V Poslední generaci číslo 5/1992 vyšel rozsáhlý článek o tom, jak nelítostně a na úkor domorodých obyvatel získává jaderný průmysl uran pro svoje reaktory. To, že 70% světové produkce uranu pochází z bezohledné těžby na územích obydlených tradičními kulturami, je však jen jedna strana mince.

Přísné normy a odpor obyvatel, na které průmysl naráží při budování skládek a úložišť radioaktivních odpadů, jej totiž přinutily k tomu, aby si na domorodce s povděkem vzpomněl znovu. Cyklus jaderného paliva, který na jejich územích začal, se tamtéž začíná uzavírat a ti, kdo přežili jeho začátek, jsou nuceni stát se i věčnými strážci jeho nekonečného konce.


Amerika

Ve Spojených státech pokrývá více než 110 jaderných reaktorů asi 20% výroby elektřiny. Jaderná energetika, označovaná v optimismu 50. let za technologii budoucnosti, zde však poslední dvě desetiletí zmírá. Rostoucí požadavky na bezpečnost a protesty veřejnosti zvyšovaly investiční náklady takovým tempem, že všechny kontrakty uzavřené po roce 1973 byly postupně zrušeny. A ukázalo se, že ti, kdo včas od záměrů vybudovat jadernou elektrárnu ustoupili, udělali dobře - posledních 20 dokončených reaktorů překročilo původně plánované rozpočty v průměru o více než 700%.

Stejně chmurné výsledky má i výzkum bezpečného ukládání vyhořelého jaderného paliva - vysoce radioaktivní látky, která zůstane životu nebezpečná statisíce let. Ještě v roce 1975 americká vláda plánovala otevření trvalého úložiště na rok 1985. Termín se postupně odsouval na rok 1989, potom na 1998 a 2003. Podle posledních údajů má být úložiště v provozu nejdříve v roce 2010. I to je však cíl, který se vzhledem k technickým potížím a nejistotám vůbec nemusí podařit dodržet.

Tím vyvstal před jadernými elektrárnami velký problém - kapacity jejich skladů na vyhořelé palivo se začínají naplňovat, ale úložiště je stále v nedohlednu. Řešení, na kterém se v osmdesátých letech dohodly s federální vládou, je prosté. Vybudují centrální mezisklad vyhořelého paliva, kam postupně odvezou všech 40 000 tun tohoto odpadu z celých Spojených států. Tím také získá věda dalších padesát let k tomu, aby nějaké definitivní řešení konečně vynalezla.

Uskutečnění tohoto plánu však brzy narazilo na nepřekonatelné překážky. Nejenže představa centrálního meziskladu za zády přiměla obyvatele potenciálních lokalit k silným protestům, ale tentokrát se za své občany postavili i představitelé jednotlivých států federace. Vznikla tak patová situace, do které opět musela zasáhnout federální vláda. Není jisté, zda to byl nápad její či některého z podniků (jež mají s podobnými praktikami velké zkušenosti), ale jedno je jisté - spásná myšlenka zní: "pomůžou nám Indiáni!"

Díky zvláštnímu postavení indiánských rezervací totiž nemá žádný jednotlivý stát, na jehož území leží, pravomoci o ní rozhodovat. Dohodne-li se tedy federální vláda s představiteli kmene na nějakém projektu, nic mu již z hlediska legislativy nestojí v cestě. Tímto způsobem lze obejít zamítavá stanoviska jednotlivých států a umístit mezisklad uvnitř jejich hranic - v indiánských rezervacích.

Indiáni mají z hlediska průmyslu dvě další velké výhody. Jednak se jedná obecně o nejchudší komunity, často sociálně rozvrácené, kde nezaměstnanost obvykle přesahuje 75%. To vytváří předpoklady k tomu, aby za příslib nevelké finanční odměny Indiáni s projektem souhlasili. Druhá nesporná výhoda souvisí s již zmíněným výlučným postavením rezervací v právním systému USA. Na území Indiánů totiž neplatí ekologické normy toho kterého státu, ale (nemá-li kmen své vlastní zákony) normy federální, které jsou v porovnání s legislativou jednotlivých států výrazně volnější.

Tím bylo rozhodnuto o dalším postupu zvláštního úředníka jmenovaného samotným prezidentem USA - federálního "Vyjednavače pro umístění odpadu" (US Nuclear Waste Negotiator). Je to osoba, která má přesvědčit obyvatele vyhlédnuté lokality, aby na svém území dovolili mezisklad vyhořelého paliva zbudovat.

