ale divné kategorie! Opravdu mě tak vnímáte? Ne, já si připadám docela normálně. Snažím se pouze odpovědně dělat to, o čem jsem přesvědčen, že je to potřebné.

Ekologické otázky jsou v dnešním světě čím dál důležitější, a to nejen v úzkém smyslu ochrany přírody, ale naopak a především v širokých souvislostech: týkají se dnes opravdu každého občana. Vezměte si například klimatické změny, jadernou energetiku, ničení lesů, chemizované průmyslové zemědělství: všechny mají vážné důsledky společenské, zdravotní, sociální či kulturní. Nejsou to již přežilé ideologické spory o tzv. levici či pravici, ale právě o postoj k těmto závažným otázkám a jejich řešení, které budou v příštím století rozhodující pro kvalitu našeho života.


Jak jste se dostal k téhle práci? Ovlivnil Vás někdo? Případně můžete něco napsat o svém vzdělání, předchozí práci, momentu rozhodnutí jít do neziskového sektoru?

Je banální začínat s tím, že jsem měl od mala rád přírodu. Pamatuji si, že mne už jako kluka zneklidňovaly některé projevy neudržitelnosti: konkrétně jsem tak silně vnímal pálení benzínu, jehož zásoby jsou omezené, při banálních a nedůležitých jízdách automobily a sypání stále většího množství odpadků na skládky v krajině.

Cítil jsme potřebu s tím něco udělat. Teprve za dlouho, na vysoké škole, jsem se pokusil aktivně zapojit mezi ochránce přírody, kde jsme ale s kamarádem brzy narazili. Tak jsme si založili Hnutí DUHA, abychom mohli pracovat podle vlastních představ.

O vlivech různých lidí by se dalo mluvit dlouho. Pro mne osobně je zásadní jedno slovo: zodpovědnost. Zodpovědně se zajímat o okolní svět a odpovědně dělat potřebnou práci, která z toho poznání vyplyne.


Jste zástupcem mladé generace. Čím se tahle generace trápí, co cítí, co dnes zažívá? Má více problémů sama se sebou, či ví, co chce? Je jiná než předchozí?

Nevím, jestli se ve věku 31 let mohu počítat k mladé generaci. Mám už rodinu, dvě děti… Asi stejně nemá smysl zobecňovat, čím se jedna generace liší od jiné. Nemám to rád. Jde vždycky o konkrétní, jednotlivé lidi.


Jak lze se vypořádat s konzumní společností? Podlehne i mladá generace?

To je otázka ve dvou rovinách.

Na té osobní neexistuje žádný jednoduchý recept. Jako jednotlivec se mohu snažit uvědomovat si dopady svého konání a životního stylu, zohlednit možné důsledky a podle nich se potom rozhodovat. I když je to v komplikovaném světě nesmírně obtížné, je myslím důležité se o to pokoušet. A pak ještě mohu jít vlastním příkladem – přitom je určitě důležité se nijak nevnucovat, ale pouze ukazovat, že je tu ta možnost.

Druhá rovina je společenská. Tady jsou určité věci, které mohou šetrnější životní styl značně podpořit. Například stát by měl používat správné ekonomické podněty: nezatěžovat daněmi společensky pozitivní věci (práce, majetek či zisk), ale převést zdanění na negativní faktory (znečištění, čerpání přírodních zdrojů). Společnost pak bude šetrněji nakládat s energií a surovinami a bude i méně znečišťovat – zároveň to podpoří efektivní průmysl a vytvoří nová pracovní místa. To není utopie, ale zkušenost některých evropských zemí, které již s takovou daňovou reformou začaly. Tohle je jeden z kroků k tomu, aby lidé opravdu mohli žít šetrněji.


Máte vizi ekologicky zdravé společnosti? Jak vypadá?

Určitě to není dnešní společnost, kde třetina našich řek patří do kategorie “silně znečištěné” a horší. Kde velkolomy rozemílají kopce v chráněných krajinných oblastech na štěrk a do cementu. Kde ve městech přibývá přízemního ozónu, který poškozuje zdraví. Kde potraviny obsahují toxické látky z pesticidů a dalších přípravků užívaných v průmyslovém zemědělství.

A jak by vypadat měla? Ani tady nemám přesný recept, ale určitě by v ní mělo být možné na trhu běžně koupit zboží šetrné k našemu zdraví i krajině - čistou elektřinu, potraviny z ekologického zemědělství. Jezdit kvalitní, pohodlnou a rychlou veřejnou dopravou. Měla by cílevědomě snižovat spotřebu surovin a zároveň je účinně recyklovat. Neplýtvala by energií. Průmyslové a obchodní firmy by nesly finanční následky ekologických dopadů svého podnikání. A lidé by měli účinnou možnost informovaně rozhodovat o věcech, které se jich dotýkají.

