Essays / category / Ekologie

Jan Keller v Právu 7. ledna publikoval komentář „Na nesprávném hrobě“, v němž vyčítá zeleným reptání nad obsazením ministerstva životního prostředí v nadcházející vládě. Keller mimo jiné píše: „Jde přece o naprosto logické vyústění vývoje v zemi, ve které hnutí za ochranu přírody a životního prostředí dopadlo tak jako v Česku. Je pouze vinou Strany zelených, že sociální demokracie nemá na levé straně politického spektra ekologicky orientovaného partnera. Naši zelení udělali všechno pro to, aby se stali na dlouhá léta nevolitelnými. Kdyby prokázali jen minimum politické inteligence, nemuseli dnes diktovat podmínky vládnutí lidovci.”

Proti tomu se ohradil Matěj Stropnický, jenž napsal: „Keller si správně pamatuje, že zelení poslanci v čele s Martinem Bursíkem (a Ondřejem Liškou věrně po boku) odmítali po volbách 2006 zvedat ČSSD telefony, že stále povolněji poskytovali své hlasy pro zdravotnické poplatky, privatizaci nemocnic i pojišťoven, pro rovnou daň, přípravu Bílé knihy vzdělávání obhajující školné a zčásti též pro americký radar. Dobře vzpomíná i to, že většina ekologických organizací k této politice trapně mlčela, případně ji dokonce pomáhala hájit. Jako by si ale méně pamatoval, že to bylo výměnou za stop stav pro Temelín a jezy na Labi, výměnou za zachování limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku či za dvacet miliard z programu Zelená úsporám do zateplování rodinných domků, a tím snížení jejich nákladů na energie, a tedy i znečišťování ovzduší.“

Text Matěje Stropnického byl sice záhy z oficiálních stránek Strany zelených odstraněn (!), nicméně mezitím už začal kolovat v sociálních sítích. Na Facebooku jej vystavil a komentoval mimo jiné Daniel Vondrouš ze Zeleného kruhu a doprovodil jej těmito slovy: „Ta sebestředná arogance některých politiků – jako v tomto případě Matěje Stropnického – mě už vážně hýbe žlučí. Co je, proboha, trapného na tom, že se ekologické organizace zabývají ochranou životního prostředí a nikoliv privatizací nemocnic a školným?... Podle mého názoru by lidé měli dělat to, čemu rozumí a co umí. Ekologické organizace se bijí za to, aby se lidé nedusili, mohli pít čistou vodu, měli kam chodit na vycházky atp.“

Na Kellerovu adresu se ve facebookových komentářích také objevily od zelených aktivistů i členů Strany zelených ironické poznámky o úrovni jeho sociologické erudice i o jeho senátní kandidatuře za subjekt spojený s Olgou Zubovou. Což o to, spojenectví se Zubovou je samozřejmě hrubým nedostatkem (politického) úsudku, to samé se ale dá říct i o spojenectví s Čunkem a Topolánkem. Nechme tedy stranou argumenty ad hominem, a podívejme se na podstatu věci. Jan Keller byl vždy pronikavým, ironickým komentátorem současné společnosti a establishmentu. V 90. letech nám tím imponoval a byli jsme na jedné lodi, ale teď se nám jeho komentáře najednou nehodí? Není náhodou také chyba na naší straně, nedotýkají se nás jeho sžíravé poznámky právě proto, že jsme se tak nějak stali součástí toho establishmentu?

Moje hlavní výtka k textu Matěje Stropnického je ta, že implicitně považuje podporu neoliberálních reforem a destrukci sociálního státu za obhajitelnou, pokud na druhé straně dosáhneme dílčích a krátkodobých úspěchů k Temelínu, jezům, ba i úsporám energie. V tomto si dokonce myslím, že se celkem shoduje s redukcionistickým pojetím ochrany přírody, jak je podává Daniel Vondrouš, podle nějž hlavním úsilím ekologických organizací má být čistý vzduch, čistá voda a místa pro vycházky. A o ostatní se nemáme starat, ať už proto, že na to nemáme tak zvanou odbornost, nebo proto, že je to příliš kontroverzní či politicky ošemetné. Ano, část ekologického hnutí má takovou agendu, ale nebezpečně se to blíží normalizačním aspiracím tehdejšího ČSOP a Brontosaura.

Přitom už na počátku 90. let nemalá část československého ekologického hnutí měla jasno v tom, že prohlubující se globální ekologickou krizi (která od té doby výrazně postoupila) nelze napravit bez zásadních změn systému jako takového, včetně regulace ekonomické a politické moci korporací, demokratizace společnosti, omezení chudoby, změny životního stylu, i mnohem radikálnější ochrany marginalizovaných a slabých (ať už jde o domorodé kultury, chudé komunity ve Třetím světě, nebo nakonec i práva zvířat či ekosystémů jako takových).

Myslím, že vývoj světa od té doby správnost tohoto přístupu nejen potvrzuje, ale ten se z dobrých důvodů stal mainstreamem i pro řadu národních a mezinárodních oficiálních institucí. Projekty rozvíjené v partnerství mezi ekologickými, rozvojovými, lidskoprávními a vzdělávacími organizacemi jsou jedním z řady skvělých příkladů.

Je smutné, pokud si česká ekologická komunita myslí, že jednotlivé ekologické problémy lze trvale a udržitelně řešit izolovanými opatřeními, bez souvislosti s ekonomickými, sociálními, kulturními, geopolitickými a dalšími aspekty dnešní komplexní civilizace. Jakékoliv úspěchy pak mohou být jen krátkodobé, bez pochopení a opravdové podpory ze strany většiny společnosti i politického systému. Ostatně jepičí život oddálení EIA pro Temelín, povolení jezů na Labi, nebo i programu úspor energie, to jen dokládá.

V pátek se v českých novinách hodně psalo o vrávorajícím Miloši Zemanovi. Objevila se ale i zpráva, že koncentrace kysličníku uhličitého v zemské atmosféře poprvé v historii měření překročila úroveň 400 ppm (parts per million – částic z milionu).

Je jasné, že tato zpráva neměla šanci prvnímu tématu konkurovat. Pro většinu lidí je to abstraktní číslo a navíc je to jen symbolická hranice, jejíž překročení samo o sobě se v našem každodenním životě ničím zvláštním neprojeví.

Rozhovor na téma energetiky u nás, v Německu a ve světě:

„Nemusíme s revolucí nutně začít v České republice. Pro začátek bude stačit, když budou čeští dodavatelé schopní najít si nějaký prostor v energetické revoluci, kterou chystá a financuje Německo,“ říká v rozhovoru vedoucí energetické kampaně Greenpeace International Jan Beránek. Česko by podle něj mělo investovat peníze do zelených technologií a nenechat si v energetice ujet vlak.

Prvními ropáky samostatné České republiky se stali předseda české vlády Václav Klaus (ODS) a ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý (ODA). Udělení anticeny i její zdůvodnění by ale byly namístě i dnes, považte sami:

Ropák byl Klausovi a Dlouhému udělen za obhajobu a schálení dostavby temelínských reaktorů, za bourání Libkovic a severočeských obcí kvůli uhlí, za redukci přírody na peníze a její následný vývoz do zahraničí, jakož i za sveřepé odmítání vidět a uznat jakékoliv ekologické problémy a snažit se je účinně řešit (viz pověstný Klausův článek Jarní procházka, v němž už tehdy tvrdí, že k žádnému ničení české přírody a krajiny nedochází).

O energetice se lhalo už tehdy, což je dobré si připomenout. Profesor Klaus nám před dvaceti lety jako tehdejší předseda české vlády v televizi u tabule vysvětloval, jak je dostavba jaderných reaktorů v Temelíně výhodná i nezbytná: abychom předešli výpadkům v dodávkách elektřiny, abychom se obešli bez severočeského uhlí a abychom udrželi nízké ceny elektřiny.

Zpětně vidíme, že šlo o nejdražší projekt v historii ČR, s mnohonásobnými skluzy termínů dostavby a prodražený o mnoho desítek miliard korun. Od spuštění elektrárny v roce 2000 se ceny elektřiny zdvojnásobily a vyvážíme podstatně víc elektrického proudu, než kolik ho JE Temelín vyrobí. Severočeské elektrárny kouří dál, státní akciová společnost ČEZ se chystá jejich životnost dál prodlužovat a kvůli pokračujícímu drancování uhlí mají padnout další severočeské obce – Černice a Horní Jiřetín, možná i město Litvínov.

Václav Klaus nás ale nepodváděl jen v energetice a jeho přezíravý postoj k ochraně přírody se ukázal být jen jedním z mnoha projevů zvrácené ideologie, která povyšuje sobecký zisk nade vše ostatní a odmítá jej nechat omezovat morálkou nebo regulací. Činy a myšlenky, za něž si Klaus a Dlouhý vysloužili v roce 1993 Ropáka, daly naší nové vlasti hrozný základ, který pak Klaus dalších dvacet let v české vrcholné politice úspěšně rozvíjel a prohluboval.

