Essays / category / Greenpeace

Rozhovor, který vedl Antonín Pelíšek, publikovalo jihočeské vydání deníku Mladá Fronta v roce 2008.

Jan Beránek, Greenpeace International, Ottho Heldringstraat 5, Amsterdam – stojí na zelené vizitce. Vysoký štíhlý muž v obleku ani trochu nevypadá na to, že se počátkem devadesátých let minulého století přivazoval řetězy před vchod do Jaderné elektrárny Temelín. Na klopě saka se mu leskne zlatý odznáček hnutí Greenpeace. „Mám besedu se studenty v Českých Budějovicích, ale podobné akce nedělám často." usmívá se. Je jediným českým zástupcem v ústředí Greenpeace v holandském

Amsterdamu, kde žije s rodinou už rok a půl.


Máte tři malé děti. Nejstarší dceři je jedenáct a nejmladšímu synovi pět a půl. Jak se žije mladé rodině v takovém městě?

Nejsem v Amsterdamu prvně, spíš si zvykají děti a žena. Jsou u mě od loňského září, to znamená, že děti mají za sebou první školní rok.

I nejmladší syn?

V Holandsku je škola povinná od čtyř let. První a druhá třída jsou spíš přípravné, něco na způsob naší mateřské školky. V učebně mají třeba pískoviště. Vybrali jsme mezinárodní školu s anglickou výukou. Jsou v ní děti ze všech kontinentů.

V čem spočívá vaše práce?

Mám na starosti projekt zaměřený na jadernou energetiku v rámci kampaně, která se věnuje klimatickým změnám. Ty jsou pro nás nejdůležitější téma, celá organizace na ně věnuje až dvě třetiny prostředků. Pracujeme ve čtyřech blocích: Ukončení výstavby uhelných elektráren, které mají největší podíl na emisích kysličníku uhličitého, a propagaci energetické revoluce. Dále máme scénář, jak do roku 2050 vyměnit mix zdrojů energie tak, aby světové imise skleníkových plynů klesly na více než polovinu. Kampaň je zaměřená i na automobilový a letecký průmysl, což je nejrychleji rostoucí oblast znečištění. Čtvrtý sektor se věnuje jaderné energetice, kterou chceme zastavit.

Jakou nabízíte variantu za tyto elektrárny?

Obnovitelné zdroje. Odborné publikace ukazují, že mají potenciál snížit skleníkové plyny oproti jaderné energetice více než čtyřikrát.

Povězte mi ještě něco o vaší práci v Amsterodamu.

Jsme globální organizace s kancelářemi v osmadvaceti zemích světa. Pracuji v ústředí, kde se snažíme korigovat aktivity třeba v otázce klimatických změn, ochrany velryb nebo pralesů. Takové věci se nedají řešit na úrovni jednotlivých zemí. Na ústředí je asi sto dvacet zaměstnanců, z České republiky jsem tam jediný. Je to asi desetina lidí z celé organizace. Jedna z našich poboček je i v České republice. K tomu máme asi 2,8 milionu příznivců, kteří nám na činnost přispívají.

Jsou to bohatí sponzoři?

Vůbec ne. Naše politika vyplývá z potřeby nezávislosti. Abychom nebyli obviněni, že za někoho takzvaně kopeme. Zásadně nebereme peníze od vlád nebo od státních dotačních programů. Ani od firem nebo jiných organizací. Hospodaření je založeno na drobných darech od jednotlivých fyzických osob. Třeba v Česku je to dvacet tisíc členů, kteří měsíčně platí až sto korun. Někteří jednotlivci dávají i víc. Nikdo z nich nám ale nediktuje, co máme dělat.

Prohlašujete, že při dnešním životním stylu civilizace zanikne. Nepřipadáte si někdy jako svědci Jehovovi?

Osobně si tak nepřipadám. To ale musí hodnotit člověk z venčí. Vnitřně jsem hodně spokojený, protože úroveň třeba vědecké práce u nás je špičková. Spolupracujeme s předními světovými odborníky. Jsem přesvědčený, že prezentujeme věci, které jsou mnohem víc fundované, než vidíme třeba na politické scéně. Zvláště v České republice se používají populistické argumenty podpořené dílčími zájmy.

