Essays / category / Klima

V pátek se v českých novinách hodně psalo o vrávorajícím Miloši Zemanovi. Objevila se ale i zpráva, že koncentrace kysličníku uhličitého v zemské atmosféře poprvé v historii měření překročila úroveň 400 ppm (parts per million – částic z milionu).

Je jasné, že tato zpráva neměla šanci prvnímu tématu konkurovat. Pro většinu lidí je to abstraktní číslo a navíc je to jen symbolická hranice, jejíž překročení samo o sobě se v našem každodenním životě ničím zvláštním neprojeví.

V Kodani se v prosinci 2009 odehrál zločin. Nespáchali jej aktivisté, ale státníci. Zatímco ti z místa činu ihned odletěli, ve vězení zůstali přes Vánoce zavřeni angažovaní občané.

Prosincová konference o ochraně klimatu, která vyvrcholila summitem sto dvaceti zemí, skončila strašnou blamáží. Ani po letech vyjednávání a diplomatických příprav tam státníci nedokázali přijmout závaznou, spravedlivou a účinnou dohodu o omezení skleníkových emisí. Jediným výstupem je deklarace stejně prázdná jako řeči politiků, kteří nenašli odvahu postavit se čelem k největšímu problému, kterému lidstvo čelí.

Není příliš velkou nadsázkou toto selhání označit za zločin: proti planetě Zemi, proti miliardám jejích obyvatel, proti lidskosti i na našich dětech a vnucích. K dispozici byla jasná fakta i znalost toho, co je třeba udělat, všechny státy měly na místě nejvyšší zastoupení. Selhali ti, kteří měli mandát, příležitost i úkol rozhodnout.

Záhy poté, co skuteční viníci odletěli svými letadly zpátky domů, rozhodla dánská justice o tom, že čtyři aktivisté Greenpeace zůstanou bez řádného soudu tři týdny ve vězení: přes vánoční svátky i novoroční oslavy, bez návštěv svých partnerů a dětí, bez přístupu k poště, bez knih, s výjimkou tří hodin denně zavřeni v izolaci na samotkách. Minulý týden byli sice propuštěni, avšak stále jim hrozí soud a poté další věznění.

Dopustili se toho, že pronikli na recepci pořádanou dánskou královnou a před účastníky tam otevřeli transparent s heslem „Politici řeční, ale státníci jednají“. Akce proběhla nenásilně, po několika vteřinách se aktéři nechali bez odporu zatknout. Dopustili se ale toho, že vynalézavým způsobem dali najevo svůj názor přímo těm, kterých se týkal a kteří hodovali v izolaci od okolního světa. Pro přítomné státníky to jistě bylo nepříjemné, ještě trapněji se musela cítit dánská policie a ochranka, jež se nechala tak snadno obelstít a na červený koberec uvedla dvojici aktivistů, o nichž se – jak se lze dočíst v policejních protokolech – mylně domnívala, že jde o gruzínského prezidenta a jeho manželku.

Zjevně nepřiměřená reakce dánské justice naštěstí vyvolala vlnu mezinárodního odporu, ve více než dvaceti zemích probíhaly demonstrace před ambasádami, „Kodaňská čtyřka“ se stala hvězdou novinářů a televizních reportérů. A tak poté, co se z dovolených vrátili šéfové příslušných dánských institucí, následovalo urychlené propuštění zadržených.

V Dánsku kauza rozpoutala širokou veřejnou diskusi o tom, že takové zacházení s mírumilovnými aktivisty, kteří se vlastně jen symbolicky domáhali toho, aby zodpovědní představitelé přijali potřebnou dohodu a zabránili obrovským škodám, ukazuje, že je něco vážně v nepořádku. Předmětem ostré kritiky jsou také metody, kdy policisté zadržovali a do vazby v improvizovaných klecích zavírali lidi na ulicích jen proto, že vyvolávali dojem, že chtějí protestovat a dožadovat se svých práv. Řada politiků, právníků a komentátorů se nyní ptá, jak je možné, že tamní demokracie a legislativa už nedokáže rozlišovat mezi nenásilnou demonstrací a občanskou neposlušností na jedné straně a terorismem na straně druhé. Demokracie, která pro své zdravé fungování to první potřebuje, zatímco to druhé musí eliminovat, si přece nemůže dovolit stírat hranice mezi oběma naprosto odlišnými kategoriemi.

Velmi trefně současnou situaci popsal také Kumi Naidoo, nový ředitel organizace Greenpeace. Sám pochází z Jihoafrické republiky a v mládí patřil mezi přední aktivisty boje proti tamnímu apartheidu. Novináře a diplomaty skandinávských zemí upozornil na paradox, že to byly právě skandinávské státy, které se kdysi jako první otevřeně postavily na podporu hnutí za rasovou rovnoprávnost a kritizovaly tehdejší praktiky zastrašování odpůrců režimu a jejich věznění bez řádného soudního procesu – a že nemůže uvěřit vlastním očím, když teď vidí dánskou vládu používat stejné metody.

Je proto nepochybně dobrým signálem, že se v Dánsku debata na toto téma otevřela. Nicméně je zároveň znepokojivé, co všechno je možné i v zavedených a oficiálně uznávaných demokraciích.

Další takový případ, se kterým jsem podrobně seznámen, probíhá druhým rokem v Japonsku. Dvojice aktivistů Greenpeace, která usilovala o ukončení rozsáhlého lovu velryb maskovaného pod oficiální hlavičkou vědeckého výzkumu, přišla na stopu velkému skandálu. Od zaměstnanců velrybářské flotily dostali aktivisté detailní informace o tom, jak členové posádek po ulovení kytovců zvířata naporcují a nejcennější kusy masa potom nasolené posílají svým rodinám v krabicích, oficiálně vedených jako osobní potřeby. Pašování a prodej na černém trhu probíhaly ve velkém, na každého člena posádky připadaly desítky kilogramů masa v ceně mnoha tisíc dolarů. Džuniči Sato a Toru Suzuki fungování tohoto systému zmapovali a aby skandál zveřejnili, na kameru zachytili, jak jednu z beden s kontrabandem odvezli z přístavního skladu, aby ji poté na tiskové konferenci před novináři otevřeli.

Japonská justice však namísto účastníků ilegálního obchodu zatkla aktivisty, provedla razii v jejich kanceláři i domácnostech a uvěznila je. Džuniči a Toru byli následně obviněni z krádeže a porušování poštovního tajemství, po mnohaměsíční vazbě je čeká soud. Mám tu čest, že se s oběma osobně znám, a o to děsivější je moje poznání toho, co všechno je v demokracii možné. Seznámil jsem se s některými specifiky japonského soudního systému: například, že soudce připravuje stání tak, že nejprve nanečisto vyslýchá podezřelé i svědky, vybírá si z jejich stanovisek to, co následně zazní v samotném soudním řízení, zatímco jiné věci pak před porotu nepustí. I díky tomu je prý úspěšnost v usvědčení podezřelých 98 % – pouhá dvě procenta lidí, kteří stanou před japonským soudem, porota osvobodí. Držím oběma přátelům palce a považuji je za velké hrdiny.

Chceme-li měnit společenský systém k lepšímu a mít šanci zvládnout společensko-ekologickou krizi, před níž lidstvo v 21. století stojí – ať už jde o klimatické změny, terorismus nebo erozi demokratických mechanismů, neobejde se to bez aktivní účasti občanů. Sem patří i to, že se stateční lidé odhodlají k občanské neposlušnosti a občasnému překračování stávajících zákonů tehdy, je-li to nezbytné k účinnému nenásilnému protestu nebo k zabránění nesrovnatelně větším škodám.

Doufejme, že si toto myšlení osvojí i občanská společnost u nás. Inspirací nemusí být jen minulí hrdinové jako Mahátma Gándhí, Martin Luther King nebo Nelson Mandela. Návod k tomu, jak řešit aktuální případ uhelné elektrárny Prunéřov II, nám dává třeba i Al Gore, který v souvislosti s klimatickými změnami a spalováním fosilních paliv prohlásil: „Nechápu, proč ještě nevidím zástupy mladých lidí, kteří by blokovali buldozery a bránili stavbě uhelných elektráren.“

Text původně vyšel v Deníku Referendum.

Říká se, že pokud nedokážeme vysvětlit důležitý problém a smysl naší práce vlastním rodičům, nemáme šanci s tím oslovit širší veřejnost. Následující text o klimatické konferenci v Kodani je takovým autorovým pokusem.

Milá mámo,

v Kodani dnes začíná dvoutýdenní konference OSN o klimatu. Ta se sice každoročně schází už patnáct let, ale letošní zasedání je naprosto zásadní. I proto vyvrcholí 18. prosince summitem, kterého se mají účastnit nejvyšší představitelé mnoha zemí.

Bude se o tom v příštích dnech určitě hodně psát, ale bojím se, že to budou jako obvykle jen dílčí zprávy a příběhy, ze kterých málokdo pochopí, o co vlastně jde. Tak jsem se rozhodl, že Ti napíšu, aby ses v tom mohla trochu zorientovat.

V sázce není nic menšího, než budoucnost planety a naší civilizace tak, jak je známe. O klimatických změnách jsme spolu už několikrát mluvili, takže jenom shrnu to zásadní. Spalováním uhlí, ropy a zemního plynu vypouští lidstvo do vzduchu každoročně 27 miliard tun kysličníku uhličitého. Jeho koncentrace v atmosféře se kvůli tomu za posledních dvě stě let zvýšila skoro o polovinu. Změnou složení se mění i vlastnosti atmosféry, takže ta pak přihřívá povrch Země víc, než je normální. Můžeš si to představit, třeba jako kdyby ses v posteli začala přikrývat tlustější peřinou. Jenže zeměkoule, když jí začne být moc horko, se nemůže odkopat ani vystrčit nohu.

Spalování fosilních paliv je hlavní, ale nikoliv jediná příčina umělého ohřívání planety. Vedle kysličníku uhličitého k němu přispívá také několik dalších látek, jako jsou metan, oxid dusný a freony. Lidé je do ovzduší uvolňují při rozsáhlém ničení lesů, některými postupy v zemědělství a v průmyslové výrobě. Všem dohromady se říká skleníkové plyny. A navzdory varováním vědců jich vypouštíme rok od roku víc, kvůli naší nenasytnosti a snaze chudých zemí dostat se na naši úroveň spotřeby. Představ si, že jen za posledních dvacet let narostl objem skleníkových plynů, které lidstvo každý rok uvolní, o čtyřicet procent!

Pokud se to rychle nezmění, můžou být důsledky katastrofální. Prakticky celá vědecká komunita v daném oboru se dnes shoduje na tom, že pokračování v dosavadním trendu by už během tohoto století mělo nepředstavitelné dopady. Planeta by přestala být na mnoha místech obyvatelná. Několik miliard lidí by z domovů vyhnaly sucha a neúroda, jinde zase záplavy a rostoucí hladina oceánů. S tím souvisí hrozba epidemií nemocí, hladu, násilných konfliktů o tenčící se zdroje vody a potravin – a tradičně také o území kvůli vynuceným přesunům národů. I tady u nás, ve střední Evropě, se ještě za našeho života očekávají výrazné změny v podobě častějších sezónních veder a dlouhotrvajícího sucha, které budou střídat častější přívalové deště a povodně.

V našich milých řekách, jako je Rokytná nebo Libochůvka, po většinu roku poteče jen polovina vody než dnes. Předpovídá se tu šíření výskytu nových nemocí, příkladem může být donedávna neznámá borelióza. Nicméně nejzranitelnějšími regiony jsou hustě osídlené oblasti Asie, Latinské Ameriky a skoro celá Afrika. Paradoxně to jsou země, které mají na současném stavu zdaleka nejmenší díl viny.

Některé očekávané projevy globálního oteplení už pozorujeme. Je také jasné, že jak příroda, tak lidská společnost mají obrovskou setrvačnost, takže určitým problémům se už nevyhneme. Přesto ale pořád můžeme zabránit tomu nejhoršímu. Vědci na základě tisíců studií, pečlivého pozorování a neustále zpřesňovaných modelů říkají, co je potřeba udělat, abychom odvrátili drastické a nevratné změny klimatu. Takové, které by způsobily masové vymírání druhů a, podle mě, i konec současné civilizace – i když je jasné, že příroda jako celek to v nějaké pozměněné podobě přežije, podobně jako třeba přechod z druhohor do třetihor.

Čímž se dostáváme zpátky ke klimatické konferenci. Vlády 192 zemí, které jsou členy Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách, si po letech váhání daly předloni na konferenci na Bali za cíl uzavřít právě do konce letošního roku novou, závaznou dohodu o snižování emisí skleníkových plynů.

