Essays / category / Poslední generace

První řízenou jadernou reakci spustili lidé před více než půl stoletím. Od té doby vybudoval jaderný průmysl v 34 zemích světa několik set komerčních reaktorů vyrábějících elektřinu. Tento rozmach jaderné energetiky nastal i přes to, že dodnes zůstává nevyřešená klíčová otázka: kam s vyhořelým jaderným palivem? Průmysl pouze úspěšně předstírá, že odpověď již byla nalezena.


Problém vyhořelého jaderného paliva

Při výrobě energie v jaderném reaktoru vznikají extrémně nebezpečné látky - radioaktivní atomy těžší než uran, které jsou přírodě zcela cizí a donedávna se v ní nevyskytovaly. Vedle silné radioaktivity jsou z tohoto důvodu odpady i prudce toxické.

Nejznámějším příkladem je plutonium, jehož pouhý mikrogram dokáže zabít dospělého člověka. Průměrný reaktor, jakých máme v Dukovanech čtyři, vyprodukuje každý rok mimo jiné také sto kilogramů plutonia - dostatečné množství k tomu, aby teoreticky stačilo otrávit veškeré lidstvo.

Zásadním problémem jaderných odpadů je vysoká radiace. Intenzita záření vyhořelého paliva je stomilionkrát vyšší než u přírodního uranu - člověk v jeho blízkosti by během několika sekund obdržel smrtelnou dávku záření. I když časem se izotopy rozpadají a radioaktivita klesá, ještě po uplynutí statisíce let je vyhořelé palivo o dva řády radioaktivnější než čerstvý uran. Je tedy zřejmé, že abychom uchránili životní prostředí i sebe samé od radiačních účinků vyhořelého paliva, musíme zajistit spolehlivou izolaci těchto odpadů po dobu desítek tisíc let.

Jako jediná reálná možnost se ve světě prosazuje uložení paliva hluboko pod zem, do stabilních geologických masivů. Ačkoliv řada zemí tuto metodu zkoumá již od 70. let a na průzkum byly vynaloženy miliardy dolarů, praktický výsledek je nulový. Ukazuje se, že vzhledem k omezeným znalostem a nejistotám odborníci nedokážou zaručit spolehlivost úložiště na dobu, která přesahuje historickou paměť lidstva. Otázka zneškodnění vyhořelého paliva je ale čím dál akutnější - ke dnešnímu dni je ho na světě již přes 200 000 tun a přibývá rychlým tempem.

Jaderný průmysl si samozřejmě tíživou situaci uvědomuje a aby obhájil svoji existenci, snaží se předstírat, že problém je již vyřešen. Vhodné lokality prý již byly nalezeny a je jen otázkou času, kdy budou hlubinná úložiště uvedena do provozu. Namísto vědeckých důkazů a objektivních dat je však vhodnost lokalit založena spíše na politických rozhodnutích. Ilustrující je příklad úložiště, které údajně pokročilo nejdál - americké Yucca Mountain.


Hledání úložiště

Ve Spojených státech je v provozu přes sto reaktorů, což je nejvíce ze všech zemí na světě. O problému vyhořelého paliva se zde začalo vážně mluvit v 70. letech. Záhy oznámila Komise pro atomovu energii (AEC), že vyhořelé palivo nepředstavuje problém, protože úložiště odpadů vybuduje v opuštěném solném dole v Kansasu. Spíše než o reálný záměr nezávislé agentury šlo tehdy o snahu průmyslu uchlácholit znepokojenou veřejnost.

Federální ministerstvo energetiky teprve v roce 1980 zpracovalo a nechalo veřejně posoudit koncepční varianty zneškodnění jaderných odpadů. Jako nejvhodnější bylo vybráno hlubinné úložiště. K jeho vybudování však bylo třeba najít vhodné místo: rozsáhlý masiv neporušené vhodné horniny, bez přítomnosti vody a v tektonicky klidné oblasti. Zdálo se, že na území tak velkého a rozmanitého státu to nemůže být problém.

V roce 1982 přijal Kongres zákon o jaderných odpadech (Nuclear Waste Policy Act, NWPA). Zákon vyjmenoval devět potenciálních lokalit s tím, že podrobnější průzkum pomůže vybrat do druhého kola tři nejvhodnější. Ministerstvu energetiky bylo uloženo projekt realizovat tak, aby první odpady mohly být odvezeny do úložiště v roce 1998.

Roku 1987 však již bylo jasné, že tento plán naráží na značné politické potíže (odpor postižených států). Problémem byla i eskalace nákladů a skluzy proti harmonogramu. Senát proto schválil novelu zákona NWPA, která ukončila předběžný průzkum lokalit a jako jedinou variantu vybrala horu Yucca Mountain v Nevadě.


Kde leží indiánská zem...

Hora Yucca Mountain leží uprostřed nevadské pouště, na hranici největší jaderné střelnice světa. Kromě příhodných fyzikálních vlastnostní (suché podnebí, sopečný masiv hory) sehrála při výběru lokality jistě i politická hlediska - koneckonců výběr prováděli kongresmani. Nevada je totiž řídce osídleným a ze všech potenciálních lokalit politicky nejslabším státem federace, v Kongresu má pouhé čtyři zástupce.

Ačkoliv tedy nevadská vláda opakovaně vystupuje proti záměru vybudovat na jejím území úložiště pro celou zemi, její šance zabránit dovozu desetitisícům tun vyhořelého paliva jsou zanedbatelné. A to i navzdory tomu, že s projektem nesouhlasí 80 % jejích občanů (odmítavý postoj zdůvodňují mimo jiné tím, že Nevada nevyužívá ani jeden jaderný reaktor a je tedy nespravedlivé zde uložit jaderný odpad). Nevada sice má právo uplatnit v rozhodování o úložišti právo veta, to však může být přehlasováno oběma komorami Kongresu. Nepomůže jí ani to, že v roce 1989 přijala zákon zakazující ukládání vyhořelého paliva na svém území - Kongres může zákaz obejít přijetím silnějšího, federálního zákona.

Výběr Yucca Mountain je pochybný i proto, že lokalita leží na území, které bylo dodnes nezrušenými smlouvami přiděleno kmeni Západních Šošonů. Také tento argument však politici neberou příliš vážně - vlastnická práva Indiánů v minulosti nezabránila federální vládě ve zřízení jaderné střelnice, kde bylo provedeno přes 900 atomových výbuchů. Západní Šošoni tento smutný fakt komentují tím, že jsou "nejbombardovanější národ světa".


Zemětřesení a vodě navzdory

Aby podpořila svůj kritický postoj, zřídila nevadská vláda úřad, který nezávisle analyzuje naměřená data a ve spolupráci s univerzitami připravil desítky vlastních studií. Ačkoliv Kongres původně přislíbil poskytovat na činnost nezávislého úřadu finanční prostředky, v roce 1997 mu peníze v rozpočtu nevyčlenil a úřad musel práci kvůli nedostatku peněz přerušit.

Nicméně již počátkem 90. let vyšla najevo fakta, která prakticky vylučují vhodnost umístění úložiště v Yucca Mountain. Jedná se především o tektonickou aktivitu a nečekaně rychlé proudění podzemních vod.

Stát Nevada je třetím seismicky nejaktivnějším státem americké federace. V letech 1976 až 1996 bylo v okruhu do 80 km od Yucca Mountain zaznamenáno 621 epicenter zemětřesení silnějších než 2,5 stupně Richterovy stupnice. Nejvýznamnější událostí bylo zemětřesení v červnu 1992 o síle 5,6 s epicentrem pouhých 13 km jihozápadně od lokality Yucca Mountain. Otřesy dokonce poškodilo budovu s kancelářemi ministerstva energetiky. Vycházely z do té doby nezjištěného seismického zlomu, aktivovaného zřejmě velkým zemětřesením o síle 7,4 v Kalifornii.

V nedávné historii, roku 1948, bylo zaznamenáno dokonce zemětřesení o síle 3,6 stupně, které vycházelo přímo z úpatí Yucca Mountain. Odhaduje se, že během příštích 10 000 let je výskyt zemětřesení o síle 7 stupňů v bezprostřední blízkosti úložiště pravděpodobný.

Zemětřesné pohyby představují pro budování i provoz úložiště vážné riziko. Jednak mohou přímo narušit prostory úložiště (včetně kontejnerů s odpady), jednak mohou ovlivnit proudění podzemních vod (změnou tlaků v hornině a vznikem nových trhlin).

Právě výskyt spodních vod je obecně považován za vylučující faktor při hledání úložiště. Má-li úložiště zajistit bezpečnou izolaci vyhořelého paliva po dobu stovek tisíců let, je třeba jednoznačně vyloučit jeho zaplavení spodními vodami. Přítomnost vody v úložišti dříve či později způsobí korozi a zničení kontejnerů, ve kterých jsou odpady uzavřeny. Proudění spodních vod pak může vynést uvolněné radioaktivní látky na povrch nebo jimi kontaminovat rezervoáry, ze kterých lidé čerpají vodu.

Podle původních představ ministerstva energetiky mělo být riziko spodních vod v Yucca Mountain vyloučené, protože jejich hladina se nachází hluboko pod plánovaným úložištěm. V celé oblasti Nevadské pouště jsou jen minimální srážky a případná voda by tak ve vyprahlé hornině putovala z úložiště k povrchu tisíce let.

V roce 1995 však monitoring podzemí odhalil šokující fakt. V sopečném masivu, a to dokonce v hloubkách větších než je plánované úložiště, se v puklinách nachází voda obsahující zvýšenou koncentraci radioaktivního chloru - a ten mohl vzniknout jedině během atmosférických testů jaderných zbraní v 50. letech. Znamená to, že za necelých padesát let voda z povrchu prosákla skálou do vzdálenosti, kterou měla podle dosavadních modelů urazit teprve za několik tisíc let.

Ačkoliv množství prosáklé vody není nijak velké, její přítomnost prokázala nedokonalost používaných modelů a teoretických předpokladů, z nichž ministerstvo při posuzování lokality vychází. Podstatné je i to, že s očekávaným návratem doby ledové dešťové srážky mnohonásobně narostou, čímž se průsaky do úložiště zintenzivní.

Nevadská vláda upozorňuje i na některá další rizika. Jedním z nich je doprava vyhořelého paliva do úložiště, která představuje několik tisíc transportů napříč celými Spojenými státy, včetně hustě osídlených oblastí. Při tak velkém počtu převozů na dlouhé vzdálenosti významně roste i riziko těžké havárie, jež by mohla způsobit únik vysoce radioaktivních odpadů.

Se znepokojivým vývojem světového terorismu je čím dál vážnější i nebezpečí nečekaného útoku na konvoj vezoucí vyhořelé palivo, protože podél tras dlouhých tisíce kilometrů není fyzicky možné zajistit transportům dostatečnou ochranu. Podél předpokládaných tras přitom žije ve vzdálenosti menší než jeden kilometr přes 50 milionů Američanů.


Nesplňuje lokalita kritéria? Změňte pravidla!

Nezdá se však, že by se Kongres nebo ministerstvo energetiky chystali přehodnotit svoje rozhodnutí o umístění úložiště v Yucca Mountain - ostatně, jak již bylo uvedeno, od samého začátku šlo spíše o politickou volbu lokality tam, kde se očekával nejmenší odpor.

Pod tlakem jaderného průmyslu, který žaluje ministerstvo energetiky za neodebrání jeho odpadů (úložiště přece mělo být v provozu už od roku 1998), se odpovědné úřady snaží pokračovat v přípravě úložiště za každou cenu. Čím dál častěji se prosazuje přístup: "Nesplňuje Yucca Mountain přísná kritéria pro úložiště? Dobrá, upravíme pravidla." Tento znepokojivý vývoj lze v dosavadní historii projektu sledovat zcela zřetelně.

Podle původní koncepce přijaté zákonem NWPA z roku 1982 se měl výběr lokality řídit jasně řečenou zásadou: umělé bariéry (například kontejner) nelze v horizontu desetitisíců roků považovat za spolehlivé, rozhodující roli při izolaci odpadů proto musí hrát horninové prostředí. Komise pro jaderný dohled (NRC) pak tento princip zakotvila ustanovením o tom, že umělé bariéry nemohou kompenzovat nedostatečné parametry okolního geologického masivu.

Roku 1984 zveřejnilo ministerstvo energetiky podrobná pravidla pro výběr lokality, která mimo jiné obsahovala vylučující kritéria pro sledovanou lokalitu. Jedním z faktorů znemožňujících výstavbu úložiště mělo být to, že rychlost proudění vod v podzemí umožní transport radioaktivních látek z úložiště na povrch za dobu kratší než 1000 let.

V roce 1992 již bylo jasné, že Yucca Mountain některá vylučující kritéria naplnila. Kongres ale v rámci tehdy přijímaného zákona o energetické politice pověřil Agenturu pro ochranu životního prostředí (EPA), aby pro úložiště stanovila specifické, méně přísné limity pro ozáření obyvatel radioaktivním zářením. NRC měla následně těmto mírnějším limitům přizpůsobit povolovací řízení.

Nový zákon z roku 1992 však především postavil na hlavu dosavadní principy pro hledání úložiště. V protikladu k původní koncepci klade důraz právě umělé bariéry, což umožnilo obejít nedostatečné vlastnosti horniny. Namísto konkrétně definovaných a objektivně splnitelných kritérií (např. doba průsaku spodních vod) zákon stanovil pro úložiště pouze vágní a velmi pružné podmínky. Jasnou řeč naměřených dat nahradily teoretické modely, které počítají dávky ozáření v různých vzdálenostech od úložiště. Lokalita je podle nového ustanovení vyhovující tehdy, když dlouhodobé teoretické předpovědi ozáření obyvatel vyhoví požadavkům EPA. Ty, jak již bylo řečeno, mají být podle pokynu Kongresu dostatečně benevolentní. Již nyní například limity stanovené pro Yucca Mountain připouštějí 25-krát větší ozáření obyvatel než federální legislativa.

Rychlé proudění spodních vod, které by při uplatnění jeho vlastních pravidel lokalitu jednoznačně vyloučilo, ministerstvo energetiky začalo "řešit" navrhováním betonových ucpávek, dodatečným zastřešením kontejnerů nebo teorií o odpaření prosáklé vody zbytkovým teplem z vyhořelého paliva. Ministerstvo také předpokládá, že uniklý odpad se po průniku do spodních vod naředí tak, že dávky ozáření (podle výpočtů) vyhoví limitům.

Na sklonku minulého roku předalo ministerstvo, navzdory protestům několika stovek ekologických a dalších občanských organizací, dokumentaci o Yucca Mountain ke schválení Kongresem. Ministerstvo v ní shrnuje výsledky patnáctiletého průzkumu a v rozporu s fakty uvádí, že se neobjevily žádné skutečnosti nezbytně vedoucí k opuštění lokality. "Dosavadní modely, i když jsou zatíženy určitými nepřesnostmi, ukazují, že ani po uplynutí 10 000 let nebudou obyvatelé v okolí Yucca Mountain vystaveni významně zvýšené radiaci. Teprve po 300 000 letech mohou úniky způsobit dávky, které budou srovnatelné s přírodním pozadím," píše ministerstvo energetiky.

