Essays / category / Strana zelených

Jan Keller v Právu 7. ledna publikoval komentář „Na nesprávném hrobě“, v němž vyčítá zeleným reptání nad obsazením ministerstva životního prostředí v nadcházející vládě. Keller mimo jiné píše: „Jde přece o naprosto logické vyústění vývoje v zemi, ve které hnutí za ochranu přírody a životního prostředí dopadlo tak jako v Česku. Je pouze vinou Strany zelených, že sociální demokracie nemá na levé straně politického spektra ekologicky orientovaného partnera. Naši zelení udělali všechno pro to, aby se stali na dlouhá léta nevolitelnými. Kdyby prokázali jen minimum politické inteligence, nemuseli dnes diktovat podmínky vládnutí lidovci.”

Proti tomu se ohradil Matěj Stropnický, jenž napsal: „Keller si správně pamatuje, že zelení poslanci v čele s Martinem Bursíkem (a Ondřejem Liškou věrně po boku) odmítali po volbách 2006 zvedat ČSSD telefony, že stále povolněji poskytovali své hlasy pro zdravotnické poplatky, privatizaci nemocnic i pojišťoven, pro rovnou daň, přípravu Bílé knihy vzdělávání obhajující školné a zčásti též pro americký radar. Dobře vzpomíná i to, že většina ekologických organizací k této politice trapně mlčela, případně ji dokonce pomáhala hájit. Jako by si ale méně pamatoval, že to bylo výměnou za stop stav pro Temelín a jezy na Labi, výměnou za zachování limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku či za dvacet miliard z programu Zelená úsporám do zateplování rodinných domků, a tím snížení jejich nákladů na energie, a tedy i znečišťování ovzduší.“

Text Matěje Stropnického byl sice záhy z oficiálních stránek Strany zelených odstraněn (!), nicméně mezitím už začal kolovat v sociálních sítích. Na Facebooku jej vystavil a komentoval mimo jiné Daniel Vondrouš ze Zeleného kruhu a doprovodil jej těmito slovy: „Ta sebestředná arogance některých politiků – jako v tomto případě Matěje Stropnického – mě už vážně hýbe žlučí. Co je, proboha, trapného na tom, že se ekologické organizace zabývají ochranou životního prostředí a nikoliv privatizací nemocnic a školným?... Podle mého názoru by lidé měli dělat to, čemu rozumí a co umí. Ekologické organizace se bijí za to, aby se lidé nedusili, mohli pít čistou vodu, měli kam chodit na vycházky atp.“

Na Kellerovu adresu se ve facebookových komentářích také objevily od zelených aktivistů i členů Strany zelených ironické poznámky o úrovni jeho sociologické erudice i o jeho senátní kandidatuře za subjekt spojený s Olgou Zubovou. Což o to, spojenectví se Zubovou je samozřejmě hrubým nedostatkem (politického) úsudku, to samé se ale dá říct i o spojenectví s Čunkem a Topolánkem. Nechme tedy stranou argumenty ad hominem, a podívejme se na podstatu věci. Jan Keller byl vždy pronikavým, ironickým komentátorem současné společnosti a establishmentu. V 90. letech nám tím imponoval a byli jsme na jedné lodi, ale teď se nám jeho komentáře najednou nehodí? Není náhodou také chyba na naší straně, nedotýkají se nás jeho sžíravé poznámky právě proto, že jsme se tak nějak stali součástí toho establishmentu?

Moje hlavní výtka k textu Matěje Stropnického je ta, že implicitně považuje podporu neoliberálních reforem a destrukci sociálního státu za obhajitelnou, pokud na druhé straně dosáhneme dílčích a krátkodobých úspěchů k Temelínu, jezům, ba i úsporám energie. V tomto si dokonce myslím, že se celkem shoduje s redukcionistickým pojetím ochrany přírody, jak je podává Daniel Vondrouš, podle nějž hlavním úsilím ekologických organizací má být čistý vzduch, čistá voda a místa pro vycházky. A o ostatní se nemáme starat, ať už proto, že na to nemáme tak zvanou odbornost, nebo proto, že je to příliš kontroverzní či politicky ošemetné. Ano, část ekologického hnutí má takovou agendu, ale nebezpečně se to blíží normalizačním aspiracím tehdejšího ČSOP a Brontosaura.

Přitom už na počátku 90. let nemalá část československého ekologického hnutí měla jasno v tom, že prohlubující se globální ekologickou krizi (která od té doby výrazně postoupila) nelze napravit bez zásadních změn systému jako takového, včetně regulace ekonomické a politické moci korporací, demokratizace společnosti, omezení chudoby, změny životního stylu, i mnohem radikálnější ochrany marginalizovaných a slabých (ať už jde o domorodé kultury, chudé komunity ve Třetím světě, nebo nakonec i práva zvířat či ekosystémů jako takových).

Myslím, že vývoj světa od té doby správnost tohoto přístupu nejen potvrzuje, ale ten se z dobrých důvodů stal mainstreamem i pro řadu národních a mezinárodních oficiálních institucí. Projekty rozvíjené v partnerství mezi ekologickými, rozvojovými, lidskoprávními a vzdělávacími organizacemi jsou jedním z řady skvělých příkladů.

Je smutné, pokud si česká ekologická komunita myslí, že jednotlivé ekologické problémy lze trvale a udržitelně řešit izolovanými opatřeními, bez souvislosti s ekonomickými, sociálními, kulturními, geopolitickými a dalšími aspekty dnešní komplexní civilizace. Jakékoliv úspěchy pak mohou být jen krátkodobé, bez pochopení a opravdové podpory ze strany většiny společnosti i politického systému. Ostatně jepičí život oddálení EIA pro Temelín, povolení jezů na Labi, nebo i programu úspor energie, to jen dokládá.

Na právě proběhlých volbách je několik zajímavých momentů: vysoká účast mladých lidí, přelétavost voličů pravicových stran a výsledky Strany zelených. Ta si může ze stávající situace vzít ponaučení a stát se skutečnou alternativou.

Nemám rád davy a tlačenice, nechci proto ani zahušťovat prostor zase nějakým dalším psaním na téma parlamentních voleb. Jejich výsledek se mnou dosti otřásl, ale omezím se jen na dvě poznámky k tématům, o nichž jsem jinde zatím mnoho nečetl.

Zdá se, že k volbám přišlo nebývale mnoho mladých lidí a prvovoličů. Alespoň tomu průběžně nasvědčovaly informace z volebních místností a potvrdil to exit poll zveřejněný agenturou SC&C. Její výzkum ukazuje, že prvovoliči – mladí lidé od osmnácti do jednadvaceti let – dali největší počet hlasů straně TOP 09 (29 %), následované ODS (18 %) a VV (15 %), zatímco ČSSD připadlo pouhých 9 % a Straně zelených 4 %.