Začátkem února obdrželi poslanci vládní návrh atomového zákona. Tato právní norma má zajistit ochranu občanů před možnými negativními vlivy jadrných zařízení. Předložený návrh však jako by spíše chtěl ochránit jaderná zařízení před jejich odpůrci a konkurenty.

Atomový zákon je základní právní normou, která definuje podmínky pro mírové využívání jaderné energie v naší zemi. Upravuje otázky jaderné bezpečnosti, ochranu občanů před ionizačním zářením, havarijní plánování, náhradu a odpovědnost za škody způsobené při radiační nehodě i otázku likvidace radioaktivních odpadů.

Neobvyklé je, že ačkoliv Česká republika některé z těchto otázek dosud neměla právně zajištěny, porevoluční vláda schválila důležité jaderné provozy: JE Temelín a mezisklad vyhořelého paliva Dukovany. Vzhledem k tomu, že zákony nelze uplatnit zpětně, se tak jejich zastáncům podařilo zavčas zneužít daného právního vakua. Teprve poté, co již byly obě stavby "za vodou", si vláda vzpomněla na svůj program a rozhodla se, že spolu s desítkami dalších nechá do voleb atomový zákon schválit poslaneckou sněmovnou.

K tomu účelu odsouhlasili na začátku ledna ministři jeho vládní návrh. Posuďme, jak řeší některé z výše zmíněných složitých otázek.


Jaderné zbraně

Než se pustíme do zásadních nedostatků vládního návrhu zákona, začněme jeho dobrou stránkou. Tou je, že v 5. paragrafu stojí: "Vývoj, výroba, dovoz, průvoz (tranzitní přeprava), vlastnictví, skladování i jakékoliv jiné nakládání s jadernými zbraněmi nebo jejich součástmi, jakož i obchodování s nimi, se zakazuje."

Zvláštní věc - vláda, která ještě nedávno obhajovala rozmístění jaderných zbraní na našem území jako podmínku vstupu do NATO, si totéž nyní sama zakazuje. Můžeme jen věřit, že se nejedná o omyl a že výše citovaný paragraf zůstane v zákonu zachován.

Další čtení vládního návrhu je však již neradostné. Jak lze čekat, odráží příznivý postoj vlády k jaderné energetice a vychází jí proto vstříc.


Jaderná energetika

Zákon na začátku definuje podmínky, za kterých lze v České republice budovat a provozovat mj. jaderné elektrárny. Formulace jsou to vágní natolik, že je lze vysvětlit snad jakkoliv. Záleží tedy na těch, kteří je budou interpretovat, a těmi budou vládní úředníci:

"Každý, kdo využívá jadernou energii... musí dbát na to, aby toto jednání bylo odůvodněno přínosem, který vyváží rizika, která při těchto činnostech vznikají nebo mnohou vzniknout.
Každý, kdo využívá jaderné energie... je povinen dodržovat takovou úroveň jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, fyzické ochrany a havarijní připravenosti, aby riziko ohrožení života, zdraví osob a životního prostředí bylo tak nízké, jak lze rozumně dosáhnout při uvážení hospodářských a společenských hledisek.
Opatření vedoucí k odvrácení nebo snížení ozáření při radiační nehodě musí být prováděna vždy, pokud očekávané ozáření osob se blíží úrovním, při nichž dochází k bezprostřednímu poškození zdraví tímto ozářením, nebo dokud lze od těchto opatření očekávat více přínosů než škod."

Rizika spojená s jadernými elektrárnami lze vyčíslit jen velmi nepřesně. Jde o součin velmi malého čísla (pravděpodobnost havárie) s číslem nesmírně velikým (způsobené škody), takže dostáváme značně nestabilní výsledek. Jakékoliv kvantitativní srovnání s možnými přínosy jaderné energetiky tedy není možné a závisí pouze na subjektivním hodnocení.

Stejně subjektivní je i posuzování "hospodářských a společenských" hledisek. Zákon pro jistotu ani neuvádí, kdo by měl tato hlediska posuzovat. V praxi to budou zřejmě opět loajální vládní úředníci, případně zainteresovaní jaderní vědci, o jejichž schopnosti posuzovat široká společenská hlediska lze úspěšně pochybovat.

Sporný je i poslední citovaný odstavec. Při jaderné havárii by většinu postižených zasáhla dávka ozáření nižší než ta, která vede k bezprostředním zdravotním následkům. Pozdější vlivy - nádorová onemocnění, genetické deformace aj. - lze těžko považovat za "bezprostřední". Zákon nestanoví jednoznačně, zda v takovém případě musí provozovatel jaderného zařízení vůbec přikročit k nějakým opatřením.


Odpady

Právě výdaje za likvidaci starých jaderných elektráren a zneškodnění radioaktivních odpadů tvoří zřejmě nejdůležitější položku v celé ekonomice tohoto způsobu výroby elektřiny. Bez jejich započtení do ceny elektřiny není možné prohlásit jadernou elektřinu za nejlevnější, ačkoliv se to u nás děje dosti často.

