Essays / category / Rozhovor

Rozhovor na téma energetiky u nás, v Německu a ve světě:

„Nemusíme s revolucí nutně začít v České republice. Pro začátek bude stačit, když budou čeští dodavatelé schopní najít si nějaký prostor v energetické revoluci, kterou chystá a financuje Německo,“ říká v rozhovoru vedoucí energetické kampaně Greenpeace International Jan Beránek. Česko by podle něj mělo investovat peníze do zelených technologií a nenechat si v energetice ujet vlak.

Jan Beránek (1970) už v bouřlivém roce 1989 spoluzaložil Hnutí DUHA a o dva roky později stál u zrodu tehdy ještě Poslední generace. Byl lídrem kampaně proti dostavbě JE Temelín, kterou peticí podpořilo více než 115 tisíc lidí. V letech 1999–2002 vedl národní kancelář Hnutí DUHA, o rok později stanul v čele Strany zelených, odkud po dvou letech odešel pracovat do Greenpeace. V jejich mezinárodní centrále má na starost projekt zaměřený na jadernou energetiku a klimatické změny. Kromě toho řídí českou pobočku energetického informačního servisu WISE a koordinuje iniciativu Stop přehradě. S manželkou Hanou a dětmi Alžbětou, Františkou a Janem žije v Amsterdamu.

Část čtenářů 7G si vás pamatuje jako spoluzakladatele Hnutí DUHA i časopisu Poslední generace. Jak se po bezmála 20 letech od založení Duhy změnil váš pohled na svět?

Vidím život zajímavěji, pestřeji. Když jsem se na gymnáziu odhodlal aktivně bojovat proti nespravedlivosti a nezodpovědnosti — z čehož se Hnutí DUHA záhy zrodilo — vnímal jsem svět zjednodušeně. Nikoliv černobíle, ale černě. Problémy byly vyostřené, boj za lidská práva a ochranu planety nesmírně naléhavý, bylo třeba věnovat mu veškerý čas. Mé vzory, jimiž byli Gándhí a Lennon, jsem si trochu idealizoval. Byl jsem zkrátka v pubertě a měl pramálo životních zkušeností.

Tehdejší perspektivy se mi podařilo překročit, za což jsem životu vděčný. Otevřely se mi nové, fascinující světy: krása umění, rozporuplnost některých mých konzervativních hodnot, hluboká láska, rozmanitost lidských myslí i mnoho životních radostí, jako je třeba chuť dobrého vína. Musím říct, že mnoho důležitých věcí jsem poznal díky lidem, které jsem potkal — a většinou čím vzdálenější byli ekologickému hnutí, tím lépe. Obrovskou školou praktického fungování společnosti, byť velmi draze zaplacenou, byly mé tři roky v čele Strany zelených.

Na druhou stranu mi zůstaly ideály, zásadní věci a výzvy vidím dnes stejně. Buď jsem tedy za dvacet let nezmoudřel, nebo se mně a mým přátelům nějakým způsobem už tehdy podařilo vnímat v zásadě správně. No a pokud jde o svět sám, ten je na tom podstatně hůře než před dvaceti lety.

V čem?

Za ta dvě desetiletí se lidstvo přiblížilo kritické mezi, za kterou se už samovolně rozbíhají nevratné a drastické změny klimatu, nelze vyloučit, že jsme ji právě v tomto období už překročili. Namísto abychom brzdili, jak jen můžeme, pořád ještě stojíme na plynu, a celosvětový objem skleníkových emisí dále roste. Zároveň se zhoršily vnitřní předpoklady naší civilizace k dosažení potřebného obratu, který musí být tím ostřejší, čím déle s ním otálíme. Od roku 1989 obrovsky narostla moc nevolených nadnárodních korporací sledujících krátkodobý zisk a růst, a to na úkor možností demokratických institucí regulovat směr, kterým se úprkem ženeme. Zeslábly zpětné vazby v podobě nezávislých médií. Prohloubila se světová chudoba, zatímco v naší části světa značně narostla osobní spotřeba a lidé zpohodlněli.

Jak se během těch let ne/naplnily vaše původní představy o vztahu české společnosti k ochraně přírody a životního prostředí?

Ty původní představy tedy byly opravdu naivní. V začátcích Duhy jsme si mysleli, že stačí dát lidem informace, vytisknout a rozdat letáky, a svět že se změní. Že když budeme úředníky a politiky konfrontovat s fakty, budou rozhodovat správně. Záhy se ukázalo, že tudy cesta nevede.

Dlouhodobě oponujete představě, že probíhá „jaderná renesance“ neboli znovuoživení jaderné energetiky díky novým typům reaktorů. Není ale — například i vzhledem k vykupování pozemků pro tři nové britské JE, schválení plánů na výstavbu JE v litevském Visaginasu nebo plánované dostavování dvou bloků Mochovců — jaderná energetika opravdu na vzestupu?

Jediný vzestup, který jaderná energetika prodělává, se odehrává v našich představách. Důmyslnou propagandou se průmyslu podařilo ovlivnit mínění o sobě, aniž by se reálně změnil. Důkazem toho je i vaše otázka implikující, že probíhá nějaká jaderná renesance.

To jsou však řeči, dojmy — zatímco fakta mluví jinak. Například loňský rok byl výjimečný v tom, že za celých dvanáct měsíců nebyl spuštěn jediný nový komerční jaderný reaktor. Poprvé od poloviny šedesátých let! Naopak, jeden reaktor byl trvale vyřazen, a letos v lednu další dva. Většina současných projektů v Evropě spočívá v oprašování starých plánů, jako jsou třeba právě reaktory v Mochovcích postavené na sovětském konceptu ze 70. let a bez vnějšího ochranného kontejnmentu — dnes je standardním požadavkem kontejnment zdvojený. Podobně vypadají projekty Černavoda v Rumunsku nebo Belene v Bulharsku. To jsou jaderné zombie, žádná jaderná renesance.

A co příslib vylepšených reaktorů nové, třetí generace?

Většina existuje jen na papíře. Nejdál se zatím dostal francouzský model EPR. První reaktor EPR se buduje ve Finsku a měl být spuštěn letos v květnu, ale stihl nabrat tříletý skluz, takže ještě není ani v polovině výstavby. Jeho cena se už stihla zdvojnásobit, finské úřady evidují dva tisíce defektů a prakticky se všemi hlavními komponenty jsou chronické potíže. Druhý blok pak začali vloni stavět ve Francii, aby napravili jeho reputaci, ale po roce výstavby už mají nejméně šestiměsíční zpoždění a kopírují všechny chyby, které jsme viděli ve Finsku. Namísto výkladní skříně je to naprosté fiasko, vlajková loď jaderné renesance jde ke dnu.

Jaderný průmysl víc než kdy dříve bojuje o holé přežití. Proto se snaží vyvolat představu, že je klíčem ke snížení skleníkových emisí a k energetické soběstačnosti. A to vyhovuje i mnoha politikům. Vezměte si právě Velkou Británii. Tony Blair a po něm Gordon Brown přišli s rétorikou: je to těžká volba, ale jedině oživení jaderné energetiky vyřeší velké výzvy dneška. Jenže to paradoxně žádná těžká volba není, naopak je to pro ně nejsnadnější cesta, jak se vyhnout potřebným změnám. Oni jsou nuceni reagovat na rostoucí paniku kolem klimatických změn a dovozní závislosti. Okázale vyhlásí program stavby nových reaktorů a udělají z nich hlavní pilíř nové energetické koncepce, takže to vypadá, že problém řeší i za cenu nepopulárních opatření. Ve skutečnosti jim to umožňuje nedělat nic a zachovat status quo. Protože teprve za deset patnáct let — tak dlouho to potrvá, než nové reaktory začnou vyrábět elektřinu — se ukáže, že ničemu nepomohly. Ale to už nebude problém těch, kdo dnes rozhodují. A co hůř, už bude pozdě i na přehození výhybky v politice ochrany klimatu.

Zdá se ale, že — nejen pod vlivem Jamese Lovelocka — ve světě i u nás přibývá příznivců jaderné energetiky i v „zelených kruzích“. Jak si to vysvětlujete?

Především nedostatečně kvalitní žurnalistikou a zdokonalenými PR technikami. Když vás vezmu za slovo, najdu v něm větší část odpovědi: přesně jak říkáte, „zdá se“.

Ve skutečnosti jadernou energetiku prosazuje pár stále stejných jedinců. James Lovelock, který tak činil odjakživa, a Patrick Moore, který opustil Greenpeace před pětadvaceti lety a od té doby se nechává platit, aby hájil největší hrůzy, od odlesňování Amazonie přes toxické chemikálie po jadernou energetiku.

Naopak v prosinci 2008 na klimatické konferenci v Poznani vznikla deklarace odmítající jadernou energetiku jako falešnou odpověď na klimatické změny. Podepsaly ji všechny velké mezinárodní ekologické organizace — WWF, Přátelé Země, Greenpeace — a více než tři stovky dalších z mnoha zemí.

Druhá část odpovědi spočívá právě v nových hrozbách. S tím, jak rostou obavy z klimatických změn — a nutno říci oprávněné —, se lidé přirozeně dívají na věci z nového úhlu a jsou připraveni přehodnotit dosavadní vnímání rizik. Přesně na tuto strunu hraje jaderný průmysl. V tísni pak může leckdo dospět k závěru, že cokoliv je lepší než fosilní paliva. Jenže to je iracionální zkrat, který nebere v potaz fakta. Jak ukázala poslední studie Mezinárodní energetické agentury, i kdybychom zvýšili počet jaderných elektráren do roku 2050 čtyřnásobně, snížilo by to skleníkové emise z energetického sektoru o pouhých šest procent! Vedle eskalace rizik a nedozírných důsledků pro světovou bezpečnost by si to vyžádalo tolik investičních prostředků, že by se nedostalo na efektivnější, rychlejší a čistější alternativy. Sázka na jádro tak nejenže není řešením, ale je nebezpečnou překážkou toho, abychom klimatické změny úspěšně zvládli. Podrobněji jsem k tomuto napsal i čísly doložený článek na svém blogu na Aktuálně.cz.

