Essays / category / Hnutí DUHA

Rozhovor, který vedl Antonín Pelíšek, publikovalo jihočeské vydání deníku Mladá Fronta v roce 2008.

Jan Beránek, Greenpeace International, Ottho Heldringstraat 5, Amsterdam – stojí na zelené vizitce. Vysoký štíhlý muž v obleku ani trochu nevypadá na to, že se počátkem devadesátých let minulého století přivazoval řetězy před vchod do Jaderné elektrárny Temelín. Na klopě saka se mu leskne zlatý odznáček hnutí Greenpeace. „Mám besedu se studenty v Českých Budějovicích, ale podobné akce nedělám často." usmívá se. Je jediným českým zástupcem v ústředí Greenpeace v holandském

Amsterdamu, kde žije s rodinou už rok a půl.


Máte tři malé děti. Nejstarší dceři je jedenáct a nejmladšímu synovi pět a půl. Jak se žije mladé rodině v takovém městě?

Nejsem v Amsterdamu prvně, spíš si zvykají děti a žena. Jsou u mě od loňského září, to znamená, že děti mají za sebou první školní rok.

I nejmladší syn?

V Holandsku je škola povinná od čtyř let. První a druhá třída jsou spíš přípravné, něco na způsob naší mateřské školky. V učebně mají třeba pískoviště. Vybrali jsme mezinárodní školu s anglickou výukou. Jsou v ní děti ze všech kontinentů.

V čem spočívá vaše práce?

Mám na starosti projekt zaměřený na jadernou energetiku v rámci kampaně, která se věnuje klimatickým změnám. Ty jsou pro nás nejdůležitější téma, celá organizace na ně věnuje až dvě třetiny prostředků. Pracujeme ve čtyřech blocích: Ukončení výstavby uhelných elektráren, které mají největší podíl na emisích kysličníku uhličitého, a propagaci energetické revoluce. Dále máme scénář, jak do roku 2050 vyměnit mix zdrojů energie tak, aby světové imise skleníkových plynů klesly na více než polovinu. Kampaň je zaměřená i na automobilový a letecký průmysl, což je nejrychleji rostoucí oblast znečištění. Čtvrtý sektor se věnuje jaderné energetice, kterou chceme zastavit.

Jakou nabízíte variantu za tyto elektrárny?

Obnovitelné zdroje. Odborné publikace ukazují, že mají potenciál snížit skleníkové plyny oproti jaderné energetice více než čtyřikrát.

Povězte mi ještě něco o vaší práci v Amsterodamu.

Jsme globální organizace s kancelářemi v osmadvaceti zemích světa. Pracuji v ústředí, kde se snažíme korigovat aktivity třeba v otázce klimatických změn, ochrany velryb nebo pralesů. Takové věci se nedají řešit na úrovni jednotlivých zemí. Na ústředí je asi sto dvacet zaměstnanců, z České republiky jsem tam jediný. Je to asi desetina lidí z celé organizace. Jedna z našich poboček je i v České republice. K tomu máme asi 2,8 milionu příznivců, kteří nám na činnost přispívají.

Jsou to bohatí sponzoři?

Vůbec ne. Naše politika vyplývá z potřeby nezávislosti. Abychom nebyli obviněni, že za někoho takzvaně kopeme. Zásadně nebereme peníze od vlád nebo od státních dotačních programů. Ani od firem nebo jiných organizací. Hospodaření je založeno na drobných darech od jednotlivých fyzických osob. Třeba v Česku je to dvacet tisíc členů, kteří měsíčně platí až sto korun. Někteří jednotlivci dávají i víc. Nikdo z nich nám ale nediktuje, co máme dělat.

Prohlašujete, že při dnešním životním stylu civilizace zanikne. Nepřipadáte si někdy jako svědci Jehovovi?

Osobně si tak nepřipadám. To ale musí hodnotit člověk z venčí. Vnitřně jsem hodně spokojený, protože úroveň třeba vědecké práce u nás je špičková. Spolupracujeme s předními světovými odborníky. Jsem přesvědčený, že prezentujeme věci, které jsou mnohem víc fundované, než vidíme třeba na politické scéně. Zvláště v České republice se používají populistické argumenty podpořené dílčími zájmy.