Jak je možné, že se mladí občané tolik přiklánějí ke konzervativním a neoliberálním stranám? Jejich politika přece zvýhodňuje bohatou elitu společnosti, do které studenti nebo čerství absolventi jistě nepatří. Placené školství, omezení práv zaměstnanců vůči firmám, snížení podpory pro lidi bez zaměstnání nebo pro mladé rodiny, stejně jako třeba privatizace a zdražování veřejných služeb logicky odporují nejen jejich osobním zájmům, ale také v tomto věku obvyklé touze pro spravedlivějším uspořádání společnosti. Pokud ovšem vůbec lze mluvit o mladé revoltě, pak byla obrácena proti levicové politice a ČSSD.

Prvním vysvětlením je výhra marketingu nad obsahem. Marketing neprohrál, jak na příkladě ČSSD dovozuje Jan Macháček v Respektu; to jen neobstála jeho primitivní a vulgární podoba. Překvapivě velký počet hlasů pro TOP 09 a VV, které nejsou politickými stranami v pravém slova smyslu, ale projektem řízeným po způsobu firmy, dokládá opak. Obě strany postavily svůj úspěch pouze na jedné či dvou známých tvářích a profesionálním marketingu.

Pokud jde o program VV, volič se kromě pár povrchních hesel nic nedozvěděl. A v případě TOP 09 je to snad ještě horší, když se Miroslav Kalousek, který jako ministr stál u rekordního zadlužení naší republiky, prezentoval a následně získal důvěru coby kvalifikovaný strážce státní kasy proti zadlužování.

Podobně bez skrupulí tyto strany hrozily příkladem Řecka, a to navzdory faktu, že tuto zemi na pokraj dnešního bankrotu dovedla právě pravicová vláda. Dalo by se tedy možná říci, že mladí lidé nemají trpělivost či zájem hledat nějaké souvislosti a pronikat k podstatě věci, a proto se spokojí s líbivou a povrchní fasádou. Dají se pak velmi snadno zmanipulovat, jak ukazují neslavné příklady Hitlerjugend nebo svazáků.

Druhým vysvětlením, které mne napadá, je to, že program strany TOP 09 znají , ale že jim pojetí politiky, která ještě více zvýhodňuje bohaté a úspěšné na úkor slabších a chudších a kterou prezentuje král českého klientelismu Kalousek, vyhovuje.

Znamenalo by to, že už i takto mladí lidé sázejí na individuální sobectví, sílu korupce a víru, že právě oni se dostanou mezi elitu – a je jim protivná představa, že by se během své kariéry měli zatěžovat nějakou solidaritou se slabšími nebo empatií k těm, kterým se pro podobný úspěch nedostává předpokladů nebo štěstí.

Obě hypotézy, jak je tak od soboty promýšlím, jsou ovšem důvodem ke značné depresi.

S mými úvahami na toto téma přímo souvisí i Strana zelených a její debakl. Kdo jiný než právě zelení by měli být schopní mladé lidi oslovit a inspirovat – a zároveň využívat veškerý svůj omezený vliv ke zlepšování předpokladů společnosti ke kritickému myšlení, ke kvalitní komunikaci a k zodpovědnému, informovanému jednání jednotlivců?

Jenže Strana zelených po čtyřech letech působení ve sněmovně a ve vládě získala stejný počet hlasů jako ve volbách roku 2002, kdy ji vedli tuneláři Emil Zeman a Dalibor Vachulka. Členové a příznivci SZ se teď například na Facebooku ujišťují, že „Green Is Not Dead“, nicméně bez brutálně upřímné analýzy toho, proč se ocitli v současné situaci, jsou mrtví na více než jedno volební období.

Předseda Liška svádí výsledek na celkovou situaci a vnější okolnosti. Nemá ale pravdu, když například v rozhovoru s Pavlem Barochem tvrdí, že „mladí mohli volby rozhodnout, jenže nepřišli“. Oni totiž přišli a rozhodli ve prospěch TOP 09, zatímco pro Stranu zelených jich hlasovala pouhá čtyři procenta.

Odpověď na otázku, proč tomu tak bylo, musí zelení hledat hlavně sami u sebe. Podobně se musí zamyslet nad druhým velkým fenoménem letošních voleb, kdy rekordní počet voličů dal přednost dosud neznámým stranám; zjevně proto, že ty stávající hluboce zklamaly jejich důvěru.

Ke správné analýze příčin svého fiaska musí zelení v otevřené diskusi dojít sami. Můj názor však je, že fatálně doplatili na dvě strategické chyby.

První byla orientace na pravicového, liberálního voliče, který se nejčastěji vyskytuje v pražských salonech. Tuto podobu straně v roce 2005 vtisknul Martin Bursík. Pomohla sice jednorázovému vzestupu ve volbách roku 2006, jenže jak ukazují předchozí příklady jepičích životů malých liberálních seskupení (ODA, Unie svobody, Naděje, Cesta změny, Evropští demokraté atd.), přízeň této skupiny voličů je stále přelétavější: letos dali přednost TOP 09, pro rok 2014 počítejme s novým překvapením.

Strana zelených se v tomto profilu znovu a znovu utvrzovala často hloupým vymezováním se proti ČSSD a levici obecně. Že pak byla logicky jako pravicově-liberální vnímaná i v letošních volbách, nám dokládají volební výsledky v jednotlivých krajích. Jedině v Praze překročila přes tři procenta, a se ziskem 4,78 % dosáhla dvojnásobku celostátního výsledku – naopak na Jižní Moravě, která v letech 2003 až 2005 bývala její hlavní baštou, zůstal zisk Strany zelených podprůměrný.

V ústeckém kraji, kde kandidátku vedl Martin Bursík, získala Strana zelených dokonce méně hlasů než nacistická Dělnická strana; lídr Bursík skončil prostřednictvím preferenčních hlasů mezi tamními zelenými kandidáty až třetí.

Kromě toho Strana zelených po celé čtyři roky zklamávala naděje, že právě ona je slušnější alternativou, která bude usilovat o změnu zdiskreditovaného systému. Snaha být u moci za každou cenu začala vstupem SZ do vlády s Čunkem a Topolánkem, která stála na většině získané vydíráním a korupcí dvou sociálně demokratických poslanců.

V kabinetu pak zbylé roky pokračovala popíráním svého programu i zásad: podporou amerického radaru, porcování rozpočtového medvěda, rovných daní, privatizace zdravotnictví, zavádění školného, dalších dálnic a jaderných reaktorů, až po podraz na Vladimíra Špidlu při volbě Evropského komisaře. Příkladů jsou desítky, možná stovky.