Už jsi asi slyšela o Kjótském protokolu – ten je základem nyní platné dohody, která ale vyprší už v roce 2012. Jde o první mezinárodně závaznou smlouvu, ve které se skupina čtyřiceti průmyslově rozvinutých států zavázala v této lhůtě snížit své skleníkové emise o zhruba pět procent oproti stavu v roce 1990. To je jenom malý první krůček k řešení, navíc je v té smlouvě řada děr a nezahrnuje konkrétní závazky dalších států, jako jsou třeba Čína, Indie nebo Brazílie. Jenže právě v těchto zemích skleníkové emise v posledních letech prudce rostou, takže se dnes už nemůžeme obejít bez toho, aby se i ony aktivně podílely na jejich omezování. Jak jsem se zmínil, celosvětové emise se od roku 1990 ve skutečnosti zvedly už o čtyřicet procent – i z toho je jasné, že dosavadní Kjótský protokol zdaleka nestačí a musíme se pohnout o velký kus dál.

Z vědeckých scénářů vyplývá, že k udržení globálního oteplení pod kritickou hranicí dvou stupňů je potřeba, aby se růst globálních skleníkových emisí zastavil už kolem roku 2015. A zatímco v některých rozvojových zemích tyto emise ještě nevyhnutelně porostou, průmyslové státy včetně naší republiky je musí už do roku 2020 snížit nejméně o 40 % vůči výchozímu stavu v roce 1990 – i tak budou emise připadající na každou osobu u nás značně převyšovat emise průměrného Číňana nebo Inda. V polovině století bychom je měli snížit prakticky na nulu, ale to už je dlouhodobý výhled. Je třeba mít ho na paměti, nicméně po praktické stránce je teď důležité se soustředit na nejbližších deset let – ta jsou rozhodující. Když je propásneme, bude to fatální selhání, které už nepůjde napravit.

A právě tohle je půdorys dohody, jíž je potřeba v následujících dnech v Kodani dosáhnout. Je sice pravda, že závazné období dnešního Kjótského protokolu končí za tři roky. Jenomže to není až, ale už! Představ si, že světovému společenství trvalo přes dvanáct let, než se od souhlasu s rámcovou dohodou o snižování emisí v roce 1992 dobralo přes vyjednání všech podrobností a kompromisů až po dokončení ratifikace téhle první platné a závazné smlouvy, k níž došlo až v roce 2004. A teď máme jenom tři roky na to, aby se smlouva vylepšila, rozšířila o mnoho dalších zemí, aby se její závazky mnohonásobně zpřísnily a po všech ratifikacích ještě stihla vstoupit v platnost.

Váhání vlád, lavírování státníků a neochota překročit stín úzkých zájmů nás už stály příliš mnoho času. Lidstvo vinou politiků ztratilo řadu drahocenných let, a o to rozhodněji musí teď, na poslední chvíli, jednat.

Imperativ k udržení šance na důstojný život mě samotného a mých dětí je jednoznačný: na zastavení růstu emisí zbývá pět let, na jejich první významné snížení máme roků deset.

Cíl je jasný, ale to samo o sobě nestačí. Jak si asi umíš představit, v praxi pak narážíš na řadu komplikací, svébytných problémů a dílčích otázek. To všechno nakonec řeší právní text v rozsahu zhruba stovky stran.

Některé detaily se ale pochopitelně dají odložit na později a dořešit v podobě dodatečných protokolů v následujících třech letech. Nicméně právě teď v Kodani je nezbytné uzavřít smlouvu o základním půdorysu a mechanismech tak, aby se už znovu nemusely otevírat. Máme-li se po promarněných letech pohnout dál a neuvíznout v dalších kolech nekonečných jednání, musí mít kodaňská smlouva alespoň tyto následující parametry:

1) Musí jít o spravedlivou, dostatečně ambiciózní a právně závaznou mezinárodní smlouvu, která bude obratem předložena k ratifikaci v jednotlivých zemích. Tedy rozhodně nestačí jenom nějaká další deklarace nebo politická a nevymahatelná dohoda.

2) Průmyslové země, které mají největší díl zodpovědnosti za dosavadní změny atmosféry a zároveň disponují největšími prostředky – v podobě peněz i moderních technologií – se jako skupina zaváží snížit skleníkové emise do roku 2020 nejméně o 40 procent vůči stavu v roce 1990. Ambice, které dosud jednotlivé průmyslové státy oznámily, však v souhrnu odpovídají snížení o méně než 18 procent, což je zoufale nedostačující.

3) Velké rozvojové země, které teprve procházejí rozmachem průmyslu, se zaváží do roku 2020 zpomalit očekávaný nárůst skleníkových emisí o 15 až 30 procent (nejde tedy jako v případě průmyslových zemí o jejich absolutní snížení, ale o pomalejší zvyšování pro příští desetiletí), a to za ekonomické a technologické pomoci vyspělých zemí.

4) Průmyslové země se zaváží poskytnout rozvojovým zemím prostředky ve výši zhruba 140 miliard dolarů ročně. Tyto peníze lze shromažďovat prostřednictvím různých finančních mechanismů, od zdanění škodlivých emisí přes navýšenou rozvojovou pomoc až po výnosy z obchodování takzvaných emisních povolenek. Část této sumy je potřebná k tomu, aby chudé státy mohly přeskočit etapu špinavého průmyslového rozmachu a přejít rovnou na moderní, nám dostupné technologie. Další část musí sloužit jako kompenzace za účinné zastavení likvidace zbývajících pralesů. A do třetice tyto peníze budou sloužit k adaptačním opatřením, aby si nejchudší část obyvatel mohla poradit s určitými a již nevyhnutelnými změnami klimatu. Je to hodně peněz, ale je to taky férové. My jim ty peníze vlastně dlužíme: za staletí kolonizace, za to, že jsme svůj vlastní rozvoj a blahobyt postavili do značné míry na jejich surovinách, stejně jako i za to, že jsme klima v drtivé míře poškodili my bohatí, zatímco na ně nejvíce dopadají negativní vlivy. Když se to rozpočítá a porovná s tím, kolik prostředků se u nás zbytečně vyplýtvá a rozkrade, nebo ve světě utratí za zbrojení, je to dostupná a pořád ještě přijatelná cena, kterou máme zaplatit za přežití.

5) Všechny rozvojové státy se zaváží ukončit odlesňování a přejít na udržitelné hospodaření v lesích do roku 2020 s tím, že už do roku 2015 se zastaví úbytek klíčových pralesů, například v povodí Konga a Amazonky. Přednostní ochrana se musí vztahovat na oblasti s vysokou ekologickou hodnotou a na ty, které jsou nezbytné k živobytí domorodých kmenů a místních komunit závislých na získávání obživy v pralesích.

Situace je pořád řešitelná, pokud si všichni uvědomíme, co je potřeba. Nepůjde to bez odhodlaného úsilí a bez velkých změn v ekonomice, energetice, dopravě – ale máme k tomu technologie i potřebné znalosti. Když šlo přehodit výhybku v ekonomice za války, musí to jít i dnes. Ty jsi druhou světovou válku už zažila, ale i když to možná zní šíleně, dnes je v sázce ještě víc.

Máme šanci, ale i obrovskou zodpovědnost. Nechci za dvacet let hledět do očí svých dětí a říkat jim, že jsme měli příležitost, ale že nám chyběla odvaha. Že jsme měli technologie, ale chyběla nám vize. Jejich budoucnost závisí na tom, že se nám podaří postavit se výzvě čelem – a uspět.

Tvůj Honza

Text byl původně publikován v Deníku Referendum.

Jan Beránek (1970) už v bouřlivém roce 1989 spoluzaložil Hnutí DUHA a o dva roky později stál u zrodu tehdy ještě Poslední generace. Byl lídrem kampaně proti dostavbě JE Temelín, kterou peticí podpořilo více než 115 tisíc lidí. V letech 1999–2002 vedl národní kancelář Hnutí DUHA, o rok později stanul v čele Strany zelených, odkud po dvou letech odešel pracovat do Greenpeace. V jejich mezinárodní centrále má na starost projekt zaměřený na jadernou energetiku a klimatické změny. Kromě toho řídí českou pobočku energetického informačního servisu WISE a koordinuje iniciativu Stop přehradě. S manželkou Hanou a dětmi Alžbětou, Františkou a Janem žije v Amsterdamu.

Část čtenářů 7G si vás pamatuje jako spoluzakladatele Hnutí DUHA i časopisu Poslední generace. Jak se po bezmála 20 letech od založení Duhy změnil váš pohled na svět?

Vidím život zajímavěji, pestřeji. Když jsem se na gymnáziu odhodlal aktivně bojovat proti nespravedlivosti a nezodpovědnosti — z čehož se Hnutí DUHA záhy zrodilo — vnímal jsem svět zjednodušeně. Nikoliv černobíle, ale černě. Problémy byly vyostřené, boj za lidská práva a ochranu planety nesmírně naléhavý, bylo třeba věnovat mu veškerý čas. Mé vzory, jimiž byli Gándhí a Lennon, jsem si trochu idealizoval. Byl jsem zkrátka v pubertě a měl pramálo životních zkušeností.

Tehdejší perspektivy se mi podařilo překročit, za což jsem životu vděčný. Otevřely se mi nové, fascinující světy: krása umění, rozporuplnost některých mých konzervativních hodnot, hluboká láska, rozmanitost lidských myslí i mnoho životních radostí, jako je třeba chuť dobrého vína. Musím říct, že mnoho důležitých věcí jsem poznal díky lidem, které jsem potkal — a většinou čím vzdálenější byli ekologickému hnutí, tím lépe. Obrovskou školou praktického fungování společnosti, byť velmi draze zaplacenou, byly mé tři roky v čele Strany zelených.

Na druhou stranu mi zůstaly ideály, zásadní věci a výzvy vidím dnes stejně. Buď jsem tedy za dvacet let nezmoudřel, nebo se mně a mým přátelům nějakým způsobem už tehdy podařilo vnímat v zásadě správně. No a pokud jde o svět sám, ten je na tom podstatně hůře než před dvaceti lety.

V čem?

Za ta dvě desetiletí se lidstvo přiblížilo kritické mezi, za kterou se už samovolně rozbíhají nevratné a drastické změny klimatu, nelze vyloučit, že jsme ji právě v tomto období už překročili. Namísto abychom brzdili, jak jen můžeme, pořád ještě stojíme na plynu, a celosvětový objem skleníkových emisí dále roste. Zároveň se zhoršily vnitřní předpoklady naší civilizace k dosažení potřebného obratu, který musí být tím ostřejší, čím déle s ním otálíme. Od roku 1989 obrovsky narostla moc nevolených nadnárodních korporací sledujících krátkodobý zisk a růst, a to na úkor možností demokratických institucí regulovat směr, kterým se úprkem ženeme. Zeslábly zpětné vazby v podobě nezávislých médií. Prohloubila se světová chudoba, zatímco v naší části světa značně narostla osobní spotřeba a lidé zpohodlněli.

Jak se během těch let ne/naplnily vaše původní představy o vztahu české společnosti k ochraně přírody a životního prostředí?

Ty původní představy tedy byly opravdu naivní. V začátcích Duhy jsme si mysleli, že stačí dát lidem informace, vytisknout a rozdat letáky, a svět že se změní. Že když budeme úředníky a politiky konfrontovat s fakty, budou rozhodovat správně. Záhy se ukázalo, že tudy cesta nevede.

Dlouhodobě oponujete představě, že probíhá „jaderná renesance“ neboli znovuoživení jaderné energetiky díky novým typům reaktorů. Není ale — například i vzhledem k vykupování pozemků pro tři nové britské JE, schválení plánů na výstavbu JE v litevském Visaginasu nebo plánované dostavování dvou bloků Mochovců — jaderná energetika opravdu na vzestupu?

Jediný vzestup, který jaderná energetika prodělává, se odehrává v našich představách. Důmyslnou propagandou se průmyslu podařilo ovlivnit mínění o sobě, aniž by se reálně změnil. Důkazem toho je i vaše otázka implikující, že probíhá nějaká jaderná renesance.

To jsou však řeči, dojmy — zatímco fakta mluví jinak. Například loňský rok byl výjimečný v tom, že za celých dvanáct měsíců nebyl spuštěn jediný nový komerční jaderný reaktor. Poprvé od poloviny šedesátých let! Naopak, jeden reaktor byl trvale vyřazen, a letos v lednu další dva. Většina současných projektů v Evropě spočívá v oprašování starých plánů, jako jsou třeba právě reaktory v Mochovcích postavené na sovětském konceptu ze 70. let a bez vnějšího ochranného kontejnmentu — dnes je standardním požadavkem kontejnment zdvojený. Podobně vypadají projekty Černavoda v Rumunsku nebo Belene v Bulharsku. To jsou jaderné zombie, žádná jaderná renesance.