Jak modely, tak vstupní data jsou samozřejmě zatíženy řadou nejistost a chyb, což snižuje jejich vypovídací hodnotu. Například podle oficiální analýzy ministerstva představuje rozptyl odhadů v životnosti umělé bariéry tři řády, v celkové spolehlivosti úložiště je pak nejistota dokonce pět až šest řádů. Ministerstvo používá průměrné hodnoty, ačkoliv vzhledem k nejistotě se například předpokládaná dávka ozáření 1 mrem ročně může pohybovat od 0,001 do 1000 mrem ročně. Takto široce definovaným podmínkám však vyhoví téměř cokoliv, i kdyby byla skála děravá jako cedník.

Letos v lednu předložila skupina padesáti poslanců Kongresu návrh zákona, který mimo jiné přikazuje NRC nezohledňovat při udílení licence úložišti ochranné limity EPA. NRC se má řídit pouze tím, že v budoucnu nesmí dojít k únikům, jež by vedly k radiačním dávkám vyšším než 10 mSv ročně. Tato hodnota je ale desetkrát vyšší než maximum, která je dnes mezinárodně doporučováno pro zajištění ochrany obyvatel před radioaktivním zářením!

Kladný výsledek povolovacího řízení se ministerstvo energetiky snaží zajistit i tím, že takticky rozhodlo žádat o povolení ve třech samostatných fázích: pro výstavbu, pro navezení odpadů a pro uzavření úložiště. Tento postup je jasně zvolen tak, aby vydání jednoho povolení předurčovalo vydání dalšího, čímž samozřejmě utrpí objektivita a nezávislost rozhodovacích řízení. Podobný účel má zřejmě splnit i nejnovější plán vybudovat v lokalitě centrální mezisklad vyhořelého paliva. Jakmile bude veškerý odpad Spojených států navezen na toto místo, je prakticky nemožné dosáhnout jeho pozdějšího převozu jinam. Potom skutečně nezbude, než odpad uložit v Yucca Mountain.

Před padesáti lety napsal ve Spojených státech David Dietz knihu "Atomová energie v nastávajícím věku". David Dietz, americký popularizátor přírodních věd oceněný Pulitzerovou cenou, seznamuje čtenáře s vývojem teorií atomové fyziky.

Vybírám pasáže z úvodní kapitoly, v níž tento respektovaný vědec přibližuje čtenáři světlou budoucnost nastávajícího atomového věku.

(David Dietz: Atomová energie v nastávajícím věku, český překlad Jindřich Fantl, Družstevní práce, Praha 1947)


Let bez zastávky kolem rovníku za čtyřiadvacet hodin v letounu s tryskovým pohonem, který poletí více než 1600 km za hodinu... 240 000 mil dlouhý výlet na Měsíc... To jsou jen dva ze zázraků, které pro nejbližší dobu čekají lidstvo v nastávajícím věku atomové energie, jehož úsvit mu byl zvěstován v neděli 5. srpna, kdy první atomová puma vybuchla nad japonským městem Hirošimou.

Můžeme vším právem věřit, že lidstvo bude mít jednou zdroje atomové energie, které budou nejen daleko mocnější než dosavadní, ale bude je též možno neporovnatelně snáze opatřit. Pro tuto chvíli obraťme svou pozornost na otázku, co lze od nich očekávat. Až nastane den, kdy atomová energie bude k disposici v neomezeném množství, dostane se lidstvo do období stejně odlišného od nynějšího, jako se liší nynější život od života starého Egypta.

Když jsem tyto věci probíral před pěti lety, napsal jsem: "Je obtížné předvídat triumfy atomové energie a nepůsobit dojmem sensačnosti, ale jistě se tak jako vždy ukáže, že pravda je ještě podivnější než smyšlenka." Máme-li nyní před sebou zprávu o zničení Hirošimy, myslím, že většina lidí bude dnes méně náchylná ke skepsi, pokud jde o otázku, co lze očekávat od atomové energie.

Všechny dopravní prostředky budou zbaveny svých nynějších omezení, způsobených vahou pohonných hmot. Nebude patrně potíží v budování letounů libovolných rozměrů. Letouny dopravující několik tisíc cestujících a mající toliko kabinového prostoru jako luxusní oceánská loď poletí bez zastávky z Nového Yorku do Indie nebo do Australie. Místo, abyste plnil benzinovou nádržku svého auta dvakrát, třikrát týdně, bude auto jezdit celý rok s drobkem atomové energie, který bude velký jako vitaminová pilulka.

Stejně velká pilulka postačí na vytápění vašeho domu po celou zimu. Podle odhadu obsahuje jedna libra uranu 235 stejné množství tepla jako asi 1300 tun černého uhlí. Čtenář si již nyní patrně uvědomil, že nastává doba, kdy nebude příliš mnoho záležet na tom, komu patří uhlí a nafta světa. Dny, kdy národové bojovali o naftu, minuly.

Ale tyhle malé drobečky atomové energie udělají více, než aby ušetřily panu Prostému Občánkovi jeho nynější účty za benzin a uhlí. Bude totiž použito větších drobtů, aby otáčely kola průmyslu, a učiní-li to, změní se věk atomové energie v období hojnosti... Především budou zcela jiné výrobní náklady. Některé výrobní procesy, které byly nyní z obchodních důvodů nemožné, protože elektrický proud nebo pára by byly příliš drahé, budou okamžitě umožněny.

Jakmile jednou bude věk atomové energie v plném proudu, opustí svět natrvalo zlatý standard. Důvod je velmi jednoduchý. Vědec bude moci vybudovat továrnu, v níž bude s pomocí atomové energie vyrábět zlato. Starý sen alchymistů, změnit prosté kovy ve zlato, se uskuteční... Ale pravděpodobně nebude tohoto postupu použito na výrobu zlata ze železa. Bude ho patrně raději použito na přeměnu hojně se vyskytujících látek v látky vzácné, kterých je potřebí jako přimíšenin v ocelářském průmyslu. Avšak v době atomové energie nebudou snad ani existovat vzácné nebo řídce se vyskytující hmoty, protože atomová energie umožní jejich urychlenou těžbu z oceánu...

Žádný národ světa si nebude musit dělat starosti o zásoby zlata nebo o své nerostné bohatství, jakmile se jednou vědci naučí dolovat v oceáně. 70 000 000 tun mořské vody obsahuje bohatství odhadované na 96 379 460 dolarů - ve vodách oceánu je totiž obsažen ve větším či menším množství kterýkoli známý prvek. Zmíněné množství vody obsahuje za 42 000 dolarů zlata, za 29 300 dolarů stříbra, kuchyňskou sůl v ceně 33 200 000 dolarů, chlorid draselný v ceně 4 880 000 dolarů (stačí na výrobu hnojiva pro 420 000 ha zemědělské půdy), hliník za 58 200 dolarů atd.


Přizpůsobování počasí

Žádný zápas v košíkové nebude ve věku atomové energie odvolán pro déšť, žádný letoun se nevyhne některému letišti pro mlhu, žádné město nezažije v zimě ucpání pouliční dopravy pro silný sníh. Letoviska budou moci zaručiti dobré počasí a umělá slunce usnadní pěstování obilí a bramborů.

V atomovém věku bude mít člověk po prvé v dějinách světa k disposici energii v takovém množství, aby se utkal se silami Matky Přírody. Rozsah těchto sil je něco, co není zcela pochopeno. Tak na příklad jsem slyšel, jak se lidé ptají, zda by takové výbuchy, jako výbuch první atomové pumy v Hirošimě, nemohly za čas vyrazit Zemi z její dráhy. Lidé zapomínají, že váha Země je přibližně pět miliard bilionů tun (5 000 000 000 000 000 000 000)...

Není proto důvodu, proč by každé letiště na světě nemohlo být pokryto betonovou plochou, v níž by byla skryta síť parního potrubí. Bude-li palivem uran 235, bude možno vyrobit jakékoli potřebné množství páry, aby se rozpustila nejsilnější sněhová nebo ledová pokrývka a aby se poslalo nad letiště dostatek tepla k rozehnání nejhustší mlhy. Podobně budou města moci položit síť parního potrubí v ulicích, takže v zimě roztaje sníh stejně rychle, jak napadne. Ucpání dopravy způsobené náledím nebude ve věku atomové energie známo.

Ovládat počasí kolem dvorce pro košíkovou či na stadionu pro kopanou nemůže pak již činiti potíží. Sluneční svit bude možno opatřit pro jakkoli veliký prostor, ať půjde o park nebo koupaliště bez ohledu na to, zda obloha bude nebo nebude zamračena. Věk atomové energie uvidí bezpochyby nejsilnější umělá slunce, namontovaná na vysokých ocelových věžích. Takové zařízení bude sestávat pouze z vysoké věže, na jejímž vrcholu bude plošina a tam bude na vhodném mechanismu namontována velká koule, v jejímž středu bude trochu uranu 235. Toto umělé slunce bude poskytovat světlo a ultrafialové paprsky stejné hodnoty jako sluneční světlo.

Není důvodu, proč by nemohl být sestaven spalovací motor, který by byl poháněn drobnými výbuchy uranu 235. Dnešní benzinové motory jsou poháněny takovými drobnými výbuchy benzinu. Je jistě veliký rozdíl mezi tím, jak se benzin chová ve vašem motoru a jak by se choval, kdyby si nějaký nešika svítil do benzinové nádrže rozžatou sirkou. Bomba na Hirošimu vybuchla celá najednou. Motor na vnitřní spalování by vyžadoval řadu kontrolovaných explosí. Je důležité si připomenout, že možnosti této nové energie neplynou jenom z její ohromující mohutnosti, nýbrž i z malého množství materiálu, jehož je třeba na její výrobu. Dvacet milionů liber je skoro deset tisíc tun. K dopravě takového množství uhlí by bylo třeba spousty vagonů. Ale několik liber uranu lze dopravit na dětském automobilku.


Období míru

Ve věku atomové energie povládne všeobecný a věčný mír, a to ze tří důvodů.

Za prvé, bude-li taková hojnost energie jako vzduchu, který dýcháme, nebude již důvodu bojovati o naftu a uhlí.

Za druhé, s použitím atomové energie bude moci každý národ snadno získat všechny suroviny, kterých potřebuje. Nebude již na světě rozdílu mezi majetnými a nemajetnými národy, pokud jde o nerostné bohatství.

Za třetí, budou-li existovat ještě mocnější atomové pumy než ty, které byly svrženy na Japonsko, stane se válka tak ničivou, že se ji žádný národ neopováží začít.

Otázka, která je jistě v mysli většiny čtenářů, zní, kdy nastane věk atomové energie. Nastane za pět nebo za padesát let? V roce 1940 jsem říkával, že můžeme očekávat příchod období atomové energie někdy v příští polovici století. Nyní bych chtěl snížit tento odhad na 10 až 25 let a v tomto okamžiku jsem dostatečně optimistický, abych řekl, že může být bližší desíti než pětadvaceti rokům.

Text původně vyšel v časopise Poslední generace.

Začátkem února obdrželi poslanci vládní návrh atomového zákona. Tato právní norma má zajistit ochranu občanů před možnými negativními vlivy jadrných zařízení. Předložený návrh však jako by spíše chtěl ochránit jaderná zařízení před jejich odpůrci a konkurenty.

Atomový zákon je základní právní normou, která definuje podmínky pro mírové využívání jaderné energie v naší zemi. Upravuje otázky jaderné bezpečnosti, ochranu občanů před ionizačním zářením, havarijní plánování, náhradu a odpovědnost za škody způsobené při radiační nehodě i otázku likvidace radioaktivních odpadů.

Neobvyklé je, že ačkoliv Česká republika některé z těchto otázek dosud neměla právně zajištěny, porevoluční vláda schválila důležité jaderné provozy: JE Temelín a mezisklad vyhořelého paliva Dukovany. Vzhledem k tomu, že zákony nelze uplatnit zpětně, se tak jejich zastáncům podařilo zavčas zneužít daného právního vakua. Teprve poté, co již byly obě stavby "za vodou", si vláda vzpomněla na svůj program a rozhodla se, že spolu s desítkami dalších nechá do voleb atomový zákon schválit poslaneckou sněmovnou.

K tomu účelu odsouhlasili na začátku ledna ministři jeho vládní návrh. Posuďme, jak řeší některé z výše zmíněných složitých otázek.


Jaderné zbraně

Než se pustíme do zásadních nedostatků vládního návrhu zákona, začněme jeho dobrou stránkou. Tou je, že v 5. paragrafu stojí: "Vývoj, výroba, dovoz, průvoz (tranzitní přeprava), vlastnictví, skladování i jakékoliv jiné nakládání s jadernými zbraněmi nebo jejich součástmi, jakož i obchodování s nimi, se zakazuje."

Zvláštní věc - vláda, která ještě nedávno obhajovala rozmístění jaderných zbraní na našem území jako podmínku vstupu do NATO, si totéž nyní sama zakazuje. Můžeme jen věřit, že se nejedná o omyl a že výše citovaný paragraf zůstane v zákonu zachován.

Další čtení vládního návrhu je však již neradostné. Jak lze čekat, odráží příznivý postoj vlády k jaderné energetice a vychází jí proto vstříc.


Jaderná energetika

Zákon na začátku definuje podmínky, za kterých lze v České republice budovat a provozovat mj. jaderné elektrárny. Formulace jsou to vágní natolik, že je lze vysvětlit snad jakkoliv. Záleží tedy na těch, kteří je budou interpretovat, a těmi budou vládní úředníci:

"Každý, kdo využívá jadernou energii... musí dbát na to, aby toto jednání bylo odůvodněno přínosem, který vyváží rizika, která při těchto činnostech vznikají nebo mnohou vzniknout.
Každý, kdo využívá jaderné energie... je povinen dodržovat takovou úroveň jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, fyzické ochrany a havarijní připravenosti, aby riziko ohrožení života, zdraví osob a životního prostředí bylo tak nízké, jak lze rozumně dosáhnout při uvážení hospodářských a společenských hledisek.
Opatření vedoucí k odvrácení nebo snížení ozáření při radiační nehodě musí být prováděna vždy, pokud očekávané ozáření osob se blíží úrovním, při nichž dochází k bezprostřednímu poškození zdraví tímto ozářením, nebo dokud lze od těchto opatření očekávat více přínosů než škod."

Rizika spojená s jadernými elektrárnami lze vyčíslit jen velmi nepřesně. Jde o součin velmi malého čísla (pravděpodobnost havárie) s číslem nesmírně velikým (způsobené škody), takže dostáváme značně nestabilní výsledek. Jakékoliv kvantitativní srovnání s možnými přínosy jaderné energetiky tedy není možné a závisí pouze na subjektivním hodnocení.