Aby bylo jasno, netěší mě to ani trochu: ty čtyři nastávající roky budou pravděpodobně velmi krušné. Nicméně právě drtivá porážka Strany zelených a její návrat do stavu před rok 2003 je příležitostí k tomu, aby obrodila svůj program a našla nové osobnosti, které dokáží lidem předložit vizi jiného, lepšího a spravedlivějšího světa.

Budeme-li mít štěstí, přirozeným partnerem se jí na cestě k němu může stát ČSSD, které se nyní také otevírají dveře k reformě v kultivovanou a progresivní levicovou stranu.

Text byl původně publikován v Deníku Referendum

Je takřka jisté, že Stranu zelených čeká po víkendovém sjezdu proměna. Nebude to poprvé v její patnáctileté historii, ale bude patřit mezi ty zásadní. Co od ní můžeme čekat?

Poslední výraznou změnu podoby českých zelených se nám s kolegy podařilo prosadit v roce 2003 v rámci hnutí usilujícího o obrodu strany a její očištění od funkcionářů, kteří svoji schopnost prokazovali mnohamilionovými machinacemi v hospodaření, zatímco strana zůstávala politicky nedůvěryhodná a programově pustá. Za poslední dva roky se tak podařilo vyjasnit a řešit staré obrovské dluhy, vystavět akceschopnou celostátní strukturu, vtisknout jí program Vize ekologické demokracie, která přilákal stovky nových členů. Strana se výrazně profilovala v evropských volbách, preference vzrostly z jednoho či dvou na dnešních 3 až 4 procenta a zelení na podzim 2004 vydobyli se svým kandidátem Jaromírem Štětinou první křeslo senátora a první mandáty v krajském zastupitelstvu: dva na Jižní Moravě.

Přesto tyto úspěchy bylo ale čím dál jasnější, že hlavního protivníka mají zelení sami v sobě. Olomoucký sjezd před rokem do čela zvolil jak zástupce nového vedení, tak i opozice v naději na spolupráci a vyřešení vnitřního konfliktu. Opozice ale namísto přijetí opakovaných nabídek ke smíru stranu dále polarizovala.

Jedním z rozhodujících důvodů mého rozhodnutí pro vstup do politiky byla krajní nespokojenost s úrovní domácí politické kultury a snaha o vytvoření slušnější alternativy. Proto těžce nesu pomluvy, plytké politikaření a účelová spojenectví, jaké se i ve Straně zelených stávají pro některé lidi normou; tím hůře, že se jejich strategie jeví jako úspěšná. Můj vyzyvatel Martin Bursík se spolčuje i se starými strukturami, zodpovědnými za katastrofální hospodaření strany ještě před několika lety, a dokonce opakovaně kritizuje podání žaloby proti lidem, kteří v roce 2002 neoprávněně vyplatili téměř dvoumilionový dar jednomu z členů tehdejšího předsednictva. Tomu, kdo je loajální, se toleruje se násilí na ženách.Politický styl, který nastupující vedení Zelených uplatňuje na cestě k moci, si nezadá s tím, co se děje v parlamentních stranách a co podstatnou část veřejnosti na politice právem odpuzuje. Zelení tím podle mne ztrácejí nejdůležitější prvek své identity .

Chápu ale, že při pohledu zvenčí je velmi obtížné vnitrostranické spory rozmotávat, tím spíše, že se z nekalostí všichni obviňují navzájem. Rozdíly v pojetí zelené politiky lze ale ilustrovat i doufám srozumitelnějšími příklady, kterými je program a volební strategie.

Jsem přesvědčen, že právě Zelení se nemají bát kontroverzních témat a jejich netradičního uchopení, do jisté míry provokovat a čeřit usedlou hladinu i kaly domácí politické scény – a to zdaleka nejen v oblasti ekologické politiky, ale snad ještě podstatněji v tématech kultury, vzdělávání, bezpečnosti, či zásadního problému médií a komunikace ve veřejném prostoru. Slyším-li dnes od nastávajícího šéfa strany, že dekriminalizace marihuany je příliš kontroverzní téma nebo že si dokáže představit koaliční spolupráci jak s ČSSD, tak s ODS, pak skutečně nevím, čím se máme krom většího důrazu na ekologická témata lišit od strany lidové. Bojím se, že zelení stavějící se už předem do role mainstreamu sotva přesvědčí mladé lidi, že je mají volit, aby do parlamentu přinesli něco svěžího a zajímavého.

Třetím ilustrujícím sporem – vedle úrovně vnitřní politické kultury a programu – je otázka, zda mají zelení kandidovat ve volbách do sněmovny v roce 2006 samostatně, nebo ve spojenectví s některými liberálními partnery. Zastávám se druhé možnosti z následujícího důvodu.

Obavy před „modrou tsunami“, které lze slyšet z mnoha stran, přehánějí patrně vtom, že vítězství ODS považují za jisté. Ve skutečnosti, jak ukazuje i víkendová zkušenost z Německa, nemá konzervativní pravice svůj nástup ještě v kapse. Na druhou stranu po případném triumfu modrých ptáků můžeme skutečně očekávat velkou pohromu nejen v ekologické oblasti podle receptu Modré šance, ale – a to na prvním místě – v lecčems možná nevratnou újmu na kvalitě společnosti i demokracie. S ohledem na dlouhodobější politickou situaci v České republice proto považuji za zásadní reálnou hrozbu změnu volebního systému, kterou ODS a Václav Klaus soustavně prosazují už řadu let. Hrozí, že pokud se ODS podaří ve spolupráci s ČSSD nebo KSČM (nebo jejich částmi) stávající poměrný systém dále zdeformovat nebo přímo změnit na většinový, možnosti Strany zelených i jiných menších stran ovlivňovat českou politickou scénu budou na dlouhou dobu zásadně utlumeny.

Myslíme-li vážně to, že se jako Zelení chceme významně podílet na rozhodování a prosazovat svoji politickou vizi, je naším prvořadým úkolem postarat se o to, aby pro to vůbec zůstaly zachovány předpoklady. Zabránit změnám pravidel dokážeme spíše s dalšími menšími stranami v rámci širší aliance, která jedině může k tomu v příští sněmovně vytvořit dostatečně silný blok. Může se nám jinak snadno stát, že ve volbách 2006 dostaneme při překročení 5 % hlasů čtyři nebo pět mandátů ve sněmovně, ale ve volbách 2010 už ani jednoho, i kdybychom do té doby zvýšili svoje preference dokonce až na úroveň zelených v Německu.