A co příslib vylepšených reaktorů nové, třetí generace?

Většina existuje jen na papíře. Nejdál se zatím dostal francouzský model EPR. První reaktor EPR se buduje ve Finsku a měl být spuštěn letos v květnu, ale stihl nabrat tříletý skluz, takže ještě není ani v polovině výstavby. Jeho cena se už stihla zdvojnásobit, finské úřady evidují dva tisíce defektů a prakticky se všemi hlavními komponenty jsou chronické potíže. Druhý blok pak začali vloni stavět ve Francii, aby napravili jeho reputaci, ale po roce výstavby už mají nejméně šestiměsíční zpoždění a kopírují všechny chyby, které jsme viděli ve Finsku. Namísto výkladní skříně je to naprosté fiasko, vlajková loď jaderné renesance jde ke dnu.

Jaderný průmysl víc než kdy dříve bojuje o holé přežití. Proto se snaží vyvolat představu, že je klíčem ke snížení skleníkových emisí a k energetické soběstačnosti. A to vyhovuje i mnoha politikům. Vezměte si právě Velkou Británii. Tony Blair a po něm Gordon Brown přišli s rétorikou: je to těžká volba, ale jedině oživení jaderné energetiky vyřeší velké výzvy dneška. Jenže to paradoxně žádná těžká volba není, naopak je to pro ně nejsnadnější cesta, jak se vyhnout potřebným změnám. Oni jsou nuceni reagovat na rostoucí paniku kolem klimatických změn a dovozní závislosti. Okázale vyhlásí program stavby nových reaktorů a udělají z nich hlavní pilíř nové energetické koncepce, takže to vypadá, že problém řeší i za cenu nepopulárních opatření. Ve skutečnosti jim to umožňuje nedělat nic a zachovat status quo. Protože teprve za deset patnáct let — tak dlouho to potrvá, než nové reaktory začnou vyrábět elektřinu — se ukáže, že ničemu nepomohly. Ale to už nebude problém těch, kdo dnes rozhodují. A co hůř, už bude pozdě i na přehození výhybky v politice ochrany klimatu.

Zdá se ale, že — nejen pod vlivem Jamese Lovelocka — ve světě i u nás přibývá příznivců jaderné energetiky i v „zelených kruzích“. Jak si to vysvětlujete?

Především nedostatečně kvalitní žurnalistikou a zdokonalenými PR technikami. Když vás vezmu za slovo, najdu v něm větší část odpovědi: přesně jak říkáte, „zdá se“.

Ve skutečnosti jadernou energetiku prosazuje pár stále stejných jedinců. James Lovelock, který tak činil odjakživa, a Patrick Moore, který opustil Greenpeace před pětadvaceti lety a od té doby se nechává platit, aby hájil největší hrůzy, od odlesňování Amazonie přes toxické chemikálie po jadernou energetiku.

Naopak v prosinci 2008 na klimatické konferenci v Poznani vznikla deklarace odmítající jadernou energetiku jako falešnou odpověď na klimatické změny. Podepsaly ji všechny velké mezinárodní ekologické organizace — WWF, Přátelé Země, Greenpeace — a více než tři stovky dalších z mnoha zemí.

Druhá část odpovědi spočívá právě v nových hrozbách. S tím, jak rostou obavy z klimatických změn — a nutno říci oprávněné —, se lidé přirozeně dívají na věci z nového úhlu a jsou připraveni přehodnotit dosavadní vnímání rizik. Přesně na tuto strunu hraje jaderný průmysl. V tísni pak může leckdo dospět k závěru, že cokoliv je lepší než fosilní paliva. Jenže to je iracionální zkrat, který nebere v potaz fakta. Jak ukázala poslední studie Mezinárodní energetické agentury, i kdybychom zvýšili počet jaderných elektráren do roku 2050 čtyřnásobně, snížilo by to skleníkové emise z energetického sektoru o pouhých šest procent! Vedle eskalace rizik a nedozírných důsledků pro světovou bezpečnost by si to vyžádalo tolik investičních prostředků, že by se nedostalo na efektivnější, rychlejší a čistější alternativy. Sázka na jádro tak nejenže není řešením, ale je nebezpečnou překážkou toho, abychom klimatické změny úspěšně zvládli. Podrobněji jsem k tomuto napsal i čísly doložený článek na svém blogu na Aktuálně.cz.

Jaký optimální energetický mix byste si pro Českou republiku, potažmo EU představoval?

Dlouhodobě, v horizontu let 2050—2060, stoprocentně obnovitelný. To také znamená bezuhlíkový a plně soběstačný. Existují výborně propracované scénáře, které ukazují, že i s využitím již dnes zavedených technologií pro využití energie slunce, větru, vody, biomasy a zemské kůry je tento přechod možný. Střednědobě je dokonce ekonomicky výhodný, protože úspory na nákupu fosilních paliv a uranu několikanásobně vyváží počáteční zvýšené investiční náklady.

Jeden z takových scénářů vloni pro Greenpeace vypracovali experti německého Ústavu pro letectví a kosmonautiku DLR. Nazvali jsme jej Energetická revoluce a byl velmi dobře přijat i v zavedených institucích, jako je třeba zmíněná Mezinárodní energetická agentura OECD. Její i naše čísla se skoro přesně shodují v odhadu, kolik mohou obnovitelné zdroje v roce 2050 dodat energie. Rozdíl je v tom, že podle kon-venčních scénářů spotřeba nadále dramaticky poroste, v diskutovaném časovém horizontu na více než dvojnásobek. Naše vize naopak spočívá v masivním zlepšení energetické účinnosti a snížení spotřeby v bohatých průmyslových zemích.

Můžeme se mít stejně dobře jako dnes a srovnatelné kvality života může v polovině století dosáhnout všech očekávaných devět miliard obyvatel naší planety. Ale nesmíme chtít stále víc — takové zadání totiž není řešitelné ani pomocí tisíců nových reaktorů.

Můžete po dvou letech v Greenpeace zhodnotit, čeho jste v protijaderné kampani dosáhli?

Určitě. S jistým zpožděním, ale přece se nám daří reagovat na PR jaderného průmyslu ohledně klimatických změn, energetické bezpečnosti a dalších aspektů. Vypracovali jsme zbrusu novou strategii, která se jeví jako správná — víme, že vedení jaderných firem situaci analyzuje stejně jako my, jen se ji snaží změnit opačným směrem.

V posledních dvou letech se nám podařilo zbrzdit řadu plánů na nové jaderné reaktory, zrušit financování jejich výstavby bankami, odhalit skandály kolem francouzských projektů nebo viditelně komunikovat naše názory na významných mezinárodních fórech. Za velký úspěch považuji také vnitřní posílení naší kampaně. Nyní jsme akceschopní v klíčových rozvojových zemích, kam průmysl upírá své naděje, když se mu nedaří v Evropě a Severní Americe. Letos třeba otevíráme protijadernou kampaň v Indii.

Jaký je hlavní rozdíl mezi prací v tuzemské neziskové organizaci Hnutí DUHA a mezinárodním Greenpeace?

Po praktické stránce v lepších možnostech ovlivňovat dění: mám k dispozici více zdrojů a koordinuji týmy ve dvaceti zemích světa. Rozdíl je ale i v přístupu k politické práci: Greenpeace si uvědomuje, že vedle předkládání řešení je nezbytná přímá konfrontace, přinášení svědectví a osobní akce — teprve to dohromady vytváří dostatečný tlak na změnu a naději na potřebný posun.

Někteří, včetně vás, neziskovým organizacím vytýkají, že ztratily původní étos a staly se standardními a konformními byrokratickými organizacemi. Nepodléhá Greenpeace tomuto trendu také?

Samopohyb ke konformismu je s věkem přirozený u osob i organizací, Greenpeace není výjimkou. Mohu-li ale srovnávat, docela úspěšně tomu vzdorujeme — také díky skvělým lidem, kteří v organizaci pracují. Přicházejí k nám i noví, oslovení právě původním étosem a legendou v tom nejlepším slova smyslu, a jsou tak jejich pokračovateli. Ne že by bylo všechno ideální, ale celkově si myslím, že se nám daří zmíněnému trendu docela dobře bránit.

Lze porovnat prestiž a vliv Greenpeace v západoevropských zemích s českou pobočkou?

Česká pobočka má kratší historii a působí v jiných kulturních podmínkách, proto nelze srovnávat. Mohu ji však hodnotit v prostředí českých ekologických skupin, a v něm si vede obstojně.

Ještě jedno srovnání: informují západní média o jaderné energetice, respektive o Greenpeace objektivněji než u nás?

Mám čerstvou zkušenost s britskými a finskými médii. Je to zajímavý fenomén, kvalita zpravodajství na toto téma se pohybuje v jistých vlnách. Před pár lety probíhala velká diskuse, poté vlády obou zemí rozhodly postavit nové reaktory, novináři to vzali jako hotovou a rozhodnutou věc. Téma přestalo být zajímavé, prostor k polemice takřka zanikl. Ovšem od loňska, když začaly vyplouvat ekonomické, technické i bezpečnostní problémy a skandály francouzských reaktorů, zájem zase roste.

Podobné to bylo u nás v devadesátých letech s Temelínem. Potíž je v tom, že se kvalita a nezávislost médií v českých zemích rapidně zhoršuje. Takže nevím, jestli se lepšího prostoru, a kdy, dočkáme. Nynější nekritický způsob psaní o jaderné energetice v českých médiích je zoufalý — a podepisuje se to na názorech jinak docela rozumných politiků a osobností.

Myslíte, že pokud v budoucnu vláda schválí ČEZ výstavbu nových jaderných bloků, existuje šance obnovit sílu protijaderného hnutí z 90. let?

Viděl jsem nedávno televizní dokument z protestních akcí proti Temelínu z roku 1994: desítky lidí — v dalších letech se z nich staly stovky — odhodlaných k občanské neposlušnosti, podpora obyvatel z okolních obcí, řada tváří dnešních špičkových politiků, upřímný idealismus, zodpovědnost a vědomí potřeby postavit se špatnosti. Vzhledem k tomu, kde se nacházíme dnes, to vypadá jako neskutečný sen.

Šance dospět k něčemu podobnému existuje, ale nepůjde to bez širších změn ve společnosti — včetně kvalitnější novinařiny, oživení pozitivní hodnoty ideálu a přijetí aktivní zodpovědnosti za svět kolem sebe.

Kromě práce pro Greenpeace a WISE ještě od roku 2006 koordinujete iniciativu Stop přehradě. Nakolik nyní hrozí, že na tuzemských řekách vyrostou kvůli takzvaným Plánům oblastí povodí desítky nových přehrad?

Již několikrát se nám podařilo úspěšně intervenovat a tyto plány ovlivnit. Když jsme se tomu začali věnovat, šlo o více než dvě stovky přehrad, beze zbytku převzatých z megalomanských socialistických plánů šedesátých a sedmdesátých let. Skvělý kšeft pro betonářské firmy. Aktualizovalo se jenom zdůvodnění jejich potřeby, tentokrát s odvoláním na klimatické změny.

Díky naší kampani byly vodohospodářské plány výrazně upraveny. Do budoucna již není možné nové přehrady tiše schválit a bez vědomí stovek dotčených obcí je nadiktovat do územních plánů v podobě stavebních uzávěr, což by se bez našeho úsilí stalo.

Zastánci přehrad teď změnili taktiku a snaží se vrátit různými okny a skulinami, ale my je sledujeme. Hrozba trvá, nicméně ať to dopadne jakkoliv, jistě to nebude v takovém rozsahu a tak brutálně, jak ministerstvo zemědělství navrhovalo v roce 2006.

Neobáváte se ale, že hustá síť menších nádrží na pitnou vodu bude v budoucnu pro Česko nezbytností?

Proč bych se měl obávat? Budou-li některé nádrže opravdu potřebné, ať se postaví. Vzhledem k tomu, že klimatické změny považuji za zásadní problém o mnoho déle než české vládní instituce, se tomu rozhodně bránit nebudu. Co jsem ale zatím viděl v návrzích, byly jen desítky let staré technokratické plány v novém kabátku, které ani z hlediska kompenzace klimatických změn zkrátka nedávaly smysl.

Na veřejném projednávání jsem prohlásil, že jsem připraven ustoupit a výstavbu nezbytných nádrží podpořit, pokud uvidím, že česká vláda a instituce berou klimatické změny opravdu vážně, nikoliv jen jako zástěrku. To mimo jiné znamená, že začneme jako stát výrazně snižovat skleníkové plyny už v nejbližších letech. Není legitimní o sto šest přikládat pod kotlem, a pak s odvoláním na veřejný zájem likvidovat desítky nebo i stovky obcí, protože se udělalo příliš horko.