Vždycky si vás spojuji s jižní Moravou a Brnem. Podobně jako další ekologické aktivisty. Je to jen souhra náhod, že jsou ekologové z Moravy?

Na jižní Moravě žiju a v Brně jsme zakládali s přáteli Hnutí DUHA s Jakubem Patočkou v roce 1989. V prvních letech sc k nám dávali hlavně lidé z Brna nebo Jihomoravského kraje.

V roce 1989 jste museli být ještě ilegální organizací.

Rok jsme fungovali v podzemí. Chtěli jsme něco dělat pro životní prostředí, začali jsme v Českém svazu ochránců přírody. To byla vedle Brontosaura jediná organizovaná možnost. Jenomže tam se všechno bralo jen formou zábavy a her. Když jsme chtěli dělat něco opravdového, tak nás vyloučili pro velkou aktivitu. Řekli jsme si, že si založíme organizaci vlastní.

Zažil jste dokonce i epizodu ve špičkové politice. Jak jste se tam cítil?

Do roku 2003 jsem byl v Hnutí DUHA, z toho tři roky jako ředitel. S kamarády jsme se potom pokusili o reformu Strany zelených, která byla v té době strašně prolezlá estébáky a nacházela se doslova v troskách. Do roku 2005 jsem byl jejím předsedou. Pak nás odstranili a dostal jsem nabídku od Greenpeace, kde jsem nejdříve rok a půl pracoval pro střední a východní Evropu.

Odešel jste po souboji s Martinem Bursíkem. Něco vám přečtu: Strana zelených vyslovila důvěru Ivanu Langerovi, který navzdory svému mandátu provádí čistky ve vedení policie. Strana zelených vyslovila důvěru Sašovi Vondrovi, který prosazuje vybudování americké raketové základny. Obsah trojkoaliční smlouvy, podepsané předsedou Bursíkem, znamenal úplný rozchod se zeleným programem...

To jsou moje slova před třemi lety. Pořád se potvrzují, i když to někdo může brát jako zaujatý názor. Zůstávám jako řadový člen strany, ale u Greenpeace toho mohu ovlivňovat víc. I když mě napadá, že i to je určitá politická práce založená na konceptech státních politik a obhajování témat v parlamentech.

U zrodu Hnutí DUHA vás bylo několik mladých nadšenců. Teď besedujete se studenty. Jak hodnotíte dnešní mladé lidi podle jejich zájmu o ekologii?

Aktivní zájem o toto téma mělo při besedě na českobudějovické pedagogické fakultě asi šest studentů. Problém je ale v celé společnosti. Potvrzují mi to i kamarádi, kteří někde učí. Mladí chtějí všechno hned a zajímají je hlavně peníze a konzum. Navíc je k tomu nutí i systém. Berou si půjčky na bydlení, ty pak musí splácet a nemohou se věnovat dobrovolné činnosti. Pokud to srovnám s devadesátými lety minulého století, je ochota angažovat se zadarmo výrazně menší.

To odpovídá nedávnému průzkumu MF DNES, podle něhož i mladí lidé sympatizující se Stranou zelených dávají přednost hodnotám, jako je výše platu, majetek, auto.

S tím nelze než souhlasit. Bohužel.

Vzpomínáte ještě na tábory kolem Temelína před patnácti lety?

Určitě. Měli jsme tam stovky lidí. Třeba se zase dáme dohromady. Společnosti se pohybuje od extrému k extrému, teď je kyvadlo hodně vychýlené ke konzumu a spotřebě. To ale není udržitelný stav. Myslím si, že změna přijde hodně brzy, protože ekonomická krize předpoklady pohodlného života otřese. Je otázkou, co nastane potom. Totalitní vlády? Nebo štvanice na ekology, protože se jim připisuje, že právě oni stojí konzumu v cestě? Zároveň přijde i naděje. Lidé budou okolnostmi donuceni se víc zajímat o přírodu i pomáhat si navzájem.

Žijete sám jako ekolog?