Jaký optimální energetický mix byste si pro Českou republiku, potažmo EU představoval?

Dlouhodobě, v horizontu let 2050—2060, stoprocentně obnovitelný. To také znamená bezuhlíkový a plně soběstačný. Existují výborně propracované scénáře, které ukazují, že i s využitím již dnes zavedených technologií pro využití energie slunce, větru, vody, biomasy a zemské kůry je tento přechod možný. Střednědobě je dokonce ekonomicky výhodný, protože úspory na nákupu fosilních paliv a uranu několikanásobně vyváží počáteční zvýšené investiční náklady.

Jeden z takových scénářů vloni pro Greenpeace vypracovali experti německého Ústavu pro letectví a kosmonautiku DLR. Nazvali jsme jej Energetická revoluce a byl velmi dobře přijat i v zavedených institucích, jako je třeba zmíněná Mezinárodní energetická agentura OECD. Její i naše čísla se skoro přesně shodují v odhadu, kolik mohou obnovitelné zdroje v roce 2050 dodat energie. Rozdíl je v tom, že podle kon-venčních scénářů spotřeba nadále dramaticky poroste, v diskutovaném časovém horizontu na více než dvojnásobek. Naše vize naopak spočívá v masivním zlepšení energetické účinnosti a snížení spotřeby v bohatých průmyslových zemích.

Můžeme se mít stejně dobře jako dnes a srovnatelné kvality života může v polovině století dosáhnout všech očekávaných devět miliard obyvatel naší planety. Ale nesmíme chtít stále víc — takové zadání totiž není řešitelné ani pomocí tisíců nových reaktorů.

Můžete po dvou letech v Greenpeace zhodnotit, čeho jste v protijaderné kampani dosáhli?

Určitě. S jistým zpožděním, ale přece se nám daří reagovat na PR jaderného průmyslu ohledně klimatických změn, energetické bezpečnosti a dalších aspektů. Vypracovali jsme zbrusu novou strategii, která se jeví jako správná — víme, že vedení jaderných firem situaci analyzuje stejně jako my, jen se ji snaží změnit opačným směrem.

V posledních dvou letech se nám podařilo zbrzdit řadu plánů na nové jaderné reaktory, zrušit financování jejich výstavby bankami, odhalit skandály kolem francouzských projektů nebo viditelně komunikovat naše názory na významných mezinárodních fórech. Za velký úspěch považuji také vnitřní posílení naší kampaně. Nyní jsme akceschopní v klíčových rozvojových zemích, kam průmysl upírá své naděje, když se mu nedaří v Evropě a Severní Americe. Letos třeba otevíráme protijadernou kampaň v Indii.

Jaký je hlavní rozdíl mezi prací v tuzemské neziskové organizaci Hnutí DUHA a mezinárodním Greenpeace?

Po praktické stránce v lepších možnostech ovlivňovat dění: mám k dispozici více zdrojů a koordinuji týmy ve dvaceti zemích světa. Rozdíl je ale i v přístupu k politické práci: Greenpeace si uvědomuje, že vedle předkládání řešení je nezbytná přímá konfrontace, přinášení svědectví a osobní akce — teprve to dohromady vytváří dostatečný tlak na změnu a naději na potřebný posun.

Někteří, včetně vás, neziskovým organizacím vytýkají, že ztratily původní étos a staly se standardními a konformními byrokratickými organizacemi. Nepodléhá Greenpeace tomuto trendu také?

Samopohyb ke konformismu je s věkem přirozený u osob i organizací, Greenpeace není výjimkou. Mohu-li ale srovnávat, docela úspěšně tomu vzdorujeme — také díky skvělým lidem, kteří v organizaci pracují. Přicházejí k nám i noví, oslovení právě původním étosem a legendou v tom nejlepším slova smyslu, a jsou tak jejich pokračovateli. Ne že by bylo všechno ideální, ale celkově si myslím, že se nám daří zmíněnému trendu docela dobře bránit.

Lze porovnat prestiž a vliv Greenpeace v západoevropských zemích s českou pobočkou?

Česká pobočka má kratší historii a působí v jiných kulturních podmínkách, proto nelze srovnávat. Mohu ji však hodnotit v prostředí českých ekologických skupin, a v něm si vede obstojně.

Ještě jedno srovnání: informují západní média o jaderné energetice, respektive o Greenpeace objektivněji než u nás?

Mám čerstvou zkušenost s britskými a finskými médii. Je to zajímavý fenomén, kvalita zpravodajství na toto téma se pohybuje v jistých vlnách. Před pár lety probíhala velká diskuse, poté vlády obou zemí rozhodly postavit nové reaktory, novináři to vzali jako hotovou a rozhodnutou věc. Téma přestalo být zajímavé, prostor k polemice takřka zanikl. Ovšem od loňska, když začaly vyplouvat ekonomické, technické i bezpečnostní problémy a skandály francouzských reaktorů, zájem zase roste.

Podobné to bylo u nás v devadesátých letech s Temelínem. Potíž je v tom, že se kvalita a nezávislost médií v českých zemích rapidně zhoršuje. Takže nevím, jestli se lepšího prostoru, a kdy, dočkáme. Nynější nekritický způsob psaní o jaderné energetice v českých médiích je zoufalý — a podepisuje se to na názorech jinak docela rozumných politiků a osobností.

Myslíte, že pokud v budoucnu vláda schválí ČEZ výstavbu nových jaderných bloků, existuje šance obnovit sílu protijaderného hnutí z 90. let?

Viděl jsem nedávno televizní dokument z protestních akcí proti Temelínu z roku 1994: desítky lidí — v dalších letech se z nich staly stovky — odhodlaných k občanské neposlušnosti, podpora obyvatel z okolních obcí, řada tváří dnešních špičkových politiků, upřímný idealismus, zodpovědnost a vědomí potřeby postavit se špatnosti. Vzhledem k tomu, kde se nacházíme dnes, to vypadá jako neskutečný sen.

Šance dospět k něčemu podobnému existuje, ale nepůjde to bez širších změn ve společnosti — včetně kvalitnější novinařiny, oživení pozitivní hodnoty ideálu a přijetí aktivní zodpovědnosti za svět kolem sebe.

Kromě práce pro Greenpeace a WISE ještě od roku 2006 koordinujete iniciativu Stop přehradě. Nakolik nyní hrozí, že na tuzemských řekách vyrostou kvůli takzvaným Plánům oblastí povodí desítky nových přehrad?

Již několikrát se nám podařilo úspěšně intervenovat a tyto plány ovlivnit. Když jsme se tomu začali věnovat, šlo o více než dvě stovky přehrad, beze zbytku převzatých z megalomanských socialistických plánů šedesátých a sedmdesátých let. Skvělý kšeft pro betonářské firmy. Aktualizovalo se jenom zdůvodnění jejich potřeby, tentokrát s odvoláním na klimatické změny.

Díky naší kampani byly vodohospodářské plány výrazně upraveny. Do budoucna již není možné nové přehrady tiše schválit a bez vědomí stovek dotčených obcí je nadiktovat do územních plánů v podobě stavebních uzávěr, což by se bez našeho úsilí stalo.

Zastánci přehrad teď změnili taktiku a snaží se vrátit různými okny a skulinami, ale my je sledujeme. Hrozba trvá, nicméně ať to dopadne jakkoliv, jistě to nebude v takovém rozsahu a tak brutálně, jak ministerstvo zemědělství navrhovalo v roce 2006.

Neobáváte se ale, že hustá síť menších nádrží na pitnou vodu bude v budoucnu pro Česko nezbytností?

Proč bych se měl obávat? Budou-li některé nádrže opravdu potřebné, ať se postaví. Vzhledem k tomu, že klimatické změny považuji za zásadní problém o mnoho déle než české vládní instituce, se tomu rozhodně bránit nebudu. Co jsem ale zatím viděl v návrzích, byly jen desítky let staré technokratické plány v novém kabátku, které ani z hlediska kompenzace klimatických změn zkrátka nedávaly smysl.

Na veřejném projednávání jsem prohlásil, že jsem připraven ustoupit a výstavbu nezbytných nádrží podpořit, pokud uvidím, že česká vláda a instituce berou klimatické změny opravdu vážně, nikoliv jen jako zástěrku. To mimo jiné znamená, že začneme jako stát výrazně snižovat skleníkové plyny už v nejbližších letech. Není legitimní o sto šest přikládat pod kotlem, a pak s odvoláním na veřejný zájem likvidovat desítky nebo i stovky obcí, protože se udělalo příliš horko.

Do roku 2005 jste byl předseda Strany zelených. Co považujete za největší chybu, které jste se v této pozici dopustil?

Pouštěl jsem se do podniku, který nebyl dostatečně zajištěný — obrazně řečeno jsme vykrváceli a byli vyhladověni. Podcenil jsem odpor struktur, na něž projekt strany usilující o změnu systému narazí. V některých rozhodujících chvílích jsem byl také málo rázný, choval jsem se příliš jako beránek. Přecenil jsem například ochotu Martina Bursíka hledat dohodu a uzavřít kompromis. Ukázalo se opakovaně, že on lidi jiných názorů prostě musí z vedení strany nejen odstranit, ale také je pokud možno osobně zničit.

