Proměny Strany zelených

(ve zkrácené verzi otištěno v Právu 23. 9. 2005)

Je takřka jisté, že Stranu zelených čeká po víkendovém sjezdu proměna. Nebude to poprvé v její patnáctileté historii, ale bude patřit mezi ty zásadní. Co od ní můžeme čekat?

Poslední výraznou změnu podoby českých zelených se nám s kolegy podařilo prosadit v roce 2003 v rámci hnutí usilujícího o obrodu strany a její očištění od funkcionářů, kteří svoji schopnost prokazovali mnohamilionovými machinacemi v hospodaření, zatímco strana zůstávala politicky nedůvěryhodná a programově pustá. Za poslední dva roky se tak podařilo vyjasnit a řešit staré obrovské dluhy, vystavět akceschopnou celostátní strukturu, vtisknout jí program Vize ekologické demokracie, která přilákal stovky nových členů. Strana se výrazně profilovala v evropských volbách, preference vzrostly z jednoho či dvou na dnešních 3 až 4 procenta a zelení na podzim 2004 vydobyli se svým kandidátem Jaromírem Štětinou první křeslo senátora a první mandáty v krajském zastupitelstvu: dva na Jižní Moravě.

Přesto tyto úspěchy bylo ale čím dál jasnější, že hlavního protivníka mají zelení sami v sobě. Olomoucký sjezd před rokem do čela zvolil jak zástupce nového vedení, tak i opozice v naději na spolupráci a vyřešení vnitřního konfliktu.Opozice ale namísto přijetí opakovaných nabídek ke smíru stranu dále polarizovala.

Jedním z rozhodujících důvodů mého rozhodnutí pro vstup do politiky byla krajní nespokojenost s úrovní domácí politické kultury a snaha o vytvoření slušnější alternativy. Proto těžce nesu pomluvy, plytké politikaření a účelová spojenectví, jaké se i ve Straně zelených stávají pro některé lidi normou; tím hůře, že se jejich strategie jeví jako úspěšná. Můj vyzyvatel Martin Bursík se spolčuje i se starými strukturami, zodpovědnými za katastrofální hospodaření strany ještě před několika lety, a dokonce opakovaně kritizuje podání žaloby proti lidem, kteří v roce 2002 neoprávněně vyplatili téměř dvoumilionový dar jednomu z členů tehdejšího předsednictva. Tomu, kdo je loajální, se toleruje se násilí na ženách.Politický styl, který nastupující vedení Zelených uplatňuje na cestě k moci, si nezadá s tím, co se děje v parlamentních stranách a co podstatnou část veřejnosti na politice právem odpuzuje. Zelení tím podle mne ztrácejí nejdůležitější prvek své identity .

Chápu ale, že při pohledu zvenčí je velmi obtížné vnitrostranické spory rozmotávat, tím spíše, že se z nekalostí všichni obviňují navzájem. Rozdíly v pojetí zelené politiky lze ale ilustrovat i doufám srozumitelnějšími příklady, kterými je program a volební strategie.

Jsem přesvědčen, že právě Zelení se nemají bát kontroverzních témat a jejich netradičního uchopení, do jisté míry provokovat a čeřit usedlou hladinu i kaly domácí politické scény - a to zdaleka nejen v oblasti ekologické politiky, ale snad ještě podstatněji v tématech kultury, vzdělávání, bezpečnosti, či zásadního problému médií a komunikace ve veřejném prostoru. Slyším-li dnes od nastávajícího šéfa strany, že dekriminalizace marihuany je příliš kontroverzní téma nebo že si dokáže představit koaliční spolupráci jak s ČSSD, tak s ODS, pak skutečně nevím, čím se máme krom většího důrazu na ekologická témata lišit od strany lidové. . Bojím se, že zelení stavějící se už předem do role mainstreamu sotva přesvědčí mladé lidi, že je mají volit, aby do parlamentu přinesli něco svěžího a lidštějšího.

Třetím ilustrujícím sporem - vedle úrovně vnitřní politické kultury a programu - je otázka, zda mají zelení kandidovat ve volbách do sněmovny v roce 2006 samostatně, nebo ve spojenectví s některými liberálními partnery. Zastávám se druhé možnosti z následujícího důvodu.

Obavy před „modrou tsunami“, které lze slyšet z mnoha stran, přehánějí patrně v tom, že vítězství ODS považují za jisté. Ve skutečnosti, jak ukazuje i víkendová zkušenost z Německa, nemá konzervativní pravice svůj nástup ještě v kapse. Na druhou stranu po případném triumfu modrých ptáků můžeme skutečně očekávat velkou pohromu nejen v ekologické oblasti podle receptu Modré šance, ale - a to na prvním místě - v lecčems možná nevratnou újmu na kvalitě společnosti i demokracie. S ohledem na dlouhodobější politickou situaci v České republice proto považuji za zásadní reálnou hrozbu změnu volebního systému, kterou ODS a Václav Klaus soustavně prosazují už řadu let. Hrozí, že pokud se ODS podaří ve spolupráci s ČSSD nebo KSČM (nebo jejich částmi) stávající poměrný systém dále zdeformovat nebo přímo změnit na většinový, možnosti Strany zelených i jiných menších stran ovlivňovat českou politickou scénu budou na dlouhou dobu zásadně utlumeny.

Myslíme-li vážně to, že se jako Zelení chceme významně podílet na rozhodování a prosazovat svoji politickou vizi, je naším prvořadým úkolem postarat se o to, aby pro to vůbec zůstaly zachovány předpoklady. Zabránit změnám pravidel dokážeme spíše s dalšími menšími stranami v rámci širší aliance, která jedině může k tomu v příští sněmovně vytvořit dostatečně silný blok. Může se nám jinak snadno stát, že ve volbách 2006 dostaneme při překročení 5 % hlasů čtyři nebo pět mandátů ve sněmovně, ale ve volbách 2010 už ani jednoho, i kdybychom do té doby zvýšili svoje preference dokonce až na úroveň zelených v Německu.

Ignorováním této hrozby bychom se dopustili historické nezodpovědnosti, neomluvitelné sebestředné zahleděnosti a politického amatérismu. Vždyť právě širokou společenskou zodpovědnost a myšlení v horizontu delším než jedno volební období považujeme my Zelení za svoje silné devizy.