Essays / category / Politika

My World

V úterý večer jsem, letos poprvé, dorazil do Istanbulu. Právě sněžilo, což se tu děje výjimečně, nanejvýš několik dní za zimu. Měl jsem radost: vždycky jsem si přál to zažít, staré snímky města se sněhem v ulicích mají jedinečnou atmosférou.

Red

Ve středu jsem se vrhl do práce. Porada vedení, videokonference s kolegy z Tel Avivu (a s Jonathanem uvízlým v Jeruzalému kvůli sněhové bouři), schůzka s tureckým týmem k energetické kampani, agenda s personalistkou, příprava na posouzení nových projektů. Na oběd nebyl čas, ve chvíli volna jsem aspoň na dvacet minut vyběhl do ulic v okolí, abych vyfotil tureckou chumelenici.

Tradition

Teprve navečer se dozvídám o teroristickém útoku v Paříži – děs. Zároveň mě přátelé informují o sebevražedném atentátu, který večer předtím spáchala zatím neznámá žena v Sultanahmet, historické části Istanbulu.

Up

Venku pořád chvílemi sněží, což si nemohu nechat ujít. Z práce proto jdu rovnou pěšky ze čtvrti Beyoğlu dolů k Bosporu a pak přes galatský most, kde nadšenci rybaří i v mrazivém větru a ve skupinkách se ohřívají u improvizovaných ohňů.

Passion

Pokračuji nahoru na Sultanahmet, kde mezi stejnojmennou mešitou (přezdívanou též „modrá“) a byzantským Chrámem boží moudrosti (Hagia Sophia) ještě stíhám z nebe padajících posledních pár vloček, letos možná posledních.

Blue

Po návratu domů rozmrzám, dávám první fotku na facebook, kde si se mnou začne povídat Ismail z vesničky Yırca, s níž jsme na podzim vybojovali důležitou bitvu za olivové sady a proti nové uhelné elektrárně. Trénuji s ním chvíli svoji mizernou turečtinu, ale ještě se musím připravit na další den, práce je nad hlavu.

Silence

Nedá mi to ale, vlastně jsem na to musel myslet celý večer, a ještě rychle procházím zpravodajství a sociální sítě. Napadá mě tisíc věcí, ale mám pocit, že se k tomu teď vyslovuje každý, vyhrocená stanoviska na obou stranách, místo dialogu jen boj zatvrzelých názorů, nikdo se nesnaží pochopit ty druhé, jen se vůči nim vymezuje. Je mi z toho zle.

Peace

Nakonec sdílím povzdech své kolegyně Safy z Jordánska: „Takže jsem napsala tweet #‎CharlieHebdo vyjadřující solidaritu s oběťmi, abych pak celý den čelila útokům jak muslimských extrémistů, tak extrémistů z Evropy s jejich arabskými/islámskými stereotypy. Nenávistné vzkazy z obou táborů, jen doufám, že jsou ti i ti v menšině. Kolik z nás tak snadno zapomene, že jsme přece všichni lidské bytosti, najednou se zvířecí vášní propadáme extrémismu a nesmyslům. Každý má přece právo věřit, žít, psát, milovat a kreslit – a nikdo ho za to nesmí soudit nebo dokonce vraždit. Lidi zešíleli.”

Up and Down

A venku za okny je krásně zasněžené prastaré město, v němž vedle sebe stojí kostely, mešity i synagogy jako připomínka lepších časů.

Text byl publikován i na stránkách Deníku Referendum

Konec čtvrté adventní neděle jsem strávil nad odpovědí v diskusi na sociálních sítích. Začala zprávou o islámském šílenci, který před několika dny v kavárně v Sydney zavraždil dva rukojmí, a pokračovala obavou, že je jen otázkou času, kdy se něco podobného stane v Evropě. Velmi sympatická a lidská mi přišla spontánní iniciativa ‪#‎illridewithyou, jejíž autorku však následně pravicová média obvinila z pokrytectví.

Soucit s druhými, porozumění odlišným lidem a obrana zranitelných ovšem patří k tomu nejlepšímu, co nám křesťanská kultura vtiskla – čím jiným můžeme lépe uctít vánoční svátky? Oproti tomu nesnášenlivost v podobě většinového českého tažení proti všem „jiným“, bezdomovci a Romy počínaje a syrskými uprchlíky konče, stejně jako v podobě blízkovýchodní nenávisti všech vůči všem (Židé, jedni muslimové, jiní muslimové, křesťané, jiní křesťané), je nejen nelidská, ale i zničující.

Sdílená hodnotaSilniční značka ve starém Jeruzalému (červenec 2014).

Pokud jde o teroristický útok v Austrálii, platí, že zločin je jednoznačně zločin a vražda je zkrátka vražda – a jako takové je nutné je stíhat a tvrdě trestat. Náboženská ani jiná ideologická motivace je neomlouvá a nemůže být ani polehčující okolností. Mně samotnému radikální islám a jeho barbarské praktiky nahánějí hrůzu, což se týká i těch „subtilnějších“ projevů jako třeba odpírání občanských práv ženám, chování tamních mužů vůči opačnému pohlaví, nebo nesnášenlivost k vyznavačům jiné víry; často jen jiné podoby islámu.

Děsí mne ovšem i rostoucí nesnášenlivost české společnosti, včetně té vůči islámu jako takovému. Není racionální, opírá se o mylné předsudky a bizarní městské legendy. Co je to proboha za výroky, že nám co nevidět muslimové zakážou slavit Vánoce? K čemuž nelze nepodotknout: nezrušili jsme si pravé Vánoce do značné míry my sami tím, jak jsme je degradovali z intimního prožitku a duchovního rozjímání na nákupní horečku a obžerství?

Nebo třeba tvrzení v diskusi: „skutečná nesnášenlivost v australské (a obecně západní) společnosti vychází především z řad extremistických islamistů“. Aniž bych podceňoval extrémní islám, tohle je prostě úplně vedle. Třeba i čistě statisticky. Loňská výroční zpráva Europolu eviduje v EU v roce 2012 celkem 219 teroristickým útokům, z toho 6 (necelá 3 %) jich bylo motivováno nábožensky. Drtivou většinu (167, tj. 79 %) provedly nacionalistické nebo separatistické skupiny. Nebo konkrétněji, když Anders Breivik vedený nenávistí proti islámu zavraždil v roku 2011 v Norsku 69 lidí, zabil víc lidí, než islámisté v Evropě za celou dekádu. Podstatně víc náhodných obětí než islamisté zabijí v Evropě každý rok třeba myslivci – k zákazu myslivosti v Evropě však nikdo nemobilizuje

Jsem si vědom toho, že – bohužel – poukazem na mylnou argumentaci nelze nad problémem mávnout rukou. I kdyby nastokrát byla fakta opačná, už jen fakt, že lidé něco vnímají se silnými emocemi, je pádný důvod k tomu brát situaci velmi vážně. Jinak se může nesnášenlivost snadno zvrtnout v pogromy s obludnými důsledky.

