Essays / category / Energetika

Rozhovor na téma energetiky u nás, v Německu a ve světě:

„Nemusíme s revolucí nutně začít v České republice. Pro začátek bude stačit, když budou čeští dodavatelé schopní najít si nějaký prostor v energetické revoluci, kterou chystá a financuje Německo,“ říká v rozhovoru vedoucí energetické kampaně Greenpeace International Jan Beránek. Česko by podle něj mělo investovat peníze do zelených technologií a nenechat si v energetice ujet vlak.

Prvními ropáky samostatné České republiky se stali předseda české vlády Václav Klaus (ODS) a ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý (ODA). Udělení anticeny i její zdůvodnění by ale byly namístě i dnes, považte sami:

Ropák byl Klausovi a Dlouhému udělen za obhajobu a schálení dostavby temelínských reaktorů, za bourání Libkovic a severočeských obcí kvůli uhlí, za redukci přírody na peníze a její následný vývoz do zahraničí, jakož i za sveřepé odmítání vidět a uznat jakékoliv ekologické problémy a snažit se je účinně řešit (viz pověstný Klausův článek Jarní procházka, v němž už tehdy tvrdí, že k žádnému ničení české přírody a krajiny nedochází).

O energetice se lhalo už tehdy, což je dobré si připomenout. Profesor Klaus nám před dvaceti lety jako tehdejší předseda české vlády v televizi u tabule vysvětloval, jak je dostavba jaderných reaktorů v Temelíně výhodná i nezbytná: abychom předešli výpadkům v dodávkách elektřiny, abychom se obešli bez severočeského uhlí a abychom udrželi nízké ceny elektřiny.

Zpětně vidíme, že šlo o nejdražší projekt v historii ČR, s mnohonásobnými skluzy termínů dostavby a prodražený o mnoho desítek miliard korun. Od spuštění elektrárny v roce 2000 se ceny elektřiny zdvojnásobily a vyvážíme podstatně víc elektrického proudu, než kolik ho JE Temelín vyrobí. Severočeské elektrárny kouří dál, státní akciová společnost ČEZ se chystá jejich životnost dál prodlužovat a kvůli pokračujícímu drancování uhlí mají padnout další severočeské obce – Černice a Horní Jiřetín, možná i město Litvínov.

Václav Klaus nás ale nepodváděl jen v energetice a jeho přezíravý postoj k ochraně přírody se ukázal být jen jedním z mnoha projevů zvrácené ideologie, která povyšuje sobecký zisk nade vše ostatní a odmítá jej nechat omezovat morálkou nebo regulací. Činy a myšlenky, za něž si Klaus a Dlouhý vysloužili v roce 1993 Ropáka, daly naší nové vlasti hrozný základ, který pak Klaus dalších dvacet let v české vrcholné politice úspěšně rozvíjel a prohluboval.

Kvůli Václavu Klausovi a principům, které naší nové republice od počátku vštěpoval – a také vinou naší neschopnosti se jim účinně postavit – máme dnes vyrabovaný stát, ve kterém je hodnota všeho redukována na cenovku a cokoliv je tím pádem na prodej: od přírody a krajiny přes veřejné služby a akademické tituly až po spravedlnost, pravdu a dokonce i naši vlastní minulost.

Jedním z pilířů tohoto systému je neviditelnost. Posvátná neviditelná ruka trhu hrabe, problémy okázale nikdo nevidí, při podvodech a krádežích se především nesmíme nechat vidět a nachytat.

Náš ropácký stát proto napravíme teprve tehdy, až ukončíme prokletí neviditelnosti. Až uvidíme Ropáky coby ropáky, až uzříme problémy v jejich souvislostech a až se padouši nebudou moci skrývat. A hlavně, až my sami přestaneme být se svými názory a požadavky neviditelní a překonáme svůj strach se veřejně angažovat.

Glosa byla původně publikována v Deníku Referendum.

Právě před rokem začala jaderná katastrofa v japonské Fukušimě. Schválně píši „začala“, protože její konec je v nedohlednu: likvidace a zabezpečení elektrárny má podle odhadů společnosti TEPCO trvat asi čtyřicet let a rozsáhlá kontaminace isotopem césia Cs-137 se bude rozkládat ještě pomaleji: potrvá několik století, než prakticky zmizí a úroveň radiace se vrátí na přirozenou úroveň.

Jeden rok je ale vhodná příležitost podívat se zpět a ptát se, jak jsme se poučili a zda se taková tragédie nemůže opakovat. Je dobré začít klást otázky.

Jak je možné, že navzdory všemu ujišťování po černobylské havárii, že něco takového se „v civilizovaných zemích“ stát nemůže, se těžká jaderná nehoda odehrála znovu – a navíc v jedné z technicky nejvyspělejších zemí?

Jak to, že havarijní a evakuační plány nedokázaly ochránit lidi v Japonsku před radioaktivním spadem a kontaminací? Proč japonská vláda ani po roce nedělá všechno pro to, aby občany co nejlépe informovala a omezila jejich radiační zátěž na minimum?

Nebo jak je možné, že statisíce lidí, kterým havárie rozvrátila život, dodnes nedostaly odpovídající finanční odškodnění? Že nemají ani jinou podporu ze strany státu, která by jim pomohla vybudovat nové domovy, postavit se na vlastní nohy a zabezpečit rodiny?

Ve snaze o hledání životně důležitých odpovědí si Greenpeace objednalo u tří nezávislých odborníků studii „Lekce z Fukušimy“. Byla zveřejněna před dvěma týdny a v plné verzi šedesáti stran je k dispozici v anglickém jazyce.

Podle mého názoru z ní plynou dva hlavní závěry. Za prvé, Fukušima znamená konec paradigmatu „jaderné bezpečnosti“. Za druhé, havárie odhalila hluboké a systémové selhání institucí, které měly dbát na bezpečnost jaderných reaktorů a na ochranu obyvatel před radioaktivitou.


Konec paradigmatu jaderné bezpečnosti

Proč hovořím o konci paradigmatu? Protože po tom, co jsme viděli před rokem, můžeme bezpečně konstatovat, že nic jako „jaderná bezpečnost“ ve skutečnosti neexistuje a sám pojem je zjevný oxymoron. V reálném světě jsou jen jaderná rizika, která jsou nepředvídatelná a vyplývají ze samé podstaty jaderných technologií. Kdykoliv se může stát, že se některý jaderný reaktor vymkne zpod kontroly v důsledku selhání techniky, chyby lidské obsluhy, přírodní pohromy, nebo záškodnické akce – nebo v důsledku některé z možných kombinací těchto událostí.

Nejen to. Ve Fukušimě všechny bezpečnostní systémy, bariéry oddělující radioaktivitu od životního prostředí a prvky tzv. „hloubkové ochrany“ velmi rychle zkolabovaly. Od ztráty chlazení reaktorů do první vodíkové exploze uběhlo pouhých 24 hodin.

Jaderný průmysl a jeho obhájci nám tvrdili, že pravděpodobnost vzniku těžké nehody s poškozením paliva je jednou za sto tisíc let, a i poté je riziko jen jedna ku desíti, že selžou ochranné obálky a ven unikne větší množství radioaktivity. Své tvrzení dokládali stovkami studií, výpočtů a modelů. Na principu toho, že „nelze rozumně předpokládat“ situaci vedoucí k velkému úniku radioaktivity, jsou tak dnes postaveny nejen havarijní plány, ale i samotné schvalování jaderných elektráren a povolování jejich provozu.

Jenže namísto údajného zanedbatelného rizika jedna ku milionu nám empirická pozorování ukazují, že k takovým nehodám dochází u průměrného reaktoru s frekvencí tisíckrát vyšší. Při čtyřech stovkách reaktorů na světě to vychází zhruba na jednu těžkou nehodu každých deset let. Jedním z principů moderní vědy je to, že když hypotéza odporuje pozorované skutečnosti, je třeba kriticky přehodnotit celý model a teorii, ze které se vycházelo. Taková potřeba zásadní revize nyní vznikla u pravděpodobnostních výpočtů a předpokladů týkajících se jaderných rizik.

Bohužel jsme zatím svědky toho, že na příslušných úřadech sedí titíž „odborníci“ jako předtím a používají stejné chybné modely jako doposud. Na jejich základě pak znovu mylně usuzují, že zrovna naše jaderné elektrárny jsou přece úplně bezpečné a nic vážného se nemůže stát. Nezbývá než konstatovat, že jaderný průmysl se řídí mnohem více slepou vírou než moderními vědeckými postupy.

Ve stejném duchu se odehrávají i zátěžové testy, které dospěly k závěru, že ani jeden jediný reaktor na celém světě není nebezpečný, a tudíž není potřeba nikde žádný zavírat. Je nepochybné, že i sama fukušimská elektrárna – kdyby už nebyla roztavená a rozmetaná výbuchy – by těmito testy prošla a dostala zelenou pro další provoz.

Tím se ovšem dostáváme k druhému postulovanému závěru, totiž že fukušimskou tragédii zavinilo na prvním místě selhání právě těch institucí, které dohlížejí na jadernou bezpečnost a ochranu. Dokud neprojdou zásadními proměnami a hlubokou reflexí, obávám se, že svět bude nevyhnutelně směřovat k další jaderné katastrofě.

Studie, o které jsem se zmínil, podrobně dokládá, jak japonská vláda, úřady a jaderný průmysl fatálně selhaly ve třech oblastech:

1. havarijní plánování a evakuace
2. kompenzace škod a zodpovědnost za následky havárie
3. státní regulace a dozor nad bezpečností elektráren

Podívejme se na ně podrobněji.

Selhání havarijních plánů a evakuace

Velkým varováním je skutečnost, že dokonce i v Japonsku – v zemi s patrně největšími zkušenostmi s živelnými pohromami a se zvládáním jejich následků – se jaderné havarijní a evakuační plány ukázaly jako po mnoha stránkách nefunkční a nedokázaly poskytnout občanům potřebnou ochranu před radiačními dopady nehody.

Během první dnů, kdy se jaderná havárie rozvíjela naplno, vláda mylně ujišťovala veřejnost, že se nemusí příliš obávat. Na tiskové konferenci 12. března prohlásil tajemník vlády Edano, že z elektrárny nemůže uniknout větší množství radioaktivity a že lidé žijící dále než dvacet kilometrů jsou v bezpečí. Dva týdny nato vláda vyzvala obyvatele ve třicetikilometrové zóně, aby ji pokud možno opustili. O ještě něco později, v dubnu, vláda přikázala evakuovat obce vzdálené i padesát kilometrů od elektrárny. Úřady pak postupně rozšiřovaly evakuaci o další a další lokality ještě během června, července a srpna.

Teprve zpětně zveřejněné dokumenty ukazují, že vláda měla už po několika dnech po 11. březnu k dispozici různé scénáře vývoje nehody, z nichž ten nejhorší by vedl k nucené evakuaci hlavního města Tókja vzdáleného 250 kilometrů. Je zjevné, že havarijní plány postavené na principu soustředných kružnic o poloměrech pouhých třinácti (Temelín) nebo dvaceti kilometrů (Dukovany) jsou jednak příliš rigidní, jednak naprosto nedostatečné.

Nákladné počítačové modely, které Japonsko vyvinulo pro předpověď pohybu radioaktivního mraku a intenzitu následného spadu, nebyly použity správně a včas. To vedlo k situacím, kdy vláda evakuovala část obyvatel do míst, kde byla radioaktivita ještě vyšší než tam, odkud odešli. Tisíce lidí kvůli tomu zůstalo po dobu několika týdnů nesmyslně vystaveno velmi vysoké úrovni záření.