První doposud nezohledněnou položkou je cena rozebrání stavby staré elektrárny, která se po 30 až 50 letech provozu promění z velké části v horu radioaktivního šrotu. Nejde tedy jen o rozebrání obrovského množství betonu, ale i o jeho uložení jakožto radioaktivního odpadu. Návrh atomového zákona k tomu říká následující:

"Držitel povolení je povinen... vytvářet... rovnoměrně rezervu tak, aby peněžní prostředky byly k dispozici pro potřeby přípravy a realizace vyřazování z provozu v potřebném čase a výši..."

Princip je to jistě správný, ovšem v takto deklarativní podobě není použitelný. Výše odvodů, aby odpovídala skutečným potřebám, by měla vycházet z podrobného projektu na likvidaci jaderného zařízení. To je zatím v našich podmínkách neuskutečnitelné, protože takový projekt neexistuje ani na JE Temelín, ani na JE Dukovany. Proto jakékoliv odhady finanční položky nutné k jejich likvidaci jsou nepodloženy. A jak ukazují zkušenosti západních zemí, zpravidla bývají hrubě podceňovány. Například v USA rostou obdobné odhady o 9 % ročně po odečtení inflace, takže pak Kongresu nezbývá, než do zákona z roku 1995 uvést formulaci: "Náklady na likvidaci reaktorů nelze v současné době pro účely odvodů do příslušných rezerv plně zohlednit."

Není výjimkou situace, kdy skutečné náklady na likvidaci reaktoru dosáhly několikanásobku původního odhadu. Například společnost Yankee Atomic Electric Comapny (YAEC) požádala v roce 1985 o to, aby mohla zvýšit ceny elektřiny, protože odhad nákladů na likvidaci JE Yankee Rowe (Massachusetts) vzrostl ze 30 na 68 milionů USD. V roce 1989 zvýšila společnost cenu elektřiny podruhé, protože nový odhad již uváděl částku 98,4 milionu USD.

V roce 1992, kdy se YAEC rozhodla tuto elektrárnu definitivně zavřít, již rozpočet na její likvidaci představoval 247 milionů USD. A o dva roky později, v roce 1994, rozpočet na likvidaci reaktoru přesáhl hranici 370 milionů - tedy desetinásobek toho, co stála jeho výstavba.

Ještě problematičtější je ale ukládání vysoce radioaktivních odpadů - vyhořelého paliva, které je třeba bezpečně izolovat na statisíce let. Zde nebyla nikde na světě nalezena ani spolehlivá koncepce ani lokalita, nemluvě o podrobnějším projektu, takže se částky odváděné průmyslem do finančních rezerv mohou ukázat podhodnocené i řádově.

Druhým problémem spojeným s financováním ukládání vyhořelého paliva je riziko toho, že původce odpadů již vůbec nemusí v době jejich likvidace (po mnoha desetiletích) existovat. Ve světě se tato komplikace řeší tím, že příslušný fond spravuje nezávislá organizace, která stanovuje výši a plnění odvodů. Česká vláda si ovšem zmíněnou instituci, nazvanou Správa jaderného účtu, přizpůsobila svým potřebám takto:

"Orgány Správy jsou Rada a ředitel. Členy Rady a ředitele Správy jmenuje a odvolává ministr průmyslu a obchodu. Rada má 11 členů. Radu tvoří zástupci orgánů státní správy, původců radioaktivních odpadů a veřejnosti. Počet zástupců původců radioaktivních odpadů činí 6 osob, počet zástupců veřejnosti činí 2 osoby. Rada doporučuje ministrovi k předložení vládě ... plán činnosti a rozpočet Správy... doporučuje ministrovi návrh na stanovení odvodů na jaderný účet."

Správa tedy spadá do kompetence jediného ministra, a to pana Dlouhého. Vzhledem k tomu, že volí a odvolává její zástupce, má v jejím usměrňování prakticky neomezenou moc.

A co hůře, explicitně je stanoveno, že v radě Správy budou mít nadpoloviční většinu zástupci původců odpadů. Vzhledem k tomu, že Správa navrhuje ministrovi výši odváděných příspěvků, budou si takto zástupci jaderné energetiky určovat povinné splátky sami sobě.

O tom, že tuto zodpovědnou funkci budou plnit objektivně a že ministr nepodlehne jejich tlaku, svědčí jasný fakt: orientační částka v návrhu zákona se během posledního půlroku postupně snížila z původních 10 na 8 a nakonec na vládou schválených 5 haléřů/kWh...

(Mimochodem, důvodová zpráva uvádí, že se takto při předpokládaném množství vyrobené elektřiny v JE Temelín a JE Dukovany na účtu nahromadí asi 40 miliard korun. Na jiné straně důvodové zprávy se přitom celkové náklady na vybudování a provoz úložiště odhadují na 120 až 150 miliard korun.)