V diskusi rovněž padla otázka: „Na Blízkém Východě také neexistuje žádná nenávist všech vůči všem. Chcete snad říct, že jezídové, Kurdové a křesťaně tam někoho vraždí ve jménu nějaké ideologie?“ Inu, já teď v tomto regionu pracuji a jakkoliv je můj výrok jistě zjednodušením, podle mého pozorování a poznatků situaci popisuje vcelku výstižně. Kurdům a Jezídům držím palce a jsem upřímně rád, když je západní vlády v jejich boji proti přesile podpoří. Moje sympatie mají ale především proto, že čelí nerovnému boji a opravdu hrůznému protivníkovi. Zároveň si ale není třeba dělat iluze o tom, jak z hlediska našich současných „západních hodnot“ brutální kulturu představují.

Ano, někteří Kurdové (a podtrhuji někteří, protože mezi nimi mám i několik přátel a znám je jako skvělé lidi) používají extrémní násilí a terorismus, aby dosáhli svých požadavků. Ano, Jezídové jsou společenstvím, které uznává vraždu ze cti a pod hrdelním trestem zakazuje sňatky s lidmi jiného vyznání (ale dokonce i mezi třemi kastami, které v jejich společenství existují) – viz nedávné ukamenování sedmnáctileté dívky, která se nevhodně zamilovala. Asi nemusím připomínat smrtelnou nenávist mezi většinou Židů a většinou Palestinců.

Křesťané teď mají naštěstí mírumilovnější období, ale historie regionu je plná krveprolití a masakrů i z jejich strany. Když bylo křesťanskému náboženství tolik, jako je dnes islámu – to jest 1445 let – bylo hnacím motorem vyhlazování celých národů během kolonizace nově objevených kontinentů, středověká inkvizice běžela na plné obrátky, spory mezi různými verzemi křesťanské víry na sebe braly podobu třeba třicetileté bratrovražedné války, která zahubila osm milionů lidí a výrazně zdecimovala populaci na území dnešního Německa.

Naše historické viny nám samozřejmě neberou právo ani morální povinnost uplatňovat dnešní měřítka a vyžadovat dodržování současných, civilizovanějších norem. Zmiňuji to zde jen proto, že považovat dogmatismus a násilný extremismus za výlučný atribut islámu, jako by se židovství či křesťanství netýkal, je prostě nesprávné.

Takový Islámský stát se ostatně v některých svých parametrech – včetně náboženského fundamentalismu, likvidace odpůrců, fanatického válečného tažení, vymáhání konverze na „tu správnou víru“ pod hrdelním trestem a ambicí šířit „správnou interpretaci“ svatých textů na další území - podobá někdejšímu husitskému hnutí u nás (které se mimochodem odehrávalo rovněž ve srovnatelném „věku“ křesťanství, v jakém je nyní islám).

Jak praví pěkný citát ze silného příběhu s konzervativním étosem od J. R. Tolkiena: „Saruman se domnívá, že zlo lze udržet na uzdě jen velikou silou, ale mé poznání je odlišné. Zjistil jsem, že temnotu krotí každodenní činy obyčejných lidí. Drobné projevy laskavosti a lásky.“

P.S. Saša Uhlová o den později po zveřejnění této mé úvahy publikovala komentář o potřebě dialogu s antiislamisty. To je dimenze problému, která mě taky napadla, ale ke které jsem se včera nedostal. Líp bych to nenapsal.

Včetně toho, co Saša rovněž okrajově zmiňuje, totiž že tíseň a obavy z konce naší civilizace jsou možná na místě. Ale to není to vina islámu, nýbrž nás samotných: kdyby to nebyl islám, přišlo by něco jiného, co by na rozdíl od naší současnosti zaměstnávající se plytkým konzumem, uvízlé v pohodlí, měřící už prakticky všechno skrze peníze a vlastní prospěch, a tudíž rezignující na vyšší hodnoty a ideály (zejména tam, kde by to znamenalo sebeobětování a námahu), dokáže lidi inspirovat, nabít, oslovit a zapálit pro nějaký "vyšší cíl". V tomto ohledu můžeme zachránit naši civilizaci jen my sami, a to nikoliv mobilizací proti "barbarům" přelévajícím se přes vituální hranice, ale znovunalezením sebe a hodnot, které přesahují každodenní přežívání a sobecký pohled na svět.

Moje hypotéza dokonce je, že Islámský stát přitahuje nové a mladé rekruty právě proto, že jim nějaké takové "vyšší hodnoty" a cíle sdílené společenstvým, v němž se jedinec obětuje celku, nabízí (jakkoliv jsou samozřejmě odporné). Protože něco takového v Evropě nenacházejí (samozřejmě i vlastní vinou).

Jan Keller v Právu 7. ledna publikoval komentář „Na nesprávném hrobě“, v němž vyčítá zeleným reptání nad obsazením ministerstva životního prostředí v nadcházející vládě. Keller mimo jiné píše: „Jde přece o naprosto logické vyústění vývoje v zemi, ve které hnutí za ochranu přírody a životního prostředí dopadlo tak jako v Česku. Je pouze vinou Strany zelených, že sociální demokracie nemá na levé straně politického spektra ekologicky orientovaného partnera. Naši zelení udělali všechno pro to, aby se stali na dlouhá léta nevolitelnými. Kdyby prokázali jen minimum politické inteligence, nemuseli dnes diktovat podmínky vládnutí lidovci.”