Přesně totéž říkali oponenti vašeho tandemu s Jakubem Patočkou…

O jakém tandemu to mluvíte? Jsou mýty, které sice neodrážejí skutečnost, ale přesto se stanou zažitými schématy. Tohle je jeden z nich. Jakub je můj blízký přítel, v mnohém se shodneme, ostatně nikoliv náhodou jsme společně založili a deset let vedli Hnutí DUHA. Ale stejně dlouhou dobu už jdeme každý svou cestou, řadu věcí vidíme odlišně. Ve Straně zelených demokraticky rozhodovaly volené orgány, většiny předsednictev se Jakub neúčastnil ani jako host, ostatně měl dost svých starostí v rodině i s Literárními novinami.

Další takový mýtus se týká mých údajně nedemokratických praktik. Jsou to nesmy-sly a snad to mým někdejším kritikům po zkušenosti s Bursíkem dochází, ale vydalo by to spíš na samostatný rozhovor. Asi by stálo za to někdy ty věci písemně shrnout, alespoň jako záznam, menšinový pohled pro případné zájemce.

Tedy stručně: jaké nesmysly máte na mysli?

Například jsem jako předseda usiloval, a to úspěšně, pouze o vyloučení dvou členů: Emila Zemana a Dalibora Vachulky. Stáli za mnohamilionovými machinacemi a zadlužením stany v dřívějších letech. Je příznačné, že Martin Bursík pak s nimi za mými zády jednal, protože proti mě hledal spojence za jakoukoliv cenu.

Republiková rada, tehdy padesátičlenný reprezentativní orgán strany, také hlasovala pro napomenutí několika členů, kteří v rámci evropské volební kampaně veřejně napadali naši stranu a vyzývali k volbě jiných kandidátek. Existuje nahrávka z jednání s touto vnitrostranickou opozicí, je pořízená se souhlasem všech účastníků. Jako předseda jsem jim nabízel splněních všech požadavků výměnou za to, že utlumí své veřejné vystupování před volbami. Odmítli.

Také jsem prý zakládal fiktivní organizace a nabíral mrtvé duše — ve skutečnosti byla zpochybňována jediná stranická pobočka v Novém Městě, tito fiktivní lidé pak dva roky odváděli většinou práce v kraji Vysočina, jedna údajně mrtvá duše dokonce pracovala jako celorepublikový organizátor kampaně do evropských voleb.

No a pak byl svou základní organizací vyloučen Milan Horáček. Její schůze tak ale rozhodla navzdory mému naléhání a intervencím. Už se mi nepodařilo zvrátit nahromaděnou frustraci stranických kolegů z toho, že Milan Horáček ignoroval pravidla demokratického rozhodování, choval se jako říšský protektor a ve snaze diktovat, jak má rozhodovat vedení strany (do kterého mimochodem odmítl kandidovat), nevybíravě vyhrožoval třeba i členům předsednictva.

Na nedávném vládním angažmá SZ nenacházejí mnozí dosavadní sympatizanti takřka nic prospěšného. Dokážete něco alespoň mírně pozitivního najít vy, důsledný kritik současného vedení SZ?

Ale ovšem, uhájení bezzásahových zón v Národním parku Šumava, například. Jenže tragických kompromisů — vlastně ani ne kompromisů, ale úplného popření volebního i politického programu — bylo tolik, že zcela vymazaly dílčí úspěchy. Strategické chyby a strukturální vady dnešní Strany zelených považuji z hlediska dlou-hodobého a systémového vlivu zelené politiky za zničující. Dost možná, že potrvá celou další éru, než zelená politika u nás dostane další šanci.

Na konci 90. let se říkalo, že snaha prosadit ekologické reformy a zelený program skrze zavedené strany se ukázala jako nereálná. Na konci nultých let jsme v situaci, kdy je zelené politické hnutí rozštěpené na Stranu zelených, její frakci Demokratickou výzvu, Demokratickou stranu zelených a hnutí Zelení. Jak z toho ven? Zakopat válečné sekery, jestli je to vůbec možné, nebo se pokusit znovu „kultivovat“ velké strany?

V danou chvíli nacházím největší možnost ovlivňovat veřejné dění z pozice občanského sdružení, povzbuzovat k aktivitě jednotlivce a vyvíjet tlak na politické strany zvenčí. Zároveň má smysl udržovat síť podobně smýšlejících lidí a zvolna budovat nové politické hnutí.

Vrátíte se někdy do stranické politiky?

Je to možné. Nebylo by to ale kvůli osobní zálibě v politice nebo snaze se rehabilitovat, ale kvůli potřebě kvalitní zelené politiky samotné. Myslím, že bez změny systému a způsobu politiky nemá naše civilizace šanci zvládnout problémy, před nimiž stojíme. A za to cítím zodpovědnost, protože normálně bych radši pěstoval jabloňový sad, choval v něm ovce a včely, četl knihy a věnoval se fotografování.

Když teď hodně jezdíte po světě, nechybí vám klid vaší venkovské (bezmála) samoty v Chytálkách?

Chybí. Mám ale svoji vlast rád a určitě se tam vrátím.

Vzhledem ke globálnímu záběru Greenpeace také patrně čas od času létáte. Nemáte výčitky z „tloustnutí“ své ekostopy?

Ovšem, protože právě létání mne velmi zlobí. Dnes lidé cestují i z Prahy do Amsterdamu letadlem, aniž by museli — a už se bere jako normální létat na každou dovolenou kamsi do exotických míst! V Greenpeace je zakázáno létat na krátké vzdálenosti a já dávám přednost vlaku všude, kam se dá dojet po kolejích do čtyřiadvaceti hodin — to pokryje velkou část Evropy.

Ale vzhledem k tomu, že vedu globální projekt, musím někdy cestovat i na jiné kontinenty. Jedná se o dva nebo tři daleké lety ročně, jejichž dopad odhaduji na zhruba šest tun oxidu uhličitého. Na druhou stranu žije naše rodina dosti skromně. V pětičlenné domácnosti spotřebujeme ročně 1500 kilowatthodin elektřiny, tady v Nizozemí máme smlouvu s dodavatelem zelené elektřiny, dodávané stoprocentně z větrných turbín. V Česku jsme topili dřevem, tedy bez negativního vlivu na klima. Tady pálíme zemní plyn, kterého spotřebujeme méně než dva tisíce kubíků ročně — to představuje méně než jednu tunu oxidu uhličitého na osobu. Aniž bych na to hřešil — své cesty pečlivě zvažuji — naše rodina i s mými cestami zatěžuje klima asi polovinou toho, co je český průměr.

O vašich dětech je známo, že v Amsterdamu chodí rády do školy. Čemu by se mohlo české školství od holandského přiučit?

Ono by stačilo, aby konečně začalo následovat tři sta padesát let staré metody českého učitele Jana Amose Komenského. Tady v naší škole na prvním stupni trvá výuka od půl deváté do půl čtvrté, a přesto se tam děti nenudí, po škole a učitelích se jim stýská i o prázdninách. Neznámkuje se, děti se do výuky velmi aktivně zapojují, úkoly řeší samostatně v malých skupinách — učitel jim jen ukazuje cestu, povzbuzuje a chválí. Funguje to výborně.

A na závěr ještě naši tradiční otázku: V jaké společnosti teď, téměř 20 let po Listopadu, podle vás žijeme?

Ve společnosti, z jejíž elity prakticky vymizel ideál, porozumění pro hodnotu solidarity a oběti — to vše se dokonce stigmatizuje jako něco nežádoucího, podivného, směšného. Podívejte se na politickou reprezentaci, copak je tam někdo inspirující, se zajímavou vizí, schopný prolamovat zaběhnutá schémata, vést podnětnou diskusi? To mohla a měla být role pro Stranu zelených, kdyby ji Martin Bursík neurval pro svůj pragmatický výtah do vlády.

Je to tím obtížnější, čím zoufalejší je úroveň médií, která jsou pro kvalitu takové debaty potřebná. S údivem jsem nedávno shledal, jaké podnětné texty se u nás tiskly v šedesátých letech a jaké vysoce intelektuální spory, například Václava Havla a Milana Kundery, vyvolávaly mezi lidmi odezvu a reakce.

Nechci působit jako staromilec skuhrající na poměry, ale zájem a ochota lidí uvažovat o tom, kam směřujeme, co chceme, co prospívá a co škodí, a postavit se za dobrou věc byla před dvaceti lety na výrazně lepší úrovni, než je dnes. Od roku 1989 jsme využili svobody k tomu, že jsme se ještě více vzdálili kvalitě dialogu i nadějím na lepší život, které jsme měli v roce 1968. Příliš mnoho věcí se dnes řídí osobním pragmatismem kombinovanými se ztrátou trpělivosti a pokory. Za úspěšný život se vydává sběr zábavných zážitků, materiálního bohatství a moci.

Zároveň věřím, že se věci zase otočí. Jen se bojím, že oživení ideálů a hodnot přijde teprve s těžkými turbulencemi a globální krizí, na niž máme zaděláno a do které se bezhlavě řítíme. Mluvím nejen o krizi ekologické, způsobené klimatickými změnami, ale i společenské plynoucí z oslabení kulturních institucí a antagonizující globální politiky. Nevím, jestli to přečká naše civilizace, ale pevně doufám, že to přispěje k obnově lidství. V tom je naše velká naděje.