Havárie

Třetím závažným okruhem problémů, které atomový zákon řeší, je zodpovědnost provozovatele elektrárny za následky její havárie. Zásada navrhovaná pro tento případ vládou zní až neuvěřitelně:

"Odpovědnost držitele povolení za jadernou škodu... je omezena v případě jaderných zařízení pro energetické účely, skladů a úložišť vyhořelého jaderného paliva, určeného pro tato zařízení... na částku 6 mld. Kč Stát poskytuje záruku za uspokojení přiznaných nároků na náhradu jaderné škody, pokud nejsou uhrazeny z povinného pojištění... do částky 6 mld. Kč po vyčerpání plnění pojistitele v rozsahu 1,5 mld. Kč."

O tom, jak ohromné zodpovědnosti je takto provozovatel zbaven, si můžeme udělat představu podle největší jaderné havárie v historii, ke které došlo roku 1986 v Černobylu. Bezprostředně po havárii odhadovaly vládní orgány škodu na 3 až 5 miliard USD. Jen opatření na likvidaci havárie však během prvních tří let stála 19 miliard USD. V roce 1992 se ruský Výzkumný a vývojový ústav pro energetiku pokusil sečíst skutečné škody a došel k číslu 358 miliard USD. To je asi 9 bilionů korun, tedy 1500-krát více, než by musel hradit provozovatel. Připomeňme, že při navrhované horní hranici zodpovědnosti by si a.s. ČEZ takto mohla dovolit hradit ze svého čistého zisku každých deset let čtyři jaderné havárie.

Jak plyne z druhého citovaného odstavce, dokonce ani vláda by nemusela na náhradu škod vynaložit více prostředků než oněch 6 miliard korun. Je podezřelé, že vláda, která hlásá princip zodpovědnosti za učiněná rozhodnutí, by v případě jaderné energetiky nezodpovídala prakticky za nic, ačkoliv je to ona, kdo výstavbu a provoz schvaluje. V praktické rovině by to asi řešila s odvoláním na další paragraf týkající se odškodnění:

"Právo na náhradu jaderné škody se promlčí, jestliže nárok na její náhradu nebyl uplatněn ve lhůtě 3 let ode dne, kdy se poškozený o události, která vedla k jaderné škodě, a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nebo mohl dozvědět..."

Za újmu na zdraví, která se projeví později než za tři roky po havárii, tedy občan nemá nárok na odškodné. Přitom právě zdravotní následky, které lze v případě havárie očekávat, jsou dlouhodobé. Nádorové nemoci či genetická poškození způsobená ionizačním zářením se zpravidla projeví až po jednom či několika desetiletích od události, která k ozáření vedla. Děti z Černobylu by prostě měly smůlu.


Donucovací prostředky

Naprosto neadekvátně řeší zákon i postihy za porušení povinností, které stanovuje. Tento paragraf zní takto:

"Úřad uloží za porušení právní povinnosti stanovené tímto zákonem pokutu až do výše a) 100 milionů Kč tomu, kdo poruší zákaz využívání jaderné energie k jiným než mírovým účelům..., d) 10 milionů Kč osobě, která poruší zákaz dovozu radioaktivních odpadů k jejich uložení, neplní povinnost odvodů na jaderný účet nebo povinnost ukládání radioaktivních odpadů pouze osobou určenou k tomu..."

V obou uvedených, ale i dalších případech si není těžké představit situaci, kdy zisky z nepovolené činnosti bohatě vynahradí i nejvyšší možný výměr pokuty (Státní úřad pro jadernou bezpečnost, který je uděluje, má přitom možnost ji zcela prominout). Vzpomeňme jen na případ ilegálně dovezených a u Orlické přehrady vysypaných toxických odpadů firmou Fröhlich v roce 1992.


Účast veřejnosti

Po několika letech zoufalých zkušeností občanských iniciativ i obecních úřadů s povolováním a provozem jaderných zařízení není divu, že žádáme možnost atomový zákon připomínkovat. V něm totiž lze zabezpečit, aby se neopakovaly události jako znemožnění účasti v rozhodovacích řízeních nebo utajení i těch nejzákladnějších dokumentů o bezpečnosti jaderných elektráren a jejich vlivech na životní prostředí. Na druhou stranu lze tato práva v atomovém zákoně ještě více omezit. I to byl důvod, proč o připomínkování projevily zájem desítky občanských organizací, obcí i sdružení obcí.

Několik posledních měsíců, kdy se atomový zákon připravoval, naše obavy potvrdilo. Asi dvoutýdenní lhůta byla stanovena k připomínkování poslední verze Jakýmsi nedopatřením ji však někteří žadatelé získali až dva dny před vypršením termínu. Podle razítka na obálce se dalo usuzovat, že obálky tajemně bloudily nejméně týden, než našly správné adresáty.