Hodně cestuji, ve volném čase fotím. Snažím se co nejvíc jezdit vlakem, auto už delší dobu kvůli poruše nepoužívám. Na Moravě jsme bydleli na polosamotě v rodinném domku. Nemáme televizi a naše pětičlenná domácnost spotřebuje za měsíc sto kilowattů elektřiny - to je čtyřikrát méně než celostátní průměr. Letadlo využívám jen v krajním případě, když musím pracovně do Afriky nebo do Asie.

A v Holandsku?

Pronajali jsme si na pěkném místě malý byt se dvorkem, víc nepotřebujeme. A ani z jednoho platu nemůžeme. Hned za rohem máme park, kde jsou pro děti farmy se zvířaty. V Amsterdamu je spousta parků a dětských hřišť, město o ně pečuje. Dokonce tam dostávají děti zadarmo i občerstvení. Jsou tam široké ulice a domy mají předzahrádky s květinami. Nedávno se nám stalo, že u našeho bydliště dělala místní radnice na toto téma dokonce anketu, souhlasili jsme a město nám takovou zahrádku také připravilo. Tak nějak si představuji správnou komunální politiku.

Greenpeace každý vnímá jako agresivní ekology, kteří zastavují velrybářské lodě a blokují velké stavby. Svého času jste dělal něco podobného u Temelína jako předák Hnutí DUHA. Poutali jste se před vchodem k železnému potrubí řetězy. Bylo to rozumné?

Podobné akce odpovídají naléhavosti situace. Předminulý týden jsme blokovali stavbu uhelné elektrárny v Anglii. Blokády jsou vidět, berou je novináři. Vloni jsme zastavili dopravník uhlí elektrárenské společnosti, která nás pak zažalovala kvůli ušlým ziskům. Soud jsme vyhráli. Byl to průlomový rozsudek. Experti totiž dosvědčili, že daleko větším zločinem je plánovat takové projekty, které ničí klima. Uznali naši obhajobu, že jsme jen bránili ještě větší škodě.

Chystá se dostavba temelínské elektrárny. Připoutal byste se před její branou znovu?

Myslím si, že by se taková akce udělat měla. Samozřejmě ne bez přípravy a snahy ovlivnit dění jinak. Je totiž alarmující, že se na jihu Cech mají stavět za mnoho miliard další dva reaktory, když by ty peníze šly využít jinde. Vím, že se najdou skupiny lidí, kteří nás nazývají teroristy. Podle mě jsou teroristy ti, kteří podporují rozvoj automobilové a letecké přepravy. Narušují tím klima do té míry, že jim lze přičíst statisíce obětí umírajících při hurikánech a záplavách, suchu či nedostatku pitné vody.

V Literárních novinách probíhala přes léto 2007 diskuse o konformitě české občanské společnosti. Svůj příspěvek na toto téma nabízím nyní i čtenářům zde.

Ekologické hnutí v České republice devadesátých let představovalo v postsovětském bloku fenomén, který přitahoval pozornost osobností tohoto proudu z celého světa. Na rozdíl od sousedního Polska, Slovenska nebo Maďarska u nás působilo hned několik výrazných a celostátně organizovaných skupin, které se nebály otevřených střetů s projekty a rozhodnutími, které škodily přírodě i lidem. Hnutí DUHA, Děti Země, Svoboda zvířat, Greenpeace i další organizovali konfrontační kampaně, jež přitahovaly pozornost médií, oslovovaly mladé lidi a po zásluze dostávaly politiky, úředníky i investory do velmi nepříjemných situací. A co je ještě důležitější, na pozadí nejkřiklavějších kauz se tyto organizace snažily upozorňovat na neudržitelnost způsobu, jakým naše společnost hospodaří. Varovaly před globálními dopady spotřebního konzumu i před rostoucím vlivem korporací, který oslabuje a ohrožuje demokratické mechanismy a zodpovědné rozhodování lidského společenství.