Ignorováním této hrozby bychom se dopustili historické nezodpovědnosti, neomluvitelné sebestředné zahleděnosti a politického amatérismu. Vždyť právě širokou společenskou zodpovědnost a myšlení v horizontu delším než jedno volební období považujeme my Zelení za svoje silné devizy.

Následující text je mírně upravenou verzí dopisu členům Strany zelených, který byl rozeslán 21. září 2005 - v předvečer sjezdu, který Jana Beránka odvolal z vedení Strany zelených. Novým předsedou se stal Martin Bursík.

Mnozí na mne apelovali, abych dál bojoval o Stranu zelených. Rozhodl jsem se jinak; z následujících důvodů:

Vedení Strany zelených se v posledním roce redukovalo na zákopový boj a politikaření. Nebylo možné konstruktivně pracovat prakticky na ničem, i když v regionech nebo na místní úrovni to možná někteří lidé tak nepociťovali. Za poslední rok jsem snad nezažil jedinou schůzi, kdy by se kolegiálně (neřku-li přátelsky) diskutovaly, plánovaly a organizovaly nějaké smysluplné akce. Naopak, každá schůze mne přivedla do vyhroceně nepřátelského prostředí, v němž se lidé navzájem moří, ztrácí čas i chuť něco dělat.

Opozice ve straně bojuje o moc čím dál neurvalejšími prostředky: od obstrukcí přes pokračující pomluvy, systematické blokování práce a následné poukazování na nedostatky, prosazování škrtů v rozpočtu vedoucí ke rdoušení kanceláře bez zájmu jakkoliv do rozpočtu přispět, účelové budování aliancí s nejhoršími strukturami a osobami ve straně, účelové rušení a neustálé zpochybňování rozhodnutí revizními orgány, v nichž má většinu, masivním náborem papírových členů a zakládáním nových ZO až konečně po tolerování násilí vůči ženám a protiprávní likvidací demokraticky zvolených delegátů republikové rady. Boj se redukuje na zajištění hlasovacích poměrů. Argumenty nehrají roli. Když poměr opozici nevyhovuje, zkouší výsledky zrušit prostřednictvím revizních orgánů, kde má většinu. Odmítám takový arzenál používat.

Přestal jsem věřit tomu, že takováto SZ může přinést kvalitativní změnu na politické scéně, naopak naše vnitřní poměry jsou podle mne už i horší, než je parlamentní průměr. Přistupovat na takovou situaci by pro mne znamenalo obelhávání voličů i členů, kteří chtějí Zelené podpořit v domnění, že jde o nějakou alternativu. Slušní lidé ze strany, kteří jsou k takovým věcem citliví, již odešli nebo odcházejí. My postupně citlivost možná ztrácíme a je podle mne nejvyšší čas se na naši stranu podívat normálníma očima „zvenčí“ - kdyby se něco takového dělo v jiné veřejné instituci, už dávno biju na poplach.

Bojovat o vítězství na sjezdu by znamenalo soustředit všechny síly na nábor nových členů k zajištění delegátů. Přistoupením na tento princip paradoxně jen sami potvrdíme to a přispějeme k tomu, že vnitřní politická kultura SZ je zdegenerovaná: jen se vyprázdněně politikaří.

I kdybychom boj vyhráli, dostaneme se do situace po loňském olomouckém sjezdu - nevidím šanci a nikdo ji ani přesvědčivě neukázal, že by se poměry zlepšily.

Poučení z kolapsu Strany zelených

Do Strany zelených jsem šel s tím, že chci pracovat na změně společnosti a na tom, aby vznikla strana poskytující pro takové úsilí společenství a zázemí. Vím, že politika je boj a vždycky bude. Taky snad nikdo nemůže říct, že bych za ty dva roky bojoval málo. Já se v tom boji ale chci utkávat s jinými stranami a ve vlastní straně k tomu mít oporu - ne mít to celou dobu naopak, kdy mne rdousí vlastní kolegové a kdy se uvnitř vlastní strany neštítí už vůbec ničeho.

Můžeme si říkat o vlastních chybách. Já si řadu svých uvědomuju a rád uslyším o dalších. Abych se je snažil napravit anebo neztratil soudnost v tom, co jsem schopen kvalitně vykonávat. Neměli bychom ale kvůli tomu přestat vidět stav věcí a poměry v nich. To, že chybuju, neznamená, že rovným dílem mohu za špatnou situaci jako opozice, že nejsem o nic lepší nebo že ztrácím legitimitu k tomu, abych formuloval své vize.

Někdo může vidět důležitý politický úkol ve formování vnitřní opozice ve straně vedené Bursíkem, Čejkou (bývalý předseda, za nějž Strana zelených prováděla pochybné finanční machinace, nynější Bursíkův spojenec) a spol. Já mám priority jinde, podle mne životnímu prostředí a světu pomohu mnohem efektivněji, když budu svůj čas a prostředky věnovat něčemu jinému.

Strana zelených pro mne byla nástrojem a nadějí, nikoliv cílem či osudem. Podle mne je například mnohem důležitější politický úkol pokusit se zabránit nadvládě ODS, než se snažit z opozice kultivovat tříprocentní stranu Martina Bursíka.

Z hlediska tohoto cíle se například současná Strana zelených jeví jako prakticky ztracená. Vyhraje-li na sjezdu Bursík, bude horko těžko bojovat o 5 % a do parlamentu se v nejlepším možném případně dostane pět nebo šest poslanců - ve složení, kde mohou být v optimálním případě dva principální lidé (z jihomoravského kraje, jinak postoupí Ostravák, Ústečák, Středočech a Pražák). Toto není síla, která by jakkoliv mohla čelit ODS. Jak navíc sleduji chování Martina Bursíka, nedivil bych se, kdyby výměnou za post ministra životního prostředí podpořil vládu pod vedením ODS. Vyhrajeme-li na sjezdu my, budeme se dál vařit ve vlastní šťávě, opozice bude bojkotovat volby a pět procent nezískáme.

Proto je pro mne zajímavější sledovat jiné paralelní projekty, které by se dokázaly jako dostatečná síla proti ODS objevit a prosadit.

V tuto chvíli zatím žádný takový projekt neleží hotový na stole, ale pracuje se na něm na několika místech. Budu přemýšlet, jak jej co nejlépe podpořit. Nemusí to být nová strana, i když bych považoval za nenahraditelnou škodu nevyužít sítě slušných lidí schopných odolat lákavým nabídkám i vyhrožování, kterou teď známe a kterou opakovaně prověřila vnitrostranická krize.