Stejně subjektivní je i posuzování "hospodářských a společenských" hledisek. Zákon pro jistotu ani neuvádí, kdo by měl tato hlediska posuzovat. V praxi to budou zřejmě opět loajální vládní úředníci, případně zainteresovaní jaderní vědci, o jejichž schopnosti posuzovat široká společenská hlediska lze úspěšně pochybovat.

Sporný je i poslední citovaný odstavec. Při jaderné havárii by většinu postižených zasáhla dávka ozáření nižší než ta, která vede k bezprostředním zdravotním následkům. Pozdější vlivy - nádorová onemocnění, genetické deformace aj. - lze těžko považovat za "bezprostřední". Zákon nestanoví jednoznačně, zda v takovém případě musí provozovatel jaderného zařízení vůbec přikročit k nějakým opatřením.


Odpady

Právě výdaje za likvidaci starých jaderných elektráren a zneškodnění radioaktivních odpadů tvoří zřejmě nejdůležitější položku v celé ekonomice tohoto způsobu výroby elektřiny. Bez jejich započtení do ceny elektřiny není možné prohlásit jadernou elektřinu za nejlevnější, ačkoliv se to u nás děje dosti často.

První doposud nezohledněnou položkou je cena rozebrání stavby staré elektrárny, která se po 30 až 50 letech provozu promění z velké části v horu radioaktivního šrotu. Nejde tedy jen o rozebrání obrovského množství betonu, ale i o jeho uložení jakožto radioaktivního odpadu. Návrh atomového zákona k tomu říká následující:

"Držitel povolení je povinen... vytvářet... rovnoměrně rezervu tak, aby peněžní prostředky byly k dispozici pro potřeby přípravy a realizace vyřazování z provozu v potřebném čase a výši..."

Princip je to jistě správný, ovšem v takto deklarativní podobě není použitelný. Výše odvodů, aby odpovídala skutečným potřebám, by měla vycházet z podrobného projektu na likvidaci jaderného zařízení. To je zatím v našich podmínkách neuskutečnitelné, protože takový projekt neexistuje ani na JE Temelín, ani na JE Dukovany. Proto jakékoliv odhady finanční položky nutné k jejich likvidaci jsou nepodloženy. A jak ukazují zkušenosti západních zemí, zpravidla bývají hrubě podceňovány. Například v USA rostou obdobné odhady o 9 % ročně po odečtení inflace, takže pak Kongresu nezbývá, než do zákona z roku 1995 uvést formulaci: "Náklady na likvidaci reaktorů nelze v současné době pro účely odvodů do příslušných rezerv plně zohlednit."

Není výjimkou situace, kdy skutečné náklady na likvidaci reaktoru dosáhly několikanásobku původního odhadu. Například společnost Yankee Atomic Electric Comapny (YAEC) požádala v roce 1985 o to, aby mohla zvýšit ceny elektřiny, protože odhad nákladů na likvidaci JE Yankee Rowe (Massachusetts) vzrostl ze 30 na 68 milionů USD. V roce 1989 zvýšila společnost cenu elektřiny podruhé, protože nový odhad již uváděl částku 98,4 milionu USD.

V roce 1992, kdy se YAEC rozhodla tuto elektrárnu definitivně zavřít, již rozpočet na její likvidaci představoval 247 milionů USD. A o dva roky později, v roce 1994, rozpočet na likvidaci reaktoru přesáhl hranici 370 milionů - tedy desetinásobek toho, co stála jeho výstavba.

Ještě problematičtější je ale ukládání vysoce radioaktivních odpadů - vyhořelého paliva, které je třeba bezpečně izolovat na statisíce let. Zde nebyla nikde na světě nalezena ani spolehlivá koncepce ani lokalita, nemluvě o podrobnějším projektu, takže se částky odváděné průmyslem do finančních rezerv mohou ukázat podhodnocené i řádově.

Druhým problémem spojeným s financováním ukládání vyhořelého paliva je riziko toho, že původce odpadů již vůbec nemusí v době jejich likvidace (po mnoha desetiletích) existovat. Ve světě se tato komplikace řeší tím, že příslušný fond spravuje nezávislá organizace, která stanovuje výši a plnění odvodů. Česká vláda si ovšem zmíněnou instituci, nazvanou Správa jaderného účtu, přizpůsobila svým potřebám takto:

"Orgány Správy jsou Rada a ředitel. Členy Rady a ředitele Správy jmenuje a odvolává ministr průmyslu a obchodu. Rada má 11 členů. Radu tvoří zástupci orgánů státní správy, původců radioaktivních odpadů a veřejnosti. Počet zástupců původců radioaktivních odpadů činí 6 osob, počet zástupců veřejnosti činí 2 osoby. Rada doporučuje ministrovi k předložení vládě ... plán činnosti a rozpočet Správy... doporučuje ministrovi návrh na stanovení odvodů na jaderný účet."

Správa tedy spadá do kompetence jediného ministra, a to pana Dlouhého. Vzhledem k tomu, že volí a odvolává její zástupce, má v jejím usměrňování prakticky neomezenou moc.

A co hůře, explicitně je stanoveno, že v radě Správy budou mít nadpoloviční většinu zástupci původců odpadů. Vzhledem k tomu, že Správa navrhuje ministrovi výši odváděných příspěvků, budou si takto zástupci jaderné energetiky určovat povinné splátky sami sobě.

O tom, že tuto zodpovědnou funkci budou plnit objektivně a že ministr nepodlehne jejich tlaku, svědčí jasný fakt: orientační částka v návrhu zákona se během posledního půlroku postupně snížila z původních 10 na 8 a nakonec na vládou schválených 5 haléřů/kWh...

(Mimochodem, důvodová zpráva uvádí, že se takto při předpokládaném množství vyrobené elektřiny v JE Temelín a JE Dukovany na účtu nahromadí asi 40 miliard korun. Na jiné straně důvodové zprávy se přitom celkové náklady na vybudování a provoz úložiště odhadují na 120 až 150 miliard korun.)


Havárie

Třetím závažným okruhem problémů, které atomový zákon řeší, je zodpovědnost provozovatele elektrárny za následky její havárie. Zásada navrhovaná pro tento případ vládou zní až neuvěřitelně:

"Odpovědnost držitele povolení za jadernou škodu... je omezena v případě jaderných zařízení pro energetické účely, skladů a úložišť vyhořelého jaderného paliva, určeného pro tato zařízení... na částku 6 mld. Kč Stát poskytuje záruku za uspokojení přiznaných nároků na náhradu jaderné škody, pokud nejsou uhrazeny z povinného pojištění... do částky 6 mld. Kč po vyčerpání plnění pojistitele v rozsahu 1,5 mld. Kč."

O tom, jak ohromné zodpovědnosti je takto provozovatel zbaven, si můžeme udělat představu podle největší jaderné havárie v historii, ke které došlo roku 1986 v Černobylu. Bezprostředně po havárii odhadovaly vládní orgány škodu na 3 až 5 miliard USD. Jen opatření na likvidaci havárie však během prvních tří let stála 19 miliard USD. V roce 1992 se ruský Výzkumný a vývojový ústav pro energetiku pokusil sečíst skutečné škody a došel k číslu 358 miliard USD. To je asi 9 bilionů korun, tedy 1500-krát více, než by musel hradit provozovatel. Připomeňme, že při navrhované horní hranici zodpovědnosti by si a.s. ČEZ takto mohla dovolit hradit ze svého čistého zisku každých deset let čtyři jaderné havárie.

Jak plyne z druhého citovaného odstavce, dokonce ani vláda by nemusela na náhradu škod vynaložit více prostředků než oněch 6 miliard korun. Je podezřelé, že vláda, která hlásá princip zodpovědnosti za učiněná rozhodnutí, by v případě jaderné energetiky nezodpovídala prakticky za nic, ačkoliv je to ona, kdo výstavbu a provoz schvaluje. V praktické rovině by to asi řešila s odvoláním na další paragraf týkající se odškodnění:

"Právo na náhradu jaderné škody se promlčí, jestliže nárok na její náhradu nebyl uplatněn ve lhůtě 3 let ode dne, kdy se poškozený o události, která vedla k jaderné škodě, a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nebo mohl dozvědět..."

Za újmu na zdraví, která se projeví později než za tři roky po havárii, tedy občan nemá nárok na odškodné. Přitom právě zdravotní následky, které lze v případě havárie očekávat, jsou dlouhodobé. Nádorové nemoci či genetická poškození způsobená ionizačním zářením se zpravidla projeví až po jednom či několika desetiletích od události, která k ozáření vedla. Děti z Černobylu by prostě měly smůlu.


Donucovací prostředky

Naprosto neadekvátně řeší zákon i postihy za porušení povinností, které stanovuje. Tento paragraf zní takto:

"Úřad uloží za porušení právní povinnosti stanovené tímto zákonem pokutu až do výše a) 100 milionů Kč tomu, kdo poruší zákaz využívání jaderné energie k jiným než mírovým účelům..., d) 10 milionů Kč osobě, která poruší zákaz dovozu radioaktivních odpadů k jejich uložení, neplní povinnost odvodů na jaderný účet nebo povinnost ukládání radioaktivních odpadů pouze osobou určenou k tomu..."

V obou uvedených, ale i dalších případech si není těžké představit situaci, kdy zisky z nepovolené činnosti bohatě vynahradí i nejvyšší možný výměr pokuty (Státní úřad pro jadernou bezpečnost, který je uděluje, má přitom možnost ji zcela prominout). Vzpomeňme jen na případ ilegálně dovezených a u Orlické přehrady vysypaných toxických odpadů firmou Fröhlich v roce 1992.


Účast veřejnosti

Po několika letech zoufalých zkušeností občanských iniciativ i obecních úřadů s povolováním a provozem jaderných zařízení není divu, že žádáme možnost atomový zákon připomínkovat. V něm totiž lze zabezpečit, aby se neopakovaly události jako znemožnění účasti v rozhodovacích řízeních nebo utajení i těch nejzákladnějších dokumentů o bezpečnosti jaderných elektráren a jejich vlivech na životní prostředí. Na druhou stranu lze tato práva v atomovém zákoně ještě více omezit. I to byl důvod, proč o připomínkování projevily zájem desítky občanských organizací, obcí i sdružení obcí.

Několik posledních měsíců, kdy se atomový zákon připravoval, naše obavy potvrdilo. Asi dvoutýdenní lhůta byla stanovena k připomínkování poslední verze Jakýmsi nedopatřením ji však někteří žadatelé získali až dva dny před vypršením termínu. Podle razítka na obálce se dalo usuzovat, že obálky tajemně bloudily nejméně týden, než našly správné adresáty.

Všichni dostali navíc jen základní text návrhu bez příloh a prováděcích vyhlášek, kterých je celkem sedmnáct a na které se zákon v mnoha klíčových oblastech odvolává (zařazení součástí jaderných zařízení do bezpečnostních tříd, limity ozáření osob jednotlivými radionuklidy, míru radioaktivity nutnou pro zařazení odpadu do kategorie "jaderný odpad", hranici radioaktivity, po kterou lze odpady volně vypouštět do životního prostředí, požadavky na zajištění bezpečnosti skladování a dopravy radioaktivních materiálů a mnoho dalších). Bez znalosti patřičných vyhlášek se lze k uvedeným oblastem skutečně jen těžko vyjadřovat.

Zjevnou neochotu umožnit nevládním organizacím a obcím plnohodnotné posouzení návrhu zákona si lze vysvětlit tím, že vláda s těmito subjekty již nadále vůbec nepočítá. Paragraf týkající se účastníků řízení, ve kterých Státní úřad pro jadernou bezpečnost uděluje povolení k činnostem souvisejícím s využíváním jaderné energie, je krátký:

"Žadatel je jediným účastníkem řízení [o povolení k činnosti]."

Zájmové organizace a dotčené obce, jejichž možnost účastnit se takových řízení závisela dosud na rozhodnutí příslušného úředníka, by po schválení současné podoby atomového zákona byly vyloučeny explicitně a bez možnosti odvolání se. Mají sice možnost být účastníky územního i stavebního řízení a s nimi souvisejícího projednání vlivů na životní prostředí, avšak klíčová rozhodnutí budou činěna bez nich.

Obec či občanské sdružení tedy budou mít možnost vyjádřit se k tomu, jestli střecha meziskladu bude z vlnitého či rovného plechu, ale veškeré otázky týkající se např. jaderné bezpečnosti použitých kontejnerů bude řešit na uzavřených jednáních Státní úřad spolu s a.s. ČEZ.


Přístup k informacím

Posledním okruhem, který atomový zákon řeší a který souvisí s předchozím, je otázka informování veřejnosti. Zákon v tomto ohledu píše pouze:

"Držitel povolení... je povinen... poskytovat přiměřeně veřejnosti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajemství."

Přiměřené informování s vyloučením informací, které jsou předmětem obchodního tajemství, tedy bude mít jako doposud pouze podobu informačních brožurek a novin vydávaných pro a.s. ČEZ public-relations firmou Hill and Knowlton.

Současný návrh atomového zákona je špatný. Bohužel, vládní strany činí vše, co je v jejich silách, aby jej do voleb v parlamentu prosadily. Jak nám na setkání v poslaneckém klubu ODA koncem ledna řekl ministr Dlouhý, nemůžeme počítat s tím, že své připomínky ve větší míře uplatníme. Vzhledem k množství dalších zákonů, které je třeba do voleb projednat, nezbude na ten atomový dost času, a z pozměňovacích návrhů je přijat průměrně jeden ze čtyřiceti. Uvidíme. 


Text původně vyšel v časopise Poslední generace.

Dne 28. ledna 2004 schválila americká banka Ex-Im svoji finanční účast na dostavbě JE Temelín. Jedná se o poskytnutí záruk za půjčku od Citibank ve výši 85 % celkové sumy, tj. 317 milionů dolarů.

Protože banka Ex-Im není klasickou komerční bankou a operuje s penězi daňových poplatníků, její rozpočet i jednotlivé transakce podléhají kontrole Kongresu. Proto dostali jeho členové 35denní lhůtu na to, aby vyjádřili případné námitky či další podněty. Tato zákonem stanovená lhůta vypršela 3. března.

K tomuto termínu se také soustředily aktivity oponentů elektrárny. V půli února odcestovali do Washingtonu členové rakouské delegace pověření jednat jménem své vlády i zástupci ekologických iniciativ z České republiky a Rakouska. Za české organizace (Hnutí DUHA, Děti Země, Jihočeské matky, Greenpeace) jsem se s nadějí, že dialog v USA vypadá přece jen jinak než u nás, vypravil na poslední chvíli i já.


Ex-Im banka

Na podzim 1993 vyjádřilo několik vlivných členů Kongresu pochybnosti o projektu dostavby Temelína. Ex-Im proto po svém lednovém rozhodnutí vydala dokument nazvaný Environmental Evaluation: Temelín Nuclear Power Station (Ekologické zhodnocení JE Temelín). Byly to první informace určené pro Kongres a jejich úroveň nás značně překvapila.