Rozhovor připravil Vít Kouřil. Publikoval jej časopis Sedmá generace.

Rozhovor, který vedl Antonín Pelíšek, publikovalo jihočeské vydání deníku Mladá Fronta v roce 2008.

Jan Beránek, Greenpeace International, Ottho Heldringstraat 5, Amsterdam – stojí na zelené vizitce. Vysoký štíhlý muž v obleku ani trochu nevypadá na to, že se počátkem devadesátých let minulého století přivazoval řetězy před vchod do Jaderné elektrárny Temelín. Na klopě saka se mu leskne zlatý odznáček hnutí Greenpeace. „Mám besedu se studenty v Českých Budějovicích, ale podobné akce nedělám často." usmívá se. Je jediným českým zástupcem v ústředí Greenpeace v holandském

Amsterdamu, kde žije s rodinou už rok a půl.


Máte tři malé děti. Nejstarší dceři je jedenáct a nejmladšímu synovi pět a půl. Jak se žije mladé rodině v takovém městě?

Nejsem v Amsterdamu prvně, spíš si zvykají děti a žena. Jsou u mě od loňského září, to znamená, že děti mají za sebou první školní rok.

I nejmladší syn?

V Holandsku je škola povinná od čtyř let. První a druhá třída jsou spíš přípravné, něco na způsob naší mateřské školky. V učebně mají třeba pískoviště. Vybrali jsme mezinárodní školu s anglickou výukou. Jsou v ní děti ze všech kontinentů.

V čem spočívá vaše práce?

Mám na starosti projekt zaměřený na jadernou energetiku v rámci kampaně, která se věnuje klimatickým změnám. Ty jsou pro nás nejdůležitější téma, celá organizace na ně věnuje až dvě třetiny prostředků. Pracujeme ve čtyřech blocích: Ukončení výstavby uhelných elektráren, které mají největší podíl na emisích kysličníku uhličitého, a propagaci energetické revoluce. Dále máme scénář, jak do roku 2050 vyměnit mix zdrojů energie tak, aby světové imise skleníkových plynů klesly na více než polovinu. Kampaň je zaměřená i na automobilový a letecký průmysl, což je nejrychleji rostoucí oblast znečištění. Čtvrtý sektor se věnuje jaderné energetice, kterou chceme zastavit.

Jakou nabízíte variantu za tyto elektrárny?

Obnovitelné zdroje. Odborné publikace ukazují, že mají potenciál snížit skleníkové plyny oproti jaderné energetice více než čtyřikrát.

Povězte mi ještě něco o vaší práci v Amsterodamu.

Jsme globální organizace s kancelářemi v osmadvaceti zemích světa. Pracuji v ústředí, kde se snažíme korigovat aktivity třeba v otázce klimatických změn, ochrany velryb nebo pralesů. Takové věci se nedají řešit na úrovni jednotlivých zemí. Na ústředí je asi sto dvacet zaměstnanců, z České republiky jsem tam jediný. Je to asi desetina lidí z celé organizace. Jedna z našich poboček je i v České republice. K tomu máme asi 2,8 milionu příznivců, kteří nám na činnost přispívají.

Jsou to bohatí sponzoři?

Vůbec ne. Naše politika vyplývá z potřeby nezávislosti. Abychom nebyli obviněni, že za někoho takzvaně kopeme. Zásadně nebereme peníze od vlád nebo od státních dotačních programů. Ani od firem nebo jiných organizací. Hospodaření je založeno na drobných darech od jednotlivých fyzických osob. Třeba v Česku je to dvacet tisíc členů, kteří měsíčně platí až sto korun. Někteří jednotlivci dávají i víc. Nikdo z nich nám ale nediktuje, co máme dělat.

Prohlašujete, že při dnešním životním stylu civilizace zanikne. Nepřipadáte si někdy jako svědci Jehovovi?

Osobně si tak nepřipadám. To ale musí hodnotit člověk z venčí. Vnitřně jsem hodně spokojený, protože úroveň třeba vědecké práce u nás je špičková. Spolupracujeme s předními světovými odborníky. Jsem přesvědčený, že prezentujeme věci, které jsou mnohem víc fundované, než vidíme třeba na politické scéně. Zvláště v České republice se používají populistické argumenty podpořené dílčími zájmy.

Vždycky si vás spojuji s jižní Moravou a Brnem. Podobně jako další ekologické aktivisty. Je to jen souhra náhod, že jsou ekologové z Moravy?

Na jižní Moravě žiju a v Brně jsme zakládali s přáteli Hnutí DUHA s Jakubem Patočkou v roce 1989. V prvních letech sc k nám dávali hlavně lidé z Brna nebo Jihomoravského kraje.

V roce 1989 jste museli být ještě ilegální organizací.

Rok jsme fungovali v podzemí. Chtěli jsme něco dělat pro životní prostředí, začali jsme v Českém svazu ochránců přírody. To byla vedle Brontosaura jediná organizovaná možnost. Jenomže tam se všechno bralo jen formou zábavy a her. Když jsme chtěli dělat něco opravdového, tak nás vyloučili pro velkou aktivitu. Řekli jsme si, že si založíme organizaci vlastní.

Zažil jste dokonce i epizodu ve špičkové politice. Jak jste se tam cítil?

Do roku 2003 jsem byl v Hnutí DUHA, z toho tři roky jako ředitel. S kamarády jsme se potom pokusili o reformu Strany zelených, která byla v té době strašně prolezlá estébáky a nacházela se doslova v troskách. Do roku 2005 jsem byl jejím předsedou. Pak nás odstranili a dostal jsem nabídku od Greenpeace, kde jsem nejdříve rok a půl pracoval pro střední a východní Evropu.

Odešel jste po souboji s Martinem Bursíkem. Něco vám přečtu: Strana zelených vyslovila důvěru Ivanu Langerovi, který navzdory svému mandátu provádí čistky ve vedení policie. Strana zelených vyslovila důvěru Sašovi Vondrovi, který prosazuje vybudování americké raketové základny. Obsah trojkoaliční smlouvy, podepsané předsedou Bursíkem, znamenal úplný rozchod se zeleným programem...

To jsou moje slova před třemi lety. Pořád se potvrzují, i když to někdo může brát jako zaujatý názor. Zůstávám jako řadový člen strany, ale u Greenpeace toho mohu ovlivňovat víc. I když mě napadá, že i to je určitá politická práce založená na konceptech státních politik a obhajování témat v parlamentech.

U zrodu Hnutí DUHA vás bylo několik mladých nadšenců. Teď besedujete se studenty. Jak hodnotíte dnešní mladé lidi podle jejich zájmu o ekologii?

Aktivní zájem o toto téma mělo při besedě na českobudějovické pedagogické fakultě asi šest studentů. Problém je ale v celé společnosti. Potvrzují mi to i kamarádi, kteří někde učí. Mladí chtějí všechno hned a zajímají je hlavně peníze a konzum. Navíc je k tomu nutí i systém. Berou si půjčky na bydlení, ty pak musí splácet a nemohou se věnovat dobrovolné činnosti. Pokud to srovnám s devadesátými lety minulého století, je ochota angažovat se zadarmo výrazně menší.

To odpovídá nedávnému průzkumu MF DNES, podle něhož i mladí lidé sympatizující se Stranou zelených dávají přednost hodnotám, jako je výše platu, majetek, auto.

S tím nelze než souhlasit. Bohužel.

Vzpomínáte ještě na tábory kolem Temelína před patnácti lety?

Určitě. Měli jsme tam stovky lidí. Třeba se zase dáme dohromady. Společnosti se pohybuje od extrému k extrému, teď je kyvadlo hodně vychýlené ke konzumu a spotřebě. To ale není udržitelný stav. Myslím si, že změna přijde hodně brzy, protože ekonomická krize předpoklady pohodlného života otřese. Je otázkou, co nastane potom. Totalitní vlády? Nebo štvanice na ekology, protože se jim připisuje, že právě oni stojí konzumu v cestě? Zároveň přijde i naděje. Lidé budou okolnostmi donuceni se víc zajímat o přírodu i pomáhat si navzájem.

Žijete sám jako ekolog?

Hodně cestuji, ve volném čase fotím. Snažím se co nejvíc jezdit vlakem, auto už delší dobu kvůli poruše nepoužívám. Na Moravě jsme bydleli na polosamotě v rodinném domku. Nemáme televizi a naše pětičlenná domácnost spotřebuje za měsíc sto kilowattů elektřiny - to je čtyřikrát méně než celostátní průměr. Letadlo využívám jen v krajním případě, když musím pracovně do Afriky nebo do Asie.

A v Holandsku?

Pronajali jsme si na pěkném místě malý byt se dvorkem, víc nepotřebujeme. A ani z jednoho platu nemůžeme. Hned za rohem máme park, kde jsou pro děti farmy se zvířaty. V Amsterdamu je spousta parků a dětských hřišť, město o ně pečuje. Dokonce tam dostávají děti zadarmo i občerstvení. Jsou tam široké ulice a domy mají předzahrádky s květinami. Nedávno se nám stalo, že u našeho bydliště dělala místní radnice na toto téma dokonce anketu, souhlasili jsme a město nám takovou zahrádku také připravilo. Tak nějak si představuji správnou komunální politiku.

Greenpeace každý vnímá jako agresivní ekology, kteří zastavují velrybářské lodě a blokují velké stavby. Svého času jste dělal něco podobného u Temelína jako předák Hnutí DUHA. Poutali jste se před vchodem k železnému potrubí řetězy. Bylo to rozumné?