Představitelé komunity, kteří na takovou nabídku přistoupí a podepíší smlouvu, dostanou v prvním kole (geologický průzkum) částku 300 000 dolarů. Z toho 100 000 je určeno jako dotace pro školství, zdravotnictví aj., zbývajících 200 000 pak na "informování veřejnosti", tedy přesvědčování lidí, že mezisklad je pro jejich dobro. Dopadne-li průzkum dobře, může být zahájena výstavba. V tom případě obdrží postižený region jednorázovou kompenzaci ve výši do 3 milionů dolarů.

Když "vyjednavač" David Leroy po několika letech neúspěšného jednání s bělošskými komunitami zaslal stejnou nabídku indiánským kmenům, dostal zhruba dvacet kladných odpovědí.

Ze všech kandidátů to ale vážně vzala jen kmenová rada Meskalerských Apačů z Nového Mexika. Po získání první odměny zahájil náčelník kmene Wendell Chino mezi svými soukmenovci kampaň za schválení meziskladu. Ve svém dopise z počátku srpna 1993 jim Chino oznamuje: "Po dvou letech předběžných studií dospěla kmenová rada k názoru, že mezisklad může být bezpečný... projekt může Meskalerským Apačům přinést dobře placená pracovní místa, vzdělání, finanční i jiné ekonomické výhody... Pokud kontrakt s vládou USA podepíšeme, bude se jednat o nejvýhodnější obchod, který jsme kdy uzavřeli. Poskytne nám dlouhodobé výhody na příštích 50 let."

Když byla žádost zveřejněna, vyvolala u řady příslušníků kmene nevoli. Někteří dokonce požadovali setkání s nezávislými odborníky. Náčelník Chino je sice zorganizoval, ve stejný den však uspořádal na opačném konci rezervace slavnost s pohoštěním zdarma.

Svoji pozici se snaží Chino upevnit i tím, že se odvolává na výsledky výzkumu mínění, podle kterých 79% Indiánů s projektem souhlasí. Tentýž výzkum však také zjistil, že pouze 20% z nich má vůbec nějakou představu o tom, co centrální mezisklad vlastně je.

Ačkoliv mezitím demokraté v Kongresu financování průzkumu zastavili, kmenová rada Apačů pod vedením China nezaváhala. Obrátila se na elektrárenské společnosti se žádostí o poskytnutí peněz nezbytných k dokončení průzkumů a k obdržení vládního povolení k umístění meziskladu. Koncem února 1994 podepsali první takovou smlouvu se společností Northern States Power.

V prosinci 1994 proběhlo jednání představitelů kmene Meskalerských Apačů s vedením 33 elektrárenských společností, jehož cílem bylo dohodnout se na konečném znění smlouvy o umístění centrálního meziskladu na indiánském území. Podle mluvčího delegace Apačů může být smlouva podepsána každým okamžikem.

Tím by se pro Indiány uzavřel předposlední článek v jaderném palivovém cyklu: uran byl těžen na posvátných územích Indiánů Dine a Hopi, využit v jaderné elektrárně Prairie Island postavené u Dakotů a nyní se vyhořelé palivo odveze k Apačům. Zbývá již jen krok poslední, konečné úložiště. I na tom se však pracuje: jedinou lokalitou, kde USA provádějí intenzivní průzkumné práce s cílem vybudovat hlubinné podzemní úložiště pro odpady z komerčních jaderných elektráren, je Yucca Mountain v Nevadě - posvátná hora a pozemek kmene Západních Šošonů. Druhou, opět "indiánskou" variantou konečného úložiště je lokalita na území Indánů Meadow Lake v Kanadě. Ačkoliv je mimo Spojené státy, nakonec může všechen odpad amerických elektráren putovat i tam. Smlouva o volném obchodu v Severní Americe (NAFTA) totiž v článcích 901.2.c a 902.3. zakazuje jakkoliv omezovat dovoz vyhořelého jaderného paliva z ostatních členských zemí Smlouvy.

Že nejde jen o planou zásadu, dokazuje i stanovisko viceprezidenta kanadské společnosti AECL (Atomic Energy Canada Limited) Davida Bocka, zveřejněné 10. ledna 1995: "Naše firma prodává kanadský uran do zahraničí. Když se nad tím hlouběji zamyslíme, zodpovědnost nám velí postarat se i o odpady, které tam z našeho uranu vzniknou." A protože uran se v Kanadě těží výhradně na indiánských územích, jsou to vlastně Indiáni, kdo - podle této logiky - by mě nést a tedy i ponese zodpovědnost za tisíce tun vyhořelého jaderného paliva.