Především z toho pramení u mne úvahy (nikoliv zatím rozhodnutí) o vytvoření nějaké nové struktury. Při znalosti dnešní Strany zelených není podle mne naivní myslet si, že s menším počtem lidí lze pracovat efektivněji a mít lepší výsledky. Není naivní myslet si, že lze vybudovat politické hnutí, které skutečně vytváří přátelskou a kolegiální platformu, nikoliv peklo. Není ani naivní si myslet, že s takovým uskupením lze dosahovat výraznějších politických změn. A není naivní si myslet, že politika nemusí být svinstvo (i když tolik svinstva jako v SZ za dva roky jsem nezažil za celý život; ty dva roky byly ale též zdrojem neocenitelných zkušeností a poznatků, které lze jistě využít).

Nezavírejme se tedy zatím žádné variantě, ale prosím stůjme nohama na zemi.

Tento rozhovor vedla Kateřina Perknerová a publikoval jej deník Právo v květnu 2003.

V sobotu byly oba bloky jaderné elektrárny Temelín poprvé spuštěny na plný výkon. Vyvěsil jste doma černou vlajku?

Ne. Otázka Temelína je pro mne dlouhodobá věc, které se věnuji třináct let. Jeho plné zprovoznění považuji za nešťastnou, nicméně nikoliv nevratnou věc.

Takže už nejste pro odstavení Temelína, jeho zakonzervování?

Jsem určitě pro, aby jaderná energetika a konkrétně Temelín byly posuzovány z hlediska rizik, která přinášejí, a nezbytnosti výroby elektřiny. Z tohoto pohledu je Temelín zbytečný, protože ČEZ exportuje víc elektřiny než Temelín vyrobí. Naopak bezpečnostní rizika s ním spojená, ale i problematika radioaktivního odpadu nejsou vyvážena naléhavým společenským přínosem. Temelín by tedy měl být uzavřen.

Jako ekolog byste ale měl slyšet na argument, že díky Temelínu se bude moci utlumovat provoz tepelných elektráren, a jako politik na předpoklad zlevnění elektřiny.

To jsou argumenty, které padaly v devadesátých letech minulého století, aby přesvědčily veřejnost o potřebě výstavby Temelína, ale jsou to důvody nepravdivé. Ve skutečnosti i po spuštění Temelína tepelné elektrárny běží na plný výkon a ČEZ veškerou jejich produkci vyváží do zahraničí, protože jako obchodní firma má zájem na co největší produkci a exportu elektrické energie. Pokud jde o cenu, jde o další podvod českých politiků a ČEZ, kterého se dopouštěli vůči veřejnosti. Náklady na výrobu elektřiny v Temelínu jsou totiž vyšší než v ostatních českých elektrárnách, a proto rozhodně nemohou vést ke sníží její ceny.

Zastavme se u síly těch argumentů. Jako předseda Hnutí Duha jste byl u všech protitemelínských akcí. Když jste se stal předsedou Zelených, mluvčí Temelína Milan Nebesář o vás prohlásil, že jste na něj působil jako „člověk nevyrovnaný, rozpolcený a nepřístupný k debatě, který nemá utříděné myšlenky a silné argumenty“. Co vy na to?

To jsou věci, které musejí posoudit jiní. Myslím ale, že moje argumenty proti Temelínu jsou silné a věcně podložené.I v debatách, v nichž jsem se střetl s vedením Temelína a konkrétně panem Nebesářem, jsem dokázal řadu posluchačů přesvědčit, že oni nemají pravdu. Pokud slibovali útlum tepelných elektráren v Severních Čechách a zlevnění elektrické energie, prostě vědomě uváděli lidi v omyl jen proto, aby obhájili svůj projekt.

Z ekologického hnutí jste postoupil do politiky, takže pojďme k názorům vašich kolegů. Například bývalý soc. dem. ministr životního prostředí Miloš Kužvart vaše vítězství na sjezdu Zelených nechtěl ani komentovat, protože „bych se dopustil spousty urážek“. Podle něj se váš tým do čela strany dostal „nefér způsobem a netvoří ho lidé, s nimiž bych chtěl spolupracovat“. Nemrzí vás takové odsouzení od bývalého ekologického aktivisty?

Mrzí. Samozřejmě se s ním chci sejít, abychom si ty věci vysvětlili osobně. Neberu to ale jako záležitost, na níž bych měl potřebu veřejně reagovat. Na politické scéně je totiž také řada lidí, kteří vývoj ve Straně zelených uvítali. Pokud jde o obvinění, že jsme se dostali do vedení strany nefér způsobem, tak to bych ovšem rád osvětlil.

Na to dojde. Ještě ale k názorům politiků. Je fakt, že lidovecký ministr životního prostředí Libor Ambrozek nazval vaše zvolení „krokem správným směrem“ a místopředseda unionistů František Pelc se svěřil, že „máme stejný názor na ochranu životního prostředí a budeme rádi spolupracovat“. Budete se právě na tyto dvě strany jako na eventuální budoucí partnery orientovat?

Ještě bych k nim připojil třetí parlamentní stranu, tedy sociální demokracii, z níž jsme také zaznamenali příznivé reakce.

Když ne od exministra životního prostředí, tak od koho?

Například vím, že to přivítali Luboš Zaorálek a Vladimír Špidla. Osobně jsem s nimi ale ještě nemluvil. My chceme spolupracovat se sociálními., křesťanskými a liberálními demokraty, čili se současnou vládní koalicí. Ty důvody jsou programové, i když my klademe větší důraz na řešení ekologických otázek, integraci menšin nebo razantnější přístup ke vzdělání. Shodu s nimi budeme hledat především na prohlubování demokracie u nás. Myslím, že společnou řeč nalezneme ve věci omezování klientelismu nebo rozšiřování prostoru pro zapojování lidí do rozhodování o věcech veřejných, a to nejen v otázkách ekologických, ale třeba i při ochraně památek řešení sociálních problémů.

Předloni jste podepsal s tehdejšími předsedy KDU-ČSL a US-DEU Cyrilem Svobodou a Hanou Marvanovou Brandýskou deklaraci. V ní jste se zavázali prosazovat zlepšení podmínek pro práci občanských spolků. Co jste za dva roky prosadili?

Já jsem to tehdy podepisoval za občanské iniciativy, takže my jsme spíš očekávali pokrok od našich partnerů z politických stran, a to včetně ČSSD, neboť tehdy proběhlo i Brandýské fórum s Vladimírem Špidlou. Konkrétních závazků tam bylo asi pětadvacet a myslím, že to jde sice pomalu, ale některé se daří postupně naplňovat.

S těmi závazky je vždycky potíž, že? Kupříkladu Strana zelených před volbami slíbila, že čtvrtinu peněz ze státního příspěvku, tedy téměř tři milióny korun, věnuje na založení nadace pro rozvoj demokracie a občanské společnosti. Také lákala vidinou sto deseti tisíc vysázených stromků. Jenže stromek není vysazený ani jeden a místo fungující nadace máte pokladnu, z níž zmizelo přes šest miliónů.