Dnes se takřka všechny české ekologické organizace soustředí především na konstruktivní, dílčí a většinou technické úpravy systému, který lze nyní z ještě lepších důvodů než kdysi popsat jako sebevražedný. Jako takový už jej ale nikdo nezpochybňuje. Namísto organizování blokád, demonstrací a přímých akcí občanské neposlušnosti se dnes z kanceláří ekologických sdružení zpravidla vydávají studie, připomínkují zákony, lobbují poslanci, chodí ke kulatým stolům se zástupci průmyslu v takzvaných partnerských projektech.

Hnutí DUHA, které v minulém desetiletí organizovalo blokády Temelína, napadalo rozmach automobilismu a podílelo se coby respektovaný účastník mezinárodních fór na kampaních proti ekonomické globalizaci, nyní samo sebe na internetových stránkách charakterizuje doslova takto: „Jak pracujeme: Přesná fakta. Tichá diplomacie kombinovaná s veřejnými argumenty. Rady domácnostem.“ Tečka.

Nechci zpochybňovat potřebu kvalitních studií či diplomatického lobbyingu. Potíž vidím v tom, že se málokdy dělá něco jiného. Ekologická sdružení – svojí proměnou z konfrontačních organizací s progresivním programem v konstruktivní a konformní ekologické agentury – ztrácejí schopnost systém opravdu výrazně měnit: předkládat průlomové vize, zaujmout v kaleidoskopu mediálních zpráv, někoho pro svou věc opravdu nadchnout, budovat v pravém slova smyslu hnutí za změnu. Z vlastní zkušenosti vím, že na takové poslání rezignovala, nemají o ně zájem nebo je dokonce považují za vadné.

Když několik zavedených ekologických organizací před pěti lety v parlamentu obhajovalo mimořádně špatnou první verzi vládního zákona o obnovitelných zdrojích energie, neváhaly dokonce agresivně vystupovat proti jiným spolkům, jež navrhovaly převzít úspěšný a osvědčený německý model této legislativy. Argumentovaly tehdy smyšleným tvrzením převzatým od ministerstva životního prostředí, že je zcela nemožné přenést koncept takzvaných pevných výkupních cen do českého právního prostředí a trhu s elektřinou. K tomu se ještě důrazně rozhořčovaly, že pokud všichni společně nepodpoříme mizerný zákon, nebude žádný, protože nic lepšího prý nemá šanci parlamentem projít. Díky neústupnosti několika osobností, z nichž si zaslouží jmenovat především Neela Winkelmann, se nakonec pevné výkupní ceny podařilo prosadit. Po několika měsících střetů si tento „nemožný“ návrh osvojilo i ministerstvo a zákon s pevnými výkupními cenami byl hladce schválen, i když v něm zůstalo několik problematických děr.

Tento příběh připomínám proto, že názorně ilustruje slabiny myšlení řady českých ekologických organizací: mentalitu kompromisu, smíření se s předem očekávanou prohrou, nadřazení dobrých vztahů s politiky a institucemi nad vlastní kritickou analýzu a věcný obsah problému. A bojím se, že takové uvažování nahlodává už třeba i donedávna jednoznačné odhodlání koalice občanských sdružení zabránit nesmyslnému přesunu brněnského vlakového nádraží.

Znám řadu lidí, kteří si takové chování nedokáží vysvětlit jinak než přímou finanční korupcí zúčastněných spolků a jejich představitelů. Pokud mohu soudit, tato hypotéza není pravdivá a navíc zní hodně urážlivě. Za proměnou mnoha ekologických organizací stojí podle mého názoru jiný fenomén, jenž – pokud zůstaneme u této terminologie – lze pojmenovat jako korupce společenská nebo sociální a který přísně vzato není o mnoho lichotivější: Oč pohodlnější je být zaběhnutou součástí systému. Oč příjemnější je být akceptován, mít v politických kruzích pověst „seriózního“ partnera, stát se médii citovaným „expertem“, zažít uznání a drobné diplomatické úspěchy. Oč snazší je řešit úzce vymezenou tematiku, myslet a chovat se přísně apoliticky, a vědomě se tak vyhýbat stanoviskům k aktuálním problémům sociálním, bezpečnostním, politickým, rozvojovým, lidským.