Asie

V porovnání s přece jen civilizovanými Spojenými státy vládnou u řady "východoasijských tygrů" odlišné metody vyjednávání. Protože mnohé z těchto zemí též rozvíjejí jadernou energetiku, otázka likvidace radioaktivních odpadů je aktuální i zde. Situace ovšem ještě nedospěla tak daleko jako ve Spojených státech, stále není rozhodnuto. Japonsko prosazuje spíše přepracování svých odpadů ve Francii, protože prý potřebuje zásoby plutonia. Velikou oblibu si u svých sousedů také získala Čína nabídkou, že jejich vyhořelé palivo může skladovat na svém území. Spolu se svým vlastním by je patrně umístila do některé z okrajových provincií. Velkou naději má Tibet, beztak již místy kontaminovaný těžbou uranové rudy.

Ačkoliv tedy koncepce likvidace vyhořelého paliva stále není jasná, u ostatních kategorií radioaktivních odpadů již Taiwan světu ukázal, kudy jít. Rozhodl se využít jeden ze svých ostrovů Botel Tobago (Orchidejový ostrov, 65 km JV od pevniny) obývaný dvěma tisíci domorodců kmene Yami.

Když zde začaly v únoru 1980 stavební stroje hloubit základy skládky, přitáhlo to pozornost domorodců - stavba probíhala v zálivu Dračí brána, kde lovili nejvíce ryb a se kterým spojují legendy o příchodu svých prvních předků. Na dotazy domorodců se jim dostalo uspokojivé odpovědi, totiž že zde vláda staví továrnu, ve které se budou vyrábět rybí konzervy. Spoustu ryb prý vláda bude nakupovat i od domorodců samotných.

Ačkoliv se skládka začala plnit radioaktivními odpady již roku 1982, teprve v roce 1986 se domorodci dozvěděli o jejím pravém účelu. Dodnes na ni bylo odvezeno 130 000 barelů, každý o obsahu 50 kg odpadů. Plánovaná kapacita úložiště je ještě trojnásobně větší.

Domorodci Yami proto zahájili řadu aktivit, jejichž cílem je dosáhnout toho, aby byl veškerý odpad odvezen zpět na Taiwan. Za své požadavky bojují pod vedením presbyteriánských misionářů a v roce 1991 se jim podařilo dosáhnout alespoň toho, že skládka nebude dále rozšiřována.


Česká republika

Problém uskladnění vyhořelého paliva dolehl vloni nečekaně i na řadu českých obyvatel. Vytipováním deseti lokalit vhodných pro vybudování centrálního meziskladu ČEZ znovu upozornil na to, že není schopen k problému jaderné energetiky přistupovat zodpovědně: přesto, že provozuje jadernou elektrárnu v Dukovanech již od roku 1987, o vyhořelém palivu začal doopravdy uvažovat až v roce 1991 (do té doby je odvážel na Slovensko, které nám je ale všechno brzy vrátí zpět).

V nouzi nejvyšší prosadil roku 1992 vybudování meziskladu v areálu JE Dukovany. Že k tomu využil podobných metod jako David Leroy v USA, dokazuje i nátlaková manipulace s prostředky, kterými ČEZ přispívá okolním obcím: najednou jim nabídl nebývale vysoké "kompenzace"; kdo protestoval proti meziskladu, tomu hrozilo, že nedostane nic (viz příklad obce Dukovany); a když byl mezisklad potvrzen, štědrost dárce opět výrazně splaskla.

V prosazení dukovanského meziskladu se výrazně angažovala i vláda. Ministerstvo hospodářství a ministerstvo životního prostředí paušálně odmítly všechny námitky vznešené na oficiálních jednáních (veřejné projednávání vlivů na životní prostředí, územní a stavební řízení). Dokonce i sám premiér Pithart, aby ztupil ostří odporu, slíbil, že mezisklad bude mít maximální kapacitu 600 tun a že jakmile se dokončí mezisklad centrální, všechen odpad se z Dukovan odveze. Vládní sliby, ačkoliv potvrzené jejím usnesením, mají však v dnešní době hodnotu pramalou - již po třech letech jiná vláda veřejně uvažuje o rozšíření dukovanského meziskladu na mezisklad centrální, tedy zvýšení jeho kapacity na desetinásobek.

Česká republika nemá indiánské rezervace. I tak se zde ale jedná podobným způsobem a lokalitám, které patří mezi ekonomicky nejslabší, nabízí ČEZ velké odměny. Čeští Apači se ozvali brzy. Starostové v Rožné a okolí pod vedením Okresního úřadu Žďár nad Sázavou dnes diskutují již jen o tom, kolik kdo za mezisklad dostane. A ti z jejich občanů, kteří proti meziskladu protestují, se chovají zbaběle - vždyť přece kdo uran dodal, ten je zodpovědný i za vyhořelé jaderné palivo. V Kanadě to vědí už dávno.


Text původně vyšel v časopise Poslední generace.