Proti tomu se ohradil Matěj Stropnický, jenž napsal: „Keller si správně pamatuje, že zelení poslanci v čele s Martinem Bursíkem (a Ondřejem Liškou věrně po boku) odmítali po volbách 2006 zvedat ČSSD telefony, že stále povolněji poskytovali své hlasy pro zdravotnické poplatky, privatizaci nemocnic i pojišťoven, pro rovnou daň, přípravu Bílé knihy vzdělávání obhajující školné a zčásti též pro americký radar. Dobře vzpomíná i to, že většina ekologických organizací k této politice trapně mlčela, případně ji dokonce pomáhala hájit. Jako by si ale méně pamatoval, že to bylo výměnou za stop stav pro Temelín a jezy na Labi, výměnou za zachování limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku či za dvacet miliard z programu Zelená úsporám do zateplování rodinných domků, a tím snížení jejich nákladů na energie, a tedy i znečišťování ovzduší.“

Text Matěje Stropnického byl sice záhy z oficiálních stránek Strany zelených odstraněn (!), nicméně mezitím už začal kolovat v sociálních sítích. Na Facebooku jej vystavil a komentoval mimo jiné Daniel Vondrouš ze Zeleného kruhu a doprovodil jej těmito slovy: „Ta sebestředná arogance některých politiků – jako v tomto případě Matěje Stropnického – mě už vážně hýbe žlučí. Co je, proboha, trapného na tom, že se ekologické organizace zabývají ochranou životního prostředí a nikoliv privatizací nemocnic a školným?... Podle mého názoru by lidé měli dělat to, čemu rozumí a co umí. Ekologické organizace se bijí za to, aby se lidé nedusili, mohli pít čistou vodu, měli kam chodit na vycházky atp.“

Na Kellerovu adresu se ve facebookových komentářích také objevily od zelených aktivistů i členů Strany zelených ironické poznámky o úrovni jeho sociologické erudice i o jeho senátní kandidatuře za subjekt spojený s Olgou Zubovou. Což o to, spojenectví se Zubovou je samozřejmě hrubým nedostatkem (politického) úsudku, to samé se ale dá říct i o spojenectví s Čunkem a Topolánkem. Nechme tedy stranou argumenty ad hominem, a podívejme se na podstatu věci. Jan Keller byl vždy pronikavým, ironickým komentátorem současné společnosti a establishmentu. V 90. letech nám tím imponoval a byli jsme na jedné lodi, ale teď se nám jeho komentáře najednou nehodí? Není náhodou také chyba na naší straně, nedotýkají se nás jeho sžíravé poznámky právě proto, že jsme se tak nějak stali součástí toho establishmentu?

Moje hlavní výtka k textu Matěje Stropnického je ta, že implicitně považuje podporu neoliberálních reforem a destrukci sociálního státu za obhajitelnou, pokud na druhé straně dosáhneme dílčích a krátkodobých úspěchů k Temelínu, jezům, ba i úsporám energie. V tomto si dokonce myslím, že se celkem shoduje s redukcionistickým pojetím ochrany přírody, jak je podává Daniel Vondrouš, podle nějž hlavním úsilím ekologických organizací má být čistý vzduch, čistá voda a místa pro vycházky. A o ostatní se nemáme starat, ať už proto, že na to nemáme tak zvanou odbornost, nebo proto, že je to příliš kontroverzní či politicky ošemetné. Ano, část ekologického hnutí má takovou agendu, ale nebezpečně se to blíží normalizačním aspiracím tehdejšího ČSOP a Brontosaura.

Přitom už na počátku 90. let nemalá část československého ekologického hnutí měla jasno v tom, že prohlubující se globální ekologickou krizi (která od té doby výrazně postoupila) nelze napravit bez zásadních změn systému jako takového, včetně regulace ekonomické a politické moci korporací, demokratizace společnosti, omezení chudoby, změny životního stylu, i mnohem radikálnější ochrany marginalizovaných a slabých (ať už jde o domorodé kultury, chudé komunity ve Třetím světě, nebo nakonec i práva zvířat či ekosystémů jako takových).

Myslím, že vývoj světa od té doby správnost tohoto přístupu nejen potvrzuje, ale ten se z dobrých důvodů stal mainstreamem i pro řadu národních a mezinárodních oficiálních institucí. Projekty rozvíjené v partnerství mezi ekologickými, rozvojovými, lidskoprávními a vzdělávacími organizacemi jsou jedním z řady skvělých příkladů.

Je smutné, pokud si česká ekologická komunita myslí, že jednotlivé ekologické problémy lze trvale a udržitelně řešit izolovanými opatřeními, bez souvislosti s ekonomickými, sociálními, kulturními, geopolitickými a dalšími aspekty dnešní komplexní civilizace. Jakékoliv úspěchy pak mohou být jen krátkodobé, bez pochopení a opravdové podpory ze strany většiny společnosti i politického systému. Ostatně jepičí život oddálení EIA pro Temelín, povolení jezů na Labi, nebo i programu úspor energie, to jen dokládá.

Istanbul jsem pro sebe objevil teprve v roce 2010, při cestě na svatbu jedné své kolegyně a kamarádky z Turecka. Je to trochu ostuda, ale kromě několika zběžných argumentů, zda má být členem Evropské unie či nikoliv, mě předtím tato země nijak zvlášť nezajímala. Tím méně mne lákala k návštěvě.

  

Už při první cestě tam mi však Istanbul učaroval. Během snídaní a vysedávání na terasách s výhledem na Bospor a Marmarské moře mnou podivně prostupoval nejen svěží vítr, o němž mi místní přátelé vyprávěli, že lidem zamotává hlavu, ale takřka fyzicky jsem vnímal odlišnost tamního prostoru. Přesněji řečeno časoprostoru, protože v něm i čas plynul jinak, pomaleji a podivně mne stahoval do svého líného, medově hustého proudu. V mnoha zákoutích města se v sobě mísí orientální exotika i kořeny evropské kultury, člověk prakticky všude naráží na prvky tradiční minulosti překryté jen tenkou slupkou modernity.

Ve chvílích volna objevuji město pěšky, přičemž se většinou vyhýbám katalogovým turistickým atrakcím. Nejsilnější atmosféru totiž nacházím ve vedlejších uličkách, kde lze občas stále narazit na staré, rozpadající se, ale stále obydlené tu dřevěné domy otomanské éry, tu zarostlé kamenné stavby snad ještě z benátského období.

Občas objevím ostrůvky několika chudinských bloků obklopených překotně se rozvíjejícím industriálním městem. Rád popíjím čaj v zastrčených kavárnách a přátelím se, bohužel většinou jen rukama nohama, s tamními přívětivými Turky. Istanbul má pro mne kouzlo o to větší, že tam mám mnoho skvělých kolegů a přátel: jsou to lidé, kteří vesměs vynikají družností, zápalem pro věc, vřelým zájmem o druhé, jakož i v jistém ohledu dojemným (někdy ovšem také frustrujícím) chaosem.

Od roku 2010 jsem Istanbul navštívil pětkrát. Moje cesta pokaždé vedla přes náměstí Taksim, uprostřed nějž leží v těchto dnech tolik proslulý park Gezi.