Také samy evakuační plány selhaly na mnoha frontách. Například z nemocnice v městečku Futaba narychlo evakuovali personál, ale 440 pacientů zůstalo upoutáno na lůžku a několik dní ponecháno vlastnímu osudu, bez ošetřování, jídla a tekutin; 45 z nich to nepřežilo. Nemocní, na které se nezapomnělo, skončili v evakuačních centrech bez potřebné péče a léků. Mnoho dalších nemocnic muselo omezit provoz, protože část personálu v obavách o vlastní život spontánně odešla.

V evakuované zóně zůstalo bez péče několik tisíc krav, třicet tisíc prasat a přes půl milionů slepic: většina z nich pošla postupně hlady a žízní, menší část utekla a v opuštěné, zamořené krajině zdivočela. Lidé si do evakuačních center s sebou nesměli brát domácí mazlíčky, takže i psi a kočky zůstali napospas vlastnímu osudu. V některých případech je pak lidé dojížděli do evakuované zóny krmit, čímž nejen vystavovali sebe samé vyšší radiaci, ale také odsud šířili kontaminaci zpět do méně zamořených míst.

Fukušimská zkušenost také ukázala, že i druhý pilíř havarijního plánování (tím prvním je evakuace), totiž ukrytí se doma, je během skutečné nehody krajně problematický. Takové ukrytí může prakticky fungovat jen krátce, ale nelze s ním počítat po dobu mnoha dní. Ve Fukušimě, stejně jako v Černobylu, trvaly masivní úniky radiace z poškozených reaktorů téměř dva týdny.

V místech, kde vláda namísto evakuace přikázala lidem zavřít se doma a čekat, až přejde to nejhorší, lidé zůstali izolování bez instrukcí a pomoci dlouhých deset dní. Během té doby mnoha z nich došly potraviny, voda, energie i palivo do dopravních prostředků potřebných k eventuální evakuaci. Jejich situaci dále zkomplikoval kolaps potřebných služeb, protože mnozí hasiči, řidiči, lékaři a lidé dalších povolání odešli a neměli povinnost ani odvahu se do vysoce kontaminovaných míst vracet.

Úřady však těžce nezvládaly situaci ani v následujících týdnech a měsících. Vláda zaváděla mnohokrát zvýšené radiační limity, aby se pragmaticky vyhnula opatřením nezbytným ke snížení ozáření velké části populace. Předpisy se měnily chaoticky a nekonzistentně, úřady na různých místech se řídily protichůdnými a nesourodými pravidly a rozdílnými limity.

Státní úředníci nedokázali včas reagovat, ani předcházet problémům s kontaminací, které byly lehce předvídatelné: ať už jde o opakované skandály s potravinami, jejichž kontaminace překračovala beztak benevolentní limity, o nedostatečně podrobné mapování radiační situace v regionu, o včasné a věrohodné informování veřejnosti, nebo v neposlední řadě o špatně připravenou dekontaminaci pozemků a budov, která byla často neúčinná nebo dokonce kontraproduktivní.

V důsledku toho přirozeně vznikla hluboká nedůvěra lidí k oficiálním informacím a ujišťováním vlády, která pak vedla k mnohdy i zbytečnému bojkotu potravin od japonských zemědělců a rybářů. Ti utrpěli dodatečné ekonomické škody, kterým patrně bylo možné předejít, a mnozí kvůli tomu přišli o obživu úplně.

Neúčinné mechanismy k náhradě škod

Je fakt, že zatímco zemětřesení a tsunami si vyžádaly přes 20 000 lidských životů, fukušimská jaderná katastrofa má prozatím na kontě mrtvých několik stovek (úřady ke konci ledna evidovaly oficiálně 573 obětí a dalších 29 sporných případů – tyto lidi nezabila radioaktivita, ale zemřeli v důsledku nehody z jiných příčin). Radiace na úrovni, jakou nacházíme v obydlených místech fukušimské prefektury, nezabijí ihned, ale podobně jako kouření vytváří dlouhodobá rizika a způsobuje onemocnění a předčasná úmrtí, která se objeví až po letech.

I tak má ale jaderná havárie obrovský dopad na život lidí už dnes. V důsledku kontaminace bylo evakuováno kolem 150 000 lidí, z nichž mnozí se nikdy nebudou moci vrátit. Tito lidé přišli ze dne na den prakticky o všechno kromě holého života: v zamořené oblasti museli zanechat své domovy a jejich vybavení, políčka obdělávaná mnoha generacemi, přišli o svá zaměstnání, posvátná místa a hroby svých blízkých, ztratili zaměstnání, přátele a vztahy v místních komunitách. To všechno je pro Japonce mimořádně významné, patrně ještě více než pro nás Evropany.

Přesto ani po mnoha dlouhých měsících nedostali patřičnou kompenzaci od firmy TEPCO, která by jim umožnila vybudovat si náhradní domovy a zvolna začít nový, plnohodnotný život.

Čtenáři možná ani netuší, že česká legislativa omezuje odpovědnost ČEZ za škody způsobené jadernou havárií na pouhých osm miliard korun (z toho povinné pojištění musí mít ČEZ uzavřené jen na dvě miliardy, zbytek by v případě finančních potíží firmy doplatil stát). To je naprosto směšný zlomek potenciálních škod, které se například ve Fukušimě odhadují na 1400 až 12 000 miliard korun (75 až 650 miliard dolarů). U nás máme vinou rozhodnutí parlamentu prakticky jistotu, že dojde-li k nejhoršímu, ČEZ vyplatí částku menší, než je jeho roční zisk, a bude za vodou. Poškození pak jednoduše ostrouhají.

Japonsko je ale jednou ze tří zemí na světě, které zodpovědnost majitele jaderné eletkrárny za způsobené škody – a tedy ani výši vyplacených kompenzací – nijak neomezují. Tedy alespoň teoreticky, podle zákona. Praxe je ale i tady diametrálně odlišná. Japonská legislativa, podobně jako česká, neupravuje podrobnosti a nestanovuje žádná pravidla pro vyplácení náhrady škod. Nedefinuje ani jednoznačně, kdo má na kompenzace nárok a kdo už ne.

TEPCO všech těchto mezer v zákoně využívá k tomu, aby paušálně odmítalo řadu žádostí s tím, že dotyčný nemá na náhradu nárok. Ty rodiny, které měly štěstí a dostatek trpělivosti k vyplnění rozsáhlých a složitých formulářů (a k pochopení ještě delších a složitějších pokynů), dostaly první balíček odškodného ve výši 13 000 dolarů. Tato částka při skromném životě stačí v Japonsku na úhradu běžných nákladů na dva nebo tři měsíce, ovšem lidem byla vyplacena až po mnoha měsících a je to také zatím vše, co dostali.

Desítky tisíc těch, kteří se evakuovali dobrovolně, a nikoliv na základě příkazu vlády, dostali jednorázovou nabídku na tisíc dolarů ve stylu „ber, nebo nech být“. Mnoho lidí se tváří v tvář absurdní byrokracii a zdržování celého procesu raději rozhodlo rezignovat, na škody zapomenout a nejitřit staré rány. Malá část poškozených se obrátila na soudy, které se ovšem také vlečou velmi dlouho.

Na dosavadních stáních právníci firmy TEPCO dokonce argumentovali nehorázným tvrzením, že radioaktivita spadlá na pozemky je teď majetkem vlastníků těchto pozemků, a firma proto neodpovídá za její odstranění ani za úhradu s tím spojených nákladů.

Je šokující, že se jadernému průmyslu podařilo vybudovat a udržet neprůstřelný systém, který mu umožňuje vytvářet masivní zisky, zatímco prakticky veškerá rizika nese veřejnost. V případě nehody zůstane břemeno obrovských škod a nákladů s nimi spojených na bedrech státu a jeho občanů.

(Tato nespravedlivost, kdy si sektor jaderného průmyslu úspěšně přivlastňuje velké zisky, ale jakmile se ocitne v úzkých, nechává se zachraňovat vládami za státní peníze a socializuje tak bilionové ztráty, je překvapivě podobná finančnímu sektoru. Což je téma, které stojí za samostatný rozbor.)


Selhání dozoru a regulace

Třetí oblastí, jejíž selhání fukušimská jaderná havárie vyjevila v plném světle, je státní dozor a regulace. Postupem času se dostávají na veřejnost další a další dokumenty a důkazy o střetu zájmů těch institucí, které měly dohlížet na jadernou bezpečnost a chránit veřejnost, ve skutečnosti ale chránily zájmy byznysu proti veřejnosti.

Elektrárenská společnost TEPCO prošla v minulých dvaceti letech mnoha skandály, po kterých politici vždy slibovali nápravu. Největší z nich se odehrál roku 2002, kdy vyšlo najevo, že pracovníci více než desíti jejích elektráren po dvacet let úmyslně falšovali protokoly o bezpečnostních prohlídkách, aby utajili potíže s jadernými reaktory. Státní dozor ale navzdory vzletným slovům o „drastickém přehodnocení bezpečnostních předpisů a postupů“ nedokázal nebo nechtěl podniknout žádné razantní kroky, které by takovým věcem učinily přítrž.

Zákonitě se pak zákony porušovaly, dokumenty falšovaly, znepokojení zaměstnanci umlčovali a nepříjemné informace utajovaly znovu a zvovu. A pokud příležitostně úřad pro jadernou bezpečnost po dlouhých vyjednávání přikázal firmě TEPCO provést nějaké dodatečné zabezpečení elektrárny, nechával jí na to lhůty dlouhé i několik let. To se stalo osudným i ve Fukušimě.

Kvalitu a benevolentní přístup bezpečnostních prověrek ilustruje fakt, že japonské úřady v únoru 2011, necelý měsíc před katastrofální nehodou, udělily firmě TEPCO povolení k dalšímu provozu prvního reaktoru elektrárny Fukušima Daiiči, ačkoliv překročil svoji projektovanou čtyřicetiletou životnost. Údajně důkladné posouzení, které prodloužení licence předcházelo, neshledalo žádnou slabinu a důvod, proč by další provoz měl vést k vážnějším rizikům. Další provoz reaktoru nebyl dokonce podmíněn ani žádnými většími úpravami ke zvýšení jeho bezpečnosti.

Jak firma TEPCO, tak agentura pro jadernou bezpečnost NISA měly už dávno před březnem 2011 informace a studie o tom, že pobřeží a lokalitu elektrárny může zasáhnout vlna o výšce přesahující 10 metrů – přesto odmítli podniknout cokoliv k navýšení ochranné zdi o výši pouhých 5,5 metru.

První dokumenty o reálné hrozbě obrovské tsunami se objevily v roce 1990, kdy společný tým univerzitních vědců i odborníků z jaderných elektráren zkoumal stopy po nejsilnějším historicky známém zemětřesením v Japonsku, které nastalo roku 869. Vědci tehdy objevili důkazy, že dávná přílivová vlna měla výšku srovnatelnou s tou, která zasáhla Japonsko vloni.