Vždycky si vás spojuji s jižní Moravou a Brnem. Podobně jako další ekologické aktivisty. Je to jen souhra náhod, že jsou ekologové z Moravy?

Na jižní Moravě žiju a v Brně jsme zakládali s přáteli Hnutí DUHA s Jakubem Patočkou v roce 1989. V prvních letech sc k nám dávali hlavně lidé z Brna nebo Jihomoravského kraje.

V roce 1989 jste museli být ještě ilegální organizací.

Rok jsme fungovali v podzemí. Chtěli jsme něco dělat pro životní prostředí, začali jsme v Českém svazu ochránců přírody. To byla vedle Brontosaura jediná organizovaná možnost. Jenomže tam se všechno bralo jen formou zábavy a her. Když jsme chtěli dělat něco opravdového, tak nás vyloučili pro velkou aktivitu. Řekli jsme si, že si založíme organizaci vlastní.

Zažil jste dokonce i epizodu ve špičkové politice. Jak jste se tam cítil?

Do roku 2003 jsem byl v Hnutí DUHA, z toho tři roky jako ředitel. S kamarády jsme se potom pokusili o reformu Strany zelených, která byla v té době strašně prolezlá estébáky a nacházela se doslova v troskách. Do roku 2005 jsem byl jejím předsedou. Pak nás odstranili a dostal jsem nabídku od Greenpeace, kde jsem nejdříve rok a půl pracoval pro střední a východní Evropu.

Odešel jste po souboji s Martinem Bursíkem. Něco vám přečtu: Strana zelených vyslovila důvěru Ivanu Langerovi, který navzdory svému mandátu provádí čistky ve vedení policie. Strana zelených vyslovila důvěru Sašovi Vondrovi, který prosazuje vybudování americké raketové základny. Obsah trojkoaliční smlouvy, podepsané předsedou Bursíkem, znamenal úplný rozchod se zeleným programem...

To jsou moje slova před třemi lety. Pořád se potvrzují, i když to někdo může brát jako zaujatý názor. Zůstávám jako řadový člen strany, ale u Greenpeace toho mohu ovlivňovat víc. I když mě napadá, že i to je určitá politická práce založená na konceptech státních politik a obhajování témat v parlamentech.

U zrodu Hnutí DUHA vás bylo několik mladých nadšenců. Teď besedujete se studenty. Jak hodnotíte dnešní mladé lidi podle jejich zájmu o ekologii?

Aktivní zájem o toto téma mělo při besedě na českobudějovické pedagogické fakultě asi šest studentů. Problém je ale v celé společnosti. Potvrzují mi to i kamarádi, kteří někde učí. Mladí chtějí všechno hned a zajímají je hlavně peníze a konzum. Navíc je k tomu nutí i systém. Berou si půjčky na bydlení, ty pak musí splácet a nemohou se věnovat dobrovolné činnosti. Pokud to srovnám s devadesátými lety minulého století, je ochota angažovat se zadarmo výrazně menší.

To odpovídá nedávnému průzkumu MF DNES, podle něhož i mladí lidé sympatizující se Stranou zelených dávají přednost hodnotám, jako je výše platu, majetek, auto.

S tím nelze než souhlasit. Bohužel.

Vzpomínáte ještě na tábory kolem Temelína před patnácti lety?

Určitě. Měli jsme tam stovky lidí. Třeba se zase dáme dohromady. Společnosti se pohybuje od extrému k extrému, teď je kyvadlo hodně vychýlené ke konzumu a spotřebě. To ale není udržitelný stav. Myslím si, že změna přijde hodně brzy, protože ekonomická krize předpoklady pohodlného života otřese. Je otázkou, co nastane potom. Totalitní vlády? Nebo štvanice na ekology, protože se jim připisuje, že právě oni stojí konzumu v cestě? Zároveň přijde i naděje. Lidé budou okolnostmi donuceni se víc zajímat o přírodu i pomáhat si navzájem.

Žijete sám jako ekolog?