Je jednou z mála oáz veřejné zeleně v centru Istanbulu. Studenti a ekologičtí aktivisté ji začali obsazovat už minulé pondělí. Mnozí se zde utábořili ve stanech, pořádali pikniky nebo trávili čas čtením knih a společenskými hrami. Chtěli svou přítomností tento vzácný ostrov zachránit před developery, kteří se s posvěcením vlády na jeho místě chystali postavit luxusní nákupní centrum pod záminkou, že zde „obnoví“ kasárenské budovy, které zhruba v těchto místech stávaly před více než půl stoletím.

První policejní zásah proběhl už ve čtvrtek nad ránem, kdy těžká technika přijela vykácet šest set tamních stromů a lidé se jí postavili do cesty. Policie aktivisty vytlačila za pomocí slzného plynu a násilí, jejich majetek včetně stanů naházela na hromadu a zapálila. Snímky dokumentující nepřiměřené policejní násilí se prostřednictvím sociálních sítí rychle rozšířily, takže už během téhož dne byli protestující zpět v několikanásobně větším počtu.

V pátek se v českých novinách hodně psalo o vrávorajícím Miloši Zemanovi. Objevila se ale i zpráva, že koncentrace kysličníku uhličitého v zemské atmosféře poprvé v historii měření překročila úroveň 400 ppm (parts per million – částic z milionu).

Je jasné, že tato zpráva neměla šanci prvnímu tématu konkurovat. Pro většinu lidí je to abstraktní číslo a navíc je to jen symbolická hranice, jejíž překročení samo o sobě se v našem každodenním životě ničím zvláštním neprojeví.

Prvními ropáky samostatné České republiky se stali předseda české vlády Václav Klaus (ODS) a ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý (ODA). Udělení anticeny i její zdůvodnění by ale byly namístě i dnes, považte sami:

Ropák byl Klausovi a Dlouhému udělen za obhajobu a schálení dostavby temelínských reaktorů, za bourání Libkovic a severočeských obcí kvůli uhlí, za redukci přírody na peníze a její následný vývoz do zahraničí, jakož i za sveřepé odmítání vidět a uznat jakékoliv ekologické problémy a snažit se je účinně řešit (viz pověstný Klausův článek Jarní procházka, v němž už tehdy tvrdí, že k žádnému ničení české přírody a krajiny nedochází).

O energetice se lhalo už tehdy, což je dobré si připomenout. Profesor Klaus nám před dvaceti lety jako tehdejší předseda české vlády v televizi u tabule vysvětloval, jak je dostavba jaderných reaktorů v Temelíně výhodná i nezbytná: abychom předešli výpadkům v dodávkách elektřiny, abychom se obešli bez severočeského uhlí a abychom udrželi nízké ceny elektřiny.

Zpětně vidíme, že šlo o nejdražší projekt v historii ČR, s mnohonásobnými skluzy termínů dostavby a prodražený o mnoho desítek miliard korun. Od spuštění elektrárny v roce 2000 se ceny elektřiny zdvojnásobily a vyvážíme podstatně víc elektrického proudu, než kolik ho JE Temelín vyrobí. Severočeské elektrárny kouří dál, státní akciová společnost ČEZ se chystá jejich životnost dál prodlužovat a kvůli pokračujícímu drancování uhlí mají padnout další severočeské obce – Černice a Horní Jiřetín, možná i město Litvínov.

Václav Klaus nás ale nepodváděl jen v energetice a jeho přezíravý postoj k ochraně přírody se ukázal být jen jedním z mnoha projevů zvrácené ideologie, která povyšuje sobecký zisk nade vše ostatní a odmítá jej nechat omezovat morálkou nebo regulací. Činy a myšlenky, za něž si Klaus a Dlouhý vysloužili v roce 1993 Ropáka, daly naší nové vlasti hrozný základ, který pak Klaus dalších dvacet let v české vrcholné politice úspěšně rozvíjel a prohluboval.

Kvůli Václavu Klausovi a principům, které naší nové republice od počátku vštěpoval – a také vinou naší neschopnosti se jim účinně postavit – máme dnes vyrabovaný stát, ve kterém je hodnota všeho redukována na cenovku a cokoliv je tím pádem na prodej: od přírody a krajiny přes veřejné služby a akademické tituly až po spravedlnost, pravdu a dokonce i naši vlastní minulost.

Jedním z pilířů tohoto systému je neviditelnost. Posvátná neviditelná ruka trhu hrabe, problémy okázale nikdo nevidí, při podvodech a krádežích se především nesmíme nechat vidět a nachytat.

Náš ropácký stát proto napravíme teprve tehdy, až ukončíme prokletí neviditelnosti. Až uvidíme Ropáky coby ropáky, až uzříme problémy v jejich souvislostech a až se padouši nebudou moci skrývat. A hlavně, až my sami přestaneme být se svými názory a požadavky neviditelní a překonáme svůj strach se veřejně angažovat.

Glosa byla původně publikována v Deníku Referendum.

Přišla zima, jakou si pamatuji z dětství a jaká pak dlouho nebyla. Hromady sněhu, ve kterých se dají báječně hloubit doupata. Třeskuté mrazy – tehdy jsme se radovali z „uhelných prázdnin“, kdy se z důvodů šetření palivem zavíraly školy i na několik týdnů. Sáňkování uprostřed města. Ta letošní má být obzvlášť tuhá, což říkají nejen meteorologové, ale jde to i vidět na zvířatech: jejich srsti i chování.

Kromě potěšení mi ovšem taková zima dělá i starost. Myslívám teď každý den na bezdomovce Petra, se kterým jsem se náhodou seznámil během jedné z mých cest do vlasti.

Vzal jsem ho do auta, když stopoval na autobusové zastávce na trase směrem na Brno. Je mu šestadvacet, čtvrtým rokem žije bez domova. Jeho příběh výmluvně dokládá, jak se v takové situaci může člověk ocitnout nejen bez vážného vlastního zavinění (ale i kdyby – civilizovaný stát by mu měl umožnit chybu napravit), ale dokonce i navzdory snaze z ní vybřednout. Jeho hlavním problémem je, že má degenerativní vadu sítnice, trpí prakticky slepotou a dokáže se zrakem orientovat jen s pomocí velice silných brýlí. Na ulici se ocitnul tak, že jeho otec alkoholik zadlužil dům a pak mu zemřela máma, načež ho soudně vystěhovali.

Nemá střechu nad hlavou ani příjem, který by ho uživil. Na úřadech pobírá jen životní minimum, tedy 3126 korun. Ačkoliv má vzhledem k lékařskému nálezu teoretický nárok na plný invalidní důchod, ten mu stát nepřizná, protože nemá odpracováno požadovaných šest let. Musel by ho totiž mít přiznán už od dětství, ale nikdo mu to nezařídil.