V roce 1997 předložil tým seismologů firmě TEPCO dokumenty varující před rizikem mimořádně vysoké tsunami. Zástupce firmy ale odmítl brát informaci na zřetel: „Chápal jsem, co se nám seismologové snaží říct, ale kdybychom měli brát v úvahu každý nejhorší možný scénář, nikdy bychom žádnou elektrárnu nemohli postavit.“

Po velkém zemětřesení, které roku 2004 zasáhlo Sumatru, si TEPCO dokonce samo objednalo studii o seismických rizicích. Dokument došel k závěru, že pravděpodobnost výskytu vlny vyšší než šest metrů během životnosti elektrárny je zhruba 10 %.

Ve své výroční zprávě z roku 2008 píše Japonský úřad pro jadernou bezpečnost (JNES), že vlna tsunami může vážně poškodit reaktory používající kontejnment typu Mark I – to je ten, kterým je vybavená fukušimská elektrárna. Úřad už tehdy upozornil, že vysoká záplavová vlna může vyřadit z provozu všechny záložní zdroje elektřiny nezbytné pro kontrolu reaktorů. Výslovně dokonce píše, že by to mělo za následek ztrátu chlazení a úplné roztavení paliva.

A nedávno uvolněné dokumenty také ukazují, že TEPCO pouhé čtyři dny před 11. březnem oficiálně přiznalo jadernému dozoru, že ví o riziku zasažení elektrárny vlnou převyšující 10 metrů. Tato informace byla výsledkem interní studie TEPCO z roku 2008, kterou ale vedení firmy odmítlo s tím, že její závěry jsou „nerealistické“.

Takový přístup je bohužel naprosto běžný i jinde ve světě. Ilustrují to výsledky mezinárodních inspekcí, které v Japonsku v předchozích letech prováděly expertní mise organizované Mezinárodní agenturou OSN pro atomovou energii (MAAE).

V červnu 2007 se uskutečnila exemplární mise MAAE, která prováděla hloubkovou inspekci regulačního režimu v Japonsku – podle agentury je mise tohoto typu jedním z nejpronikavějších nástrojů, které mezinárodní společenství v oblasti jaderné bezpečností vyvinulo. Závěrečná zpráva z této mise dochází k závěru, že „Japonsko zavedlo vyčerpávající právní a institucionální rámec pro kontrolu jaderné bezpečnosti“ a že „všechny důležité oblasti jaderné bezpečnosti podléhají pravidelnému a pečlivému dohledu ze strany provozovatele i státu“.

Dokument dokonce vyzvedává jako ukázkovou praxi, ze které si mohou ostatní státy vzít příklad, že: „úřady podrobily důkladné kontrole všechny scénáře a situace těžkých havárií, načež byli provozovatelé donuceni přijmout všechna potřebná opatření k zamezení jejich vzniku a k jejich zvládnutí.“ (Sic!)

Teprve zpětně najednou leckdo vidí, jak nezdravě blízké byly vztahy mezi jaderným dozorem a průmyslem samotným, jak státní orgány jadernou energetiku namísto regulace aktivně podporovaly, a že rozhodující roli v celém systému hrála politika a byznys, nikoliv nezávislé a kritické zkoumání.

Člověk nemůže nemyslet na předsedkyni našeho Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Danu Drábovou, která je jedním z nejhlasitějších propagátorů a zastánců jaderné energetiky a ani se s tím netají. Věděli jste třeba to, že SÚJB bezpečností problémy konzultuje a nechává si posuzovat od Ústavu jaderného výzkumu v Řeži, který patří společnosti ČEZ? A že nedávné zátěžové testy Temelína a Dukovan vypracované firmou ČEZ a jejím Ústavem jaderného výzkumu Řež byly následně „nezávisle oponovány“ firmou Westinghouse (která stavěla Temelín a uchází se o dodávku dalších reaktorů) ve spolupráci s týmž Ústavem jaderného výzkumu Řež?

Těžko hledat jasnější příklad toho, kdy s posvěcením státních úřadů hlídaný kontroluje sám sebe. Všimneme si toho také teprve až tehdy, kdy budeme mít zamořenou jižní Moravu nebo jižní Čechy?

Jaké je ponaučení z fukušimské jaderné tragédie

Těžká havárie fukušimské elektrárny nebyla způsobena přírodní katastrofou, ale mnohonásobným systémovým selháním. Zemětřesení a tsunami byly pouze spouštěcím mechanismem nehody, která byla za daného stavu v podstatě nevyhnutelná. Kdyby se impulsem nestalo zemětřesení, mohla výpadek chlazení, následné přehřátí reaktorů a výbuch elektrárny způsobit řada dalších událostí.

Příkladem je podobný scénář nehody z roku 2006 ve švédské elektrárně Forsmark, kde výpadek proudu a chlazení reaktorů způsobil prvotně zkrat elektrického vedení, přičemž následně nenaskočily záložní naftové generátory. Tehdy se obsluze jen těsně a na poslední chvíli podařilo předejít tavení paliva.

Probíhající jaderná tragédie v Japonsku byla systémovým selháním nejen vyvolaná, ale následně i umocněná: právě tím, jak vláda tajila informace, jak byly havarijní a evakuační plány nedomyšlené a v potřebném rozsahu i prakticky neuskutečnitelné, a v neposlední řadě i tím, že statisícům lidí zasažených následky nehody není dodnes poskytnuta potřebná podpora a pomoc.

Přesně tytéž faktory hrály rozhodující roli také u předchozích těžkých jaderných nehod v USA a v Sovětském svazu. Tragédie v Černobylu a ve Fukušimě se tak v mnoha ohledech podobají: v množství uniklé radioaktivity, v počtu evakuovaných obyvatel, v dlouhodobém zamoření rozsáhlých území. Spojuje je právě i komplexní selhání státu, který nadřadil jiné zájmy (politické, resp. ekonomické) nad bezpečnost a ochranu obyvatel. Politici, úředníci i průmysl v obou případech systematickým utajováním a korupcí vytvořili pokřivené prostředí, které jim přinášelo zisky a ve kterém se nemuseli nikomu zodpovídat. Není pak divu, že na těžkou jadernou nehodu byli fatálně nepřipravení.

Ptáme-li se proto, jestli je nehoda podobná Fukušimě možná i u nás, nemůžeme se nechat odbýt tím, že tsunami a zemětřesení o síle devátého stupně Richterovy škály u nás nehrozí. Naopak se musíme podívat, zda naše instituce – kontrolující průmysl, dozorující jadernou bezpečnost, zajišťující havarijní připravenost, informující veřejnost – jsou v lepším stavu, než byly ty japonské. Obávám se, že při nezaujatém posouzení se nám naskytne spíše pochmurný obraz.

„Předpokladem úspěchu každé technologie je, aby realita dostala přednost před propagandou, protože příroda se ošálit nedá.“ To je citát Richarda Feynmana, nositele Nobelovy ceny a jednoho z nejlepších teoretických fyziků 20. století.

Před více než dvaceti lety jsem nadšeně četl jeho lekce z fyziky a díky zájmu o astronomii jsem se tehdy dostal i k jeho analýze tragické exploze raketoplánu Challenger (ta se shodou okolností odehrála ve stejném roce jako havárie Černobylu). Uvedený citát je z Feynmanova menšinového stanoviska, které sepsal pro vyšetřovací komisi ustanovenou prezidentem USA a vedenou Williamem Rogersem.

Když jsem se letos k jeho textu vrátil, potvrdila se mi dávná vzpomínka: jde o pronikavou analýzu toho, jak společenské a ekonomické mechanismy vedou k podceňování a popírání rizik selhání složitých technologií. Jeho postřehy a závěry, které se týkají raketoplánů a vesmírných dopravních prostředků, můžeme prakticky doslova vztáhnout i na jaderné elektrárny.

Feynman přesvědčivě ukazuje, jak a proč se oficiální vyčíslení pravděpodobnosti selhání dané technologie diametrálně liší od rizik skutečných. Jak úřady podceňují náklady, složitost a časovou náročnost projektů, jak zamlčují jejich nedokonalost. Jak fakt, že po určitou dobu k žádnému katastrofálnímu selhání nedošlo, postupně vede k uvolnění předpisů, snížení opatrnosti a falešnému pocitu, že se nic vážného nemůže stát. Ve svých závěrech navrhuje, aby se pro danou službu – v jeho případě cesty do vesmíru, v našem případě jí je pokrytí spotřeby energie – zvážily alternativní technologie.

Americké úřady tehdy na jeho slova nedbaly a NASA upustila od používání předražených a rizikových raketoplánů teprve poté, co o sedmnáct let později v plamenech skončil druhý raketoplán Columbia.

Svět nyní sleduje druhou velkou katastrofu jaderné elektrárny. Nesmíme se nechat ukolébat falešnou představou, že u nás se něco takového stát nemůže. Máme zodpovědnost vůči sobě, našim dětem i celému lidstvu, abychom současnou krizi využili jako příležitost ke změně.

Na rozdíl od roku 1986, kdy vybuchl reaktor v Černobylu, dnes známe dostupná a osvědčená řešení, jak zajistit dodávku energie jinými, šetrnějšími způsoby. Obnovitelné zdroje prošly v uplynulé dekádě nevídaným rozvojem. Za posledních pět let se ve světě postavilo 230 000 MW nových větrných a solárních elektráren, zatímco výkon nově spuštěných jaderných reaktorů za stejné období je dvacetkrát nižší.

I když zohledníme menší využití jejich instalovaného výkonu, solární a větrné elektrárny dokončené za jeden jediný rok 2011 dokáží vyrobit stejné množství elektřiny jako osmnáct velkých jaderných reaktorů. Výrobní náklady větrných elektráren jsou už dnes nižší než produkce nových reaktorů a cena elektřiny ze solárních panelů klesne i v našich středoevropských podmínkách do pěti let pod cenu, jakou platíme dodavatelům za proud ze zásuvek.

Čína sice do roku 2020 plánuje postavit 60 000 MW výkonu nových reaktorů, ale fukušimská nehoda přiměla její vládu nejméně na rok stavební práce pozastavit a patrně se promítne do zpomalení jaderného rozvoje nebo do snížení jeho ambicí. Ve srovnání s tím je navíc třeba vidět, že Čína plánuje v tomto desetiletí vybudovat 150 000 MW větrných elektráren a desítky tisíc MW elektráren solárních.

Zároveň se v Německu a v Japonsku – což jsou dvě vedoucí velmoci v oblasti technologických inovací a zároveň třetí a čtvrtá největší ekonomiky světa – za poslední rok odehrály převratně změny v plánech, jak do budoucna získávat energii. Obě země se odklánějí od jaderné energetiky a jsou odhodlány masivně investovat do obnovitelných zdrojů a energetické efektivity.

Tato náhlá transformace vyvolaná fukušimskou jadernou krizí jistě nebude bez problémů, ale kdo jiný než právě Německo a Japonsko může tyto problémy zvládnout? Jedno je jisté: obnovitelné zdroje, které už několik let zažívají mimořádný rozmach a předstihují tradiční energetické zdroje, dostanou nový obrovský impuls a podporu ke svému dalšímu rozvoji a expanzi.

Pravděpodobně stojíme na prahu nové etapy a technologické revoluce. Je na nás, jestli se budeme dál sveřepě držet starých drahých, špinavých a rizikových energetických technologií a necháme si ujet vlak – nebo jestli se vymaníme ze sevření falešných mýtů, nedemokratických struktur a monopolu ČEZu a začneme budovat energetiku, která nebude ohrožovat nás, naše rodiny, naši planetu ani naši budoucnost.

Text byl původně publikován v Deníku Referendum.