Je to tak, že minulé vedení Strany zelených po volbách bohužel nedokázalo dané sliby plnit, nepokračovalo ve spolupráci s občanskými iniciativami, naopak řada členů předsednictva se snažila zakopat na svých pozicích a oddalovat jakékoli změny. Považuji za velmi pozitivní, že straně se skutečně podařilo prosadit zásadní obrat, do jejího vedení byli zvoleni úplně noví lidé, kteří nejsou nijak spojeni s minulostí Zelených, ať už jde o podezřelé finanční machinace nebo neschopnost komunikovat s veřejností. My jsme ve funkci asi měsíc a pochopitelně se hlásíme ke všem předvolebním slibům. Máme před sebou více než tři roky pro jejich splnění a já jako předseda garantuji, že slovo dodržíme.

Otázka je, zda vůbec budete schopni existovat, když z 11ti miliónového příspěvku za volební výsledky nemáte k dispozici ani korunu, neboť účty vám zablokovala policie.

Policie zablokovala na účtech asi 6,5 miliónu korun, které ještě před volbami neoprávněně převedl z hlavního účtu Emil Zeman. S těmito prostředky sice nemůžeme nakládat, ale brzy by se měly straně vrátit.

Kdy?

To záleží na pražském státním zastupitelství, ale i my k tomu činíme důležité kroky. Aby se podobné věci v budoucnu nemohly opakovat, přijímáme jasná ekonomická pravidla a vnitřní směrnice, kdo může nakládat s penězi a kdo to bude kontrolovat. Zároveň přistoupíme k transparentnosti hospodaření strany: zprávy o něm budeme pravidelně zveřejňovat na internetu.

O změnu ve straně usilovala především tzv. Tmavozelená platforma, s níž jsou spojena vedle vašeho i jména veřejně známých osobností, jako jsou Fedor Gál, Michael Kocáb, ale také Petr Uhl a Jakub Patočka, čili lidé se silným sklonem k občanské angažovanosti. Přesto například publicista Ivan Brezina uvedl, že nové vedení Zelených se strany zmocnilo pučistickou metodou, dokonce to nazval politickým terorismem. Cítíte se pučistou?

Neudělali jsme nic špatného. Pokud jde o výrazy jako puč, tak musím říci, že sice proběhl mimořádný sjezd strany, ale byl svolán v souladu se všemi zákony, dokumenty i stanovami a šlo o sjezd velmi demokratický. Účastnil se ho každý druhý člen strany, což je značně neobvyklé, velkou většinou hlasů bylo zvoleno nové vedení, takže náš mandát je silný (na dubnovém sjezdu Zelených Jan Beránek získal 173 hlasy z 249 - pozn. red.). Ivan Brezina to zřejmě nazývá politickým terorismem proto, že nefunguje jako nezávislý novinář, ale jako člověk, který v minulosti prokazatelně psal na zakázku různých průmyslových lobby a snažil se poškozovat ekologické iniciativy a teď si za svůj terč vybral Stranu zelených. My na pana Brezinu budeme podávat kvůli jeho výrokům žalobu na ochranu osobnosti.

Čili odmítáte Brezinova slova, že jste s Patočkou násilně vtrhli do kanceláře Zelených, vyměnili v ní zámky, že jste sjezd zmanipulovali jeho přesunutím z Karlových Varů do Brna, kde měla Tmavozelená platforma větší počet příznivců?

To jsou opravdu lživé výpady, které budeme řešit soudní cestou.

Budete dál stavět na lidech spojených s tmavozeleným proudem, které lze ideově řadit nalevo, do středu i napravo?

Myslím, že Tmavozelenou platformu jako takovou není třeba zveličovat. Šlo o jednu ze součástí procesu, který začal už před parlamentními volbami a vedl k přílivu nových lidí, jichž ale nebyla většina. Nové vedení totiž podle mne dokázalo přesvědčit i řadu dlouhodobých členů, že stranu dokáže vést lépe. V tuto chvíli hovořím jenom o Straně zelených, žádné její odstíny už není třeba odlišovat. To, že naše příznivce lze názorově řadit k různým částem politického spektra, asi bude trvat nadále, neboť Zelení se nechtějí vyhraňovat ani levicově ani pravicově. Myslím, že tyto ideologické koncepty mají své kořeny v minulých staletích a nyní už jsou z velké části překonané. Civilizační problémy, před nimiž stojíme, se musejí řešit jinak. Recepty musíme hledat na základě jiných východisek. V některých případech budeme hledat řešení spíš tradičně levicová, v jiných zase pravicová.

Přesto ve svém programu odmítáte spolupráci s ODS a KSČM. Podle vás se v těchto stranách nenajdou lidé chtějící řešit civilizační problémy?

Tento bod našeho programu právě ukazuje, že se nevyhraňujeme ani doleva, ani doprava. Respektive pokud se nějak vyhraňujeme, tak proti stranám, které blokují rozvoj demokracie a jsou ve vleku klientelismu a jejichž členové jsou velmi často pod vlivem nějakého osobního nebo skupinového prospěchu. My se tedy vyhraňujeme vůči současnému stavu panujícímu v ODS a KSČM, protože s nimi bychom programovou shodu hledali velmi těžko.

Vyhraňovat se proti některým stranám je ale dost málo. Ani s prosazováním ekologických kritérií politická strana nevystačí. Co kromě hesla o trvale udržitelném rozvoji chcete lidem nabídnout?

Chci to uvést na pravou míru. Už do voleb šla Strana zelených s programem, který stavěl na třech pilířích. Ty priority se jmenovaly Zelená pro demokracii, Zelená pro modernizaci a Zelená pro vzdělání. My se snažíme, aby naše strana nebyla jen tradičně ekologická, ale aby dokázala předkládat moderní řešení v oblasti vzdělání, integrace menšin, zahraniční politiky.

Zastavme se u toho, co je klíčem k naší budoucnosti, tedy u zahraniční politiky. Vy jste zastánce federalistického uspořádání v EU. Jak si představujete její fungování?

Mělo by jít o Evropu, která by rozhodně nebyla postavená jenom na spolupráci ekonomické, tedy Evropu před Maastrichtem, kam se ji snaží dostat ODS. My vidíme, že současná Unie má řadu nedostatků a konkrétních problémů, například jde o zemědělství nebo dopravu. Tyto sektory je nutné reformovat i v rámci EU, nicméně z dlouhodobého hlediska je třeba hledat jejich řešení právě na půdě EU, nikoli v prosazování existence silných národních států a Unie pouze jako prostředku pro funkčnost volného trhu. Proto chceme, aby se EU federalizovala a společně reformovala ty oblasti, které jsem třeba zmiňoval. Výhledově by měla mít jednotnou zahraniční politiku a armádu, aby v globalizovaném světě dokázala být silnou velmocí, která ovšem nebude hájit svoje imperiální zájmy, ale bude se snažit prosazovat třeba mírová řešení konfliktů.