Do roku 2005 jste byl předseda Strany zelených. Co považujete za největší chybu, které jste se v této pozici dopustil?

Pouštěl jsem se do podniku, který nebyl dostatečně zajištěný — obrazně řečeno jsme vykrváceli a byli vyhladověni. Podcenil jsem odpor struktur, na něž projekt strany usilující o změnu systému narazí. V některých rozhodujících chvílích jsem byl také málo rázný, choval jsem se příliš jako beránek. Přecenil jsem například ochotu Martina Bursíka hledat dohodu a uzavřít kompromis. Ukázalo se opakovaně, že on lidi jiných názorů prostě musí z vedení strany nejen odstranit, ale také je pokud možno osobně zničit.

Přesně totéž říkali oponenti vašeho tandemu s Jakubem Patočkou…

O jakém tandemu to mluvíte? Jsou mýty, které sice neodrážejí skutečnost, ale přesto se stanou zažitými schématy. Tohle je jeden z nich. Jakub je můj blízký přítel, v mnohém se shodneme, ostatně nikoliv náhodou jsme společně založili a deset let vedli Hnutí DUHA. Ale stejně dlouhou dobu už jdeme každý svou cestou, řadu věcí vidíme odlišně. Ve Straně zelených demokraticky rozhodovaly volené orgány, většiny předsednictev se Jakub neúčastnil ani jako host, ostatně měl dost svých starostí v rodině i s Literárními novinami.

Další takový mýtus se týká mých údajně nedemokratických praktik. Jsou to nesmy-sly a snad to mým někdejším kritikům po zkušenosti s Bursíkem dochází, ale vydalo by to spíš na samostatný rozhovor. Asi by stálo za to někdy ty věci písemně shrnout, alespoň jako záznam, menšinový pohled pro případné zájemce.

Tedy stručně: jaké nesmysly máte na mysli?

Například jsem jako předseda usiloval, a to úspěšně, pouze o vyloučení dvou členů: Emila Zemana a Dalibora Vachulky. Stáli za mnohamilionovými machinacemi a zadlužením stany v dřívějších letech. Je příznačné, že Martin Bursík pak s nimi za mými zády jednal, protože proti mě hledal spojence za jakoukoliv cenu.

Republiková rada, tehdy padesátičlenný reprezentativní orgán strany, také hlasovala pro napomenutí několika členů, kteří v rámci evropské volební kampaně veřejně napadali naši stranu a vyzývali k volbě jiných kandidátek. Existuje nahrávka z jednání s touto vnitrostranickou opozicí, je pořízená se souhlasem všech účastníků. Jako předseda jsem jim nabízel splněních všech požadavků výměnou za to, že utlumí své veřejné vystupování před volbami. Odmítli.

Také jsem prý zakládal fiktivní organizace a nabíral mrtvé duše — ve skutečnosti byla zpochybňována jediná stranická pobočka v Novém Městě, tito fiktivní lidé pak dva roky odváděli většinou práce v kraji Vysočina, jedna údajně mrtvá duše dokonce pracovala jako celorepublikový organizátor kampaně do evropských voleb.

No a pak byl svou základní organizací vyloučen Milan Horáček. Její schůze tak ale rozhodla navzdory mému naléhání a intervencím. Už se mi nepodařilo zvrátit nahromaděnou frustraci stranických kolegů z toho, že Milan Horáček ignoroval pravidla demokratického rozhodování, choval se jako říšský protektor a ve snaze diktovat, jak má rozhodovat vedení strany (do kterého mimochodem odmítl kandidovat), nevybíravě vyhrožoval třeba i členům předsednictva.

Na nedávném vládním angažmá SZ nenacházejí mnozí dosavadní sympatizanti takřka nic prospěšného. Dokážete něco alespoň mírně pozitivního najít vy, důsledný kritik současného vedení SZ?

Ale ovšem, uhájení bezzásahových zón v Národním parku Šumava, například. Jenže tragických kompromisů — vlastně ani ne kompromisů, ale úplného popření volebního i politického programu — bylo tolik, že zcela vymazaly dílčí úspěchy. Strategické chyby a strukturální vady dnešní Strany zelených považuji z hlediska dlou-hodobého a systémového vlivu zelené politiky za zničující. Dost možná, že potrvá celou další éru, než zelená politika u nás dostane další šanci.

Na konci 90. let se říkalo, že snaha prosadit ekologické reformy a zelený program skrze zavedené strany se ukázala jako nereálná. Na konci nultých let jsme v situaci, kdy je zelené politické hnutí rozštěpené na Stranu zelených, její frakci Demokratickou výzvu, Demokratickou stranu zelených a hnutí Zelení. Jak z toho ven? Zakopat válečné sekery, jestli je to vůbec možné, nebo se pokusit znovu „kultivovat“ velké strany?

V danou chvíli nacházím největší možnost ovlivňovat veřejné dění z pozice občanského sdružení, povzbuzovat k aktivitě jednotlivce a vyvíjet tlak na politické strany zvenčí. Zároveň má smysl udržovat síť podobně smýšlejících lidí a zvolna budovat nové politické hnutí.

Vrátíte se někdy do stranické politiky?

Je to možné. Nebylo by to ale kvůli osobní zálibě v politice nebo snaze se rehabilitovat, ale kvůli potřebě kvalitní zelené politiky samotné. Myslím, že bez změny systému a způsobu politiky nemá naše civilizace šanci zvládnout problémy, před nimiž stojíme. A za to cítím zodpovědnost, protože normálně bych radši pěstoval jabloňový sad, choval v něm ovce a včely, četl knihy a věnoval se fotografování.

Když teď hodně jezdíte po světě, nechybí vám klid vaší venkovské (bezmála) samoty v Chytálkách?

Chybí. Mám ale svoji vlast rád a určitě se tam vrátím.

Vzhledem ke globálnímu záběru Greenpeace také patrně čas od času létáte. Nemáte výčitky z „tloustnutí“ své ekostopy?

Ovšem, protože právě létání mne velmi zlobí. Dnes lidé cestují i z Prahy do Amsterdamu letadlem, aniž by museli — a už se bere jako normální létat na každou dovolenou kamsi do exotických míst! V Greenpeace je zakázáno létat na krátké vzdálenosti a já dávám přednost vlaku všude, kam se dá dojet po kolejích do čtyřiadvaceti hodin — to pokryje velkou část Evropy.

Ale vzhledem k tomu, že vedu globální projekt, musím někdy cestovat i na jiné kontinenty. Jedná se o dva nebo tři daleké lety ročně, jejichž dopad odhaduji na zhruba šest tun oxidu uhličitého. Na druhou stranu žije naše rodina dosti skromně. V pětičlenné domácnosti spotřebujeme ročně 1500 kilowatthodin elektřiny, tady v Nizozemí máme smlouvu s dodavatelem zelené elektřiny, dodávané stoprocentně z větrných turbín. V Česku jsme topili dřevem, tedy bez negativního vlivu na klima. Tady pálíme zemní plyn, kterého spotřebujeme méně než dva tisíce kubíků ročně — to představuje méně než jednu tunu oxidu uhličitého na osobu. Aniž bych na to hřešil — své cesty pečlivě zvažuji — naše rodina i s mými cestami zatěžuje klima asi polovinou toho, co je český průměr.

O vašich dětech je známo, že v Amsterdamu chodí rády do školy. Čemu by se mohlo české školství od holandského přiučit?

Ono by stačilo, aby konečně začalo následovat tři sta padesát let staré metody českého učitele Jana Amose Komenského. Tady v naší škole na prvním stupni trvá výuka od půl deváté do půl čtvrté, a přesto se tam děti nenudí, po škole a učitelích se jim stýská i o prázdninách. Neznámkuje se, děti se do výuky velmi aktivně zapojují, úkoly řeší samostatně v malých skupinách — učitel jim jen ukazuje cestu, povzbuzuje a chválí. Funguje to výborně.

A na závěr ještě naši tradiční otázku: V jaké společnosti teď, téměř 20 let po Listopadu, podle vás žijeme?

Ve společnosti, z jejíž elity prakticky vymizel ideál, porozumění pro hodnotu solidarity a oběti — to vše se dokonce stigmatizuje jako něco nežádoucího, podivného, směšného. Podívejte se na politickou reprezentaci, copak je tam někdo inspirující, se zajímavou vizí, schopný prolamovat zaběhnutá schémata, vést podnětnou diskusi? To mohla a měla být role pro Stranu zelených, kdyby ji Martin Bursík neurval pro svůj pragmatický výtah do vlády.

Je to tím obtížnější, čím zoufalejší je úroveň médií, která jsou pro kvalitu takové debaty potřebná. S údivem jsem nedávno shledal, jaké podnětné texty se u nás tiskly v šedesátých letech a jaké vysoce intelektuální spory, například Václava Havla a Milana Kundery, vyvolávaly mezi lidmi odezvu a reakce.

Nechci působit jako staromilec skuhrající na poměry, ale zájem a ochota lidí uvažovat o tom, kam směřujeme, co chceme, co prospívá a co škodí, a postavit se za dobrou věc byla před dvaceti lety na výrazně lepší úrovni, než je dnes. Od roku 1989 jsme využili svobody k tomu, že jsme se ještě více vzdálili kvalitě dialogu i nadějím na lepší život, které jsme měli v roce 1968. Příliš mnoho věcí se dnes řídí osobním pragmatismem kombinovanými se ztrátou trpělivosti a pokory. Za úspěšný život se vydává sběr zábavných zážitků, materiálního bohatství a moci.

Zároveň věřím, že se věci zase otočí. Jen se bojím, že oživení ideálů a hodnot přijde teprve s těžkými turbulencemi a globální krizí, na niž máme zaděláno a do které se bezhlavě řítíme. Mluvím nejen o krizi ekologické, způsobené klimatickými změnami, ale i společenské plynoucí z oslabení kulturních institucí a antagonizující globální politiky. Nevím, jestli to přečká naše civilizace, ale pevně doufám, že to přispěje k obnově lidství. V tom je naše velká naděje.

Rozhovor připravil Vít Kouřil. Publikoval jej časopis Sedmá generace.

Už je to tady zase, přestal proudit ruský plyn. Z reakcí politiků a médií to vypadá, že jsme opět zaskočeni, ačkoliv stejná situace nastala přesně před třemi lety. Představa vymrzlých a temných domácností působí tísnivě, ale jak tomu můžeme předejít?

Oficiální energetická koncepce České republiky sice označuje „nezávislost na cizích zdrojích energie“ za „základní prioritu“, jenže odpověď nenabízí. Přesněji řečeno: platná státní politika prostě s dalším zvyšováním dovozů energie a priori počítá. Vládní experti zpracovali celý vějíř scénářů, ty se ale liší jen kosmeticky a nabízí volbu mezi růstem závislosti z dnešních dvaačtyřiceti procent na osmapadesát, na čtyřiašedesát nebo na sedmdesát procent spotřeby energie v roce 2030. Máme tedy úředně naplánováno své postavení ještě zhoršit.

Zádrhel je ovšem už ve vstupním zadání, že naše hospodářství a poptávka po energii mají bobtnat stále dál a dál. Není tedy jen chyba úředníků, kteří se prostor pod stoupající křivkou snaží vyplnit dalšími jadernými reaktory, rozšířením těžby uhlí, dovozem více plynu, dovozem více ropy – a i to všechno dohromady je nakonec stejně málo.

Pozoruhodným vedlejším důsledkem plynové krize, jemuž je třeba věnovat náležitou pozornost, se stalo volání po jaderných reaktorech. Premiér Fico sice jistě může Evropské unii i mezinárodním smlouvám navzdory nastartovat vysoce rizikové a již vyřazené bloky v Jaslovských Bohunicích, ale akutní nedostatek plynu tím nevyřeší. Elektřina není plyn, používá se jinde, jinak a k jiným účelům - stejně tak by nám nepomohla hromada uhlí ve sklepě, kdybychom měli v náklaďáku prázdnou nádrž.

Jaderná propaganda však před námi skrývá další podstatný problém: i jaderné elektrárny znamenají vyšší závislost na dovozech ze zahraničí, v našem případě opět z Ruska. Žádná z našich zemí není schopná vyrábět jaderné palivo do reaktorů, protože jde o mimořádně technologicky náročný proces. Konkrétně pro sovětské jaderné reaktory typu VVER 440, které mají v Bulharsku, v Maďarsku, na Slovensku a u nás stojí v Dukovanech, existuje na světě jediný a monopolní dodavatel paliva – ruská firma TVEL. Pro temelínské reaktory typu VVER 1000 se firma Westinghouse snažila vyvinout palivo více než deset let, avšak její palivové proutky se kroutily, praskaly a ohrožovaly provoz elektrárny. ČEZ proto počínaje letošním rokem začíná nakupovat palivo pro Temelín rovněž od ruské firmy TVEL.