Ohledy na budoucnost jsou tím nejzajímavějším pozitivním jevem, který se odrazil na výsledcích voleb. Je to zároveň koncept, který stojí v jádru ekologické etiky a zodpovědného, udržitelného života.

Na výsledcích voleb se odrazila řada znepokojivých jevů. Mezi ně řadím například drtivou převahu marketingu nad obsahem a neschopnost řady lidí proniknou skrze nastrčené symboly (hesla, postavy) k podstatě toho, co vlastně chce ta či ona strana po volbách prosazovat. Všiml jsem si ale i některých pozitivních věcí. Tou nejzajímavější a patrně i nejryzejší je pro mne ochota lidí nadřadit ohled vůči budoucnosti nad okamžité osobní zájmy.

Klade se samozřejmě otázka, jak silná a hluboko ukotvená je ochota se uskromnit v zájmu budoucnosti a nakolik se jí lidé řídí i v reálných životních dilematech. Nicméně v tuto chvíli jde přinejmenším o prioritu demonstrovanou volbou politiků, kteří vystupovali proti zadlužování příštích generací a projídání naší vlastní budoucnosti.

Ale to je přece koncept, který i mně mluví z duše! Ohled na budoucnost je jedním z hlavních východisek ekologické etiky a zodpovědného života. Že bychom teď konečně měli vládu, která se těmito principy bude řídit především?

Bohužel to vypadá, že zdaleka ne. Sotva bychom našli lepší příklad principu žití na úkor budoucnosti, než je jaderná energetika. Také z toho důvodu se stala jedním z klíčových témat, kolem kterých vzniklo a vyrůstalo ekologické hnutí. Když si totiž uvědomíme, že kvůli současnému komfortu a naší vlastní spotřebě vytváříme radioaktivní odpady, které budou ohrožovat životy a zdraví ještě nenarozených lidí, a to po tisíce generací, zatajuje se – alespoň v některých z nás – dech. Jde o časové škály zcela nesrovnatelné s historickou zkušeností nejen naší evropské civilizace, ale i celého lidstva.

Nebezpečné radioaktivní odpady, které vznikají během provozu jaderných reaktorů, je třeba spolehlivě izolovat po dobu příštích několika set tisíc let. Důvodem je to, že každá tuna vyhořelého jaderného paliva obsahuje vedle mnoha jiných radioaktivních látek přibližně deset kilogramů plutonia. Jedná se o extrémně toxický prvek, i jeden mikrogram (tedy miliontina gramu) může způsobit rakovinu. Ve vyhořelém palivu se ho většina vyskytuje v podobě izotopu Pu-239, který má poločas rozpadu 24 000 roků. Uplyne desetkrát delší doba, tedy čtvrt milionů let, než se jeho množství sníží na tisícinu původní hodnoty. Plutonium 239 je také jedním ze dvou hlavních štěpných materiálů používaných k výrobě jaderných zbraní – na jednu nálož ho stačí pouhých několik kilogramů, množství co do objemu srovnatelné s plechovkou od limonády.

Lidstvo dodnes vytvořilo přes dvě stě tisíc tun vyhořelého jaderného paliva, každým dalším rokem provozu dnešních reaktorů ho přibývá sedm a půl tisíce tun. Návrhů na řešení se objevila spousta, od potápění do oceánů přes vystřelování do vesmíru až po ukládání do podzemních prostor ale všechny (zatím) selhaly. Takzvané přepracování vyhořelého paliva, které některé státy upřednostňují, funguje jen zdánlivě – prakticky jen přeskupí radioaktivní odpad do jiných forem a znovu se zužitkuje jen asi desetina materiálu. Ani Francie neví, co se vzniklým jaderným odpadem nakonec udělá: žádné trvalé úložiště nemá a radioaktivní odpady zčásti hromadí, zčásti vypouští do moře a zčásti vyváží do Ruska, které je pak „dočasně“ skladuje pod otevřeným nebem na Sibiři.

Trvalé uložení odpadů hluboko pod zemí, jak to nyní většina států plánuje, může nakonec riziko jejich úniku a kontaminace pouze snížit, ale nikoliv eliminovat. To, jak se budou vyvíjet geologické, hydrologické a další podmínky a jak na to budou reagovat umělé bariéry, dokážeme snad s dostatečnou mírou jistoty modelovat v horizontu stovek nebo několika tisíců roků. Neexistuje ale žádný spolehlivý model ani metoda, jak situaci předvídat na statisíce let dopředu: mohou nastat doby ledové, tektonické posuny či jiné zásadní změny. Předpoklad, že tu dejme tomu za sto padesát tisíc let bude stále naše civilizace disponující znalostmi, technologiemi a ekonomickými prostředky, aby si s případným selháním úložiště poradila, je neskutečně naivní, ale zároveň podtrhuje závažnost celého problému.

To už není otázka technická, ale filosofická a morální: je zodpovědné, abychom po sobě zanechávali příštím generacím smrtelné dědictví? Pokud ne, jaké je z toho třeba vyvodit důsledky?

Někomu možná přijdou takové úvahy příliš abstraktní. Těm, kdo jsou schopni uvažovat o zadlužování jen v penězích a v dohledné či představitelné budoucnosti, můžeme připomenout, že současné „plány“ pro nakládání s vyhořelým palivem – včetně toho z jaderných elektráren Dukovany a Temelín – počítají s jeho dočasným skladováním po dobu padesáti až sto padesáti let s tím, že jeho konečné uložení proběhne někdy v příštím století. Tedy právě s takovým odkladem, se o ně nemuseli postarat ti, kteří o dnešních reaktorech rozhodují a vydělávají na nich: na úkor budoucnosti.

Náklady se odhadují na desítky až stovky miliard, ale protože vlastně vůbec není jasné, kde a kdy a jak a kdo si bude muset s našimi odpady poradit, jde jen o věštění z křišťálové koule. Sami můžeme vidět, že jaderný průmysl není schopen ani přibližně odhadnout cenu a dobu výstavby jaderného reaktoru, přestože probíhá v bezprostřední budoucnosti a v časové škále mnohonásobně kratší. Ceny pravidelně končí na několikanásobku slibovaného rozpočtu. Co teprve za sto padesát let! Doplácet pak na to zcela jistě bude moje praprapraprapravnučka (a možná i ti po ní).

Vláda takovéto zodpovědnosti? Děkuji, nechci.

Text původně vyšel v Deníku Referendum.

Říká se, že pokud nedokážeme vysvětlit důležitý problém a smysl naší práce vlastním rodičům, nemáme šanci s tím oslovit širší veřejnost. Následující text o klimatické konferenci v Kodani je takovým autorovým pokusem.

Milá mámo,

v Kodani dnes začíná dvoutýdenní konference OSN o klimatu. Ta se sice každoročně schází už patnáct let, ale letošní zasedání je naprosto zásadní. I proto vyvrcholí 18. prosince summitem, kterého se mají účastnit nejvyšší představitelé mnoha zemí.

Bude se o tom v příštích dnech určitě hodně psát, ale bojím se, že to budou jako obvykle jen dílčí zprávy a příběhy, ze kterých málokdo pochopí, o co vlastně jde. Tak jsem se rozhodl, že Ti napíšu, aby ses v tom mohla trochu zorientovat.

V sázce není nic menšího, než budoucnost planety a naší civilizace tak, jak je známe. O klimatických změnách jsme spolu už několikrát mluvili, takže jenom shrnu to zásadní. Spalováním uhlí, ropy a zemního plynu vypouští lidstvo do vzduchu každoročně 27 miliard tun kysličníku uhličitého. Jeho koncentrace v atmosféře se kvůli tomu za posledních dvě stě let zvýšila skoro o polovinu. Změnou složení se mění i vlastnosti atmosféry, takže ta pak přihřívá povrch Země víc, než je normální. Můžeš si to představit, třeba jako kdyby ses v posteli začala přikrývat tlustější peřinou. Jenže zeměkoule, když jí začne být moc horko, se nemůže odkopat ani vystrčit nohu.

Spalování fosilních paliv je hlavní, ale nikoliv jediná příčina umělého ohřívání planety. Vedle kysličníku uhličitého k němu přispívá také několik dalších látek, jako jsou metan, oxid dusný a freony. Lidé je do ovzduší uvolňují při rozsáhlém ničení lesů, některými postupy v zemědělství a v průmyslové výrobě. Všem dohromady se říká skleníkové plyny. A navzdory varováním vědců jich vypouštíme rok od roku víc, kvůli naší nenasytnosti a snaze chudých zemí dostat se na naši úroveň spotřeby. Představ si, že jen za posledních dvacet let narostl objem skleníkových plynů, které lidstvo každý rok uvolní, o čtyřicet procent!

Pokud se to rychle nezmění, můžou být důsledky katastrofální. Prakticky celá vědecká komunita v daném oboru se dnes shoduje na tom, že pokračování v dosavadním trendu by už během tohoto století mělo nepředstavitelné dopady. Planeta by přestala být na mnoha místech obyvatelná. Několik miliard lidí by z domovů vyhnaly sucha a neúroda, jinde zase záplavy a rostoucí hladina oceánů. S tím souvisí hrozba epidemií nemocí, hladu, násilných konfliktů o tenčící se zdroje vody a potravin – a tradičně také o území kvůli vynuceným přesunům národů. I tady u nás, ve střední Evropě, se ještě za našeho života očekávají výrazné změny v podobě častějších sezónních veder a dlouhotrvajícího sucha, které budou střídat častější přívalové deště a povodně.

V našich milých řekách, jako je Rokytná nebo Libochůvka, po většinu roku poteče jen polovina vody než dnes. Předpovídá se tu šíření výskytu nových nemocí, příkladem může být donedávna neznámá borelióza. Nicméně nejzranitelnějšími regiony jsou hustě osídlené oblasti Asie, Latinské Ameriky a skoro celá Afrika. Paradoxně to jsou země, které mají na současném stavu zdaleka nejmenší díl viny.

Některé očekávané projevy globálního oteplení už pozorujeme. Je také jasné, že jak příroda, tak lidská společnost mají obrovskou setrvačnost, takže určitým problémům se už nevyhneme. Přesto ale pořád můžeme zabránit tomu nejhoršímu. Vědci na základě tisíců studií, pečlivého pozorování a neustále zpřesňovaných modelů říkají, co je potřeba udělat, abychom odvrátili drastické a nevratné změny klimatu. Takové, které by způsobily masové vymírání druhů a, podle mě, i konec současné civilizace – i když je jasné, že příroda jako celek to v nějaké pozměněné podobě přežije, podobně jako třeba přechod z druhohor do třetihor.

Čímž se dostáváme zpátky ke klimatické konferenci. Vlády 192 zemí, které jsou členy Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách, si po letech váhání daly předloni na konferenci na Bali za cíl uzavřít právě do konce letošního roku novou, závaznou dohodu o snižování emisí skleníkových plynů.

Už jsi asi slyšela o Kjótském protokolu – ten je základem nyní platné dohody, která ale vyprší už v roce 2012. Jde o první mezinárodně závaznou smlouvu, ve které se skupina čtyřiceti průmyslově rozvinutých států zavázala v této lhůtě snížit své skleníkové emise o zhruba pět procent oproti stavu v roce 1990. To je jenom malý první krůček k řešení, navíc je v té smlouvě řada děr a nezahrnuje konkrétní závazky dalších států, jako jsou třeba Čína, Indie nebo Brazílie. Jenže právě v těchto zemích skleníkové emise v posledních letech prudce rostou, takže se dnes už nemůžeme obejít bez toho, aby se i ony aktivně podílely na jejich omezování. Jak jsem se zmínil, celosvětové emise se od roku 1990 ve skutečnosti zvedly už o čtyřicet procent – i z toho je jasné, že dosavadní Kjótský protokol zdaleka nestačí a musíme se pohnout o velký kus dál.