Podobné akce odpovídají naléhavosti situace. Předminulý týden jsme blokovali stavbu uhelné elektrárny v Anglii. Blokády jsou vidět, berou je novináři. Vloni jsme zastavili dopravník uhlí elektrárenské společnosti, která nás pak zažalovala kvůli ušlým ziskům. Soud jsme vyhráli. Byl to průlomový rozsudek. Experti totiž dosvědčili, že daleko větším zločinem je plánovat takové projekty, které ničí klima. Uznali naši obhajobu, že jsme jen bránili ještě větší škodě.

Chystá se dostavba temelínské elektrárny. Připoutal byste se před její branou znovu?

Myslím si, že by se taková akce udělat měla. Samozřejmě ne bez přípravy a snahy ovlivnit dění jinak. Je totiž alarmující, že se na jihu Cech mají stavět za mnoho miliard další dva reaktory, když by ty peníze šly využít jinde. Vím, že se najdou skupiny lidí, kteří nás nazývají teroristy. Podle mě jsou teroristy ti, kteří podporují rozvoj automobilové a letecké přepravy. Narušují tím klima do té míry, že jim lze přičíst statisíce obětí umírajících při hurikánech a záplavách, suchu či nedostatku pitné vody.

Tento rozhovor vedla Kateřina Perknerová a publikoval jej deník Právo v květnu 2003.

V sobotu byly oba bloky jaderné elektrárny Temelín poprvé spuštěny na plný výkon. Vyvěsil jste doma černou vlajku?

Ne. Otázka Temelína je pro mne dlouhodobá věc, které se věnuji třináct let. Jeho plné zprovoznění považuji za nešťastnou, nicméně nikoliv nevratnou věc.

Takže už nejste pro odstavení Temelína, jeho zakonzervování?

Jsem určitě pro, aby jaderná energetika a konkrétně Temelín byly posuzovány z hlediska rizik, která přinášejí, a nezbytnosti výroby elektřiny. Z tohoto pohledu je Temelín zbytečný, protože ČEZ exportuje víc elektřiny než Temelín vyrobí. Naopak bezpečnostní rizika s ním spojená, ale i problematika radioaktivního odpadu nejsou vyvážena naléhavým společenským přínosem. Temelín by tedy měl být uzavřen.

Jako ekolog byste ale měl slyšet na argument, že díky Temelínu se bude moci utlumovat provoz tepelných elektráren, a jako politik na předpoklad zlevnění elektřiny.

To jsou argumenty, které padaly v devadesátých letech minulého století, aby přesvědčily veřejnost o potřebě výstavby Temelína, ale jsou to důvody nepravdivé. Ve skutečnosti i po spuštění Temelína tepelné elektrárny běží na plný výkon a ČEZ veškerou jejich produkci vyváží do zahraničí, protože jako obchodní firma má zájem na co největší produkci a exportu elektrické energie. Pokud jde o cenu, jde o další podvod českých politiků a ČEZ, kterého se dopouštěli vůči veřejnosti. Náklady na výrobu elektřiny v Temelínu jsou totiž vyšší než v ostatních českých elektrárnách, a proto rozhodně nemohou vést ke sníží její ceny.

Zastavme se u síly těch argumentů. Jako předseda Hnutí Duha jste byl u všech protitemelínských akcí. Když jste se stal předsedou Zelených, mluvčí Temelína Milan Nebesář o vás prohlásil, že jste na něj působil jako „člověk nevyrovnaný, rozpolcený a nepřístupný k debatě, který nemá utříděné myšlenky a silné argumenty“. Co vy na to?

To jsou věci, které musejí posoudit jiní. Myslím ale, že moje argumenty proti Temelínu jsou silné a věcně podložené.I v debatách, v nichž jsem se střetl s vedením Temelína a konkrétně panem Nebesářem, jsem dokázal řadu posluchačů přesvědčit, že oni nemají pravdu. Pokud slibovali útlum tepelných elektráren v Severních Čechách a zlevnění elektrické energie, prostě vědomě uváděli lidi v omyl jen proto, aby obhájili svůj projekt.

Z ekologického hnutí jste postoupil do politiky, takže pojďme k názorům vašich kolegů. Například bývalý soc. dem. ministr životního prostředí Miloš Kužvart vaše vítězství na sjezdu Zelených nechtěl ani komentovat, protože „bych se dopustil spousty urážek“. Podle něj se váš tým do čela strany dostal „nefér způsobem a netvoří ho lidé, s nimiž bych chtěl spolupracovat“. Nemrzí vás takové odsouzení od bývalého ekologického aktivisty?

Mrzí. Samozřejmě se s ním chci sejít, abychom si ty věci vysvětlili osobně. Neberu to ale jako záležitost, na níž bych měl potřebu veřejně reagovat. Na politické scéně je totiž také řada lidí, kteří vývoj ve Straně zelených uvítali. Pokud jde o obvinění, že jsme se dostali do vedení strany nefér způsobem, tak to bych ovšem rád osvětlil.

Na to dojde. Ještě ale k názorům politiků. Je fakt, že lidovecký ministr životního prostředí Libor Ambrozek nazval vaše zvolení „krokem správným směrem“ a místopředseda unionistů František Pelc se svěřil, že „máme stejný názor na ochranu životního prostředí a budeme rádi spolupracovat“. Budete se právě na tyto dvě strany jako na eventuální budoucí partnery orientovat?

Ještě bych k nim připojil třetí parlamentní stranu, tedy sociální demokracii, z níž jsme také zaznamenali příznivé reakce.

Když ne od exministra životního prostředí, tak od koho?

Například vím, že to přivítali Luboš Zaorálek a Vladimír Špidla. Osobně jsem s nimi ale ještě nemluvil. My chceme spolupracovat se sociálními., křesťanskými a liberálními demokraty, čili se současnou vládní koalicí. Ty důvody jsou programové, i když my klademe větší důraz na řešení ekologických otázek, integraci menšin nebo razantnější přístup ke vzdělání. Shodu s nimi budeme hledat především na prohlubování demokracie u nás. Myslím, že společnou řeč nalezneme ve věci omezování klientelismu nebo rozšiřování prostoru pro zapojování lidí do rozhodování o věcech veřejných, a to nejen v otázkách ekologických, ale třeba i při ochraně památek řešení sociálních problémů.

Předloni jste podepsal s tehdejšími předsedy KDU-ČSL a US-DEU Cyrilem Svobodou a Hanou Marvanovou Brandýskou deklaraci. V ní jste se zavázali prosazovat zlepšení podmínek pro práci občanských spolků. Co jste za dva roky prosadili?

Já jsem to tehdy podepisoval za občanské iniciativy, takže my jsme spíš očekávali pokrok od našich partnerů z politických stran, a to včetně ČSSD, neboť tehdy proběhlo i Brandýské fórum s Vladimírem Špidlou. Konkrétních závazků tam bylo asi pětadvacet a myslím, že to jde sice pomalu, ale některé se daří postupně naplňovat.

S těmi závazky je vždycky potíž, že? Kupříkladu Strana zelených před volbami slíbila, že čtvrtinu peněz ze státního příspěvku, tedy téměř tři milióny korun, věnuje na založení nadace pro rozvoj demokracie a občanské společnosti. Také lákala vidinou sto deseti tisíc vysázených stromků. Jenže stromek není vysazený ani jeden a místo fungující nadace máte pokladnu, z níž zmizelo přes šest miliónů.

Je to tak, že minulé vedení Strany zelených po volbách bohužel nedokázalo dané sliby plnit, nepokračovalo ve spolupráci s občanskými iniciativami, naopak řada členů předsednictva se snažila zakopat na svých pozicích a oddalovat jakékoli změny. Považuji za velmi pozitivní, že straně se skutečně podařilo prosadit zásadní obrat, do jejího vedení byli zvoleni úplně noví lidé, kteří nejsou nijak spojeni s minulostí Zelených, ať už jde o podezřelé finanční machinace nebo neschopnost komunikovat s veřejností. My jsme ve funkci asi měsíc a pochopitelně se hlásíme ke všem předvolebním slibům. Máme před sebou více než tři roky pro jejich splnění a já jako předseda garantuji, že slovo dodržíme.

Otázka je, zda vůbec budete schopni existovat, když z 11ti miliónového příspěvku za volební výsledky nemáte k dispozici ani korunu, neboť účty vám zablokovala policie.

Policie zablokovala na účtech asi 6,5 miliónu korun, které ještě před volbami neoprávněně převedl z hlavního účtu Emil Zeman. S těmito prostředky sice nemůžeme nakládat, ale brzy by se měly straně vrátit.

Kdy?

To záleží na pražském státním zastupitelství, ale i my k tomu činíme důležité kroky. Aby se podobné věci v budoucnu nemohly opakovat, přijímáme jasná ekonomická pravidla a vnitřní směrnice, kdo může nakládat s penězi a kdo to bude kontrolovat. Zároveň přistoupíme k transparentnosti hospodaření strany: zprávy o něm budeme pravidelně zveřejňovat na internetu.

O změnu ve straně usilovala především tzv. Tmavozelená platforma, s níž jsou spojena vedle vašeho i jména veřejně známých osobností, jako jsou Fedor Gál, Michael Kocáb, ale také Petr Uhl a Jakub Patočka, čili lidé se silným sklonem k občanské angažovanosti. Přesto například publicista Ivan Brezina uvedl, že nové vedení Zelených se strany zmocnilo pučistickou metodou, dokonce to nazval politickým terorismem. Cítíte se pučistou?