Pracovat se snaží, je vyučený čalouník, ale trvalé zaměstnání nemůže – kvůli zrakovému postižení – sehnat. Občas dělá příležitostné práce na černo: za jídlo nebo symbolickou odměnu, a to hlavně v létě, kdy různě cestuje po republice. Mnohokrát už se ale také napálil, když ho například podnikatel najal na kopáčské práce, aby po několika dnech dřiny dostal vyhazov bez jediné koruny.

Jevil se tak, že o sebe v rámci možností velice dbá. Podle svých slov nepije vůbec alkohol (mimo jiné kvůli zkušenosti s otcem), občas si zakouří, když mu někdo dá cigaretu. Zapůsobil na mne mimo jiné tím, že se snaží nebrat věci negativně, ale přistupuje k nim tak, jak jsou. Svůj příběh mi líčil bez nějaké zahořklosti nebo sebelítosti.

Zimu obvykle přečkává těžko: skrovné peníze mu vystačí na ubytovnu jen několikrát do měsíce, jinak nocuje ve spacáku v prázdných vagónech nebo zapadlých přístřešcích. Jeho štěstím je, že zná několik dobrých lidí, kteří mu mohou přes den usušit mokré věci nebo uvařit kávu – příznačně takovou solidaritu a výpomoc nachází spíš u sociálně slabších, ale tím možná spíše soucitných obyvatel.

Doufám, že zatím letošní zimu zvládá a že mu budu moct opět drobně vypomoct, až zase pojedu kolem.

Jenže taky přemýšlím nad tím, že taková charita mu snad krátkodobě pomůže, ale jeho situaci nevyřeší. Nad tím, jak děravý je systém sociálního zabezpečení v naší republice, když nechává lidi jako je Petr propadnout na dno, odkud se vlastními silami nedokážou při sebevětší snaze dostat. Jak pak už záleží jen na náhodě, třeba na koho narazí při autostopu. Vánoční sbírka MF DNES se bezdomovcům jistě vyhne, takový příběh totiž nezapadá do biedermeieru s laciným soucitem.

V téhle souvislosti doslova zuřím, když slyším finančně zabezpečené politiky (ani se neptám jak) vést řeči o potřebě redukovat přebujelý sociální stát a omezit dávky chudým, protože je potřeba šetřit.

Trápím se poznáním, že mám-li Petrovi a dalším lidem podobného osudu skutečně pomoci, musel bych docílit systémové změny, a to právě v opačném gardu, než co se chystá páchat vládní koalice. A hlavně tím, že organizovat kampaň za takovou změnu je v tuhle chvíli jasně mimo moje síly a možnosti.

Hledám ovšem i naději. Třeba se lidem časem otevřou oči. Četl jsem, že bezdomovců v posledním roce výrazně přibylo, i v důsledku ekonomické krize – a že je u nás poměrně významná vrstva obyvatel, kteří nad hranicí chudoby balancují a mohou do ní spadnout třeba jen tím, že onemocní jeden z těch, kdo zajišťují příjem dané domácnosti. Tíživá ekonomická situace a rozsáhlé škrty beroucí chudým a dávající bohatým, které dopadnou i na leckoho z tzv. střední třídy, snad mezi námi posílí i soucit a pochopení, že takové systémové změny jsou nezbytné.

Jsem také rád za každou zprávu o bezdomovcích, která vykresluje jejich život nejen zprávami o umrznutí a násilných konfliktech. Pro letošní rok se se čtenáři loučím a doporučuji po mnoha stránkách krásnou (i když samozřejmě také smutnou) fotoreportáž o bezdomovcích od Ludvíka Hradilka.

Ať je v roce 2011 lépe

Text byl publikován v Deníku Referendum.

Ohledy na budoucnost jsou tím nejzajímavějším pozitivním jevem, který se odrazil na výsledcích voleb. Je to zároveň koncept, který stojí v jádru ekologické etiky a zodpovědného, udržitelného života.

Na výsledcích voleb se odrazila řada znepokojivých jevů. Mezi ně řadím například drtivou převahu marketingu nad obsahem a neschopnost řady lidí proniknou skrze nastrčené symboly (hesla, postavy) k podstatě toho, co vlastně chce ta či ona strana po volbách prosazovat. Všiml jsem si ale i některých pozitivních věcí. Tou nejzajímavější a patrně i nejryzejší je pro mne ochota lidí nadřadit ohled vůči budoucnosti nad okamžité osobní zájmy.

Klade se samozřejmě otázka, jak silná a hluboko ukotvená je ochota se uskromnit v zájmu budoucnosti a nakolik se jí lidé řídí i v reálných životních dilematech. Nicméně v tuto chvíli jde přinejmenším o prioritu demonstrovanou volbou politiků, kteří vystupovali proti zadlužování příštích generací a projídání naší vlastní budoucnosti.

Ale to je přece koncept, který i mně mluví z duše! Ohled na budoucnost je jedním z hlavních východisek ekologické etiky a zodpovědného života. Že bychom teď konečně měli vládu, která se těmito principy bude řídit především?

Bohužel to vypadá, že zdaleka ne. Sotva bychom našli lepší příklad principu žití na úkor budoucnosti, než je jaderná energetika. Také z toho důvodu se stala jedním z klíčových témat, kolem kterých vzniklo a vyrůstalo ekologické hnutí. Když si totiž uvědomíme, že kvůli současnému komfortu a naší vlastní spotřebě vytváříme radioaktivní odpady, které budou ohrožovat životy a zdraví ještě nenarozených lidí, a to po tisíce generací, zatajuje se – alespoň v některých z nás – dech. Jde o časové škály zcela nesrovnatelné s historickou zkušeností nejen naší evropské civilizace, ale i celého lidstva.

Nebezpečné radioaktivní odpady, které vznikají během provozu jaderných reaktorů, je třeba spolehlivě izolovat po dobu příštích několika set tisíc let. Důvodem je to, že každá tuna vyhořelého jaderného paliva obsahuje vedle mnoha jiných radioaktivních látek přibližně deset kilogramů plutonia. Jedná se o extrémně toxický prvek, i jeden mikrogram (tedy miliontina gramu) může způsobit rakovinu. Ve vyhořelém palivu se ho většina vyskytuje v podobě izotopu Pu-239, který má poločas rozpadu 24 000 roků. Uplyne desetkrát delší doba, tedy čtvrt milionů let, než se jeho množství sníží na tisícinu původní hodnoty. Plutonium 239 je také jedním ze dvou hlavních štěpných materiálů používaných k výrobě jaderných zbraní – na jednu nálož ho stačí pouhých několik kilogramů, množství co do objemu srovnatelné s plechovkou od limonády.