Hodně cestuji, ve volném čase fotím. Snažím se co nejvíc jezdit vlakem, auto už delší dobu kvůli poruše nepoužívám. Na Moravě jsme bydleli na polosamotě v rodinném domku. Nemáme televizi a naše pětičlenná domácnost spotřebuje za měsíc sto kilowattů elektřiny - to je čtyřikrát méně než celostátní průměr. Letadlo využívám jen v krajním případě, když musím pracovně do Afriky nebo do Asie.

A v Holandsku?

Pronajali jsme si na pěkném místě malý byt se dvorkem, víc nepotřebujeme. A ani z jednoho platu nemůžeme. Hned za rohem máme park, kde jsou pro děti farmy se zvířaty. V Amsterdamu je spousta parků a dětských hřišť, město o ně pečuje. Dokonce tam dostávají děti zadarmo i občerstvení. Jsou tam široké ulice a domy mají předzahrádky s květinami. Nedávno se nám stalo, že u našeho bydliště dělala místní radnice na toto téma dokonce anketu, souhlasili jsme a město nám takovou zahrádku také připravilo. Tak nějak si představuji správnou komunální politiku.

Greenpeace každý vnímá jako agresivní ekology, kteří zastavují velrybářské lodě a blokují velké stavby. Svého času jste dělal něco podobného u Temelína jako předák Hnutí DUHA. Poutali jste se před vchodem k železnému potrubí řetězy. Bylo to rozumné?

Podobné akce odpovídají naléhavosti situace. Předminulý týden jsme blokovali stavbu uhelné elektrárny v Anglii. Blokády jsou vidět, berou je novináři. Vloni jsme zastavili dopravník uhlí elektrárenské společnosti, která nás pak zažalovala kvůli ušlým ziskům. Soud jsme vyhráli. Byl to průlomový rozsudek. Experti totiž dosvědčili, že daleko větším zločinem je plánovat takové projekty, které ničí klima. Uznali naši obhajobu, že jsme jen bránili ještě větší škodě.

Chystá se dostavba temelínské elektrárny. Připoutal byste se před její branou znovu?

Myslím si, že by se taková akce udělat měla. Samozřejmě ne bez přípravy a snahy ovlivnit dění jinak. Je totiž alarmující, že se na jihu Cech mají stavět za mnoho miliard další dva reaktory, když by ty peníze šly využít jinde. Vím, že se najdou skupiny lidí, kteří nás nazývají teroristy. Podle mě jsou teroristy ti, kteří podporují rozvoj automobilové a letecké přepravy. Narušují tím klima do té míry, že jim lze přičíst statisíce obětí umírajících při hurikánech a záplavách, suchu či nedostatku pitné vody.

Patrick Moore je jméno, které jste dosud nejspíše neslyšeli, ale brzy se navzdory jeho mizivému významu, o něm popíše nemálo novinového papíru. Přijede do České republiky na pozvání prozatím utajeného klienta a v rámci svého pobytu se setká s prezidentem, premiérem a předsedou Senátu. Je to muž, který o sobě říká o sobě, že založil Greenpeace, ale změnil názor. Dnes popírá klimatické změny a obhajuje jadernou energetiku, kácení lesů, genetické manipulace, těžbu nerostů nebo používání toxického PVC. Na první pohled to vypadá jako senzační příběh, s jakým má naše společnost traumatickou zkušenost: v rozletu mládí se člověk nechal unést radikální vizí, později prohlédnul její dogmatismus a dnes objíždí svět a varuje před jejím nebezpečím. Ve skutečnosti je ale smutnou postavou jiného, rovněž rozšířeného českého archetypu: je dobře placeným podvodníkem.

Na Patricka Moora jsem stihl narazit už několikrát, naposledy v létě na východním Slovensku. Nepřijel tam z Kanady obdivovat divoké karpatské lesy ani se rekreovat na Zemplínské Šíravě. Přivezla si ho tam těžební společnost Tournigan Gold, aby jí pomohl přesvědčit veřejnost, že plánovaná těžba uranu šest kilometrů od Košic a kyanidové loužení zlata v Kremnici jsou neškodné a žádoucí projekty.

Takových cest, pod vedením různých medvědářů v podobě firem nebo jimi najatých public relations agentur, už Moore podniknul nepočítaně. Objevuje se tam, kde chce někdo prosadit nějaký kontroverzní projekt, a použije svoji autoritu „spoluzakladatele Greenpeace“, aby zpochybnil kritiku ze strany občanů a ekologických organizací. Média příběh konvertovaného aktivisty milují a věnují mu dostatek prostoru, ale jen zřídka se pokusí proniknout pod povrch. Bohužel tak často jen opakují důmyslně vykonstruované lži.

