České vládě se zatím ani napodruhé nepodařilo prodat českou energetiku, což můžeme považovat za velké štěstí. Plán privatizace energetiky, který nachystal Miroslav Grégr, je totiž podobně jako jiné jeho velkolepé plány škodlivý z mnoha hledisek. Mnozí uznávaní ekonomové například varují, že uspíšený prodej jedinému majiteli je pro Českou republiku značně nevýhodný. Vládnoucí ČSSD a ODS přitom už během urychleného výběrového řízení mnohokrát daly najevo, že favoritem je francouzský státní podnik Electricité de France (EdF). To také znamená, že ČEZ se nebude privatizovat, ale prodávat jinému stoprocentně státní podniku.


EdF: Vítejte do zlých časů

Mnohem horší než přímé ekonomické škody chybného prodeje ČEZ jsou ale jeho dlouhodobé důsledky pro českou energetiku: čeští odběratelé elektřiny totiž nadále zůstanou rukojmím budovaného supermonopolu a energetika bude nadále v rostoucí míře likvidovat krajinu, ovzduší i zdraví obyvatel.

Známe z posledních deseti let mnoho případů, kdy elektrárenská firma ČEZ bezohledně prosadila svoje zájmy na úkor všech ostatních – občanů i nezávislých výrobců elektřiny. ČEZ, který je v České republice už dnes příliš silným hráčem, má však během privatizace á la Grégr svoje monopolní postavení ještě výrazně posílit. Zahraniční vlastník totiž zároveň s firmou ČEZ dostane také šest z osmi distribučních společností a navrch ještě kompletní přenosovou soustavu. Ministři tak namísto žádoucího rozdělení dominantního ČEZ vybudují státního supermonopol. Slovo „super“ je na místě: bude ovládat 70 % všech našich elektráren, 83 % trhu s elektřinou a 97 % národní přenosové soustavy. A jeho zájmy bude hájit firma mnohonásobně silnější, než je ČEZ. Důsledky odhadneme spolehlivě: staneme se oběťmi ještě arogantnějšího mocenského prosazování škodlivých záměrů.

Francie a její státní monopol EdF – který má podle přání všech zúčastněných stran ČEZ koupit – totiž představují v energetice zastaralou koncepci se všemi negativními důsledky.

Francie je největším vývozcem elektřiny v celé Evropě, a to v důsledku velikášského programu budování jaderných elektráren – ty vedly nejen k obrovskému zadlužení EdF, ale také k nadbytku kapacit v řádu desítky velkých jaderných bloků. Česká republika je vlastně takovým malým bráškou: stamiliardová investice do nepotřebné temelínské elektrárny vede ČEZ k expanzi vývozů elektřiny, takže navzdory proklamovanému nedostatku čistých energetických zdrojů je Česká republika hned po Francii druhým největším vývozcem elektřiny v Evropě (v přepočtu vyvezené elektřiny na obyvatele dokonce na celém kontinentu bezkonkurenčně vedeme). Vláda asi počítá s tím, že prodá-li malého brášku Velkému Bratru, zbaví se zároveň tíživých důsledků nesmyslné energetické politiky, kterou si navařila.

Nejde ale jen o jadernou energetiku a vývozy elektřiny. EdF – opět v souladu s představami ministra Grégra – totiž organizuje rozsáhlé kampaně, ve kterých své zákazníky vede ke zvyšování spotřeby, zejména propagací a zvýhodňováním elektrického vytápění. „Obnovit důvěru v elektrické vytápění,“ formuluje EdF jeden ze svých cílů v dokumentu z roku 1999, a o kus dál pokračuje: „… hrozí pokles spotřeby energie v domácnostech v důsledku zvyšování účinnosti elektrických spotřebičů. Velkou prioritou proto je bezodkladně rozvinout výchovný program pro zaměstnance, kteří [jako první] musí znovu začít elektrické vytápění.“

Zároveň s tím EdF ve vlastní firemní strategii výslovně uvádí záměr „bránit projektům kogenerace vyvíjením cíleného tlaku na státní správu“ a „zdržovat projekty samozásobení elektřinou“. Konkrétní kauzy, kdy EdF znemožňuje nezávislým drobným výrobcům přístup sítě dokládají, že i v tomto se francouzskému státnímu monopolu daří.

EdF, politicky krytá francouzskou vládou, také ostentativně porušuje pravidla Evropské unie pro obchodování s elektřinou. V uplynulých letech musela Evropská komise řešit mnoho stížností na to, že zatímco EdF agresivně obsazuje evropské trhy, v samotné Francii ji vláda kryje záda a stará se o to, aby jí zde nevyrostla konkurence.