A je tu ještě jeden zádrhel. Leckdo možná žije v přesvědčení, že české strojírenství nám umožňuje alespoň část jaderných technologií zajistit od domácích dodavatelů. Inu – firmy Škoda jaderné strojírenství, Škoda hutě a Škoda kovárny jsou už tři roky pod kontrolou impéria Gazpromu. Znamená to, že i za nitky „našich“ jaderných elektráren může tahat Putin, jak se mu zachce. Urputná snaha slovenské vlády za každou cenu dostavět dva reaktory sovětského typu v Mochovcích, aby tak údajně snížila závislost státu na Rusku, tak patří na jeviště nějakého hodně absurdního dramatu.

Kudy z plynové pasti ven? Přiznejme si otevřeně, že obří jímky, do kterých si můžeme napumpovat zásobu plynu na dva, možná tři měsíce, nejsou hodny označení strategických rezerv. Stačí držet potrubí přiškrcené čtvrt roku, a už budeme na kolenou.

Zdravý rozum radí, když něco nemáme a nedokážeme si to spolehlivě obstarat, abychom se naučili to nepotřebovat. Zní to možná staromódně, ale je to spolehlivé: pěkně žít a vycházet s tím, co máme k dispozici a pod svou kontrolou. Pokud jde o energii, není toho zas tak málo.

Rozličné studie odhadují, že potenciál obnovitelných zdrojů využitelný se stávajícími technologiemi v České republice by dokázal pokrýt polovinu naší současné spotřeby energie. Ke zhruba stejnému závěru docházejí i čísla Mezinárodní energetické agentury v celosvětovém měřítku. Jsou to zdroje čisté, domácí, nevyčerpatelné – a ve srovnání s fosilními i jadernými projekty začínají být i ekonomicky konkurenceschopné.

Naléhavých důvodů pro útlum spotřeby plynu, ropy, uhlí i uranu je více. Klimatickými změnami počínaje, přes rychle mizející zásoby nerostných zdrojů, po rostoucí závislostí na jejich dovozech konče. Teď jde jen o to, zda dokážeme vystačit s polovinou energie oproti dnešku. Spolu s potenciálem úspor to ani nemusí znamenat snížení životního komfortu – pro začátek stačí přestat toužit po stále větší materiální spotřebě. Ačkoliv trocha uskrovnění by kvalitě našeho života patrně prospěla.

Protože kdo chce pořád víc a všechno hned, zpravidla skončí jako Otesánek: s rozpáraným břichem.

Text byl původně publikován v Literárních novinách.

Česká politika stojí tváří v tvář naší spoluodpovědnosti za klimatické změny před zásadní volbou: buď budeme uskutečňovat politiku Pozemšťanů, anebo Venušanů.

Změna klimatu je natolik prokazatelným fenoménem, že její existenci už jsou nuceni uznat i klimatičtí skeptici. Sem tam se sice ještě někdo snaží zpochybnit zásadní podíl, jakým k nim přispívá naše civilizace, ale i tato pozice je neudržitelná.

Víme, že spalováním fosilních paliv uvolňujeme do atmosféry přes šestadvacet miliard tun oxidu uhličitého ročně. Víme, že se podíl tohoto plynu v ovzduší za poslední dvě století, kdy lidstvo začalo masivně používat uhlí, ropu a plyn, zvýšil o třetinu. A víme také, že čím větší je jeho koncentrace, tím silnější je skleníkové působení atmosféry. Tuto souvislost dokazuje nejen teorie a nesčetné experimenty, ale v celoplanetárním měřítku i pozorování Venuše, kterou její hustá atmosféra složená primárně z kysličníku uhličitého přihřívá o stovky stupňů celsia – její povrch má průměrnou teplotu 460 stupňů Celsia.

Něco takového na Zemi naštěstí nehrozí. Nicméně Mezivládní panel pro klimatické změny se shoduje na tom, že nevratné následky v podobě vymírání druhů a neobyvatelnosti rozsáhlých území můžeme čekat při překročení průměrného oteplení už o dva stupně. Každé další zvýšení teploty pak negativní dopady drasticky prohloubí. Současné vědecké znalosti, i když jsou a z principu vždy budou zatížené nejistotami, docházejí k tomuto závěru: Abychom měli aspoň poloviční šanci udržet oteplení pod kritickou mezí dvou stupňů Celsia, je nezbytné do roku 2015 obrátit rostoucí trend skleníkových emisí, do roku 2030 je snížit o třicet procent a do roku 2050 na polovinu oproti roku 1990.

Energetika přispívá k lidmi způsobeným emisím skleníkových plynů z plných dvou třetin, zbytek jde přibližně rovným dílem na vrub zemědělství a odlesňování s tím, že malý příspěvek má i průmyslové využití chlor-fluorovaných uhlovodíků. Imperativ omezit antropogenní skleníkové emise nás vede k potřebě proměnit způsob, jakým hospodaříme s energií, a to již v nejbližším desetiletí.

Pokud tváří v tvář této výzvě nepropadneme nihilismu nebo panice, dostaneme se k úvahám o tom, jak omezit spotřebu fosilních paliv a jak je nahradit něčím jiným, co zatěžuje klima řádově méně nebo vůbec. V této souvislosti mnoho politiků a průmyslových korporací mluví o potřebě nových technologií na zachytávání a ukládání uhlíku v tepelných elektrárnách a o rozmachu jaderné energetiky. Právě od těchto dvou možností si totiž slibují, že nám umožní pokračovat v kurzu bezmezného růstu ekonomiky a hmotného blahobytu.


Úvahy o jádru

Ponecháme-li pro tentokrát stranou hypotetické a značně problematické možnosti spaliny z tepelných elektráren namísto vypouštění do vzduchu pumpovat do podzemí, zbývá nám druhá, již vyzkoušená technologie – jaderná energetika. Je samozřejmě správné ve světle klimatických změn zvážit, zda není čas obrátit z řady důvodů skeptický postoj a přijmout jaderné elektrárny jako menší zlo.

Zkusme se s odstupem podívat na čísla a představit si, jak by vypadalo hypotetické zdvojnásobení instalovaného výkonu jaderných elektráren ve světě do roku 2030. Dnes je na světě v provozu celkem 439 velkých jaderných reaktorů a jejich instalovaný výkon představuje 372 tisíc megawatt. Jejich podíl na výrobě elektřiny činil v roce 2005 přibližně patnáct procent. Elektřina ale představuje jen menší výsek z celkové spotřeby energie (vedle výroby tepla, chlazení a pohonu dopravních prostředků). Výsledný podíl jaderných elektráren na celkové spotřebě energie proto podle statistik Mezinárodní energetické agentury činí pouhých 6,5 procenta.

Zároveň je potřeba zohlednit skutečnost, že průměrné stáří existujících reaktorů přesahuje třiadvacet roků, přičemž jejich životnost je třicet až čtyřicet let. Většina stávajících jaderných elektráren tak bude do roku 2030 odstavena. Abychom v té době měli k dispozici dvojnásobnou kapacitu jaderných elektráren, museli bychom uvést do provozu zhruba pět set tisíc megawatt nového jaderného výkonu. Oficiální scénáře – například všeobecně uznávaná prognóza IEA World Energy Outlook – ale zároveň předpokládají zvýšení celkové spotřeby energie na světě o polovinu. Oproti dnešku dvojnásobná kapacita jaderných elektráren by pak na ní měla podíl zhruba 8,5 % a globální emise skleníkových plynů by v roce 2030 díky reaktorům klesly přibližně o pět procent. Není to mnoho, ale máme-li odvrátit klimatickou katastrofu, potřebujeme emise snížit už do roku 2020 nejméně o třicet procent a každé procento se tedy hodí.

Následuje otázka, co by uskutečnění popsaného scénáře znamenalo ohledně času, peněz a vedlejších dopadů.

Jaderné elektrárny jsou zdrojem s nejdelší dobou přípravy a výstavby. I v zemích s vyspělým průmyslem a institucionálním zázemím uplyne od rozhodnutí postavit reaktor do jeho spuštění deset až patnáct let. Masivní expanze jaderné energetiky, o které uvažujeme, by se ale musela ve významné míře uskutečnit i ve státech, které v tomto ohledu nemají dosud žádné nebo jen minimální kapacity. Znamená to, že přínos rozvoje jaderné energetiky k zastavení růstu emisí do roku 2015 je prakticky nulový a ještě v roce 2020 by elektřinu vyráběl jen zlomek předpokládaných bloků. To je příliš pozdě.

Dále je potřeba zvážit náklady, které bychom museli vynaložit. Jaderný průmysl dnes nabízí, že nové reaktory dokáže dodat za cenu přibližně dva tisíce dolarů na kilowatt instalovaného výkonu. V předchozích desetiletích ale reálné náklady zpravidla dosáhly dvoj- až trojnásobku slibované ceny, a to v Evropě, Spojených státech nebo třeba i v Indii. Není to jen překonaná minulost. Když se podíváme do Finska, kde se už dva roky staví první vylepšený reaktor nové generace, jen se potvrzuje naše stará zkušenost: projekt má osmnáctiměsíční skluz a odhadovaný rozpočet se již zvýšil o dvě miliardy dolarů. Už nyní tak vychází cena 4300 dolarů na instalovaný kilowatt. Reálnější tak bude spíš odhad agentury Moody’s zveřejněný letos v říjnu, která udává celkové investiční náklady na novou jadernou elektrárny v rozmezí 5000 až 6000 dolarů na kilowatt. Výstavba nových pěti set tisíc jaderných megawatt v našem scénáři by tak stála dva až tři triliony dolarů. S ohledem na to, že Mezinárodní energetická agentura předpokládá souhrnné investice do všech nových elektráren do roku 2030 ve výši sedm trilionů, znamená utracení třetiny této částky za jaderné reaktory příliš mnoho peněz za příliš málo užitku: snížení skleníkových emisí o pět procent.

V neposlední řadě je třeba uvážit i to, jaké dopady na světovou bezpečnost by mělo rozšíření jaderných technologií a materiálů do nových, dosud bezjaderných zemí. Odhodlání postavit jaderné elektrárny už oznámily čtyři desítky takových států a v seznamu najdeme třeba Jemen, Albánii, Sýrii, Thajsko, Ghanu, Saúdskou Arábii, Bělorusko, Libyi, Nigérii, Barmu či Ázerbajdžán. Stačí si přitom uvědomit, jaké napětí ve světě vyvolaly jaderné ambice pouhých dvou „problematických“ zemí, Íránu a Severní Koreje. Na jedné straně nelze těmto zemím v principu upírat právo na technologie, které sami používáme. Na druhé straně se jedná o státy, kde se sotva dočkámé nezávislého posouzení, přísné kontroly, institucionální kontinuity v horizontu řady desetiletí nebo provozní disciplíny nezbytné k bezpečnému provozu tak složitých zařízení, jako jsou jaderné elektrárny. A je třeba dodat, že i v demokratických zemích máme v těchto ohledech k ideálnímu stavu hodně daleko. Riziko selhání a úniku vysoce radioaktivních látek by se oproti dnešku výrazně zvýšilo. Stejně tak nemůžeme ignorovat hrozbu organizovaného útoku nebo zneužití jaderných zařízení či materiálů teroristickými, vojenskými nebo i vládními zločineckými skupinami.

V této souvislosti stojí za to uvést ještě jedno číslo. Několik stovek nových reaktorů by ročně produkovalo řádově deset tisíc tun vyhořelého paliva, které obsahuje zhruba jedno procento plutonia – prvku, který je strategickou surovinou pro výrobu jaderných zbraní. Tím by každoročně na světě přibylo dost materiálu na mnoho tisíc jaderných náloží. Je rozšířená představa, že vzhledem k nevhodnému poměru izotopů nelze plutonium z běžných lehkovodních reaktorů vojensky zneužít. Nicméně v roce 2004 publikovaná rešerše tajných laboratorních výzkumů, které probíhaly od roku 1977 ve Spojených státech, přesvědčivě doložila, že je možné i s omezenými prostředky a znalostmi postavit tzv. špinavou separační linku, která by z vyhořelého paliva lehkovodních reaktorů dokázala každý den vyrobit dostatek plutonia na jednu funkční jadernou bombu. Může být jen věcí času, než někdo pevně odhodlaný tuto věc uskuteční. Každý bychom si měli položit otázku, jestli nám takové vypuštění džina z láhve opravdu stojí za snížení skleníkových emisí o několik málo procent.