Lidstvo dodnes vytvořilo přes dvě stě tisíc tun vyhořelého jaderného paliva, každým dalším rokem provozu dnešních reaktorů ho přibývá sedm a půl tisíce tun. Návrhů na řešení se objevila spousta, od potápění do oceánů přes vystřelování do vesmíru až po ukládání do podzemních prostor ale všechny (zatím) selhaly. Takzvané přepracování vyhořelého paliva, které některé státy upřednostňují, funguje jen zdánlivě – prakticky jen přeskupí radioaktivní odpad do jiných forem a znovu se zužitkuje jen asi desetina materiálu. Ani Francie neví, co se vzniklým jaderným odpadem nakonec udělá: žádné trvalé úložiště nemá a radioaktivní odpady zčásti hromadí, zčásti vypouští do moře a zčásti vyváží do Ruska, které je pak „dočasně“ skladuje pod otevřeným nebem na Sibiři.

Trvalé uložení odpadů hluboko pod zemí, jak to nyní většina států plánuje, může nakonec riziko jejich úniku a kontaminace pouze snížit, ale nikoliv eliminovat. To, jak se budou vyvíjet geologické, hydrologické a další podmínky a jak na to budou reagovat umělé bariéry, dokážeme snad s dostatečnou mírou jistoty modelovat v horizontu stovek nebo několika tisíců roků. Neexistuje ale žádný spolehlivý model ani metoda, jak situaci předvídat na statisíce let dopředu: mohou nastat doby ledové, tektonické posuny či jiné zásadní změny. Předpoklad, že tu dejme tomu za sto padesát tisíc let bude stále naše civilizace disponující znalostmi, technologiemi a ekonomickými prostředky, aby si s případným selháním úložiště poradila, je neskutečně naivní, ale zároveň podtrhuje závažnost celého problému.

To už není otázka technická, ale filosofická a morální: je zodpovědné, abychom po sobě zanechávali příštím generacím smrtelné dědictví? Pokud ne, jaké je z toho třeba vyvodit důsledky?

Někomu možná přijdou takové úvahy příliš abstraktní. Těm, kdo jsou schopni uvažovat o zadlužování jen v penězích a v dohledné či představitelné budoucnosti, můžeme připomenout, že současné „plány“ pro nakládání s vyhořelým palivem – včetně toho z jaderných elektráren Dukovany a Temelín – počítají s jeho dočasným skladováním po dobu padesáti až sto padesáti let s tím, že jeho konečné uložení proběhne někdy v příštím století. Tedy právě s takovým odkladem, se o ně nemuseli postarat ti, kteří o dnešních reaktorech rozhodují a vydělávají na nich: na úkor budoucnosti.

Náklady se odhadují na desítky až stovky miliard, ale protože vlastně vůbec není jasné, kde a kdy a jak a kdo si bude muset s našimi odpady poradit, jde jen o věštění z křišťálové koule. Sami můžeme vidět, že jaderný průmysl není schopen ani přibližně odhadnout cenu a dobu výstavby jaderného reaktoru, přestože probíhá v bezprostřední budoucnosti a v časové škále mnohonásobně kratší. Ceny pravidelně končí na několikanásobku slibovaného rozpočtu. Co teprve za sto padesát let! Doplácet pak na to zcela jistě bude moje praprapraprapravnučka (a možná i ti po ní).

Vláda takovéto zodpovědnosti? Děkuji, nechci.

Text původně vyšel v Deníku Referendum.

Na právě proběhlých volbách je několik zajímavých momentů: vysoká účast mladých lidí, přelétavost voličů pravicových stran a výsledky Strany zelených. Ta si může ze stávající situace vzít ponaučení a stát se skutečnou alternativou.

Nemám rád davy a tlačenice, nechci proto ani zahušťovat prostor zase nějakým dalším psaním na téma parlamentních voleb. Jejich výsledek se mnou dosti otřásl, ale omezím se jen na dvě poznámky k tématům, o nichž jsem jinde zatím mnoho nečetl.

Zdá se, že k volbám přišlo nebývale mnoho mladých lidí a prvovoličů. Alespoň tomu průběžně nasvědčovaly informace z volebních místností a potvrdil to exit poll zveřejněný agenturou SC&C. Její výzkum ukazuje, že prvovoliči – mladí lidé od osmnácti do jednadvaceti let – dali největší počet hlasů straně TOP 09 (29 %), následované ODS (18 %) a VV (15 %), zatímco ČSSD připadlo pouhých 9 % a Straně zelených 4 %.

Jak je možné, že se mladí občané tolik přiklánějí ke konzervativním a neoliberálním stranám? Jejich politika přece zvýhodňuje bohatou elitu společnosti, do které studenti nebo čerství absolventi jistě nepatří. Placené školství, omezení práv zaměstnanců vůči firmám, snížení podpory pro lidi bez zaměstnání nebo pro mladé rodiny, stejně jako třeba privatizace a zdražování veřejných služeb logicky odporují nejen jejich osobním zájmům, ale také v tomto věku obvyklé touze pro spravedlivějším uspořádání společnosti. Pokud ovšem vůbec lze mluvit o mladé revoltě, pak byla obrácena proti levicové politice a ČSSD.

Prvním vysvětlením je výhra marketingu nad obsahem. Marketing neprohrál, jak na příkladě ČSSD dovozuje Jan Macháček v Respektu; to jen neobstála jeho primitivní a vulgární podoba. Překvapivě velký počet hlasů pro TOP 09 a VV, které nejsou politickými stranami v pravém slova smyslu, ale projektem řízeným po způsobu firmy, dokládá opak. Obě strany postavily svůj úspěch pouze na jedné či dvou známých tvářích a profesionálním marketingu.

Pokud jde o program VV, volič se kromě pár povrchních hesel nic nedozvěděl. A v případě TOP 09 je to snad ještě horší, když se Miroslav Kalousek, který jako ministr stál u rekordního zadlužení naší republiky, prezentoval a následně získal důvěru coby kvalifikovaný strážce státní kasy proti zadlužování.

Podobně bez skrupulí tyto strany hrozily příkladem Řecka, a to navzdory faktu, že tuto zemi na pokraj dnešního bankrotu dovedla právě pravicová vláda. Dalo by se tedy možná říci, že mladí lidé nemají trpělivost či zájem hledat nějaké souvislosti a pronikat k podstatě věci, a proto se spokojí s líbivou a povrchní fasádou. Dají se pak velmi snadno zmanipulovat, jak ukazují neslavné příklady Hitlerjugend nebo svazáků.