Kvůli Václavu Klausovi a principům, které naší nové republice od počátku vštěpoval – a také vinou naší neschopnosti se jim účinně postavit – máme dnes vyrabovaný stát, ve kterém je hodnota všeho redukována na cenovku a cokoliv je tím pádem na prodej: od přírody a krajiny přes veřejné služby a akademické tituly až po spravedlnost, pravdu a dokonce i naši vlastní minulost.

Jedním z pilířů tohoto systému je neviditelnost. Posvátná neviditelná ruka trhu hrabe, problémy okázale nikdo nevidí, při podvodech a krádežích se především nesmíme nechat vidět a nachytat.

Náš ropácký stát proto napravíme teprve tehdy, až ukončíme prokletí neviditelnosti. Až uvidíme Ropáky coby ropáky, až uzříme problémy v jejich souvislostech a až se padouši nebudou moci skrývat. A hlavně, až my sami přestaneme být se svými názory a požadavky neviditelní a překonáme svůj strach se veřejně angažovat.

Glosa byla původně publikována v Deníku Referendum.

V Kodani se v prosinci 2009 odehrál zločin. Nespáchali jej aktivisté, ale státníci. Zatímco ti z místa činu ihned odletěli, ve vězení zůstali přes Vánoce zavřeni angažovaní občané.

Prosincová konference o ochraně klimatu, která vyvrcholila summitem sto dvaceti zemí, skončila strašnou blamáží. Ani po letech vyjednávání a diplomatických příprav tam státníci nedokázali přijmout závaznou, spravedlivou a účinnou dohodu o omezení skleníkových emisí. Jediným výstupem je deklarace stejně prázdná jako řeči politiků, kteří nenašli odvahu postavit se čelem k největšímu problému, kterému lidstvo čelí.

Není příliš velkou nadsázkou toto selhání označit za zločin: proti planetě Zemi, proti miliardám jejích obyvatel, proti lidskosti i na našich dětech a vnucích. K dispozici byla jasná fakta i znalost toho, co je třeba udělat, všechny státy měly na místě nejvyšší zastoupení. Selhali ti, kteří měli mandát, příležitost i úkol rozhodnout.

Záhy poté, co skuteční viníci odletěli svými letadly zpátky domů, rozhodla dánská justice o tom, že čtyři aktivisté Greenpeace zůstanou bez řádného soudu tři týdny ve vězení: přes vánoční svátky i novoroční oslavy, bez návštěv svých partnerů a dětí, bez přístupu k poště, bez knih, s výjimkou tří hodin denně zavřeni v izolaci na samotkách. Minulý týden byli sice propuštěni, avšak stále jim hrozí soud a poté další věznění.

Dopustili se toho, že pronikli na recepci pořádanou dánskou královnou a před účastníky tam otevřeli transparent s heslem „Politici řeční, ale státníci jednají“. Akce proběhla nenásilně, po několika vteřinách se aktéři nechali bez odporu zatknout. Dopustili se ale toho, že vynalézavým způsobem dali najevo svůj názor přímo těm, kterých se týkal a kteří hodovali v izolaci od okolního světa. Pro přítomné státníky to jistě bylo nepříjemné, ještě trapněji se musela cítit dánská policie a ochranka, jež se nechala tak snadno obelstít a na červený koberec uvedla dvojici aktivistů, o nichž se – jak se lze dočíst v policejních protokolech – mylně domnívala, že jde o gruzínského prezidenta a jeho manželku.

Zjevně nepřiměřená reakce dánské justice naštěstí vyvolala vlnu mezinárodního odporu, ve více než dvaceti zemích probíhaly demonstrace před ambasádami, „Kodaňská čtyřka“ se stala hvězdou novinářů a televizních reportérů. A tak poté, co se z dovolených vrátili šéfové příslušných dánských institucí, následovalo urychlené propuštění zadržených.

V Dánsku kauza rozpoutala širokou veřejnou diskusi o tom, že takové zacházení s mírumilovnými aktivisty, kteří se vlastně jen symbolicky domáhali toho, aby zodpovědní představitelé přijali potřebnou dohodu a zabránili obrovským škodám, ukazuje, že je něco vážně v nepořádku. Předmětem ostré kritiky jsou také metody, kdy policisté zadržovali a do vazby v improvizovaných klecích zavírali lidi na ulicích jen proto, že vyvolávali dojem, že chtějí protestovat a dožadovat se svých práv. Řada politiků, právníků a komentátorů se nyní ptá, jak je možné, že tamní demokracie a legislativa už nedokáže rozlišovat mezi nenásilnou demonstrací a občanskou neposlušností na jedné straně a terorismem na straně druhé. Demokracie, která pro své zdravé fungování to první potřebuje, zatímco to druhé musí eliminovat, si přece nemůže dovolit stírat hranice mezi oběma naprosto odlišnými kategoriemi.

Velmi trefně současnou situaci popsal také Kumi Naidoo, nový ředitel organizace Greenpeace. Sám pochází z Jihoafrické republiky a v mládí patřil mezi přední aktivisty boje proti tamnímu apartheidu. Novináře a diplomaty skandinávských zemí upozornil na paradox, že to byly právě skandinávské státy, které se kdysi jako první otevřeně postavily na podporu hnutí za rasovou rovnoprávnost a kritizovaly tehdejší praktiky zastrašování odpůrců režimu a jejich věznění bez řádného soudního procesu – a že nemůže uvěřit vlastním očím, když teď vidí dánskou vládu používat stejné metody.

Je proto nepochybně dobrým signálem, že se v Dánsku debata na toto téma otevřela. Nicméně je zároveň znepokojivé, co všechno je možné i v zavedených a oficiálně uznávaných demokraciích.

Další takový případ, se kterým jsem podrobně seznámen, probíhá druhým rokem v Japonsku. Dvojice aktivistů Greenpeace, která usilovala o ukončení rozsáhlého lovu velryb maskovaného pod oficiální hlavičkou vědeckého výzkumu, přišla na stopu velkému skandálu. Od zaměstnanců velrybářské flotily dostali aktivisté detailní informace o tom, jak členové posádek po ulovení kytovců zvířata naporcují a nejcennější kusy masa potom nasolené posílají svým rodinám v krabicích, oficiálně vedených jako osobní potřeby. Pašování a prodej na černém trhu probíhaly ve velkém, na každého člena posádky připadaly desítky kilogramů masa v ceně mnoha tisíc dolarů. Džuniči Sato a Toru Suzuki fungování tohoto systému zmapovali a aby skandál zveřejnili, na kameru zachytili, jak jednu z beden s kontrabandem odvezli z přístavního skladu, aby ji poté na tiskové konferenci před novináři otevřeli.

Japonská justice však namísto účastníků ilegálního obchodu zatkla aktivisty, provedla razii v jejich kanceláři i domácnostech a uvěznila je. Džuniči a Toru byli následně obviněni z krádeže a porušování poštovního tajemství, po mnohaměsíční vazbě je čeká soud. Mám tu čest, že se s oběma osobně znám, a o to děsivější je moje poznání toho, co všechno je v demokracii možné. Seznámil jsem se s některými specifiky japonského soudního systému: například, že soudce připravuje stání tak, že nejprve nanečisto vyslýchá podezřelé i svědky, vybírá si z jejich stanovisek to, co následně zazní v samotném soudním řízení, zatímco jiné věci pak před porotu nepustí. I díky tomu je prý úspěšnost v usvědčení podezřelých 98 % – pouhá dvě procenta lidí, kteří stanou před japonským soudem, porota osvobodí. Držím oběma přátelům palce a považuji je za velké hrdiny.

Chceme-li měnit společenský systém k lepšímu a mít šanci zvládnout společensko-ekologickou krizi, před níž lidstvo v 21. století stojí – ať už jde o klimatické změny, terorismus nebo erozi demokratických mechanismů, neobejde se to bez aktivní účasti občanů. Sem patří i to, že se stateční lidé odhodlají k občanské neposlušnosti a občasnému překračování stávajících zákonů tehdy, je-li to nezbytné k účinnému nenásilnému protestu nebo k zabránění nesrovnatelně větším škodám.

Doufejme, že si toto myšlení osvojí i občanská společnost u nás. Inspirací nemusí být jen minulí hrdinové jako Mahátma Gándhí, Martin Luther King nebo Nelson Mandela. Návod k tomu, jak řešit aktuální případ uhelné elektrárny Prunéřov II, nám dává třeba i Al Gore, který v souvislosti s klimatickými změnami a spalováním fosilních paliv prohlásil: „Nechápu, proč ještě nevidím zástupy mladých lidí, kteří by blokovali buldozery a bránili stavbě uhelných elektráren.“

Text původně vyšel v Deníku Referendum.