Všichni dostali navíc jen základní text návrhu bez příloh a prováděcích vyhlášek, kterých je celkem sedmnáct a na které se zákon v mnoha klíčových oblastech odvolává (zařazení součástí jaderných zařízení do bezpečnostních tříd, limity ozáření osob jednotlivými radionuklidy, míru radioaktivity nutnou pro zařazení odpadu do kategorie "jaderný odpad", hranici radioaktivity, po kterou lze odpady volně vypouštět do životního prostředí, požadavky na zajištění bezpečnosti skladování a dopravy radioaktivních materiálů a mnoho dalších). Bez znalosti patřičných vyhlášek se lze k uvedeným oblastem skutečně jen těžko vyjadřovat.

Zjevnou neochotu umožnit nevládním organizacím a obcím plnohodnotné posouzení návrhu zákona si lze vysvětlit tím, že vláda s těmito subjekty již nadále vůbec nepočítá. Paragraf týkající se účastníků řízení, ve kterých Státní úřad pro jadernou bezpečnost uděluje povolení k činnostem souvisejícím s využíváním jaderné energie, je krátký:

"Žadatel je jediným účastníkem řízení [o povolení k činnosti]."

Zájmové organizace a dotčené obce, jejichž možnost účastnit se takových řízení závisela dosud na rozhodnutí příslušného úředníka, by po schválení současné podoby atomového zákona byly vyloučeny explicitně a bez možnosti odvolání se. Mají sice možnost být účastníky územního i stavebního řízení a s nimi souvisejícího projednání vlivů na životní prostředí, avšak klíčová rozhodnutí budou činěna bez nich.

Obec či občanské sdružení tedy budou mít možnost vyjádřit se k tomu, jestli střecha meziskladu bude z vlnitého či rovného plechu, ale veškeré otázky týkající se např. jaderné bezpečnosti použitých kontejnerů bude řešit na uzavřených jednáních Státní úřad spolu s a.s. ČEZ.


Přístup k informacím

Posledním okruhem, který atomový zákon řeší a který souvisí s předchozím, je otázka informování veřejnosti. Zákon v tomto ohledu píše pouze:

"Držitel povolení... je povinen... poskytovat přiměřeně veřejnosti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajemství."

Přiměřené informování s vyloučením informací, které jsou předmětem obchodního tajemství, tedy bude mít jako doposud pouze podobu informačních brožurek a novin vydávaných pro a.s. ČEZ public-relations firmou Hill and Knowlton.

Současný návrh atomového zákona je špatný. Bohužel, vládní strany činí vše, co je v jejich silách, aby jej do voleb v parlamentu prosadily. Jak nám na setkání v poslaneckém klubu ODA koncem ledna řekl ministr Dlouhý, nemůžeme počítat s tím, že své připomínky ve větší míře uplatníme. Vzhledem k množství dalších zákonů, které je třeba do voleb projednat, nezbude na ten atomový dost času, a z pozměňovacích návrhů je přijat průměrně jeden ze čtyřiceti. Uvidíme. 


Text původně vyšel v časopise Poslední generace.

Dne 28. ledna 2004 schválila americká banka Ex-Im svoji finanční účast na dostavbě JE Temelín. Jedná se o poskytnutí záruk za půjčku od Citibank ve výši 85 % celkové sumy, tj. 317 milionů dolarů.

Protože banka Ex-Im není klasickou komerční bankou a operuje s penězi daňových poplatníků, její rozpočet i jednotlivé transakce podléhají kontrole Kongresu. Proto dostali jeho členové 35denní lhůtu na to, aby vyjádřili případné námitky či další podněty. Tato zákonem stanovená lhůta vypršela 3. března.

K tomuto termínu se také soustředily aktivity oponentů elektrárny. V půli února odcestovali do Washingtonu členové rakouské delegace pověření jednat jménem své vlády i zástupci ekologických iniciativ z České republiky a Rakouska. Za české organizace (Hnutí DUHA, Děti Země, Jihočeské matky, Greenpeace) jsem se s nadějí, že dialog v USA vypadá přece jen jinak než u nás, vypravil na poslední chvíli i já.


Ex-Im banka

Na podzim 1993 vyjádřilo několik vlivných členů Kongresu pochybnosti o projektu dostavby Temelína. Ex-Im proto po svém lednovém rozhodnutí vydala dokument nazvaný Environmental Evaluation: Temelín Nuclear Power Station (Ekologické zhodnocení JE Temelín). Byly to první informace určené pro Kongres a jejich úroveň nás značně překvapila.

Samozřejmě bylo předem jasné, že půjde o obhajobu projektu. Nečekali jsme ale, že by Ex-Im banka vůbec mohla vydat tak povrchní dokument s takovým množstvím nepravd a nepřesností.

Spolu s dalšími iniciativami i odborníky jsme proto připravili kritickou zprávu, ve které na nejkřiklavější chyby upozorňujeme.