Druhým vysvětlením, které mne napadá, je to, že program strany TOP 09 znají , ale že jim pojetí politiky, která ještě více zvýhodňuje bohaté a úspěšné na úkor slabších a chudších a kterou prezentuje král českého klientelismu Kalousek, vyhovuje.

Znamenalo by to, že už i takto mladí lidé sázejí na individuální sobectví, sílu korupce a víru, že právě oni se dostanou mezi elitu – a je jim protivná představa, že by se během své kariéry měli zatěžovat nějakou solidaritou se slabšími nebo empatií k těm, kterým se pro podobný úspěch nedostává předpokladů nebo štěstí.

Obě hypotézy, jak je tak od soboty promýšlím, jsou ovšem důvodem ke značné depresi.

S mými úvahami na toto téma přímo souvisí i Strana zelených a její debakl. Kdo jiný než právě zelení by měli být schopní mladé lidi oslovit a inspirovat – a zároveň využívat veškerý svůj omezený vliv ke zlepšování předpokladů společnosti ke kritickému myšlení, ke kvalitní komunikaci a k zodpovědnému, informovanému jednání jednotlivců?

Jenže Strana zelených po čtyřech letech působení ve sněmovně a ve vládě získala stejný počet hlasů jako ve volbách roku 2002, kdy ji vedli tuneláři Emil Zeman a Dalibor Vachulka. Členové a příznivci SZ se teď například na Facebooku ujišťují, že „Green Is Not Dead“, nicméně bez brutálně upřímné analýzy toho, proč se ocitli v současné situaci, jsou mrtví na více než jedno volební období.

Předseda Liška svádí výsledek na celkovou situaci a vnější okolnosti. Nemá ale pravdu, když například v rozhovoru s Pavlem Barochem tvrdí, že „mladí mohli volby rozhodnout, jenže nepřišli“. Oni totiž přišli a rozhodli ve prospěch TOP 09, zatímco pro Stranu zelených jich hlasovala pouhá čtyři procenta.

Odpověď na otázku, proč tomu tak bylo, musí zelení hledat hlavně sami u sebe. Podobně se musí zamyslet nad druhým velkým fenoménem letošních voleb, kdy rekordní počet voličů dal přednost dosud neznámým stranám; zjevně proto, že ty stávající hluboce zklamaly jejich důvěru.

Ke správné analýze příčin svého fiaska musí zelení v otevřené diskusi dojít sami. Můj názor však je, že fatálně doplatili na dvě strategické chyby.

První byla orientace na pravicového, liberálního voliče, který se nejčastěji vyskytuje v pražských salonech. Tuto podobu straně v roce 2005 vtisknul Martin Bursík. Pomohla sice jednorázovému vzestupu ve volbách roku 2006, jenže jak ukazují předchozí příklady jepičích životů malých liberálních seskupení (ODA, Unie svobody, Naděje, Cesta změny, Evropští demokraté atd.), přízeň této skupiny voličů je stále přelétavější: letos dali přednost TOP 09, pro rok 2014 počítejme s novým překvapením.

Strana zelených se v tomto profilu znovu a znovu utvrzovala často hloupým vymezováním se proti ČSSD a levici obecně. Že pak byla logicky jako pravicově-liberální vnímaná i v letošních volbách, nám dokládají volební výsledky v jednotlivých krajích. Jedině v Praze překročila přes tři procenta, a se ziskem 4,78 % dosáhla dvojnásobku celostátního výsledku – naopak na Jižní Moravě, která v letech 2003 až 2005 bývala její hlavní baštou, zůstal zisk Strany zelených podprůměrný.

V ústeckém kraji, kde kandidátku vedl Martin Bursík, získala Strana zelených dokonce méně hlasů než nacistická Dělnická strana; lídr Bursík skončil prostřednictvím preferenčních hlasů mezi tamními zelenými kandidáty až třetí.

Kromě toho Strana zelených po celé čtyři roky zklamávala naděje, že právě ona je slušnější alternativou, která bude usilovat o změnu zdiskreditovaného systému. Snaha být u moci za každou cenu začala vstupem SZ do vlády s Čunkem a Topolánkem, která stála na většině získané vydíráním a korupcí dvou sociálně demokratických poslanců.

V kabinetu pak zbylé roky pokračovala popíráním svého programu i zásad: podporou amerického radaru, porcování rozpočtového medvěda, rovných daní, privatizace zdravotnictví, zavádění školného, dalších dálnic a jaderných reaktorů, až po podraz na Vladimíra Špidlu při volbě Evropského komisaře. Příkladů jsou desítky, možná stovky.

Aby bylo jasno, netěší mě to ani trochu: ty čtyři nastávající roky budou pravděpodobně velmi krušné. Nicméně právě drtivá porážka Strany zelených a její návrat do stavu před rok 2003 je příležitostí k tomu, aby obrodila svůj program a našla nové osobnosti, které dokáží lidem předložit vizi jiného, lepšího a spravedlivějšího světa.

Budeme-li mít štěstí, přirozeným partnerem se jí na cestě k němu může stát ČSSD, které se nyní také otevírají dveře k reformě v kultivovanou a progresivní levicovou stranu.

Text byl původně publikován v Deníku Referendum

V Kodani se v prosinci 2009 odehrál zločin. Nespáchali jej aktivisté, ale státníci. Zatímco ti z místa činu ihned odletěli, ve vězení zůstali přes Vánoce zavřeni angažovaní občané.

Prosincová konference o ochraně klimatu, která vyvrcholila summitem sto dvaceti zemí, skončila strašnou blamáží. Ani po letech vyjednávání a diplomatických příprav tam státníci nedokázali přijmout závaznou, spravedlivou a účinnou dohodu o omezení skleníkových emisí. Jediným výstupem je deklarace stejně prázdná jako řeči politiků, kteří nenašli odvahu postavit se čelem k největšímu problému, kterému lidstvo čelí.

Není příliš velkou nadsázkou toto selhání označit za zločin: proti planetě Zemi, proti miliardám jejích obyvatel, proti lidskosti i na našich dětech a vnucích. K dispozici byla jasná fakta i znalost toho, co je třeba udělat, všechny státy měly na místě nejvyšší zastoupení. Selhali ti, kteří měli mandát, příležitost i úkol rozhodnout.