Neobáváte se, že ztrátou části národních pravomocí, řečeno s Cyrilem Svobodou, přenesením sdílené suverenity, přijdeme o českou identitu?

Záleží na tom, do jaké Evropy budeme naší suverenitu vkládat. Řešení je podle mne v přenášení suverenity na EU, ale zároveň ve snaze věci v Unii aktivně posouvat dál, tudíž neodevzdávat pravomoci pasivně, ale mít aktivní plán překračující dnešní horizont vnímání EU. Zkvalitňování Unie je zásadní pro to, abychom dokázali řešit globální problémy ať už jsou to klimatické změny, globální chudoba v rozvojovém světě nebo světový terorismus.

To vám asi politika současné washingtonské administrativy není moc blízká?

To opravdu není, protože jak v případě zásahu v Iráku, tak v případě různých mezinárodních jednání vláda USA vystupuje jako velmi konzervativní síla, která se snaží prosazovat jenom úzce chápané národní zájmy Spojených států a hatí spoustu nezbytných kroků. Konkrétně jí vytýkám kromě nepřiměřeného zásahu v Iráku přístup k jednání o klimatických změnách, které USA zablokovaly. Také mohu zmínit její vystupování na konferenci v Johannesburgu, kde stála na straně velmi konzervativních sil, které nebyly ochotné řešit například otázku ženské obřízky a dalších lidských práv. V tuto chvíli proto vidím hegemonii USA spíš jako problematickou než přínosnou, a proto by bylo dobře, kdyby Evropa dokázala být jakýmsi protihráčem Spojených států, aby dokázala vyvažovat jejich postavení.

Předpokládám, že kritikou nebudete šetřit ani prezidenta Václava Klause, který se, kromě jiného, profiluje jako nepříznivec evropského federalismu.

Myslím, že kdyby Zelení byli zastoupeni v parlamentu při prezidentské volbě, tak by Václav Klaus nebyl na Pražském hradě. Vidím ho totiž jako člověka, který v devadesátých letech ukázal, že není vhodnou osobou pro prezidentskou funkci.

Kvůli jeho výrokům na adresu ekologických hnutí nebo kvůli jeho působení v čele ODS a vlády?

Beru to samozřejmě z hlediska ekologického, neboť Václav Klaus se vyznamenal výroky typu, že ekologické problémy neexistují, že takové věci bude eventuálně řešit až jako poslední, protože na prvním místě je ekonomika. Aleještě podstatnější je, že při ekonomické transformaci umožnil otevření prostoru pro korupci a že jeho strana měla různé klientelistické vazby, které demokracii spíš škodily než aby ji rozvíjely. Sám Václav Klaus jednal pokrytecky, když se nedokázal před soudem přiznat k podivným finančním sponzorům ODS. Všechny tyto věci nejsou pro prezidenta vhodnou kvalifikací.

Neusmiřuje vás trochu ani Klausův současný výkon prezidentské funkce?

Budu to samozřejmě sledovat. Strana zelených tady bude mít prostor pro kritické kontrolování prezidentova působení. Nemyslím si totiž, že by se Klaus byl schopen oprostit od své minulosti. Navzdory proklamacím, že nebude zasahovat do politické situace, už ukázal, že tomu tak není a velmi razantně zasáhl do kompetence vlády a ministrů. Podobně jeho vyjádření k EU jsou nekompetentní.

Na závěr vám přečtu jeden výrok: „Demokracie je stále viditelněji násilím průmyslových oligarchií na lidstvu jako celku“. Víte, kdo je jeho autorem?

Asi to netuším, protože podobně se vyjadřuje dost autorů.

Tak za tímto názorem stojí liberální filozof Václav Bělohradský a z vašeho hlediska je zajímavé, že k tomuto závěru ho přivedl „pohled na planetu Zemi ze satelitu“. Vnímání reality s přesahem našich současných životů je blízké i Zeleným, ne?

Nejde asi o tu vesmírnou perspektivu, ale o podstatu zmíněného výroku. A skutečně tento problém cítíme nejen u nás, ale silně se projevuje třeba i v USA, kde politické strany a jejich reprezentanti jednají čím dál víc na základě osobních či skupinových zájmů než v zájmu voličů. Politikové jsou stále víc zavázáni svým sponzorům z různých průmyslových struktur a podle toho vypadá jejich konkrétní rozhodování. Jedním z projevů této skutečnosti u nás je například mediální otázka. Politicko ekonomické struktury už zahrnují i mediální prostor, který má ovšem sloužit k tomu, aby ve společnosti mohla probíhat demokratická diskuse. Já vidím jako velký problém, že mnohé firmy podnikající na mediálním trhu jsou napojeny na jednotlivé politiky a politické subjekty.

Zelení ve volbách dostali zhruba 2,5 procenta hlasů. Předpokládám, že vaším cílem je v těch příštích se dostat do Sněmovny. Vy jste také uvedl, že musíte konečně začít komunikovat s veřejností, vydávat stanoviska, předkládat návrhy. Není však vůle k moci i nezbytné sebeprezentaci přesně to, co vám chybí?

Uvědomuji si, že s veřejností je potřeba komunikovat, že se musíme umět zviditelňovat, ale rozhodně nesmí jít o samoúčel, o touhu dostat se k moci pro ni samu. Jsou to jenom prostředky k prosazovaní veřejného zájmu. A v tom případě to budeme schopni dělat.

Až na to, že když jsme si rozhovor domlouvali, dával jste výrazně najevo, že na prvním místě je u vás rodina a rozhodně nezůstanete v Praze ani o hodinu déle než je nezbytně nutné. Pak jste mi dokonce nabízel místo sebe místopředsedkyni strany. Tomu říkáte vůle k využití mediálního prostoru?

To, že jsme se poněkud složitě domlouvali na termínu rozhovoru, skutečně vyplývalo jen z aktuální rodinné situace, kdy jsem přivezl novorozeného syna a opravdu teď musím být víc doma. Nicméně dlouhodobě samozřejmě počítám s tím, že budu muset být víc v Praze a pokud by to nešlo řešit jinak, tak bych patrně byl ochoten se i s rodinou přestěhovat, aby to bylo schůdnější. Takže jsem na takové řešení připraven, i když neříkám, že bych se na ně těšil.