Jan Beránek (1970) už v bouřlivém roce 1989 spoluzaložil Hnutí DUHA a o dva roky později stál u zrodu tehdy ještě Poslední generace. Byl lídrem kampaně proti dostavbě JE Temelín, kterou peticí podpořilo více než 115 tisíc lidí. V letech 1999–2002 vedl národní kancelář Hnutí DUHA, o rok později stanul v čele Strany zelených, odkud po dvou letech odešel pracovat do Greenpeace. V jejich mezinárodní centrále má na starost projekt zaměřený na jadernou energetiku a klimatické změny. Kromě toho řídí českou pobočku energetického informačního servisu WISE a koordinuje iniciativu Stop přehradě. S manželkou Hanou a dětmi Alžbětou, Františkou a Janem žije v Amsterdamu.

Část čtenářů 7G si vás pamatuje jako spoluzakladatele Hnutí DUHA i časopisu Poslední generace. Jak se po bezmála 20 letech od založení Duhy změnil váš pohled na svět?

Vidím život zajímavěji, pestřeji. Když jsem se na gymnáziu odhodlal aktivně bojovat proti nespravedlivosti a nezodpovědnosti — z čehož se Hnutí DUHA záhy zrodilo — vnímal jsem svět zjednodušeně. Nikoliv černobíle, ale černě. Problémy byly vyostřené, boj za lidská práva a ochranu planety nesmírně naléhavý, bylo třeba věnovat mu veškerý čas. Mé vzory, jimiž byli Gándhí a Lennon, jsem si trochu idealizoval. Byl jsem zkrátka v pubertě a měl pramálo životních zkušeností.

Tehdejší perspektivy se mi podařilo překročit, za což jsem životu vděčný. Otevřely se mi nové, fascinující světy: krása umění, rozporuplnost některých mých konzervativních hodnot, hluboká láska, rozmanitost lidských myslí i mnoho životních radostí, jako je třeba chuť dobrého vína. Musím říct, že mnoho důležitých věcí jsem poznal díky lidem, které jsem potkal — a většinou čím vzdálenější byli ekologickému hnutí, tím lépe. Obrovskou školou praktického fungování společnosti, byť velmi draze zaplacenou, byly mé tři roky v čele Strany zelených.

Na druhou stranu mi zůstaly ideály, zásadní věci a výzvy vidím dnes stejně. Buď jsem tedy za dvacet let nezmoudřel, nebo se mně a mým přátelům nějakým způsobem už tehdy podařilo vnímat v zásadě správně. No a pokud jde o svět sám, ten je na tom podstatně hůře než před dvaceti lety.

V čem?

Za ta dvě desetiletí se lidstvo přiblížilo kritické mezi, za kterou se už samovolně rozbíhají nevratné a drastické změny klimatu, nelze vyloučit, že jsme ji právě v tomto období už překročili. Namísto abychom brzdili, jak jen můžeme, pořád ještě stojíme na plynu, a celosvětový objem skleníkových emisí dále roste. Zároveň se zhoršily vnitřní předpoklady naší civilizace k dosažení potřebného obratu, který musí být tím ostřejší, čím déle s ním otálíme. Od roku 1989 obrovsky narostla moc nevolených nadnárodních korporací sledujících krátkodobý zisk a růst, a to na úkor možností demokratických institucí regulovat směr, kterým se úprkem ženeme. Zeslábly zpětné vazby v podobě nezávislých médií. Prohloubila se světová chudoba, zatímco v naší části světa značně narostla osobní spotřeba a lidé zpohodlněli.

Jak se během těch let ne/naplnily vaše původní představy o vztahu české společnosti k ochraně přírody a životního prostředí?

Ty původní představy tedy byly opravdu naivní. V začátcích Duhy jsme si mysleli, že stačí dát lidem informace, vytisknout a rozdat letáky, a svět že se změní. Že když budeme úředníky a politiky konfrontovat s fakty, budou rozhodovat správně. Záhy se ukázalo, že tudy cesta nevede.

Dlouhodobě oponujete představě, že probíhá „jaderná renesance“ neboli znovuoživení jaderné energetiky díky novým typům reaktorů. Není ale — například i vzhledem k vykupování pozemků pro tři nové britské JE, schválení plánů na výstavbu JE v litevském Visaginasu nebo plánované dostavování dvou bloků Mochovců — jaderná energetika opravdu na vzestupu?

Jediný vzestup, který jaderná energetika prodělává, se odehrává v našich představách. Důmyslnou propagandou se průmyslu podařilo ovlivnit mínění o sobě, aniž by se reálně změnil. Důkazem toho je i vaše otázka implikující, že probíhá nějaká jaderná renesance.

To jsou však řeči, dojmy — zatímco fakta mluví jinak. Například loňský rok byl výjimečný v tom, že za celých dvanáct měsíců nebyl spuštěn jediný nový komerční jaderný reaktor. Poprvé od poloviny šedesátých let! Naopak, jeden reaktor byl trvale vyřazen, a letos v lednu další dva. Většina současných projektů v Evropě spočívá v oprašování starých plánů, jako jsou třeba právě reaktory v Mochovcích postavené na sovětském konceptu ze 70. let a bez vnějšího ochranného kontejnmentu — dnes je standardním požadavkem kontejnment zdvojený. Podobně vypadají projekty Černavoda v Rumunsku nebo Belene v Bulharsku. To jsou jaderné zombie, žádná jaderná renesance.

A co příslib vylepšených reaktorů nové, třetí generace?

Většina existuje jen na papíře. Nejdál se zatím dostal francouzský model EPR. První reaktor EPR se buduje ve Finsku a měl být spuštěn letos v květnu, ale stihl nabrat tříletý skluz, takže ještě není ani v polovině výstavby. Jeho cena se už stihla zdvojnásobit, finské úřady evidují dva tisíce defektů a prakticky se všemi hlavními komponenty jsou chronické potíže. Druhý blok pak začali vloni stavět ve Francii, aby napravili jeho reputaci, ale po roce výstavby už mají nejméně šestiměsíční zpoždění a kopírují všechny chyby, které jsme viděli ve Finsku. Namísto výkladní skříně je to naprosté fiasko, vlajková loď jaderné renesance jde ke dnu.

Jaderný průmysl víc než kdy dříve bojuje o holé přežití. Proto se snaží vyvolat představu, že je klíčem ke snížení skleníkových emisí a k energetické soběstačnosti. A to vyhovuje i mnoha politikům. Vezměte si právě Velkou Británii. Tony Blair a po něm Gordon Brown přišli s rétorikou: je to těžká volba, ale jedině oživení jaderné energetiky vyřeší velké výzvy dneška. Jenže to paradoxně žádná těžká volba není, naopak je to pro ně nejsnadnější cesta, jak se vyhnout potřebným změnám. Oni jsou nuceni reagovat na rostoucí paniku kolem klimatických změn a dovozní závislosti. Okázale vyhlásí program stavby nových reaktorů a udělají z nich hlavní pilíř nové energetické koncepce, takže to vypadá, že problém řeší i za cenu nepopulárních opatření. Ve skutečnosti jim to umožňuje nedělat nic a zachovat status quo. Protože teprve za deset patnáct let — tak dlouho to potrvá, než nové reaktory začnou vyrábět elektřinu — se ukáže, že ničemu nepomohly. Ale to už nebude problém těch, kdo dnes rozhodují. A co hůř, už bude pozdě i na přehození výhybky v politice ochrany klimatu.

Zdá se ale, že — nejen pod vlivem Jamese Lovelocka — ve světě i u nás přibývá příznivců jaderné energetiky i v „zelených kruzích“. Jak si to vysvětlujete?

Především nedostatečně kvalitní žurnalistikou a zdokonalenými PR technikami. Když vás vezmu za slovo, najdu v něm větší část odpovědi: přesně jak říkáte, „zdá se“.

Ve skutečnosti jadernou energetiku prosazuje pár stále stejných jedinců. James Lovelock, který tak činil odjakživa, a Patrick Moore, který opustil Greenpeace před pětadvaceti lety a od té doby se nechává platit, aby hájil největší hrůzy, od odlesňování Amazonie přes toxické chemikálie po jadernou energetiku.

Naopak v prosinci 2008 na klimatické konferenci v Poznani vznikla deklarace odmítající jadernou energetiku jako falešnou odpověď na klimatické změny. Podepsaly ji všechny velké mezinárodní ekologické organizace — WWF, Přátelé Země, Greenpeace — a více než tři stovky dalších z mnoha zemí.

Druhá část odpovědi spočívá právě v nových hrozbách. S tím, jak rostou obavy z klimatických změn — a nutno říci oprávněné —, se lidé přirozeně dívají na věci z nového úhlu a jsou připraveni přehodnotit dosavadní vnímání rizik. Přesně na tuto strunu hraje jaderný průmysl. V tísni pak může leckdo dospět k závěru, že cokoliv je lepší než fosilní paliva. Jenže to je iracionální zkrat, který nebere v potaz fakta. Jak ukázala poslední studie Mezinárodní energetické agentury, i kdybychom zvýšili počet jaderných elektráren do roku 2050 čtyřnásobně, snížilo by to skleníkové emise z energetického sektoru o pouhých šest procent! Vedle eskalace rizik a nedozírných důsledků pro světovou bezpečnost by si to vyžádalo tolik investičních prostředků, že by se nedostalo na efektivnější, rychlejší a čistější alternativy. Sázka na jádro tak nejenže není řešením, ale je nebezpečnou překážkou toho, abychom klimatické změny úspěšně zvládli. Podrobněji jsem k tomuto napsal i čísly doložený článek na svém blogu na Aktuálně.cz.