Jiné možnosti

Zásadní přitom je, že existují řešení, která by mohla přinést snížení emisí s využitím osvědčených technologií a bez vedlejších rizik. Jeden takový možný scénář se jmenuje poměrně výstižně Energetická [R]evoluce. Publikovala jej letos organizace Greenpeace a vypracoval jej Ústav systémových a technologických analýz při Německém centru pro letectví a kosmonautiku. Ukazuje, že s využitím známých technologií v oblasti obnovitelných zdrojů a zvyšování energetické účinnosti je možné do roku 2050 dosáhnout potřebné redukce skleníkových plynů i při zachování ekonomického růstu a zajištění spravedlivé distribuce energie i pro obyvatele rozvojových zemích. Tento plán je poměrně podrobně zpracován nejen v globálním měřítku, ale i na úrovni regionů, a to včetně problematiky záboru půdy při využití jednotlivých obnovitelných zdrojů.

Pozoruhodné je, že ačkoliv investiční náklady do roku 2030 jsou ve srovnání s referenčním scénářem Mezinárodní energetické agentury o necelých deset procent vyšší, celkově je ekonomicky výhodnější. To proto, že se v něm každý rok ušetří průměrně dvě stě miliard dolarů na palivu, neboť mnohé z obnovitelných zdrojů po počáteční investici fungují bez dalších nákladů na palivo: využívají energii moře, vody, země, slunce či větru. To přináší i další strategickou výhodu, kterou je významné snížení závislosti na dovozech energetických surovin.

Vzhledem k tomu, že jako lidstvo máme kriticky málo času a omezené množství finančních prostředků, projekčních i výrobních kapacit, lze se obávat, že sázka na jadernou energetiku by ve skutečnosti zablokovala naši šanci problém klimatických změn úspěšně zvládnout.

To platí i pro Českou republiku, která i po dostavbě jaderné elektrárny Temelín a navzdory nadprůměrnému podílu jaderné energetiky na výrobě elektřiny (více než třicet procent) patří, vztaženo k HDP nebo k počtu obyvatel, mezi nejhorší znečišťovatele klimatu na světě.

Nepovažuji za náhodu zjištění Evropské ekologické agentury, která koncem listopadu zveřejnila nejnovější údaje a hodnocení toho, jak si vedou státy EU na cestě ke splnění Kjótského protokolu. Ze zemí dřívější evropské patnáctky se od roku 1990 daří díky domácím opatřením reálně snižovat skleníkové emise pouze třem státům: Británii, Švédsku a Německu. Jsou to země, které schválily výstup z jaderné energetiky (Německo a Švédsko) nebo kde se jaderná energetika donedávna považovala za mrtvou cestu – britská energetická koncepce ještě v roce 2003 s novými reaktory nepočítala. Díky tomu se investoři a průmysl zaměřili na rozvoj alternativ, které zde prokázaly svoji životnost.

Naopak ve Finsku, které vsadilo na nové jaderné elektrárny a které u nás z nedostatku solidních informací dosud mohou zastánci jádra dávat za příklad jaderné renesance, statistiky ukazují na útlum investic do úsporných opatření a obnovitelných zdrojů. Důsledkem je, že ve Finsku vzrostl objem skleníkových emisí o více než devatenáct procent. Plánované spuštění nového jaderného reaktoru v elektrárně Olkiluoto-3 se po prvních dvou letech výstavby oddálilo o osmnáct měsíců, jeho cena narostla o polovinu a tamní úřad pro jadernou bezpečnost identifikoval více než patnáct set nedostatků.

Česká republika si pořád ještě může vybrat, i když unisono znějící volání z ČEZ a z politických kruhů o potřebě nového Temelína působí, že v České republice už hlasy z Venuše získaly rozhodující převahu.

Text byl původně publikován v Literárních novinách č. 52/2007

Minulou sobotu, kdy probíhal megakoncert Live Earth, jsem připravoval na téma klimatických změn a rozvojových zemí text do ročenky kampaně Česko proti chudobě. Když jsem procházel nejnovější zprávy klimatologů, rozvojových agentur i vojenských stratégů, laciné a vědomé popírání klimatických změn se mi začalo jevit jako zločin proti lidskosti.

Klimatické změny nastávají a ohrožují lidstvo víc, než se dosud předpokládalo. To je závěr letošního shrnutí, které zveřejnil Mezivládní panel o klimatických změnách (IPCC). Více než tisícovka zúčastněných klimatologů a dalších expertů navíc potvrdila, že změny klimatu jsou opravdu způsobeny lidskou činností.

Předpovědět konkrétní dopady klimatických změn není snadné, nicméně panuje veliká shoda v tom, že v polovině století můžeme očekávat výrazný úbytek vody v teplých podnebných pásech: blíže k pólům, kde roční dešťové srážky přibudou, hrozí sucha střídaná s častějšími prudkými dešti a povodněmi. V krátkodobém výhledu zvýšený výskyt záplav a dlouhodobě nedostatek vody se očekává v důsledku tání ledovců ve vysokohorských oblastech, jako jsou Himaláje nebo Kilimandžáro.

Pozvolný úbytek ledové pokrývky v polárních oblastech má zvednout hladiny oceánů o 20 až 60 centimetrů už v tomto století. To by připravilo o obydlí a živobytí víc než sto milionů lidí. Některé studie a pozorování v posledních letech ale upozorňují na riziko náhlého rozpadu polárního ledového příkrovu, což by mohlo ještě za našeho života zvednout hladiny oceánů desetkrát víc.

Je totiž potřeba připomenout, že IPCC pracuje na základě odborného konsensu. Jeho výstupy tak představují konzervativní prognózy – minimum, na kterém se experti díky už dnes dostatečné průkaznosti shodnou. Existuje přitom řada vědeckou obcí sledovaných hypotéz, které předpovídají výrazně rychlejší změny a drastičtější dopady proměny klimatu. Je přitom znepokojivé, že nárůst koncentrace skleníkových plynů i rozsah pozorovaných změn po roce 2000 probíhá spíše podle těch horších scénářů. Proto lze také sledovat, že každá nová prognóza IPPC (jsou publikovány vždy po několika letech) přináší chmurnější obrázek, než byl v té předchozí.

Obrázek: Očekávaný nárůst průměrné roční teploty v jednotlivých regionech během tohoto století, tři různé scénáře IPCC.

Dopady klimatických změn na chudé regiony (doslovné citace z letošní zprávy IPCC):

Afrika
  • Předpokládá se, že do roku 2020 bude mezi 75 a 250 milióny lidí vystaveno zvýšenému vodnímu stresu v důsledku změny klimatu.
  • Předpokládá se, že zemědělská produkce, včetně dostupnosti potravin, bude v mnoha afrických zemích a oblastech vážně omezena variabilitou a změnou klimatu. Pravděpodobně ubude zemědělsky vhodných oblastí, zkrátí se vegetační období a sníží se potenciál výnosů, především na okrajích suchých a polosuchých oblastí.
  • Do roku 2020 by v některých zemích mohly výnosy ze zemědělství závislého na srážkách klesnout až o 50 %.
  • Podle předpovědí budou lokální zdroje potravin negativně ovlivněny klesajícími zásobami ryb ve velkých jezerech z důvodu stoupající teploty vody, což může být zhoršeno pokračujícím nadměrným rybolovem.
  • Nové výzkumy potvrzují, že z důvodu mnohočetných stresů a nízké schopnosti adaptace je Afrika jeden z nejzranitelnějších kontinentů vůči variabilitě a změně klimatu.

Asie
  • Předpokládá se, že tání ledovců v Himalájích v průběhu dalších dvou až tří desetiletí zvýší výskyt povodní a kamenných lavin z narušených svahů a ovlivní vodní zdroje. Následkem odtávání ledovců se pak sníží průtoky řek.
  • Dostupnost sladké vody by podle předpovědí měla následkem změny klimatu klesnout ve střední, jižní, východní a jihovýchodní Asii, především v povodí velkých řek, což by v kombinaci s přírůstkem obyvatelstva a stoupající poptávkou vlivem vyšší životní úrovně mohlo do 50. let 21. století nepříznivě ovlivnit více než miliardu lidí.
  • Největší riziko hrozí pobřežním regionům, především hustě osídleným oblastem velkých delt v jižní, východní a jihovýchodní Asii, z důvodu zvýšené pravděpodobnosti záplav z moře, v některých deltách pak říčních záplav.
  • Očekává se, že následkem změn hydrologického cyklu v souvislosti s globálním oteplováním se ve východní, jižní a jihovýchodní Asii rozšíří endemická nemocnost a úmrtnost zaviněná průjmovými onemocněními, které jsou v první řadě důsledkem povodní a období sucha.
Latinská Amerika
  • V mnoha tropických oblastech Latinské Ameriky hrozí vyhynutí druhů a tím závažný pokles biodiverzity.
  • V sušších oblastech se očekává, že změna klimatu bude mít za následek zasolování a desertifikaci zemědělské půdy. Předpokládá se pokles produktivity některých důležitých plodin a hospodářských zvířat, což bude mít nepříznivé důsledky pro zabezpečení potravin.
  • Předpokládá se, že změny v prostorovém rozložení srážek a úbytek ledovců výrazně ovlivní dostupnost vody pro lidskou spotřebu, zemědělství a výrobu energie.

Malé ostrovní státy
  • Bez ohledu na to, zda leží v tropických oblastech nebo vyšších zeměpisných šířkách, jsou v důsledku určitých charakteristik malé ostrovy obzvlášť zranitelné vůči účinkům změny klimatu, zvyšování hladiny moří a extrémním (povětrnostním) jevům.
  • Očekává se, že zhoršování stavu pobřežních oblastí, např. následkem eroze pláží a bělení korálů, bude mít vliv na místní zdroje, například rybolov.
  • Předpokládá se, že vzestup hladiny moře zhorší záplavy, přívalové bouře, erozi a další přímořská rizika, což ohrozí životně důležitou infrastrukturu, sídla a zařízení představující pro obyvatelstvo těch-to ostrovů obživu.
  • Předpokládá se, že na mnoha malých ostrovech, např. v Karibském moři a v Tichém oceánu, dojde do poloviny století v důsledku změn klimatu k úbytku vodních zdrojů do takové míry, že v obdobích nízkých srážek nebudou tyto zdroje k pokrytí poptávky dostatečné.


Nejzranitelnější jsou hlavně chudé státy

Zatímco klimatické změny jsou v rozhodující míře způsobeny skleníkovými plyny, které vypouštějí průmyslové bohaté státy, jejich dopad nejhůře pocítí lidé žijící v chudých zemích v Africe, Asii a Latinské Americe. Těm hrozí, že budou hlavními oběťmi, a to ze dvou důvodů. Jednak jsou to právě tropické a subtropické oblasti, které nejhůře zasáhne úbytek srážek a obdělávatelné půdy. Druhým důvodem je fakt, že tamní obyvatelé kvůli extrémní chudobě a vysoké závislosti na místních zdrojích potravin mají omezené (nebo vůbec žádné) možnosti tyto dopady zmírnit a přizpůsobit se novým podmínkám, o přestěhování se příznivějších oblastí do nemluvě. Jak doslova uvádí letošní zpráva IPCC: „Zranitelné mohou být především chudé komunity, zejména ty, které sídlí ve vysoce rizikových oblastech. Vesměs mívají menší schopnost se přizpůsobit a jsou více závislé na zdrojích citlivých na působení klimatu, jako jsou místní zdroje vody a potravin.“

Statistika Červeného kříže jasně ukazuje rostoucí trend katastrof spojených s počasím za posledních 40 let a Britské ministerstvo pro mezinárodní rozvoj upozorňuje, že už dnes nastává 97 % všech úmrtí způsobených přírodními katastrofami právě v rozvojových zemích. V listopadu 2005 zveřejnil časopis Nature studii odhadující počet takových úmrtí v roce 2000 na základě statistik Světové zdravotnické organizace. Výsledek je vidět na mapě a potvrzuje hypotézu, že úplně nejhůře na tom budou lidé žijící v Africe (zejména subsaharské), následováni obyvateli Asie a Latinské Ameriky.