Samozřejmě bylo předem jasné, že půjde o obhajobu projektu. Nečekali jsme ale, že by Ex-Im banka vůbec mohla vydat tak povrchní dokument s takovým množstvím nepravd a nepřesností.

Spolu s dalšími iniciativami i odborníky jsme proto připravili kritickou zprávu, ve které na nejkřiklavější chyby upozorňujeme.

Co by například řekli obyvatelé Dukovan tomu, že se Ex-Im banka chystá řešit problém temelínského vyhořelého paliva jeho odvozem do Dukovan? Co tomu říká naše vláda, která se v roce 1992 zaručila, že v Dukovanech temelínské palivo skladováno nebude?

Nebo jak může být ČEZ označen jako spolehlivý provozovatel jaderných elektráren, když v letech 1987—1992 musely být v Dukovanech havarijní ochrany reaktorů spuštěny nejméně 74krát?

Jak to, že „experti“ banky tvrdí, že parogenerátory (jedna z nejzranitelnějších součástí z hlediska bezpečnosti) v JE Temelín jsou vybaveny dálkově ovládanými ventily stejně jako v Dukovanech, když to není pravda?

Ex-Im také poukazuje na finskou elektrárnu Loviisa jako na příklad úspěšné kombinace ruských reaktorů se západní bezpečnostní technikou. Zapomíná dodat, že se jedná o jiné reaktory, že jen sestavení projektu kombinace trvalo 11 roků a bylo prováděno před zahájením stavby nebo že Finsko v letech 1979—1980 zvažovalo možnost nákupu reaktorů VVER-1000 (tj. temelínský model) a nakonec je z ekonomických a bezpečnostních důvodů odmítlo.


Rakouské memorandum

Odborný tým rakouské delegace, ve kterém pracovali dva jaderní inženýři, fyzik, právník a ekolog, připravil pro Kongres technické memorandum, které vysvětluje důvody vedoucí rakouskou vládu k nesouhlasu s dokončením JE Temelín.

Nutno ovšem podotknout, že česká vláda i ČEZ udělaly vše pro to, aby tento rozbor znemožnily — navzdory dřívějším dohodám odmítly poskytnout Rakousku dokumenty a studie týkající se elektrárny. Odborný tým se proto musel opřít především o materiály, které jim poskytlo Hnutí DUHA (analýza bezpečnosti od firmy Halliburton NUS, vládní ekonomické a důvodové zprávy o projektu) nebo které získal nepřímo prostřednictvím Evropských společenství (studie Tractebel) a Mezinárodní agentury pro atomovou energii (výsledky mise z roku 1993).

Dvacetistránkové memorandum spolu s více než 700-stránkovou přílohou obsahující původní dokumentaci odhalilo další nepravdy, které Ex-Im banka, ale i čeští představitelé donekonečna opakují.

Například se ukázalo, že dvě hlavní studie, o které se ČEZ doposud opíral (mise MAAE z dubna 1993 a analýza Halliburton NUS), zdaleka nevyznívají ve prospěch dostavby elektrárny. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) popsala 16 problematických oblastí, ve kterých JE Temelín neodpovídá mezinárodním bezpečnostním standardům, NUS kritizoval některé další nedostatky a hlavně nedostatek zodpovědnosti při vedení projektu. Obě zprávy potom konstatují, že řadu problémů nebylo možné vyhodnotit, protože chybí původní dokumentace sovětského projektu. Přestože ČEZ nyní tvrdí, že přijal opatření k odstranění veškerých nedostatků, je jasné, že některým z nich již vzhledem k rozestavěnosti elektrárny zabránit nelze (např. nedostatečná odolnost kontejnmentu).

A co víc, mluvčí MAAE Hans Meyer 3. března prohlásil, že — navzdory tvrzení Ex-Im banky, české vlády i ČEZu — její odborníci nikdy nepotvrdili, že reaktory VVER-1000 mohou být zmodernizovány v souladu se současnými bezpečnostními požadavky. Veřejné slyšení v Kongresu

Obě tyto zprávy (rakouské memorandum a náš rozbor dokumentů Ex-Im) byly v úterý, den před veřejným projednáváním v Kongresu, doručeny poslancům a poskytnuty tisku. Díky jim otiskla středeční vydání Washington Post a New York Times o projektu Temelína velké články.

Stejný den (23. února) dopoledne proběhlo veřejné slyšení v Kongresu o zahraničních investicích Ex-Im banky. Ačkoliv se jej osobně zúčastnili jen čtyři kongresmani (ostatní poslali své odborné poradce, což je ale prý běžné), jeho průběh způsobil zlom v situaci, která do té doby vypadala téměř beznadějně.

Ačkoliv, jak jsem se již zmínil, mělo být slyšení zaměřeno na zahraniční investice Ex-Im banky obecně, Temelín se stal hlavním bodem jednání: po úvodních vystoupeních čtyř řečníků se všechny otázky Kongresu s výjimkou jedné týkaly JE Temelín. Velkým překvapením bylo, že i dva republikánští poslanci, kteří jadernou energetiku v USA podporují, se vyslovili proti dostavbě Temelína.

Celé slyšení probíhalo se zvláštní elegancí, kongresmani jako by se předháněli v tom, kdo efektněji odhalí slabiny projektu. Prezident Ex-Im banky Keneth Brody byl postupně nucen přiznat, že nezná celkovou cenu projektu, že nemůže zaručit, aby v případě havárie nebyla náhrada škod vymáhána na vládě USA, že by podobná elektrárna nemohla dostat povolení k provozu v USA nebo že není jasné, kdo uhradí případnou eskalaci nákladů na dostavbu (při výstavbě 52 reaktorů v USA překročila firma Westinghouse plánovaný rozpočet průměrně o 420 %!). Silně zapůsobila i citace z dopisu bývalého premiéra JUDr. Petra Pitharta (leden 1994): „Otázka výstavby JE Temelín nebyla v mé zemi posuzována a projednávána způsobem, který by odpovědným lidem kdekoli na světě dovolil podporovat její dokončení.“

Po ukončení slyšení jsme ještě předsedovi Frankovi, který je řídil a jenž je předsedou podvýboru pro mezinárodní finance, předali kopie petice s 35 000 podpisy i dopisy jednotlivých občanů České republiky (mj. zpěváka Jaroslava Hutky, starosty Dukovan Vítězslava Jonáše, náměstkyně primátora Českých Budějovic Libuše Krepsové, Ivana Dejmala, brněnské socioložky Hany Librové aj.).

Následující dny jsem trávil v budovách Kongresu návštěvami jednotlivých poslanců. Snažili jsme se je přimět k tomu, aby svůj případný nesouhlas dali najevo nějakou oficiální cestou (nejlépe dopisem Ex-Im bance), a to ještě před vypršením zákonné lhůty.

Dohodli jsme se s dvěma kongresmany, že napíší návrh dopisu, ke kterému by se ostatní přidali. V tom okamžiku ale vstoupila na scénu firma Westinghouse a nějakým způsobem přesvědčila jednoho z předpokládaných autorů, aby si svoje stanovisko rozmyslel.

Druhý poslanec Joseph Kennedy (syn Roberta K.) se však rozhodl zahájit podpisovou akci sám, takže předlohu dopisu jsme nakonec přece jen dostali.

Během příštích tří dnů se nám podařilo získat podpisy celkem deseti členů podvýboru pro mezinárodní finance, což byl vzhledem k nepřítomnosti většiny poslanců velký úspěch. Jiný dopis odeslali dva další členové podvýboru.

Neméně důležité byly i dopisy odeslané ze strany Senátu: předseda podvýboru pro zahraniční operace Leahy, předseda výboru pro zahraniční vztahy Pell a předseda výboru pro bankovnictví Riegle.

Dopisy požadovaly mimo jiné vyjasnění otázky zodpovědnosti v případě havárie, vypracování a veřejné projednání studie o vlivu elektrárny na životní prostředí, zpřístupnění všech dokumentů týkajících se projektu, vysvětlení české vlády, jaké jsou souvislosti mezi zmrazením jednání o půjčce na odsíření severočeských elektráren a zárukami na dostavbu JE Temelín.


Česká vláda reaguje

V souvislosti se zveřejněním informací rakouskou delegací začala reagovat i česká vláda. Její představitelé opět napadli Rakousko za vměšování, vehementně popřeli možnost komplikací ve Washingtonu, ale pro jistotu přece jen vyslali svoji delegaci vedenou ing. Markem (poradce pro energetiku ministra Dlouhého).

Oficiální dokument české delegace je slohem i podáním typický pro naši zemi a dobu: kategorická tvrzení nepřipouštějící pochybnosti, žádné prameny a zdroje informací, žádné přílohy či dokumentace. My to všechno přesně víme a kdo nám nevěří, ničemu nerozumí. Rozhodnutí z čistého nebe

Šance o přehodnocení rozhodnutí banky Ex-Im se rozplynula, když 10. března předsednictvo banky naprosto nečekaně potvrdilo svoji účast na projektu JE Temelín. Viceprezident AI Gore se obhajoval osvědčeným argumentem, že totiž „kdybychom to neudělali my, stejně by to udělal někdo jiný“.

Rozhodnutí navzdory dopisům z Kongresu překvapilo nejen nás a kongresmany, ale i nezávislé odborné pozorovatele. V pozadí se zřejmě americká vláda rozhodla projekt podpořit ze strategických (kontrola ruského jaderného průmyslu) nebo jiných důvodů a Bílý dům proto přiměl Ex-Im banku, aby garance na dostavbu elektrárny co nejdříve poskytla.

Hrálo se totiž o čas: na cestě byl další dopis z Kongresu s desítkami podpisů, kterých rychle přibývalo. Pokud by banka odložila rozhodnutí o týden (jak původně neoficiálně přislíbila), její podpora dostavbě JE Temelín by již nebyla politicky únosná. Bylo to balancování na ostří nože a ani rozhodný krok banky celý případ neukončil (ačkoliv si to její vedení rozhodně přálo).


Co se dělo (a bude dít) dál

Zmíněný dopis, který nestihl být odeslán, byl přeformulován a jeho novou verzi do dnešního dne podepsalo 32 kongresmanů včetně několika významných postav (Gonzales, Waxman, Pelosi aj.). Dopis vyslovuje znepokojení nad unáhleným rozhodnutím a žádá banku, aby svoji garanci podmínilo požadavkem zveřejnění všech dokumentů a veřejným projednáním jejich obsahu i vlivu elektrárny na životní prostředí (zákon „EIA“ č. 244/1992 Sb.).

Snad ještě závažnější je skutečnost, že 9. března večer informoval poslanec Dingell vedení banky, že jim píše dopis, a požádal je, aby zatím nečinili žádná nezvratná rozhodnutí. Když banka následující den vyhlásila výsledky jednání svých šéfů, tým poslance Dingella doslova zuřil. Není to bezvýznamné, protože se jedná o předsedu podvýboru pro kontrolu a dohled, který je obecně považován za vůbec nejmocnějšího člena Kongresu. V jeho pravomoci je vést vyšetřování komerčních transakcí, která v minulosti odhalila řadu podvodů a korupcí a vedla i k uvěznění několika představitelů průmyslu. Poslanec Dingell se rozhodl postup banky Ex-Im prověřit a požádal ji o poskytnutí všech dokumentů, které mu byly základem. Bance dal lhůtu 25. března a po jejím vypršení se možná rozhodne o zahájení plného vyšetřování případu.

Oba příklady v nás uchovávají alespoň jiskérku naděje v situaci, kdy se vlády obou zemí (ČR a USA) rozhodly dostavbu JE Temelín podpořit a kdy se zároveň ukazuje, jak křehká a děravá je oficiální argumentace podporující toto rozhodnutí.


Naše vláda spokojena

Po týdnech napětí a nervozity se pánové Klaus i Dlouhý uvolnili a prohlásili, že „rozhodnuti banky Ex-Im prokázalo kvality projektu na dokončení JE Temelín“. Bohužel však nečekají, že by jisté iniciativy ukončily své působení, protože „někteří jsou zřejmě nepoučitelní“.

Pokud jde o první citát, věříme, že jde o špatný žert. V oficiálních materiálech banky i laik objeví nejméně tucet závažných omylů (některé z nich jsou zmíněny výše). Uveďme nyní dva další příklady ilustrující úroveň odbornosti a pečlivosti, s jakou banka projekt zkoumala:

V otázkách bezpečnosti elektrárny banka neprováděla vlastní analýzy. Odvolává se přitom na studie Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) a Ministerstva energetiky USA, které údajně doložily, že reaktory VVER-1000 mohou být vylepšeny natolik, aby odpovídaly současným západním požadavkům. Již 3. března přitom mluvčí MAAE toto tvrzení popřel. Také Ministerstvo energetiky se vyjádřilo v tom smyslu, že tyto reaktory musejí být posuzovány případ od případu, přičemž studie zaměřená na JE Temelín nebyla vypracována…

Největší a nejkomplexnější studie bezpečnosti JE Temelín z roku 1992 konstatuje, že řada problémových oblastí nemohla být posouzena kvůli nedostatku původní dokumentace od ruských projektantů. Zároveň varuje, že úspěšná a úzká spolupráce s ruskými odborníky je pro dokončení JE Temelín nezbytná. Řada kritiků na toto slabé místo upozorňovala a banka Ex-Im jim proto odpověděla dopisem, ve kterém píše: „Například Češi a Rusové spolupracovali na přípravě a výstavbě elektrárny A-1 v České republice, která byla úspěšně v provozu v letech 1972—1979.“

Je až neuvěřitelné, kolik „omylů“ odpověď sestavená po pečlivém zkoumání případu obsahuje. Zmiňovaná elektrárna A-1 totiž není v České republice, ale na Slovensku, nestavěli ji ruští projektanti a nefungovala úspěšně v letech 1972—1979, protože v roce 1977 došlo k těžké havárii a částečnému roztavení reaktoru (pochopitelně od té doby již nebyla nikdy v provozu).

Zatímco k prvnímu tvrzení pana premiéra snad již není třeba komentáře, na závěr si neodpustím zareagovat krátce na jeho druhý citát.

Někteří jsou, zdá se, opravdu nepoučitelní. Stále nepochopili a snad ani pochopit nechtějí, že vratký postoj oficiální moci lze upevnit zrušením diskuse a strohým stanoviskem vítězné strany. Budou proto nadále na nesrovnalosti upozorňovat a požadovat rovnocennou, otevřenou debatu. Jak totiž ukazuje zkušenost v USA, konfrontace zastánců a odpůrců projektu může před skutečné nezávislým rozhodčím přinést i jiné výsledky, než jaké nám vláda vnucuje v České republice.

Text v roce 1994 publikoval časopis Poslední generace, do archivu jej nedávno zařadila Sedmá generace.

Osm z deseti nejteplejších roků v zaznamenané historii nastalo během posledního desetiletí. Zvyšuje se průměrná teplota kanadských jezer, zmenšuje se rozsah ledovců v Arktidě i Antarktidě. V roce 1989 oznámili polární badatelé dramatické ztenčení arktického ledu — 4,5 m v roce 1987 oproti 6,7 m v roce 1976. V osmdesátých letech svět postihl nebývalý počet katastrofálních záplav i sucha, ničivých vichřicí a dalších neobvyklých klimatických jevů.