Jaký optimální energetický mix byste si pro Českou republiku, potažmo EU představoval?

Dlouhodobě, v horizontu let 2050—2060, stoprocentně obnovitelný. To také znamená bezuhlíkový a plně soběstačný. Existují výborně propracované scénáře, které ukazují, že i s využitím již dnes zavedených technologií pro využití energie slunce, větru, vody, biomasy a zemské kůry je tento přechod možný. Střednědobě je dokonce ekonomicky výhodný, protože úspory na nákupu fosilních paliv a uranu několikanásobně vyváží počáteční zvýšené investiční náklady.

Jeden z takových scénářů vloni pro Greenpeace vypracovali experti německého Ústavu pro letectví a kosmonautiku DLR. Nazvali jsme jej Energetická revoluce a byl velmi dobře přijat i v zavedených institucích, jako je třeba zmíněná Mezinárodní energetická agentura OECD. Její i naše čísla se skoro přesně shodují v odhadu, kolik mohou obnovitelné zdroje v roce 2050 dodat energie. Rozdíl je v tom, že podle kon-venčních scénářů spotřeba nadále dramaticky poroste, v diskutovaném časovém horizontu na více než dvojnásobek. Naše vize naopak spočívá v masivním zlepšení energetické účinnosti a snížení spotřeby v bohatých průmyslových zemích.

Můžeme se mít stejně dobře jako dnes a srovnatelné kvality života může v polovině století dosáhnout všech očekávaných devět miliard obyvatel naší planety. Ale nesmíme chtít stále víc — takové zadání totiž není řešitelné ani pomocí tisíců nových reaktorů.

Můžete po dvou letech v Greenpeace zhodnotit, čeho jste v protijaderné kampani dosáhli?

Určitě. S jistým zpožděním, ale přece se nám daří reagovat na PR jaderného průmyslu ohledně klimatických změn, energetické bezpečnosti a dalších aspektů. Vypracovali jsme zbrusu novou strategii, která se jeví jako správná — víme, že vedení jaderných firem situaci analyzuje stejně jako my, jen se ji snaží změnit opačným směrem.

V posledních dvou letech se nám podařilo zbrzdit řadu plánů na nové jaderné reaktory, zrušit financování jejich výstavby bankami, odhalit skandály kolem francouzských projektů nebo viditelně komunikovat naše názory na významných mezinárodních fórech. Za velký úspěch považuji také vnitřní posílení naší kampaně. Nyní jsme akceschopní v klíčových rozvojových zemích, kam průmysl upírá své naděje, když se mu nedaří v Evropě a Severní Americe. Letos třeba otevíráme protijadernou kampaň v Indii.

Jaký je hlavní rozdíl mezi prací v tuzemské neziskové organizaci Hnutí DUHA a mezinárodním Greenpeace?

Po praktické stránce v lepších možnostech ovlivňovat dění: mám k dispozici více zdrojů a koordinuji týmy ve dvaceti zemích světa. Rozdíl je ale i v přístupu k politické práci: Greenpeace si uvědomuje, že vedle předkládání řešení je nezbytná přímá konfrontace, přinášení svědectví a osobní akce — teprve to dohromady vytváří dostatečný tlak na změnu a naději na potřebný posun.

Někteří, včetně vás, neziskovým organizacím vytýkají, že ztratily původní étos a staly se standardními a konformními byrokratickými organizacemi. Nepodléhá Greenpeace tomuto trendu také?

Samopohyb ke konformismu je s věkem přirozený u osob i organizací, Greenpeace není výjimkou. Mohu-li ale srovnávat, docela úspěšně tomu vzdorujeme — také díky skvělým lidem, kteří v organizaci pracují. Přicházejí k nám i noví, oslovení právě původním étosem a legendou v tom nejlepším slova smyslu, a jsou tak jejich pokračovateli. Ne že by bylo všechno ideální, ale celkově si myslím, že se nám daří zmíněnému trendu docela dobře bránit.

Lze porovnat prestiž a vliv Greenpeace v západoevropských zemích s českou pobočkou?

Česká pobočka má kratší historii a působí v jiných kulturních podmínkách, proto nelze srovnávat. Mohu ji však hodnotit v prostředí českých ekologických skupin, a v něm si vede obstojně.

Ještě jedno srovnání: informují západní média o jaderné energetice, respektive o Greenpeace objektivněji než u nás?

Mám čerstvou zkušenost s britskými a finskými médii. Je to zajímavý fenomén, kvalita zpravodajství na toto téma se pohybuje v jistých vlnách. Před pár lety probíhala velká diskuse, poté vlády obou zemí rozhodly postavit nové reaktory, novináři to vzali jako hotovou a rozhodnutou věc. Téma přestalo být zajímavé, prostor k polemice takřka zanikl. Ovšem od loňska, když začaly vyplouvat ekonomické, technické i bezpečnostní problémy a skandály francouzských reaktorů, zájem zase roste.

Podobné to bylo u nás v devadesátých letech s Temelínem. Potíž je v tom, že se kvalita a nezávislost médií v českých zemích rapidně zhoršuje. Takže nevím, jestli se lepšího prostoru, a kdy, dočkáme. Nynější nekritický způsob psaní o jaderné energetice v českých médiích je zoufalý — a podepisuje se to na názorech jinak docela rozumných politiků a osobností.

Myslíte, že pokud v budoucnu vláda schválí ČEZ výstavbu nových jaderných bloků, existuje šance obnovit sílu protijaderného hnutí z 90. let?

Viděl jsem nedávno televizní dokument z protestních akcí proti Temelínu z roku 1994: desítky lidí — v dalších letech se z nich staly stovky — odhodlaných k občanské neposlušnosti, podpora obyvatel z okolních obcí, řada tváří dnešních špičkových politiků, upřímný idealismus, zodpovědnost a vědomí potřeby postavit se špatnosti. Vzhledem k tomu, kde se nacházíme dnes, to vypadá jako neskutečný sen.

Šance dospět k něčemu podobnému existuje, ale nepůjde to bez širších změn ve společnosti — včetně kvalitnější novinařiny, oživení pozitivní hodnoty ideálu a přijetí aktivní zodpovědnosti za svět kolem sebe.

Kromě práce pro Greenpeace a WISE ještě od roku 2006 koordinujete iniciativu Stop přehradě. Nakolik nyní hrozí, že na tuzemských řekách vyrostou kvůli takzvaným Plánům oblastí povodí desítky nových přehrad?

Již několikrát se nám podařilo úspěšně intervenovat a tyto plány ovlivnit. Když jsme se tomu začali věnovat, šlo o více než dvě stovky přehrad, beze zbytku převzatých z megalomanských socialistických plánů šedesátých a sedmdesátých let. Skvělý kšeft pro betonářské firmy. Aktualizovalo se jenom zdůvodnění jejich potřeby, tentokrát s odvoláním na klimatické změny.

Díky naší kampani byly vodohospodářské plány výrazně upraveny. Do budoucna již není možné nové přehrady tiše schválit a bez vědomí stovek dotčených obcí je nadiktovat do územních plánů v podobě stavebních uzávěr, což by se bez našeho úsilí stalo.

Zastánci přehrad teď změnili taktiku a snaží se vrátit různými okny a skulinami, ale my je sledujeme. Hrozba trvá, nicméně ať to dopadne jakkoliv, jistě to nebude v takovém rozsahu a tak brutálně, jak ministerstvo zemědělství navrhovalo v roce 2006.

Neobáváte se ale, že hustá síť menších nádrží na pitnou vodu bude v budoucnu pro Česko nezbytností?

Proč bych se měl obávat? Budou-li některé nádrže opravdu potřebné, ať se postaví. Vzhledem k tomu, že klimatické změny považuji za zásadní problém o mnoho déle než české vládní instituce, se tomu rozhodně bránit nebudu. Co jsem ale zatím viděl v návrzích, byly jen desítky let staré technokratické plány v novém kabátku, které ani z hlediska kompenzace klimatických změn zkrátka nedávaly smysl.

Na veřejném projednávání jsem prohlásil, že jsem připraven ustoupit a výstavbu nezbytných nádrží podpořit, pokud uvidím, že česká vláda a instituce berou klimatické změny opravdu vážně, nikoliv jen jako zástěrku. To mimo jiné znamená, že začneme jako stát výrazně snižovat skleníkové plyny už v nejbližších letech. Není legitimní o sto šest přikládat pod kotlem, a pak s odvoláním na veřejný zájem likvidovat desítky nebo i stovky obcí, protože se udělalo příliš horko.

Do roku 2005 jste byl předseda Strany zelených. Co považujete za největší chybu, které jste se v této pozici dopustil?