Obrázek: Úmrtnost způsobená změnou klimatu, počet obětí na milion obyvatel v roce 2000

(zdroj: Patz et al, ‘Impact of Regional Climate in Human Health’, Nature. Vol. 438/17 listopad 2005)

Ilustrativní ukázkou toho, co lze stále častěji očekávat, je velké sucho ve východní Africe v letech 2005 a 2006, které přímo ohrozilo 11 milionů lidí – tedy počet obyvatel srovnatelný s celou Českou republikou – v Etiopii, Súdánu, Somálsku a Keni. Mezivládní panel o klimatických změnách uvádí, že do roku 2020 bude v Africe vystaveno nedostatku vody 75 až 250 miliónů lidí a že zemědělské výnosy v některých oblastech klesnou na polovinu, stejně jako se zhorší i podmínky pro místní rybolov. Podle odhadu, který zveřejnila rozvojová organizace Christian Aid, může jen v subsaharské Africe v přímém důsledku změn klimatu zemřít během tohoto století 185 milionů lidí.

Důvodem není jen nedostatek potravy a pitné vody, ale také konflikty o jejich mizející zdroje. Tradiční napětí a spory mezi jednotlivými kmeny se v takovém případě může snadno proměnit ve vyhlazovací občanskou válku, jak jsme již několikrát zažili, například v Darfúru. Hrozí ovšem i mezinárodní konflikty a další eskalace terorismu, které se mohou stát hrozbou i pro bohaté státy. Upozorňuje na to například velice zajímavá zpráva „Národní bezpečnost a hrozba klimatických změn“, kterou v dubnu 2007 publikoval tucet bývalých amerických generálů a důstojníků.

Obrázek: Změny ročních srážek předpovídané jedním ze scénářů IPCC. Je vidět úbytek v tropických a subtropických oblastech, naopak zvýšené srážky v mírných a polárních pásech (šlo by ale často o přívalové deště střídané delšími obdobími sucha).

Dá se čekat, že nejhoršímu budou vystaveni také lidé v Bangladéši. Tuto nížinu ohrožuje z jedné strany voda z rychle tajících ledovců v Himalájích, z druhé strany stoupající hladina moře, a z nebe potom častější a ničivější hurikány. Už během povodní v roce 2004 tam bylo poničeno 80 % úrody a 30 milionů lidí ztratilo domovy.

Organizace Christian Aid uvádí, že do roku 2050 se bude muset vinou klimatických změn přesídlit více než miliarda lidí, z toho pětina se stane uprchlíky, kteří budou muset hledat azyl za hranicemi své vlasti. Studie univerzity v Hamburku, kterou v červnu zveřejnila německá kancelář Greenpeace, odhaduje počet takových uprchlíků na 200 milionů už v roce 2040. Humanitární a další organizace proto v posledních letech prosazují, aby OSN zavedlo a jednotlivé státy oficiálně uznaly nový statut klimatických utečenců (climate refugee).


Na vině i na tahu jsou bohaté země

Problém globálního oteplování se sice dostal do oficiální agendy OSN už v roce 1992, ale během uplynulých patnácti let se nepodařilo hrozící trendy ani zpomalit, natož pak obrátit: zatímco v 90. letech rostla atmosférická koncentrace CO2 v průměru o 1,1 % ročně, mezi roky 2000 a 2004 se zvyšovala třikrát rychlejším tempem.

Kjótský protokol sice zavazuje část průmyslových států snížit emise skleníkových plynů do roku 2012 v průměru o 5,2 % oproti stavu v roce 1990, ale v důsledku mnoha kompromisů obsahuje četné díry a nedostatky, kvůli kterým by i při jeho naplnění bylo reálné snížení emisí výrazně nižší. Vedle této nedůslednosti je hlavním problémem stávajících dohod to, že nezahrnují dva největší znečišťovatele: USA a Čínu. Oba státy přitom svoji neochotu podřídit se závazkům omlouvají vytáčkami, že přece nebudou snižovat emise, když ten druhý je také nesnižuje. Politikům, kteří se odmítají dohodnout na snižování emisí a ukazují přitom prstem na průmyslovou expanzi v Číně, přišla určitě vhod zpráva, kterou letos v červnu zveřejnila Nizozemská agentura pro životní prostředí. Analyzovala nejnovější data a došla k závěru, že se Čína v absolutním objemu škodlivých emisí stala největším znečišťovatelem už v roce 2006, ačkoliv se dosud mělo za to, že Spojené státy předstihne až v příštím desetiletí.

Na tomto pochybném závodu lze ovšem vedle oboustranné licoměrnosti dobře ilustrovat také rozdílnou pozici průmyslových a rozvojových zemí. Větší hanba totiž leží nezpochybnitelně na Spojených státech. Nejenže jako největší ekonomika světa mají mnohem lepší možnosti podniknout potřebná opatření, ale především je jejich vina na zvýšené koncentraci CO2 v atmosféře výrazně větší. Odhaduje se, že od roku 1900 vypustili Američané do atmosféry celkem 326 miliard tun oxidu uhličitého, zatímco všichni Číňané asi 100 miliard tun.

Je také potřeba si uvědomit, že prudce rostoucí objem skleníkových emisí v Číně jde z velké části na vrub obyvatelům bohatých zemí. Vždyť kolik výrobků, které dnes zvyšují náš blahobyt, je dovezeno z čínských továren a přispívá tak k zátěži, kterou pokrytecky přičítáme nikoliv sobě, ale Číně! Také mezinárodní rozvojové banky dodnes půjčují v oblasti energetiky především na výstavbu uhelných elektráren, ropovodů a na další projekty vedoucí k vyššímu spalování fosilních paliv.

Z hlediska spravedlnosti, jakož i nutnosti a možnosti razantně snížit emise, je nejvýmluvnějším ukazatelem objem vypouštěných skleníkových plynů na osobu: zatímco jeden Američan vypustí do atmosféry 19 tun CO2 ročně, na Číňana připadají asi 3 tuny CO2. V tomto ohledu je nutné upozornit i na fakt, že Češi patří mezi největší světové hříšníky – na každého z nás připadá 12 tun CO2, zatímco průměr EU činí 8,5 tuny. Uveďme ještě, že na jednoho Inda připadne 1 tuna a že obyvatelé třiceti nejchudších afrických zemí přispívají ke znečištění méně než 0,1 tuny CO2 ročně.

Je ale nepochybné, že účinná opatření jsou potřebná všude. Vědci se dnes shodují na tom, že abychom zabránili katastrofálním a nevratným změnám v planetárním měřítku, je třeba udržet průměrné oteplení pod dvěma stupni Celsia. To podle současných modelů znamená zastavit růst emisí v nejbližších deseti letech a do roku 2050 je pak celosvětově snížit alespoň na polovinu.

Je proto nezbytné, aby představitelé bohatých zemí přestali váhat a mluvit do větru, ale okamžitě přistoupili k razantním opatřením. Na mezinárodní úrovni je třeba přijmout dohodu, která naváže na Kjótský protokol a uloží většině zemí – tentokrát už i těm větším rozvojovým – závazné a vymahatelné cíle, jejichž naplnění povede ke zmíněné stabilizace a následnému snížení globálních skleníkových emisí.

O to, jak která země k záchraně klimatu přispěje, se určitě ještě povedou spory. Z hlediska legitimity a spravedlivosti celosvětové dohody je však třeba do národních cílů promítnout historickou zátěž i aktuální situaci tamních obyvatel. Lze například snadno odvodit, že za čtyřicet let by roční emise na osobu žijící na naší planetě neměly překročit 1,5 tuny CO2. To například pro Českou republiku znamená snížit emise o téměř 90 %. Bohužel se zatím nezdá, že by kterýkoliv náš politický představitel byl schopen se tomuto životně důležitému imperativu postavit čelem a předložit veřejnosti vizi, jak a proč je toho třeba dosáhnout.

Předpokládané dopady klimatických změn tomto století (doslovné citace z letošní zprávy IPCC):

- Je velmi pravděpodobné, že se budou stále častěji vyskytovat extrémní povětrnostní jevy jako velká horka, vlny vysokých teplot a silné srážky.

- Podle řady modelů je pravděpodobné, že tropické cyklóny (tajfuny a orkány) budou v budoucnu intenzivnější, s vyššími maximy rychlosti větru a silnějšími srážkami vlivem pokračujícího nárůstu povrchových teplot tropických moří.

- Zjevný nárůst podílu velmi intenzivních bouří je v některých oblastech od roku 1970 daleko vyšší než pro toto období ukazují současné modely.

- Množství srážek se velmi pravděpodobně zvýší ve vyšších zeměpisných šířkách, zatímco se pravděpodobně sníží ve většině subtropických pevninských regionů (až o 20 % v roce 2100).

- Minulé i budoucí antropogenní emise oxidu uhličitého budou přispívat ke zvyšování hladin moří po dobu nejméně dalších tisíc let, kvůli době potřebné k jejich odstranění z atmosféry.

- V důsledku tání ledovců jsou sídla v horkých oblastech vystavena zvýšenému riziku povodní po vylití ledovcových jezer.

- V oblasti Sahelu v Africe způsobilo teplejší a sušší počasí zkrácení vegetačního období, což má neblahý vliv na úrodu. Delší období sucha a kolísavější dešťové srážky v jižní části Afriky urychlují zavádění adaptačních opatření.

- Zvyšování hladiny moří a lidský vývoj společně přispívají k úbytku pobřežních mokřadů a mangrovníků a k narůstajícím škodám způsobeným v mnoha oblastech pobřežními záplavami.

- Předpokládá se, že vystavení se změně klimatu pravděpodobně ovlivní zdravotní stav milionů lidí, především těch, kteří mají nízkou schopnost adaptace; dopady budou následující:

> zvýšení výskytu podvýživy a souvisejících chorob s následky ovlivňujícími růst a vývoj dětí;

> zvýšení výskytu úmrtí, nemocí a zranění zapříčiněných vedry, povodněmi, bouřemi, požáry a suchem;

> zvýšená zátěž průjmových onemocnění; - zvýšení výskytu kardio-respiračních onemocnění zapříčiněných vyššími koncentracemi přízemního ozonu v souvislosti se změnou klimatu;

> změna prostorového rozložení přenašečů některých nakažlivých chorob

- Zranitelné mohou být především chudé komunity, zejména ty, které sídlí ve vysoce rizikových oblastech. Vesměs mívají menší schopnost se přizpůsobit a jsou více závislé na zdrojích citlivých na působení klimatu, jako jsou místní zdroje vody a potravin.


Hrozby slepých uliček

Díky mnohaletému úsilí ekologických iniciativ, vědců a v poslední době také rozvojových organizací se klimatické změny stávají klíčovým tématem mezinárodní politiky. Také průmyslové korporace, které se nejprve snažily zpochybnit samotný fenomén a posléze jeho souvislost s lidskou činností (do této fáze nyní opožděně přešel Václav Klaus), byly nuceny problém i nezbytnost nějakého řešení připustit.

Změnit během jedné generace současné hospodářství tak, aby mělo prakticky nulové emise uhlíku, se ovšem neobejde bez zásadních proměn v ekonomice i ve společnosti. Je to výzva svým rozsahem skutečně revoluční, proto nevyčítejme jen českým politikům, že k takovému úkolu nemají chuť, odvahu a často ani dispozice. Většina státníků i zástupců průmyslu přichází s opatřeními jen velmi váhavě a volí taková, která by pokud možno neměla výraznější dopad na zaběhnutý systém a náš životní styl.

Bohužel hrozí, že nás ukolébají a zavedou ještě hlouběji do slepé uličky – a to ve chvíli, kdy je nezbytné každou jednu korunu a každý jeden den využít k tomu, abychom začali obracet smrtonosný kurz. Mezi falešnými řešeními, která sice nyní nebolí, ale dříve nebo později se ukáže, že z různých důvodů selhala, je přechod automobilů na vodík nebo biopaliva (i když ty jsou v místním měřítku určitou alternativou), „čisté uhlí“ a pumpování CO2 ze spalin do podzemí nebo jaderná energetika.

Každé z těchto témat by vydalo nejméně na samostatný článek, věnujme se proto jen krátce jednomu za všechny: jaderným elektrárnám. Ty jsou nám opět nabízeny jako atraktivní menší zlo, protože vyrábějí energii, aniž by vypouštěly skleníkové plyny. Ve skutečnosti sice kvůli energeticky vysoce náročné těžbě uranu a výrobě paliva i jaderná elektřina zatěžuje klima, nicméně hlavní problém je jinde. Jaderné elektrárny dnes vyrábějí celosvětově 16,5 % elektřiny, což představuje asi jen 5 % celkové spotřeby energie. Kdybychom chtěli pomocí reaktorů výrazněji snížit emise ze spalování uhlí, musel by se jejich počet několikanásobně zvýšit. Přitom už i čtyři stovky jaderných bloků, které jsou v provozu dnes, představují značné problémy spojené s ubývajícími zásobami uranu, s rizikem těžké havárie a zamoření rozsáhlých území, s možností teroristického útoku a s narůstajícím množstvím vysoce radioaktivních odpadů, které zůstane životu nebezpečné statisíce let a pro jehož bezpečnou izolaci neexistuje řešení.