Neudělali jsme nic špatného. Pokud jde o výrazy jako puč, tak musím říci, že sice proběhl mimořádný sjezd strany, ale byl svolán v souladu se všemi zákony, dokumenty i stanovami a šlo o sjezd velmi demokratický. Účastnil se ho každý druhý člen strany, což je značně neobvyklé, velkou většinou hlasů bylo zvoleno nové vedení, takže náš mandát je silný (na dubnovém sjezdu Zelených Jan Beránek získal 173 hlasy z 249 - pozn. red.). Ivan Brezina to zřejmě nazývá politickým terorismem proto, že nefunguje jako nezávislý novinář, ale jako člověk, který v minulosti prokazatelně psal na zakázku různých průmyslových lobby a snažil se poškozovat ekologické iniciativy a teď si za svůj terč vybral Stranu zelených. My na pana Brezinu budeme podávat kvůli jeho výrokům žalobu na ochranu osobnosti.

Čili odmítáte Brezinova slova, že jste s Patočkou násilně vtrhli do kanceláře Zelených, vyměnili v ní zámky, že jste sjezd zmanipulovali jeho přesunutím z Karlových Varů do Brna, kde měla Tmavozelená platforma větší počet příznivců?

To jsou opravdu lživé výpady, které budeme řešit soudní cestou.

Budete dál stavět na lidech spojených s tmavozeleným proudem, které lze ideově řadit nalevo, do středu i napravo?

Myslím, že Tmavozelenou platformu jako takovou není třeba zveličovat. Šlo o jednu ze součástí procesu, který začal už před parlamentními volbami a vedl k přílivu nových lidí, jichž ale nebyla většina. Nové vedení totiž podle mne dokázalo přesvědčit i řadu dlouhodobých členů, že stranu dokáže vést lépe. V tuto chvíli hovořím jenom o Straně zelených, žádné její odstíny už není třeba odlišovat. To, že naše příznivce lze názorově řadit k různým částem politického spektra, asi bude trvat nadále, neboť Zelení se nechtějí vyhraňovat ani levicově ani pravicově. Myslím, že tyto ideologické koncepty mají své kořeny v minulých staletích a nyní už jsou z velké části překonané. Civilizační problémy, před nimiž stojíme, se musejí řešit jinak. Recepty musíme hledat na základě jiných východisek. V některých případech budeme hledat řešení spíš tradičně levicová, v jiných zase pravicová.

Přesto ve svém programu odmítáte spolupráci s ODS a KSČM. Podle vás se v těchto stranách nenajdou lidé chtějící řešit civilizační problémy?

Tento bod našeho programu právě ukazuje, že se nevyhraňujeme ani doleva, ani doprava. Respektive pokud se nějak vyhraňujeme, tak proti stranám, které blokují rozvoj demokracie a jsou ve vleku klientelismu a jejichž členové jsou velmi často pod vlivem nějakého osobního nebo skupinového prospěchu. My se tedy vyhraňujeme vůči současnému stavu panujícímu v ODS a KSČM, protože s nimi bychom programovou shodu hledali velmi těžko.

Vyhraňovat se proti některým stranám je ale dost málo. Ani s prosazováním ekologických kritérií politická strana nevystačí. Co kromě hesla o trvale udržitelném rozvoji chcete lidem nabídnout?

Chci to uvést na pravou míru. Už do voleb šla Strana zelených s programem, který stavěl na třech pilířích. Ty priority se jmenovaly Zelená pro demokracii, Zelená pro modernizaci a Zelená pro vzdělání. My se snažíme, aby naše strana nebyla jen tradičně ekologická, ale aby dokázala předkládat moderní řešení v oblasti vzdělání, integrace menšin, zahraniční politiky.

Zastavme se u toho, co je klíčem k naší budoucnosti, tedy u zahraniční politiky. Vy jste zastánce federalistického uspořádání v EU. Jak si představujete její fungování?

Mělo by jít o Evropu, která by rozhodně nebyla postavená jenom na spolupráci ekonomické, tedy Evropu před Maastrichtem, kam se ji snaží dostat ODS. My vidíme, že současná Unie má řadu nedostatků a konkrétních problémů, například jde o zemědělství nebo dopravu. Tyto sektory je nutné reformovat i v rámci EU, nicméně z dlouhodobého hlediska je třeba hledat jejich řešení právě na půdě EU, nikoli v prosazování existence silných národních států a Unie pouze jako prostředku pro funkčnost volného trhu. Proto chceme, aby se EU federalizovala a společně reformovala ty oblasti, které jsem třeba zmiňoval. Výhledově by měla mít jednotnou zahraniční politiku a armádu, aby v globalizovaném světě dokázala být silnou velmocí, která ovšem nebude hájit svoje imperiální zájmy, ale bude se snažit prosazovat třeba mírová řešení konfliktů.

Neobáváte se, že ztrátou části národních pravomocí, řečeno s Cyrilem Svobodou, přenesením sdílené suverenity, přijdeme o českou identitu?

Záleží na tom, do jaké Evropy budeme naší suverenitu vkládat. Řešení je podle mne v přenášení suverenity na EU, ale zároveň ve snaze věci v Unii aktivně posouvat dál, tudíž neodevzdávat pravomoci pasivně, ale mít aktivní plán překračující dnešní horizont vnímání EU. Zkvalitňování Unie je zásadní pro to, abychom dokázali řešit globální problémy ať už jsou to klimatické změny, globální chudoba v rozvojovém světě nebo světový terorismus.

To vám asi politika současné washingtonské administrativy není moc blízká?

To opravdu není, protože jak v případě zásahu v Iráku, tak v případě různých mezinárodních jednání vláda USA vystupuje jako velmi konzervativní síla, která se snaží prosazovat jenom úzce chápané národní zájmy Spojených států a hatí spoustu nezbytných kroků. Konkrétně jí vytýkám kromě nepřiměřeného zásahu v Iráku přístup k jednání o klimatických změnách, které USA zablokovaly. Také mohu zmínit její vystupování na konferenci v Johannesburgu, kde stála na straně velmi konzervativních sil, které nebyly ochotné řešit například otázku ženské obřízky a dalších lidských práv. V tuto chvíli proto vidím hegemonii USA spíš jako problematickou než přínosnou, a proto by bylo dobře, kdyby Evropa dokázala být jakýmsi protihráčem Spojených států, aby dokázala vyvažovat jejich postavení.

Předpokládám, že kritikou nebudete šetřit ani prezidenta Václava Klause, který se, kromě jiného, profiluje jako nepříznivec evropského federalismu.

Myslím, že kdyby Zelení byli zastoupeni v parlamentu při prezidentské volbě, tak by Václav Klaus nebyl na Pražském hradě. Vidím ho totiž jako člověka, který v devadesátých letech ukázal, že není vhodnou osobou pro prezidentskou funkci.

Kvůli jeho výrokům na adresu ekologických hnutí nebo kvůli jeho působení v čele ODS a vlády?

Beru to samozřejmě z hlediska ekologického, neboť Václav Klaus se vyznamenal výroky typu, že ekologické problémy neexistují, že takové věci bude eventuálně řešit až jako poslední, protože na prvním místě je ekonomika. Aleještě podstatnější je, že při ekonomické transformaci umožnil otevření prostoru pro korupci a že jeho strana měla různé klientelistické vazby, které demokracii spíš škodily než aby ji rozvíjely. Sám Václav Klaus jednal pokrytecky, když se nedokázal před soudem přiznat k podivným finančním sponzorům ODS. Všechny tyto věci nejsou pro prezidenta vhodnou kvalifikací.

Neusmiřuje vás trochu ani Klausův současný výkon prezidentské funkce?

Budu to samozřejmě sledovat. Strana zelených tady bude mít prostor pro kritické kontrolování prezidentova působení. Nemyslím si totiž, že by se Klaus byl schopen oprostit od své minulosti. Navzdory proklamacím, že nebude zasahovat do politické situace, už ukázal, že tomu tak není a velmi razantně zasáhl do kompetence vlády a ministrů. Podobně jeho vyjádření k EU jsou nekompetentní.

Na závěr vám přečtu jeden výrok: „Demokracie je stále viditelněji násilím průmyslových oligarchií na lidstvu jako celku“. Víte, kdo je jeho autorem?

Asi to netuším, protože podobně se vyjadřuje dost autorů.

Tak za tímto názorem stojí liberální filozof Václav Bělohradský a z vašeho hlediska je zajímavé, že k tomuto závěru ho přivedl „pohled na planetu Zemi ze satelitu“. Vnímání reality s přesahem našich současných životů je blízké i Zeleným, ne?

Nejde asi o tu vesmírnou perspektivu, ale o podstatu zmíněného výroku. A skutečně tento problém cítíme nejen u nás, ale silně se projevuje třeba i v USA, kde politické strany a jejich reprezentanti jednají čím dál víc na základě osobních či skupinových zájmů než v zájmu voličů. Politikové jsou stále víc zavázáni svým sponzorům z různých průmyslových struktur a podle toho vypadá jejich konkrétní rozhodování. Jedním z projevů této skutečnosti u nás je například mediální otázka. Politicko ekonomické struktury už zahrnují i mediální prostor, který má ovšem sloužit k tomu, aby ve společnosti mohla probíhat demokratická diskuse. Já vidím jako velký problém, že mnohé firmy podnikající na mediálním trhu jsou napojeny na jednotlivé politiky a politické subjekty.

Zelení ve volbách dostali zhruba 2,5 procenta hlasů. Předpokládám, že vaším cílem je v těch příštích se dostat do Sněmovny. Vy jste také uvedl, že musíte konečně začít komunikovat s veřejností, vydávat stanoviska, předkládat návrhy. Není však vůle k moci i nezbytné sebeprezentaci přesně to, co vám chybí?