Pouštěl jsem se do podniku, který nebyl dostatečně zajištěný — obrazně řečeno jsme vykrváceli a byli vyhladověni. Podcenil jsem odpor struktur, na něž projekt strany usilující o změnu systému narazí. V některých rozhodujících chvílích jsem byl také málo rázný, choval jsem se příliš jako beránek. Přecenil jsem například ochotu Martina Bursíka hledat dohodu a uzavřít kompromis. Ukázalo se opakovaně, že on lidi jiných názorů prostě musí z vedení strany nejen odstranit, ale také je pokud možno osobně zničit.

Přesně totéž říkali oponenti vašeho tandemu s Jakubem Patočkou…

O jakém tandemu to mluvíte? Jsou mýty, které sice neodrážejí skutečnost, ale přesto se stanou zažitými schématy. Tohle je jeden z nich. Jakub je můj blízký přítel, v mnohém se shodneme, ostatně nikoliv náhodou jsme společně založili a deset let vedli Hnutí DUHA. Ale stejně dlouhou dobu už jdeme každý svou cestou, řadu věcí vidíme odlišně. Ve Straně zelených demokraticky rozhodovaly volené orgány, většiny předsednictev se Jakub neúčastnil ani jako host, ostatně měl dost svých starostí v rodině i s Literárními novinami.

Další takový mýtus se týká mých údajně nedemokratických praktik. Jsou to nesmy-sly a snad to mým někdejším kritikům po zkušenosti s Bursíkem dochází, ale vydalo by to spíš na samostatný rozhovor. Asi by stálo za to někdy ty věci písemně shrnout, alespoň jako záznam, menšinový pohled pro případné zájemce.

Tedy stručně: jaké nesmysly máte na mysli?

Například jsem jako předseda usiloval, a to úspěšně, pouze o vyloučení dvou členů: Emila Zemana a Dalibora Vachulky. Stáli za mnohamilionovými machinacemi a zadlužením stany v dřívějších letech. Je příznačné, že Martin Bursík pak s nimi za mými zády jednal, protože proti mě hledal spojence za jakoukoliv cenu.

Republiková rada, tehdy padesátičlenný reprezentativní orgán strany, také hlasovala pro napomenutí několika členů, kteří v rámci evropské volební kampaně veřejně napadali naši stranu a vyzývali k volbě jiných kandidátek. Existuje nahrávka z jednání s touto vnitrostranickou opozicí, je pořízená se souhlasem všech účastníků. Jako předseda jsem jim nabízel splněních všech požadavků výměnou za to, že utlumí své veřejné vystupování před volbami. Odmítli.

Také jsem prý zakládal fiktivní organizace a nabíral mrtvé duše — ve skutečnosti byla zpochybňována jediná stranická pobočka v Novém Městě, tito fiktivní lidé pak dva roky odváděli většinou práce v kraji Vysočina, jedna údajně mrtvá duše dokonce pracovala jako celorepublikový organizátor kampaně do evropských voleb.

No a pak byl svou základní organizací vyloučen Milan Horáček. Její schůze tak ale rozhodla navzdory mému naléhání a intervencím. Už se mi nepodařilo zvrátit nahromaděnou frustraci stranických kolegů z toho, že Milan Horáček ignoroval pravidla demokratického rozhodování, choval se jako říšský protektor a ve snaze diktovat, jak má rozhodovat vedení strany (do kterého mimochodem odmítl kandidovat), nevybíravě vyhrožoval třeba i členům předsednictva.

Na nedávném vládním angažmá SZ nenacházejí mnozí dosavadní sympatizanti takřka nic prospěšného. Dokážete něco alespoň mírně pozitivního najít vy, důsledný kritik současného vedení SZ?

Ale ovšem, uhájení bezzásahových zón v Národním parku Šumava, například. Jenže tragických kompromisů — vlastně ani ne kompromisů, ale úplného popření volebního i politického programu — bylo tolik, že zcela vymazaly dílčí úspěchy. Strategické chyby a strukturální vady dnešní Strany zelených považuji z hlediska dlou-hodobého a systémového vlivu zelené politiky za zničující. Dost možná, že potrvá celou další éru, než zelená politika u nás dostane další šanci.

Na konci 90. let se říkalo, že snaha prosadit ekologické reformy a zelený program skrze zavedené strany se ukázala jako nereálná. Na konci nultých let jsme v situaci, kdy je zelené politické hnutí rozštěpené na Stranu zelených, její frakci Demokratickou výzvu, Demokratickou stranu zelených a hnutí Zelení. Jak z toho ven? Zakopat válečné sekery, jestli je to vůbec možné, nebo se pokusit znovu „kultivovat“ velké strany?

V danou chvíli nacházím největší možnost ovlivňovat veřejné dění z pozice občanského sdružení, povzbuzovat k aktivitě jednotlivce a vyvíjet tlak na politické strany zvenčí. Zároveň má smysl udržovat síť podobně smýšlejících lidí a zvolna budovat nové politické hnutí.

Vrátíte se někdy do stranické politiky?

Je to možné. Nebylo by to ale kvůli osobní zálibě v politice nebo snaze se rehabilitovat, ale kvůli potřebě kvalitní zelené politiky samotné. Myslím, že bez změny systému a způsobu politiky nemá naše civilizace šanci zvládnout problémy, před nimiž stojíme. A za to cítím zodpovědnost, protože normálně bych radši pěstoval jabloňový sad, choval v něm ovce a včely, četl knihy a věnoval se fotografování.

Když teď hodně jezdíte po světě, nechybí vám klid vaší venkovské (bezmála) samoty v Chytálkách?

Chybí. Mám ale svoji vlast rád a určitě se tam vrátím.

Vzhledem ke globálnímu záběru Greenpeace také patrně čas od času létáte. Nemáte výčitky z „tloustnutí“ své ekostopy?

Ovšem, protože právě létání mne velmi zlobí. Dnes lidé cestují i z Prahy do Amsterdamu letadlem, aniž by museli — a už se bere jako normální létat na každou dovolenou kamsi do exotických míst! V Greenpeace je zakázáno létat na krátké vzdálenosti a já dávám přednost vlaku všude, kam se dá dojet po kolejích do čtyřiadvaceti hodin — to pokryje velkou část Evropy.

Ale vzhledem k tomu, že vedu globální projekt, musím někdy cestovat i na jiné kontinenty. Jedná se o dva nebo tři daleké lety ročně, jejichž dopad odhaduji na zhruba šest tun oxidu uhličitého. Na druhou stranu žije naše rodina dosti skromně. V pětičlenné domácnosti spotřebujeme ročně 1500 kilowatthodin elektřiny, tady v Nizozemí máme smlouvu s dodavatelem zelené elektřiny, dodávané stoprocentně z větrných turbín. V Česku jsme topili dřevem, tedy bez negativního vlivu na klima. Tady pálíme zemní plyn, kterého spotřebujeme méně než dva tisíce kubíků ročně — to představuje méně než jednu tunu oxidu uhličitého na osobu. Aniž bych na to hřešil — své cesty pečlivě zvažuji — naše rodina i s mými cestami zatěžuje klima asi polovinou toho, co je český průměr.

O vašich dětech je známo, že v Amsterdamu chodí rády do školy. Čemu by se mohlo české školství od holandského přiučit?

Ono by stačilo, aby konečně začalo následovat tři sta padesát let staré metody českého učitele Jana Amose Komenského. Tady v naší škole na prvním stupni trvá výuka od půl deváté do půl čtvrté, a přesto se tam děti nenudí, po škole a učitelích se jim stýská i o prázdninách. Neznámkuje se, děti se do výuky velmi aktivně zapojují, úkoly řeší samostatně v malých skupinách — učitel jim jen ukazuje cestu, povzbuzuje a chválí. Funguje to výborně.

A na závěr ještě naši tradiční otázku: V jaké společnosti teď, téměř 20 let po Listopadu, podle vás žijeme?

Ve společnosti, z jejíž elity prakticky vymizel ideál, porozumění pro hodnotu solidarity a oběti — to vše se dokonce stigmatizuje jako něco nežádoucího, podivného, směšného. Podívejte se na politickou reprezentaci, copak je tam někdo inspirující, se zajímavou vizí, schopný prolamovat zaběhnutá schémata, vést podnětnou diskusi? To mohla a měla být role pro Stranu zelených, kdyby ji Martin Bursík neurval pro svůj pragmatický výtah do vlády.

Je to tím obtížnější, čím zoufalejší je úroveň médií, která jsou pro kvalitu takové debaty potřebná. S údivem jsem nedávno shledal, jaké podnětné texty se u nás tiskly v šedesátých letech a jaké vysoce intelektuální spory, například Václava Havla a Milana Kundery, vyvolávaly mezi lidmi odezvu a reakce.