Objevila se řada nejrůznějších vysvětlení. Podle jedněch jsou tyto jevy způsobené globálním oteplováním (někdy ne zcela přesně označovaným jako skleníkový efekt), přičemž se podle těchto názorů jedná jen o nevinnou předehru k tomu, co nás teprve čeká. Jiné zprávy zase tvrdí, že jde o přirozené výkyvy klimatu a že veškeré teorie o globálním oteplování jsou nezodpovědným tendenčním výstřelkem vědců a ekologů.

Než se pokusíme posoudit, který z názorů je blíže pravdě, musíme pochopit, co vlastně „skleníkový efekt“ je.


Skleníkový efekt

Skleníkový efekt je fyzikální jev, který představuje jakousi „past“ na zvenčí přicházející energii.

Jak by se podle názvu zdálo, nejedná se o nic neznámého — každý jistě zná, jak účinné jsou např. běžné zahradní skleníky. Přesto je ohřev skleníků založen na zcela jiném principu než globální oteplování. Zatímco v prvním případě stěna skleníku zadržuje ohřátý vzduch uvnitř budovy a brání jeho smíchávání se vzduchem studeným, v případě druhém funguje celá atmosféra jako polopropustné zrcadlo — propouští poměrně dobře záření Slunce dopadající na Zemi, ale o mnoho hůře umožňuje Zemi takto získané teplo vyzářit zpět do vesmíru.

Skleníkový efekt sám o sobě není ničím špatným, spíše naopak. Bez jeho působení by na Zemi nemohl existovat život, protože průměrná teplota povrchu by byla o 34°C nižší, tedy pod bodem mrazu. Za to, že je zde tepleji, vděčíme složení atmosféry naší planety — skleníkový efekt totiž nezpůsobují všechny plyny, ale jen některé. Typickými „skleníkovými“ plyny jsou např. vodní pára (H2O), oxid uhličitý (CO2), ozon (O3), oxid dusný (N2O) a metan (CH4). Vždy záleží na koncentraci těchto plynů, jak silně se skleníkový efekt projeví. Například hustá atmosféra Venuše, která je složena převážně z CO2, přihřívá povrch této planety o stovky stupňů. Označovat tedy současné oteplování Země jako skleníkový efekt je nepřesné, výstižnější je použít již zavedený pojem „globální oteplování“.


Změny v atmosféře a vzrůst teploty

Rozvoj života na Zemi vedl v minulosti k pozvolnému snižování obsahu jednoho z hlavních skleníkových plynů — CO2 — v atmosféře tím, že se uhlík spolu s těly mrtvých rostlin a živočichů ukládal do vrstev vápence, dolomitu a biogenních sedimentů, které dnes známe jako ložiska fosilních paliv (uhlí, ropa, plyn). Protože se zároveň mírně zvyšoval zářivý výkon Slunce, zůstávala teplota na Zemi víceméně stejná.

Tento stav, během kterého teploty kolísaly kolem rovnovážné polohy, zůstával donedávna zachován. Teprve rozvoj průmyslu dokázal křehkou rovnováhu narušit.

Tím, že lidé za posledních 150 let spálili velkou část světových zásob fosilních paliv, uvolnili ve velmi krátké době do atmosféry obrovské množství CO2. Jeho koncentrace se tak oproti středověku zvýšila z 280 ppm (milióntin) na 353 ppm a stále roste o 0,5 % za rok. Rovněž koncentrace dalších skleníkových plynů se zvyšuje, a to u N2O o 0,8 % (především v důsledku používání umělých hnojiv, vypalování pralesů a spalování fosilních paliv) a u CH4 o 0,9 % ročně (kvůli únikům zemního plynu a zemědělství). Průmysl navíc chrlí nové sloučeniny — freony, které kromě likvidace ozónosféry také výrazně posilují skleníkový efekt. Jejich koncentrace v atmosféře se v současné době zvyšuje závratnou rychlostí o 4 % ročně.

Potenciál jednotlivých skleníkových plynů je velmi rozdílný. Například pouhý 1 kg freonu R-11 přispěje ke globálnímu oteplení stejně jako 7600 kg CO2. Vliv jednotlivých plynů je tento:

přirozený skleníkový efekt
CO2         N2O         CH4          freony            jiné*
66 %         3 %          15 %            —              16 %

oteplení způsobené člověkem
CO2         N2O          CH4         freony             jiné*
49 %          6 %         18 %          20 %             7 %

(* mj. stratosférická vodní pára, troposférický ozon)


Globální oteplení — fantazie, nebo skutečnost?

Bezpečně máme doloženo, že obsah skleníkových plynů v atmosféře roste. Známe skleníkový efekt a jeho mechanismus. Víme tedy také, že v důsledku změn složení atmosféry můžeme očekávat oteplení. A víme nesporně i to, že se teplota povrchu Země zvyšuje — dnešní průměrné teploty jsou o 0,3 až 0,6°C vyšší než v předindustriální éře.

Zvýšení v tomto rozsahu lze stále ještě vysvětlit působením přirozené proměnlivosti klimatu. Na druhé straně však vědecké modely předpokládají, že popsané změny atmosféry povedou k oteplení o 0,5 až 1,5°C, což by zaznamenané oteplení rovněž vysvětlovalo.

Kdo má tedy pravdu? Správné a rychlé zodpovězení této otázky je životně důležité. Pokud by totiž měly pravdu vědecké modely, bez okamžité změny současného trendu „rozvoje“ lidstva čeká Zemi další zvyšování teploty, a to za příštích 100 let o 3 až 5°C oproti dlouhodobému průměru (viz obr. 1). Takové tempo oteplení by bylo 10 až 100krát rychlejší než na konci poslední doby ledové před 10 000 lety a jeho dopad na ekosystémy by byl zničující (viz kapitola Dopady globálního oteplování).

Protože však pravý důvod oteplení budeme zcela jednoznačně znát nejdříve za 10 let, nezbývá nám, než se rozhodnout na základě neúplných informací. Připomeňme si tedy něco o současném poznání vědy a spolehlivosti jejích modelů globálního klimatu.


Vývoj a stav vědeckého poznání o změnách klimatu

Za příčinu výkyvů průměrných teplot na Zemi, ke kterým došlo v minulosti (střídání dob ledových a meziledových), byly nejprve považovány pravidelné odchylky ve výkonu Slunce a nepatrné změny v oběžné dráze Země. Podrobnější studium ale ukázalo, že tyto odchylky jsou příliš malé na to, aby mohly zjištěné výkyvy teplot způsobit.

Záhadu vyřešilo měření plynů ve vzduchových bublinkách antarktického ledu, díky kterému známe změny složení atmosféry za posledních 160 000 let. Ukázalo se, že obsah CO2 sledoval velmi přesně výkyvy teplot — odchylky v oběžné dráze Země a ve výkonu Slunce byly tedy výrazně posíleny zpětnými vazbami, především proměnlivou koncentrací skleníkových plynů.

V případě celosvětového klimatu věda při svém zkoumání nemůže použít experimentu a je tedy odkázána na sestavování počítačových modelů, na kterých lze různé situace simulovat. Takový model samozřejmě nemůže věrně napodobit nesmírně složité systémy naší planety, mohou z něj však vyplynout příčinné souvislosti různých událostí.

Modely globálního klimatu dokazují, o jak nesmírně složitý a komplexní problém se jedná. Na teplotu povrchu Země má totiž vliv velmi mnoho faktorů (fyzikálních, chemických i biologických), které se vzájemné ovlivňují — působí mezi nimi tzv. zpětné vazby. Pro spolehlivost modelu klimatu je důležité, aby počítal se zpětnými vazbami všech mechanismů, které jej mohou ovlivnit. Těchto vazeb je celá řada, zmíníme ty nejdůležitější:

  • vodní pára: vlivem rychlejšího odpařování její obsah v atmosféře vzroste, přičemž sama je účinným skleníkovým plynem
  • led a sníh: táním ledovců a sněhu se sníží odrazivost povrchu Země, což povede k jeho rychlejšímu oteplování
  • oblaka: ačkoliv kondenzované páry v současné době způsobují spíše ochlazování Země, v oteplujícím se klimatu by se mohla situace obrátit vlivem jiné výšky oblačné vrstvy; vliv oblačnosti na celkové klima je mimořádně silný — jen drobnými změnami její struktury může dojít ke změnám teplot o několik stupňů
  • teplota oceánů: při zvýšení teploty mořské vody dojde ke zpomalení pohlcování CO2 oceánem (oceán, který obsahuje 50krát více CO2 než atmosféra, je v současnosti jeho největší zásobárnou) dýchání a
  • fotosyntéza: zvýšení teploty urychluje fotosyntézu i dýchání organismů; dýchání je však na teplotě závislé výrazněji, a proto se jeho intenzita s teplotou zvyšuje rychleji než proces fotosyntézy rozložení rostlinstva: posunutí hranice mezi tundrou a severským lesem k pólu sníží odrazivost zemského povrchu a urychlí tak jeho ohřev
  • rýžová pole: již nyní produkují 20 % lidmi způsobených emisí metanu, zvýšení teploty uvolňování metanu silně urychlí

Přestože některé z těchto vazeb již věda podrobně popsala, řada dalších zůstává prostudována jen málo a jejich vliv je nejistý. Více než 300 předních klimatologů Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) se však ve své závěrečné zprávě ze srpna 1990 shodlo na tom, že celkový účinek všech zpětných vazeb povede pravděpodobně k dalšímu zvýšení koncentrace skleníkových plynů.

Ačkoliv tedy o modelech klimatu panují určité pochybnosti, jde spíše o nejistotu, zda nebude konečné zvýšení teploty výrazně vyšší než oněch 3 až 5°C během příštích 100 let. Rozhodně tedy pochybnosti vědců nejsou důvodem k tvrzení, že globální oteplování neexistuje.


Dopady globálního oteplení

  • Předpovědět důsledky globálního oteplení pro ekosystémy Země je velmi obtížné, a pro zvýšení teploty nad 2°C dokonce nemožné. Klimatologové a biologové pracující v IPCC se přesto pokusili vykreslit obraz světa postiženého globálním oteplením o 1 až 2°C. Katastrofální důsledky nejsou způsobeny velikostí změny teploty, které by se ekosystémy mohly přizpůsobit (stejně jako při střídání ledových a meziledových dob), ale především její závratnou rychlostí. Mezi dopady globálního oteplení patří mj.:
  • zánik mnoha druhů: Růst teploty, který má podle předpovědí dosahovat 0,1 až 1,0°C za desetiletí, převyšuje schopnost stěhování většiny rostlinných společenstev 100 až 1000krát. To by znamenalo rychlý a úplný zánik mnoha rostlinných druhů, ale i živočichů na ně vázaných.
  • úbytek lesů: Ačkoliv se často objevují tvrzení, že zvýšení teploty umožní rozšíření lesů do polárních oblastí, celková plocha území vhodných pro lesy se zmenší nejméně o 100 až 200 miliónu hektarů.
  • snížení světové produkce potravin: Posun podnebných pásem výrazně sníží výnosy zemědělských plodin, což se týká světových obilnic, jako je jižní Evropa, západní Austrálie nebo jih a středozápad USA.
  • rozšíření oblastí sucha: Výrazným suchem budou postiženy již dnes často kritické oblasti jako např. Sahel, severní a jižní Afrika, západní Arábie, jihovýchodní Asie, celý Indický poloostrov, Mexiko, jihozápad USA a oblast kolem Středozemního moře. Na jiných místech lze naopak očekávat silné záplavy.
  • růst hladiny moří: Podle odhadů IPCC dojde do konce příštího století ke zvýšení hladiny světových moří o 30 až 100 cm, a to především v důsledku teplotního rozpínání vody. Pesimističtější prognózy uvádějí, že v případě zhroucení ledového štítu západní Antarktidy by hladina mohla stoupnout dokonce o 5 metrů. Důsledkem očekávaného zvýšení hladiny je destrukce pobřežních ekosystémů, ze kterých získává živobytí přes 1 mld. lidí. Došlo by i k nucenému vystěhování vysokého počtu obyvatel, zaplavení nízko položených sídel, zemědělské půdy, zasolení zdrojů pitné vody atd.
  • šíření nemocí: Oteplení klimatu bude mít za následek rozšíření řady chorob, vyskytujících se dnes především v tropech a přenášených hmyzem (malárie, spavá nemoc, žlutá zimnice, encefalitida, mor aj.).

Kromě těchto pohrom by se zřejmě nepodařilo zabránit rozsáhlým oblastním a mezinárodním konfliktům (boje o vodu, o potraviny, o prostor k přežití). Střety o vodu nejsou již dnes výjimkou — viz například povodí Nilu, Indu, Jordánu, Eufratu. K násilí mohou vést i velké přesuny vystěhovalců z oblastí postižených zatopením, suchem, neúrodou či nemocemi.


Globální oteplení a světová politika

Problém globálního oteplování vstoupil do povědomí široké veřejnosti koncem 80. let. Od té doby se mu nemůže vyhnout ani oficiální mocenská politika.

V roce 1988 ustanovilo Valné shromáždění OSN Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), ve kterém začalo pracovat přes 300 odborníků. Jeho cílem bylo shromáždit informace o problému a poskytnout je světovým politickým představitelům. Ve své zprávě z roku 1990 se klimatologové z IPCC shodli na tom, že vlivem lidské činnost dojde ke zvýšení teploty povrchu Země, a to během příštích 30 let o 1°C. Přitom řada z nich je přesvědčena, že jde o podhodnocený údaj — použitý model totiž nepočítal se zpětnými vazbami jednotlivých systémů. Klimatologická skupina IPCC také oznámila, že k pouhé stabilizaci koncentrace CO2 v atmosféře je třeba co nejdříve snížit emise CO2 o 60 %.

Již tento požadavek, který sám o sobě nestačí oteplování ani zastavit, však narazil na praktické možnosti současné politiky. Jeho realizace by si totiž vyžádala rozsáhlé změny dosavadního stylu rozvoje, které by postihly především ekonomiky průmyslových zemí — vždyť ty k zajištění svého růstu spotřebují 80 % energie, která se ve světě vyrobí (samozřejmě především z fosilních paliv).

Většina západních vlád proto od počátku zvolila alibistický přístup spočívající v proklamativním omezování globálního oteplování, zatímco v praxi se nic nezměnilo. Poslední absurdní ukázkou této politiky byla loňská Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) v Riu de Janeiru. Jedním z přijatých dokumentů byla „Konvence o klimatu“ obsahující první opatření k omezení globálního oteplování. Delegace USA pod vedením prezidenta Bushe odmítla přijmout limity s odůvodněním, že oteplování není dokázáno natolik přesvědčivě, aby se kvůli tomu muselo omezovat americké hospodářství.