Uvědomuji si, že s veřejností je potřeba komunikovat, že se musíme umět zviditelňovat, ale rozhodně nesmí jít o samoúčel, o touhu dostat se k moci pro ni samu. Jsou to jenom prostředky k prosazovaní veřejného zájmu. A v tom případě to budeme schopni dělat.

Až na to, že když jsme si rozhovor domlouvali, dával jste výrazně najevo, že na prvním místě je u vás rodina a rozhodně nezůstanete v Praze ani o hodinu déle než je nezbytně nutné. Pak jste mi dokonce nabízel místo sebe místopředsedkyni strany. Tomu říkáte vůle k využití mediálního prostoru?

To, že jsme se poněkud složitě domlouvali na termínu rozhovoru, skutečně vyplývalo jen z aktuální rodinné situace, kdy jsem přivezl novorozeného syna a opravdu teď musím být víc doma. Nicméně dlouhodobě samozřejmě počítám s tím, že budu muset být víc v Praze a pokud by to nešlo řešit jinak, tak bych patrně byl ochoten se i s rodinou přestěhovat, aby to bylo schůdnější. Takže jsem na takové řešení připraven, i když neříkám, že bych se na ně těšil.

"Obchodní dohody jsou nadřazeny všemu. Je potřeba to umravnit," říká Jan Beránek, jeden ze signatářů Tmavozelené výzvy, o úkolech, které stojí před Stranou zelených (SZ) i před EU.

EkoList: Brandýská iniciativa (BI), jejímž jste představitelem, před parlamentními volbami jednala s Koalicí o umístění svých kandidátů na její kandidátky. Pak ale podpořila SZ. Mezi těmito uskupeními jsou ale podstatné rozdíly v zásadních programových bodech. Necítíte v tom rozpor?

Jan Beránek: Necítím, protože BI sjednocuje lidi z občanských iniciativ, kteří chtějí hájit prostor pro občanskou společnost. To je společný jmenovatel, který nás do BI přivedl a na jehož základě jsme kladně reagovali na výzvu Koalice o zařazení nezávislých kandidátů na její kandidátky. Jiná témata jako třeba ekonomická globalizace v tu chvíli nebyla na programu, a pokud na nich chceme pracovat, tak je nejspíš musíme přenést na půdu SZ. Ale nevidím v tom rozpor, protože v tu chvíli byl prostor pro demokracii ohrožen, a proto jsme se soustředili především na jeho uhájení. Připomínám, že ODS měla otevřeně ve volebním programu velmi výraznou eliminaci občanských iniciativ zejména v ekologické oblasti a podobný politický proud byl silný i v ČSSD a u komunistů.

EkoList: Podle vás není ODS demokratická strana?

V tu chvíli nebyla. ODS ve veřejném českém prostoru, pokud byla u moci, prostor pro demokracii omezovala. Neříkám, že byla totalitární, ale tendence potlačovat jakékoliv širší působení občanů kromě toho, že jednou za čtyři roky zvolí tu správnou stranu, u ní byly bezpochyby patrné. A pro mě demokracie neznamená, že se jednou za čtyři roky mohu svobodně rozhodnout mezi stranami, ale to, že lidé mají možnost se každodenně podílet na správě veřejných věcí.

EkoList: Proč nebyla Tmavozelená výzva veřejná?

Nechtěli jsme zveřejňovat vnitřní problémy SZ, které stranu nesporně poškodily. Chtěli jsme se s nimi nejdřív vypořádat uvnitř, a teprve poté jít ven.

EkoList: Vypořádat se s problémy uvnitř strany náborem nových členů?

To je úplně normální, legitimní a demokratická cesta. Pokud má být nějaká politická strana oživena, tak do ní prostě musí vstoupit lidé, kteří jsou schopni a ochotni něco nového prosazovat.

EkoList: Ve výzvě je ale napsáno, že stačí když jednou za rok přijdou na schůzi a budou se rozumně vyjadřovat.

To nelze vytrhávat z kontextu. Ve výzvě se píše, že v SZ uvítáme lidi, kteří jsou ochotni pracovat prakticky každodenně, ale že na druhou stranu v politické straně nemohou být jenom lídři, ale i členská základna. Tedy lidé, kteří občas přijdou podpořit na schůze věci, jež považují za užitečné. Ale nepožadujeme po nich, aby si každý týden brali nějaké úkoly a neustále pracovali. My prostě zveme i lidi, kteří se cítí osloveni naším programem, ale nemají čas. Aby neměli pocit, že když nemohou výrazně pomáhat, tak by do strany neměli ani vstupovat.

EkoList: Mluvíme o programu, ale ve výzvě jsou jen velmi obecné teze.

Výzva se hlásí k volebnímu programu Strany zelných z loňských parlamentních voleb, který staví na třech konkrétních prioritách: Zelená vzdělání, zelená ekologické modernizaci, zelená demokracii.

EkoList: Co znamená obrat z výzvy "transformovat Evropu v postimperiální velmoc, která bude udávat tón celému světu"?

Co se týká Evropy, ČR by neměla jen plnit minimální požadavky potřebné ke vstupu do EU, ale i v ní bychom měli mít nějakou dlouhodobější vizi. Unie by se měla stát mezinárodní velmocí, která bude v globálním měřítku řešit globální sociální a ekologické problémy, prosazovat spravedlnost a demokratické vztahy.

EkoList: Unie je ale v současné době méně demokratická, než je tomu na úrovni národních států, navíc se dá najít mnoho jejích nařízení a směrnic, které jdou silně proti programu SZ.

To se určitě dá, dá se koneckonců najít i to, že v první polovině 90. let spousta lidí jako já nebo Jakub Patočka byla proti vstupu ČR do EU. Unie v tuto chvíli není úplně demokratická, je stále ještě projektem hlavně průmyslových a obchodních kruhů. Ale právě s vědomím těchto nedostatků je třeba vidět náš vstup do EU a mít program, který se je bude pokoušet překonávat. Je třeba otevírat cestu, aby se EU mohla stát silou, která se dokáže vypořádat s ekonomickou globalizací, s nárůstem moci korporací. To je jeden z klíčových problémů, bez kterého se nedají důležité sociální a ekologické problémy vyřešit. Obchodní dohody jsou dnes nadřazeny všemu. Je potřeba to umravnit a znovu podrobit demokratické kontrole politiků a občanů. Nevidím jinou cestu, jak to prosadit, než skrze EU. Zbylé velmoci změnám brání. Přitom jde o témata, která by si za své měla vzít i SZ. Ať už jde o problémy související s ekonomickou globalizaci, s klimatickými změnami nebo s jadernou energetikou, pro jejich řešení je potřeba předložit vizi jiné společnosti a na ní pracovat.

EkoList: Nemáte strach, že koncepce pro vytváření "jiné společnosti" budou příliš radikálním omezením svobod?

Pokud se budou předkládat nějaká dogmata, tak ano. Pokud se ale koncepce budou rodit v debatě nad problémy, které se mají řešit, a v debatě o způsobech, jakým se mají řešit, tak to nakonec bude lidem srozumitelné a nebudou v tom vidět žádné sociální inženýrství.

EkoList: Stane se SZ levicovou

stranou? Tomu bych rád zabránil. Česká SZ by se měla zaměřit na progresivní témata, která nejsou ani pravicová ani levicová. Pokud má někde hledat své kořeny, tak by to mělo být spíš v české demokratické tradici od Masaryka po Havla než na nějaké levici.

EkoList: Co to je - demokratická tradice od Masaryka po Havla?

To se při řešení problémů nevychází z konzervativní, liberální nebo socialistické ideologie, ale na prvním místě stojí člověk a svobodná diskuse o problémech. Řešení se pak hledají taková, aby co nejlépe prospěla, a hledají se v diskusi. Pojem kvality života skutečně není obsahem levice nebo pravice.

Rozhovor vedl Jan Stejskal a vyšel v Ekolistu v únoru 2003.

Rozhovor byl publikován v příloze deníku Právo v červnu 2000.

Jak byste přesně formuloval poslání Hnutí DUHA?

Snažíme se prosadit účinná opatření, která omezí znečištění, umožní chránit přírodní bohatství, zachovají pestrou krajinu, sníží kontaminaci potravin, vody i ovzduší toxickými látkami a předejdou globálním změnám klimatu.

Při naší práci jednáme s úřady a politiky, navrhujeme zákony, informujeme a zapojujeme veřejnost, připravujeme odborné analýzy či podnikáme právní kroky. Působíme na celostátní a místní úrovni. Některým problémům se věnujeme i mezinárodně, jsme totiž českým zástupcem Friends of the Earth International, největšího světového sdružení ekologických organizací.


Má hnutí v ČR úspěch? Co dosáhlo ohledně Temelína?

Myslím, že s výsledky naší práce můžeme být spokojeni. Podařila se nám řada důležitých věcí, které snad ani nedokážu vyjmenovat. Například jsme připravili a v parlamentu prosadili zákon o ochraně ozónové vrstvy, pomohli zabránit zlatým dolům na Šumavě a nad Slapskou přehradou, prosadili jsme zákaz nebezpečné technologie kyanidového loužení při těžbě zlata, přesvědčili úřady, aby nepovolily kácení v unikátním pralese na Pradědu, právními kroky jsme pomohli zamítnou návrhy na povolení odstřelu kriticky ohrožených rysů. Instalovali jsme izolace podstatně snižující spotřebu energie do desítek škol a tisíců domácností v celé republice. Poslední dobou jsme také získali podporu více než 400 měst a obcí pro náš návrh legislativních opatření na podporu vratných lahví.