To vše píšu s vědomím toho, že se velice proměnilo také prostředí a podmínky, ve kterých ekologické organizace působí. Mediální prostředí hrubne, citlivost lidí se otupuje, organizace procházejí vlastním vývojem a nezbytnou profesionalizací, která proměňuje jejich původní étos, vůdčí osobnosti zrají a obrušují své hrany (což nemusí být nutně na škodu). Nevěřím ale tomu, že profesionalizace nebo osobní zrání nutně musí znamenat posun směrem ke ztrátě ostrého vidění, přizpůsobivosti, zaběhnutým schématům a dominanci osobního pohodlí a zájmů. Ani mně se nepodařilo takovému vývoji zabránit v Hnutí DUHA a ve Straně zelených, v jejichž vedení jsem v minulosti působil. Jsem ale pevně přesvědčen, že je potřeba tento problém reflektovat a promýšlet, znovu a znovu se zkoušet samopohybu ke konformitě bránit.

Následující text je dokument z prosince 2000. Obrací se na české ekologické organizace s výzvou, aby v době tzv. "televizní krize" podpořili iniciativu "ČT - věc veřejná" a hnutí na obranu nezávislosti České televize.



Nepříjemně nás zaskočily názory některých ekologů, kteří tvrdí, že bychom se neměli ve sporu o českou televizi angažovat, protože se nás tento boj netýká. Ani jeden z nás dvou televizní přijímač nevlastní, oba se dokonce domníváme, že společnost bez této instituce by byla schopna daleko lépe zvládat mnohé civilizační potíže i spravovat sebe sama. A přesto jsme nyní přesvědčeni, že by ekologické iniciativy měly i na úkor svých každodenních aktivit a s velkým nasazením příspívat k tlaku na udržení nezávislosti televize, odstoupení loutkového dua Hodač - Bobošíková, schválení nového televizního zákona atd... Důvody jsou tyto:

1. Ekologické skupiny by měly vystupovat jako integrální součást hnutí za otevřenou či občanskou společnost proti stranické byrokracii a technokracii, které nyní ovládají stát. Tak jako jsme sami usilovali o to, aby nás podpořili studenti či umělci, když jsme chtěli prosadit referendum o Temelínu, měli bychom nyní my podpořit umělce, kteří nechtějí, aby se z veřejnoprávní televize stala hlásná trouba ODS (kam Klaus nemůže, nastrčí Bobošíkovou). Zde skutečně platí všichni za jednoho, jeden za všechny. Když nyní jasně a účinně pomůžeme, lze s větší nadějí očekávat, že se příště dostane účinné pomoci i nám.

2. Není pravda, že podporujeme menší škůdce proti větším škůdcům ("jen si vzpomeňte, jak vysílali v září - a ty chcete podporovat?", zní například takový argument; jiným může být přímý přenos ze spouštění Temelína, kde televize nenechala promluvit jediného kritika elektrárny a zpravodajové ČT přesto tvrdili, že je to v pořádku a vyvážené). Lidé se mění díky zkušenostem. Je třeba realisticky (to neznamená polovičatě) pracovat v prostředí, v němž se nacházíme. Nelze mávnutím kouzelného proutku dnešní lidi odčarovat a vykouzlit si místo nich jiné, optimální. Lidé, kteří nyní prodělávají otřesnou zkušenost s nátlakem a vzpírají se mu, poněvadž nechtějí manipulovat, protože si chtějí podržet jakousi sebeúctu, mají lepší předpoklady zahrnout propříště do svého obrazu světa i sdělení takových outsiderů, jako jsou například odpůrci globalizace. O dialog s lidmi, kteří dnes brání nezávislost zpravodajství a přitom jistě nejsou ekologickými nadšenci, se stejně musí každý, kdo nechce nastolit diktaturu, znovu a znovu pokoušet. Projev solidarity, když je váš budoucí odpůrce sám v tísni, je nejlepším základem pro slušnost, solidnost a vzájemnou úctu v příští rozmluvě.