Není divu — podle závěrů některých ekonomů (Kaya aj.) by totiž zmrazení emisí CO2 na současné úrovni snížilo roční růst HDP na 1,4 % a jejich omezení o 20 % by znamenalo zpomalení růstu na pouhé 0,4 %. To by bezesporu znamenalo i konec hospodářství, jaká jsou dnes praktikována. Z toho také nutně vyplývá schizofrenní postavení dnešních politiků, kteří před problémem raději strkají hlavu do písku nebo se hájí prosazováním nepatrných opatření, která problém nemohou vyřešit — ani ta však nakonec nebývají přijata (viz např. rozsáhlé diskuse o zavedení daně z CO2 na fosilní paliva).

A protože si ani česká ekonomika nemůže dovolit zaváhat, plánujeme nové dálnice, nakupujeme nové automobily, dovážíme zboží přes půl planety (vyjde tak levněji než od našich výrobců), rozšiřujeme výrobu oceli a cementu na vývoz, stavíme ropovody, těžíme a spalujeme severní Čechy.

Jaderná energetika jako řešení?

Globální oteplování však všechny neděsí — někteří je považují za spásu. Především jadernému průmyslu slouží jako důležitý argument pro oživení již odumírajících programů rozvoje. Spalování fosilních paliv je totiž jednou z hlavních příčin oteplování, a oni mohou nabídnout alternativu.

Myšlenka je to jistě lákavá — vždyť jaderné reaktory nespalují fosilní paliva, a proto jsou z hlediska oteplování „čistým“ zdrojem elektřiny. Zamysleme se však nad touto myšlenkou podrobněji a uvažujme následovně.

Představme si, že do roku 2025 chceme nahradit všechny elektrárny spalující uhlí (to má ze všech fosilních paliv nejvyšší emise CO2 na jednotku získané energie) jadernými reaktory. Předpokládejme přitom, že jaderná energie bude velmi levná (5 centů/kWh oproti dnešním 13,5 centům/kWh), že jadernou elektrárnu lze postavit poměrně rychle (1000 MW za 6 let) a že se podaří vyřešit všechny problémy s ní spojené (bezpečnost, likvidace radioaktivních odpadů atd.). Jaké jsou konkrétní důsledky naší strategie?

Do roku 2025 bychom museli vybudovat více než 5000 nových elektráren o výkonu 1000 MW, což znamená jednu za 2,5 dne. Náklady na výstavbu by dosáhly 144 miliard USD ročně a na provoz dalších 525 miliard. Bylo by nutno zvýšit dnešní světovou kapacitu jaderných elektráren 18krát, z toho v rozvojových zemích 155krát (jen v Latinské Americe by muselo být více reaktorů, než má dnes celý svět dohromady). Obr. 2 ukazuje rozložení jaderných elektráren dnes a v případě realizace uvažované strategie (každý bod symbolizuje deset 1000 MW reaktorů). Přestože takový scénář je prakticky neproveditelný, přinesl by nám zpomalení oteplování jen o 5 %. Je tedy zřejmé, že jaderná energetika řešení globálního oteplování nepředstavuje.

Na základě výše citované úvahy pak američtí odborníci porovnávali dvě různé strategie rozvoje energetiky — rozšíření jaderných elektráren a zvyšování účinnosti. Ukázalo se, že druhá cesta — cesta úspor — je z hlediska omezení emisi CO2 zhruba sedmkrát efektivnější než rozvoj jaderné energetiky.

Co dělat?

Vraťme se na závěr k původní otázce: je pozorované oteplení důsledkem působení člověka, nebo přirozených fluktuací? Jednoznačnou odpověď nám dnes nemůže poskytnout nikdo. Přesto bych ještě citoval odborníky geofyzikálního ústavu ČSAV, kteří se také snažili obě varianty posoudit.

Jak ukazuje obr. 3, současný nárůst teploty odpovídá i změnám ve sluneční aktivitě. Umocnění těchto změn pomocí zpětných vazeb by mohlo být dostatečným vysvětlením pro současný stav. Autoři zprávy ale zároveň varují ty, které by snad toto vysvětlení uspokojilo: „Předpovídané nadcházející dlouhodobé minimum sluneční činnosti v příštích 20—30 letech by mohlo přinést mírné globální ochlazení a tedy i utlumení případných nepříznivých vlivů antropogenního CO2. Po roce 2030 se pravděpodobně obnoví vysoká sluneční činnost a antropogenní CO2 a další by už mohly působit souhlasně, tedy až katastroficky.“

Přes všechny nejistoty v modelech klimatu a vědeckých teoriích se odborníci shodují v tom, že globální oteplení způsobené lidskou činností nastane. Ať už je dnešní zvyšování teplot jeho počátkem nebo se projeví teprve v budoucnu, rozhodně lze v příštích desetiletích čekat dramatické změny klimatu v důsledku rozvoje průmyslové civilizace.

Je také jasné, že nelze pokračovat v dnešních trendech „rozvoje“, aniž bychom vážně neohrozili přežití dnešních forem života na Zemi. Jaká opatření jsou nutná k odvrácení hrozící katastrofy?

Jedna z loňských studií EPA (americký Úřad pro ochranu životního prostředí) analyzovala kroky, které jsou nezbytné ke stabilizaci oteplení na dnešní úrovni. Dospěla k doporučením, která souhlasí se závěry IPCC — do roku 2025 by bylo nutno snížit emise skleníkových plynů v tomto rozsahu: CO2 o 50—80 %, N2O o 80—85 %, CH4 o 10—20 %, freony o 75—100 %.

Lze se domnívat, že dnešní průmysl, jehož existence je na fosilních zdrojích založena, nedokáže takové radikální požadavky splnit. Víra v technologická opatření v tomto případě selhává a nezbývá, než hledat řešení jinde. Navrhuji pátrat tam, kde lidé nejsou bezmocnými masovými konzumenty, kde nevládne ideologie růstu a kde je ekonomika podřízena přirozeným měřítkům a vztahům.


Literatura

Leggett, J.: „Nebezpečí oteplování Země.“ Academia, Praha 1992. (z tohoto zdroje jsou též převzaty grafy 1 a 2)
sborník semináře „Skleníkový efekt a energetika.“ SEVEn, Praha 1991. (z tohoto zdroje je též obr. 3)
Keepin, B. et Kats, G. „Greenhouse Warming —Comparative Analysis of Nuclear and Efficiency Abatement Strategies.“ Rocky Mountain Institute, Snowmass, 1989

Doporučená literatura pro zájemce o podrobnější údaje
Leggett, J.: „Nebezpečí oteplování Země.“ Academia, Praha 1992

Článek původně vyšel roku 1993 v časopise Poslední generace. Nedávno jej v rámci svého archivu znovu publikovala Sedmá generace.

V Poslední generaci číslo 5/1992 vyšel rozsáhlý článek o tom, jak nelítostně a na úkor domorodých obyvatel získává jaderný průmysl uran pro svoje reaktory. To, že 70% světové produkce uranu pochází z bezohledné těžby na územích obydlených tradičními kulturami, je však jen jedna strana mince.

Přísné normy a odpor obyvatel, na které průmysl naráží při budování skládek a úložišť radioaktivních odpadů, jej totiž přinutily k tomu, aby si na domorodce s povděkem vzpomněl znovu. Cyklus jaderného paliva, který na jejich územích začal, se tamtéž začíná uzavírat a ti, kdo přežili jeho začátek, jsou nuceni stát se i věčnými strážci jeho nekonečného konce.


Amerika

Ve Spojených státech pokrývá více než 110 jaderných reaktorů asi 20% výroby elektřiny. Jaderná energetika, označovaná v optimismu 50. let za technologii budoucnosti, zde však poslední dvě desetiletí zmírá. Rostoucí požadavky na bezpečnost a protesty veřejnosti zvyšovaly investiční náklady takovým tempem, že všechny kontrakty uzavřené po roce 1973 byly postupně zrušeny. A ukázalo se, že ti, kdo včas od záměrů vybudovat jadernou elektrárnu ustoupili, udělali dobře - posledních 20 dokončených reaktorů překročilo původně plánované rozpočty v průměru o více než 700%.

Stejně chmurné výsledky má i výzkum bezpečného ukládání vyhořelého jaderného paliva - vysoce radioaktivní látky, která zůstane životu nebezpečná statisíce let. Ještě v roce 1975 americká vláda plánovala otevření trvalého úložiště na rok 1985. Termín se postupně odsouval na rok 1989, potom na 1998 a 2003. Podle posledních údajů má být úložiště v provozu nejdříve v roce 2010. I to je však cíl, který se vzhledem k technickým potížím a nejistotám vůbec nemusí podařit dodržet.

Tím vyvstal před jadernými elektrárnami velký problém - kapacity jejich skladů na vyhořelé palivo se začínají naplňovat, ale úložiště je stále v nedohlednu. Řešení, na kterém se v osmdesátých letech dohodly s federální vládou, je prosté. Vybudují centrální mezisklad vyhořelého paliva, kam postupně odvezou všech 40 000 tun tohoto odpadu z celých Spojených států. Tím také získá věda dalších padesát let k tomu, aby nějaké definitivní řešení konečně vynalezla.

Uskutečnění tohoto plánu však brzy narazilo na nepřekonatelné překážky. Nejenže představa centrálního meziskladu za zády přiměla obyvatele potenciálních lokalit k silným protestům, ale tentokrát se za své občany postavili i představitelé jednotlivých států federace. Vznikla tak patová situace, do které opět musela zasáhnout federální vláda. Není jisté, zda to byl nápad její či některého z podniků (jež mají s podobnými praktikami velké zkušenosti), ale jedno je jisté - spásná myšlenka zní: "pomůžou nám Indiáni!"

Díky zvláštnímu postavení indiánských rezervací totiž nemá žádný jednotlivý stát, na jehož území leží, pravomoci o ní rozhodovat. Dohodne-li se tedy federální vláda s představiteli kmene na nějakém projektu, nic mu již z hlediska legislativy nestojí v cestě. Tímto způsobem lze obejít zamítavá stanoviska jednotlivých států a umístit mezisklad uvnitř jejich hranic - v indiánských rezervacích.

Indiáni mají z hlediska průmyslu dvě další velké výhody. Jednak se jedná obecně o nejchudší komunity, často sociálně rozvrácené, kde nezaměstnanost obvykle přesahuje 75%. To vytváří předpoklady k tomu, aby za příslib nevelké finanční odměny Indiáni s projektem souhlasili. Druhá nesporná výhoda souvisí s již zmíněným výlučným postavením rezervací v právním systému USA. Na území Indiánů totiž neplatí ekologické normy toho kterého státu, ale (nemá-li kmen své vlastní zákony) normy federální, které jsou v porovnání s legislativou jednotlivých států výrazně volnější.

Tím bylo rozhodnuto o dalším postupu zvláštního úředníka jmenovaného samotným prezidentem USA - federálního "Vyjednavače pro umístění odpadu" (US Nuclear Waste Negotiator). Je to osoba, která má přesvědčit obyvatele vyhlédnuté lokality, aby na svém území dovolili mezisklad vyhořelého paliva zbudovat.

Představitelé komunity, kteří na takovou nabídku přistoupí a podepíší smlouvu, dostanou v prvním kole (geologický průzkum) částku 300 000 dolarů. Z toho 100 000 je určeno jako dotace pro školství, zdravotnictví aj., zbývajících 200 000 pak na "informování veřejnosti", tedy přesvědčování lidí, že mezisklad je pro jejich dobro. Dopadne-li průzkum dobře, může být zahájena výstavba. V tom případě obdrží postižený region jednorázovou kompenzaci ve výši do 3 milionů dolarů.

Když "vyjednavač" David Leroy po několika letech neúspěšného jednání s bělošskými komunitami zaslal stejnou nabídku indiánským kmenům, dostal zhruba dvacet kladných odpovědí.

Ze všech kandidátů to ale vážně vzala jen kmenová rada Meskalerských Apačů z Nového Mexika. Po získání první odměny zahájil náčelník kmene Wendell Chino mezi svými soukmenovci kampaň za schválení meziskladu. Ve svém dopise z počátku srpna 1993 jim Chino oznamuje: "Po dvou letech předběžných studií dospěla kmenová rada k názoru, že mezisklad může být bezpečný... projekt může Meskalerským Apačům přinést dobře placená pracovní místa, vzdělání, finanční i jiné ekonomické výhody... Pokud kontrakt s vládou USA podepíšeme, bude se jednat o nejvýhodnější obchod, který jsme kdy uzavřeli. Poskytne nám dlouhodobé výhody na příštích 50 let."

Když byla žádost zveřejněna, vyvolala u řady příslušníků kmene nevoli. Někteří dokonce požadovali setkání s nezávislými odborníky. Náčelník Chino je sice zorganizoval, ve stejný den však uspořádal na opačném konci rezervace slavnost s pohoštěním zdarma.

Svoji pozici se snaží Chino upevnit i tím, že se odvolává na výsledky výzkumu mínění, podle kterých 79% Indiánů s projektem souhlasí. Tentýž výzkum však také zjistil, že pouze 20% z nich má vůbec nějakou představu o tom, co centrální mezisklad vlastně je.

Ačkoliv mezitím demokraté v Kongresu financování průzkumu zastavili, kmenová rada Apačů pod vedením China nezaváhala. Obrátila se na elektrárenské společnosti se žádostí o poskytnutí peněz nezbytných k dokončení průzkumů a k obdržení vládního povolení k umístění meziskladu. Koncem února 1994 podepsali první takovou smlouvu se společností Northern States Power.

V prosinci 1994 proběhlo jednání představitelů kmene Meskalerských Apačů s vedením 33 elektrárenských společností, jehož cílem bylo dohodnout se na konečném znění smlouvy o umístění centrálního meziskladu na indiánském území. Podle mluvčího delegace Apačů může být smlouva podepsána každým okamžikem.

Tím by se pro Indiány uzavřel předposlední článek v jaderném palivovém cyklu: uran byl těžen na posvátných územích Indiánů Dine a Hopi, využit v jaderné elektrárně Prairie Island postavené u Dakotů a nyní se vyhořelé palivo odveze k Apačům. Zbývá již jen krok poslední, konečné úložiště. I na tom se však pracuje: jedinou lokalitou, kde USA provádějí intenzivní průzkumné práce s cílem vybudovat hlubinné podzemní úložiště pro odpady z komerčních jaderných elektráren, je Yucca Mountain v Nevadě - posvátná hora a pozemek kmene Západních Šošonů. Druhou, opět "indiánskou" variantou konečného úložiště je lokalita na území Indánů Meadow Lake v Kanadě. Ačkoliv je mimo Spojené státy, nakonec může všechen odpad amerických elektráren putovat i tam. Smlouva o volném obchodu v Severní Americe (NAFTA) totiž v článcích 901.2.c a 902.3. zakazuje jakkoliv omezovat dovoz vyhořelého jaderného paliva z ostatních členských zemí Smlouvy.