Z vědeckých scénářů vyplývá, že k udržení globálního oteplení pod kritickou hranicí dvou stupňů je potřeba, aby se růst globálních skleníkových emisí zastavil už kolem roku 2015. A zatímco v některých rozvojových zemích tyto emise ještě nevyhnutelně porostou, průmyslové státy včetně naší republiky je musí už do roku 2020 snížit nejméně o 40 % vůči výchozímu stavu v roce 1990 – i tak budou emise připadající na každou osobu u nás značně převyšovat emise průměrného Číňana nebo Inda. V polovině století bychom je měli snížit prakticky na nulu, ale to už je dlouhodobý výhled. Je třeba mít ho na paměti, nicméně po praktické stránce je teď důležité se soustředit na nejbližších deset let – ta jsou rozhodující. Když je propásneme, bude to fatální selhání, které už nepůjde napravit.

A právě tohle je půdorys dohody, jíž je potřeba v následujících dnech v Kodani dosáhnout. Je sice pravda, že závazné období dnešního Kjótského protokolu končí za tři roky. Jenomže to není až, ale už! Představ si, že světovému společenství trvalo přes dvanáct let, než se od souhlasu s rámcovou dohodou o snižování emisí v roce 1992 dobralo přes vyjednání všech podrobností a kompromisů až po dokončení ratifikace téhle první platné a závazné smlouvy, k níž došlo až v roce 2004. A teď máme jenom tři roky na to, aby se smlouva vylepšila, rozšířila o mnoho dalších zemí, aby se její závazky mnohonásobně zpřísnily a po všech ratifikacích ještě stihla vstoupit v platnost.

Váhání vlád, lavírování státníků a neochota překročit stín úzkých zájmů nás už stály příliš mnoho času. Lidstvo vinou politiků ztratilo řadu drahocenných let, a o to rozhodněji musí teď, na poslední chvíli, jednat.

Imperativ k udržení šance na důstojný život mě samotného a mých dětí je jednoznačný: na zastavení růstu emisí zbývá pět let, na jejich první významné snížení máme roků deset.

Cíl je jasný, ale to samo o sobě nestačí. Jak si asi umíš představit, v praxi pak narážíš na řadu komplikací, svébytných problémů a dílčích otázek. To všechno nakonec řeší právní text v rozsahu zhruba stovky stran.

Některé detaily se ale pochopitelně dají odložit na později a dořešit v podobě dodatečných protokolů v následujících třech letech. Nicméně právě teď v Kodani je nezbytné uzavřít smlouvu o základním půdorysu a mechanismech tak, aby se už znovu nemusely otevírat. Máme-li se po promarněných letech pohnout dál a neuvíznout v dalších kolech nekonečných jednání, musí mít kodaňská smlouva alespoň tyto následující parametry:

1) Musí jít o spravedlivou, dostatečně ambiciózní a právně závaznou mezinárodní smlouvu, která bude obratem předložena k ratifikaci v jednotlivých zemích. Tedy rozhodně nestačí jenom nějaká další deklarace nebo politická a nevymahatelná dohoda.

2) Průmyslové země, které mají největší díl zodpovědnosti za dosavadní změny atmosféry a zároveň disponují největšími prostředky – v podobě peněz i moderních technologií – se jako skupina zaváží snížit skleníkové emise do roku 2020 nejméně o 40 procent vůči stavu v roce 1990. Ambice, které dosud jednotlivé průmyslové státy oznámily, však v souhrnu odpovídají snížení o méně než 18 procent, což je zoufale nedostačující.

3) Velké rozvojové země, které teprve procházejí rozmachem průmyslu, se zaváží do roku 2020 zpomalit očekávaný nárůst skleníkových emisí o 15 až 30 procent (nejde tedy jako v případě průmyslových zemí o jejich absolutní snížení, ale o pomalejší zvyšování pro příští desetiletí), a to za ekonomické a technologické pomoci vyspělých zemí.

4) Průmyslové země se zaváží poskytnout rozvojovým zemím prostředky ve výši zhruba 140 miliard dolarů ročně. Tyto peníze lze shromažďovat prostřednictvím různých finančních mechanismů, od zdanění škodlivých emisí přes navýšenou rozvojovou pomoc až po výnosy z obchodování takzvaných emisních povolenek. Část této sumy je potřebná k tomu, aby chudé státy mohly přeskočit etapu špinavého průmyslového rozmachu a přejít rovnou na moderní, nám dostupné technologie. Další část musí sloužit jako kompenzace za účinné zastavení likvidace zbývajících pralesů. A do třetice tyto peníze budou sloužit k adaptačním opatřením, aby si nejchudší část obyvatel mohla poradit s určitými a již nevyhnutelnými změnami klimatu. Je to hodně peněz, ale je to taky férové. My jim ty peníze vlastně dlužíme: za staletí kolonizace, za to, že jsme svůj vlastní rozvoj a blahobyt postavili do značné míry na jejich surovinách, stejně jako i za to, že jsme klima v drtivé míře poškodili my bohatí, zatímco na ně nejvíce dopadají negativní vlivy. Když se to rozpočítá a porovná s tím, kolik prostředků se u nás zbytečně vyplýtvá a rozkrade, nebo ve světě utratí za zbrojení, je to dostupná a pořád ještě přijatelná cena, kterou máme zaplatit za přežití.

5) Všechny rozvojové státy se zaváží ukončit odlesňování a přejít na udržitelné hospodaření v lesích do roku 2020 s tím, že už do roku 2015 se zastaví úbytek klíčových pralesů, například v povodí Konga a Amazonky. Přednostní ochrana se musí vztahovat na oblasti s vysokou ekologickou hodnotou a na ty, které jsou nezbytné k živobytí domorodých kmenů a místních komunit závislých na získávání obživy v pralesích.

Situace je pořád řešitelná, pokud si všichni uvědomíme, co je potřeba. Nepůjde to bez odhodlaného úsilí a bez velkých změn v ekonomice, energetice, dopravě – ale máme k tomu technologie i potřebné znalosti. Když šlo přehodit výhybku v ekonomice za války, musí to jít i dnes. Ty jsi druhou světovou válku už zažila, ale i když to možná zní šíleně, dnes je v sázce ještě víc.

Máme šanci, ale i obrovskou zodpovědnost. Nechci za dvacet let hledět do očí svých dětí a říkat jim, že jsme měli příležitost, ale že nám chyběla odvaha. Že jsme měli technologie, ale chyběla nám vize. Jejich budoucnost závisí na tom, že se nám podaří postavit se výzvě čelem – a uspět.

Tvůj Honza

Text byl původně publikován v Deníku Referendum.

Elektrárenská společnost ČEZ navzdory hluboké ekonomické krizi hlásí hospodářské výsledky lepší než vloni. Nepotřebuje žádné šrotovné, a přece očekává čistý zisk ještě o tři miliardy korun vyšší než v roce 2008, a to ve výši 50,2 miliardy korun. Jak to jen dělá?

Díky propojení s vlivnými politiky a využitím výsadního postavení v domácí energetice dokáže hladce přenášet náklady na občany, a naopak odčerpávat zisky z veřejných zdrojů. Využít obě metody najednou se ČEZu letos geniálně podařilo ve chvíli, kdy mu parlament přednostně a zdarma přidělil povolenky na znečišťování ovzduší v hodnotě odhadované na sedmdesát miliard korun.

Povolenky, které byly v EU uzákoněny jako tržní mechanismus pro snižování emisí skleníkových plynů, by vláda normálně měla prodávat v dražbě. Právě to by podle logiky tohoto nástroje firmy motivovalo ke snižování emisí, protože by tím vůči konkurenci ušetřily na nákladech. Druhou celospolečenskou výhodou tohoto mechanismu jsou příjmy z prodeje povolenek, které pak stát může využít například na dotace zateplování domácností a jako motivaci zvyšování efektivity využívání energie ve svém hospodářství.

V naší pokřivené zemi ale ČEZ nejenže bez problémů dostal povolení dál svobodně znečišťovat a ničit klima, ale ještě se vyhnul tomu, aby o povolenky musel soutěžit a platit desítky miliard – peníze, které mohli a měli dostat občané. Pointou příběhu pak je to, že ČEZ nakonec ještě další miliardy od občanů inkasuje proto, že se hodnota povolenek (které dostal zdarma) odráží v prodejní ceně elektřiny. Ta je totiž tržní, a pokud mají evropské elektrárenské koncerny kvůli povolenkám dodatečné náklady, odpovídajícím způsobem naroste.

Dodejme, že přednostní přidělení povolenek ČEZu schválil parlament v podobě dost možná protiústavního přílepku k zákonu o novele daní, který v létě svorně navrhli poslanci Říman, Vojíř (ODS) a Urban (ČSSD). Příběh má pokračování v tom, že podobný mechanismus je nyní navrhován i pro teplárny, a to zjevně nikoliv náhodou ve chvíli, kdy ČEZ začíná české teplárenství skupovat. Reálně hrozí, že si tak znovu na úkor českých domácností přijde na další desítky miliard.

Poslední trik k oblafnutí občanů, který ČEZu dokonale vyšel, byla nabídka fixovaných cen elektřiny na rok 2010. Psal se prosinec 2008, ekonomická krize začala doléhat naplno a bylo nabíledni, že ceny energií vzhledem k propadu poptávky významně klesnou. Souběžně s tím ale došlo k největšímu zdražení elektřiny za posledních několik let s odůvodněním, že ceny pro rok 2009 vycházely z úrovně roku 2008. V denících lze dohledat titulky typu „Elektřina zdraží nejvíce za šest let“. V této náladě vytáhl na krizí ohrožené domácnosti ČEZ nabídku, která pro běžného a průměrně informovaného spotřebitele musela vypadat velmi lákavě. Cituji z jeho tehdejší tiskové zprávy:

„Společnost ČEZ se rozhodla dát svým zákazníkům z řad domácností a malých podniků možnost jednat podle jejich očekávání budoucího vývoje cen elektrické energie. Pokud [zákazníci] preferují jistotu a bojí se opětovného růstu cen, mohou si do konce února příštího roku zažádat o fixaci ceny silové elektřiny na rok 2010 a to dokonce se slevou 4 % proti ceně na rok 2009.“ Spotřebitelský servis MF Dnes nabídku propagoval slovy: „Nová služba ČEZ umožňuje spotřebitelům během příštích dvou let platit za elektřinu stále stejnou cenu, bez ohledu na inflaci a zdražování.“

Podle zprávy Energetického regulačního úřadu z minulého čtvrtka ale ceny silové elektřiny pro rok 2010 klesly proti ceně letošního roku v průměru o 14,8 %. ČEZ silovou elektřinu zlevňuje dokonce o 15,3 %. Nebohým zákazníkům, kteří naletěli na nabídku fixní ceny ČEZ, však klesla jen o 4 %. Možná jim teprve nyní dochází, že nabídka ČEZu nebyla jistotou pro jejich peněženky, ale pojistkou pro udržení zisků firmy i v době, kdy cena hlavní komodity, s kterou vyrábí a prodává, výrazně klesá.