Kontrast vynikne ve srovnání se sousedním Německem, odkud pocházel jiný, již vyřazený zájemce o koupi ČEZ – firma E.On. Německo na rozdíl od Francie má již od 80. let velmi progresivní energetickou politiku. Jejími součástmi jsou propracovaná strategie k významnému snížení emisí skleníkových plynů (na rozdíl od Francie se Německu jako jedné ze dvou zemí EU daří emise CO2 reálně snižovat), dlouhodobý plán ústupu od atomové energie odsouhlasený v konsensu s průmyslem a veřejností a účinný plán na masivní rozvoj právě EdF blokované kogenerace, což je kombinovaná výroba elektřiny a tepla výrazně šetřící palivo a tím i životní prostředí. V Německu již několik let platí v celé Evropě nejvyspělejší zákon na podporu obnovitelných zdrojů energie, díky kterému se zde ekologicky šetrná energetika rozvíjí nejrychleji na světě (s tím souvisí rozvoj moderních perspektivních technologií, vytváření statisíců nových pracovních míst a další přínosy). Navíc zde funguje již zcela otevřený trh s elektřinou, jenž umožňuje i každé jednotlivé domácnosti informovaný výběr dodavatele elektřiny ze zdrojů, které jsou ekologicky šetrné, případně vzít v úvahu sociální či jiné ohledy. Tím se energetika výrazně civilizuje oproti dnešnímu stavu v České republice a ve Francii, kde je prakticky jediný dodavatel prosazující díky svému monopolnímu vlivu škodlivé projekty bez ohledu na jejich skutečnou potřebnost.

Tyto a další, z hlediska životního prostředí i spotřebitele žádoucí kroky, by v případě prodeje ČEZ monopolní EdF byly v naší zemi na dlouhou dobu zablokovány.


Temelín je nahý

Privatizace ale také definitivně potvrzuje temelínský podvod. Ukazuje totiž s konečnou platností, že oficiální důvody pro dostavbu jaderné elektrárny byly falešné.

Nezbytnost Temelína pro zásobování České republiky elektřinou vyvrací sama historická skutečnost, že ČEZ již dva roky (tedy i bez Temelína) vyváží víc elektřiny, než kolik jí tato elektrárna vůbec může vyrobit. Firmě ČEZ nejde ani o odstavení tepelných elektráren a úsporu uhlí, ale docela pochopitelně o výrobu a prodej co největšího objemu elektřiny. V opačném případě mohla již před dvěma lety pouhým zastavením vývozů snížit spotřebu uhlí o deset milionů tun ročně, tedy bezmála o čtvrtinu. Vláda, která se právě chystá smluvně zavázat nového majitele ČEZ k odběru stejného množství uhlí po dalších patnáct let, dokazuje, že o ekologickou úlevu severním Čechám nejde ani jí - zcela protichůdně argumentům o návazné úspoře uhlí, významnému snížení produkce škodlivých spalin a oxidu uhličitého, které opakovaně slibuje zpráva ministra Grégra, na jejímž základě kabinet v roce 1999 dostavbu Temelína schválil: „Souběh provozu jaderných elektráren Dukovany a Temelín nahradí více než jednu třetinu zásob hnědého uhlí (600 mil tun bez porušení územních limitů těžby a sníží průměrné roční emise skleníkových plynů (oxidu uhličitého) o 17%".

Zbývající mýtus o ekonomické výhodnosti dostavby Temelína rovněž definitivně padá s dokončovanou privatizací české energetiky. V ní investoři nabízejí něco málo přes sto miliard korun za balík Temelína, dalších třicet elektráren o šestinásobném výkonu, ovládnutí 83 % českého trhu s elektřinou a kopletní přenosovou soustavu. Při sčítání konečné nabídky prý potenciální kupci přisoudili samotnému Temelínu minus třicet miliard korun - k více než stovce miliard korun utopených v Temelíně tak česká ekonomika musí přihodit další, aby pro tuto elektrárnu vůbec našla kupce. I kdyby ale tato neověřitelná informace ze zákulisí nebyla pravdivá, bude poměrná část ceny připadající na Temelín pouhým zlomkem vynaložených nákladů.

Stamiliardový Temelínský tunel se oba hlavní aktéři – ODS a ČSSD – do voleb chystají dokončit právě prodejem české energetiky. Ačkoliv výběrové řízení selhalo, ministr Grégr se netají tím, že uvažuje o přímém prodeji jedinému zájemci. Sázím se, že pokud se mu to podaří, bude jím opět EdF. Právě v takovém případě totiž nepřijde zkrátka ani ODS, která se – na první pohled překvapivě – Grégrově privatizaci-neprivatizaci nebrání. Pro vysvětlení nemusíme složitě spekulovat. Privatizačním poradcem EdF je firma EPIC, vydávající deník SUPER ostře profilovaný ve prospěch Václava Klause. Obvyklé procento z ceny, které by EPIC jako poradce za prodej české energetiky obdržel, se totiž bude v předvolební kampani ztrátovému bulváru ještě moc a moc hodit. Při vládou požadované ceně 200 miliard by toto procento činilo rovné dvě miliardy korun.

Text byl původně publikován v časopise Sedmá generace.