Že nejde jen o planou zásadu, dokazuje i stanovisko viceprezidenta kanadské společnosti AECL (Atomic Energy Canada Limited) Davida Bocka, zveřejněné 10. ledna 1995: "Naše firma prodává kanadský uran do zahraničí. Když se nad tím hlouběji zamyslíme, zodpovědnost nám velí postarat se i o odpady, které tam z našeho uranu vzniknou." A protože uran se v Kanadě těží výhradně na indiánských územích, jsou to vlastně Indiáni, kdo - podle této logiky - by mě nést a tedy i ponese zodpovědnost za tisíce tun vyhořelého jaderného paliva.


Asie

V porovnání s přece jen civilizovanými Spojenými státy vládnou u řady "východoasijských tygrů" odlišné metody vyjednávání. Protože mnohé z těchto zemí též rozvíjejí jadernou energetiku, otázka likvidace radioaktivních odpadů je aktuální i zde. Situace ovšem ještě nedospěla tak daleko jako ve Spojených státech, stále není rozhodnuto. Japonsko prosazuje spíše přepracování svých odpadů ve Francii, protože prý potřebuje zásoby plutonia. Velikou oblibu si u svých sousedů také získala Čína nabídkou, že jejich vyhořelé palivo může skladovat na svém území. Spolu se svým vlastním by je patrně umístila do některé z okrajových provincií. Velkou naději má Tibet, beztak již místy kontaminovaný těžbou uranové rudy.

Ačkoliv tedy koncepce likvidace vyhořelého paliva stále není jasná, u ostatních kategorií radioaktivních odpadů již Taiwan světu ukázal, kudy jít. Rozhodl se využít jeden ze svých ostrovů Botel Tobago (Orchidejový ostrov, 65 km JV od pevniny) obývaný dvěma tisíci domorodců kmene Yami.

Když zde začaly v únoru 1980 stavební stroje hloubit základy skládky, přitáhlo to pozornost domorodců - stavba probíhala v zálivu Dračí brána, kde lovili nejvíce ryb a se kterým spojují legendy o příchodu svých prvních předků. Na dotazy domorodců se jim dostalo uspokojivé odpovědi, totiž že zde vláda staví továrnu, ve které se budou vyrábět rybí konzervy. Spoustu ryb prý vláda bude nakupovat i od domorodců samotných.

Ačkoliv se skládka začala plnit radioaktivními odpady již roku 1982, teprve v roce 1986 se domorodci dozvěděli o jejím pravém účelu. Dodnes na ni bylo odvezeno 130 000 barelů, každý o obsahu 50 kg odpadů. Plánovaná kapacita úložiště je ještě trojnásobně větší.

Domorodci Yami proto zahájili řadu aktivit, jejichž cílem je dosáhnout toho, aby byl veškerý odpad odvezen zpět na Taiwan. Za své požadavky bojují pod vedením presbyteriánských misionářů a v roce 1991 se jim podařilo dosáhnout alespoň toho, že skládka nebude dále rozšiřována.


Česká republika

Problém uskladnění vyhořelého paliva dolehl vloni nečekaně i na řadu českých obyvatel. Vytipováním deseti lokalit vhodných pro vybudování centrálního meziskladu ČEZ znovu upozornil na to, že není schopen k problému jaderné energetiky přistupovat zodpovědně: přesto, že provozuje jadernou elektrárnu v Dukovanech již od roku 1987, o vyhořelém palivu začal doopravdy uvažovat až v roce 1991 (do té doby je odvážel na Slovensko, které nám je ale všechno brzy vrátí zpět).

V nouzi nejvyšší prosadil roku 1992 vybudování meziskladu v areálu JE Dukovany. Že k tomu využil podobných metod jako David Leroy v USA, dokazuje i nátlaková manipulace s prostředky, kterými ČEZ přispívá okolním obcím: najednou jim nabídl nebývale vysoké "kompenzace"; kdo protestoval proti meziskladu, tomu hrozilo, že nedostane nic (viz příklad obce Dukovany); a když byl mezisklad potvrzen, štědrost dárce opět výrazně splaskla.

V prosazení dukovanského meziskladu se výrazně angažovala i vláda. Ministerstvo hospodářství a ministerstvo životního prostředí paušálně odmítly všechny námitky vznešené na oficiálních jednáních (veřejné projednávání vlivů na životní prostředí, územní a stavební řízení). Dokonce i sám premiér Pithart, aby ztupil ostří odporu, slíbil, že mezisklad bude mít maximální kapacitu 600 tun a že jakmile se dokončí mezisklad centrální, všechen odpad se z Dukovan odveze. Vládní sliby, ačkoliv potvrzené jejím usnesením, mají však v dnešní době hodnotu pramalou - již po třech letech jiná vláda veřejně uvažuje o rozšíření dukovanského meziskladu na mezisklad centrální, tedy zvýšení jeho kapacity na desetinásobek.

Česká republika nemá indiánské rezervace. I tak se zde ale jedná podobným způsobem a lokalitám, které patří mezi ekonomicky nejslabší, nabízí ČEZ velké odměny. Čeští Apači se ozvali brzy. Starostové v Rožné a okolí pod vedením Okresního úřadu Žďár nad Sázavou dnes diskutují již jen o tom, kolik kdo za mezisklad dostane. A ti z jejich občanů, kteří proti meziskladu protestují, se chovají zbaběle - vždyť přece kdo uran dodal, ten je zodpovědný i za vyhořelé jaderné palivo. V Kanadě to vědí už dávno.


Text původně vyšel v časopise Poslední generace.

Když "objevné" zámořské výpravy v 15. a 16. století zahájily období našeho věku, vzdálené kultury byly nejprve připraveny o většinu svých příslušníků a o Evropany zuřivě hledané zlato. Obyvatelé, kteří dokázali první nápory civilizace přežít, byly vyhnáni do oblastí považovaných za nejméně hodnotné. Národy žijící v tehdy nezužitkovatelných oblastech (polární pásmo, tropické pralesy) byly dočasně ponechány na pokoji.

Nadcházející průmyslová revoluce spojená s neomezeným růstem si však brzy zákonitě začala vyžadovat v rostoucím množství i další suroviny. Kromě intenzívního pěstování plodin pro Evropu (později také civilizovanou Austrálii a Ameriku) došla řada na rudy, uhlí, ropu... A ukazovalo se, že právě na první pohled bezcenné a neužitečné oblasti jich obvykle skrývají nečekaně mnoho. Bylo tedy nutné vynalézt mechanismy, jak odstranit překážející domorodce. Šlo to snadno - jejich území byla dále loupena moderními státy pod heslem obecného prospěchu, někdy se dokonce podařilo všechny lidi zavčas vystřílet (například Tasmánce v Austrálii). Koloniální nadvláda umožnila legitimní odvoz surovin v takovém měřítku, že v dotčených oblastech někdy nezůstalo nic, co by stálo za další těžbu.

Naše století, kromě permanentního urychlování procesu přesunu surovin, k němu přispělo nejméně dvěmi inovacemi. Náhrada zřetelného kolonialismu neviditelnými vazbami volného trhu umožnila uspokojit humanistické potřeby většiny veřejnosti. Zejména když tato pochopila, že zvyšování množství dovážených surovin a potravin teď už konečně probíhá pro blaho obou stran. Druhou významnou změnou bylo poznání radioaktivity a vývoj technologií, které umožnily využití do té doby ladem ležící uranové rudy. Opět se potvrdilo staré pravidlo - 70% zásob uranu leží na území obývaných domorodci. Navíc, zbývající nevyužité oblasti je možné použít k činnostem se zpracováním uranu spojených - testování jaderných zbraní a odkládání nebezpečných odpadů - které by, prováděny uprostřed civilizovaných oblastí, přece jen vzbudily nežádoucí pozornost.


Těžba uranu

Zatímco média se často věnují populárnímu problému nebezpečí havárie elektrárny, těžba uranu nám příliš problematická nepřipadá. Její dopad na krajinu je přitom mimořádně devastující. Kromě radonu a radioaktivního prachu, které jsou z hald hlušiny roznášeny větrem po dalekém okolí, těžké kovy spolu s chemikáliemi použitými při extrakci uranu z rudy kontaminují povrchové a spodní vody. Milióny tun hlušiny na haldách, které obsahují 85% původního množství radioaktivity, zůstanou zdrojem kontaminace vody a vzduchu okolí po miliony let.

Tržní mechanismy však naštěstí zajistily, že 90% světové výroby uranu pochází z nám vzdálených oblastí obývaných domorodci. Díky tomu lze v řadách civilizované veřejnosti úspěšně vyvolávat dojem, že jaderná energie je přece jen čistá.


Austrálie

"Podle zákona patří veškeré minerály nalezené na území Austrálie vládě a všem lidem této země. I když se naleziště uranu nacházejí na území Maorů, patří všem." (osvětový leták společnosti Western Mining Corporation)

Všech deset velkých uranových dolů se nachází na půdě kdysi věnované domorodým Maorům. Aby protestující domorodce náhodou nenapadlo přistoupit k otevřenému odporu proti těžbě, vydala vláda zákon, který trestá jakoukoliv snahu o zastavení nebo zpomalení těžby odnětím svobody až na 20 let. Rozhodně si ale nesmíme myslet, že názory původních obyvatel Austrálie jsou opomíjeny. Zatímco dříve byly všechny žádosti o těžbu uranu projednávány bez účasti místních komunit, podle zákona z roku 1976 musí každá těžařská společnost před otevřením dolu s domorodci jednat. Teprve když se obě strany nedohodnou, zasáhne vláda. Zjistí-li, že těžba by Austrálii přinesla užitek ("je v obecném zájmu", píše se), vydá povolení k otevření dolu.

Společnost Western Mining Corporation měla pozici usnadněnou zejména v případě otevírání dolu Roxby Downs - z jeho okolí byly všechny domorodé kmeny brutálně vysídleny již v 50. letech, kdy zde Velká Británie prováděla pokusné testy jaderných zbraní.

"Těžební činnost není pro domorodou kulturu v žádném případě cizí. Vždyť Maorové dobývali ze země třeba barevné jíly po tisíce let." (osvětový leták společnosti Western Mining Corporation)

Pro domorodce však doly představují, kromě závažného znečištění ovzduší a vody, i další hrozby. Otevření dolu a těžba uranu znamená pro jejich tradiční způsob života často poslední, smrtelnou ránu. Jejich země je rozetnuta mnoha silnicemi, uprostřed posvátných oblastí jsou budována mnohatisícová bělošská města pro horníky a další zaměstnance. Tradiční pohřebiště, jako i stovky míst posvátného význam, jsou ničena buldozery, protože překážejí těžbě.

Mezi ojedinělé snahy, které upozorňují na ničení zbytků domorodé kultury, patří také zpráva Komise pro důl Ranger (rezervace Arnhem Land v Severním Teritoriu). Praví mj. toto: "Antropologové se shodují v tom, že rychlý rozvoj evropských komunit uprostřed domorodých rezervací způsobuje rozklad tradiční kultury. S tím související sociální a psychické stresy mají na domorodce ničivý dopad." Federální vláda zprávu odmítla jako zaujatou a nemístnou.

"Duhový Had spí pod zemí a hlídá mocné síly, které leží mimo chápání člověka. Duhový Had nám připomíná, abychom tuto zemi nerušili. Pokusíme-li se ovládnout podzemní síly, Had se probudí. Jeho pomsta bude strašlivá - přinese nám zkázu a smrt." (domorodá legenda vysvětlující prehistorickou malbu v Njamal)

Důl Koongarra leží na území národního parku Kakadu v rezervaci Arnhem Land. Tento park zahrnuje neuvěřitelně rozmanitou faunu a flóru, savany, pobřežní pralesy, mokřady i náhorní roviny. Patří mezi tři oblasti v Austrálii, které nesou statut světového významu. Na území parku, které je Maory považováno za jedno z nejposvátnějších, se také nacházejí známé prehistorické skalní malby.

Jako by nestačilo, že do jedné z řek protékajících parkem jsou vypouštěny kapalné odpady z dolu Ranger, vláda povolila otevřít nový důl přímo v srdci rezervace. Aby podnikání nebylo v rozporu se zákonem, v roce 1981 vydala usnesení, kterým oblast o rozloze několika desítek čtverečních kilometrů z území parku vydělila.


Amerika

"Ještě před třemi lety tito lidé nic neuměli. Dnes můžete sami vidět, jak ovládají složitá zařízení. Naučili jsme je pracovat s lopatami, jeřáby, nákladními auty, buldozery a dalším vybavením dolu. Jejich úsilí tak pomáhá naplňovat potřebu uranu v naší zemi." (Mining Congress Journal)

Poté, co ve Spojených státech klesla potřeba štěpného materiálu pro výrobu zbraní, dostal se do útlumu i uranový těžební průmysl. Stálý pokles cen uranu na světových trzích, dnes ještě urychlen přívalem uranu z Ruska, způsobil, že domácí těžba je ekonomicky nevýhodná.

Dva uranové doly, umístěné uprostřed Indiánské rezervace Laguna, za sebou po ukončení provozu v roce 1982 zanechaly 14 miliónů tun hlušiny. Jeden z dolů ležel na břehu řeky Rio Paquate, která zásobuje vodou indiánské komunity žijící v údolí. Po zahájení jeho provozu začala voda v řece zeleně fosforeskovat, a během 25 let změnila úrodnou půdu 10 km po proudu v měsíční krajinu. Stáda ovcí pila kontaminovanou vodu a pásla se na jeteli v okolí, Indiáni začali umírat na rakovinu žaludku. Provoz dolu zničil mnoho jejich posvátných míst. Náhrada za zabranou půdu ani za výstavbu dálnice slibovaná v roce 1960 nebyla Indiánům nikdy splacena. Uran těžený v obou dolech byl určen výhradně pro vojenské účely.

V roce 1979 došlo na dole Church Rock k největšímu úniku na světě - 45 miliónů litrů radioaktivní kyseliny spolu s 1200 tunami hlušiny uniklo do řeky Rio Puerco. Kontaminace se rozšířila desítky kilometrů podél toku, na území Indiánů Navaho. Ještě v roce 1991 byla voda z řeky Rio Puerco nepoužitelná i pro napájení dobytka.

"V rezervaci nám bylo dobře. Žili jsme v harmonii s půdou. Teď tu žijeme s nepřítelem. Naše tradice zmizely. Přesídlení pro nás znamená smrt zaživa. Je jako smršť, která vyrve rostliny ze země a udělá z nich jen uvadlý plevel." (přesídlenci kmene Navaho)

Přesto se některé firmy snaží otevřít nové uranové doly, zejména v oblasti rezervace kmenů Hopi a Navaho. V této souvislosti je nutné připomenout, že v jejich rezervaci jsou již v provozu uhelné doly a dvě gigantické uhelné elektrárny, které zásobují elektřinou vzdálené "lidmi" obydlené oblasti. Enormní spotřeba vody v dole a elektrárnách má těžký dopad na okolní už tak suchou prérii, protože stahuje podzemní vody ze široké oblasti.