3. Není pravda, že na obsahu televizního vysílání nesejde. Bude-li mít ODS televizi pod kontrolou, může v nejhorším případě skutečně znovu upevnit svou moc, podlamovat i další struktury občanské společnosti, uvrhnout lidi obecně do ještě větší apatie a na tucet let instalovat jako symbol té hanebné duchovní bídy na Pražský hrad VK.

4. Ekologové by měli pochopit, že boj o záchranu přírody a změnu přístupu lidí k ní, je boj také politický, který se týká všech lidí, a jehož výsledek závisí na kvalitě vnitřních struktur společnosti, na otevřenosti rozhodovacích procesů, na příznivosti společenské atmosféry apod. Ti, kteří to chápou, nyní šíří petice 2000 slov v roce 2000, ČT - věc veřejná, chodí na demonstrace atd., protože vědí, že tím pomáhají otevírat společnost, aby ta byla propříště o něco přístupnější i tlaku ekologických skupin.

Jan Beránek a Jakub Patočka

27. prosince 2000

Rozhovor byl publikován v příloze deníku Právo v červnu 2000.

Jak byste přesně formuloval poslání Hnutí DUHA?

Snažíme se prosadit účinná opatření, která omezí znečištění, umožní chránit přírodní bohatství, zachovají pestrou krajinu, sníží kontaminaci potravin, vody i ovzduší toxickými látkami a předejdou globálním změnám klimatu.

Při naší práci jednáme s úřady a politiky, navrhujeme zákony, informujeme a zapojujeme veřejnost, připravujeme odborné analýzy či podnikáme právní kroky. Působíme na celostátní a místní úrovni. Některým problémům se věnujeme i mezinárodně, jsme totiž českým zástupcem Friends of the Earth International, největšího světového sdružení ekologických organizací.


Má hnutí v ČR úspěch? Co dosáhlo ohledně Temelína?

Myslím, že s výsledky naší práce můžeme být spokojeni. Podařila se nám řada důležitých věcí, které snad ani nedokážu vyjmenovat. Například jsme připravili a v parlamentu prosadili zákon o ochraně ozónové vrstvy, pomohli zabránit zlatým dolům na Šumavě a nad Slapskou přehradou, prosadili jsme zákaz nebezpečné technologie kyanidového loužení při těžbě zlata, přesvědčili úřady, aby nepovolily kácení v unikátním pralese na Pradědu, právními kroky jsme pomohli zamítnou návrhy na povolení odstřelu kriticky ohrožených rysů. Instalovali jsme izolace podstatně snižující spotřebu energie do desítek škol a tisíců domácností v celé republice. Poslední dobou jsme také získali podporu více než 400 měst a obcí pro náš návrh legislativních opatření na podporu vratných lahví.

Pokud jde o Temelín, tam jsme uspěli jsme prakticky ve všem – zatím s výjimkou jeho zastavení. Historie plně potvrdila naše argumenty z roku 1993. Že Temelín nebude stát 68, ale přes 100 miliard korun; že nebude dokončen v roce 1995, ale až po roce 2000; že kvůli mimořádně komplikované technologii budou jeho spouštění a provoz provázet technické obtíže; a že jeho elektřina nebude potřebná.

Také díky našemu mnohaletému úsilí se podařilo o Temelínu rozpoutat širokou veřejnou debatu, vláda musela o jeho dostavbě znovu rozhodovat. Ukázali jsme, že tvrzení ČEZ, jak Temelín pomůže severním Čechám, byl podvod – dnes je zřejmé, že po spuštění Temelína žádnou ze svých uhelných elektráren odstavovat nechce, výkon nesníží a elektřinu hodlá masivně vyvážet: za cenu zbytečného znečištění, produkce radioaktivních odpadů a devastace krajiny těžbou uhlí.


Jak Vaši činnost vnímá starší a mladá generace? Je to rozdílné? Cítíte u nás generační konflikt?

Nevidím výrazný rozdíl. Podle průzkumů veřejného mínění považují ekologické organizace za prospěšné tři čtvrtiny občanů, bez výrazného rozdílu podle věku. Rozdíl je jen v tom, že mladí lidé projevují větší zájem o aktivní činnost, o zapojení se do Duhy.