Na webové stránce společnosti Greenspirit Strategies, kterou založil, o sobě uvádí Patrick Moore, že je spoluzakladatelem Greenpeace. Ačkoliv to není pravda, média jej nejčastěji citují právě jako zakladatele této proslulé ekologické organizace, což jeho tvrzením zjevně dodává autoritu.

U zrodu organizace Greenpeace roku 1969 ve skutečnosti stáli kvakerští manželé Stoweovi a Bohlenovi a novináři Ben Metcalfe, Dorothy Metcalfe a Bob Hunter. Začali organizovat protestní plavbu do vojenské zóny u ostrovu Amčitka v Beringově moři, kde Spojené státy testovaly jaderné zbraně. V únoru 1970 tesař Bill Darnell vymyslel pro jejich iniciativu název Greenpeace.

Teprve 16. března 1971 poslal Patrick Moore dopis, ve kterém se představuje jako student ekologie a hlásí se jako člen posádky. Kopie tohoto historického dokumentu se dochovala, stejně tak jako odpověď Greenpeace. Jelikož zakladatelé sdružení nemusejí psát žádosti o přijetí, v první věci tedy máme jasno: Patrick Moore není zakladatelem, ani spoluzakladatelem Greenpeace.

Po odchodu prvních vůdčích osobností sloužil Moore v letech 1977 – 1979 jako prezident sdružení, ovšem za jeho vedení v organizaci propukly ostré spory, ke kterým přispěl podáním žalob na některé své kolegy. V roce 1979 byl odvolán a roku 1985 zpřetrhal vazby s Greenpeace definitivně, když odešel z poradního orgánu. Následně založil rybí farmu. Podnikání se mu ale nedařilo a na začátku 90. let se vrátil ke svému původním tématu, životnímu prostředí.

Tentokrát se ale postavil na stranu těžařů a obhajoval gigantické holoseče v prastarých lesích Britské Kolumbie. Byl tehdy zaměstnán na plný úvazek jeho ředitel a konzultant „British Columbia Forest Alliance“, která sice vystupovala jako autentické sdružení, ale za jejím vznikem stála public relations agentura Burson-Marsteller. Je prokázáno, že na svoji činnost získala asi dva miliony dolarů od různých lesnických a těžařských firem.

V roce 2000 Moore podniknul cestu do brazilských pralesů, aby následně ujistil veřejnost, že žádné odlesňování nehrozí. Deníku New York Post 31. května téhož roku řekl: „Výzvy k záchraně deštných pralesů se nezakládají na vědeckém poznání. Jsou prostě zásadně mylné. Zjistili jsme, že pralesy jsou z devadesáti procent nedotčené. Viděli jsme to z letadla, mluvili jsme s tamními úřady, vyhodnotili jsme satelitní snímky celé oblasti. Je to nejzdravější lesní porost na Zemi. Balamucení o tom, jak závratně mizí, je zkrátka vědecky chybné.“

Během více než dvaceti let antiekologické propagandy se Patrick Moore stihl zastávat kontroverzních těžebních projektů, biotechnologií, jedovatých chemikálií jako PVC a dioxinů, vybíjení velryb a tuleňů, ropných tankerů i jaderného průmyslu. Od roku 2005 figuruje v nabídce agentury Global Speakers Agency, která za jeho vystoupení požaduje honorář ve výši 10 000 až 25 000 dolarů.

Nyní přijíždí lhát do České republiky a je proto na místě varovat naši veřejnost předem. Bob Hunter, historicky první prezident Greenpeace, označil Moora za Jidáše ekologického hnutí. Faktem ale je, že Jidáš dostal zaplaceno jen jednou a zavalen výčitkami svědomí se poté oběsil. Patrick Moore dostává zaplaceno za každé své číslo a vypadá to, že se ani nestydí.

Text byl původně publikován v Literárních novinách.

Na tento článek navazuje další text, publikovaný po několikadenní návštěvě Patricka Moora v ČR.