Za podobný podraz ČEZ na občany považuji i nabídku Zelené energie nebo obviňování obnovitelných zdrojů energie ze zvyšování ceny elektřiny. Na to si ale posvítíme někdy příště.

Dnes popsaný případ budiž varování pro spotřebitele, že s nabídkami ČEZ je to často jinak, než se zdá. Vedle průběžné ostražitosti ale musíme také přemýšlet, jak napravit celý systém, který umožňuje ČEZu požívat výhod tržního prostředí ve chvíli, kdy je to pro něj výhodné, a v jiných situacích zase jednat z pozice státní firmy. Dobrým řešením není prodej soukromým investorům, ale zodpovědná a poctivá správa ze strany většinového vlastníka, tedy našeho (sic!) státu.

Text byl původně publikován v Deníku Referendum.

Jan Beránek (1970) už v bouřlivém roce 1989 spoluzaložil Hnutí DUHA a o dva roky později stál u zrodu tehdy ještě Poslední generace. Byl lídrem kampaně proti dostavbě JE Temelín, kterou peticí podpořilo více než 115 tisíc lidí. V letech 1999–2002 vedl národní kancelář Hnutí DUHA, o rok později stanul v čele Strany zelených, odkud po dvou letech odešel pracovat do Greenpeace. V jejich mezinárodní centrále má na starost projekt zaměřený na jadernou energetiku a klimatické změny. Kromě toho řídí českou pobočku energetického informačního servisu WISE a koordinuje iniciativu Stop přehradě. S manželkou Hanou a dětmi Alžbětou, Františkou a Janem žije v Amsterdamu.

Část čtenářů 7G si vás pamatuje jako spoluzakladatele Hnutí DUHA i časopisu Poslední generace. Jak se po bezmála 20 letech od založení Duhy změnil váš pohled na svět?

Vidím život zajímavěji, pestřeji. Když jsem se na gymnáziu odhodlal aktivně bojovat proti nespravedlivosti a nezodpovědnosti — z čehož se Hnutí DUHA záhy zrodilo — vnímal jsem svět zjednodušeně. Nikoliv černobíle, ale černě. Problémy byly vyostřené, boj za lidská práva a ochranu planety nesmírně naléhavý, bylo třeba věnovat mu veškerý čas. Mé vzory, jimiž byli Gándhí a Lennon, jsem si trochu idealizoval. Byl jsem zkrátka v pubertě a měl pramálo životních zkušeností.

Tehdejší perspektivy se mi podařilo překročit, za což jsem životu vděčný. Otevřely se mi nové, fascinující světy: krása umění, rozporuplnost některých mých konzervativních hodnot, hluboká láska, rozmanitost lidských myslí i mnoho životních radostí, jako je třeba chuť dobrého vína. Musím říct, že mnoho důležitých věcí jsem poznal díky lidem, které jsem potkal — a většinou čím vzdálenější byli ekologickému hnutí, tím lépe. Obrovskou školou praktického fungování společnosti, byť velmi draze zaplacenou, byly mé tři roky v čele Strany zelených.

Na druhou stranu mi zůstaly ideály, zásadní věci a výzvy vidím dnes stejně. Buď jsem tedy za dvacet let nezmoudřel, nebo se mně a mým přátelům nějakým způsobem už tehdy podařilo vnímat v zásadě správně. No a pokud jde o svět sám, ten je na tom podstatně hůře než před dvaceti lety.

V čem?

Za ta dvě desetiletí se lidstvo přiblížilo kritické mezi, za kterou se už samovolně rozbíhají nevratné a drastické změny klimatu, nelze vyloučit, že jsme ji právě v tomto období už překročili. Namísto abychom brzdili, jak jen můžeme, pořád ještě stojíme na plynu, a celosvětový objem skleníkových emisí dále roste. Zároveň se zhoršily vnitřní předpoklady naší civilizace k dosažení potřebného obratu, který musí být tím ostřejší, čím déle s ním otálíme. Od roku 1989 obrovsky narostla moc nevolených nadnárodních korporací sledujících krátkodobý zisk a růst, a to na úkor možností demokratických institucí regulovat směr, kterým se úprkem ženeme. Zeslábly zpětné vazby v podobě nezávislých médií. Prohloubila se světová chudoba, zatímco v naší části světa značně narostla osobní spotřeba a lidé zpohodlněli.

Jak se během těch let ne/naplnily vaše původní představy o vztahu české společnosti k ochraně přírody a životního prostředí?

Ty původní představy tedy byly opravdu naivní. V začátcích Duhy jsme si mysleli, že stačí dát lidem informace, vytisknout a rozdat letáky, a svět že se změní. Že když budeme úředníky a politiky konfrontovat s fakty, budou rozhodovat správně. Záhy se ukázalo, že tudy cesta nevede.

Dlouhodobě oponujete představě, že probíhá „jaderná renesance“ neboli znovuoživení jaderné energetiky díky novým typům reaktorů. Není ale — například i vzhledem k vykupování pozemků pro tři nové britské JE, schválení plánů na výstavbu JE v litevském Visaginasu nebo plánované dostavování dvou bloků Mochovců — jaderná energetika opravdu na vzestupu?

Jediný vzestup, který jaderná energetika prodělává, se odehrává v našich představách. Důmyslnou propagandou se průmyslu podařilo ovlivnit mínění o sobě, aniž by se reálně změnil. Důkazem toho je i vaše otázka implikující, že probíhá nějaká jaderná renesance.

To jsou však řeči, dojmy — zatímco fakta mluví jinak. Například loňský rok byl výjimečný v tom, že za celých dvanáct měsíců nebyl spuštěn jediný nový komerční jaderný reaktor. Poprvé od poloviny šedesátých let! Naopak, jeden reaktor byl trvale vyřazen, a letos v lednu další dva. Většina současných projektů v Evropě spočívá v oprašování starých plánů, jako jsou třeba právě reaktory v Mochovcích postavené na sovětském konceptu ze 70. let a bez vnějšího ochranného kontejnmentu — dnes je standardním požadavkem kontejnment zdvojený. Podobně vypadají projekty Černavoda v Rumunsku nebo Belene v Bulharsku. To jsou jaderné zombie, žádná jaderná renesance.

A co příslib vylepšených reaktorů nové, třetí generace?

Většina existuje jen na papíře. Nejdál se zatím dostal francouzský model EPR. První reaktor EPR se buduje ve Finsku a měl být spuštěn letos v květnu, ale stihl nabrat tříletý skluz, takže ještě není ani v polovině výstavby. Jeho cena se už stihla zdvojnásobit, finské úřady evidují dva tisíce defektů a prakticky se všemi hlavními komponenty jsou chronické potíže. Druhý blok pak začali vloni stavět ve Francii, aby napravili jeho reputaci, ale po roce výstavby už mají nejméně šestiměsíční zpoždění a kopírují všechny chyby, které jsme viděli ve Finsku. Namísto výkladní skříně je to naprosté fiasko, vlajková loď jaderné renesance jde ke dnu.

Jaderný průmysl víc než kdy dříve bojuje o holé přežití. Proto se snaží vyvolat představu, že je klíčem ke snížení skleníkových emisí a k energetické soběstačnosti. A to vyhovuje i mnoha politikům. Vezměte si právě Velkou Británii. Tony Blair a po něm Gordon Brown přišli s rétorikou: je to těžká volba, ale jedině oživení jaderné energetiky vyřeší velké výzvy dneška. Jenže to paradoxně žádná těžká volba není, naopak je to pro ně nejsnadnější cesta, jak se vyhnout potřebným změnám. Oni jsou nuceni reagovat na rostoucí paniku kolem klimatických změn a dovozní závislosti. Okázale vyhlásí program stavby nových reaktorů a udělají z nich hlavní pilíř nové energetické koncepce, takže to vypadá, že problém řeší i za cenu nepopulárních opatření. Ve skutečnosti jim to umožňuje nedělat nic a zachovat status quo. Protože teprve za deset patnáct let — tak dlouho to potrvá, než nové reaktory začnou vyrábět elektřinu — se ukáže, že ničemu nepomohly. Ale to už nebude problém těch, kdo dnes rozhodují. A co hůř, už bude pozdě i na přehození výhybky v politice ochrany klimatu.

Zdá se ale, že — nejen pod vlivem Jamese Lovelocka — ve světě i u nás přibývá příznivců jaderné energetiky i v „zelených kruzích“. Jak si to vysvětlujete?

Především nedostatečně kvalitní žurnalistikou a zdokonalenými PR technikami. Když vás vezmu za slovo, najdu v něm větší část odpovědi: přesně jak říkáte, „zdá se“.

Ve skutečnosti jadernou energetiku prosazuje pár stále stejných jedinců. James Lovelock, který tak činil odjakživa, a Patrick Moore, který opustil Greenpeace před pětadvaceti lety a od té doby se nechává platit, aby hájil největší hrůzy, od odlesňování Amazonie přes toxické chemikálie po jadernou energetiku.

Naopak v prosinci 2008 na klimatické konferenci v Poznani vznikla deklarace odmítající jadernou energetiku jako falešnou odpověď na klimatické změny. Podepsaly ji všechny velké mezinárodní ekologické organizace — WWF, Přátelé Země, Greenpeace — a více než tři stovky dalších z mnoha zemí.

Druhá část odpovědi spočívá právě v nových hrozbách. S tím, jak rostou obavy z klimatických změn — a nutno říci oprávněné —, se lidé přirozeně dívají na věci z nového úhlu a jsou připraveni přehodnotit dosavadní vnímání rizik. Přesně na tuto strunu hraje jaderný průmysl. V tísni pak může leckdo dospět k závěru, že cokoliv je lepší než fosilní paliva. Jenže to je iracionální zkrat, který nebere v potaz fakta. Jak ukázala poslední studie Mezinárodní energetické agentury, i kdybychom zvýšili počet jaderných elektráren do roku 2050 čtyřnásobně, snížilo by to skleníkové emise z energetického sektoru o pouhých šest procent! Vedle eskalace rizik a nedozírných důsledků pro světovou bezpečnost by si to vyžádalo tolik investičních prostředků, že by se nedostalo na efektivnější, rychlejší a čistější alternativy. Sázka na jádro tak nejenže není řešením, ale je nebezpečnou překážkou toho, abychom klimatické změny úspěšně zvládli. Podrobněji jsem k tomuto napsal i čísly doložený článek na svém blogu na Aktuálně.cz.

Jaký optimální energetický mix byste si pro Českou republiku, potažmo EU představoval?

Dlouhodobě, v horizontu let 2050—2060, stoprocentně obnovitelný. To také znamená bezuhlíkový a plně soběstačný. Existují výborně propracované scénáře, které ukazují, že i s využitím již dnes zavedených technologií pro využití energie slunce, větru, vody, biomasy a zemské kůry je tento přechod možný. Střednědobě je dokonce ekonomicky výhodný, protože úspory na nákupu fosilních paliv a uranu několikanásobně vyváží počáteční zvýšené investiční náklady.

Jeden z takových scénářů vloni pro Greenpeace vypracovali experti německého Ústavu pro letectví a kosmonautiku DLR. Nazvali jsme jej Energetická revoluce a byl velmi dobře přijat i v zavedených institucích, jako je třeba zmíněná Mezinárodní energetická agentura OECD. Její i naše čísla se skoro přesně shodují v odhadu, kolik mohou obnovitelné zdroje v roce 2050 dodat energie. Rozdíl je v tom, že podle kon-venčních scénářů spotřeba nadále dramaticky poroste, v diskutovaném časovém horizontu na více než dvojnásobek. Naše vize naopak spočívá v masivním zlepšení energetické účinnosti a snížení spotřeby v bohatých průmyslových zemích.