Nechci působit jako staromilec skuhrající na poměry, ale zájem a ochota lidí uvažovat o tom, kam směřujeme, co chceme, co prospívá a co škodí, a postavit se za dobrou věc byla před dvaceti lety na výrazně lepší úrovni, než je dnes. Od roku 1989 jsme využili svobody k tomu, že jsme se ještě více vzdálili kvalitě dialogu i nadějím na lepší život, které jsme měli v roce 1968. Příliš mnoho věcí se dnes řídí osobním pragmatismem kombinovanými se ztrátou trpělivosti a pokory. Za úspěšný život se vydává sběr zábavných zážitků, materiálního bohatství a moci.

Zároveň věřím, že se věci zase otočí. Jen se bojím, že oživení ideálů a hodnot přijde teprve s těžkými turbulencemi a globální krizí, na niž máme zaděláno a do které se bezhlavě řítíme. Mluvím nejen o krizi ekologické, způsobené klimatickými změnami, ale i společenské plynoucí z oslabení kulturních institucí a antagonizující globální politiky. Nevím, jestli to přečká naše civilizace, ale pevně doufám, že to přispěje k obnově lidství. V tom je naše velká naděje.

Rozhovor připravil Vít Kouřil. Publikoval jej časopis Sedmá generace.

Už je to tady zase, přestal proudit ruský plyn. Z reakcí politiků a médií to vypadá, že jsme opět zaskočeni, ačkoliv stejná situace nastala přesně před třemi lety. Představa vymrzlých a temných domácností působí tísnivě, ale jak tomu můžeme předejít?

Oficiální energetická koncepce České republiky sice označuje „nezávislost na cizích zdrojích energie“ za „základní prioritu“, jenže odpověď nenabízí. Přesněji řečeno: platná státní politika prostě s dalším zvyšováním dovozů energie a priori počítá. Vládní experti zpracovali celý vějíř scénářů, ty se ale liší jen kosmeticky a nabízí volbu mezi růstem závislosti z dnešních dvaačtyřiceti procent na osmapadesát, na čtyřiašedesát nebo na sedmdesát procent spotřeby energie v roce 2030. Máme tedy úředně naplánováno své postavení ještě zhoršit.

Zádrhel je ovšem už ve vstupním zadání, že naše hospodářství a poptávka po energii mají bobtnat stále dál a dál. Není tedy jen chyba úředníků, kteří se prostor pod stoupající křivkou snaží vyplnit dalšími jadernými reaktory, rozšířením těžby uhlí, dovozem více plynu, dovozem více ropy – a i to všechno dohromady je nakonec stejně málo.

Pozoruhodným vedlejším důsledkem plynové krize, jemuž je třeba věnovat náležitou pozornost, se stalo volání po jaderných reaktorech. Premiér Fico sice jistě může Evropské unii i mezinárodním smlouvám navzdory nastartovat vysoce rizikové a již vyřazené bloky v Jaslovských Bohunicích, ale akutní nedostatek plynu tím nevyřeší. Elektřina není plyn, používá se jinde, jinak a k jiným účelům - stejně tak by nám nepomohla hromada uhlí ve sklepě, kdybychom měli v náklaďáku prázdnou nádrž.

Jaderná propaganda však před námi skrývá další podstatný problém: i jaderné elektrárny znamenají vyšší závislost na dovozech ze zahraničí, v našem případě opět z Ruska. Žádná z našich zemí není schopná vyrábět jaderné palivo do reaktorů, protože jde o mimořádně technologicky náročný proces. Konkrétně pro sovětské jaderné reaktory typu VVER 440, které mají v Bulharsku, v Maďarsku, na Slovensku a u nás stojí v Dukovanech, existuje na světě jediný a monopolní dodavatel paliva – ruská firma TVEL. Pro temelínské reaktory typu VVER 1000 se firma Westinghouse snažila vyvinout palivo více než deset let, avšak její palivové proutky se kroutily, praskaly a ohrožovaly provoz elektrárny. ČEZ proto počínaje letošním rokem začíná nakupovat palivo pro Temelín rovněž od ruské firmy TVEL.

A je tu ještě jeden zádrhel. Leckdo možná žije v přesvědčení, že české strojírenství nám umožňuje alespoň část jaderných technologií zajistit od domácích dodavatelů. Inu – firmy Škoda jaderné strojírenství, Škoda hutě a Škoda kovárny jsou už tři roky pod kontrolou impéria Gazpromu. Znamená to, že i za nitky „našich“ jaderných elektráren může tahat Putin, jak se mu zachce. Urputná snaha slovenské vlády za každou cenu dostavět dva reaktory sovětského typu v Mochovcích, aby tak údajně snížila závislost státu na Rusku, tak patří na jeviště nějakého hodně absurdního dramatu.

Kudy z plynové pasti ven? Přiznejme si otevřeně, že obří jímky, do kterých si můžeme napumpovat zásobu plynu na dva, možná tři měsíce, nejsou hodny označení strategických rezerv. Stačí držet potrubí přiškrcené čtvrt roku, a už budeme na kolenou.

Zdravý rozum radí, když něco nemáme a nedokážeme si to spolehlivě obstarat, abychom se naučili to nepotřebovat. Zní to možná staromódně, ale je to spolehlivé: pěkně žít a vycházet s tím, co máme k dispozici a pod svou kontrolou. Pokud jde o energii, není toho zas tak málo.

Rozličné studie odhadují, že potenciál obnovitelných zdrojů využitelný se stávajícími technologiemi v České republice by dokázal pokrýt polovinu naší současné spotřeby energie. Ke zhruba stejnému závěru docházejí i čísla Mezinárodní energetické agentury v celosvětovém měřítku. Jsou to zdroje čisté, domácí, nevyčerpatelné – a ve srovnání s fosilními i jadernými projekty začínají být i ekonomicky konkurenceschopné.

Naléhavých důvodů pro útlum spotřeby plynu, ropy, uhlí i uranu je více. Klimatickými změnami počínaje, přes rychle mizející zásoby nerostných zdrojů, po rostoucí závislostí na jejich dovozech konče. Teď jde jen o to, zda dokážeme vystačit s polovinou energie oproti dnešku. Spolu s potenciálem úspor to ani nemusí znamenat snížení životního komfortu – pro začátek stačí přestat toužit po stále větší materiální spotřebě. Ačkoliv trocha uskrovnění by kvalitě našeho života patrně prospěla.

Protože kdo chce pořád víc a všechno hned, zpravidla skončí jako Otesánek: s rozpáraným břichem.

Text byl původně publikován v Literárních novinách.

Mám rád nukleární fúzi. Elegance této jaderné reakce, při které se spojí dva protony, aby daly vzniknout héliu a uvolnily množství energie, mne okouzlila přibližně ve stejné době jako půvab prvních dívek, s nimiž jsme se navzájem nemotorně dvořili.

Chodil jsem tehdy do sedmé třídy základní školy a seznámili jsme se – s tou fúzí myslím – díky paní Holíkové, která vedla Klub mladých astronomů na brněnské hvězdárně. Určitě i pod vlivem vůní a tajemně nutkavé nálady vlahých večerů na Kraví hoře se astronomie stala mým životním zájmem. Kvůli ní jsem se pak přihlásil na studium fyziky a absolvoval zde několik semestrů, než mne pocit zodpovědnosti ke světu a nové příležitosti po roce 1989 přiměly věnovat většinu svého času jiným problémům (tento vědní obor mne však dodnes velice zajímá a přitahuje).

Fúze je zdrojem zářivé energie hvězd včetně našeho slunce. Bez ní bychom nepřežili, ale ani nevznikli: jsme recyklovaným odpadem této jaderné reakce! Atomy těžší než vodík, z nichž jsme složeni my i věci, které nás obklopují, totiž vznikly protonovou fúzí v nitrech předešlých generací hvězd; ty pak vzniklý „popel“ na konci svého života vyvrhly do nekonečného prostoru, aby se, oblíbenými slovy Arthura Clarka, po myriádách let postupně zase zahustil a vytvořil náš svět. No nemilujte pak fúzi!

Jsou ale i další ctitelé fúze. Někteří z nich se patrně svým citem nechali unést víc, než je zdrávo. Mám na mysli proroky toho, že jakási její umělá napodobenina se možná za padesát let nebo sto let stane „nevyčerpatelným zdrojem energie, která spasí lidstvo“, jak praví jeden z článků publikovaných nedávno v České republice. Nasytí prý naše potřeby, vyřeší problém klimatických změn i omezených zásob fosilních paliv a uranu, umožní nám vyrazit k dalším planetám, dobýt a osídlit vesmír. Jak vzrušující může být pro někoho představa, že se lidstvu podaří spustit, ovládnout a komerčně využít fúzi přímo na Zemi!

Taky se snažím pomáhat lidem a přírodě a vím, že není potřeba čekat padesát nebo sto let na zázrak, který dost možná ani nenastane. Jeden fúzní reaktor už máme - nejmenuje se ITER, ale Slunce. Ať už to byl záměr stvořitele nebo šťastná shoda okolností, měli bychom si přiznat, že něco tak geniálního prostě nesestavíme.