Je u nás rozvinutá „kultura“ aktivní účasti na věcích veřejných? Je-li málo, proč? Umíte vhodně prezentovat svůj program, jak se dnes říká: prodat ho? Nepřipadáte si u nás někdy jako Don Quijot?

Rozhodně si donquijotsky nepřipadáme: vy jako novinář ano? Kultura aktivní účasti občanů zatím u nás příliš vyvinutá není, ale veřejnost se o dění ve svém okolí zajímá stále víc. Viz například razantní odpor proti pokusu politiků ovládnout Českou televizi. Nebo hojná účast místních občanů na projednávání takových projektů, jako byla kyanidová těžba zlata v Mokrsku. Naši petici za referendum o Temelínu podepsalo během pár měsíců 120 000 občanů.

Problém je spíš v tom, že lidé často naráží na aroganci a nezájem politiků i úřadů, že získávají pocit, že je všechno marné, že se nakonec stejně rozhodne bez ohledu na ně. Lidé mají zájem, ale když se mají aktivně zapojit, často si řeknou: „to stejně nemá cenu“. To ale není vina lidí, ale současného politického stylu, který je v mnohém protidemokratický.


Hnutí Duha je někdy vnímáno kontroverzně. Čím je to způsobeno? Může slovo „alternativa“ (ve smyslu vůči rámcovému systému společnosti) vůbec u nás fungovat?

Myslím, že za to z velké části může zkreslený obraz, který o nás lidé mají z televize a novin. Ty nás ukazují jen ve vyhrocených situacích, zkratovitě, bez souvislostí. Většinu naší práce přitom tvoří spíše jednání s politiky a úřady, legislativní návrhy, práce s obcemi, informování veřejnosti, příprava studií. Tedy věci, které kontroverzní nejsou, ale o kterých zároveň média neinformují.

My se snažíme být důslední ve věcech, kterým se systematicky věnujeme. A možná to může lidem připadat nesrozumitelné, nezvyklé. Pořád totiž u nás přežívá hluboce zakořeněná a nezdravá víra v autority, ve schopnost „odborníků“ všechno vyřešit a rozhodnout. Přitom je zcela přirozené a v rozvinutých demokraciích běžné, aby i o vážných věcech spolurozhodovali občané, protože se jich dotýkají.


Oslovujete svou činností další mladé, případně staré lidi? Předhazují Vám někteří, že jste partou nezodpovědných křiklounů, kteří ničemu neozumí, ale do všeho se pletou. Jak se s tím osobně vyrovnáváte? Jak zvládáte svou opozici vůči „oficiálnímu režimu (systému)?“

Já především Duhu nevnímám jako opozici proti režimu, systému nebo čemu. Pracujeme například poměrně pravidelně s politiky všech barev, spolupracujeme s odborníky, jednáme s úřady….

A už vůbec není pravda, že se pleteme do všeho. Naopak, dlouhodobě a na základě promyšlené strategie se věnujeme vybraným tématům: energetice, lesům, zemědělství, těžbě surovin, odpadům. Snažíme se bránit nejhorším projektům a zároveň hledáme cesty, jak tyto oblasti dlouhodobě zlepšit: snížit znečištění, chránit krajinu, zajistit kvalitní legislativu, podporovat moderní čisté technologie.


Jak byste formuloval svou pozici. Osamělý bojovník, varující prorok, ekologický lidový léčitel...?

To jsou ale divné kategorie! Opravdu mě tak vnímáte? Ne, já si připadám docela normálně. Snažím se pouze odpovědně dělat to, o čem jsem přesvědčen, že je to potřebné.

Ekologické otázky jsou v dnešním světě čím dál důležitější, a to nejen v úzkém smyslu ochrany přírody, ale naopak a především v širokých souvislostech: týkají se dnes opravdu každého občana. Vezměte si například klimatické změny, jadernou energetiku, ničení lesů, chemizované průmyslové zemědělství: všechny mají vážné důsledky společenské, zdravotní, sociální či kulturní. Nejsou to již přežilé ideologické spory o tzv. levici či pravici, ale právě o postoj k těmto závažným otázkám a jejich řešení, které budou v příštím století rozhodující pro kvalitu našeho života.