Záhy poté, co skuteční viníci odletěli svými letadly zpátky domů, rozhodla dánská justice o tom, že čtyři aktivisté Greenpeace zůstanou bez řádného soudu tři týdny ve vězení: přes vánoční svátky i novoroční oslavy, bez návštěv svých partnerů a dětí, bez přístupu k poště, bez knih, s výjimkou tří hodin denně zavřeni v izolaci na samotkách. Minulý týden byli sice propuštěni, avšak stále jim hrozí soud a poté další věznění.

Dopustili se toho, že pronikli na recepci pořádanou dánskou královnou a před účastníky tam otevřeli transparent s heslem „Politici řeční, ale státníci jednají“. Akce proběhla nenásilně, po několika vteřinách se aktéři nechali bez odporu zatknout. Dopustili se ale toho, že vynalézavým způsobem dali najevo svůj názor přímo těm, kterých se týkal a kteří hodovali v izolaci od okolního světa. Pro přítomné státníky to jistě bylo nepříjemné, ještě trapněji se musela cítit dánská policie a ochranka, jež se nechala tak snadno obelstít a na červený koberec uvedla dvojici aktivistů, o nichž se – jak se lze dočíst v policejních protokolech – mylně domnívala, že jde o gruzínského prezidenta a jeho manželku.

Zjevně nepřiměřená reakce dánské justice naštěstí vyvolala vlnu mezinárodního odporu, ve více než dvaceti zemích probíhaly demonstrace před ambasádami, „Kodaňská čtyřka“ se stala hvězdou novinářů a televizních reportérů. A tak poté, co se z dovolených vrátili šéfové příslušných dánských institucí, následovalo urychlené propuštění zadržených.

V Dánsku kauza rozpoutala širokou veřejnou diskusi o tom, že takové zacházení s mírumilovnými aktivisty, kteří se vlastně jen symbolicky domáhali toho, aby zodpovědní představitelé přijali potřebnou dohodu a zabránili obrovským škodám, ukazuje, že je něco vážně v nepořádku. Předmětem ostré kritiky jsou také metody, kdy policisté zadržovali a do vazby v improvizovaných klecích zavírali lidi na ulicích jen proto, že vyvolávali dojem, že chtějí protestovat a dožadovat se svých práv. Řada politiků, právníků a komentátorů se nyní ptá, jak je možné, že tamní demokracie a legislativa už nedokáže rozlišovat mezi nenásilnou demonstrací a občanskou neposlušností na jedné straně a terorismem na straně druhé. Demokracie, která pro své zdravé fungování to první potřebuje, zatímco to druhé musí eliminovat, si přece nemůže dovolit stírat hranice mezi oběma naprosto odlišnými kategoriemi.

Velmi trefně současnou situaci popsal také Kumi Naidoo, nový ředitel organizace Greenpeace. Sám pochází z Jihoafrické republiky a v mládí patřil mezi přední aktivisty boje proti tamnímu apartheidu. Novináře a diplomaty skandinávských zemí upozornil na paradox, že to byly právě skandinávské státy, které se kdysi jako první otevřeně postavily na podporu hnutí za rasovou rovnoprávnost a kritizovaly tehdejší praktiky zastrašování odpůrců režimu a jejich věznění bez řádného soudního procesu – a že nemůže uvěřit vlastním očím, když teď vidí dánskou vládu používat stejné metody.

Je proto nepochybně dobrým signálem, že se v Dánsku debata na toto téma otevřela. Nicméně je zároveň znepokojivé, co všechno je možné i v zavedených a oficiálně uznávaných demokraciích.

Další takový případ, se kterým jsem podrobně seznámen, probíhá druhým rokem v Japonsku. Dvojice aktivistů Greenpeace, která usilovala o ukončení rozsáhlého lovu velryb maskovaného pod oficiální hlavičkou vědeckého výzkumu, přišla na stopu velkému skandálu. Od zaměstnanců velrybářské flotily dostali aktivisté detailní informace o tom, jak členové posádek po ulovení kytovců zvířata naporcují a nejcennější kusy masa potom nasolené posílají svým rodinám v krabicích, oficiálně vedených jako osobní potřeby. Pašování a prodej na černém trhu probíhaly ve velkém, na každého člena posádky připadaly desítky kilogramů masa v ceně mnoha tisíc dolarů. Džuniči Sato a Toru Suzuki fungování tohoto systému zmapovali a aby skandál zveřejnili, na kameru zachytili, jak jednu z beden s kontrabandem odvezli z přístavního skladu, aby ji poté na tiskové konferenci před novináři otevřeli.

Japonská justice však namísto účastníků ilegálního obchodu zatkla aktivisty, provedla razii v jejich kanceláři i domácnostech a uvěznila je. Džuniči a Toru byli následně obviněni z krádeže a porušování poštovního tajemství, po mnohaměsíční vazbě je čeká soud. Mám tu čest, že se s oběma osobně znám, a o to děsivější je moje poznání toho, co všechno je v demokracii možné. Seznámil jsem se s některými specifiky japonského soudního systému: například, že soudce připravuje stání tak, že nejprve nanečisto vyslýchá podezřelé i svědky, vybírá si z jejich stanovisek to, co následně zazní v samotném soudním řízení, zatímco jiné věci pak před porotu nepustí. I díky tomu je prý úspěšnost v usvědčení podezřelých 98 % – pouhá dvě procenta lidí, kteří stanou před japonským soudem, porota osvobodí. Držím oběma přátelům palce a považuji je za velké hrdiny.

Chceme-li měnit společenský systém k lepšímu a mít šanci zvládnout společensko-ekologickou krizi, před níž lidstvo v 21. století stojí – ať už jde o klimatické změny, terorismus nebo erozi demokratických mechanismů, neobejde se to bez aktivní účasti občanů. Sem patří i to, že se stateční lidé odhodlají k občanské neposlušnosti a občasnému překračování stávajících zákonů tehdy, je-li to nezbytné k účinnému nenásilnému protestu nebo k zabránění nesrovnatelně větším škodám.

Doufejme, že si toto myšlení osvojí i občanská společnost u nás. Inspirací nemusí být jen minulí hrdinové jako Mahátma Gándhí, Martin Luther King nebo Nelson Mandela. Návod k tomu, jak řešit aktuální případ uhelné elektrárny Prunéřov II, nám dává třeba i Al Gore, který v souvislosti s klimatickými změnami a spalováním fosilních paliv prohlásil: „Nechápu, proč ještě nevidím zástupy mladých lidí, kteří by blokovali buldozery a bránili stavbě uhelných elektráren.“

Text původně vyšel v Deníku Referendum.