Reaktor jménem Slunce má zásoby paliva na miliardy let, a to i přes to, že vyzařovanou energií z našeho pohledu nehorázně plýtvá: na Zemi jí dopadá nepatrný zlomek, jenže i ten mnohotisíckrát převyšuje veškerou spotřebu lidstva. Nerezaví, neselhává, nevyžaduje údržbu, nesmrdí a ani Putin mu nemůže zatočit kohoutkem. Radioaktivní zplodiny jsou sto padesát milionů kilometrů daleko a nehrozí, že by kontaminovaly vodu našich dětí nebo že by nám je teroristi nastražili do metra. A ještě nám každý den předvádí romantické scenérie, na které lze hledět v tichém úžasu. To všechno je pro každého zadarmo – a možná právě to komusi nedá spát.

Vědci chtějí z veřejných rozpočtů desítky miliard dolarů na to, aby postavili první prototyp fúzního reaktoru. I největší optimisté z nich přiznávají, že jeho praktické využití bude možné nejdříve po roce 2050. To proto, že je potřeba například zvládnout způsob, jak udržet mnoho milionů stupňů horké plazma mezi supravodivými magnety.

Mám praktičtější a užitečnější nápad. Stačí, aby naši vědci a inženýři zdokonalili způsoby, jakými můžeme zachytit a využít energii, která k nám v obrovském nadbytku proudí z reaktoru v nitru Slunce. Když si troufají na umělou fúzi, tohle pro ně musí být hračka.

Rozhovor, který vedl Antonín Pelíšek, publikovalo jihočeské vydání deníku Mladá Fronta v roce 2008.

Jan Beránek, Greenpeace International, Ottho Heldringstraat 5, Amsterdam – stojí na zelené vizitce. Vysoký štíhlý muž v obleku ani trochu nevypadá na to, že se počátkem devadesátých let minulého století přivazoval řetězy před vchod do Jaderné elektrárny Temelín. Na klopě saka se mu leskne zlatý odznáček hnutí Greenpeace. „Mám besedu se studenty v Českých Budějovicích, ale podobné akce nedělám často." usmívá se. Je jediným českým zástupcem v ústředí Greenpeace v holandském

Amsterdamu, kde žije s rodinou už rok a půl.


Máte tři malé děti. Nejstarší dceři je jedenáct a nejmladšímu synovi pět a půl. Jak se žije mladé rodině v takovém městě?

Nejsem v Amsterdamu prvně, spíš si zvykají děti a žena. Jsou u mě od loňského září, to znamená, že děti mají za sebou první školní rok.

I nejmladší syn?

V Holandsku je škola povinná od čtyř let. První a druhá třída jsou spíš přípravné, něco na způsob naší mateřské školky. V učebně mají třeba pískoviště. Vybrali jsme mezinárodní školu s anglickou výukou. Jsou v ní děti ze všech kontinentů.

V čem spočívá vaše práce?

Mám na starosti projekt zaměřený na jadernou energetiku v rámci kampaně, která se věnuje klimatickým změnám. Ty jsou pro nás nejdůležitější téma, celá organizace na ně věnuje až dvě třetiny prostředků. Pracujeme ve čtyřech blocích: Ukončení výstavby uhelných elektráren, které mají největší podíl na emisích kysličníku uhličitého, a propagaci energetické revoluce. Dále máme scénář, jak do roku 2050 vyměnit mix zdrojů energie tak, aby světové imise skleníkových plynů klesly na více než polovinu. Kampaň je zaměřená i na automobilový a letecký průmysl, což je nejrychleji rostoucí oblast znečištění. Čtvrtý sektor se věnuje jaderné energetice, kterou chceme zastavit.

Jakou nabízíte variantu za tyto elektrárny?

Obnovitelné zdroje. Odborné publikace ukazují, že mají potenciál snížit skleníkové plyny oproti jaderné energetice více než čtyřikrát.

Povězte mi ještě něco o vaší práci v Amsterodamu.

Jsme globální organizace s kancelářemi v osmadvaceti zemích světa. Pracuji v ústředí, kde se snažíme korigovat aktivity třeba v otázce klimatických změn, ochrany velryb nebo pralesů. Takové věci se nedají řešit na úrovni jednotlivých zemí. Na ústředí je asi sto dvacet zaměstnanců, z České republiky jsem tam jediný. Je to asi desetina lidí z celé organizace. Jedna z našich poboček je i v České republice. K tomu máme asi 2,8 milionu příznivců, kteří nám na činnost přispívají.

Jsou to bohatí sponzoři?

Vůbec ne. Naše politika vyplývá z potřeby nezávislosti. Abychom nebyli obviněni, že za někoho takzvaně kopeme. Zásadně nebereme peníze od vlád nebo od státních dotačních programů. Ani od firem nebo jiných organizací. Hospodaření je založeno na drobných darech od jednotlivých fyzických osob. Třeba v Česku je to dvacet tisíc členů, kteří měsíčně platí až sto korun. Někteří jednotlivci dávají i víc. Nikdo z nich nám ale nediktuje, co máme dělat.

Prohlašujete, že při dnešním životním stylu civilizace zanikne. Nepřipadáte si někdy jako svědci Jehovovi?

Osobně si tak nepřipadám. To ale musí hodnotit člověk z venčí. Vnitřně jsem hodně spokojený, protože úroveň třeba vědecké práce u nás je špičková. Spolupracujeme s předními světovými odborníky. Jsem přesvědčený, že prezentujeme věci, které jsou mnohem víc fundované, než vidíme třeba na politické scéně. Zvláště v České republice se používají populistické argumenty podpořené dílčími zájmy.

Vždycky si vás spojuji s jižní Moravou a Brnem. Podobně jako další ekologické aktivisty. Je to jen souhra náhod, že jsou ekologové z Moravy?

Na jižní Moravě žiju a v Brně jsme zakládali s přáteli Hnutí DUHA s Jakubem Patočkou v roce 1989. V prvních letech sc k nám dávali hlavně lidé z Brna nebo Jihomoravského kraje.

V roce 1989 jste museli být ještě ilegální organizací.

Rok jsme fungovali v podzemí. Chtěli jsme něco dělat pro životní prostředí, začali jsme v Českém svazu ochránců přírody. To byla vedle Brontosaura jediná organizovaná možnost. Jenomže tam se všechno bralo jen formou zábavy a her. Když jsme chtěli dělat něco opravdového, tak nás vyloučili pro velkou aktivitu. Řekli jsme si, že si založíme organizaci vlastní.

Zažil jste dokonce i epizodu ve špičkové politice. Jak jste se tam cítil?

Do roku 2003 jsem byl v Hnutí DUHA, z toho tři roky jako ředitel. S kamarády jsme se potom pokusili o reformu Strany zelených, která byla v té době strašně prolezlá estébáky a nacházela se doslova v troskách. Do roku 2005 jsem byl jejím předsedou. Pak nás odstranili a dostal jsem nabídku od Greenpeace, kde jsem nejdříve rok a půl pracoval pro střední a východní Evropu.

Odešel jste po souboji s Martinem Bursíkem. Něco vám přečtu: Strana zelených vyslovila důvěru Ivanu Langerovi, který navzdory svému mandátu provádí čistky ve vedení policie. Strana zelených vyslovila důvěru Sašovi Vondrovi, který prosazuje vybudování americké raketové základny. Obsah trojkoaliční smlouvy, podepsané předsedou Bursíkem, znamenal úplný rozchod se zeleným programem...

To jsou moje slova před třemi lety. Pořád se potvrzují, i když to někdo může brát jako zaujatý názor. Zůstávám jako řadový člen strany, ale u Greenpeace toho mohu ovlivňovat víc. I když mě napadá, že i to je určitá politická práce založená na konceptech státních politik a obhajování témat v parlamentech.

U zrodu Hnutí DUHA vás bylo několik mladých nadšenců. Teď besedujete se studenty. Jak hodnotíte dnešní mladé lidi podle jejich zájmu o ekologii?

Aktivní zájem o toto téma mělo při besedě na českobudějovické pedagogické fakultě asi šest studentů. Problém je ale v celé společnosti. Potvrzují mi to i kamarádi, kteří někde učí. Mladí chtějí všechno hned a zajímají je hlavně peníze a konzum. Navíc je k tomu nutí i systém. Berou si půjčky na bydlení, ty pak musí splácet a nemohou se věnovat dobrovolné činnosti. Pokud to srovnám s devadesátými lety minulého století, je ochota angažovat se zadarmo výrazně menší.

To odpovídá nedávnému průzkumu MF DNES, podle něhož i mladí lidé sympatizující se Stranou zelených dávají přednost hodnotám, jako je výše platu, majetek, auto.

S tím nelze než souhlasit. Bohužel.

Vzpomínáte ještě na tábory kolem Temelína před patnácti lety?