Co by například řekli obyvatelé Dukovan tomu, že se Ex-Im banka chystá řešit problém temelínského vyhořelého paliva jeho odvozem do Dukovan? Co tomu říká naše vláda, která se v roce 1992 zaručila, že v Dukovanech temelínské palivo skladováno nebude?

Nebo jak může být ČEZ označen jako spolehlivý provozovatel jaderných elektráren, když v letech 1987—1992 musely být v Dukovanech havarijní ochrany reaktorů spuštěny nejméně 74krát?

Jak to, že „experti“ banky tvrdí, že parogenerátory (jedna z nejzranitelnějších součástí z hlediska bezpečnosti) v JE Temelín jsou vybaveny dálkově ovládanými ventily stejně jako v Dukovanech, když to není pravda?

Ex-Im také poukazuje na finskou elektrárnu Loviisa jako na příklad úspěšné kombinace ruských reaktorů se západní bezpečnostní technikou. Zapomíná dodat, že se jedná o jiné reaktory, že jen sestavení projektu kombinace trvalo 11 roků a bylo prováděno před zahájením stavby nebo že Finsko v letech 1979—1980 zvažovalo možnost nákupu reaktorů VVER-1000 (tj. temelínský model) a nakonec je z ekonomických a bezpečnostních důvodů odmítlo.


Rakouské memorandum

Odborný tým rakouské delegace, ve kterém pracovali dva jaderní inženýři, fyzik, právník a ekolog, připravil pro Kongres technické memorandum, které vysvětluje důvody vedoucí rakouskou vládu k nesouhlasu s dokončením JE Temelín.

Nutno ovšem podotknout, že česká vláda i ČEZ udělaly vše pro to, aby tento rozbor znemožnily — navzdory dřívějším dohodám odmítly poskytnout Rakousku dokumenty a studie týkající se elektrárny. Odborný tým se proto musel opřít především o materiály, které jim poskytlo Hnutí DUHA (analýza bezpečnosti od firmy Halliburton NUS, vládní ekonomické a důvodové zprávy o projektu) nebo které získal nepřímo prostřednictvím Evropských společenství (studie Tractebel) a Mezinárodní agentury pro atomovou energii (výsledky mise z roku 1993).

Dvacetistránkové memorandum spolu s více než 700-stránkovou přílohou obsahující původní dokumentaci odhalilo další nepravdy, které Ex-Im banka, ale i čeští představitelé donekonečna opakují.

Například se ukázalo, že dvě hlavní studie, o které se ČEZ doposud opíral (mise MAAE z dubna 1993 a analýza Halliburton NUS), zdaleka nevyznívají ve prospěch dostavby elektrárny. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) popsala 16 problematických oblastí, ve kterých JE Temelín neodpovídá mezinárodním bezpečnostním standardům, NUS kritizoval některé další nedostatky a hlavně nedostatek zodpovědnosti při vedení projektu. Obě zprávy potom konstatují, že řadu problémů nebylo možné vyhodnotit, protože chybí původní dokumentace sovětského projektu. Přestože ČEZ nyní tvrdí, že přijal opatření k odstranění veškerých nedostatků, je jasné, že některým z nich již vzhledem k rozestavěnosti elektrárny zabránit nelze (např. nedostatečná odolnost kontejnmentu).

A co víc, mluvčí MAAE Hans Meyer 3. března prohlásil, že — navzdory tvrzení Ex-Im banky, české vlády i ČEZu — její odborníci nikdy nepotvrdili, že reaktory VVER-1000 mohou být zmodernizovány v souladu se současnými bezpečnostními požadavky. Veřejné slyšení v Kongresu

Obě tyto zprávy (rakouské memorandum a náš rozbor dokumentů Ex-Im) byly v úterý, den před veřejným projednáváním v Kongresu, doručeny poslancům a poskytnuty tisku. Díky jim otiskla středeční vydání Washington Post a New York Times o projektu Temelína velké články.

Stejný den (23. února) dopoledne proběhlo veřejné slyšení v Kongresu o zahraničních investicích Ex-Im banky. Ačkoliv se jej osobně zúčastnili jen čtyři kongresmani (ostatní poslali své odborné poradce, což je ale prý běžné), jeho průběh způsobil zlom v situaci, která do té doby vypadala téměř beznadějně.

Ačkoliv, jak jsem se již zmínil, mělo být slyšení zaměřeno na zahraniční investice Ex-Im banky obecně, Temelín se stal hlavním bodem jednání: po úvodních vystoupeních čtyř řečníků se všechny otázky Kongresu s výjimkou jedné týkaly JE Temelín. Velkým překvapením bylo, že i dva republikánští poslanci, kteří jadernou energetiku v USA podporují, se vyslovili proti dostavbě Temelína.