Můžeme se mít stejně dobře jako dnes a srovnatelné kvality života může v polovině století dosáhnout všech očekávaných devět miliard obyvatel naší planety. Ale nesmíme chtít stále víc — takové zadání totiž není řešitelné ani pomocí tisíců nových reaktorů.

Můžete po dvou letech v Greenpeace zhodnotit, čeho jste v protijaderné kampani dosáhli?

Určitě. S jistým zpožděním, ale přece se nám daří reagovat na PR jaderného průmyslu ohledně klimatických změn, energetické bezpečnosti a dalších aspektů. Vypracovali jsme zbrusu novou strategii, která se jeví jako správná — víme, že vedení jaderných firem situaci analyzuje stejně jako my, jen se ji snaží změnit opačným směrem.

V posledních dvou letech se nám podařilo zbrzdit řadu plánů na nové jaderné reaktory, zrušit financování jejich výstavby bankami, odhalit skandály kolem francouzských projektů nebo viditelně komunikovat naše názory na významných mezinárodních fórech. Za velký úspěch považuji také vnitřní posílení naší kampaně. Nyní jsme akceschopní v klíčových rozvojových zemích, kam průmysl upírá své naděje, když se mu nedaří v Evropě a Severní Americe. Letos třeba otevíráme protijadernou kampaň v Indii.

Jaký je hlavní rozdíl mezi prací v tuzemské neziskové organizaci Hnutí DUHA a mezinárodním Greenpeace?

Po praktické stránce v lepších možnostech ovlivňovat dění: mám k dispozici více zdrojů a koordinuji týmy ve dvaceti zemích světa. Rozdíl je ale i v přístupu k politické práci: Greenpeace si uvědomuje, že vedle předkládání řešení je nezbytná přímá konfrontace, přinášení svědectví a osobní akce — teprve to dohromady vytváří dostatečný tlak na změnu a naději na potřebný posun.

Někteří, včetně vás, neziskovým organizacím vytýkají, že ztratily původní étos a staly se standardními a konformními byrokratickými organizacemi. Nepodléhá Greenpeace tomuto trendu také?

Samopohyb ke konformismu je s věkem přirozený u osob i organizací, Greenpeace není výjimkou. Mohu-li ale srovnávat, docela úspěšně tomu vzdorujeme — také díky skvělým lidem, kteří v organizaci pracují. Přicházejí k nám i noví, oslovení právě původním étosem a legendou v tom nejlepším slova smyslu, a jsou tak jejich pokračovateli. Ne že by bylo všechno ideální, ale celkově si myslím, že se nám daří zmíněnému trendu docela dobře bránit.

Lze porovnat prestiž a vliv Greenpeace v západoevropských zemích s českou pobočkou?

Česká pobočka má kratší historii a působí v jiných kulturních podmínkách, proto nelze srovnávat. Mohu ji však hodnotit v prostředí českých ekologických skupin, a v něm si vede obstojně.

Ještě jedno srovnání: informují západní média o jaderné energetice, respektive o Greenpeace objektivněji než u nás?

Mám čerstvou zkušenost s britskými a finskými médii. Je to zajímavý fenomén, kvalita zpravodajství na toto téma se pohybuje v jistých vlnách. Před pár lety probíhala velká diskuse, poté vlády obou zemí rozhodly postavit nové reaktory, novináři to vzali jako hotovou a rozhodnutou věc. Téma přestalo být zajímavé, prostor k polemice takřka zanikl. Ovšem od loňska, když začaly vyplouvat ekonomické, technické i bezpečnostní problémy a skandály francouzských reaktorů, zájem zase roste.

Podobné to bylo u nás v devadesátých letech s Temelínem. Potíž je v tom, že se kvalita a nezávislost médií v českých zemích rapidně zhoršuje. Takže nevím, jestli se lepšího prostoru, a kdy, dočkáme. Nynější nekritický způsob psaní o jaderné energetice v českých médiích je zoufalý — a podepisuje se to na názorech jinak docela rozumných politiků a osobností.

Myslíte, že pokud v budoucnu vláda schválí ČEZ výstavbu nových jaderných bloků, existuje šance obnovit sílu protijaderného hnutí z 90. let?

Viděl jsem nedávno televizní dokument z protestních akcí proti Temelínu z roku 1994: desítky lidí — v dalších letech se z nich staly stovky — odhodlaných k občanské neposlušnosti, podpora obyvatel z okolních obcí, řada tváří dnešních špičkových politiků, upřímný idealismus, zodpovědnost a vědomí potřeby postavit se špatnosti. Vzhledem k tomu, kde se nacházíme dnes, to vypadá jako neskutečný sen.

Šance dospět k něčemu podobnému existuje, ale nepůjde to bez širších změn ve společnosti — včetně kvalitnější novinařiny, oživení pozitivní hodnoty ideálu a přijetí aktivní zodpovědnosti za svět kolem sebe.

Kromě práce pro Greenpeace a WISE ještě od roku 2006 koordinujete iniciativu Stop přehradě. Nakolik nyní hrozí, že na tuzemských řekách vyrostou kvůli takzvaným Plánům oblastí povodí desítky nových přehrad?

Již několikrát se nám podařilo úspěšně intervenovat a tyto plány ovlivnit. Když jsme se tomu začali věnovat, šlo o více než dvě stovky přehrad, beze zbytku převzatých z megalomanských socialistických plánů šedesátých a sedmdesátých let. Skvělý kšeft pro betonářské firmy. Aktualizovalo se jenom zdůvodnění jejich potřeby, tentokrát s odvoláním na klimatické změny.

Díky naší kampani byly vodohospodářské plány výrazně upraveny. Do budoucna již není možné nové přehrady tiše schválit a bez vědomí stovek dotčených obcí je nadiktovat do územních plánů v podobě stavebních uzávěr, což by se bez našeho úsilí stalo.

Zastánci přehrad teď změnili taktiku a snaží se vrátit různými okny a skulinami, ale my je sledujeme. Hrozba trvá, nicméně ať to dopadne jakkoliv, jistě to nebude v takovém rozsahu a tak brutálně, jak ministerstvo zemědělství navrhovalo v roce 2006.

Neobáváte se ale, že hustá síť menších nádrží na pitnou vodu bude v budoucnu pro Česko nezbytností?

Proč bych se měl obávat? Budou-li některé nádrže opravdu potřebné, ať se postaví. Vzhledem k tomu, že klimatické změny považuji za zásadní problém o mnoho déle než české vládní instituce, se tomu rozhodně bránit nebudu. Co jsem ale zatím viděl v návrzích, byly jen desítky let staré technokratické plány v novém kabátku, které ani z hlediska kompenzace klimatických změn zkrátka nedávaly smysl.

Na veřejném projednávání jsem prohlásil, že jsem připraven ustoupit a výstavbu nezbytných nádrží podpořit, pokud uvidím, že česká vláda a instituce berou klimatické změny opravdu vážně, nikoliv jen jako zástěrku. To mimo jiné znamená, že začneme jako stát výrazně snižovat skleníkové plyny už v nejbližších letech. Není legitimní o sto šest přikládat pod kotlem, a pak s odvoláním na veřejný zájem likvidovat desítky nebo i stovky obcí, protože se udělalo příliš horko.

Do roku 2005 jste byl předseda Strany zelených. Co považujete za největší chybu, které jste se v této pozici dopustil?

Pouštěl jsem se do podniku, který nebyl dostatečně zajištěný — obrazně řečeno jsme vykrváceli a byli vyhladověni. Podcenil jsem odpor struktur, na něž projekt strany usilující o změnu systému narazí. V některých rozhodujících chvílích jsem byl také málo rázný, choval jsem se příliš jako beránek. Přecenil jsem například ochotu Martina Bursíka hledat dohodu a uzavřít kompromis. Ukázalo se opakovaně, že on lidi jiných názorů prostě musí z vedení strany nejen odstranit, ale také je pokud možno osobně zničit.

Přesně totéž říkali oponenti vašeho tandemu s Jakubem Patočkou…

O jakém tandemu to mluvíte? Jsou mýty, které sice neodrážejí skutečnost, ale přesto se stanou zažitými schématy. Tohle je jeden z nich. Jakub je můj blízký přítel, v mnohém se shodneme, ostatně nikoliv náhodou jsme společně založili a deset let vedli Hnutí DUHA. Ale stejně dlouhou dobu už jdeme každý svou cestou, řadu věcí vidíme odlišně. Ve Straně zelených demokraticky rozhodovaly volené orgány, většiny předsednictev se Jakub neúčastnil ani jako host, ostatně měl dost svých starostí v rodině i s Literárními novinami.

Další takový mýtus se týká mých údajně nedemokratických praktik. Jsou to nesmy-sly a snad to mým někdejším kritikům po zkušenosti s Bursíkem dochází, ale vydalo by to spíš na samostatný rozhovor. Asi by stálo za to někdy ty věci písemně shrnout, alespoň jako záznam, menšinový pohled pro případné zájemce.

Tedy stručně: jaké nesmysly máte na mysli?

Například jsem jako předseda usiloval, a to úspěšně, pouze o vyloučení dvou členů: Emila Zemana a Dalibora Vachulky. Stáli za mnohamilionovými machinacemi a zadlužením stany v dřívějších letech. Je příznačné, že Martin Bursík pak s nimi za mými zády jednal, protože proti mě hledal spojence za jakoukoliv cenu.

Republiková rada, tehdy padesátičlenný reprezentativní orgán strany, také hlasovala pro napomenutí několika členů, kteří v rámci evropské volební kampaně veřejně napadali naši stranu a vyzývali k volbě jiných kandidátek. Existuje nahrávka z jednání s touto vnitrostranickou opozicí, je pořízená se souhlasem všech účastníků. Jako předseda jsem jim nabízel splněních všech požadavků výměnou za to, že utlumí své veřejné vystupování před volbami. Odmítli.

Také jsem prý zakládal fiktivní organizace a nabíral mrtvé duše — ve skutečnosti byla zpochybňována jediná stranická pobočka v Novém Městě, tito fiktivní lidé pak dva roky odváděli většinou práce v kraji Vysočina, jedna údajně mrtvá duše dokonce pracovala jako celorepublikový organizátor kampaně do evropských voleb.

No a pak byl svou základní organizací vyloučen Milan Horáček. Její schůze tak ale rozhodla navzdory mému naléhání a intervencím. Už se mi nepodařilo zvrátit nahromaděnou frustraci stranických kolegů z toho, že Milan Horáček ignoroval pravidla demokratického rozhodování, choval se jako říšský protektor a ve snaze diktovat, jak má rozhodovat vedení strany (do kterého mimochodem odmítl kandidovat), nevybíravě vyhrožoval třeba i členům předsednictva.

Na nedávném vládním angažmá SZ nenacházejí mnozí dosavadní sympatizanti takřka nic prospěšného. Dokážete něco alespoň mírně pozitivního najít vy, důsledný kritik současného vedení SZ?