Pokud jde o Temelín, tam jsme uspěli jsme prakticky ve všem – zatím s výjimkou jeho zastavení. Historie plně potvrdila naše argumenty z roku 1993. Že Temelín nebude stát 68, ale přes 100 miliard korun; že nebude dokončen v roce 1995, ale až po roce 2000; že kvůli mimořádně komplikované technologii budou jeho spouštění a provoz provázet technické obtíže; a že jeho elektřina nebude potřebná.

Také díky našemu mnohaletému úsilí se podařilo o Temelínu rozpoutat širokou veřejnou debatu, vláda musela o jeho dostavbě znovu rozhodovat. Ukázali jsme, že tvrzení ČEZ, jak Temelín pomůže severním Čechám, byl podvod – dnes je zřejmé, že po spuštění Temelína žádnou ze svých uhelných elektráren odstavovat nechce, výkon nesníží a elektřinu hodlá masivně vyvážet: za cenu zbytečného znečištění, produkce radioaktivních odpadů a devastace krajiny těžbou uhlí.


Jak Vaši činnost vnímá starší a mladá generace? Je to rozdílné? Cítíte u nás generační konflikt?

Nevidím výrazný rozdíl. Podle průzkumů veřejného mínění považují ekologické organizace za prospěšné tři čtvrtiny občanů, bez výrazného rozdílu podle věku. Rozdíl je jen v tom, že mladí lidé projevují větší zájem o aktivní činnost, o zapojení se do Duhy.


Je u nás rozvinutá „kultura“ aktivní účasti na věcích veřejných? Je-li málo, proč? Umíte vhodně prezentovat svůj program, jak se dnes říká: prodat ho? Nepřipadáte si u nás někdy jako Don Quijot?

Rozhodně si donquijotsky nepřipadáme: vy jako novinář ano? Kultura aktivní účasti občanů zatím u nás příliš vyvinutá není, ale veřejnost se o dění ve svém okolí zajímá stále víc. Viz například razantní odpor proti pokusu politiků ovládnout Českou televizi. Nebo hojná účast místních občanů na projednávání takových projektů, jako byla kyanidová těžba zlata v Mokrsku. Naši petici za referendum o Temelínu podepsalo během pár měsíců 120 000 občanů.

Problém je spíš v tom, že lidé často naráží na aroganci a nezájem politiků i úřadů, že získávají pocit, že je všechno marné, že se nakonec stejně rozhodne bez ohledu na ně. Lidé mají zájem, ale když se mají aktivně zapojit, často si řeknou: „to stejně nemá cenu“. To ale není vina lidí, ale současného politického stylu, který je v mnohém protidemokratický.


Hnutí Duha je někdy vnímáno kontroverzně. Čím je to způsobeno? Může slovo „alternativa“ (ve smyslu vůči rámcovému systému společnosti) vůbec u nás fungovat?

Myslím, že za to z velké části může zkreslený obraz, který o nás lidé mají z televize a novin. Ty nás ukazují jen ve vyhrocených situacích, zkratovitě, bez souvislostí. Většinu naší práce přitom tvoří spíše jednání s politiky a úřady, legislativní návrhy, práce s obcemi, informování veřejnosti, příprava studií. Tedy věci, které kontroverzní nejsou, ale o kterých zároveň média neinformují.

My se snažíme být důslední ve věcech, kterým se systematicky věnujeme. A možná to může lidem připadat nesrozumitelné, nezvyklé. Pořád totiž u nás přežívá hluboce zakořeněná a nezdravá víra v autority, ve schopnost „odborníků“ všechno vyřešit a rozhodnout. Přitom je zcela přirozené a v rozvinutých demokraciích běžné, aby i o vážných věcech spolurozhodovali občané, protože se jich dotýkají.


Oslovujete svou činností další mladé, případně staré lidi? Předhazují Vám někteří, že jste partou nezodpovědných křiklounů, kteří ničemu neozumí, ale do všeho se pletou. Jak se s tím osobně vyrovnáváte? Jak zvládáte svou opozici vůči „oficiálnímu režimu (systému)?“

Já především Duhu nevnímám jako opozici proti režimu, systému nebo čemu. Pracujeme například poměrně pravidelně s politiky všech barev, spolupracujeme s odborníky, jednáme s úřady….

A už vůbec není pravda, že se pleteme do všeho. Naopak, dlouhodobě a na základě promyšlené strategie se věnujeme vybraným tématům: energetice, lesům, zemědělství, těžbě surovin, odpadům. Snažíme se bránit nejhorším projektům a zároveň hledáme cesty, jak tyto oblasti dlouhodobě zlepšit: snížit znečištění, chránit krajinu, zajistit kvalitní legislativu, podporovat moderní čisté technologie.


Jak byste formuloval svou pozici. Osamělý bojovník, varující prorok, ekologický lidový léčitel...?

To jsou ale divné kategorie! Opravdu mě tak vnímáte? Ne, já si připadám docela normálně. Snažím se pouze odpovědně dělat to, o čem jsem přesvědčen, že je to potřebné.

Ekologické otázky jsou v dnešním světě čím dál důležitější, a to nejen v úzkém smyslu ochrany přírody, ale naopak a především v širokých souvislostech: týkají se dnes opravdu každého občana. Vezměte si například klimatické změny, jadernou energetiku, ničení lesů, chemizované průmyslové zemědělství: všechny mají vážné důsledky společenské, zdravotní, sociální či kulturní. Nejsou to již přežilé ideologické spory o tzv. levici či pravici, ale právě o postoj k těmto závažným otázkám a jejich řešení, které budou v příštím století rozhodující pro kvalitu našeho života.


Jak jste se dostal k téhle práci? Ovlivnil Vás někdo? Případně můžete něco napsat o svém vzdělání, předchozí práci, momentu rozhodnutí jít do neziskového sektoru?

Je banální začínat s tím, že jsem měl od mala rád přírodu. Pamatuji si, že mne už jako kluka zneklidňovaly některé projevy neudržitelnosti: konkrétně jsem tak silně vnímal pálení benzínu, jehož zásoby jsou omezené, při banálních a nedůležitých jízdách automobily a sypání stále většího množství odpadků na skládky v krajině.

Cítil jsme potřebu s tím něco udělat. Teprve za dlouho, na vysoké škole, jsem se pokusil aktivně zapojit mezi ochránce přírody, kde jsme ale s kamarádem brzy narazili. Tak jsme si založili Hnutí DUHA, abychom mohli pracovat podle vlastních představ.

O vlivech různých lidí by se dalo mluvit dlouho. Pro mne osobně je zásadní jedno slovo: zodpovědnost. Zodpovědně se zajímat o okolní svět a odpovědně dělat potřebnou práci, která z toho poznání vyplyne.


Jste zástupcem mladé generace. Čím se tahle generace trápí, co cítí, co dnes zažívá? Má více problémů sama se sebou, či ví, co chce? Je jiná než předchozí?

Nevím, jestli se ve věku 31 let mohu počítat k mladé generaci. Mám už rodinu, dvě děti… Asi stejně nemá smysl zobecňovat, čím se jedna generace liší od jiné. Nemám to rád. Jde vždycky o konkrétní, jednotlivé lidi.


Jak lze se vypořádat s konzumní společností? Podlehne i mladá generace?

To je otázka ve dvou rovinách.

Na té osobní neexistuje žádný jednoduchý recept. Jako jednotlivec se mohu snažit uvědomovat si dopady svého konání a životního stylu, zohlednit možné důsledky a podle nich se potom rozhodovat. I když je to v komplikovaném světě nesmírně obtížné, je myslím důležité se o to pokoušet. A pak ještě mohu jít vlastním příkladem – přitom je určitě důležité se nijak nevnucovat, ale pouze ukazovat, že je tu ta možnost.

Druhá rovina je společenská. Tady jsou určité věci, které mohou šetrnější životní styl značně podpořit. Například stát by měl používat správné ekonomické podněty: nezatěžovat daněmi společensky pozitivní věci (práce, majetek či zisk), ale převést zdanění na negativní faktory (znečištění, čerpání přírodních zdrojů). Společnost pak bude šetrněji nakládat s energií a surovinami a bude i méně znečišťovat – zároveň to podpoří efektivní průmysl a vytvoří nová pracovní místa. To není utopie, ale zkušenost některých evropských zemí, které již s takovou daňovou reformou začaly. Tohle je jeden z kroků k tomu, aby lidé opravdu mohli žít šetrněji.


Máte vizi ekologicky zdravé společnosti? Jak vypadá?

Určitě to není dnešní společnost, kde třetina našich řek patří do kategorie “silně znečištěné” a horší. Kde velkolomy rozemílají kopce v chráněných krajinných oblastech na štěrk a do cementu. Kde ve městech přibývá přízemního ozónu, který poškozuje zdraví. Kde potraviny obsahují toxické látky z pesticidů a dalších přípravků užívaných v průmyslovém zemědělství.

A jak by vypadat měla? Ani tady nemám přesný recept, ale určitě by v ní mělo být možné na trhu běžně koupit zboží šetrné k našemu zdraví i krajině - čistou elektřinu, potraviny z ekologického zemědělství. Jezdit kvalitní, pohodlnou a rychlou veřejnou dopravou. Měla by cílevědomě snižovat spotřebu surovin a zároveň je účinně recyklovat. Neplýtvala by energií. Průmyslové a obchodní firmy by nesly finanční následky ekologických dopadů svého podnikání. A lidé by měli účinnou možnost informovaně rozhodovat o věcech, které se jich dotýkají.