Celé slyšení probíhalo se zvláštní elegancí, kongresmani jako by se předháněli v tom, kdo efektněji odhalí slabiny projektu. Prezident Ex-Im banky Keneth Brody byl postupně nucen přiznat, že nezná celkovou cenu projektu, že nemůže zaručit, aby v případě havárie nebyla náhrada škod vymáhána na vládě USA, že by podobná elektrárna nemohla dostat povolení k provozu v USA nebo že není jasné, kdo uhradí případnou eskalaci nákladů na dostavbu (při výstavbě 52 reaktorů v USA překročila firma Westinghouse plánovaný rozpočet průměrně o 420 %!). Silně zapůsobila i citace z dopisu bývalého premiéra JUDr. Petra Pitharta (leden 1994): „Otázka výstavby JE Temelín nebyla v mé zemi posuzována a projednávána způsobem, který by odpovědným lidem kdekoli na světě dovolil podporovat její dokončení.“

Po ukončení slyšení jsme ještě předsedovi Frankovi, který je řídil a jenž je předsedou podvýboru pro mezinárodní finance, předali kopie petice s 35 000 podpisy i dopisy jednotlivých občanů České republiky (mj. zpěváka Jaroslava Hutky, starosty Dukovan Vítězslava Jonáše, náměstkyně primátora Českých Budějovic Libuše Krepsové, Ivana Dejmala, brněnské socioložky Hany Librové aj.).

Následující dny jsem trávil v budovách Kongresu návštěvami jednotlivých poslanců. Snažili jsme se je přimět k tomu, aby svůj případný nesouhlas dali najevo nějakou oficiální cestou (nejlépe dopisem Ex-Im bance), a to ještě před vypršením zákonné lhůty.

Dohodli jsme se s dvěma kongresmany, že napíší návrh dopisu, ke kterému by se ostatní přidali. V tom okamžiku ale vstoupila na scénu firma Westinghouse a nějakým způsobem přesvědčila jednoho z předpokládaných autorů, aby si svoje stanovisko rozmyslel.

Druhý poslanec Joseph Kennedy (syn Roberta K.) se však rozhodl zahájit podpisovou akci sám, takže předlohu dopisu jsme nakonec přece jen dostali.

Během příštích tří dnů se nám podařilo získat podpisy celkem deseti členů podvýboru pro mezinárodní finance, což byl vzhledem k nepřítomnosti většiny poslanců velký úspěch. Jiný dopis odeslali dva další členové podvýboru.

Neméně důležité byly i dopisy odeslané ze strany Senátu: předseda podvýboru pro zahraniční operace Leahy, předseda výboru pro zahraniční vztahy Pell a předseda výboru pro bankovnictví Riegle.

Dopisy požadovaly mimo jiné vyjasnění otázky zodpovědnosti v případě havárie, vypracování a veřejné projednání studie o vlivu elektrárny na životní prostředí, zpřístupnění všech dokumentů týkajících se projektu, vysvětlení české vlády, jaké jsou souvislosti mezi zmrazením jednání o půjčce na odsíření severočeských elektráren a zárukami na dostavbu JE Temelín.


Česká vláda reaguje

V souvislosti se zveřejněním informací rakouskou delegací začala reagovat i česká vláda. Její představitelé opět napadli Rakousko za vměšování, vehementně popřeli možnost komplikací ve Washingtonu, ale pro jistotu přece jen vyslali svoji delegaci vedenou ing. Markem (poradce pro energetiku ministra Dlouhého).

Oficiální dokument české delegace je slohem i podáním typický pro naši zemi a dobu: kategorická tvrzení nepřipouštějící pochybnosti, žádné prameny a zdroje informací, žádné přílohy či dokumentace. My to všechno přesně víme a kdo nám nevěří, ničemu nerozumí. Rozhodnutí z čistého nebe

Šance o přehodnocení rozhodnutí banky Ex-Im se rozplynula, když 10. března předsednictvo banky naprosto nečekaně potvrdilo svoji účast na projektu JE Temelín. Viceprezident AI Gore se obhajoval osvědčeným argumentem, že totiž „kdybychom to neudělali my, stejně by to udělal někdo jiný“.

Rozhodnutí navzdory dopisům z Kongresu překvapilo nejen nás a kongresmany, ale i nezávislé odborné pozorovatele. V pozadí se zřejmě americká vláda rozhodla projekt podpořit ze strategických (kontrola ruského jaderného průmyslu) nebo jiných důvodů a Bílý dům proto přiměl Ex-Im banku, aby garance na dostavbu elektrárny co nejdříve poskytla.

Hrálo se totiž o čas: na cestě byl další dopis z Kongresu s desítkami podpisů, kterých rychle přibývalo. Pokud by banka odložila rozhodnutí o týden (jak původně neoficiálně přislíbila), její podpora dostavbě JE Temelín by již nebyla politicky únosná. Bylo to balancování na ostří nože a ani rozhodný krok banky celý případ neukončil (ačkoliv si to její vedení rozhodně přálo).