Ale ovšem, uhájení bezzásahových zón v Národním parku Šumava, například. Jenže tragických kompromisů — vlastně ani ne kompromisů, ale úplného popření volebního i politického programu — bylo tolik, že zcela vymazaly dílčí úspěchy. Strategické chyby a strukturální vady dnešní Strany zelených považuji z hlediska dlou-hodobého a systémového vlivu zelené politiky za zničující. Dost možná, že potrvá celou další éru, než zelená politika u nás dostane další šanci.

Na konci 90. let se říkalo, že snaha prosadit ekologické reformy a zelený program skrze zavedené strany se ukázala jako nereálná. Na konci nultých let jsme v situaci, kdy je zelené politické hnutí rozštěpené na Stranu zelených, její frakci Demokratickou výzvu, Demokratickou stranu zelených a hnutí Zelení. Jak z toho ven? Zakopat válečné sekery, jestli je to vůbec možné, nebo se pokusit znovu „kultivovat“ velké strany?

V danou chvíli nacházím největší možnost ovlivňovat veřejné dění z pozice občanského sdružení, povzbuzovat k aktivitě jednotlivce a vyvíjet tlak na politické strany zvenčí. Zároveň má smysl udržovat síť podobně smýšlejících lidí a zvolna budovat nové politické hnutí.

Vrátíte se někdy do stranické politiky?

Je to možné. Nebylo by to ale kvůli osobní zálibě v politice nebo snaze se rehabilitovat, ale kvůli potřebě kvalitní zelené politiky samotné. Myslím, že bez změny systému a způsobu politiky nemá naše civilizace šanci zvládnout problémy, před nimiž stojíme. A za to cítím zodpovědnost, protože normálně bych radši pěstoval jabloňový sad, choval v něm ovce a včely, četl knihy a věnoval se fotografování.

Když teď hodně jezdíte po světě, nechybí vám klid vaší venkovské (bezmála) samoty v Chytálkách?

Chybí. Mám ale svoji vlast rád a určitě se tam vrátím.

Vzhledem ke globálnímu záběru Greenpeace také patrně čas od času létáte. Nemáte výčitky z „tloustnutí“ své ekostopy?

Ovšem, protože právě létání mne velmi zlobí. Dnes lidé cestují i z Prahy do Amsterdamu letadlem, aniž by museli — a už se bere jako normální létat na každou dovolenou kamsi do exotických míst! V Greenpeace je zakázáno létat na krátké vzdálenosti a já dávám přednost vlaku všude, kam se dá dojet po kolejích do čtyřiadvaceti hodin — to pokryje velkou část Evropy.

Ale vzhledem k tomu, že vedu globální projekt, musím někdy cestovat i na jiné kontinenty. Jedná se o dva nebo tři daleké lety ročně, jejichž dopad odhaduji na zhruba šest tun oxidu uhličitého. Na druhou stranu žije naše rodina dosti skromně. V pětičlenné domácnosti spotřebujeme ročně 1500 kilowatthodin elektřiny, tady v Nizozemí máme smlouvu s dodavatelem zelené elektřiny, dodávané stoprocentně z větrných turbín. V Česku jsme topili dřevem, tedy bez negativního vlivu na klima. Tady pálíme zemní plyn, kterého spotřebujeme méně než dva tisíce kubíků ročně — to představuje méně než jednu tunu oxidu uhličitého na osobu. Aniž bych na to hřešil — své cesty pečlivě zvažuji — naše rodina i s mými cestami zatěžuje klima asi polovinou toho, co je český průměr.

O vašich dětech je známo, že v Amsterdamu chodí rády do školy. Čemu by se mohlo české školství od holandského přiučit?

Ono by stačilo, aby konečně začalo následovat tři sta padesát let staré metody českého učitele Jana Amose Komenského. Tady v naší škole na prvním stupni trvá výuka od půl deváté do půl čtvrté, a přesto se tam děti nenudí, po škole a učitelích se jim stýská i o prázdninách. Neznámkuje se, děti se do výuky velmi aktivně zapojují, úkoly řeší samostatně v malých skupinách — učitel jim jen ukazuje cestu, povzbuzuje a chválí. Funguje to výborně.

A na závěr ještě naši tradiční otázku: V jaké společnosti teď, téměř 20 let po Listopadu, podle vás žijeme?

Ve společnosti, z jejíž elity prakticky vymizel ideál, porozumění pro hodnotu solidarity a oběti — to vše se dokonce stigmatizuje jako něco nežádoucího, podivného, směšného. Podívejte se na politickou reprezentaci, copak je tam někdo inspirující, se zajímavou vizí, schopný prolamovat zaběhnutá schémata, vést podnětnou diskusi? To mohla a měla být role pro Stranu zelených, kdyby ji Martin Bursík neurval pro svůj pragmatický výtah do vlády.

Je to tím obtížnější, čím zoufalejší je úroveň médií, která jsou pro kvalitu takové debaty potřebná. S údivem jsem nedávno shledal, jaké podnětné texty se u nás tiskly v šedesátých letech a jaké vysoce intelektuální spory, například Václava Havla a Milana Kundery, vyvolávaly mezi lidmi odezvu a reakce.

Nechci působit jako staromilec skuhrající na poměry, ale zájem a ochota lidí uvažovat o tom, kam směřujeme, co chceme, co prospívá a co škodí, a postavit se za dobrou věc byla před dvaceti lety na výrazně lepší úrovni, než je dnes. Od roku 1989 jsme využili svobody k tomu, že jsme se ještě více vzdálili kvalitě dialogu i nadějím na lepší život, které jsme měli v roce 1968. Příliš mnoho věcí se dnes řídí osobním pragmatismem kombinovanými se ztrátou trpělivosti a pokory. Za úspěšný život se vydává sběr zábavných zážitků, materiálního bohatství a moci.

Zároveň věřím, že se věci zase otočí. Jen se bojím, že oživení ideálů a hodnot přijde teprve s těžkými turbulencemi a globální krizí, na niž máme zaděláno a do které se bezhlavě řítíme. Mluvím nejen o krizi ekologické, způsobené klimatickými změnami, ale i společenské plynoucí z oslabení kulturních institucí a antagonizující globální politiky. Nevím, jestli to přečká naše civilizace, ale pevně doufám, že to přispěje k obnově lidství. V tom je naše velká naděje.

Rozhovor připravil Vít Kouřil. Publikoval jej časopis Sedmá generace.

Už je to tady zase, přestal proudit ruský plyn. Z reakcí politiků a médií to vypadá, že jsme opět zaskočeni, ačkoliv stejná situace nastala přesně před třemi lety. Představa vymrzlých a temných domácností působí tísnivě, ale jak tomu můžeme předejít?

Oficiální energetická koncepce České republiky sice označuje „nezávislost na cizích zdrojích energie“ za „základní prioritu“, jenže odpověď nenabízí. Přesněji řečeno: platná státní politika prostě s dalším zvyšováním dovozů energie a priori počítá. Vládní experti zpracovali celý vějíř scénářů, ty se ale liší jen kosmeticky a nabízí volbu mezi růstem závislosti z dnešních dvaačtyřiceti procent na osmapadesát, na čtyřiašedesát nebo na sedmdesát procent spotřeby energie v roce 2030. Máme tedy úředně naplánováno své postavení ještě zhoršit.

Zádrhel je ovšem už ve vstupním zadání, že naše hospodářství a poptávka po energii mají bobtnat stále dál a dál. Není tedy jen chyba úředníků, kteří se prostor pod stoupající křivkou snaží vyplnit dalšími jadernými reaktory, rozšířením těžby uhlí, dovozem více plynu, dovozem více ropy – a i to všechno dohromady je nakonec stejně málo.

Pozoruhodným vedlejším důsledkem plynové krize, jemuž je třeba věnovat náležitou pozornost, se stalo volání po jaderných reaktorech. Premiér Fico sice jistě může Evropské unii i mezinárodním smlouvám navzdory nastartovat vysoce rizikové a již vyřazené bloky v Jaslovských Bohunicích, ale akutní nedostatek plynu tím nevyřeší. Elektřina není plyn, používá se jinde, jinak a k jiným účelům - stejně tak by nám nepomohla hromada uhlí ve sklepě, kdybychom měli v náklaďáku prázdnou nádrž.

Jaderná propaganda však před námi skrývá další podstatný problém: i jaderné elektrárny znamenají vyšší závislost na dovozech ze zahraničí, v našem případě opět z Ruska. Žádná z našich zemí není schopná vyrábět jaderné palivo do reaktorů, protože jde o mimořádně technologicky náročný proces. Konkrétně pro sovětské jaderné reaktory typu VVER 440, které mají v Bulharsku, v Maďarsku, na Slovensku a u nás stojí v Dukovanech, existuje na světě jediný a monopolní dodavatel paliva – ruská firma TVEL. Pro temelínské reaktory typu VVER 1000 se firma Westinghouse snažila vyvinout palivo více než deset let, avšak její palivové proutky se kroutily, praskaly a ohrožovaly provoz elektrárny. ČEZ proto počínaje letošním rokem začíná nakupovat palivo pro Temelín rovněž od ruské firmy TVEL.

A je tu ještě jeden zádrhel. Leckdo možná žije v přesvědčení, že české strojírenství nám umožňuje alespoň část jaderných technologií zajistit od domácích dodavatelů. Inu – firmy Škoda jaderné strojírenství, Škoda hutě a Škoda kovárny jsou už tři roky pod kontrolou impéria Gazpromu. Znamená to, že i za nitky „našich“ jaderných elektráren může tahat Putin, jak se mu zachce. Urputná snaha slovenské vlády za každou cenu dostavět dva reaktory sovětského typu v Mochovcích, aby tak údajně snížila závislost státu na Rusku, tak patří na jeviště nějakého hodně absurdního dramatu.

Kudy z plynové pasti ven? Přiznejme si otevřeně, že obří jímky, do kterých si můžeme napumpovat zásobu plynu na dva, možná tři měsíce, nejsou hodny označení strategických rezerv. Stačí držet potrubí přiškrcené čtvrt roku, a už budeme na kolenou.

Zdravý rozum radí, když něco nemáme a nedokážeme si to spolehlivě obstarat, abychom se naučili to nepotřebovat. Zní to možná staromódně, ale je to spolehlivé: pěkně žít a vycházet s tím, co máme k dispozici a pod svou kontrolou. Pokud jde o energii, není toho zas tak málo.

Rozličné studie odhadují, že potenciál obnovitelných zdrojů využitelný se stávajícími technologiemi v České republice by dokázal pokrýt polovinu naší současné spotřeby energie. Ke zhruba stejnému závěru docházejí i čísla Mezinárodní energetické agentury v celosvětovém měřítku. Jsou to zdroje čisté, domácí, nevyčerpatelné – a ve srovnání s fosilními i jadernými projekty začínají být i ekonomicky konkurenceschopné.

Naléhavých důvodů pro útlum spotřeby plynu, ropy, uhlí i uranu je více. Klimatickými změnami počínaje, přes rychle mizející zásoby nerostných zdrojů, po rostoucí závislostí na jejich dovozech konče. Teď jde jen o to, zda dokážeme vystačit s polovinou energie oproti dnešku. Spolu s potenciálem úspor to ani nemusí znamenat snížení životního komfortu – pro začátek stačí přestat toužit po stále větší materiální spotřebě. Ačkoliv trocha uskrovnění by kvalitě našeho života patrně prospěla.

Protože kdo chce pořád víc a všechno hned, zpravidla skončí jako Otesánek: s rozpáraným břichem.

Text byl původně publikován v Literárních novinách.