S těžební činností v rezervaci souvisí i konflikt mezi oběma kmeny, který šikovně vyvolala vláda, když mezi nimi určila hranici (kvůli těžbě) tradičně podle amerických zvyklostí - podél poledníku, bez ohledu na skutečné osídlení. Spory o půdu v souvislosti s těžbou vyústily dnes v pokus o násilné vystěhování 11 500 Indiánů Navaho z jejich odvěkých území, a oplocení tohoto území ostnatým drátem. Nelze si nepovšimnout, že toto šílené řešení vlastně vládě vyhovuje, protože se tak zbaví Indiánů, kteří požadují zastavení těžební činnosti (Navahové považují za posvátné celé své území, a odmítají proto na něm jakoukoliv rušivou činnost). I když ale zákonná lhůta pro vystěhování vypršela už v roce 1985, dodnes se stále asi 900 Indiánů odmítá nesmyslnému příkazu podřídit, a díky široké publicitě kolem jejich shromaždiště na posvátné hoře Big Mountain si vláda nedovolí otevřeně zasáhnout. Kruté zkušenosti těch, kteří podlehli a odešli, odpůrce v jejich postoji jen utvrzují. Slíbená náhradní obydlí byli Indiáni většinou nuceni prodat, protože se při stěhování zadlužili.

Někteří nové domovy nedostali vůbec. Z mnoha se tak stali zoufalí bezdomovci, kteří se už nemají kam vrátit. Ti, kteří se přece jen usadili, na tom nejsou o mnoho lépe. Říkají: "Udělali jsme chybu, že jsme příkaz poslechli a odešli sem. Jsme tu tak osamoceni. Nemáme si s kým popovídat. Neumíme anglicky. Nedokážeme se domluvit, rozumíme si jenom s ostatními Navahy z rezervace. Proto sedíme doma a nikam nechodíme. Nemocnice je příliš daleko. Půda je tady příliš tvrdá a nemáme dost sil, abychom ji obdělali. Nemáme ani peníze na to, abychom si pronajali stroje. Chtěli bychom zase pěstovat nějaké obilí a chovat ovce. Ale nejde to a nezbývá nám proto než sedět tiše doma. Máme problémy s našimi sousedy. Nadávají nám, že naše děti chodí po jejich pozemku."


Kanada

"Nemyslím si, že nás považují za lidi. Možná nás vidí jen jako další stromy, co stojí tady všude kolem. Možná jako něco úplně jiného. Především je ale vůbec nezajímáme... Co by oni řekli na to, kdyby za nimi někdo přišel a zničil jim všechno, z čeho žijí?" (Janet Feitz, kmen Krí, Saskatchewan)

Ložiska uranu v Kanadě bezpochyby příjemně překvapila prospektory, když zjistili, že zde narazili na výjimečně bohatá naleziště. Ruda je zde tak kvalitní, že mohla být použita i při výrobě atomových bomb pro Hirošimu a Nagasaki. Mezi další přednosti kanadských dolů patří malá hustota protestujících obyvatel v okolních lesích (převážně Indiánů) a množství jezer, do kterých lze zdarma ukládat radioaktivní a toxické odpady.

Drtivá většina ze 25 000 indiánských obyvatel se sice proti těžbě postavila, ale bezvýsledně - nikdo jim neudělil právo rozhodovat o zemi, ve které od nepaměti žili jejich předkové. Někteří se také marně odvolávají na smlouvy, které uzavřeli jejich otcové a které jim měly zajistit nerušený tradiční život.

"Dnes když ulovíme husu, je skoro holá - ne jako dříve. Slyšela jsem, že můžeme dostat rakovinu, když je budeme jíst. Lidé dřív žili z ryb a lesních plodin. Ale teď lidé umírají na rakovinu, a my víme, že je to kvůli těm dolům. Nemůžeme už lovit ani medvědy, protože nevíme, jestli nesežrali něco špatného. Největší strach mám ale o naše děti, o budoucnost. Když voda bude kontaminovaná a nebude se dát pít, když se ryby nebudou dát jíst, z čeho potom budou naše děti žít?" (Helen Besskaytare, kmen Krí, Saskatchewan)

Kanada zajišťuje 1/3 světové spotřeby uranu, a proto vláda rozhodně nemá zájem na omezování těžebního průmyslu. Odmítá uzavřít provoz na zpracování uranové rudy u jezera Rabbit Lake, který ještě ani jednou od svého spuštění nedodržel limity znečištění odpadních vod vypouštěných do jezera. V lednu 1984 uniklo kvůli nepozornosti obsluhy 100 miliónů litrů radioaktivního roztoku do jezera Key Lake a kontaminovalo rozsáhlou oblast v jeho okolí. Kapalné odpady z dolu Beaverlodge zamořily vodu v jezeře Athabasca, odpady z dnes již zavřených dolů v okolí Uranium City natrvalo zničily tři sousední jezera. V roce 1980 dosáhla kyselost vody v jezeře May Lake, kam ústily výpustě dolů kolem Elliot Lake, pH 3,1, což odpovídá koncentraci octa. Jen v období od ledna 1988 do března 1989 došlo na dolech v Severním Saskatchewanu k 18 rozsáhlým únikům radioaktivních odpadů. Když Indiány z okolí jezera Wollaston znepokojil rostoucí výskyt zdeformovaných ryb, odmítla vláda vypracovat studii dopadu těžby na ekosystém jezera - jednotlivé doly prý dodržují limity, takže všechno je v pořádku. Skutečnost, že do jezera se stékají odpady ze tří velkých dolů, vůbec nevzala v úvahu. Indiánům tak nezbývá než nadále jíst ulovené ryby, které jsou hlavní složkou jejich potravy.

Při provozu uranového dolu na břehu jezera Elliot se nashromáždilo na haldách přes 100 miliónů tun radioaktivního odpadu. Do roku 1980 byly všechny kapalné odpady vypouštěny do povodí řeky Serpent River - v letním období, kdy byl nedostatek vody, tvořily radioaktivní kaly 2/3 obsahu řeky. Od roku 1978 mají Indiáni z okolí zakázáno pít vodu i chytat ryby z řeky a jejích přítoků.


Testování jaderných zbraní

Tichomoří
"Ten den vyšlo Slunce na západě. Světlo sílilo a sílilo. Měli jsme strach, že přichází soudný den. Potom přišla exploze, kterou jsme pocítili ve třech vlnách. Pak přišel vítr, který otřásl celým ostrovem. Hned po něm horko. Za tři hodiny padal z oblohy popel jako déšť. Pokryl rostliny i nás všechny. Spad pokračoval celou noc. Už večer nám všem začalo být špatně. Někteří měli průjem, jiní zvraceli, všechny svědily oči. Později nám začaly padat vlasy. Nejvíc trpěly děti - radioaktivní prach jim úplně spálil kůži." (domorodec z ostrova Rongelap) 

Po druhé světové válce se světové velmoci rozhodly udělat si v Tichomoří jadernou střelnici, a zcela přitom ignorovaly, že ostrovy obývají milióny domorodých obyvatel.

Největší atol na Marshallových ostrovech - Kwajalein - byl používán jako cvičný terč balistických střel odpalovaných ze základen v Kalifornii. Spojené státy, které nad ním po druhé světové válce převzali patronaci OSN, se však zachovaly šlechetně - všem obyvatelům napřed vysvětlili, že jaderné zbraně jsou důležité především proto, aby domorodce chránily před nepřáteli, a teprve potom je odvezli. Některým se, pravda, ostrov opustit příliš nechtělo. Takové američtí vojáci prostě chytili a odnesli, třebaže se zoufale bránili.

Hůře na tom byli (a jsou) obyvatelé ostrova Rongelap, na jehož přítomnost armáda při pokusném výbuchu v roce 1954 "zapomněla", takže je zasáhl intenzívní radioaktivní spad. Později byli všichni obyvatelé evakuováni, dodnes se ale nemohou do svých domovů vrátit.

Nejznámějšími atoly jsou Enewetak a Bikini, kde v letech 1945-1958 proběhlo 66 jaderných explozí. Obyvatelům atolu Bikini byl povolen návrat do domova již v roce 1969. Byli ale znovu evakuováni v roce 1977, kdy se zjistilo, že v jejich potravě jsou nepřípustná množství plutonia.

Australští domorodci byli vysídleni z ostrova Maralinga, kde Velká Británie v letech 1956-1963 provedla sedm výbuchů. Únos domorodců zorganizovala po dohodě s Brity australská vláda.

Francie dala přednost romantické blízkosti Tahiti, a vybrala si atol Mururoa, na kterém experimentuje dodnes. Po provedení více než 130 výbuchů byly v roce 1990 analyzovány vzorky planktonu odebrané v okolí atolu. Zjištěný obsah radioaktivního césia vyvolal mnoho závažných otázek ohledně kontaminace životního prostředí v přísně zakázané 20km zóně kolem atolu, a podkopal oficiální tvrzení, že korálové útesy spolehlivě zadržují radioaktivní látky vzniklé při výbuchu.

Žhavou otázkou v oblasti je již po více než jedno desetiletí případ atolu Belau. V rámci jeho osamostatňování ze zájmové oblasti USA požadují Spojené státy podpis tzv. Smlouvy o volném sdružení. Protože však v roce 1980 obyvatelé ostrova přijali ústavu, ve které se prohlásili za bezjadernou oblast, je pro ně Smlouva v dnešní podobě nepřijatelná. USA v ní totiž přebírají pod vlastní zodpovědnost obranu atolu včetně toho, že si vyhrazují právo obsadit na 50 let 1/3 ostrova pro vojenskou základnu včetně jaderných zařízení. Řešení zdá se být v nedohlednu, neboť ani jedna strana nehodlá ve svých požadavcích ustoupit.


Amerika

Hlavní jaderná střelnice je v Nevadě, téměř uprostřed teritoria kmene Severních Šošonů. Spojené státy zde provádějí průměrně 10 testů ročně, Velká Británie jeden. Do roku 1990 zde explodovalo 930 bomb americké a 43 bomby britské výroby. I po roce 1970 zde proběhlo 126 podzemních testů, které způsobily únik radioaktivity do životního prostředí. Hornina narušená častými výbuchy je plná trhlin, které způsobují kontaminaci spodních vod. Zamoření vody bylo poprvé objeveno v roce 1985, kdy vodní pramen vzdálený asi 300m od místa exploze bomby v roce 1977 obsahoval 3000-násobek stanovených norem tritia. Znepokojivý byl také obsah césia, plutonia, stroncia a antimonu. Předpokládá se, že radioaktivní látky se budou dále šířit systémem spodních vod.

"Naši pastevci jsou žalováni za proniknutí na území jaderné střelnice, jejich dobytek je konfiskován. Naši lovci jsou zavíráni a souzeni za porušování amerických zákonů. Naši lidé, kteří obývají oblast střední Nevady od nepaměti, již nesmějí žít ve svém domově." (Jerry Millett, náčelník Rady Západních Šošonů)

Indiáni se stále odvolávají na smlouvu uzavřenou v roce 1863 a ratifikovanou Kongresem USA, která je dodnes v platnosti. Spojené státy se v ní zavazují, že Indiáni budou moci na svém území žít bez jakýchkoliv zásahů ze strany Spojených států. Smlouva nepřevádí žádnou část území Šošonů do panství USA. Porušování smlouvy, které začalo ihned po jejím podepsání, vyvrcholilo v roce 1953, kdy na území vtrhla americká armáda a začala zde zřizovat místo pro jaderné pokusy. Armáda i Kongres USA zcela ignorují protesty Rady Západních Šošonů. Nastává tak situace, kdy vláda Spojených států na jedné straně popírá suverenitu Západních Šošonů, zatímco na druhé straně platnost smlouvy z roku 1863 uznává.


Polární oblasti

"Nemáme tady elektřinu ani silnice, nepotřebujeme je. Proč tedy máme být obětí rozvoje vašeho velkého světa, který je nám tak vzdálen?"

Vlivu jaderné energetiky nezůstali ušetřeni ani vzdálení Laponci. Jejich základní způsob obživy - chov sobů - se jim stal osudným. Měření z let 1965 - 1983 ukazují, že Laponské rodiny žijící tradičním způsobem jsou zatíženy zhruba 13-násobným množstvím radioaktivity než ostatní Norské obyvatelstvo. Příčinou je spad radioaktivního césia v důsledku pokusných výbuchů jaderných zbraní a jeho kumulace v sobím mase.

"Když jsme byly minulý rok chytat ryby, ani nás nenapadlo, že by to mohlo být naposledy. Vypadá to tak neskutečně... Tu práci jsme vždycky dělaly společně - já, sestry, matka. Bylo to něco, něco, na co jsme se těšívaly. Byl to těžký život, a počasí bývalo často hrozné, bouřky, sníh a tak. Ale bylo to něco, co pro nás hodně znamenalo. Když jsme chytaly ryby poslední rok, počasí bylo opravdu strašné - vytáhnout sítě, to byl skutečně boj. Kdybychom ale věděly, že je to naposledy..."

To vše ale bylo jen nevinnou předehrou. Po havárii Černobylu, kdy radioaktivní spad zasáhl většinu Evropy, byly zamořeny pastviny, na kterých Laponci chovají své soby. V zimě 1986-7 bylo ze 22 000 poražených sobů poživatelných jen dvacet dva. Dopad na Laponskou společnost je katastrofální, mnozí Laponci ztratili vůli žít, jejich kultura mizí.


prameny: 

* Moody, R.: The Gulliver File - Mines, People and Land: A Global Battleground, Minewatch, 1992 London
* NUKEM: Metals & Minerals Annual Review, Nukem, 1991 Alzenau
* Mansfield, S. et al: Navajo/Hopi European Protest Tour 1991, Minewatch, 1991 London
* Whitson, H. et Roberge, M.: Moving Those Indians into the Twentieth Century, In: Technology Review, July 1986, pp.47-57
* Pacific News Bulletin, Vol.6, No.2,5,7,8,11, NFIP, 1991 Petersham
* Western Shoshone National Council: materiály ke kampani proti jaderné střelnici v Nevadě, léta 1985-1990
* Report on the International Conference on Medical Management of Radiation Recipients, May 21-22, 1987, Amsterdam
* Westerlund, E.A. et al: 137-Cs Body Burden in Norwegian Laps, National Institute of Radiation Hygiene, 1987, Østerås
* Campaign Against Uranium Mining Aboriginal Land: Uranium Mining - Negation of Land Rights, 1988 Fitzroy * World Uranium Hearing: fax ze dne 31.8.1992
* Goldstick, M.: Uranium Special Edition, World Information Service on Energy, 1991 Amsterdam
* Boele, O.: Nuclear Free Pacific, World Information Service on Energy, 1980 Amsterdam
* příspěvky v konferencích GEN.NATIVEAM, GEN.NATIVENET, GN.TRIBALSURVI, WEB.NATIVE, GreenNet, 1991-1992 London

Text byl publikován roku 1992 v časopise Poslední generace.