Určitě. Měli jsme tam stovky lidí. Třeba se zase dáme dohromady. Společnosti se pohybuje od extrému k extrému, teď je kyvadlo hodně vychýlené ke konzumu a spotřebě. To ale není udržitelný stav. Myslím si, že změna přijde hodně brzy, protože ekonomická krize předpoklady pohodlného života otřese. Je otázkou, co nastane potom. Totalitní vlády? Nebo štvanice na ekology, protože se jim připisuje, že právě oni stojí konzumu v cestě? Zároveň přijde i naděje. Lidé budou okolnostmi donuceni se víc zajímat o přírodu i pomáhat si navzájem.

Žijete sám jako ekolog?

Hodně cestuji, ve volném čase fotím. Snažím se co nejvíc jezdit vlakem, auto už delší dobu kvůli poruše nepoužívám. Na Moravě jsme bydleli na polosamotě v rodinném domku. Nemáme televizi a naše pětičlenná domácnost spotřebuje za měsíc sto kilowattů elektřiny - to je čtyřikrát méně než celostátní průměr. Letadlo využívám jen v krajním případě, když musím pracovně do Afriky nebo do Asie.

A v Holandsku?

Pronajali jsme si na pěkném místě malý byt se dvorkem, víc nepotřebujeme. A ani z jednoho platu nemůžeme. Hned za rohem máme park, kde jsou pro děti farmy se zvířaty. V Amsterdamu je spousta parků a dětských hřišť, město o ně pečuje. Dokonce tam dostávají děti zadarmo i občerstvení. Jsou tam široké ulice a domy mají předzahrádky s květinami. Nedávno se nám stalo, že u našeho bydliště dělala místní radnice na toto téma dokonce anketu, souhlasili jsme a město nám takovou zahrádku také připravilo. Tak nějak si představuji správnou komunální politiku.

Greenpeace každý vnímá jako agresivní ekology, kteří zastavují velrybářské lodě a blokují velké stavby. Svého času jste dělal něco podobného u Temelína jako předák Hnutí DUHA. Poutali jste se před vchodem k železnému potrubí řetězy. Bylo to rozumné?

Podobné akce odpovídají naléhavosti situace. Předminulý týden jsme blokovali stavbu uhelné elektrárny v Anglii. Blokády jsou vidět, berou je novináři. Vloni jsme zastavili dopravník uhlí elektrárenské společnosti, která nás pak zažalovala kvůli ušlým ziskům. Soud jsme vyhráli. Byl to průlomový rozsudek. Experti totiž dosvědčili, že daleko větším zločinem je plánovat takové projekty, které ničí klima. Uznali naši obhajobu, že jsme jen bránili ještě větší škodě.

Chystá se dostavba temelínské elektrárny. Připoutal byste se před její branou znovu?

Myslím si, že by se taková akce udělat měla. Samozřejmě ne bez přípravy a snahy ovlivnit dění jinak. Je totiž alarmující, že se na jihu Cech mají stavět za mnoho miliard další dva reaktory, když by ty peníze šly využít jinde. Vím, že se najdou skupiny lidí, kteří nás nazývají teroristy. Podle mě jsou teroristy ti, kteří podporují rozvoj automobilové a letecké přepravy. Narušují tím klima do té míry, že jim lze přičíst statisíce obětí umírajících při hurikánech a záplavách, suchu či nedostatku pitné vody.

Patrick Moore je jméno, které jste dosud nejspíše neslyšeli, ale brzy se navzdory jeho mizivému významu, o něm popíše nemálo novinového papíru. Přijede do České republiky na pozvání prozatím utajeného klienta a v rámci svého pobytu se setká s prezidentem, premiérem a předsedou Senátu. Je to muž, který o sobě říká o sobě, že založil Greenpeace, ale změnil názor. Dnes popírá klimatické změny a obhajuje jadernou energetiku, kácení lesů, genetické manipulace, těžbu nerostů nebo používání toxického PVC. Na první pohled to vypadá jako senzační příběh, s jakým má naše společnost traumatickou zkušenost: v rozletu mládí se člověk nechal unést radikální vizí, později prohlédnul její dogmatismus a dnes objíždí svět a varuje před jejím nebezpečím. Ve skutečnosti je ale smutnou postavou jiného, rovněž rozšířeného českého archetypu: je dobře placeným podvodníkem.

Na Patricka Moora jsem stihl narazit už několikrát, naposledy v létě na východním Slovensku. Nepřijel tam z Kanady obdivovat divoké karpatské lesy ani se rekreovat na Zemplínské Šíravě. Přivezla si ho tam těžební společnost Tournigan Gold, aby jí pomohl přesvědčit veřejnost, že plánovaná těžba uranu šest kilometrů od Košic a kyanidové loužení zlata v Kremnici jsou neškodné a žádoucí projekty.

Takových cest, pod vedením různých medvědářů v podobě firem nebo jimi najatých public relations agentur, už Moore podniknul nepočítaně. Objevuje se tam, kde chce někdo prosadit nějaký kontroverzní projekt, a použije svoji autoritu „spoluzakladatele Greenpeace“, aby zpochybnil kritiku ze strany občanů a ekologických organizací. Média příběh konvertovaného aktivisty milují a věnují mu dostatek prostoru, ale jen zřídka se pokusí proniknout pod povrch. Bohužel tak často jen opakují důmyslně vykonstruované lži.

Na webové stránce společnosti Greenspirit Strategies, kterou založil, o sobě uvádí Patrick Moore, že je spoluzakladatelem Greenpeace. Ačkoliv to není pravda, média jej nejčastěji citují právě jako zakladatele této proslulé ekologické organizace, což jeho tvrzením zjevně dodává autoritu.

U zrodu organizace Greenpeace roku 1969 ve skutečnosti stáli kvakerští manželé Stoweovi a Bohlenovi a novináři Ben Metcalfe, Dorothy Metcalfe a Bob Hunter. Začali organizovat protestní plavbu do vojenské zóny u ostrovu Amčitka v Beringově moři, kde Spojené státy testovaly jaderné zbraně. V únoru 1970 tesař Bill Darnell vymyslel pro jejich iniciativu název Greenpeace.

Teprve 16. března 1971 poslal Patrick Moore dopis, ve kterém se představuje jako student ekologie a hlásí se jako člen posádky. Kopie tohoto historického dokumentu se dochovala, stejně tak jako odpověď Greenpeace. Jelikož zakladatelé sdružení nemusejí psát žádosti o přijetí, v první věci tedy máme jasno: Patrick Moore není zakladatelem, ani spoluzakladatelem Greenpeace.

Po odchodu prvních vůdčích osobností sloužil Moore v letech 1977 – 1979 jako prezident sdružení, ovšem za jeho vedení v organizaci propukly ostré spory, ke kterým přispěl podáním žalob na některé své kolegy. V roce 1979 byl odvolán a roku 1985 zpřetrhal vazby s Greenpeace definitivně, když odešel z poradního orgánu. Následně založil rybí farmu. Podnikání se mu ale nedařilo a na začátku 90. let se vrátil ke svému původním tématu, životnímu prostředí.

Tentokrát se ale postavil na stranu těžařů a obhajoval gigantické holoseče v prastarých lesích Britské Kolumbie. Byl tehdy zaměstnán na plný úvazek jeho ředitel a konzultant „British Columbia Forest Alliance“, která sice vystupovala jako autentické sdružení, ale za jejím vznikem stála public relations agentura Burson-Marsteller. Je prokázáno, že na svoji činnost získala asi dva miliony dolarů od různých lesnických a těžařských firem.

V roce 2000 Moore podniknul cestu do brazilských pralesů, aby následně ujistil veřejnost, že žádné odlesňování nehrozí. Deníku New York Post 31. května téhož roku řekl: „Výzvy k záchraně deštných pralesů se nezakládají na vědeckém poznání. Jsou prostě zásadně mylné. Zjistili jsme, že pralesy jsou z devadesáti procent nedotčené. Viděli jsme to z letadla, mluvili jsme s tamními úřady, vyhodnotili jsme satelitní snímky celé oblasti. Je to nejzdravější lesní porost na Zemi. Balamucení o tom, jak závratně mizí, je zkrátka vědecky chybné.“

Během více než dvaceti let antiekologické propagandy se Patrick Moore stihl zastávat kontroverzních těžebních projektů, biotechnologií, jedovatých chemikálií jako PVC a dioxinů, vybíjení velryb a tuleňů, ropných tankerů i jaderného průmyslu. Od roku 2005 figuruje v nabídce agentury Global Speakers Agency, která za jeho vystoupení požaduje honorář ve výši 10 000 až 25 000 dolarů.

Nyní přijíždí lhát do České republiky a je proto na místě varovat naši veřejnost předem. Bob Hunter, historicky první prezident Greenpeace, označil Moora za Jidáše ekologického hnutí. Faktem ale je, že Jidáš dostal zaplaceno jen jednou a zavalen výčitkami svědomí se poté oběsil. Patrick Moore dostává zaplaceno za každé své číslo a vypadá to, že se ani nestydí.

Text byl původně publikován v Literárních novinách.

Na tento článek navazuje další text, publikovaný po několikadenní návštěvě Patricka Moora v ČR.