Co se dělo (a bude dít) dál

Zmíněný dopis, který nestihl být odeslán, byl přeformulován a jeho novou verzi do dnešního dne podepsalo 32 kongresmanů včetně několika významných postav (Gonzales, Waxman, Pelosi aj.). Dopis vyslovuje znepokojení nad unáhleným rozhodnutím a žádá banku, aby svoji garanci podmínilo požadavkem zveřejnění všech dokumentů a veřejným projednáním jejich obsahu i vlivu elektrárny na životní prostředí (zákon „EIA“ č. 244/1992 Sb.).

Snad ještě závažnější je skutečnost, že 9. března večer informoval poslanec Dingell vedení banky, že jim píše dopis, a požádal je, aby zatím nečinili žádná nezvratná rozhodnutí. Když banka následující den vyhlásila výsledky jednání svých šéfů, tým poslance Dingella doslova zuřil. Není to bezvýznamné, protože se jedná o předsedu podvýboru pro kontrolu a dohled, který je obecně považován za vůbec nejmocnějšího člena Kongresu. V jeho pravomoci je vést vyšetřování komerčních transakcí, která v minulosti odhalila řadu podvodů a korupcí a vedla i k uvěznění několika představitelů průmyslu. Poslanec Dingell se rozhodl postup banky Ex-Im prověřit a požádal ji o poskytnutí všech dokumentů, které mu byly základem. Bance dal lhůtu 25. března a po jejím vypršení se možná rozhodne o zahájení plného vyšetřování případu.

Oba příklady v nás uchovávají alespoň jiskérku naděje v situaci, kdy se vlády obou zemí (ČR a USA) rozhodly dostavbu JE Temelín podpořit a kdy se zároveň ukazuje, jak křehká a děravá je oficiální argumentace podporující toto rozhodnutí.


Naše vláda spokojena

Po týdnech napětí a nervozity se pánové Klaus i Dlouhý uvolnili a prohlásili, že „rozhodnuti banky Ex-Im prokázalo kvality projektu na dokončení JE Temelín“. Bohužel však nečekají, že by jisté iniciativy ukončily své působení, protože „někteří jsou zřejmě nepoučitelní“.

Pokud jde o první citát, věříme, že jde o špatný žert. V oficiálních materiálech banky i laik objeví nejméně tucet závažných omylů (některé z nich jsou zmíněny výše). Uveďme nyní dva další příklady ilustrující úroveň odbornosti a pečlivosti, s jakou banka projekt zkoumala:

V otázkách bezpečnosti elektrárny banka neprováděla vlastní analýzy. Odvolává se přitom na studie Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) a Ministerstva energetiky USA, které údajně doložily, že reaktory VVER-1000 mohou být vylepšeny natolik, aby odpovídaly současným západním požadavkům. Již 3. března přitom mluvčí MAAE toto tvrzení popřel. Také Ministerstvo energetiky se vyjádřilo v tom smyslu, že tyto reaktory musejí být posuzovány případ od případu, přičemž studie zaměřená na JE Temelín nebyla vypracována…

Největší a nejkomplexnější studie bezpečnosti JE Temelín z roku 1992 konstatuje, že řada problémových oblastí nemohla být posouzena kvůli nedostatku původní dokumentace od ruských projektantů. Zároveň varuje, že úspěšná a úzká spolupráce s ruskými odborníky je pro dokončení JE Temelín nezbytná. Řada kritiků na toto slabé místo upozorňovala a banka Ex-Im jim proto odpověděla dopisem, ve kterém píše: „Například Češi a Rusové spolupracovali na přípravě a výstavbě elektrárny A-1 v České republice, která byla úspěšně v provozu v letech 1972—1979.“

Je až neuvěřitelné, kolik „omylů“ odpověď sestavená po pečlivém zkoumání případu obsahuje. Zmiňovaná elektrárna A-1 totiž není v České republice, ale na Slovensku, nestavěli ji ruští projektanti a nefungovala úspěšně v letech 1972—1979, protože v roce 1977 došlo k těžké havárii a částečnému roztavení reaktoru (pochopitelně od té doby již nebyla nikdy v provozu).

Zatímco k prvnímu tvrzení pana premiéra snad již není třeba komentáře, na závěr si neodpustím zareagovat krátce na jeho druhý citát.

Někteří jsou, zdá se, opravdu nepoučitelní. Stále nepochopili a snad ani pochopit nechtějí, že vratký postoj oficiální moci lze upevnit zrušením diskuse a strohým stanoviskem vítězné strany. Budou proto nadále na nesrovnalosti upozorňovat a požadovat rovnocennou, otevřenou debatu. Jak totiž ukazuje zkušenost v USA, konfrontace zastánců a odpůrců projektu může před skutečné nezávislým rozhodčím přinést i jiné výsledky, než jaké nám vláda vnucuje v České republice.

Text v roce 1994 publikoval časopis Poslední generace, do archivu jej nedávno zařadila Sedmá generace.