Jak jste se dostal k téhle práci? Ovlivnil Vás někdo? Případně můžete něco napsat o svém vzdělání, předchozí práci, momentu rozhodnutí jít do neziskového sektoru?

Je banální začínat s tím, že jsem měl od mala rád přírodu. Pamatuji si, že mne už jako kluka zneklidňovaly některé projevy neudržitelnosti: konkrétně jsem tak silně vnímal pálení benzínu, jehož zásoby jsou omezené, při banálních a nedůležitých jízdách automobily a sypání stále většího množství odpadků na skládky v krajině.

Cítil jsme potřebu s tím něco udělat. Teprve za dlouho, na vysoké škole, jsem se pokusil aktivně zapojit mezi ochránce přírody, kde jsme ale s kamarádem brzy narazili. Tak jsme si založili Hnutí DUHA, abychom mohli pracovat podle vlastních představ.

O vlivech různých lidí by se dalo mluvit dlouho. Pro mne osobně je zásadní jedno slovo: zodpovědnost. Zodpovědně se zajímat o okolní svět a odpovědně dělat potřebnou práci, která z toho poznání vyplyne.


Jste zástupcem mladé generace. Čím se tahle generace trápí, co cítí, co dnes zažívá? Má více problémů sama se sebou, či ví, co chce? Je jiná než předchozí?

Nevím, jestli se ve věku 31 let mohu počítat k mladé generaci. Mám už rodinu, dvě děti… Asi stejně nemá smysl zobecňovat, čím se jedna generace liší od jiné. Nemám to rád. Jde vždycky o konkrétní, jednotlivé lidi.


Jak lze se vypořádat s konzumní společností? Podlehne i mladá generace?

To je otázka ve dvou rovinách.

Na té osobní neexistuje žádný jednoduchý recept. Jako jednotlivec se mohu snažit uvědomovat si dopady svého konání a životního stylu, zohlednit možné důsledky a podle nich se potom rozhodovat. I když je to v komplikovaném světě nesmírně obtížné, je myslím důležité se o to pokoušet. A pak ještě mohu jít vlastním příkladem – přitom je určitě důležité se nijak nevnucovat, ale pouze ukazovat, že je tu ta možnost.

Druhá rovina je společenská. Tady jsou určité věci, které mohou šetrnější životní styl značně podpořit. Například stát by měl používat správné ekonomické podněty: nezatěžovat daněmi společensky pozitivní věci (práce, majetek či zisk), ale převést zdanění na negativní faktory (znečištění, čerpání přírodních zdrojů). Společnost pak bude šetrněji nakládat s energií a surovinami a bude i méně znečišťovat – zároveň to podpoří efektivní průmysl a vytvoří nová pracovní místa. To není utopie, ale zkušenost některých evropských zemí, které již s takovou daňovou reformou začaly. Tohle je jeden z kroků k tomu, aby lidé opravdu mohli žít šetrněji.


Máte vizi ekologicky zdravé společnosti? Jak vypadá?

Určitě to není dnešní společnost, kde třetina našich řek patří do kategorie “silně znečištěné” a horší. Kde velkolomy rozemílají kopce v chráněných krajinných oblastech na štěrk a do cementu. Kde ve městech přibývá přízemního ozónu, který poškozuje zdraví. Kde potraviny obsahují toxické látky z pesticidů a dalších přípravků užívaných v průmyslovém zemědělství.

A jak by vypadat měla? Ani tady nemám přesný recept, ale určitě by v ní mělo být možné na trhu běžně koupit zboží šetrné k našemu zdraví i krajině - čistou elektřinu, potraviny z ekologického zemědělství. Jezdit kvalitní, pohodlnou a rychlou veřejnou dopravou. Měla by cílevědomě snižovat spotřebu surovin a zároveň je účinně recyklovat. Neplýtvala by energií. Průmyslové a obchodní firmy by nesly finanční následky ekologických dopadů svého podnikání. A lidé by měli účinnou možnost informovaně rozhodovat o věcech, které se jich dotýkají.