"Obchodní dohody jsou nadřazeny všemu. Je potřeba to umravnit," říká Jan Beránek, jeden ze signatářů Tmavozelené výzvy, o úkolech, které stojí před Stranou zelených (SZ) i před EU.

EkoList: Brandýská iniciativa (BI), jejímž jste představitelem, před parlamentními volbami jednala s Koalicí o umístění svých kandidátů na její kandidátky. Pak ale podpořila SZ. Mezi těmito uskupeními jsou ale podstatné rozdíly v zásadních programových bodech. Necítíte v tom rozpor?

Jan Beránek: Necítím, protože BI sjednocuje lidi z občanských iniciativ, kteří chtějí hájit prostor pro občanskou společnost. To je společný jmenovatel, který nás do BI přivedl a na jehož základě jsme kladně reagovali na výzvu Koalice o zařazení nezávislých kandidátů na její kandidátky. Jiná témata jako třeba ekonomická globalizace v tu chvíli nebyla na programu, a pokud na nich chceme pracovat, tak je nejspíš musíme přenést na půdu SZ. Ale nevidím v tom rozpor, protože v tu chvíli byl prostor pro demokracii ohrožen, a proto jsme se soustředili především na jeho uhájení. Připomínám, že ODS měla otevřeně ve volebním programu velmi výraznou eliminaci občanských iniciativ zejména v ekologické oblasti a podobný politický proud byl silný i v ČSSD a u komunistů.

EkoList: Podle vás není ODS demokratická strana?

V tu chvíli nebyla. ODS ve veřejném českém prostoru, pokud byla u moci, prostor pro demokracii omezovala. Neříkám, že byla totalitární, ale tendence potlačovat jakékoliv širší působení občanů kromě toho, že jednou za čtyři roky zvolí tu správnou stranu, u ní byly bezpochyby patrné. A pro mě demokracie neznamená, že se jednou za čtyři roky mohu svobodně rozhodnout mezi stranami, ale to, že lidé mají možnost se každodenně podílet na správě veřejných věcí.

EkoList: Proč nebyla Tmavozelená výzva veřejná?

Nechtěli jsme zveřejňovat vnitřní problémy SZ, které stranu nesporně poškodily. Chtěli jsme se s nimi nejdřív vypořádat uvnitř, a teprve poté jít ven.

EkoList: Vypořádat se s problémy uvnitř strany náborem nových členů?

To je úplně normální, legitimní a demokratická cesta. Pokud má být nějaká politická strana oživena, tak do ní prostě musí vstoupit lidé, kteří jsou schopni a ochotni něco nového prosazovat.

EkoList: Ve výzvě je ale napsáno, že stačí když jednou za rok přijdou na schůzi a budou se rozumně vyjadřovat.

To nelze vytrhávat z kontextu. Ve výzvě se píše, že v SZ uvítáme lidi, kteří jsou ochotni pracovat prakticky každodenně, ale že na druhou stranu v politické straně nemohou být jenom lídři, ale i členská základna. Tedy lidé, kteří občas přijdou podpořit na schůze věci, jež považují za užitečné. Ale nepožadujeme po nich, aby si každý týden brali nějaké úkoly a neustále pracovali. My prostě zveme i lidi, kteří se cítí osloveni naším programem, ale nemají čas. Aby neměli pocit, že když nemohou výrazně pomáhat, tak by do strany neměli ani vstupovat.

EkoList: Mluvíme o programu, ale ve výzvě jsou jen velmi obecné teze.

Výzva se hlásí k volebnímu programu Strany zelných z loňských parlamentních voleb, který staví na třech konkrétních prioritách: Zelená vzdělání, zelená ekologické modernizaci, zelená demokracii.

EkoList: Co znamená obrat z výzvy "transformovat Evropu v postimperiální velmoc, která bude udávat tón celému světu"?

Co se týká Evropy, ČR by neměla jen plnit minimální požadavky potřebné ke vstupu do EU, ale i v ní bychom měli mít nějakou dlouhodobější vizi. Unie by se měla stát mezinárodní velmocí, která bude v globálním měřítku řešit globální sociální a ekologické problémy, prosazovat spravedlnost a demokratické vztahy.

EkoList: Unie je ale v současné době méně demokratická, než je tomu na úrovni národních států, navíc se dá najít mnoho jejích nařízení a směrnic, které jdou silně proti programu SZ.

To se určitě dá, dá se koneckonců najít i to, že v první polovině 90. let spousta lidí jako já nebo Jakub Patočka byla proti vstupu ČR do EU. Unie v tuto chvíli není úplně demokratická, je stále ještě projektem hlavně průmyslových a obchodních kruhů. Ale právě s vědomím těchto nedostatků je třeba vidět náš vstup do EU a mít program, který se je bude pokoušet překonávat. Je třeba otevírat cestu, aby se EU mohla stát silou, která se dokáže vypořádat s ekonomickou globalizací, s nárůstem moci korporací. To je jeden z klíčových problémů, bez kterého se nedají důležité sociální a ekologické problémy vyřešit. Obchodní dohody jsou dnes nadřazeny všemu. Je potřeba to umravnit a znovu podrobit demokratické kontrole politiků a občanů. Nevidím jinou cestu, jak to prosadit, než skrze EU. Zbylé velmoci změnám brání. Přitom jde o témata, která by si za své měla vzít i SZ. Ať už jde o problémy související s ekonomickou globalizaci, s klimatickými změnami nebo s jadernou energetikou, pro jejich řešení je potřeba předložit vizi jiné společnosti a na ní pracovat.

EkoList: Nemáte strach, že koncepce pro vytváření "jiné společnosti" budou příliš radikálním omezením svobod?

Pokud se budou předkládat nějaká dogmata, tak ano. Pokud se ale koncepce budou rodit v debatě nad problémy, které se mají řešit, a v debatě o způsobech, jakým se mají řešit, tak to nakonec bude lidem srozumitelné a nebudou v tom vidět žádné sociální inženýrství.

EkoList: Stane se SZ levicovou

stranou? Tomu bych rád zabránil. Česká SZ by se měla zaměřit na progresivní témata, která nejsou ani pravicová ani levicová. Pokud má někde hledat své kořeny, tak by to mělo být spíš v české demokratické tradici od Masaryka po Havla než na nějaké levici.

EkoList: Co to je - demokratická tradice od Masaryka po Havla?

To se při řešení problémů nevychází z konzervativní, liberální nebo socialistické ideologie, ale na prvním místě stojí člověk a svobodná diskuse o problémech. Řešení se pak hledají taková, aby co nejlépe prospěla, a hledají se v diskusi. Pojem kvality života skutečně není obsahem levice nebo pravice.

Rozhovor vedl Jan Stejskal a vyšel v Ekolistu v únoru 2003.