Vzhledem k tomu, že emise je třeba razantně snížit během nejbližších dvou či tří desetiletí, museli bychom okamžitě začít stavět nové reaktory tempem jednoho velkého bloku každý týden. To je technicky těžko představitelné a ekonomicky skoro neuskutečnitelné, protože jaderné elektrárny představují z hlediska počáteční investice zdaleka nejdražší zdroj (jenom výstavba jednoho velkého bloku stojí 3 až 5 miliard Euro).

Masivní rozšíření jaderné energetiky by ale nejen pohltilo velkou část omezených finančních i technologických kapacit, ale zásadním způsobem by podkopalo světovou bezpečnost. O přístup k jaderným technologiím projevuje nově zájem řada států, jejichž pouhý výčet (v přehledu World Nuclear Association z června 2007) nahání hrůzu: Bělorusko, Turecko, Írán, Saudská Arábie, Izrael, Sýrie, Jordánsko, Egypt, Tunisko, Libye, Alžírsko, Maroko, Nigérie, Ghana, Namíbie, Azerbajdžán, Gruzie, Kazachstán, Chile, Venezuela, Bangladéš, Indonésie, Vietnam, Thajsko, Malajsie a Jemen.

Nejde jen o to, že provozovat bezpečně jaderný reaktor stěží zvládají operátoři i v tak disciplinovaných zemích, jako je Japonsko. Především je potíž v tom, že jaderné technologie a materiály, které slouží k výrobě energie, lze velmi snadno a rychle použít i k vojenským účelům, ať už z rozhodnutí vládců daného státu nebo i menší organizovanou a odhodlanou skupinou. Už dnes zažíváme jadernou krizi v Severní Koreji nebo Íránu, v minulosti tímto způsobem získal přístup k jaderným zbraním Pákistán, Indie, Izrael a Jihoafrická republika. Je nepředstavitelné, že by se podařilo předejít podobnému zneužití v případě masivního rozšíření jaderné energetiky do celé řady nestabilních zemí. A to opomíjíme otázky, jak by se naložilo s jadernými odpady a kde by se vůbec získal uran, který v reaktorech slouží jako palivo.


Řešení pro všechny: efektivita a obnovitelné zdroje

Přitom je záchrana klimatu zvladatelná s již dnes ověřenými a komerčně dostupnými technologiemi: klíčem je snížení spotřeby a přechod na obnovitelné zdroje energie. To jsou navíc opatření, které si mohou dovolit bez vedlejších rizik i chudé státy.

Scénářů, které dokládají uskutečnitelnost (technickou i ekonomickou) přechodu na obnovitelné zdroje při výrazném zvýšení energetické efektivity, existuje několik. Mezi ty nejlépe propracované patří studie „Energy [R]evolution“ publikovaná organizací Greenpeace. Zpracoval ji německý Ústav systémových a technologických analýz při Německém centru letectví a kosmonautiky (DLR) a zabývá se podrobnou analýzou nejen jednotlivých regionů a tamního potenciálu, ale i výší potřebných investic. Ukazuje, že snížení globálních emisí skleníkových plynů do roku 2050 na polovinu je nejen uskutečnitelné a ve výsledku a finančně výhodné, ale že je to také cesta k tomu, aby i chudí lidé v rozvojových zemích získali přístup k domácím, stabilním a dlouhodobě udržitelným zdrojům energie.

Doporučené odkazy:

- http://www.ipcc.ch Oficiální stránka Mezivládního panelu o klimatických změnách IPCC
- http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPOBFKW197M Stránka českého Ministerstva životního prostředí s oficiálním českým překladem shrnutí tří hlavních části letošní zprávy IPCC
- http://www.realclimate.org Kolektivem vědců spravovaný portál obsahující vědecké poznatky a systematicky vyvracející mýty a nepravdy ohledně klimatických změn
- http://www.greenpeace.org Webová stránka organizace ekologické Greenpeace
- http://www.christian-aid.org.uk Webová stránka rozvojové organizace Christian
- http://environment.newscientist.com/channel/earth/climate-change Stránka časopisu New Scientist věnovaná klimatickým změnám
- http://securityandclimate.cna.org Zpráva o hrozbách dopadů klimatických změn na národní bezpečnost USA
- http://www.energyblueprint.info Scénář „Energetická [R]evoluce“ publikovaný organizací Greenpeace

I špatné vlády mohou občas vykonat něco dobrého. Toto pravidlo, stejně jako rozhodující roli jednotlivce v dějinách, můžeme ilustrovat na obrovském úspěchu minulého týdne. Rozhodnutím a aktivní iniciativou ministryně zemědělství Mileny Vicenové se podařilo na poslední chvíli zabránit tomu, aby vláda ještě letos schválila závazný seznam dvou stovek nových přehrad. Kdyby se to stalo, musely by se od ledna 2007 všechny nové nádrže zakreslovat do územních plánů obcí a vyšších územně správních celků, stejně jako do chystaných podrobných plánů jednotlivých oblastí povodí. To by mělo vážné negativní dopady na život stovek měst a obcí. Mnozí starostové o této hrozbě paradoxně dodnes ani netuší, protože se je nikdo z oficiálních míst neobtěžoval informovat.

Strategický dokument s názvem Plán hlavních povodí, vycházející z evropské rámcové směrnice o vodách, přitom více než rok připravovali úředníci Ministerstva zemědělství. Mnozí z nich, kteří v resortu pracují dlouhá desetiletí, se do něj do poslední chvíle snažili vpašovat “česká specifika” – seznam několika stovek přehrad, navržených v rámci velikášského plánování už v sedmdesátých letech. V praxi to vypadalo tak, že podstatnou část někdejších plánů oprášili a beze změn zkopírovali do nové strategie: stejné lokality, stejně vysoké hráze, stejné plochy zatopených území. Došlo jen k modernizaci argumentace, kdy rostoucí spotřebu vody v příštích pětiletkách (ve skutečnosti se spotřeba několikanásobně snížila a dále klesá) nahradily klimatické změny a s nimi související očekávaný úbytek vody v krajině.

Někteří z úředníků to jistě mysleli upřímně. Například ředitel odboru vodohospodářské politiky Miroslav Král na veřejném projednávání návrhu plánu povodí v říjnu v Praze promluvil vášnivě o tom, že české vodní hospodářství patří k nejrozvinutějším na světě a že jsme předběhli Evropu, která nám závidí a teprve začíná objevovat, co my už dávno máme. Bylo by snad dobré mu i touto cestou připomenout, že ve skutečnosti nám právě Evropská unie už od devadesátých let pomáhá mnohamiliardovými dotacemi alespoň částečně revitalizovat umrtvené a zatrubněné vodní toky, napravovat zničený vodní režim v krajině, snižovat toxicitu vody v řekách či stavět neexistující čističky v městech a obcích.

Bylo také zajímavé pozorovat, jak se v této kauze obrací role státní správy a ekologických iniciativ. Emotivně přednášené katastrofické vize tentokrát zaznívaly třeba od pracovníků Povodí Moravy. Podle nich nám budou naši potomci za padesát let za přehrady děkovat a všechny výhrady půjdou stranou jako malicherné – následuje doslovná citace – “prostě proto, že budou hnáni prachsprostou touhou přežít”.

Napadlo mne v takových chvílích několikrát, že bychom možná měli být rádi. Vždyť po dosavadní bagatelizaci a ignorování patrně největší světové hrozby, spočívající v drastických změnách klimatu způsobených průmyslovým růstem, začínají naši vládní úředníci zastávat zcela opačné názory, a dokonce – a velice správně – ve svém plánování uvažují desítky let dopředu!

Jenže taková rychlá konverze je přece jen podezřelá, zvlášť když najednou burcuje k dalšímu betonování krajiny. Ty dvě stovky lokalit navržených na nové přehrady totiž představují nejzachovalejší, nejméně poškozená a znečištěná údolí v naší republice. Mnohé z navrhovaných přehrad se tak nacházejí v chráněných krajinných oblastech, a dokonce i národních parcích, typicky třeba Býčí skála v Podyjí. Další by zaplavily unikátní a vyhledávané lokality, jako je třeba vodáky oblíbený horní tok Vltavy, kde by u Českého Krumlova vyrostla nádrž o ploše tisíc hektarů, nebo dokonce dvakrát tak velké nádrže Skryje v malebném údolí Berounky či Krkavec na Nežárce. Jde také o mnoho dalších, méně známých, ale přesto jedinečných a krásných míst v údolích našich řek.

Podivné bylo také to, že s novými argumenty jsou obhajovány naprosto stejné přehrady, které byly nachystány už před třiceti lety z důvodů úplně jiných. Účelovost progresivní rétoriky se ale záhy odhalila sama v celé své nahotě. Ve stejné době, kdy úředníci ministerstev zemědělství a životního prostředí apelovali na zodpovědnost vůči budoucím generacím a burcovali veřejnost prezentováním obrazů klimatických změn dalece překračujících nejhorší vědecké scénáře, schválila tatáž ministerstva oficiální plán na zvýšení emisí skleníkových plynů v České republice o pětadvacet procent! Přitom v přepočtu na osobu u nás už nyní vypouštíme největší objemy skleníkových plynů v Evropě. Jinými slovy, zatímco úřady vyzývaly stovky obcí, aby se obětovaly v zájmu přežití dalších generací, protože se vypařuje a mizí voda, zároveň rozhodly o tom, že pod kotlem doslova ještě pořádně přiložíme.

V tomto případě ale naštěstí pomohlo, že si úředníci vzali příliš velké soustu a zjevně podcenili potenciál občanských iniciativ i desítek starostů, kteří se svépomocí o chystaných plánech dozvěděli a začali organizovat opozici. Posun, kterého se společným úsilím podařilo dosáhnout, vynikne zejména ve srovnání s první veřejnou verzí Plánu hlavních povodí z května tohoto roku. Ta navrhovala dvě stě šest přehrad a u každé z nich mělo dojít k vyhlášení úplné stavební uzávěry. Postupně se podařilo změnit způsob územní ochrany na šetrnější, ač stále velmi problematické takzvané “limity využití území” (viz druhou veřejnou verzi návrhu PHP ze září). Stále ale trval nekompromisní tlak odboru vodohospodářské politiky na Ministerstvu zemědělství, konkrétně již zmíněného ředitele Krále a náměstka Punčocháře, na blokování dvou stovek lokalit.

Plán hlavních povodí měl být, včetně seznamu dvou stovek přehrad, schválen vládou do 22. prosince letošního roku. Díky mobilizaci starostů, občanských sdružení i jednotlivců, kteří nejprve v několika kolech marně posílali konstruktivní připomínky na ministerstvo a poté se otevřeným dopisem obraceli přímo na vládu a jednotlivé ministry, se podařilo v poslední minutě rozjetou mašinérii zastavit. Podle našich informací se o to zasloužila především ministryně Vicenová, která oslovila ministra Kalaše a týden před očekávaným schvalováním Plánu hlavních povodí ve vládě s ním vyjednala dohodu, podle které návrh stahuje k zásadnímu přepracování. Dopředu však avizovala, že nová verze už nebude obsahovat seznam konkrétních přehrad. Výrazně k tomu přispělo i prohlášení expertů, ve kterém vedoucí pracovníci odborných ústavů Akademie věd a několika univerzit vyvracejí proklamovanou nezbytnost přehrad pro kompenzaci dopadů klimatických změn.

Vzhledem k dlouhodobým potenciálním dopadům této koncepce jde o zásadní úspěch všech, kdo se proti přehradní zombii aktivně postavili. Zápas tím ovšem nekončí. Nyní bude na občanech a starostech obcí, aby v příštích třech letech sledovali přípravu takzvaných dílčích plánů oblastí povodí, kde se státní vodohospodáři nepochybně pokusí některé přehrady znovu oživit. Ty ale už naštěstí nebudou nařízeny shora vládou a jejich konečnou podobu budou schvalovat na konci roku 2009 krajská zastupitelstva.

Bude to další velká výzva. Občané budou tentokrát mít plány více ve svých rukou, na druhou stranu se lze obávat i silnějšího klientelismu a propojenosti konkrétní stavební lobby s politikou na místní či krajské úrovni. Nezapomínejme také na to, že v roce 2008 proběhnou i krajské volby, takže plány přehrad se nabízejí jako jedno z volebních témat. Sám jsem zvědavý, jestli převáží výhody nebo slabiny decentralizace rozhodování. Jedno je nicméně jasné už dnes – nesmíme nečinně přihlížet, je třeba rozhodování aktivně ovlivňovat ve prospěch demokracie.

Text byl původně publikován v Literárních novinách.